„Iaaaasoneeee!“ prudce se vymrštil na posteli a zabořil obličej do zvlhlých dlaní. Zase ten sen, pomyslel si zoufale. Copak mě bude pronásledovat do konce života? Opět viděl Iasona, kterak sedí v té továrně a nemůže se hnout. Viděl i sám sebe, jak se pro něj vrací. Než však stihl dojít až k němu, budova se zřítila přímo na muže uvnitř.

   Dokázal si naprosto dokonale vybavit jeho jindy chladný pohled, který, než ho to pohřbilo, svítil zvláštním teplem. Nedokázal se pak vrátit ke Katzemu. Bylo lepší, když si přítel myslel, že jsou mrtví oba. Opět se stal tím nejhorším. Tou spodinou.

  Bylo mu to úplně jedno. Jeho pocity k Iasonovi byly celou dobu smíšené… Jenže ne nadarmo se říká, že člověk si uvědomí co má, až když to ztratí. A on to ztratil.

  Povzdechl si a vyhrabal se z postele.  Náhle se chytil se za hlavu. Ty oči… Stále ho pronásledovaly ty modré oči. Zhluboka se nadechl a raději se opláchl ledovou vodou. Dneska bude pernej den, pomyslel si unaveně. Už ho život na útěku nebavil, ale nic jiného mu nezbývalo.

  Musel utíkat. Musel, aby si z něj nějaký Blondie neudělal Pet. Nálada mu zhořkla. Nedokázal by s nějakým tím panákem dělat to samé co s ním. To co udělal on, Iason, to že porušil pravidla, přetrhlo hráz. Mongrelové byli loveni jako zvěř. Bylo to horší než v minulosti. Proto musel utíkat.

  Uvažoval nad tím, co bude dnes dělat. Moc na výběr neměl. Byl sice daleko od místa, kde potkal Iasona, ale nebylo vyloučeno, že může narazit na Blondie. Proplížil se ven a rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikdo.

  Nenápadně opustil svůj úkryt. Nechtěl už nikdy být tak neopatrný jako před dvěma lety. Mohlo to být nebezpečné. A nejen pro jeho tělo. Jeho mysl by se zřejmě neudržela plně při zdraví pod náporem vzpomínek.

  Na okamžik se zastavil uprostřed ulice. Opravdu to jsou již dva roky?, pomyslel si chmurně s nádechem nostalgie. Zavrtěl nad sebou hlavou. Tohle neměl zapotřebí. „Ale, ale, Riki. Co ty tady děláš? Všichni si myslí, že jsi chcípnul spolu s tím hajzlem Iasonem.“

  Bylo mu jedno, kdo to řekl. Nevnímal toho člověka. Vnímal jen jeho hlas a význam jeho slov. A právě za ta slova ho přirazil ke zdi a chytil ho pod krkem. „Už ani slovo,“ syčel mu do obličeje a tiskl mu hrdlo.

  Muž se začal dusit, ale on ho nepouštěl. Když začal modrat, znechuceně si odfrkl a pustil ho. „Doufám, že to bylo dost jasný varování,“ volal za chlápkem, který o překot mizel za rohem. Riki si prohrábl vlasy. Výborně!, pochválil se. Teď budeš mít na krku celou armádu podvraťáků, kteří se tě pokusí chytit, protože zjistili, že žiješ.

  Povzdechl si a vykročil ulicí. No co, pomyslel si, určitě budu schopen se nějaký čas bránit. Rozhodně nechtěl znovu utíkat. Už ho to nebavilo. Na okamžik zavřel oči. Ach ne, už zase ten modrý pohled.

  Opřel se o zeď a vzápětí po ní sjel k zemi. Položil si hlavu do dlaní. Proč musel zemřít? A proč já se tím tak trápím? Měl bych být přeci šťastný, jsem volný.

  Jenže jeho pocity měly ke štěstí hodně daleko. V hloubi srdce cítil prázdno a chlad. Možná větší než kdy Iason dokázal vykouzlit pohledem.

  Vůbec ho nepřekvapilo, že se zpoza rohu vyřítilo asi deset mužů. Zdá se, že ten chlápek byl opravdu rychlej, ušklíbl se ironicky. Rozkročil se a byl připraven s nimi bojovat. Dva se na něj vrhli a ostatní utvořili kolem nich kruh.

  Rozmáchl se pěstí a jednou ranou poslal prvního k zemi. Ten druhej se tak snadno nedal, protože mu taky jednu pořádnou vrazil, až z toho Riki zavrávoral. Rychle se však vzpamatoval, protože už na něj začal útočit další z chlápků, který vystoupil z kruhu.

  Bojoval jako tygr, ale proti přesile neměl moc šancí. Stačilo pár dobře mířených kopanců a pěstí a ležel na zemi schoulený do klubíčka. Jako by jim to ještě nestačilo kopali do něj i na zemi. Sejdeme se  v pekle, Iasone, pomyslel si než zavřel oči a vše se propadlo do mlhy.

  Probudila ho pořádná bolest zřejmě zlomených žeber. Prudce zamžikal do ostrého světla a snažil se vzpomenout, co se vlastně stalo. No jasně, pomyslel si. Přepadli mě ty týpci a já se jaksi neubránil. Není taky divu, taková přesila.

  Pokrčil rameny a vzápětí zasténal bolestí, jak se ozvala jeho žebra. Stiskl rty a vstal. Rozhlédl se kolem a uvědomil si jednu věc. Že je v cele, která nepochybně sloužila k tomu, aby v ní přetrval než ho prodají na trhu s otroky.

  Ne!, začala se ho zmocňovat panika. Tohle přeci nejde. Už nikdy. Nechci být znovu Pet. Svezl se k zemi a zabořil obličej do dlaní. Okamžitě se mu vybavil Iason. Jeho rty se přibližovaly k němu a pak se velice něžně střetly.

  Prudce otevřel oči, protože ten dotyk byl velice živý. Zjistil, že se nezmýlil, když se domníval, že ho opravdu někdo líbá. Strčil do neznámého tak silně, až zavrávoral a ustoupil. Byl to Blondie. Riki ho v životě neviděl, ale jeho ksicht byl tak nesnesitelně arogantní, že byl v pokušení mu do něj plivnout.

  Nakonec tomu pokušení neodolal a skutečně to udělal. Chlápek se jen zasmál a otřel si tvář. „Říkali, že jsi nezkrotný, Riki,“ šeptal. „Ale já si tě zkrotím, když už to nedokázal ten náfuka Iason. Budeš můj,“ prohodil a chytil ho za bradu.

  Jediné, co neznámému zachránilo život, byla skutečnost, že má svázané ruce. Blondie si všiml zuřivého záblesku v jeho očích, když se zmínil o tom parazitovi, který si také říkal Blondie. Křivě se usmál. „Vidím, že přeci jenom něco víc než vzdor v tobě zažehnout dokázal, což?“  S těmito slovy odešel dřív než mohl Riki vystartovat a jednu mu ubalit třeba i čelem.

  Mladík hleděl na zavřené dveře a dumal nad tím, co bude dělat, když si ho tenhle Blondie koupí. Mohl by mu utéct, protože už mu nemůže navléknout prsten s vysílačkou.

  Nakonec pokrčil rameny. Pokusí se utéct. Buď se mu to podaří, nebo nepodaří. Asi za hodinu pro něj přišli dva chlápci a vyvlekli ho do arény. V davu propukl jásot. Nebylo také divu. Byl nejžádanějším mongrelem, i když si všichni donedávna mysleli, že je mrtvý. Rozhlédl se kolem. Byli tady převážně Blondie, ale našli se i tací odvážlivci jako byli stříbrovlasí či modrovlasí. Nevěnoval jim pozornost.

  Dražba mohla začít. Stál hrdě s bradou vzpřímenou, protože jim odmítal dát to zadostiučinění, že by se bezbranně krčil. „Drazí pánové a dámy. Vítám vás na dnešní dražbě. Jako první tady máme jednoho z nejhledanějších mongrelů Rikiho. Jak jistě všichni víte měl ho ve vlastnictví sám Iason, který však bohužel tragicky zahynul. Nyní ho můžete mít i vy. Vyvolávací cena tisíc kreditů.“

  „Tisíc dvěstě!“ ozval se chlápek, který ho byl navštívit. „Tisíc pětset!“ zazněla další nabídka. „Tisíc osmset!“

  Částky padaly jedna přes druhou. „Dva tisíce dvěstě!“ ozval se znovu arogantní Blondie, kterého dnes viděl. „Deset tisíc!“ Davem to zašumělo a Riki prudce zvedl hlavu. Ten hlas, pomyslel si.

  Očima pátral po davu, ale neviděl známé oči. Horentní suma všem vyrazila dech včetně chlápka, který o něj tak usiloval. Nyní se rozhlížel kolem a snažil se najít původce toho všeho. „Deset tisíc poprvé!“ nenechal si ujít tučnou odměnu pořádající. „Deset tisíc podruhé!“

  V hledišti vstal jakýsi muž. Nevypadal, že by byl nějak majetný, ale byl to zřejmě on, kdo nabídl tolik peněz. „Deseti tisíc potřetí! Prodáno tomu milému pánovi v černém kabátě,“ vykřikl prodávající a snažil se nedat najevo radost. Kývl na dva pochopy a ti odvlekli Rikiho zpět do cely.

  Co bude teď?, dumal. Proč ho koupil za tolik peněz? Jaké s ním měl úmysly? Odpovědi na tyto otázky neznal, ale tušil, že se to brzy dozví. Ve chvíli, kdy neznámý promluvil měl pocit, že slyší Iasona. Další z jeho představ! Kruci!, zaklel. Asi za pět minut se otevřely dveře a v nich stál jeho nový pán. Prohlížel si ho od hlavy k patě, jako by ho hodnotil a následně schválil.

  Riki zaťal pěsti. Zuřil. Přísahal, že už nikdy nebude Pet. A teď se dostal do takovéhle situace. Co by si o tom asi pomyslel Iason. Tupče!, vynadal si v duchu. Už zase ti leze do hlavy! Chlápek naproti němu natáhl ruku a podal mu jakousi lahvičku. „Vypij to!“ přikázal. „To sis mě koupil, abys mě otrávil?!“ prskl naštvaně.

  Nereagoval na to. „Vypij to!“ Riki si uvědomil, že nyní je Pet a tudíž musí uposlechnout. Vzal si od něj nápoj a jedním loknutím ho vypil. Podlaha se s ním zahoupala a on padl jako podťatý strom na zem.

  Jeho nový majitel se pousmál. Opravdu stojí za něj tak riskovat, mistře?, ptal se v duchu. Kývl na dva pochopy, kteří stáli u dveří a ti ho přenesli do auta. Za chvíli už uháněli směr místo určení.

  Probudil se opět v nějaké místnosti. Tahle však byla prostorná a on ležel na měkký posteli. Že bych si tak polepšil?, pomyslel si sarkasticky. Posadil se a rozhlédl se kolem. Byl to velký vzdušný pokoj. Byla tu jen jediná skříň a ta postel, nic víc nic míň. Neodolal a ještě se zabořil do pohodlných peřin.

  Ozvalo se zaklepání. Nenamáhal se odpovědět, protože věděl, že tohle se od něj nečeká. Dveře se pomalu začaly otevírat. Nechtělo se mu dívat na nově příchozího. Stejně to určitě byl ten co si ho koupil.

  Něco v tom těžkém šoupavém kroku ho však přinutilo vzhlédnout. Podíval se ke dveřím a … Jeho oči se střetly s chladným modrým pohledem. Nemohl tomu uvěřit. Několikrát prudce zamrkal a protřel si oči, aby se ujistil, že jenom sní. Když tam však i nadále stál nevěřícně vydechl:  „Iasone?“

  Muž jen kývl. Riki tomu nemohl uvěřit. Takže on žije! Nepřemýšlel o tom co dělá, vyskočil z postele a vrhl se na něj. Vrazil mu pěstí, ale k ničemu víc se nedostal, protože ho chytil za ruku a zvedl nad zem. „Ty parchante!“ zasyčel mongrel. V očích se mu však zaleskly slzy. Sám nevěděl jestli byly vzteku, úlevy, či lítosti. Lítosti nad tím, že pro něj tak dlouho truchlil a on si tady klidně žil ve svém zámku jako předtím.

  Blondie s ním mrštil o postel. Z pelesti se vysunula jakási pouta a přivázala Rikiho k posteli. Nechápavě na něj hleděl. Škubl provazy, ale ani to s nimi nehnulo. Rozhodl se vyčkávat co bude dál.

  Iason si mlčky sedl na židli a vyhrnul si nohavice kalhot. Mladíkovi na posteli se tak naskytl pohled na dvě znetvořené nohy. Byl v pokušení zavřít oči, ale tušil, že právě tohle chce, tak to neudělal. Putoval pohledem stále víc až se opět střetly očima. „Mělo mě to na něco upozornit?“ optal se výsměšně. „Na to, že už to není ten samý člověk, kterého jsi znal, Riki,“ ozval se tichý hlas ode dveří.

  Zadíval se tím směrem a zjistil, že tam stojí muž, který ho dnes koupil. „Měl byste si jít odpočinout, pane,“ prohodil směrem k Iasonovi, ale nespouštěl přitom oči z Rikiho, aby mohl vidět jeho reakci. Ten sebou mírně trhl.

  Iason přikývl a vstal. Ještě jednou se střetli očima. všiml si, že v tom chladném ledovci problesklo cosi, co raději nechtěl pojmenovávat, protože si nebyl jistý, jestli si to jen nenamlouvá. Zaklaply se za ním dveře a Riki osaměl s oním Blondiem, který ho očividně koupil pro Iasona. Ale proč?, ptal se sám sebe. Nezdálo se, že by o něj Iason stál.

  Zadíval se tedy tázavě na muže před sebou. „Sám nevím, proč mi přikázal vás koupit. Nevysvětluje mi své počínání. Možná by se to dalo vysvětlit sentimentem,“ pokrčil rameny a následoval svého pána.

  Riki za ním nevěřícně hleděl a přemýšlel nad tím, kdy se probudí z téhle noční můry. Po dvou hodinách si však uvědomil, že to není sen, nýbrž skutečnost. Co znamenal ten chlad v Iasonových očích? Proč se na něj takhle díval? Vždyť on si celou tu dobu myslel, že zemřel, že o něj přišel. Riki!, okřikl se. Změknul ti snad mozek?

  Vypadalo to však, že ano, protože ho nedokázal vytěsnit z hlavy. Proti jeho vůli se mu opět vybavily vzpomínky. Na to jak s ním bojoval, ale i na příjemné chvíle, které mezi nimi byli. Znovu viděl tu továrnu, jak se na něj hroutí. Trhl sebou, jak silně ho ta vzpomínka zasáhla. Zavřel oči a vyčerpán celodenním dedukováním usnul.

  Tiše se vplížil do pokoje a pozoroval spícího mladíka. Kdyby neměl v mozku to prázdno. Kdyby si tak vzpomněl na to, co se stalo mezi tím, kdy mu to useklo nohy a kdy se celá továrna zřítila. Jenže on si to nepamatoval. Jediné co věděl bylo to, že Riki zachránil Guye a jeho tam nechal.

  Přesto nedokázal odolat tomu pokušení a musel se na něj jít podívat. Přede dvěma lety ho miloval. Možná v něm zůstal kousek toho citu, možná si to však jen namlouval. Vybavil si jeho naprosto z míry vyvedený výraz, když ho uviděl ve dveřích. Bylo jasné, že si celou tu dobu myslel, že je mrtvý. No… Myslí si to vlastně všichni.

  Nebýt toho, že Jupiter nějakým, pro něj stále záhadným, způsobem vztyčil kolem něho jakousi bariéru, když továrna vybuchla, opravdu by už byl v pánu. Přežil jen díky tomu. Pak pro něj přijel Arnarmo, ten Blondie co koupil Rikiho, s několika lidmi a odvezli ho sem. Tady se z toho velice těžce dostával. Vlastně bylo štěstí, že chodí. Nebýt však velice dobrých protéz, zřejmě by tomu tak nebylo.

  Byly to dokonalé napodobeniny jeho opravdových nohou, o které přišel. Proto také to znetvoření. Kůži totiž získali z těch, které zůstaly v továrně. Bylo to sice nechutné, ale Iasonovi to aspoň připomínalo, co se stalo.

  V duchu si povzdechl. „Iasone,“ ozvalo se náhle z postele tichý hlas. Zadíval se na Rikiho. Ten spal s mírně nakrabatělým čelem jako by ho sužovala nějaká noční můra. Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Iasone,“ opakoval. Tentokrát již mohl hledět do jeho tmavých očí.

  Oslovený sebou mírně trhl, když si naplno uvědomil, že je vzhůru. Neodpověděl mu a chystal se odejít. „Počkej,“ zaprosil mongrel. Něco v jeho hlase ho přinutilo zastavit a pomalu se otočit. Jejich oči se střetly.

  Rikiho vyděsil ten chlad v modrých hlubinách, Iasona zase ten vřelý cit. Proč mým tělem projela ta vlna něhy?, ptal se v duchu sám sebe. Přeci ho nechal umřít. Byl mu přednější Guy než já, i když věděl, že jsem ho miloval.

  Miloval?, ozvalo se jeho svědomí. Přiznej si, že jakmile jsi ho znovu uviděl, srdce ti skočilo až do krku. „Prosím, řekni mi jak se ti podařilo zachránit. Myslel jsem, že se na tebe ta továrna zřítila. Viděl jsem to a…,“ odmlčel se, protože se mu stáhlo hrdlo a on nemohl mluvit dál.

  Choval by se takhle někdo, kdo ho tam nechal?, dumal v duchu Iason. Proč jen mám v hlavě tu mlhu?! Po chvíli váhaní se vrátil k posteli a posadil se na židli. Viděl, že pouta, která měl Riki na zápěstí zanechala krvavé stopy. Natáhl ruku, aby ho vysvobodil, ale nakonec se zastavil.

  Mladík sledoval jeho vnitřní boj a přemýšlel nad tím, co ho přimělo přijít v noci k němu do pokoje. Nemohl své myšlenky rozvést dál, protože Iason začal vyprávět. „Když ta továrna spadla, myslel jsem si, že mám zpečetěný osud. To však nebyla pravda. Jupiterovi se nějakým způsobem podařilo vytvořit kolem mě jakousi bariéru. Nevím jak se to stalo. Já sám si to nepamatuji, protože jsem těsně předtím dostal něčím po hlavě. Poslední co si pamatuji jsi ty, jak se snažíš dostat Guye v pořádku ven,“ odmlčel se.

  Tak proto to pohrdání, pomyslel si Riki. „Chtěl jsem se k tobě vrátit,“ zašeptal. Blondie zavrtěl hlavou. „Neříkej mi to. Nevyprávěl jsem ti proto, aby ses mi pokusil namluvit lži!“ prudce vstal. „To nejsou lži. Pokud mi ale nevěříš nezbude mi nic jiného než počkat, až si vzpomeneš. Alespoň bys mi mohl říct, co máš se mnou v plánu.“

  „Chtěl to tak Jupiter. Prostě tě tady mám držet.“

  Jupiter, pomyslel si mdle. Takže to nebylo na Iasonovo přání. To Jupiter. Proč ho tady, ale hodlá držet? „A nemáš mě náhodou zabít?“ optal se tiše. Všiml si jak sebou mírně trhl. To pro něj bylo nezvyklé, obvykle se velice dobře ovládal. Na jeho otázku mu však neodpověděl.

  Otočil se a chystal se opustit pokoj. Riki hleděl na jeho záda a litoval toho, že je přivázaný. Blondiemu se náhle podlomila kolena a on klesl na zem. „Iasone!“ vykřikl mladík na posteli a chtěl vyskočit, aby mu pomohl. Ostrá bolest v zápěstí mu připomněla, že to nejde.

  Muž na zemi se zvedl a s hrdě vztyčenou hlavou opustil místnost. Opřel se o dveře a zhluboka dýchal. Měl by na něj mít vztek. Nechal ho tam umřít! Jenže jeho pocity se vzteku podobaly jen velice málo. Vzpomněl si jak ze spánku vyslovil jeho jméno, na to jak mu celým tělem projela vlna něhy. Vzpomněl si však také na Jupiterova slova. Je to zrádce. Musí být zničen. Proč ho tak nazval? Co udělal?

  Rozhodl se, že to zjistí. Vydal se tedy do místnosti, kde měl počítač, přes který mohl mluvit s Jupiterem. „Chci si s tebou promluvit o Rikim,“ pronesl klidně. Objevila se iluze Jupitera. „Vše podstatné už bylo řečeno. Je to zrádce, musí zemřít.“

  Iason pohodil hlavou. „Ale proč?! Co udělal?“ ptal se nechápavě. „Na něco sis snad vzpomněl?“ prohodil obezřetně Jupiter.

  Zavrtěl hlavou, ale mlčel. Něco mu na téhle situaci nehrálo. „Zradil. Zradil tím, že ses do něj zamiloval!“ prozradil pravý důvod, proč ho chce zničit. „To ale přeci neznamená, že by kvůli tomu měl zemřít!“ vyštěkl chladně. Náhle se mlha v jeho mysli rozprostřela a on si vzpomněl. Viděl Rikiho, který se rychle blížil k továrně. On se pro něj opravdu vrátil.

  Zaťal pěsti. „Nesplním tvůj rozkaz,“ pronesl klidně. Jupiter ho sjížděl chladným pohledem. Nic však neřekl a zmizel. Iason na nic nečekal a zavolal si Arnarma. „Ano, pane?“ optal se. „Rozvaž Rikiho,“ přikázal. „Ale nedovol, aby opustil pokoj.“

  Mladík jen přikývl a vyšel z místnosti. Iason si prohrábl vlasy a přešel k oknu. Zadíval se na rušnou ulici pod sebou. Počkal deset minut a vydal se do pokoje Rikiho. Našel ho jak sedí na posteli a hledí do prázdna.

  Nic neřekl, jen se postavil k oknu, tak aby na něj dobře viděl. Prohlížel si ho a tělem se mu rozlévala něha, ale i touha. Náhle ho Riki vzal na vědomí a jejich oči se střetly. Iason neřekl ani slovo jen na něj hleděl. Byl si jistý, že si může přečíst, co k němu cítí. Pomalu vstal z postele a naprosto hypnotizovaný jeho pohledem k němu přešel.

  Se zatajeným dechem čekal co bude dál. Mongrel natáhl ruku a pohladil ho po tváři. Iason už nedokázal nečinně čekat, chytil ho za ruku a přitáhl si ho k sobě. Pevně ho objal a přitiskl ho k sobě. Riki ovinul ruce kolem jeho zad a zabořil mu obličej do hrudníku.

  Tak dlouho, pomyslel si mongrel, když vdechoval jeho vůni. Zoufale se k němu tiskl a snažil si zapamatovat každičký detail jeho těla. Iason mu zvedl hlavu a přinutil ho podívat se mu do očí. Začal se k němu sklánět. Riki se vytáhl na špičky a sám ho políbil jako první.

  Byl to jen lehký dotek, ale přesto v nich zažehl touhu po něčem víc. Vnořil mu ruku do vlasů a přitáhl si ho zpět ke rtům. V tom polibku bylo všechno zoufalství a samota posledních dvou let. Tiskli se k sobě, tělo se třelo o tělo, jazyky tančily v pradávném rytmu. Na okamžik se od sebe odtáhli a jejich oči se opět střetly.

  V jedněch plála touha, v druhých něha. Jejich rty se opět setkaly a Iason začal postupovat směrem k posteli. Jemně do Rikiho strčil a on přistál v poduškách. Vzhlížel k němu a byl rád, že mu na rtech hraje lehký úsměv. Klekl si jedním kolenem mezi jeho nohy a opět se k němu přitiskl. Tentokrát přesunul rty k jeho zraněným zapěstím.

  Jemně je líbal, jako by se chtěl omluvit za to, že mu způsobil bolest. Jednou rukou mu vjel pod triko a smyslně ho hladil. Věděl, kde jsou jeho citlivá místa a teď toho využíval. Rty stále hladil zraněná zápěstí.

  Riki se prohnul a zasténal. Iasonovi to připomnělo rajskou hudbu. Tak rád ho poslouchal. Náhle však zasténal on sám, ale nebylo to touhou. Mladíkovi to okamžitě došlo. „Iasone?“ vykřikl a rychle se posadil.

  Zatínal zuby a snažil se překonat bolest, která mu projížděla v nohách. „To ty protézy, že?“ optal se Riki a pomohl mu si lehnout. S námahou přikývl. Riki mu rychle sundal kalhoty, veškerou touhu, kterou ještě před chvíli cítil, nahradila starost o milovanou bytost.

  Prudce se nadechl, když viděl, jak mu skrz malé otvory, které byly v protézách prosakuje krev. „Jak se to sundavá?“ zasyčel skrz sevřené rty. Iason natáhl ruku a lehce stiskl jakési tlačítko. Protézy se okamžitě uvolnily a Riki je opatrně sundal. Pak je odhodil na druhou stranu pokoje. „Je to lepší?“ zeptal se tiše.

  Iason po chvíli kývl. Nevěřil mu. „Bereš na to nějaké léky?“ zeptal se. Zavrtěl hlavou. „Zavolej Arnarma,“ pronesl namáhavě a pevně zatínal pěsti. Rikimu nějak instinktivně došlo, že to bude ten Blondie, který ho koupil na trhu s otroky.

  Sice nevěděl kde ho hledat, ale přesto se pro něj vydal. Náhodou na něj narazil na jedné z chodeb. „Iason. Má problémy s protézami,“ řekl a aniž by se o něj staral vracel se rychle zpátky.

  Za pět minut byl v pokoji i Arnarm a nesl nějaké prazvláštní prostředky. Riki se na nic neptal, jen pečlivě sledoval, co dělá. Támhle přiložil dlahu, támhle zase namazal jakousi mastičku, jinde zase jemně promasíroval nohu, nebo spíš to co z ní zbylo. Pak nohy ovázal a se slovy: „Teď si odpočiňte,“ opustil pokoj.

  Iason ho tiše pozoroval a velice rád by věděl, co se mu honí v hlavě. Riki nic neřekl, lehl si vedle něj a položil si hlavu na jeho hruď. Kreslil mu na ní malé kroužky, jako by mu tak chtěl předat svou sílu a říct, že je s ním. Když si představil, že takhle trpěl celé dva roky, mimoděk zatnul pěsti.

  Iason ho chytil za ruku a tázavě se na něj podíval. „Když si představím, že jsi celé ty dva roky trpěl,“ pronesl nahlas své domněnky. Mladý muž jen nadzvedl obočí. Copak mu na něm záleželo? Myslel na něj někdy za tu dobu? Jako by mu četl myšlenky přikývl. Stačilo mu to, nemusel nic říkat. I on sám na něj myslel, ale ne tak jak by chtěl, kdyby měl paměť.

  Jupiter mu do hlavy vtloukal samé nesmysly a to, že je Riki nepřítel. Když si uvědomil, že nebýt toho, že si vzpomněl pravděpodobně by ho zabil, málem se otřásl. Zabil by jedinou osobu, na které mu kdy záleželo a za kterou byl ochotný položit život.

  Zavřel oči a vzpomněl si, jak seděl v té továrně a byl šťastný, že Riki přežije, když ho náhle uviděl, jak k němu kráčí. V mysli mu vytanula jediná otázka: Proč? Odpověď už nedostal, protože k němu mongrel nestihl dojít. Věnoval mu poslední pohled a čekal.

  Vtom ho něco udeřilo do hlavy a on už si jen pamatuje, jak se probudil právě v tomhle pokoji, u něj stál Arnarm a ošetřoval mu nohy. Byla to taková bolest, že ho jediným máchnutím ruky odhodil přes celou místnost. Přesto nepřestal a ošetřil ho. Pak mu Jupiter začal do mysli vkrádat jed.

  Nyní otevřel oči a vrátil se zpět do reality. Zadíval se na muže, který v klidu oddechoval po jeho boku, ruku položenou na jeho hrudi přitulený k jeho rameni. Pousmál se a přitáhl si ho blíž k sobě. Mladík se zavrtěl a cosi zamumlal.

  Ještě okamžik ho pozoroval, a pak se také vydal do říše snů.

  Ráno ho probudil pocit prázdné náruče. Otevřel oči a zjistil, že Riki stojí u okna a hledí ven. Chtěl jít za ním, ale pak si se zaklením uvědomil, že nemá protézy. „Iasone,“ otočil se mladík od okna. „Už ses probudil?“

  Kývl a zadíval se stranou. „Děje se něco?“ vyzvídal Riki. Zavrtěl hlavou. Nestihl k tomu nic dodat, protože se objevil Arnarm, který mu šel pomoci nasadit protézy. Riki to tiše sledoval. Přemýšlel, co způsobilo to ochlazení z Iasonovy strany.

  Jakmile protézy opět pevně seděly, vstal z postele a bez jediného slova opustil místnost. Riki i Arnarm se za ním zmateně dívali.

  Rychle mašíroval po chodbě a měl pocit, že… Že co, Iasone?, promluvil sám k sobě ironicky. Že jsi mrzák? To není pocit, to je skutečnost! Tak se s ní smiř a nechtěj nemožné. Jenže jediné, co chci je Riki! Odporoval sám sobě. No právě. Ticho!

  Raději se začal v mysli zaobírat něčím jiným. Nakonec však skončil u stejného tématu. U Rikiho. Proč ta nehoda nedokázala vymazat kromě paměti i city, které jsem k němu tenkrát cítil? A ještě stále cítím. Možná měl Jupiter pravdu. Možná opravdu byla chyba, že se do něj zamiloval.

  Usadil se v místnosti, odkud mohl komunikovat s Jupiterem a čekal. Ale na co vlastně? „Iasone!“ objevil se před ním ten na koho zrovna myslel. Zvedl k němu hlavu a čekal. „Usnesli jsme se, že Riki…,“ odmlčel se a Iason mimoděk zadržel dech v hrdle. Pokud se usnesli, že je vinen bude ho muset zabít. Jinak by porušil pravidla, což jednou stačilo, „…je nevinen,“ pokračoval pak.

  Divil se, že nikdo neslyšel tu obrovskou ránu. To mu totiž spadla hora ze srdce. Přesto ho něco zarazilo. „My?!“ ptal se. Kdo je to my? Jupiter se usmál. „Musel jsem tomu dodat trochu na důležitosti, ne?“ pronesl a zmizel.

  Iason dumal nad tím, co to pro Rikiho a hlavně pro něj znamená. Věděl, co to znamená pro Rikiho. Svobodu. A pro něj? Pro něj to byla zkouška jeho citu. Dá-li mu volnost, ztratí ho. Přinutí-li ho zůstat, ztratí ho úplně jiným způsobem. Rozhodl se pro první možnost.

  Došel do svého pokoje a nalil si sklenici brandy. Chvíli ji jen tak převaloval v ruce, a pak ji jedním lokem vyprázdnil. Nohama mu opět projela ostrá bolest a on se rychle posadil na postel. Pak si lehl a sundal si protézy. Vztekle s nimi mrštil o zeď. Nebýt nich mohlo to být všechno jinak.

  Ne! Nebýt toho, že odhodil Rikiho nemusel ho teď mít. Ale já ho nemám!, pomyslel si zoufale. I když Rikiho přikývnutí na jeho nevyslovenou otázku mu dávalo jistou naději. Přetáhl si přes hlavu košili, s povzdechem zavřel oči a nechal svou mysl odplout do říše snů. Byl unavený. Nejen po fyzické stránce.

  Probudil ho lehký dotek jazyka na hrudi. Neotevřel oči. Jen se nechal unášet tím slastným pocitem. Jedna ruka ho vískala ve vlasech, druhá bloudila po těle, až se zastavila u kalhot. Pak jediným hbitým pohybem vklouzla dovnitř a uchvátila do ruky jeho mužství.

  Ostře se nadechl a otevřel oči. Hleděl na tmavou kštici vlasů a přemýšlel nad tím zda je to jen sen. Podle slastných pocitů, které se mu rozlévaly po těle by řekl, že tomu tak není. Mlčel. Věděl, že Riki poznal, že je vzhůru, ale nijak to nedal najevo.

  Krouživými pohyby ho líbal na hrudníku, stále níž a níž. Rozepnul mu kalhoty a jeho ruku nahradily rty. Iason se prudce nadechl a dál vyčkával. Jemně ho olizoval po celé délce, hrál si s ním rukou, sál ho, dráždil.

  Několikrát za sebou hravě ťukl jazykem do špičky jeho touhy, a pak se hned odtáhl. Iason měl pocit, že je časovaná bomba. Když ho pak vzal celého do úst, zaťal mu ruce do ramen a začal jemně pohybovat boky.

  Riki ho stále hladil po hrudi a přizpůsobil pohyb rtů jeho bokům. Když Iason začal pohyb zrychlovat, chytil ho za boky a donutil ho tak přestat se hýbat úplně. Velice pomalu ho dál dráždil a Iasonova pánev sebou škubala v křečích, jak se chtěla pohybovat.

  Cítil, že se Riki usmál, ale pak už se mu svět rozplynul, protože ho vsál tak mocně, že došel k vyvrcholení, aniž by chtěl. Cítil, jak zachycuje každou kapku jeho touhy a ještě více ho to vzrušilo.

  Zvedl hlavu a zadíval se na něj. Smyslně si olízl rty. „Riki,“ vydechl Iason a chtěl si ho k sobě přitáhnout. Ten však zavrtěl hlavou. Muž pod ním dumal nad tím, co hodlá dělat. Když si na něj obkročmo sednul, celkem rychle mu to došlo.

  Zrychleně oddechoval a díval se do těch temných hlubin jeho očí. Riki si na něj pomalu sedal a Iason cítil jak se kolem něho stahuje. Konečně ho celého pojmul a na okamžik zaťal zuby. Blondie natáhl ruku a pohladil ho po tváři. Pak pokračoval stále níž přes krk až k bradavkám, se kterými si začal pohrávat.

  Riki se pomalu pohyboval a sledoval jak se Iasonovi v obličeji zračí celá škála pocitů. Od vzrušení a rozkoše, po bolest, kterou mu způsobovalo čekání. Zrychlil tempo, sklonil se a položil si ruce vedle jeho hlavy. Cítil v sobě jak je napjatý tou rychle se blížící vidinou rozkoše.

  Uvěznil jeho rty svými a na okamžik ho ze sebe nechal celého vyklouznout. Iason slabě zasténal, ale to už byl opět v něm a Riki se naposledy zhoupl v bocích. Cítil jak do něj proudí horký proud. Stále ho líbal a nehodlal jen tak přestat. Iason se vyklenul do oblouku a zasténal.

  Svalil se na něj a těžce mu oddechoval do ucha. Objal ho kolem zad a lehce po nich přejížděl rukama. Vyklouzl z něj, aby mu nezpůsobil bolest a přitiskl si ho k sobě. Vyhledal ústy jeho rty a žhavě ho políbil. Pak se přesunul na krk, kde mu do dolíku mezi ramenem a hrdlem vtiskl vlhký polibek.

  Riki se mírně uchechtl. „Co je tu k smíchu?“ ozval se Iason. Stále ho hladil po zádech, přejížděl křivku jeho zadku, skousl mu ušní lalůček. „Vůbec nic,“ prohodil a vychutnával si drobné něžnosti. Po chvíli se z něho skulil a stočil se mu u boku.

  Objal ho a přitáhl si ho k sobě. Jejich oči se střetly. V jedněch svítila něha, v druhých láska. Obé však vyjadřovalo to samé. City, které měly zůstat utajeny, ale přesto vyvěraly na povrh. „Chci ti něco říct, Riki,“ zlomil nakonec kouzlo situace Iason vážně.

  Maličko se nadzvedl a zadíval se na něj. „Poslouchám.“

  „Opravdu jsem tě měl zabít. Jupiter mi přikázal tě odstranit, protože jsi podle něj zradil. Zradil si tím, že se do tebe zamiloval jeho nejoblíbenější Blondie. Díky tomu jsem si také na vše vzpomněl. Díky tomu jsem si uvědomil, že…,“ prudce se odmlčel. Proto co mu chtěl nabídnout musely city stranou. „Řekl jsem mu, že to neudělám a on se zřejmě urazil. Dnes mi však řekl, že jsi byl shledán nevinným, což znamená jediné. Můžeš odejít. Můžeš být svobodný, už nikdy nebudeš muset být Pet.“

  „Mám ještě jinou možnost?“ optal se velice tiše. Iason se ušklíbl. „Můžeš zůstat s mrzákem, který tě miluje. Nechci však aby sis myslel, že tě k něčemu nutím. Chci aby to byla tvoje svobodná volba.“

  Napjatě ho pozoroval a čekal, co mu odpoví. Riki se na dlouhou dobu odmlčel, jako by zvažoval vše pro a proti. Prohlédl si Iasona, zadíval se mu na zmrzačené nohy, pohled mu padl na protézy na zemi. Pak se očima vrátil k těm modrým hlubinám, které ho pronásledovaly dva roky ve snech. Viděl jak netrpělivě a napjatě čeká na odpověď. Byl v pokušení ho trochu potrápit, ale nechtěl ničit tu naději, která mu plála v očích.

  Maličko se vytáhl a jemně ho políbil na rty. Byl to něžný polibek, takový který byste dali někomu na kom vám opravdu záleží. Jemný a přesto naprosto rozhodný, což svědčilo o tom, že i ten co ho dává je rozhodnutý. „Stačí ti tohle jako odpověď?“ zeptal se Riki.

  Iason chvíli uvažoval. „Pokud je ta odpověď ano, tak mi to stačí,“ zašeptal. Mongrel se usmál a těsně u jeho rtů zašeptal: „Pak je to tedy má svobodná volba…“