Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ach ten hokej

31. 1. 2009

 

 

 

  „Ani nevíte jak já se těším,“ prohodil tmavovlasý mladík.

  „Ale to víš, že víme, Matěji,“ zasmál se další. Dohromady byli tři, všichni oblečení v národních barvách českého hokejového týmu. Nebo ještě lépe v dresech reprezentace. Tomu, jež oslovili Matěj, svítily oči jako lampičky a z celého jeho těla vyzařovalo neskutečné štěstí.

  Ano, těmhle třem nerozlučným přátelům se totiž právě splnil jejich největší sen. Stáli totiž před hokejovou halou ve Vídni, kde měla hrát česká reprezentace finálový zápas.

  „Tak jdeme, ne?“ zasmál se Martin a vykročil směr vchod do haly. Všichni v rukách třímali tolik vzácné lístky a stále nemohli uvěřit svému štěstí. Matěj, Jakub a Martin prošli kontrolou a užasle se rozhlédli kolem sebe.

  To místo bylo nabito neskutečnou atmosférou, která je okamžitě pohltila. Koupili si kolu, našli svoje místa a usadili se.

  „Matěji, jestli nezavřeš tu pusu něco ti do ní vletí,“ prohodil Jakub a přátelsky do něj šťouchl.

  „Promiň,“ usmál se trochu rozpačitě Matěj a snažil se ovládnout svou radost.

  „Hele, omlouvat se nemusíš,“ odvětil Martin. „My přeci víme, co pro tebe hokej znamená. A tohle si prostě nesmíš nechat ujít.“

  „Díky,“ usmál se na ně a netrpělivě čekal, kdy už se konečně začne hrát. Ve chvíli, kdy se z reproduktoru v hale ozvalo: „Lady and gentleman, welcome…“ přestalo pro něj existovat všechno kromě ledové plochy před ním.

  Seděli totiž na takovém šikovném místě, přímo naproti střídačce, nad trestnými lavicemi. Po několika minutové ceremonii, kterou všichni tři vnímali jen na půl ucha, začalo představování. Nejprve mužstvo soupeřů, na něž vrhali kamarádi pohledy, které by mohli zabíjet.

  A pak na řadu přišlo české mužstvo. V tu chvíli všichni tři vstali, rozepjali vlajku, kterou tady měl každý druhý a začali s ní nadšeně mávat. A nebyli jediní. V hale vypukl všeobecný jásot, který vítal jejich mistry. Ještě jimi nebyli, ale nikdo nepochyboval, že by to mohlo být snad jinak.

  „Támhle je Milan,“ vyhrkl Matěj po chvíli a šťouchl do Martina, který mu seděl po levici.

  „Vidím,“ prohodil ten a nechal svého přítele dál slintat nad jeho oblíbeným hráčem. Mno hráčem, brankářem. Milan Novotný vjel na led a halou to pořádně zabouřilo. A Matěj samozřejmě patřil k těm, kteří jásali také.

  Přetrpěli ještě další krátký úvod a pak se začalo hrát. A že se bylo na co koukat. Nadávky létaly vzduchem, když soupeři nějakým způsobem faulovali české hráče, pochvaly zase když Češi udělali nějakou hezkou kreaci.

  „Goooooooooooooooooooooooool!“ zaburácelo to halou. Ano, český tým dal gól. A to také rozproudilo i ty fanoušky, kteří se dosud drželi tak nějak v rámci tichého fandění.

  Kolem nich se rozléhali bubny těch, kteří drželi fanoušky ve varu. „Hoši dáme góla!“ zvolal kdosi, kdo vlastnil megafon a hala se okamžitě přidala.

  Najednou Matěj vyskočil, otočil se na lidi vzadu a začal skandovat. „Kdo neskáče není Čech, hop, hop, hop. Kdo neskáče není Čech, hop, hop, hop.“

  A co by to bylo za fanoušky, aby se nepřidali. Za chvíli skandovala celá jejich tribuna a postupně se přidávali další. Jakub s Martinem samozřejmě patřili mezi ně. Smáli se, skandovali, jásali z dalších gólů.

  „Ani nevíte, jak já bych chtěl jejich podpis,“ zasnil se Matěj během přestávky mezi druhou a třetí třetinou. Poslední třetina, skóre 3:0 pro Čechy.

  „Co ty víš, třeba bude autogramiáda,“ prohodil Jakub a musel se zasmát štěněčímu pohledu, který po něm hodil kamarád.

  „Co já bych za to dal.“

  „I půl svého života, my víme,“ zasmál se Martin.

Matěj se také zasmál, protože ho měli kamarádi opravdu dobře přečteného. Byl úplně šílený do Milana. Měl ho strašně rád, pokoj měl polepený jeho plakáty a teď ho viděl na živo nejen v televizi. To byl jeho největší sen.

  Málem na tohle mistrovství ani nejel. Rodičům se moc nelíbilo, že by měl jet v devatenácti letech sám do Vídně. Ale on si postavil hlavu a jel. Šetřil na to dlouho a když měl tu příležitost tak proč ji nevyužít. Kdo ví, třeba by se mu to v budoucnu nepoštěstilo.

  Konečně se rozjela třetí třetina a všichni jako by ožili. Skandovali, skákali, tleskali, povzbuzovali svůj tým. Soupeřovi fanoušci poněkud zanikli v rozjařeném houfu Čechů. Poslední dvě minuty třetí třetiny. Skóre 3:0 pro Čechy, soupeřům došlo, že z toho už vítězně nevyjdou. Proto také poslední minuta probíhala spíš jako taková exhibice.

  Puky létaly do hlediště a Matěj netrpělivě vyhlížel, jestli k němu taky nějakej nepřiletí. Sen se mu splnil, ale ne zrovna v té podobě, která by se mu líbila. Puk sice opravdu přiletěl, ale trefil ho přímo do nosu. Ani se nehnul z místa.

  „Hele, teče ti malinovka, musíme na záchod a zastavit krvácení,“ ozval se Jakub.

  „Na to zabobeň,“ zahuhňal, vytáhl kapesník, strčil si ho k nosu a dál sledoval dění na ledě. Puk si samozřejmě nezapomněl zastrčit do kapsy. Jakub s Martinem se na sebe jen mlčky podívali a dál tedy fandili.

  Všimli si, že Milan odjel ke střídačce a něco řekl týmovému lékaři. Nestihli nad tím uvažovat, protože se rozezněla houkačka, která oznamovala konec třetiny. Čeští fanoušci okamžitě propukli v jásot, protože jejich reprezentace, ta které tolik věřila, naplnila jejich očekávání a získala titul mistrů světa.

  „Hooooooši děkujem!“ skandovali a tleskali do rytmu písničky We are the champions. Zahrála česká hymna, v tu chvíli tak nádherná pro všechny fanoušky i hráče. Pak došlo k vyhlášení nejlepších hráčů. Ani nevnímali, kdo to byl na straně soupeřů. Na straně Čechů to byl Milan.

  Matěj propukl v jásot, bylo mu jedno, že kapesník, který si držel u nosu, je už celý od krve. Milan, který právě odjížděl od pořadatele, který mu předával cenu, se zadíval jejich směrem a v Matějovi se zastavilo srdce. Brankář totiž zvedl hokejku a zamával mu.

  „Vi…vi…,“ snažil se vykoktat Matěj.

  „Jo viděli jsme to,“ prohodil se smíchem Martin. Na řadu přišlo předávání stříbrných medailí. Pak zlatých. Celé české publikum skandovalo: „HOŠI DĚKUJEM, HOŠI DĚKUJEM!“ Bylo to něco naprosto úžasného.

  Po předání dál Matěj zasněně zíral na led. „Už je konec,“ šťouchl do něj Martin.

  „A teď pojď na ten záchod, musíme ti zastavit to krvácení,“ přidal se Jakub a chytil ho za ruku. Matěj se nestihl bránit a tak se jim podařilo odtáhnout ho z tribuny. Než však došli k toaletám, zastavil je týmový lékař.

  „Mladíku,“ zvolal a Matěj se instinktivně zastavil a otočil.

  „A-ano?“

  „Pojďte, mám vám to ošetřit,“ prohodil a chytil ho za ruku. Matěj bezmocně zatěkal očima z Martina na Jakuba a na lékaře. Nakonec rezignovaně vyrazil za ním.

  „Kdo vám to řekl? Budu v pořádku, mohu si to nechat ošetřit potom sám,“ opovážil se ozvat, když už seděl… Bože, pomyslel si, já sedím vedle kabiny českého týmu. Málem se do něj daly mdloby.

  „Požádal mě o to Milan Novotný, takže prosím držte, ať vám to mohu ošetřit.“

Ve chvíli, kdy se dověděl, kdo že to požádal o jeho ošetření, seděl a ani nedutal. Sám Milan Novotný, požádal svého tým lékaře, aby ošetřil jeho, obyčejného Matěje z „Vidlákova“.

  Občas sice syknul bolestí, ale jinak se snažil nedutat a nehýbat. Celkem se mu to dařilo do chvíle, kdy se otevřely dveře a v nich stál samotný jeho bůh ledu. Milan.

  „Tak jak to vypadá?“ optal se a Matěj měl pocit, že právě zemřel a ocitl se v hokejovém nebi.

  „Zdá se, že to není zlomené,“ prohodil lékař.

  „Jasně, díky, Lubore, můžeš jít,“ prohodil brankář a Matěj osaměl se svou hokejovou hvězdou.

  „Chtěl bych se ti omluvit…,“ odmlčel se Milan.

  „Matěj,“ vyhrkl mladík a podivil se, že vůbec může mluvit.

  „Matěji,“ usmál se. „Já jsem Milan.“

  „Já vím,“ vydechl téměř zbožně a nesměle stiskl nabízenou ruku brankáře.

  „Bolí to hodně?“ optal se brankář, který už byl částečně vysvlečen z výstroje. Měl už jenom dres.

  Mladík zavrtěl hlavou, ale ten prudký pohyb způsobil, že to prudce zabolelo a on sykl.

Milan se zasmál. „Samozřejmě, že nebolí. Tak jak se ti líbil zápas?“

  „Byl perfektní, úžasný,“ začal ze sebe vyrážet o překot a hned se zastavil, když zaslechl, že se Milan směje.

  „Jsem rád, že se ti líbil. Co bys řekl tomu, že by ses podíval do kabiny české reprezentace?“ Matěj se v tu chvíli neovládl a čelist mu údivem spadla na zem. On a v kabině české reprezentace? To musí být jedině sen.

  „Beru to jako ano,“ rozesmál se Milan a vstal. Matěj ho následoval. Připadal si malátný, ale šťastný. Ve chvíli, kdy se setkal se všemi těmi polobohy z hokejové branže a byl přijat více než přátelsky z něj veškerá nervozita spadla.

  Za chvíli si vzpomněl na své dva kamarády, kteří si určitě musí dělat starosti. „Víte,“ začal rozpačitě a vzápětí čelil všem pohledům hráčů. „Venku na mě čekají kamarádi a asi si dělají starosti, jak to dopadlo s mým nosem,“ zasmál se a sáhl na náplast, kterou na něm měl. „Měl bych jít za nimi.“

  „To nemusíš,“ zaslechl ode dveří hlas Martina. Otočil se a uviděl Martina s Jakubem, jak stejně nábožně jako on hledí do tváří mistrů světa a svých idolů. Netrvalo dlouho a už se zapojili do debaty.

  Matěj seděl v rohu a pozoroval ten ruch kolem a byl nesmírně šťastný. Ani ve snu ho nenapadlo, že by se tohle někdy mohlo stát. A teď tu seděl, kolem hokejisty a Milana. Svůj vzor, idol.

  „Copak? Snad se nenudíš?“ zaslechne vedle sebe hlas muže, na kterého zrovna myslí. Otočí k němu hlavu a zadívá se do jeho zelených očí.

  „Jak bych se mohl nudit? Splnil se mi můj největší sen,“ zasmál se Matěj a přijal skleničku šampaňského, kterou mu Milan přinesl. Mladý muž se jenom usmál.

  „Tak to je dobře, že jsme někomu pomohli splnit jeho sen,“ prohodil a zadíval se směrem k Jakubovi s Martinem, kteří zrovna něco vyprávěli Tomášovi Kaberlovi.

  „Tak kluci jedeme!“ vtrhl do místnosti jeden z masérů. Všichni začali něco bručet, ale spíše v dobrém rozmaru.

  Milan vstal a stejně tak Matěj. Přešli k nim i Jakub s Martinem, kteří byli stejně skleslí jako jejich kamarád. Ani jednomu se od tak příjemné společnosti nechtělo. Hráči se s nimi jeden po druhém srdečně rozloučili a pomalu se vytráceli s obřími tašky ven. Poslední zůstal Milan.

  Nejprve se rozloučil s Jakubem a Martinem se slovy „Rád jsem vás poznal, kluci,“ a pak se obrátil k Matějovi.

  „Tebe jsem taky rád poznal. A ještě jednou se omlouvám za ten nos,“ prohodil a lehce mu po něm přejel ukazovákem.

  „To nic není. Krom toho nebyl jsi to ty, kdo mě trefil.“

  „Ale byl jsem jediný, kdo si toho všiml,“ usmál se a podal mu ruku. Matěj ucítil v dlani jakýsi lísteček a překvapeně na Milana pohlédl. Avšak brankář na něj jen mrkl, přehodil si přes rameno obří tašku a vytratil se stejně jako jeho spoluhráči.

  Tři mladíci osaměli, všichni úžasem oněmělí. Matěj v ruce třímal lístek, ale neodvažoval se na něj podívat. Co to může být? Telefonní číslo? Srdce mu bušilo jako zběsilé. On a mít nějaký, jakýkoliv, kontakt na Milana Novotného? To by bylo něco!

  Ještě chvíli otáleli, ale pak se vydali na autobus domů. Bylo by to hodně špatné, kdyby jim ujel. Téměř celou cestu si pak povídali o tom, který hráč je lepší, zábavnější a tak dále. U Matěje samozřejmě vedl Milan.

  „Hele,“ šťouchl do něj kamarádsky Martin. „Nejsi ty do něj zamilovanej?“

  Matěj na něj šokovaně hleděl. „COŽE?!“ vyhrkl potom.

  Jakub si ho zkoumavě prohlížel.

  „Jak jste na tohle přišli?“ divil se.

  „Podle toho jak ses na něj díval,“ usmál se Jakub. Matěj byl totálně vyveden z míry. Líbili se mu chlapci, ale netušil, že by to mohli jeho přátelé vědět.

  „Vy to víte?“ vydechl nakonec bezmocně.

  „Jenom blbej by to neviděl,“ prohodil Martin. Ani jeden ani slůvkem nezmínil slovo homosexuál nebo gay, aby se Matěj necítil v ještě větších rozpacích.

  „A vám to nevadí?“ optal se nejistě a hned chytil dva pořádné pohlavky.

  „Pitomče!“ zaznělo unisono a mladík se rozesmál. Tohle opravdu nečekal. S klukama se přátelil už od základní školy, prošli spolu střední a chystali se na vysokou. Prostě nerozlučná trojice.

  „Díky kluci,“ prohodil dojatě.

  „Hlavně se nerozbreč,“ smál se Jakub dobrosrdečně. Matěj po něm hodil vražedný pohled a zadíval se z okna. Nakonec všichni tři usnuli jako když je do vody hodí a probudili se až když vjížděli do Prahy, kde bydleli. Na Václaváku se rozloučili  a každý se vydal směr svůj domov.

  Matěj se ještě chvíli poflakoval po náměstí, sedl si na lavičku a vyndal z kapsy dobře uschovaný lísteček od Milana. Překvapeně zamrkal, když uviděl icq číslo. Neváhal ani vteřinu, vyskočil z lavičky a pelášil domů. Tam rychle převyprávěl zážitky, vysvětlil zlomený nos a sedl si k počítači.

  Připojil se k ajsku a vyhledal číslo. A málem spadl pod stůl smíchy. Smál se tak intenzivně až mu vytryskly slzy a volně stékaly po tvářích. Do pokoje dokonce vtrhla matka, aby zjistila, jestli se její syn náhodou nezbláznil. Jedním pohledem na svíjející se klubíčko na židli se ujistila, že ano a zase odešla.

  Matěj se konečně uklidnil a zhluboka dýchal, aby ho přestalo bolet břicho. Znovu se podíval na přezdívku, která ho tolik rozesmála. Novátor. Nemohl si pomoct, ale prostě mu to přišlo hrozně směšný.

  Avšak ve chvíli, kdy se chystal napsat první vzkaz ho to přešlo. Naopak se mu žaludek sevřel nervozitou, prsty nad klávesnicí neuvěřitelně rozklepaly. Nakonec se ale odhodlal a napsal stručný vzkaz.

 

 

 

  Ahoj, tady Matěj se zlomeným nosem. (samozřejmě neopoměl přidat usmívajícího se smajla)

 

 

  Překvapilo ho, že odpověď dostal poměrně rychle.

 

 

 

Ahoj, tak co dělá nos?

 

 

Trochu bolí, ale jinak pohoda. Jakou jste měli cestu?

 

 

Bezvadnou. Hlavně kvůli těm medailím. Když jsme projížděli Prahou, bylo to něco úžasného. Ale konečně jsem doma.

 

 

Musí to být skvělý, co? Po tak dlouhé době se zase dostat do rodného města.

 

 

To mi povídej. Vzal jsem si týden volna, abych se konečně mohl jen tak poflakovat. A co ty? Jak jste s kluky dorazili domů, vy?

 

 

Před chvílí jsem přišel. Ale jinak taky super. Tak to je fajn, určitě si zasloužíš odpočinek po tak skvělým výkonu.

 

 

Zas tak skvělý nebyl vzhledem k těm dvěma gólům, co jsem pustil, ale jinak děkuji.

 

 

Nemáš zač.

 

 

  Matěj najednou nevěděl co psát dál. Milan však zřejmě věděl naprosto přesně, co chce.

 

 

 

Co děláš dneska večer?

 

 

  Mladík vytřeštil oči. Bože! To zní jako pozvání na rande. Rychle se vzpamatoval a odepsal.

 

 

 

Nic konkrétního, pročpak?

 

 

  Srdce mu bušilo jako o závod.

 

 

 

Tak už jo. J Půjdeš se mnou do kina.

 

 

COŽE?

 

 

Copak, nechce se ti? Jestli ne, nebudu tě do ničeho nutit.

 

 

Zbláznil ses?! Samozřejmě že chci jít.

 

 

Fajn tak v půl osmý na Václaváku. Musím letět, měj se.

 

 

 Novátor je offline.

 

 

Matěj na to hleděl naprosto v šoku. On a do kina s Milanem Novotným. Šťastně se rozvalil v židli a zasněně hleděl před sebe. Nemohl se dočkat, až bude večer, aby mohl vyrazit.

  V sedm hodin se zvedl a vyrazil na Václavák. Jako na potvoru mu frnkla tramvaj a další jela až za patnáct minut. Takže se bohužel na náměstí dostal s deseti minutovým zpožděním. rozhlížel se kolem sebe a smutně svěsil ramena, když Milana nikde neviděl. Skvělý…, pomyslel si.

  Nakonec rezignovaně pokrčil rameny a vyrazil zpět na tramvaj.

  „Někam jdeš?“ zaslechl rozesmátý hlas Milana. Prudce se otočil a zadíval se do jeho zelených očí. Rychle ho přejel pohledem a nasucho polkl. Musel uznat, že ač ve výstroji vypadá perfektně v tomhle vypadal…. Úchvatně. Černá košile, tmavě modré upnuté džíny, černé tenisky.

  „Ahoj,“ dostal ze sebe a usmál se.

  „Ahoj,“ prohodil Milan, přešel k němu a chytil ho kolem ramen. „Tak jdeme, ne?“

  „Jasně.“ Nervozita ho halila do svého hávu, ale přesto se pokoušel uvolnit. Ani si nevšiml, že si ho Milan po očku prohlíží. Černé vlasy, tmavě modré oči, černá mikina, pod ní bíle triko a černé džíny.

  Vypadá dobře, pomyslel si mimoděk Milan. Došli před Palace Cinemas a Milan vytáhl lístky. Až v tu chvíli Matějovi došlo, že ani neví na co vlastně jdou. Podíval se na vstupenku ve své ruce a zjistil, že je to doplním. Usmál se tenhle film chtěl vždycky vidět.

  Usadili se na určená místa a film začal. Avšak po půl hodině si Matěj uvědomil, že spíš než film sleduje Milana. Pramen světle hnědých vlasů, který mu spadl do čela a který by tak rád shrnul na stranu. Smyslná ústa, která se smála, když bylo ve filmu něco vtipného.

  Náhle se Milan na něj otočil a on sebou prudce trhl a zadíval se na plátno. Avšak Milan ho chytil za bradu a otočil zpět k sobě. Jejich oči se střetly a Matěj poprvé cítil, jak se jeho tělem rozlévá pocit touhy.

  Netušil, že ty samé pocity se rozbíhají i po těle Milana. Ten doufal, že nemůže v jeho očích vyčíst to, co se ho začínalo zmocňovat. Ano, musel si to přiznat. Tenhle kluk ho upoutal už, když ho uviděl na tribuně ve Vídni. Když pak dostal tím pukem, byla to pro něj skvělá příležitost, jak se s ním seznámit.

  Jenže teď měl obavu, že pro něj je jen idolem, někým nedosažitelným, ať už se mu v očích odráží cokoliv. A že v tuhle chvíli v Matějových očích svítil velice vřelý cit, který se Milan obával pojmenovat.

  Náhle ho kdosi zatahal za rukáv a kouzlo bylo pryč. Otočil se na druhou stranu a tam uviděl asi tak šestiletého chlapce. „Vy jste Milan Novotný? Ten hokejista?“ optal se nesměle.

  Milan se usmál. „To jsem,“ odvětil.

  „Dal byste mi autogram?“ optal se a podával mu notýsek a tužku.

  „Jak se jmenuješ?“

  „Lukáš,“ prohodil. Lukáškovi, Milan Novotný.

 

  Otočil se zpět k Matějovi a zjistil, že tam není. Pomalu vstal a vyšel ven. Našel ho jak stojí před kinem a hledí před sebe. Přešel k němu a položil mu ruku na rameno. „Copak?“ optal se ho tiše.

  Matěj zavrtěl hlavou, jako že nic. Proč by mu měl přiznávat, že udiveně zjistil, že žárlí? Vždyť tohle bylo jen… Co, Matěji? Co to pro tebe znamená? Samozřejmě, že to pro něj znamenalo hodně, ale co to mohlo znamenat pro Milana?

  „Víš, už mě ten film nějak nudil. Chtěl bych jít domů,“ prohodil tiše a vydal se k tramvajové zastávce. Avšak Milan ho zastavil. „Co se stalo?“ optal se ho a zadíval se mu do očí.

  Matěj však nevěděl co na to říct. „Nic. Jen jsem unavenější než jsem si myslel.“

  Milan mu to nevěřil, ale nehodlal ho nutit. „Dobře tedy. Rád jsem tě zase viděl, Matěji,“ zamumlal a otočil se k odchodu.

  „Já tebe taky,“ prohodil mladík a rozběhl se k tramvaji, aby ji ještě stihl, protože už to vypadalo, že se rozjede. Naskočil, skřípnul lístek a postavil se dozadu, aby mohl vidět mizejícího Milana.

  Zachoval se sice jako zbabělec, ale věděl, že to tak bylo dobře. Protože nikdy nebude moci být s Milanem, ať už k němu začínal cítit cokoliv.

 

 

 

 

  Avšak Milan mu nedal šanci. Vždycky si ho odchytil na ajsku a povídal si s ním. Nakonec ho vytáhl ven. Celý týden, co měl Milan volno strávili spolu. Jednou byli na bazéně, jednou zase na tréninku Milanova týmu, jindy se zase jen tak poflakovali po městě a procházeli různé obchůdky.

  A Matěj ať chtěl či ne, musel si přiznat, že se do Milana zamiloval. Stačil mu k tomu ten jeden jediný týden, který trávil s ním. Zrovna stáli před strážemi na Pražském hradě, když ho najednou Milan zezadu objal.

  „Chtěl bych ti něco říct,“ zašeptal mu do ucha a Matěj se zachvěl.

  „A co?“ zamumlal přiškrceně.

  „Zítra odjíždím a chtěl bych, abys jel se mnou. Mám pro tebe zajištěný lístek.“

  Matěj se překvapeně otočil a ani si v tu chvíli neuvědomil, že ho Milan objímá. „Ale….,“ chtěl protestovat, ale Milan mu to nedovolil. Položil mu ukazovák na rty.

 „Prosím, udělalo by mi to radost a někteří kluci by tě taky rádi zase viděli.“

  „Na jak dlouho by to bylo?“

  „Jen jeden zápas. Je to v Německu.“

  „Proč?“ zeptal se Matěj a cítil jak se mu svírá hrdlo. Nechce… Ale zároveň chce. Co má dělat?

  „Protože chci?“ optal se Milan a sklonil se k němu. Jejich rty se střetly v lehkém polibku a Matěj měl pocit, že svět kolem něj vybuchl na milion kousků. Co k němu vlastně Milan cítí?

  Vytrhl se mu a utíkal ani nevěděl proč. Zachoval se jako zbabělec, ale v tu chvíli to bylo jediné řešení, které ho napadlo.

  Milan za ním smutně hleděl. Chápal jeho obavy. Zřejmě si myslel, že je pro něj jen hračkou, dalším zářezem do pelesti postele. Avšak on k němu cítil mnohem víc. Jen to zřejmě vyjádřil trochu jinak, než si Matěj představoval.

  Přesto vhodil do Matějovi schránky vstupenku na hokejový zápas. Nedoufal, že by se tam objevil, ale přesto naděje umírá poslední, že?

 

 

 

  Matěj nerozhodně přešlapoval před hokejovou halou a v ruce svíral vstupenku. Nakonec se zhluboka nadechl a vyrazil dovnitř. Našel své místo a usadil se. Překvapeně zjistil, že sedí hned nad střídačkou. Stále nevěděl jestli udělal dobře, ale přesto cítil, jak se jeho tvář rozjasňuje úsměvem.

  Konečně se objevili hráči a on spočinul pohledem na Milanovi. Ten si ho nevšiml a stál na ledové ploše. Matěj si všiml, že je nějaký skleslý, ale nebyl si jistý, jestli si to jen nenamlouvá. Když vtom do Milana drcl jeho spoluhráč a on se otočil směrem k Matějovi.

  Jejich oči se střetly a Matěj věděl, že udělal dobře, když sem přijel. Milan se usmál tím svým nádherným úsměvem a jeho srdce vyskočilo až do krku. Opětoval úsměv a pohodlně se usadil.

  Když začal zápas uvědomil si, že spíš než zápas sleduje Milana. Ten se naštěstí nenechal vyvést z míry jeho upřenými pohledy a všechno bravurně vychytal. Takže samozřejmě Milanův tým vyhrál.

  Odpískali konec třetí třetiny a vzduchem opět začaly lítat puky. Všichni spoluhráči Milana si však dávali pozor, aby náhodou netrefili Matěje.

  Milan se postavil doprostřed ledu, sundal si masku a z kapsy vytáhl puk. Ten pak přiložil k ústům, políbil a hodil Matějovi, který ho s přehledem chytil. Podíval se na puk, na kterém byl bílý nápis LOVE.

  Do očí mu vyhrkly slzy a zadíval se na Milana, který se na něj usmíval. Přiložil si dlaň k ústům a poslal mu vzdušný polibek.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Prominte

(Keiro, 31. 1. 2009 18:22)

Zitra v praci vam ten predchozi komentar dekoduji^.~

Pro vsechny

(Keiro, 31. 1. 2009 18:18)

co nemusejĂ­ hokej:) Hokej je moje vášeĹ? a potom co jsem byla na 100 let hokeje v Praze a videla svĂ© miláčky, jsem proste napsat tuhle povidku musela. A navic se chystam na Mistrovstvi svÄ›ta:) A K-katti: Jsem rada ze te to tak pobavilo:) PĹŻvodnÄ› jsem tam totiz mela opravdu doplnit jmĂ©no filmu, na ktery meli jit, ale pak mi to nejak vypadlo.^.~

Krásný

(Kat, 31. 1. 2009 16:45)

i když mi kdysi někdo tvrdil že hokejisa gay nemůže být. Nevím jak je to ve skutečnosti, ale příběh se mi strašně libil. Takový jednoduchý u kterého člověk se musel usmívat a ten konec ještě hezčí a i když taky nemusím hokej, tady jako bych seděla s klukama v hale ve Vídní a skandovala s ostatníma. Paráda a díky za tuhle povídku. Zanedlouho se zas tu objevím.

....

(akyra, 31. 1. 2009 14:46)

tééda já sice hokej nemusím ,ale tohle pochválit musím nádherná povídka

*_*

(K-katti, 31. 1. 2009 13:49)

Jéééé ^___^ úžasný příběh- hrozně moooooc se mi líbil- z hokejového prostředí se toho moc nepíše, to je pravda xD...
Huh- dost mě pobavila ta věta: "Podíval se na vstupenku ve své ruce a zjistil, že je to -doplním-." xD promiň, ale u té jsem se musela pomalu válet smíchy pod stolem... xD

...

(AidrienAssagir, 31. 1. 2009 12:19)

Jééé, to bylo super...