Jdi na obsah Jdi na menu
 


Andělé přeci existují...

15. 9. 2008

„Ale mami, andělé přeci existují,“ zakňoural dvanáctiletý chlapec.

„Přestaň si vymýšlet takové blbosti, Igrine, nebo…“ žena, jíž dítě oslovilo mami napřáhla ruku, aby ho udeřila. Avšak její ruka zůstala viset pár centimetrů od tváře dítěte.

Ženě se v očích zaleskl strach. „ĎÁBLŮV SYN!“ zaječela na celé kolo a chlapec se schoulil. Do místnosti vtrhlo několik mužů. „Co tady vyvádíš, Anolo?“ optal se jeden z nich. Oslovená však jen hrůzou vykřikla a ukázala na chlapce, který se choulil v rohu místnosti.

„Co je s ním?“ zavrčel a přešel k Igrinovi.

„Je to ĎÁBLŮV SYYYN!“ zavřeštěla. „Drží nad ním ochranou ruku!“

„Plácáš nesmysly,“ mávli rukou příchozivší muži a chystali se odejít.

„To není ďábel, ale anděl,“ zašeptal Igrin a všechny tak přimrazil k zemi.

„Co jsi to řekl?“ zeptal se ten, co to nazval nesmyslem. Mladík se nad tím tónem zachvěl. Věděl, že nemusí odpovídat, protože ho slyšeli.

Muž k němu přešel a postavil ho na nohy. Byl to statný muž, který měl tu výsadu být Igrinovým otcem. „Já ti ty nesmysly vymlátím z hlavy!“ pronesl a napřáhl se. první rána dopadla tam kam měla a stejně tak další. Chlapec tiše vzlykal a prosil ať už to skončí.

„Já ti dám anděly!“ Poslední rána a Igrin se schoulil do rohu místnosti. „Vidíš, Anolo, já ti říkal, že jsou to nesmysly,“ zaslechl ještě chlapec než se zavřely dveře. Rychle si otřel slzy, ale třas zastavit nedokázal. „Stejně existují,“ zašeptal, ale něco se v tu chvíli naučil. Už nikdy nemluvit o andělech.

 

Celých osm let se mu to dařilo. Žil celkem normální život, i když na něj matka hleděla se strachem. Avšak každá idyla jednou končí. Bylo to ve chvíli, kdy jeho šestiletá sestra neuváženě zabrousila na téma andělů.

„Ale tati, oni opravdu existují,“ zaslechl Igrin, právě příchozivší s novým dřevem na otop. Ani nemusel vědět koho myslí. Mladík koutkem oka zahlédl, jak otec sáhl po rákosce. Neváhal a vrhl se před ni.

A k úžasu všech, a největšímu však Igrinovi, se zastavila několik centimetrů od jeho paže, kam mířila. Otci v očích bleskl děs. „Ďáblův syn,“ zašeptal a rychle odešel ven. Igrin mohl vidět, jak táhne za ruku přes náměstí matku a oba mizí ve farářově domě.

Mladík poklekl k Fenry, své sestře. „Fenry,“ zašeptal. „Já teď musím odejít, zlatíčko. Ale poslouchej mě! Nikdy, už nikdy, nemluv o andělech, rozumíš?“

„Proč ti řekl Ďáblův syn?“ popotáhla dívenka. Pohladil ji po tváři. „Časem ti to vysvětlím,“ ujistili ji. „Ale teď musím jít. Udělej co jsem ti řekl a bude to v pořádku,“ doporučil jí, políbil ji na čelo a rychle přešel k oknu. Věděl, že nemá moc času. „Sbohem,“ zašeptal.

„Igrine? Buď opatrný,“ zaslechl dívenku, usmál se a rychle vyklouzl ven. Daleko se ale nedostal. „Stůj!“ vykřikl kdosi a on zjistil, že je obklíčen muži z vesnice, kteří v rukou drželi hole a vidle. A to se se mnou ještě včera veselili, pomyslel si trpce.

Mladík věděl, že odpor by byl marný. V klidu si nechal spoutat ruce, proč jim dávat další důvod k tomu, aby věřili, že je Ďáblovým synem. Nechal se odvést do domu faráře, kde čekali jeho rodiče a farář. „Tady jsi, synu,“ pronesl duchovní. „Rád bych se tě na něco zeptal.“

„Ano?“

„Prý jsi spolčen s ďáblem. Co je na tom pravdy?“

Igrin si pomyslel, že stupidnější otázku dostat nemohl. Avšak věděl, že musí pravdu zamlčet, neboť minulost ho poučila o vrtkavosti andělů. „Nic, duchovní pane,“ odvětil tedy klidně.

„Proč nám tak lžeš? Vždyť mi už to všechno víme. Tvůj ot s matkou to mohou potvrdit,“ usmíval se na něj sladce, ale mladík v jeho pohledu viděl lačnost po nějakém vzrušení, i když to znamenalo smrt jedné z jeho „oveček“.

„Je to Ďáblův syn!“ vřískla Anola a Igrin na ni jen smutně pohlédl. „Když jsme ho jako malého chtěli potrestat za neposlušnost v očích mu bleskl oheň. Dokonce si s ním i povídá…“

„To je lež!“ bránil se mladík, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Farář byl až přespříliš zaujat snůškou lží jeho rodičů.

„Slyšel jsem dva hlasy, jak se spolu domlouvají. Chtěli se proti nám spiknout a vyvraždit celou vesnici. Dokonce tím nakazil i svou vlastní sestru!“

„To je lež!“ odvětil Igrin naléhavě a konečně byl zaregistrován.

„Mlč, Igrine! Tvé slovo již nemá žádnou váhu. Tví rodiče podali dostačující svědectví.“

„Ale já si přeci s nikým nepovídám!“ trval na svém. „Jsou to jen výplody jejich fantazie!“

„Igrine, synu Airemův, byl jsi shledán za spolčeným s ďáblem a jako tento odsouzen zítra za svítání odsouzen k smrti na hranici!“ pronesl dramaticky farář a sjížděl ho vítězoslavným pohledem.

Mladík na to nic neřekl, protože věděl, že cokoliv řekne jen přilije olej do ohně. Nechal se odvést do sklepení farářova domu, kde ho hodili na zem a pečlivě za ním zamkli. Rozhodl se učinit ještě jeden poslední pokus. „Kdybych byl spolčen s ďáblem, nemyslíte, že by pro mě bylo jednoduché odtud zmizet?“ zvolal skrze dveře.

„Celá tahle místnost je zabezpečena duchovními svitky. Není možné, aby se k tobě dostal!“

Igrin už mlčel, jen se schoulil v rohu místnosti, tak jak si na to zvykl v dětství. Nevěděl kolik času uběhlo, než se otevřely dveře a kdosi vešel dovnitř. Slyšel kroky a vzápětí se místností blesklo světlo z několika pochodních na zdi.

Mladík si ho prohlížel  a nemohl si uvědomit, kdo to vlastně je. Věděl, že ho už viděl, ale prostě si nemohl vzpomenout. Ve chvíli, kdy muž rozbalil nástroje, pochopil. Byl to kovář. S hrůzou sledoval, jak si nahřívá kus železa nad ohněm z pochodně. „Ne, prosím,“ vydechl, ačkoliv nechtěl.

Muž se na něj jen křivě zašklebil. „Prý jsi spolčen s ďáblem. Tudíž ti oheň nic neudělá.“

Igrin se zapřísáhl, že mu nedopřeje tu radost, že by vykřikl. Ačkoliv věděl, že to budou brát jako další důkaz proti němu. Bylo mu to jedno, protože stejně věděl, že se z toho nedostane. Kousal se do rtů tak silně, že mu z nich vytryskla krev. Avšak po několika minutách však nedokázal zadržet výkřik. Muž ještě chvíli poslouchal jeho křik a pak odešel.

Mladík se vyčerpaně svezl k zemi. „Copak jsi mě opustil?“ zašeptal vysíleně a vyčerpáním usnul.

 

Druhý den ráno ho vytáhli na ostré sluneční světlo. Trochu se rozkoukal a všiml si, že na jejich malém náměstí stojí hranice se dřevem a smolou. Nepochyboval, že je určena pro něj. Dovlekli ho tam a přivázali ke kůlu. Rozhlédl se po davu a uviděl svou malou sestřičku, které po tvářích stékaly slzy. Otočil hlavu k faráři, který stál vedle. Proč je tady Fenry?“ zeptal se.

„Musí vidět, jak by mohl dopadnout ona, kdyby kráčela ve stopách svého bratra a nechala ovládnout svou mysl ďáblem.“

„Jestli jí zkřivíte jen vlásek…,“ zavrčel.

Farář si dramaticky odkašlal. „Začneme. Je mi velice líto, že jsme se dnes sešli v tak smutný den. Igrin, syn Ariemův, včera podstoupil zkoušku, aby se dokázalo, zda je spolčen s Ďáblem. Kovář Darvin nám přednese výsledky.“

„No tak pálil jsem mu ruku rozžhaveným železem, že jo. Chtěl jsem tak zjistit jestli je s tím ďáblem, ne?! No tak sedmkrát to vydržel, ale pak ječel jak pominutej,“ žmoulal slova mezi zuby kovář.

„To je jasný důkaz!“ zvolal zapáleně kněz, kterému to očividně činilo potěšení, což se dalo dosti lehce vyčíst z jeho držení těla. „Po sedmkrát stál jeho spolčenec při něm a chránil ho před ohněm jemu vlastním. Avšak po sedmé ho opustil a odešel za jiným svým svěřencem. Igrine, syne Ariema, byl jsi shledán za Ďáblova syna a tudíž odsouzen k upálení na hranici!“ Kývl na muže, kteří drželi pochodně a ty je přiložili ke dřevu na hranici.

Mladík stiskl oči, ale ještě si stihl všimnout Fenry, jak klesla na kolena. Všude kolem něj byl žár a hustý kouř. „Odveďte, Fenry!“ prosil, ale nikdo mu už nevěnoval pozornost. A tak nechal oči zavřené, aby neviděl svou malou sestřičku. „Prosím,“ zašeptal ještě v posledním záblesku vědomí. „Stůj při mně.“

A jako by ho kdosi, nějaká vyšší moc, vyslechl. To už se však nedověděl, protože jeho mysl se propadla do temnoty.

Atiel, jeho strážný anděl, už to nemohl vydržet. Nemohl se dívat, jak chtějí zabít někoho naprosto nevinného. Obtočil kolem něj svá černá křídla a i s ním se vznesl. Nikdo dole už Igrina nemohl vidět. Pro ně prostě zmizel. Opatrně sestoupil na zem a položil na ní mladíka.

Okamžik ho pozoroval, a pak ho vzal do náruče. Igrin otevřel oči a překvapeně se zadíval na stvoření nad sebou. Byl to muž. Jeho tvář byla ozářena stříbrem a proto nemohl vidět jeho podobu, ale jeho tmavé oči ho učarovaly. Korunu tomuto čarovnému dojmu nasadily černá křídla, která mohl vidět. „Já věděl, že existuješ,“ vydechl mladík a opět omdlel.

Atiel se usmál a opět vzlétl. Stačilo mu dvakrát mávnout křídly a ocitli se v oblacích. Klidně plachtil s mladíkem v náruči.

„ATIELI!“zaslechl hromový hlas nejvyššího. Na okamžik strnul, ale dál letěl. „Ten mladík měl dnes zemřít! Okamžitě sem!“

Atiel opět klesl na zem a s lehkým povzdechem položil Igrina do trávy. Pak dvěma máchnutími křídly překlenul tu vzdálenost mezi nebem a zemí a ocitl se před radou Nejvyšších. Tam i poklekl, čekaje rozsudek za svůj čin.

„Proč jsi ho zachránil?!“ optal se ho Nejvyšší z andělů.

„Celých osm let jsme je nechali ať si s ním dělají, co chtějí. Týrali ho, dívali se na něj z hrůzou. A já nemohl nic dělat. A proč to všechno? Protože v nás věří?“

„Myslíš, že to byl dobrý nápad? Teď se stane vyvrhelem, nebude se moci vrátit do rodné vesnice, protože by ho ukamenovali. Opravdu myslíš, že jsi mu pomohl? Bude na sobě nosit cejch mrtvého.“

Při tomhle sebou Atiel škubl. Na cejch mrtvého ani nepomyslel. Cejch mrtvého znamenal, že už prakticky není naživu, i když on sám to neví. Bude normálně žít mezi smrtelníky, bude se tak i chovat, ale přesto bude lidem tak trochu nahánět hrůzu.

Atiel zvedl hlavu a pevně se zadíval do tvrdých očí Nejvyššího. „Udělal jsem, co bylo nutné a co jsem považoval za nejlepší,“ odvětil klidně.

Nejvyšší přikývl. „Dobrá. Bude žít. Ale ty už nebudeš jeho strážným andělem.“

„Ne!“ vyhrkl neuváženě. Přeci ho nemůžou nechat bez ochrany. Přeci mu nemůžou vzít jeho Igrina! Není tvůj, Atieli!

„Bude ho strážit Iliana. Ty si vezmeš na starost Fenry. Jeho sestru.“

Chtěl protestovat, chtěl se tomu bránit, chtěl prosit, ale nakonec jen sklonil hlavu. „Ano, pane,“ pronesl kajícně. „Najdete…“

„My vím, kde je, Atieli. Můžeš jít.“

Vstal a jako by se propadl do oblak. Přistál na palouku, kde zanechal Igrina. Mladík seděl uprostřed louky a zmateně se rozhlížel. Atiel ho ještě okamžik sledoval a pak mávl křídly. „Odcházíš bez rozloučení?“ zavolal za ním Igrin.

Anděl byl tak vyvedený jeho hlasem, že o pět klesl k zemi. „Nic jiného mi nezbývá,“ odvětil.

„Jak to, že tě mohu vidět?“ optal se Igrin.

„Vidí mě jen ti, co věří.“

„Jsi můj anděl strážný?“

„Byl jsem,“ prohodil smutně Atiel a odletěl.

I Igrin měl stísněný pocit zvláštního smutku. Neviděl, jak ten anděl vypadal. Viděl jen obrys jeho těla, který byl ovinut stříbrnou září. A náhle si vzpomněl na ty černé oči. Věděl, že to byl on. takže on ho zachránil. Posadil se na zem a promnul si pálící oči.

Co bude dál?, pomyslel si smutně. Nevěděl. Do vesnice se vrátit nemohl, to věděl. Měl strach o Fenry, ale něco mu říkalo, že její anděl na ní dá pozor.

Ještě chvíli seděl na louce, kde ho nechal jeho bývalý anděl. Nevěděl, co bude dál, ale nějak instinktivně věděl, že to nebude lehké.

 

I Atiel prožíval vnitřní boj. Celých dvacet let hlídal Igrina, i když se to mnohým nelíbilo. A teď ho měl opustit. Avšak věděl, že pokud nesplní tenhle rozkaz, bude to mít mnohem větší následky.

Proto taky o několik hodin později pečlivě hlídal Fenry, které očividně nic nehrozilo.

Upřímně doufal, že si bratrovu radu vzala k srdci a nebude o nich mluvit před lidmi. „Ty jsi můj nový anděl?“ zaslechl její tichý hlas.

„Ano,“ souhlasil a jemně se usmál.

„Jak to, že vás mohu vidět?“

Přešel k ní a klekl si před nim, aby mu mohla vidět do očí. A zopakoval větu, kterou řekl už jednou. Jejímu bratrovi. „Vidí mě jen ti, kteří věří,“ odvětil tiše sametovým hlasem.

„Zachránil jsi mého brášku? Zachránil jsi Igrina?“

Nesměl jí odpovědět. Ačkoliv z celého srdce chtěl. Místo odpovědi zavrtěl hlavou. Dívence se do očí nahrnuly slzy. Bude to tak lepší. Raději ať si myslí, že je mrtvý. „Je mi to líto,“ zašeptal anděl a pohladil ji po vláskách. „Měla bys jít spát.“

Holčička kývla a zalezla do postýlky. Okamžik jí pozoroval. Když si byl jistý, že už tvrdě spí, mávl křídly a vyletěl ven. Několik mil od vesnice skryl svá křídla a vydal se najít Igrina. Chtěl ho jen vidět. Jen okamžik.

Našel ho snadno, protože stále ještě instinktivně cítil jeho vůni. Byl v nějaké zřícenině nedaleko místa, kde ho nechal.

Mladík tvrdě spal, na tváři ustaraný výraz. Atiel sáhl do měšce, co měl u pasu a vyndal několik zlaťáků. Položil je Igrinovi do dlaně i s jednoduchým vzkazem. Přítel

 

Probudil se s prvními paprsky slunce. První co si uvědomil, byly zlaťáky, které ho tížily v ruce. Překvapeně na ně pohlédl a zvedl kousek papíru, který spadl na zem. Přítel, přečetl. Nepátral po tom, kdo to byl. Jediné, co věděl, bylo to, že se může někde ubytovat. A tak nějak cítil, že mu pomohl jeho anděl strážný. I když bývalý.

Za pár hodin se zastavil v jedné vesnici. Zašel do místního hostince. „Kde se tady mohu ubytovat?“ optal se muže za barovým pultem.

„Záleží na tom, kolik můžeš nabídnout, mladej,“ prohodil hostinský.

Igrin pokrčil rameny a vytáhl pár zlaťáků. Muž na ně lačně pohlédl. „Můžeš se ubytovat tady. Ale stačí ti to jen na jednu noc bez jídla.“

„Koho se zase snažíš obrat, Dargene?“ zaslechli v celku pobavený hlas. Igrin se otočil a překvapeně mrkl. Ve dveřích stál velice pohledný mladý muž. Hnědé vlasy s lehce nazrzlým nádechem, zelenomodré oči, trochu ostřejší rysy, které však zmírňoval pobavený úsměv.

„Nikoho, lorde Atieli,“ zamumlal hostinský.

„To vidím,“ pronesl nově příchozivší a posadil se vedle překvapeného mladíka. „Sháníš nocleh, mladíku?“ otočil se s otázkou k Igrinovi.

„Ano, sháním,“ odpověděl ten a zkřížil s neznámým pohled. Z nějakého důvodu mu věřil. Zřejmě proto, že z něj vyzařovalo něco… Pohoda, klid, vřelost. A to vše mladík v posledních osmi letech tolik postrádal.

„Pak ti ho nabízím. Avšak ne zadarmo.“

„Peníze mám,“ vyhrkne Igrin a ukáže mu zlaťáky.

„Nechci tvé zlaťáky, jako někdo,“ sjede tvrdým pohledem Dargena, který se ošije. „Budeš u mě moci bydlet, jak dlouho budeš chtít. Budeš mít zajištěnou stravu a kapesné. Avšak po dobu mé nepřítomnosti budeš spravovat můj majetek.“

Igrin na něj mlčky hleděl. Tušil, že v tom bude nějaký háček. „Je mi líto, sire, ale musím vaši nabídku odmítnout,“ zamumlá a natáhne ruku se zlaťáky k hostinskému. Než ten je stihne shrábnout, položí Atiel dlaň na tu Igrinovu. Ignoruje přitom lehké chvění, které probíhá jeho paží.

Mladík na něj překvapeně pohlédne. „Proč tak neuváženě odmítáš mou nabídku?“ podiví se tiše. igrin cítí, jak z Atielovy dlaně do té jeho přechází zvláštní teplo. „Neboť nemám k takové práci předpoklady,“ zardí se. k jeho naprostému úžasu se druhý muž rozesměje.

Atiel si ho prohlíží. Už nemá moc času, Fenry se za chvíli probudí. „Pokud chceš, následuj mě,“ prohodil a vyšel z hostince.

Igrin ještě okamžik váhal, ale pak vyšel za ním.

„Pak tedy přijímám vaši nabídku,“ ozval se a zadíval se na něj. muž kývl a ukázal na černého koně, vedle kterého stál bílý. „To je tvůj kůň. Následuj mě,“ vyzval ho a vyhoupl se na sněhobílé zvíře. Igrin následoval jeho příkladu. Za chvíli tryskem vyjížděli z vesnice. Po pár minutách zběsilého trysku Atiel prudce zastavil.

„Co se děje?“ optal se Igrin, když zastavoval vedle něj.

„Odtud musíš jet sám,“ mávl rukou k lesu. „Za tím lesem je moje sídlo. Vrátím se brzy,“ s těmito slovy se obrátil zpět a vyrazil cestou kterou přijeli. Igrin se za ním otočil, ale už nikoho neviděl. Překvapeně mrkl, protože kolem bylo jen pusto. Nikde žádnej les, domy, nic. A on byl prostě najednou pryč. Ještě okamžik váhal, ale nakonec se rozjel do lesa.

 

Atiel nad ním okamžik kroužil, nikým neviděn. Když se ujistil, že v bezpečí dorazil na místo, rychle se vydal za Fenry. Ta si vesele hrála na dvoře. Tiše si sedl kousek od ní a pozoroval ji. Tolik připomínala bratra.

„Atieli!“ zaslechl hlas Nejvyššího. „Proč pomáháš tomu chlapci?“

Anděl se rozhlédl, zda je v dostatečné vzdálenosti, aby ho neslyšela Fenry. „Nemůže být sám. mohl by mu někdo ublížit.“

„Má vlastního anděla strážného!“

„Já vím, pane,“ odvětil pokorně.

„Pak si hleď svého svěřence!“

„Jistě, pane,“ souhlasil a zadíval se na dívenku. Ta si klidně dál hrála a občas se na něj usmála a on její úsměv opětoval.

Avšak místo malé Fenry viděl jejího bratra. Jeho lehký úsměv, který byl tak vzácný.

 

Igrin mezitím docválal k nádhernému panství. Náhle znejistí, protože neví, co by měl udělat. Projede otevřenou branou a sesedne z koně. Na okamžik zaváhá, ale nakonec přejde ke dveřím a zaklepe. Otevře mu starý sluha. „Přejete si?“ optal se nedůvěřivě.

„Ehm… Posílá mě lord Atiel,“ zakoktal mladík. Muž mu pohlédl přes rameno a kývl. „Pojď za mnou.“ Igrin se raději neptá, jak zjistil, že mu může věřit a následuje ho. Je to zvláštní, ale cítí se tu pohodlně a v bezpečí.

 

Atiel se do svého domu dostal až pozdě v noci. Jediný kdo ho přivítal byl jeho sluha. „Dobrý večer, pane,“ usmál se na něj.

„Dobrý,“ prohodil. „Přišel sem dnes jeden mladík?“

Muž kývl. „Ubytoval jsem ho v pokoji pro hosty.“

„Děkuji, Runcere,“ odvětil a vyšel schody. Tiše otevřel dveře a vklouzl do pokoje. Igrin už spal a na jeho tváři se skvěl posmutnělý výraz. Anděl stál nad ním a klidně ho pozoroval. Avšak jeho srdce tak klidně nebylo. Zběsile tlouklo.

Natáhl ruku, ale nakonec ji rychle stáhl a odolal tak pokušení. Poté ale z mladíkových rtů vyklouzlo tiché: „Pomoz mi!“

Položil mu ruku na čelo a zahnal tak jeho noční můry. Na mladé, krásné tváři se rozprostřel klidný výraz. S lehkým úsměvem ho pozoroval a snažil se zahnat touhu, která se zmocňovala jeho útrob. Přesto nedokázal odolat, sklonil se a lehce, sotvaže se ho dotkl, přitiskl své rty k těm jeho. Okamžitě se zase stáhl, ale věděl, že tu sladkou chuť ucítí navždy.

„Neměl bys tu být,“ zaslechl náhle ve tmě za sebou tichý ženský hlas.

Otočil se a klidně hleděl své vrstevnici do očí. „Iliano,“ kývl na ni. „Proč si to myslíš?“

„Opětovně porušuješ pravidla Nejstarších bude to mít následky,“ varovala ho měkce.

„Já vím,“ prohlédl si bezmocně vlasy. „Jenže já…,“ hlas se mu zlomil pod tíhou náhlého poznání. Vždyť ho miluje. Tušil to už dlouho, ale až teď ve chvíli, kdy ví, že ho může čekat trest, si to plně uvědomil a srdce mu sevřel strach.

„Možná bych tě měl poslechnout,“ pronesl tiše a znovu se otočil k mladíkovi na posteli. Srdce mu svíral ledový záchvěv bolesti nad tou ztrátou. „Odpusť mi to,“ zašeptal Igrinovi do ucha. „Buď šťastný Igrine, synu Ariemův.“

Pak ztišil hlas tak, že ho sotva slyšel on sám a pronesl slova, která měla zůstat nevyřčena. „Miluji tě.“ S těmito slovy ještě naposledy smutně pohlédl na Ilian, která jen souhlasně kývla. Pak máchl mocnými křídly a v mžiku byl pryč.

 

„Atieli! Okamžitě se dostavíš u Rady.“ Při tom chladném hlase ho zamrazilo až v konečcích prstů. Přesto se odhodlaně nadechl a proletěl oblaky. Tam předstoupil před Nejvyššího.

„Opětovně jsi porušil můj přímý rozkaz nechat toho chlapce být!“

„Já vím, pane, ale byl jsem se jen rozloučit.“

„Kdyby ti Iliana neřekla, že to není vhodné, nikdy by jsi s tím nepřestal.“

„Takže to byla léčka, že?“ optal se a klidným pohledem spočinul na provinilé ženě, která stála kousek od něj.

„Co to tedy pro mě znamená?“

„Tohle,“ prohodil muž a mávl rukou směrem k němu a ještě kousek za něj.

Atiel ucítil, jak pomalu přichází o křídla. Cítil nesnesitelnou bolest, ale nikdy by neřekl ani slovo. Nedopřál by jim tu radost. Konečně bylo po všem, po několika minutách bolestivé agonie.

Předklonil se, opřel se o dlaně a zhluboka oddechoval.

„Nyní jsi smrtelníkem. Iliana tě odnese na zem do tvého sídla,“ pronesl Nejvyšší a Atiel ucítil jak se propadá do oblak. Avšak tentokrát cítil směsici strachu, že spadne a zemře. Náhle se ocitl uprostřed pokoje, kde zanechal Igrina.

Zmateně se rozhlížel. Tohle pro něj přeci neznamenalo žádný trest. Mohl být s Igrine. Mohl se mu ukázat, mluvit s ním. Byl zmatený, protože v tom cítil nějakou jinou věc. Jiný trest. Snažil se přijít na to, co to může být, když se  z lůžka ozvalo zasténání.

Prudce se k němu vrhl a viděl, jak sebou mladík hází a tváře mu planou v horečce. A náhle mu to s oslepující jistotou došlo. To že přišel o křídla nebyl trest. Ten ho čekal tady na zemi. V podobě smrti osoby, kterou jedinou kdy miloval.

„Ne!“ vydechl a padl na kolena vedle postele. Věděl, že Igrin nosí cejch smrti, ale netušil, že si to vybere svou daň tak rychle. Avšak nepochyboval o tom, že v tom mají prsty Nejvyšší.

Uchopil do dlaně jeho ruku. Bylo zničující moci tam jen sedět a dívat se, aniž by měl možnost mu pomoci. „Neopouštěj mě, Igrine,“ vydechl tichounce a políbil mu hřbet ruky. Snažil se jeho zmítající se tělo uklidnit, ale moc se mu to nedařilo.

Dával mu ledové obklady, snažil se srazit horečku. Avšak nedokázal bojovat s rozhodnutím andělů. A tak jen bezmocně seděl a sledoval jak z Igrinova těla pomalu vyprchává život.

„Iliano, prosím pomoz mu. Nemůže trpět za to, co jsem způsobil já,“ vydechl zmučeně. Věděl, že ho slyší, ale nedostal žádnou odpověď. „Jsi jeho anděl strážný!“ vykřikl hněvivě. Avšak žádnou odpověď nečekal. A ani se jí nedočkal.

Třetí den péče o mladíka vyčerpaně usnul. Nemohl slyšet jeho tiché zašeptání. „Atieli…“

 

Ve chvíli, kdy se s trhnutím probudil, zjistil, že mladík zemřel. Naprosto šokovaný hleděl na postel a nemohl uvěřit tomu, že Igrin, jeho Igrin, nedýchá.

Vzpamatoval se z prvotního šoku a vrhl se k posteli ve snaze ho oživit. Avšak nic nepomáhalo. Mladíkovi se na rtech objevil během noci lehký úsměv, jako by mu to ani nevadilo, jako by smrt vítal. Klečel vedle postele a ukazovákem přejížděl po tolik milovaných rysech jeho tváře. „Až do poslední chvíle jsi věřil, že andělé existují, miláčku drahý. A ve chvíli, kdy jsi to potřeboval nejvíc ti ani jeden z nich nepomohl,“ šeptal a stále dokola mumlal slova omluvy.

 

Seshora zatím pozoroval tmavovlasý mladík, muže klečícího u jeho těla. Jeho očividné zoufalství ho z nějakého důvodu bolelo. Nevadila mu jeho vlastní smrt. Cítil ji jako vysvobození. Ale nechtěl nikomu způsobit taková muka. Muka, která očividně prožíval ten muž.

„Vítej mezi námi, Igrine,“ zaslechl tichý hlas a prudce se otočil. A náhle pochopil. Byl v nebi. Uviděl nádherného anděla s černými křídly. Rychle se odvrátil, protože nedokázal odtrhnout zrak od toho muže.

Ten náhle, jako by vycítil jeho pohled, se prudce otočil. Igrin tak mohl vidět bolest v nádherných černých očí. Zalapal po dechu, protože ho poznal. Byl to jeho anděl strážný, který nyní bezmocně a mlčky truchlil u jeho těla. „Atieli,“ vydechl a z oka mu ukápla osamělá slza a volně stekla po tváři.

 

Muž v pokoji prudce zvedl hlavu, zdálo se mu že zaslechl tichý šelest Igrinova hlasu. Vstal a ještě naposledy ho pohladil po tváři a litoval, že mu to nestihl říct. „Sbohem příteli. Lásko,“ vydechl a opustil pokoj a vyšel ven.

Zadíval se na zářivě modrou oblohu a proklínal celý svět. Věděl, že tam někde nahoře je jeho láska a věděl, že už ho neuvidí. Vypovězení andělé jsou odsouzený celý svůj život bloudit po světě a nikdy nenalézt klidu. Jemu to zhoršili smrtí Igrina.

Ještě okamžik sledoval nebe a pak se s hlubokým povzdechem začal vléct pryč.

 

Igrin nemohl snést pohled na jeho svěšená ramena a pomalu odvrátil zrak. Tolik citu v tvé nádherné tváři ho vyvedla z míry. Najednou mu připadal tak známá, tak krásná, tak milovaná. S leknutím si položil ruku na srdce.

„Miluješ ho, že?“ zaslechl za sebou opět ten tichý hlas. Otočil se a znovu uviděl toho anděla. Nevěděl, co na to říct. „Nevím,“ vydechl popravdě. „Proč byl vyhnán z nebe a přinucen sledovat mou smrt?“ optal se sevřeným hrdlem.

„Protože opakovaně porušil zákony nebe.“

„Nemůžete mě vrátit zpět?“ v jeho hlase zaznělo tolik naděje. Muž smutně zavrtěl hlavou. „To nejde.“

„A to jste andělé?! Máte pomáhat lidem!“ vykřikl hněvivě. „Celé ty roky jsem na vás věřil, ale vy jste mě v konečné chvíli nechali na holičkách. Atiel se vám dokázal postavit a zachránil mě. A to se vám nelíbí. Proto jste ho vyhostili. A také proto, že…,“ hlas se mu zlomil a nebyl schopný pokračovat. Náhle slyšel tichý šepot, který se s ním loučil. „Miluji tě.“řekl ten hlas a Igrinovi se podlomila kolena.

Nevšímal si dál toho anděla a zabořil hlavu do dlaní. A poprvé po mnoha letech znovu plakal.

Po několika hodinách opět pohlédl dolů na zlomeného Atiela. „Odpusť mi to, Atieli. Taky tě miluji,“ vydechl nešťastně a schoulil se do klubíčka. Jeho tělem otřásaly tiché vzlyky.

 

Celé tohle dění zamračeně sledoval bůh Akrion. Nelíbilo se mu to co andělé udělali. Ten mladík za to nemohl a ten Atiel také ne. Stiskl pěsti a nebem se rozlehlo strašlivé zahřmění. Všichni andělé leknutím nadskočili. Všichni až na jedno. Na mladíka schouleného na zemi. Jeho smysly se otupěly, jeho city zemřely.

A bůh to tak nehodlal nechat. Předstoupil před Radu Nejvyšších a díval se na ně zpod svého huňatého obočí, zamračeně a chladně. Ostatní se před tím pohledem přikrčili. Akrion se natáhl po chlapci a pomohl mu na nohy. „Proč jste nechali zemřít tohoto mladíka?“ zahřměl.

„Byl byl to trest, můj pane,“ vykoktal Nejvyšší z andělů. Muž ho probodl pohledem a položil obrovskou ruku na Igrinovo čelo.

„Vrať se domů, chlapče,“ zašeptal a vše kolem mladíka vybuchlo v obrovské záři světel.

 

Atiel se mezitím vrátil do pokoje, rozhodnut alespoň Igrina slušně pohřbít. Avšak ve chvíli, kdy opět uviděl jeho překrásnou tvář, rozhodnost ho opustila. Přešel k posteli a upřel na něj své černé oči.

Mrkáním zahnal slzy, protože věděl, že mu nepomohou. Odhrnul pokrývku připraven očistit jeho tělo od všech hříchů, když zaslechl prudké lapnutí po dechu. Trhl sebou a zadíval se na mladíkovu hruď, která se prudce zdvíhala v náhlém obrovském přísunu kyslíku.

Padl na kolena a nemohl tomu uvěřit. Mladík se na něj jen lehce usmíval a natáhl ruku. Atiel ještě chvíli váhal, ale nakonec ji natáhl také.

Jejich dlaně se spojily a oba si náhle uvědomily, co se stalo. Překonali smrt, bolest a ztrátu, jen aby našli jeden druhého. Navždy…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ach ach

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 26. 2. 2011 12:23)

veľmi veľmi pekné :D bolo to kruté ako ich chceli potrestať...ale nakoniec to všetko dobré dopadlo...xi...som zasnená :D

.....

(akyra, 8. 2. 2009 22:03)

díky za toho andílka nádherná povídka také věřim v anděle

AAAACHICH

(Aki, 9. 11. 2008 0:22)

To bylo tak neskutečně dojemné!!!
Rozplívám se - mám chuť brečet štěstím!

jujky, já se červenám :o)

(Nadšená lowe - chan, 8. 10. 2008 12:03)

Já prostěě milujuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu anděly, teď jsem přemýšlela nad i/y XoD ale to neřešit :oD

jinak ty brďo přemýšlím jestli je tu někde na stránkách tvých použito krásnější jméno než Atiel :o) krásný to je :o)

jakože se ale stydím že jsem tu až teď a ještě víc u Dopisů, ale já to odčiním, tak se prosím nezlob a pamatuj si že jsem věrná love chan, ano? :o)

jinak, takové dětské prostředí milé a ještě andělové k tomu, no to je, jak říkám prostě krásná povídka, já zbožňuju takhe samostatné povídky bez pokračování XoD kor s takovýmhle koncem nádherným :o)

já jdu makat zas :o(

...áááááách...

(Sax, 22. 9. 2008 20:18)

Tak jsem přečetla všechny povídky o andělech a bylo to něco tak mooooc krásnýho, ale opravdu hodně moc krásnýho, že se to nedá ani popsat... Hned jdu číst další povídky.

.........

(Arnaria, 19. 9. 2008 20:25)

UŽÁSNÝ.KRÁSA,PŘEKRÁSNÝ.... nemám slov

...

(Ayasumi, 17. 9. 2008 20:29)

nádhera!!! opravdová krása!

........

(Jun...sss, 16. 9. 2008 22:20)

To je krásný a hlavně ten konec je tak krásný.

Mám příběhy s anděli ráda už jen proto že nejsou vždy tak veselé (jak je vidět ne všichní andělé jsou hodní ) bylo to takové smutné že jsi mě donutila doufat ve šťastný konec. Kterého jsem se nakonec dočkala opravdu kouzelné a krásné

njn

(shagua, 16. 9. 2008 21:54)

vždycky buh přece nemuže bejt ten špatnej ne??? jsem stráááááááááááášně ráááááááááda že to nakonec překkonali!!!!!! jinak povídka je skvěle napsaná

Děkuju

(Chris, 16. 9. 2008 21:47)

Bože, jak ty to děláš zas brečím jak želva a etě mnoohm vííc. Noo já mám celkově tag nějak ráda ty příběhy o nadpřirozenu? Možná. Ale proč by nemohli existovat že? No když to vezmu kolem a kolem do prostřed a na okraj tag to byl nevšední příběh o lásce. Ještě jednou děkuju za krásnou chvíli ve světě fantazie, který si stvořila. :o)

"Andělé existují

(Fussi-chan, 15. 9. 2008 22:03)

Chodí po světě a stírají nám z očí slzy. Možná nevypadají přesně tak, jak si je představujeme a na zádech nenosí křídla, přesto jsou v našem životě důležitější, než si mnozí z nás uvědomují. Každý má pro ně své jméno. A já jim říkám přátelé."

Musím ti poděkovat. Za to, že jsem se setkala s andělem ^~

Jedním

(Kat, 15. 9. 2008 19:52)

slovem kouzelné. Nádherný příběh. O lásce, o pomoci, které dokázali stvořit tím, že věřili v něco co nemělo být. Nevím co napsat. Sedím tu a hlavou mi utkají poslední myšlenky na to co jsem četla a váhám co napsat. Jen jedno slovo je pro to jak jsem napsala Kouzlo, které dovede stvořit jen dva lidé, kteří se potřebují a miluji.
Děkuji za krásnou chvílí s andělským příběhem.

=0)

(Teressa, 15. 9. 2008 19:49)

KRÁÁÁSA!!! nadherny pribeh...ten ich najvyšši boh mi je hned simpatickejsi kem igrinovi daroval zivot=3 uz sa tesim na dalsie tvoje pribehy 80)