Andělé a démoni… Dva články mezi nebem a peklem, přesto na jejich soužití záleží osud lidstva. Jejich rovnováha udržovala na zemi mír. Fungovalo to tisíce let. Do chvíle, kdy se objevil Baltazar. Od té doby bylo na zemi více válek, nenávisti i závisti. A právě proto byl vyslán nebeský posel, který měl obnovit mír…

  Připadalo mu, že se celý svět točí, ale věděl, že to jen začal působit jed, který mu dal ten prokletej démon. Sakra, zaklel si pro sebe. Jak se z tohohle dostanu? Odpověď neznal. Anděl se nikdy nesmí zaplést s démonem, vzpomněl si mimoděk na otcova slova. Platí to i o pro nedobrovolné zapletení?, pomyslel si.

  Otec. Byl nejvyšším představitelem nebeských andělů, dalo by se říci, že nahrazoval Boha. Jenže pro něj to tak nebylo. Pro něj to byl jen muž, jehož rozkazy musí plnit a v případě, že neuposlechne čeká ho tvrdý trest. Mnohem tvrdší než ostatní, protože právě on byl jeho synem. Měl obnovit mír a byl rozhodnut to udělat. I kdyby to znamenalo, že se bude muset postavit Baltazarovi. Jak originální jméno, pomyslel si s úšklebkem.

  Místnost se s ním opět rozhoupala. Jed, který použil opět začínal působit. Jak jsem se do tohohle mohl dostat?, divil se sám nad sebou. Ve skutečnosti to moc dobře věděl. Prostě nepoužil svou sílu a raději se nechal chytit Baltazarem. Sice mu nešlo do hlavy, že by to byl takovej starej seschlej dědek, ale zřejmě tomu tak bylo. Kdo jinej by po něm tak vehementně šel…

  Místo aby ho chytil nechal se sám chytit. Myslel si jak to není brilantní plán… A teď tady seděl na zemi a čekal kdy ho dostane jed. Opřel se o stěnu a zavřel oči. Však já se z toho dostanu, pomyslel si. Rozhodně neočekával, že by jeho otec vyslal záchrannou jednotku, aby mu přivedla synka.

  Zaslechl jak se otevřely dveře, ale nenamáhal se otevřít oči. Bylo mu jasné kdo tam stojí. „Tak jak se cítíš, archanděly Gabrieli? Líbí se ti můj jedíček?“ ozvalo se výsměšně. Zaťal zuby, protože už ho rozčilovalo, že ho tak oslovovali. Bylo nad slunce jasné, že muž, který s ním teď mluví není Baltazar, neboť tenhle měl úplně jiný hlas. Byl to hlas, ze kterého mu přeběhl mráz po zádech. Hluboký, hrdelní, který by za jiných okolností jistě dokázal polichotit každé ženě. I přesto nechával oči zavřené.

  „Neříkej mi, že ti vyřízli jazyk. Určitě musíš mít líbezný andělský hlásek,“ provokoval démon, který zřejmě chtěl přinutit muže na zemi mluvit. „Proč jsem tady?“ promluvil nakonec svým hlubokým, mírně ochraptělým hlasem. Kdyby neměl zavřené oči jistě by si všiml démonova překvapeného zamrkání.

  Nakonec však překonal tohle malé překvapení a uchechtl se. „To bys rád věděl, co? Brzy se to dozvíš, neboj. I když se špetkou inteligence, která ti určitě nechybí, by ti to mohlo i dojít.“

  Samozřejmě, že to věděl. Všichni démoni věděli, že velký Ibrahim – jeho otec – vyslal svého syna, aby nastolil znovu mír. Proč by tady jinak asi byl, když ne proto aby mohl Baltazar tomuto úkolu zabránit? Nepochyboval o tom, že tenhle démon je s tím dědkem spolčený. Jak jinak taky. Nebylo jediného démona, který by s ním nesympatizoval.

  „Kdo je tvůj nadřízený?“ optal se anděl, ale věděl, jakou dostane odpověď. „Kdo ti řekl, že nějakého mám?“

  Tohle suché konstatování přinutilo muže na zemi prudce otevřít oči. Málem sebou trhl, když uviděl démona ve dveřích, ale nakonec se přemohl. Měl totiž pocit, že vidí spíše padlého anděla, jak se o nich vyprávělo ve starých příbězích.

  Pískově hnědé vlasy byly ostrým kontrastem s jeho černými. Zelené oči mírně zešikmené dodávaly jeho obličeji exotické rysy. Ostře řezaná tvář s rovným nosem působila dojmem, jako by byl socha vytesaná z mramoru a přesto svým způsobem velice přitažlivá. Tvrdá brada dávala tušit rozhodnost, smyslné rty zase umění dávat rozkoš.

  Na co to kruci myslíš?, pokáral se v duchu. Jen objektivně zhodnocuji situaci, hádal se sám se sebou. Prudce uhnul očima, protože muž u dveří se samolibě ušklíbl. „Nemusíš mít obavy,“ uklidňoval ho. „Nejsem padlý anděl. Avšak nejsem ani podřadný démon, se kterými ses jistě setkal. Mé jméno je Baltazar, Dereku,“ prohodil s mírným nádechem dramatismu a úšklebkem spokojenosti na rtech. 

  Oslovený zamrkal. Takže nejen že znal jeho jméno, ale ještě navíc on sám byl tak hloupý, že se nechal chytit a otrávit nějakým podřadným démonem! Teda, Dereku, kam jsi to dopracoval?, dumal sám nad sebou. Rozhodl se však k protiútoku. „Proč si tak říkáš? Raší ti snad rohy?“

  Muž se nenechal vyvést z míry a vztáhl ruku. Sáhl si na hlavu a pak pokrčil rameny. „Zdá se že ne. A říkám si tak proto, že já jediný jsem tvůj pravý protivník. Jestli chceš vrátit na zem mír, musíš to udělat přese mě. A to ti můžu zaručit, že to nebude zas tak jednoduché, jak by sis mohl myslet.“

  Derek okamžik uvažoval nad jeho slovy. „Víš, ono to bude těžké i bez toho, že jsi Baltazar. Ono když někomu v krvi koluje dost silný jed, který mu nedovolí ani stát na vlastních nohou těžko může obnovovat světový mír,“ ucedil.

  Démon se zasmál. „Ale, ale, tobě se nelíbí jed, který ti dal Sam? To je ale škoda. Je z mojí speciální sbírky. Teď mě, ale budeš muset omluvit, protože povinnosti a lidstvo volají.“

  „Počkej!“ zastavil ho dřív než za sebou zabouchl dveře. „Proč chceš za každou cenu udržet války a nenávist mezi lidmi? Vždyť nám to přeci může být jedno.“

  Baltazar se zamračil, ale neodpověděl. „Jen si počkej, na otázky budeme mít času víc než dost. A já budu ten kdo se bude ptát. Doufám, že máš silnou vůli i tělo, protože věř tomu nebo ne, mezi moje vlastnosti nepatří diplomatické jednání ani jemnost.“ S těmito slovy za sebou práskl dveřmi.

  Derekovi se na rtech z nějakého neznámého důvodu objevil úsměv. Bylo jasné, že tohle bude ještě zajímavé.

  O tři hodiny později si to už nemyslel. Baltazar se ještě předtím postaral, aby dostal protilátku na ten jeho zázračný jed. Nyní visel do půl těla nahý v místnosti plnou démonů, kteří si ho prohlíželi takovým způsobem, že vůbec nepochyboval, že by ho raději viděli nahého úplně. Přesto že proklínal Baltazara neušlo mu, že ho pozoruje se zvláštním leskem v očích.

  Po zádech mu přejížděl ostrými nehty jakýsi ohnivý démon. Zatínal zuby, protože byl rozhodnut nedat jim to zadostiučinění, že by vykřikl bolestí. Raději si rozdrásal rty do krve, ale nevydal ani hlásek. Neozval se ani ve chvíli, kdy mu do otevřených ran nasypaly sůl. Nikdo se ho na nic neptal, takže bylo jasné, že to dělají jen pro zábavu.

  Baltazar si přemýšlivě přejížděl ukazováčkem po rtech. Jeho dosavadní zkušenosti s anděli byly jednotvárné. Každý po hodině jeho mučení, řekl i to co nevěděl, že to vůbec ví. Tenhle by zřejmě neřekl ani svoje jméno, kdyby ho už samozřejmě neznal.

  Byl silný. Nejen fyzicky, ale i duševně. Jeho vůle se lehce dala měřit s tou jeho. Pousmál se. Tenhle Derek se mu začínal líbit. Rozhodl se, že si ho konečně pořádně prohlídne. Začal od zdola.

  Vypracované stehna v těsných bílých kalhotách, štíhlý pas, ploché břicho, rozložitý hrudník s tmavými chloupky. Mírně vystrčená ostrá brada, tvrdá ústa, ostré rysy. Šedé oči, nyní zakalené bolestí. Černé vlasy mu mírně spadaly do čela.

  Přešel k němu, chytil ho za kštici a donutil ho podívat se mu do očí. Bylo vidět, že téměř již nevnímá okolí, bezvládně visel v okovech. Přesto však v sobě našel sílu plivnout mu do tváře. Baltazar si otřel obličej a pustil ho. Usmál se sám pro sebe. Je opravdu silný. „Odvažte ho,“ prohodil a sledoval jak ho dva démoni sundali z okovů a on padl v bezvědomí na zem.

  Kývl na ty dva a oni ho odnesli do pokoje. Vyšli s potměšilými úsměvy na rtech a on nabyl podezření, že neodolali, aby si ještě nepřisadili k jeho bolesti. Vešel do místnosti, kde anděl přebýval a uviděl, že se nemýlil.

  Přes tvář se mu táhla jizva. Dostal vztek, že zohyzdili tak pěknou tvářičku, ale když si ho prohlédl z blízka, uvědomil si, že mu to jen přidalo na smyslnosti. Stál nad ním a prohlížel si ho. Natáhl ruku a přejel mu prstem po jizvě. Ta se okamžitě zacelila. „Moc pěkný,“ zašeptal si pro sebe.

  Derekovi náhle přes obličej přejel záchvěv bolesti. Baltazar si uvědomil, že leží na zraněných zádech. Nerad by, aby ho oddělali už na začátku a tak ho opatrně otočil na břicho. I když byl zvyklý na takovýhle pohled, nyní z nějakého nepochopitelného důvodu sykl zuřivostí. Vypadalo to, že si jeho druhové rozhodli užít víc než jindy.

  Přes záda se mu táhly dlouhé otevřené rány, které doslova žhnuly rudou barvou. Bylo mu naprosto jasné, že pokud se nestane zázrak tohle nepřežije. Už už vztahoval ruku, aby mu alespoň částečně ulevil od bolesti, ale zarazil se.

  Očima putoval po jeho zádech až se zastavil na jeho profilu. Zjistil, že ho anděl pozoruje jedním svým šedým okem. „Nenávidím tě,“ zasyčel na něj. Démon se zasmál. „Varoval jsem tě přeci. Zdá se, že jsi opravdu silný. Čím to asi bude?“

  „Nejspíš tím, že mým otcem je Ibrahim jestli jsi to už náhodou nezapomněl, i když o tom velice pochybuji,“ odsekl a sykl, protože ho zabolely rány na zádech. „Bolí to, že?“ optal se Baltazar.

  Probodl ho pohledem nebo spíš tím jedním okem, kterým na něj koukal. „Bavíš se dobře? Máš snad sadomasochistické choutky?“

  Démon se zasmál. „My máme ale nevrlou náladu.“ Derek protočil oči v sloup. „Ty se tomu snad ještě divíš?! Jsi opravdu tak pitomej, nebo si na to jen hraješ?“ optal se sarkasticky. Sklonil se k němu a chytil ho za bradu. Derek nepochyboval o tom, že kdyby stiskl víc zlomil by mu čelist.

  Tohle vypadalo, že ho drží ještě poměrně jemně. „Nehraj si se mnou. Věř tomu, že moje inteligence nad mnohými z těch tvých kamarádíčků andělů vysoce převyšuje. Ale ty jsi úplně jiný. A možná proto tě nechám na živu o něco déle než je.“

  Derek nehnul ani brvou. Bylo mu pramálo do ostatních z jeho „řádu“. On sám je nikdy neviděl. Jeho otec ho držel pod zámkem a tam ho tvrdě cvičil. Možná právě otci vděčí za to, že se neponížil při tom mučení. To však bylo vše za co mu vděčil. „Nad čím pak to dumáš?“ ozval se Baltazar, který se klidně usadil v křesle. Zdálo se, že se jen tak nehodlá vzdálit.

  „Budeš mě tady hlídat celou noc, mami?“ optal se klidně. Démonovi škublo v koutcích rtů. „Možná bych mohl, ale to by bylo pod mojí úroveň. Jistě víš, že jako nejvyšší představitel našeho „druhu“ mám jisté povinnosti.“

  Dereka ani nepřekvapilo, že on je tím nej. Jak jinak. „Doufám, že jsi dostatečně silný, abys tohle přežil, protože jsem s tebou ještě neskončil. Možná, až se trochu umoudříš, bychom si mohli promluvit o tom, co bude dál.“

  Muž na posteli se o něj už nezajímal. Ten vstal z křesla a odešel z místnosti. Derek zavřel oči a zaťal zuby, protože se mu bolestí opět rozhořela záda. Pevně sevřel do hrsti prostěradlo. Moc to nepomohlo, ale aspoň odolal pokušení zakousnout se do ruky, aby nezačal křičet. Že by tohle byl Očistec?, pomyslel si.

  Po dvou hodinách v bolestech si začal přát, aby přišla smrt a milostivě ho vysvobodila z utrpení. Ale jak znal tu pokušitelku nechá ho v tom pěkně vydusit, a pak možná – možná! - dorazí.

  Nakonec ani jeho hrdost nedokázala zabránit tomu, aby alespoň jednou bolestí nezařval. Z očí mu proudily potoky slz, ale byl rozhodnut, že už ani necekne. Otevřely se dveře a v nich nestál Baltazar jak předpokládal. Byla to nějaká žena, která nesla lavor zřejmě horké vody a několik hadříků. „Opovažte se mě dotknout,“ zasyčel z posledních sil.

  Začínal prosit i otce, aby přišel a dorazil ho. Jenže jak věděl, i kdyby ho slyšel neukázal by se. Raději by nechal svého syna zemřít v bolestech. Dívka pokrčila rameny, položila lavor na stoličku a odešla.

  Derek opět zavřel oči a snažil se usnout. Bolest to však neumožňovala. Jednou mu zády projela tak ostrá křeč až se prudce napřímil na posteli. Zůstal tak několik minut a uvědomil si, že začíná ztrácet vědomí.

  Po deseti hodinách v bolestech si ho konečně našla milostivá temnota a on upadl do bezvědomí.

  Dveře se neslyšně otevřely a v nich stál jeho věznitel. Prohlížel si jeho mokré tváře, rozdrásané rty, bradu po které stékaly pramínky krve. Jen jednou jedinkrát ho slyšel vykřiknout. Jen jednou jedinkrát si dovolil ukázat slabost. Pozoruhodný muž.

  Přešel k němu, namočil žínku a jemně mu začal čistit rány. Sůl, kterou mu do nich nasypaly byla úplně zaschlá a kdykoliv ji sloupl nehtem, začal sebou házet div nespadl z postele. Z bezvědomí se však neprobral. Konečně dokončil práci a očistil mu i obličej, aby ho neměl od krve.

  Poslal zprávu jeho otci. Nechtěl Dereka, chtěl Ibrahima. Jenže jak ho znal, ten raději obětuje vlastního syna, než aby se hnul z toho svého proklatého nebe. Přesto věřil, že ho ven dostane. I kdyby to znamenalo, že Dereka zabije. I když… Vstal a raději odešel. Nechtěl riskovat, že se probudí a najde ho tady. Ještě by si mohl myslet něco, co není pravda.

  Otevřel nejdřív jedno oko, jako by to mohlo ovlivnit bolest jeho zad. Když zjistil, že je vůbec necítí otevřel i to druhé. Pohled mu padl na mísu na stoličce. Někdo mě ošetřil, usoudil podle zakrvavených žínek, které ležely vedle mísy.

  Pokusil se posadit. Podařilo se. Sice se mu bolestí zatemnělo před očima, ale vydržel to, protože ležet stále v jedné pozici už ho nebavilo. Překvapeně zamrkal, když se rozhlédl po místnosti. Přímo uprostřed totiž stál stolek pro dva lidi a byl zřejmě připraven k prostření na večeři. Jen nechápal proč jsou tam dva talíře.

  Pak se však ušklíbl. No jistě, Baltazar… Opatrně se postavil, ale podlomila se mu kolena. Zdá se, že mu překazím plány, pomyslel si škodolibě.

  Baltazar otevřel dveře právě ve chvíli, kdy se sesunul na zem. Přešel k němu, pomohl mu na nohy a přehodil si jeho ruku přes rameno. Pomohl mu ke stolu a tam ho posadil. Sám si pak sedl naproti němu.

  Derek se nezmohl ani na slovo, protože tohle gesto ho dokonale vyvedlo z míry. Co to tady na mě sakra zkouší. „Chci jen jedinou odpověď na otázku,“ prohodil po chvíli ticha. Démon k němu tázavě vzhlédl. „Proč chceš zničit lidstvo?“

  „Nevím kdo ti řekl, že chci zničit lidstvo. Mým cílem je někdo mnohem horší. A někdo koho moc dobře znáš.“

  „Jde ti o mého otce, že?“ optal se s naprostou jistotou. „Trefa! Zdá se že tě to nepřekvapilo.“

 Pokrčil rameny. Vzápětí toho litoval, protože ho opět pořádně zabolela záda. „Jestli si myslíš, že se k němu dostaneš přese mě jsi na omylu. Raději mě nechá chcípnout jako psa, než aby se objevil tady.“

  To už Baltazar pochopil, ale nemohl přestat s mučením, jinak by to bylo moc podezřelé. Navíc ho z nějakého důvodu bavilo toho mladíka mučit. Líbilo se mu totiž potom ošetřování jeho ran, i když byl v bezvědomí a nevěděl o tom. „Předpokládám, že i když to víš a jsem si jistý, že ti to došlo, nehodláš mě jen tak nechat jít.“

  Zavrtěl hlavou. „To tedy nehodlám. Pokud ho ani tvá smrt nepřinutí se objevit budu muset vymyslet něco jiného.“

  Chtěl k tomu něco říct, ale dovnitř vstoupila ta samá dívka, která mu měla ošetřit rány a přinesla jim jídlo. Jedli mlčky. V jednu chvíli se oba natáhli pro kořenku ve stejnou chvíli a jejich ruce se dotkly. Byl to lehoučký dotyk, ale stejně oba ucukli, jako by dostali pořádnou ránu od elektrického proudu. 

  Střetli se očima. Oba cítili ve vzduchu to prazvláštní napětí. Ani jeden z nich si ho však nechtěl připustit. Opět se vrátili k jídlu, ale ani jeden z nich se nepokusil promluvit. Jakmile dojedl zvedl se Baltazar ze židle a beze slova odešel.

  Sotva za sebou zavřel dveře, opřel se o ně. Zhluboka dýchal a bylo mu jasné, že tohle není jen tak. Ten muž ho vzrušoval, ale znal zákony a věděl, co by znamenalo, kdyby se zapletl s andělem. Očistec.

  Z toho jediného slůvka mu naskočila husí kůže. Ani náhodou! Podruhé už ne. Odlepil se ode dveří a vydal se do svého apartmá. Tam se natáhl na postel a dal se do přemýšlení. Přísahal pomstu Ibrahimovi a byl rozhodnut to dokonat, i kdyby měl obětovat lidstvo. I když možná bude stačit pouze Derek.

  Náhle se mu vybavil pocit, který jím projel, když se jejich ruce dotkly. Co to sakra bylo? Copak mě může vzrušovat muž? Evidentně může, Baltazare, prohodil sám k sobě. Protože nemohl popírat, že v případě Dereka se o vzrušení opravdu jedná.

  Místo na syna se rozhodl myslet na otce. Ibrahim. Jak moc nenáviděl tohle jméno, protože díky jeho nositeli byl několik set let v Očistci, než mu z něj pomohli jeho stoupenci. Měl několik století, aby vymyslel pomstu. Chtěl se k němu dostat přes Dereka, ale už věděl, že to nepůjde.

  Ibrahimovi zřejmě na synovi pranic nezáleželo. Proč by také mělo. Jak se dozvěděl byl sice potomkem dvou andělů, ale jeho matka byla předtím člověkem. Ne že by Ibrahim nebyl, ale on byl v životě vážený aristokrat, zatímco matka jeho syna byla obyčejnou kuchařkou v podřadné restauraci.

  Jakmile se to Ibrahim dozvěděl, vzal jí syna a vyhnal ji z „ráje“. A jak se zdálo udělal z Dereka muže, který se nevzdává ani tváří v tvář smrti. Ozvalo se zaklepání na dveře. „Dále!“ zvolal. Dovnitř strčil hlavu Sam. „Co je Same?“

  „Chtěl jsem se jenom zeptat, šéfe, jestli máme na zítra připravit nějaké to mučeníčko, pro našeho hosta,“ uchechtl se. „Samozřejmě. Pokud se tedy dožije zítřka.“ Démon přikývl a odešel. Baltazar si z nějakého důvodu začal přát, aby se zítřka nedožil.

  Derek cítil jak mu celé tělo hoří. Nepochyboval o tom, že má vysokou horečku. Jeho záda se opět ozvala a on myslel, že vyskočí z kůže. Slyšel jak se otevřely dveře a měl chuť po nově příchozím něco hodit. Tušil totiž kdo to je.

  Baltazar k němu přešel a sáhl mu na čelo. Žhnulo horečkou. „Co se to s tebou stalo? Ještě před chvíli jsi byl ochotný mě zabít jen abys získal mého otce. A teď tady nade mnou stojíš jako starostlivá matka,“ ucedil.

  „Možná jsem jen přišel zjistit, jestli do zítřka zemřeš. Měl bys, protože tě čeká další mučení.“ Derek neodpověděl, protože na to byl až příliš slabý. A stejně to nestálo za odpověď. Vysíleně zavřel oči a opět si přál, aby pro něj přišla Smrt.  

  Ucítil na čele něco chladivého a otevřel oči. Uviděl Baltazara, jak mu na něj přikládá obklad. „Přestaň,“ zašeptal, ale ve skutečnosti nechtěl, aby toho nechal. Bylo to příjemné. Měl popraskané rty, takže už se ani nenamáhal mluvit. Jen si užíval chladivý dotek na čele.

  Pozoroval ho a přemýšlel nad tím, proč sem vlastně ještě přišel. Vždyť mu na zítra připravil mučení, sám si začal přát, aby nepřežil noc a teď ho tady ošetřuje. Nevyznal se sám v sobě, ale nedokázal odejít. Prostě si jen sedl do křesla a pozoroval ho.

  Sledoval jeho boj s bolestí. Sledoval, jak raději zemře, než aby vydal hlásku. „Můžeš uvolnit cestu bolesti. Slibuji, že se to nikdo nedoví,“ ujistil ho. Probodl ho šedý pohled. Pousmál se. Derek se zakousl do polštáře a zavřel oči.

  Baltazar vstal a jediným dotekem ho přinutil se na něj zadívat. „Modli se ať zemřeš, protože pokud se zítra dožiješ toho mučení bude to těžké. Dnes jsi to přežil, ale zítra to bude horší.“

  Anděl se mu chystal plivnout do tváře, ale zjistil, že na to nemá dost sil. A také si uvědomil, že ani nechce. Hleděli si do očí a ani jeden nepotřeboval mluvit. Oba cítili to chvění, které doslova vířilo vzduchem.

  Démon se náhle sklonil a přejel mu po rtech svými. Byl to lehký dotek, ale přesto oba vyvedl z míry. Baltazar mu rukou pohladil záda a Derek cítil, jak se mu téměř okamžitě ulevilo. Zvedl k němu oči, ale světlovlasý muž už stál u dveří. „Díky,“ prohodil. „Teď odpočívej. Zítra mi děkovat nebudeš,“ pronesl tiše a odešel.

  Derek se ho rozhodl poslechnout a zavřel oči. Za chvíli ho vyčerpání naprosto přemohlo a on usnul.

  Druhý den se probudil a uvědomil si, že ho záda vůbec nebolí. Pak si však vzpomněl, co mu řekl Baltazar včera. Zítra mi děkovat nebudeš. Uvědomil si, že je to zřejmě pravda, protože si byl dobře vědom toho, že dnes ho čeká to samé co včera.

  Otevřely se dveře a v nich stál Baltazar. Dal mu na stůl jídlo a chystal se odejít. „Tak kdy mám čekat další mučení?“

  Baltazar se ušklíbl. „Zdá se, že jsi na to připraven. Neboj se, ještě máš čas. Můžeš se v klidu najíst.“

  „Můj otec předpokládám se neozval.“

  Zavrtěl hlavou. „Ne. Zřejmě ho nevyvede z míry ani zpráva o tvé smrti.“

  „Takže mohu předpokládat, že to nepřežiju…“

  Velice pomalu přikývl. „Možná tomu nevěříš, ale je mi to líto,“ s těmito slovy odešel. Derek se pousmál. No co, když už umřít tak aspoň hrdě, pomyslel si. Baltazar byl zřejmě tvrdý démon, ale zřejmě se mu moc nelíbilo, že umře nevinný člověk.

  Ani nevěděl kolik času uběhlo, když se ve dveřích objevil ten seschlej dědek co ho chytil. „Je čas,“ prohodil pobaveně, ale v hlase mu zazněla krutost. Svázal mu ruce a vedl ho dlouhou chodbou. Vešli do malé čtvercové místnosti, kde čekal Baltazar a další dva démoni. Ti ho přivázali do okovů, které visely od stropu.

  Stál v nich hrdě s bradou mírně vystrčenou. Nevšímal si různých želez, bičů a jiných mučících nástrojů. Šlehla první rána a on cítil jak se mu otevřely rány. Někdo mu přiložil rozžhavené železo na záda a on se prohnul.

  Nevydal ani hlásku. Jen sledoval Baltazara, který ho pozoroval. Cítil, že začíná ztrácet vědomí, ale bylo mu to jedno. Věděl, že dnešek nepřežije. Řekl mu to sám jejich vůdce. Zavřel oči a pomalu se propadal do tmy, aby vzápětí viděl světlo. „Dost! Je po něm! Odvažte ho!“ slyšel z obrovské dálky. Zbytek se mu propadl do bílé mlhy.

  Probudil se a zjistil, že leží v pohodlné posteli s nebesy. Zamrkal. Jsem snad v nebi?, pomyslel si. „Ne, nejsi,“ ozval se Baltazarův hlas. Otočil hlavu a střetl se se zeleným pohledem démona. Ani si neuvědomil, že mluví nahlas, dokud mu neodpověděl.

  „Tak kde jsem?“ vydechl slabě, protože měl úplně vyprahlé hrdlo. Baltazar se zvedl, nadzvedl mu hlavu a svlažil mu hrdlo vodou. Žíznivě se napil, ale hned mu zase sklenici od úst odtrhl. „Ne tak hltavě,“ uklidňoval ho.

  Střetli se očima. „Myslel jsem, že jsem umřel,“ zašeptal. „Zastavil jsem to,“ odvětil démon. Derek se na něj pátravě zadíval. „Proč jsi to udělal?“

  Pokrčil rameny. „Já sám to nevím. Prostě jsem se nemohl dívat na to, jak pomalu umíráš.“

  „A ty máš být ten nejděsivější démon v celým světě?“

  Sklonil se k němu a položil mu ruku na tvář. „Možná se to o mě říká. I já si to myslím, jenže nejsem takovej, že bych nechal zemřít někoho, koho vlastně nechci. Jediný koho chci dostat je tvůj otec.“

  Odstrčil mu ruku. „Dal jsi mu vědět, že jsem mrtvej?“ Přikývl. „A?“

  „A nic. Zdá se, že jsi měl pravdu. Nejdůležitější je, že si ostatní myslí, že jsi opravdu zemřel.“

  „Co je na tom dobrého?“

  „To, že bys další mučení už nepřežil.“ Baltazar se posadil na postel vedle Dereka. „Jsi si vědom, co se stane, když zjistí, že jsi mě tady schoval?“

  „Nezjistí to,“ zašeptal. „Proč jsi mě doopravdy zachránil?“

  Neodpověděl. Jen se k němu sklonil a vášnivě ho políbil. Vjel mu rukou do vlasů a přitáhl si ho ještě blíž. Derekovým tělem proběhlo vzrušení. Přisál se k jeho rtům a vychutnával si tu blízkost. Tak dlouho již necítil lásku, něhu. Pil z jeho rtů jako žíznivý, který na poušti našel vodu.

  Odtáhl se od něj, ale jen proto, aby se nadechl a znovu ho mohl políbit. „Stačí ti tohle jako odpověď?“ vydechl mezi polibky. Derek jen přikývl a opět se k němu přisál. Maličko se nadzvedl, aby mu mohl být blíž, ale tělem mu projela prudká bolest.

  Baltazar se od něj odtrhl a opatrně ho položil zpět na postel. „Musíš dávat pozor. Ještě se ti rány úplně nezahojily.“

  „Znáš zákon, že?“ optal se náhle. Démon přikývl. „Pak jistě víš, že pokud se démon zaplete s andělem ani jednoho nečeká nic dobrého.“ Opět se mu dostalo přikývnutí. „A jsi si v tom případě jistý tím, co děláš?“ Další přikývnutí ho ujistilo, že další ptaní je naprosto zbytečné.

  Baltazar ho pohladil po tváři. „Odpočiň si. Ještě nejsi zcela zdravý. Nemusíš mít obavy, nikdo na to nepřijde. A pokud ano jsem ochoten přijmout následky svého počínání.“ Vstal a chtěl odejít, ale nakonec se opět posadil a počkal až Derek usne.

  Ještě týden se o něj staral. Týden měli jen pro sebe, mohli se poznávat, sbližovat, dotýkat se jeden druhého. Ve chvíli, kdy byl anděl schopen sám se pohybovat, rozhodl se pokračovat v původním plánu. A mezi první jeho článek patřilo dostat Ibrahima tam, kde ho chtěl mít. Což bylo na svém území. Ať s ním však vyjednával jakkoliv, ať popisoval mučení jeho syna sebereálněji nic ho nepřinutilo sestoupit dolů.

  Otevřel dveře se slovy: „Máš toho nejtvrdohlavějšího otce, jakého jsem kdy viděl.“ Vzápětí se odmlčel, protože Derek v pokoji nebyl. Nikde žádný vzkaz a jeho se začala zmocňovat panika. Doslova vyletěl z místnosti a chytil jediného člověka, který o Derekovi věděl. „Kde je?“ zeptal se Sama. „Nebyl tady někdo. Nějací démoni?“

  Chlápek se podrbal na hlavě. „Nikoho jsem neviděl, šéfe, ale je možný, že sem mohl někdo proklouznout a klidně ho odklidit z cesty.“ Baltazar se zamračil. „Radši doufej, že to tak není!“ upozornil ho a vyšel ven, aby se pokusil anděla najít.

  Za dvě hodiny se vrátil s pocitem, že ho zřejmě už neuvidí. „Šéfe,“ zastavil ho starý démon. „Je v pokoji. Asi před půl hodinou se vrátil.“

  Baltazar na nic nečekal a rozběhl se tam. V žilách mu kolovala směsice hněvu a radosti, zoufalství a úlevy. Prudce otevřel dveře a vřítil se dovnitř jako uragán. Derek vyskočil z křesla a začal couvat ke stěně. Démonovi v očích svítil takový vztek, že andělovi proběhl tělem záchvěv strachu.

  Narazil zády do zdi a očekával, že se na něj sesype jeho hněv. Nepochyboval o tom, že by byl hodně velký. Místo toho však chytil jeho obličej do dlaní a zoufale ho políbil. Derek byl na okamžik vyveden z míry, ale nakonec se ho zmocnil ten samý pocit.

  Zoufalství. Věděl, že tohle nemůže trvat věčně. Věděl, že jednou odtud bude muset odejít a čelit tvrdému trestu. Přesto však nechtěl, aby to skončilo. Chtěl víc. Vztáhl ruce a zabořil je Baltazarovi do vlasů, aby si ho přitáhl ještě blíž.

  „Myslel jsem, že jsi mrtvý,“ vydechl démon mezi polibky. Derek na to nechtěl myslet. Věděl, že ho čeká něco mnohem horšího než smrt. Zvedl k němu hlavu a opět se mu přisál na rty.

  Démon se k němu přitiskl celou svou vahou. Cítil jeho vzrušení i to jak stoupá jeho vlastní. Přestal ho líbat na rty a přesunul se na hrdlo. Přetáhl mu tričko přes hlavu a rukou bloudil po hrudi, přes břicho až se zastavil u knoflíku u kalhot. Vzhlédl a zadíval se do jeho šedých očí. Čekal odpor, ale nic se nestalo. Spíš mu dal tiché svolení. Za ty týdny se spolu sblížili víc než by měli, ale ani jeden nechtěl myslet na následky. Pro ně bylo jen teď a tady a nic víc neexistovalo.

  Zaslechli jak dveře narazily do stěny a odtrhli se od sebe. Baltazar myslel, že to bude Sam. Ani jeden z nich neočekával člověka, který stál mezi veřejemi. Byl to samotný Ibrahim. Baltazar odstoupil od Dereka a postavil se před něj. „Klepat tě neučili, Ibrahime?“ optal se výsměšně.

  Muž se mu neobtěžoval odpovědět. Jeho pozornost byla plně soustředěna na Dereka. „Takhle sjednáváš mír, synu?“

  Démon cítil jak se muž za ním napjal. „Jakým právem mě tak oslovuješ?! Bylo ti naprosto jedno jestli jsem umřel nebo jestli mě tady ještě mučí!“ vyprskl. „Půjdeme domů, synu.“

  „Já jsem doma, otče!“

  Nejvyšší z andělů pokročil do místnosti. „Chopte se ho!“ ukázal na Baltazara, který stále ještě stál před Derekem. „Ne!“ poručil jim jeho syn. „Ani se ho nedotknete!“ Démon se na něj překvapeně otočil. „Otče, pokud mi odpřísáhneš, že mu neublížíš vrátím se s tebou.“

  „Jak po mě můžeš něco takového chtít?!“ odvětil. „Pokud se nevrátíš dobrovolně, odvedu tě násilím.“

  „V tom případě pojď a proveď svou výhružku.“

  Baltazar se k němu otočil. „Přestaň tak nesmyslně riskovat,“ odsekl. Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. „A ty na mě přestaň dělat bububu,“ odvětil s úsměvem. Klidně sledoval, jak se k němu přibližují dva z andělů, které viděl poprvé v životě.

  Hravě je přepral a čekal až si pro něj otec přijde osobně. Když se tak stalo a on mu stál tváří v tvář strčil do démona. „Uteč!“ vykřikl a vrhl se na otce. Ten ho nakopl jako psa a on prudce narazil do zdi. Tam se stočil do klubíčka. „Dereku!“ zvolal Baltazar. „Uteč,“ zašeptal ten. „Vrátím se pro tebe!“ přísahal a zmizel. „Nevracej,“ vydechl a pod dalším kopancem upadl do bezvědomí.

  Probudil se v cele, která měla tak 5 na 5 metrů čtverečních. Namáhavě se posadil na posteli a ani se nenamáhal rozhlédnout kolem. Znal to tady. Byl tu už tolikrát, že by mohl říct, pod kterou z kostek se schovává krysa. Doufal, že Baltazar nesplní svojí přísahu.

  Dumal nad tím, co mu asi otec přichystal. Nepochyboval že nic menšího než smrt to nebude. Zavřel oči a čekal. Dveře se téměř neslyšně otevřely a v nich stála nějaká postava. Bylo mu jedno kdo to je. Jen ho zajímalo, co mu chce.

  Neznámý se k němu pomalu přibližoval a když byl až u něj přiložil mu dlaň ke rtům. Sám si pak dal ukazovák ke rtům. Pak ho teprve pustil. „Baltazare,“ vydechl nevěřícně. „Pst,“ varoval ho. „Jak ses sem dostal?“

 „Na tom snad nezáleží. Důležité je jak tě dostat odtud!“

 Zavrtěl hlavou. „Ne! Věřím tomu, že máš nějaký určitý důvod proč nenávidíš mého otce. Proto vím, že mě pomstíš, i když nepřímo. Teď se ztrať.“

  „Zítra máš mít popravu. To se mám jen tak dívat, jak ti stínají hlavu?“ zeptal se tiše. „Můžu tě ujistit, že tak jednoduché to nebude. Ale abych odpověděl na tvou otázku: ano máš!“

  Baltazar se k němu sklonil a tvrdě ho políbil. „Na to zapomeň.“ Derek nedokázal odolat a přitáhl si ho zpět k sobě. Zoufale se přitiskl k jeho rtům a jal se je prozkoumávat. Z toho jediného polibku čišel všechen strach a zoufalství z nastávající situace. Oba se báli tomu druhému o život. Odtáhli se od sebe. „Opovaž se něco udělat, slyšíš?!“ zaprosil anděl. Pokrčil rameny a chystal se odejít. „Počkej. Jak se jmenuješ?“

  „Nicholas,“ odvětil. „Takže Nicky,“ pousmál se mírně Derek. „Neříkej mi Nicky,“ vyprskl. „Proč ne? Je to roztomilý.“

  „Ale já nejsem roztomilý!“ odsekl. „Nicholasi, slib mi jediné, nedělej zítra nic, co by tě mohlo ohrozit.“

  „To ti slíbit nemůžu,“ odvětil a odešel. Derek hleděl na zavřené dveře a doufal, že ho někdo přesvědčí ať to nedělá. Ať už chce udělat cokoliv.

  Ráno pro něj přišli nějací dva muži. „Chce s vámi mluvit otec.“

  „Ale já s ním ne.“

  „Vtom případě máme přejít rovnou k popravě. Následujte nás, prosím,“ prohodil jeden z nich a Derek vyšel  z cely. Ostré světlo ho na okamžik oslepilo. Pak se rozhlédl kolem a zjistil, že jsou na provizorním náměstí a uprostřed stojí šibenice.

  Ono se tomu ani šibenice říkat nedalo. Byl to spíš takový mučící nástroj. Bezva, další mučení, ušklíbl se pro sebe. Vyvlekli ho nahoru, kde ho přivázali. Přišel kat a strhl mu košili. Umučen k smrti, to bude zajímavé. Na záda se mu přitisklo první rozžhavené železo. Nevydal ani hlásku. Jen nenávistně hleděl na otce.

  „Nebeský soud tě uznal vinným z porušení největšího zákona, který z ní: Anděl se nikdy nesmí zaplést s démonem!“ usekl jeho otec a kývl na kata aby pokračoval. Další železo se mu přitisklo na záda.

  Zaťal zuby a pohledem podvědomě pátral v davu. Konečně našel zelené oči, které tolik hledal. Baltazar už vykročil, ale Derek zavrtěl hlavou. Vzápětí sebou trhl, protože se mu do zad zařízla první rána bičem. Nespouštěl z něj oči, protože jen díky němu byl schopný nevnímat bolest.

  Nevěděl, jak dlouho ho mučili, ale cítil, že už to dlouho nevydrží. „Sbohem,“ zašeptal neslyšně Nicholasovi a zavřel oči. „Přestaňte! Nabídnu se místo něj. Stejně chceš mě, Ibrahime!“ pronesl Baltazar.

  Derek prudce otevřel oči. „Nicholasi!“ zaječel. Muž se na něj zadíval a mírně se usmál a klidně stoupal nahoru k němu. Opatrně ho odvázal a anděl se mu svezl do náruče. „Ty ses nabídl místo mě a opravdu věříš tomu, že se budu dívat na to jak umíráš?“ zeptal se ho a jemně ho položil na zem.

  Derek se vyškrábal do sedu. „Budeš muset, protože nikdy nedovolím, aby ses nabídl místo mě!“ vykřikl a z oka mu ukápla osamělá slza. „Nebreč. Už jednou jsi kvůli mně brečel a já nestrpím, aby to bylo podruhé,“ prohodil a otřel mu tvář. Anděl ho chytil za ruku a zoufale se k ní přitiskl tváří.

  Nedělej to, šeptaly jeho oči, ale on se jen pousmál. Pranic nedbal, že je vidí tolik lidí, sklonil se k Derekovi a zoufale ho políbil. Odtrhnout se od něj ho donutila až rána do lýtek, která ho přinutila klesnout na zem. „Když se neumíte dohodnout, zemřete oba!“ prohodil Ibrahim a kývl na své pochopy.

  Ti je oba zvedli a přivázali. „Opravdu dokážeš ke svým hříchům přidat i vraždu vlastního syna?“ optal se Baltazar. „Jak vidíš tak zřejmě ano.Není to můj syn, když se dokázal zaplést s takovým podřadným démonem, jako jsi ty.“

  Nicholas už mu nevěnoval pozornost. Očima se vpil do těch Derekových. Oba pohledy vyjadřovaly city, které se ani jeden neodvažoval vyslovit nahlas. Tolik se toužili jeden druhého dotknout, alespoň naposledy. V očích jim svítila láska, v srdcích hořela touha.

  Natáhli ruce a už se téměř dotkli… A právě v tu chvíli jim srdce probodly dýky. Ve stejnou chvíli, ve stejnou vteřinu. Jejich ruce se zastavily milimetr od sebe. Už se nestihly dotknout, nestihly si říct co cítí. Jejich činy však mluvily za ně.

  Stále si hleděli do očí, i když se jim do nich začaly vkrádat stíny smrti. Srdce jim dotloukla ve stejnou chvíli. Jejich nyní již mrtvolné oči stále hleděly na toho druhého. Duše pomalu opustily těla.

  Tak dopadli ti, co si dovolili porušit pravidla. Tak dopadl Baltazar a Derek. Dva, co se rozhodli žít pro jednu jedinou chvíli, aby mohli alespoň na okamžik pocítit to, čemu my obyčejní lidé říkáme láska.

  Anděl se však nikdy nesmí zaplést s démonem…