Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Pomoc andělů

7. 7. 2009

Jel tak jak byl zvyklý. Rádio na dvanáctce, tachometr na padesátce, s úsměvem na tváři. Měl řidičák už tři roky a stále víc ho bavilo jezdit. Měl dokonce i nové auto. Takové malé, ale pohodlné. Renault Clio ve stříbrné barvě. Byl za něj rád, rozhodně lepší než jeho vyklepaný Ford, který měl dva roky.

Právě projížděl odlehlou vesnicí, jel na dovolenou ke své babičce, kterou měl moc rád. Tím, že měla jeho otce mladá tak se nyní těšila úctyhodnému věku sedmdesáti šesti let. Bydlela od něj několik set kilometrů, ale to mu nevadilo. Vždycky si na ní našel čas. Jako teď, dokonce si kvůli tomuhle výletu vzal dovolenou na týden.

Věděl, že bude překvapená, ale nechá si ho u sebe. Potřeboval utéct z přelidněné Prahy, protože už mu to tam poslední dobou poměrně lezlo na nervy. Avšak měl tam práci, takže tam musel zůstat, i když už několikrát uvažoval, že by se rád přestěhoval.

Jak se tak zabýval svými myšlenkami ani si nevšiml, že za ním jede auto. Nevšímal si dalších řidičů, protože by ho to akorát rozptylovalo. Avšak, když mu do cesty vběhlo ta holčička, musel prudce zabrzdit a na vlastní blatník, poznal toho řidiče za sebou.

„Sakra!“ zaklel a otočil se dozadu. Ten chlápek se vůbec netvářil nadšeně. Aby taky jo, právě díky němu si teď naboural luxusní mercedes. Nasucho polkl, když ten muž vystoupil z auta a nasupeně kráčel k němu.

Stočil pohled před sebe, aby zkontroloval, zda je to dítě v pořádku. Holčička se na něj lehce usmála a přeběhla silnici. Když se tam podíval znovu, už tam nebyla. Pohodil hlavou a přemýšlel jestli se mu to jen nezdálo.

Blbost! Ta holka tam přeci byla, přesvědčoval sám sebe.

Trhnul sebou, když muž zaťukal na okénko. Ještě jednou nasucho polkl a vystoupil.

„Co to tady sakra vyvádíte?!“ rozčílil se onen neznámý.

Dodal si odvahy a také promluvil. „Promiňte, nechtěl jsem způsobit potíže, ale musel jsem zastavit, abych nesrazil to dítě, co mi vběhlo do cesty.“

Muž na něj hleděl, jako by se zbláznil. „Dítě? Tam přeci žádné neběželo! Co si to tady vymejšlíte?!“

Libor mu nevěnoval pozornost a přešel dozadu, aby zjistil, jaké škody byly způsobeny na jeho malém miláčkovi. Zhrozil se, když uviděl promáčknutý blatník a rozbité zadní světlo. Bude muset do opravny, aby neplatil pokutu.

„Zavolám policii!“

Mladík se zhrozil. Vždyť nebyla škoda tak veliká. Podíval se na mužovo mercedes a málem se rozbrečel, on to měl jenom škrábnutý. Žádný promáčknutý blatník, rozbité světlo. Nic! A chtěl volat policii!

„Proč byste to dělal? Vždyť to máte jenom poškrábaný. Klidně vám tu škodu zaplatím,“ vyhrkl a vlezl do auta pro peněženku. Sice nevěděl, kolik má u sebe, ale kolik tak může stát lak?

Vypadalo to, že muž si to promýšlí. Nakonec přikývl. „Dobrá tedy. Stačí když mi dáte tisíc korun a vaše telefonní číslo.“

To Libora poněkud zarazilo. „Moje telefonní číslo?“ podivil se.

„Jistě. Kdybych zjistil nějakou skrytou škodu samozřejmě,“ vysvětlil obratem neznámý. Libor se zdráhal. Nedával telefonní číslo jen tak na potkání. Jako by to muž vycítil podal mu ruku a představil se:

„Jmenuji se David Pokorný.“

Libor uchopil jeho dlaň do své. „Libor Podnecký,“ odvětil a váhavě mu nadiktoval svoje telefonní číslo.

„Kam jste vlastně vyrazil?“ optal se zvědavě David. „Vypadá to, že jste poměrně daleko od domova,“ kývnul směrem k jeho pražské poznávačce.

„Jedu za babičkou do Všechnova,“ pronesl. „Tak já se tedy rozloučím pane Pokorný. Ještě jednou se velice omlouvám za nepříjemnosti,“ podal mu ruku a nasedl zpět do auta. Ve zpětném zrcátku potom sledoval jak nastupuje do auta.

Musel přiznat, že vypadal dobře. Mírně nazrzlé vlasy, zelenošedé oči, na sobě poměrně drahý oblek, hezké rysy tváře. Libore!

Povzdechl si a nastartoval. Bude muset někde sehnat servis Renaultu a modlit se, že bude mít zrovna ty správné díly. Nechtěl k babičce přijet s nabouraným autem a zbytečně jí tak vystrašit.

Navolil si v gpsce na telefonu servis Renaultu. Povzdechl si, když zjistil, že si bude muset několik kilometrů zajet. David ho se zatroubením předjel a za chvíli byl v trapu.

„No jo, machruje,“ zabrumlal si pod vousy a taky se rozjel. Hlavou mu přitom vrtalo, co to bylo za dívku a kam tak najednou zmizela. Ale hlavně proč ji neviděl David? Promnul si kořen nosu a pokračoval  v jízdě.

Občas se zadíval do zrcátka, aby zjistil, jestli za ním někdo nejede. Silnice, ale byly prázdné, protože se rozhodl vyjet za babičkou v sobotu a ne v pátek v hlavní špičce. Když si totiž představil, že by měl při výjezdu čekat v bůhví jak dlouhé koloně, ještě teď se z toho rozklepal.

Měl štěstí v servisu měli vše pro opravu jeho zadního blatníku i světla. Sice na to musel čekat dvě hodiny, ale tak to se dalo vydržet. Horší by bylo, kdyby mu řekli, že to bude třeba až zítra.

Bylo pět odpoledne, když odjížděl. Povzdechl si. A to se chtěl k babičce dostat co nejdříve. Pokrčil rameny, otočil volume na rádiu v autě na dvanáctku a za rytmu písně od Basshuntera. Tohohle chlapíka měl prostě rád. Náramně se totiž hodil na dlouho jízdu, držel ho v bdělém stavu.

Do Všechnova dorazil v osm hodin, protože jako na potvoru uvízl kdesi, už ani nevěděl kde, v zácpě, protože tam zrovna opravovali silnici a provoz byl řízen semafory. Setřásl ze sebe veškerou podrážděnost, nasadil úsměv a zazvonil u dveří babičky. Měla hezký domek na kraji vesnice.

„Liborku!“ zvolala radostně, když ho uviděla stát na prahu.

„Ahoj, babičko,“ sklonil se k ní a políbil ji na obě tváře.

„Ty jsi ale zase zmužněl,“ pronesla a zvala ho dál. Musel se zasmát. Prej zmužněl, to teda určitě. Na tváři sice měl, no strnisko, spíš takové chmýří, ale jinak se od poslední návštěvy moc nezměnil.

„Však ty taky kveteš do krásy, babi,“ zalichotil ji a s úsměvem sledoval jak se začervenala.

„Ty jeden lichotníku!“ Koketně po něm hodila očkem a on se rozesmál. Jeho babi prostě byla velká svůdkyně už z dob svého mládí. „Co si dáš k pití? Kávu, čaj nebo něco ostřejšího?“

Při posledním slově povytáhl obočí. „Ostřejšího?“ optal se pobaveně.

„Jistě. Myslíš si, že tady nic nemám? Jsem sice už stará baba, ale občas mi sem přijde nějaká ta návštěva, tak jim mám co nabídnout.“

„Babi!“ pokáral ji jemně, za to hanebné oslovení. „Pivo bys měla?“

Kývla a sáhla do ledničky. Za chvíli před ním stála vychlazená plechovka s plzeňským pivem. Žíznivě se napil a půlka plechovky byla pryč.

„Jak to že jsi jel tak dlouho? Měla jsem starosti, že se ti něco stalo.“

„Bohužel jsem kdesi napůl cesty narazil na opravovanou silnici a trčel dvě a půl hodiny v zácpě,“ zaškaredil se.

Babi mu pohrozila prstem. „Nemrač se mi tady! Co si dáš k jídlu? Musíš mít hlad jako vlk.“

„To mám. Nemáš nějaké sendviče? Je už dost pozdě, a po tvém výborném gulášku, co tu na mě určitě někde čeká, by mi bylo moc těžko.“

Zasmála se. „To víš, že ho tady máš připravený, ale máš pravdu. Udělám ti sendviče s tuňákem a zeleninou chceš?“

Olízl se. „Jasně!“ 

Odběhla do kuchyně a Libor si dopřál trochu času na přemýšlení. Cestou sem neuvažoval o tom, co se přihodilo, ale teď měl dokonalou příležitost. Pořád mu v hlavě seděl onen David. Byl přitažlivý, líbil se mu, ale pochyboval, že by on měl zájem o někoho jako je on. Vždyť poslední dobou vypadá spíš jako chodící mrtvola. Nevěděl jestli je to na něm vidět, ale cítil se totálně vyčerpaný. Proto taky tenhle útěk „mimo“ civilizace.

Pracoval s lidmi a začínalo ho to velice psychicky vyčerpávat. Připadalo mu to, že je to pořád dokola to samé. Potřebuji tohle a támhleto. Povzdechl si a radši se věnoval jiným myšlenkám. Ty bohužel nebyly o nic veselejší. Vzpomněl si na totálně prázdný velký byt…

„Co tady vzdycháš?“ optala se babička, která přinesla z kuchyně sendviče.

„Jen jsem si na něco vzpomněl,“ usmál se na důkaz, že už je to pryč. Vzchop se, Libore! Teď není čas na deprese!, promlouval k sobě rozhodně.

S chutí se pustil do jídla a babička ho s úsměvem pozorovala. „A co ty, Liborku, kdypak mi přivezeš ukázat nějaké děvče?“ optala se bezelstně.

Málem se udusil kouskem chleba. Odkašlal si. „Ehm… Víš mám moc práce, takže mi na slečny jaksi nezbývá čas,“ vykoktal a doufal, že není rudý až za ušima.

„To ale přeci vůbec není dobře, Liborku,“ oponovala mu babička a on přemýšlel, jak se z toho vymluvit. Vždyť by mohla dostat infarkt, kdyby se dověděla, že její milovaný, a jediný!, vnouček je gay.

„Však ona se nějaká časem najde, babi,“ snažil se jí uchlácholit báchorkami.

„Dobře,“ pronesla s úsměvem a dál to nerozebírala, za což jí byl nesmírně vděčný. V klidu dojedl a mohutně si zívl.

„Babi, asi si půjdu lehnout, jsem z dneška tak moc utahanej,“ zamumlal.

„Utahaný, Liborku,“ opravila ho, jak byla zvyklá, když byl malý, „a utíkej. Dobrou noc, také už půjdu.“

 

Dobelhal se do podkrovního pokojíku, který obýval už jako malý kluk a plácl sebou na postel. Byl rád, že je zase tady. Jednak si odpočine a jednak rád vidí babičku.

Myšlenkami se vrátil k odpoledni. Ten chlápek byl hezký. Líbil se mu, ale pochyboval, že by se mu mohl ozvat. I když si musel přiznat, že by byl rád. Konečně by se taky bavil s někým jiným než s kolegy či sám se sebou.

Povzdechl si a lehl si na bok. Objal polštář a přitiskl si ho k sobě. Štvalo ho, že je pořád sám, že nemůže nikoho najít. Člověk by řekl, že když žije v Praze, v hlavním městě České republiky, bude mít víc možností se seznámit.

Jenomže on viděl jenom práci, takže v tom také mohl být poněkud problém. Přetáhl si polštář přes hlavu a vypnul, aby mohl usnout. Ani si neuvědomil, že si zapomněl vypnout zvuk na mobilním telefonu.

A taky toho ráno bolestně litoval. V osm ráno mu začal vyzvánět a on měl chuť toho dotyčného zabít.

„Ano?!“ zavrčel dosti nepříjemně.

„Dobrý den, tady společnost Hříva. Velice se omlouvám, že ruším, mluvím s panem Podneckým?“ optal se vcelku příjemný ženský hlas.

„Jo,“ zabručel neochotně. Jaká Hříva, proboha?!

„Volám ohledně vašich hodin. Chtěla bych se zeptat jestli byste mohl přijít už dnes?“

„Moment prosím vás, jaké hodiny?“ divil se a byl už dokonale probuzený.

„Předplatil jste si tady u nás lekce ježdění na koni.“

„A u koho prosím vás?“ Dumal jestli mu to třeba neobjednali kolegové z práce, ale to byla hloupost.

„Přímo u majitele stájí, pana Pokorného.“

Už věděl, která bije. Ale vždyť si nic nepředplatil. Rozhodl se to prozkoumat dopodrobna. A navíc měl skvělou příležitost se poznat s oním chlápkem v mercedesu, co nesl jméno David (tedy ten chlap, ne mercedes).

„Ach jistě, už si vzpomínám. Promiňte jsem po ránu trošičku pomaleji myslící,“ koketoval nestoudně s tou slečnou.

Ta se do sluchátka uchechtla. „Můžete tedy přijít už dnes?“

„Jistě, jistě. Kde že to vlastně je?“ optal se jako by ležérně, aby nebylo poznat, že tam v životě nebyl.

„Téměř na konci vesničky Všechnov. Nemusíte se bát určitě nás nepřehlédnete. Po cestě jsou ukazatele a je to příjezdovou cestou rovnou k nám na statek.“

„Děkuji, v kolik tedy mám přijít.“

„Vzhledem k tomu, že jste si objednal jízdu přímo u pana šéfa, tak bych doporučila tak v deset, to má nejlepší náladu.“

Usmál se. „Děkuji, tedy  v deset. Nashledanou,“ rozloučil se, a aniž by jí dal šanci, zavěsil.  Mimoděk se začal usmívat. Takže lekce jízdy na koni. V životě na tom neseděl. Ale co, pokrčil rameny, zkusit se má všechno. Sice to v Praze asi těžko uplatní, ale to je celkem jedno. Třeba to nakonec bude výborná relaxace a důvod proč sem jezdit častěji.

Dole pozdravil babičku, zhltl snídani a zmizel venku. Babičce řekl, že se půjde podívat po okolí. Letmým pohledem na hodinky zjistil, že je půl devátý. Rozhodl se, že na statek půjde pěšky. Nechtělo se mu jet autem, bylo by to zbytečné plýtvání.

Skutečně po vesnici byly přehledné ukazatele, takže za dvacet minut stál před nádherným statkem. Okouzleně si ho prohlížel. Všiml si, že jedna z hlavních budov je určitě obydlena a to nejen přes sezonu.

„Líbí se vám?“ ozval se za ním známý hlas.

Otočil se k němu. „Je to… Nedá se to ani popsat slovy,“ usmál se na něj. Nevěděl proč se najednou tak zubí, ale samotná Davidova přítomnost ho k tomu nutila.

„Jinak dobrý den, Libore.“

„Dobrý den.“

„Přišel jste na první lekci v jízdě na koni?“ optal se a mrkl na něj.

„Přišel jsem spíš zjistit, kdopak mi to asi předplatil.“

David se obrátil za sebe, pak se otočil zpět k Liborovi a ukázal za sebe palcem. „Ten za mnou,“ pronesl nevinně a Libor se chtě nechtě začal smát. Tohle byl tak starý výraz, ale jeho to neskutečně pobavilo.

„Neměl jste přijít až v deset?“ promluvil opět David, když se Libor uklidnil.

„Měl, ale jaksi jsem neodhadl vzdálenost od domu mé babičky sem k vám.“

„To dokážu pochopit. Mimochodem pozdravujte Emilku, že se zase stavím na její výbornou bábovku.“ Musel se usmát, když uviděl, jak Libor udiveně vykulil oči. „Ano, znám vaší babičku. A ne nevěděl jsem, že jste její vnuk, když jsme měli tu autonehodu,“ odpověděl zároveň i na jeho nevyřčenou otázku.

Libor zaklapl otevřenou pusu, protože se vlastně ke slovu nedostal. Nakonec pokrčil rameny. „Je to pravděpodobné, že ji budete znát. Přeci jenom je to malá vesnička.“

„Přesně tak. Tak pojďte, ukážu vám stáje a koně.“

Přikývl a následoval ho. Za chvíli už mohl obdivovat nádherná zvířata. Hladil je po nozdrách, promlouval k nim, občas se rozzářeně otočil na Davida, který ho s úsměvem pozoroval.

„Víte, Davide, vždycky jsem si přál jezdit na koni.“

„To většina městských lidí. Proto mě napadlo, že by vás to mohlo potěšit. A mě dát záminku vás vídat častěji,“ pronesl chraptivě těsně u něj. Právě došli na konec stáje a Liborovi se zúžil dech.

Otočil se k němu a kousek couvl. Narazil zády do zdi a okouzleně hleděl do jeho zelenošedých očí. Ostře se nadechl, když se k němu sklonil. „Myslel jste na mě od našeho setkání?“ zeptal se opovážlivě David.

Libor nechtěl přiznat barvu. Myslel na něj, samozřejmě, že ano, ale proč mu to říkat. Nechtěl věřit tomu, že by ten muž byl také homosexuál. Na to vypadal až moc dobře. I když pár fakt pěkných kousků ze čtyřprocentní menšiny taky viděl.

„Změnilo by to snad něco?“ rozhodl se pro diplomatický tah.

„Šikovná změna tématu. Změnilo by to hodně,“ prohodil. „Pokud řeknete ne, půjdeme trénovat jízdu na koni. Pokud ovšem řeknete ano, povalím vás tady do toho sena a budu líbat tak dlouho dokud neztratíte dech.“

Libor zjistil, že ho ještě ani nemusel líbat a on ten dech už ztratil. David ho propaloval očima a čekal na odpověď. Nic nedělal, jen se rukama opíral vedle jeho hlavy a díval se mu do očí. Druhý muž polkl. Chtěl říct ano, ale zároveň se bál.

David se k němu trochu naklonil. „Stále čekám na odpověď, Libore,“ pronesl tiše.

Než však ten stihl odpovědět, otevřely se dveře stáje a v nich stála jakási žena, která zřejmě také měla zájem o jízdu. David od něj rychle odstoupil a věděl, že nemohla na tu vzdálenost nic vidět a kdyby ano nějak by se z toho vykecal. Třeba že mu dával nějakou lekci.

Došel k ženě, sklonil se k její ručce a lehce jí políbil. „Dobrý den, Natašo. Opět budete chtít Cinril?“

„Jistě,“ pronesla žena a podívala se ledovým pohledem na Libora, který se stále ještě opíral o zeď. Do ramene ho přitom šťouchal černý kůň, který očividně vyžadoval jeho pozornost.

„Bohužel, náš nový klient není zvyklý být dlouho ve stájích, tak se mu udělalo jaksi nevolno,“ omlouval jeho indispozici David.

„Ovšem,“ ohrnula nos a přešla k nádherné bílé klisně. Vzala ji za uzdu a půvabně odkráčela ze stáje.

David se vrátil k Liborovi. „Začneme s lekcemi, ano?“ optal se ho, protože viděl, že je evidentně rozrušený. A navíc se mu nelíbilo, že je Nataša takhle viděla.

„Jasně,“ přikývl, „ale v životě jsem na koni neseděl.“

„To většina lidí, co sem chodí,“ zasmál se David. „Tak pojďte. Pro začátek budete jezdit na Esme. Je to hodná klisna, která vás neshodí. A evidentně si vás už oblíbila,“ pohladil po nozdrách koně, který do Libora předtím tak šťouchal.

David vzal klisnu za uzdu a vyvedl ji ven do ohrady. Tam ukázal Liborovi, jak ji osedlat. Ten ho pozorně pozoroval a zkusil to sám. Občas mu něco zadrhlo a tak mu David musel pomoct. Ocitl se díky tomu tak blízko, že cítil teplo jeho těla.

Pak mu ukázal, jak se do sedla dostane. Dal pravou nohu do třmene, odrazil se a chtěl se vyhoupnout. Samozřejmě to že na koni nikdy neseděl se muselo někde projevit, takže se zastavil někde v půli žerdi. David byl však tak ochotný, že mu podebral zadek a pomohl mu. Samozřejmě že mu mohl pomoci i jinak, ale proč to dělat, když se mu naskytla taková příležitost.

Libor se na něj zadíval, ale nic neřekl. David se andělsky usmál a začal mu dávat instrukce, jak se na hřbetu koně pohybovat, jak sladit své pohyby s jeho. Držel klisnu na krátko za uzdu, aby se přeci jenom něco nestalo. Když viděl, jak to Liborovi jde, pustil ji a nechal ji volně běhat, samozřejmě, že uzdu držel stále v ruce.

Chodili dokola v ohradě a Libor zjišťoval, že se mu to začíná líbit. To jak mohl koně ovládat, ta síla, kterou měl mezi nohama. Ta koňská samozřejmě…

„Jak to dopadlo s vaším autem?“ optal se po chvíli David, aby nejezdili dokola jen tak mlčky.

„Zajel jsem do opravny. Sice mě to stálo další dvě hodiny času, ale dorazil jsem relativně v dobrý čas.“

„Omlouvám se za to,“ pronesl trochu kajícně. „Neměl jsem za vámi jet tak blízko, kdybych dodržoval bezpečnou vzdálenost, tak by se nic nemuselo stát.“

Muž na koni povytáhl tmavé obočí. „Proto ty lekce? Snažíte se uchlácholit si svědomí?“ optal se pobaveně.

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „to proto, že jsem chtěl využít vaše telefonní číslo a ještě vás vidět.“

„Proč?“ vystřelil na něj otázku.

„Nebylo to ve stáji jasné?“ optal se.

„Ne. Kdyby bylo, neptal bych se. Co zamýšlíte? Letní románek?“

„Možná. Vadilo by vám to snad?“ zkoumavě si ho prohlížel.

Libor musel přiznat, aspoň sám sobě, že ano. Ale na druhou stranu, proč si neužít. „Možná…,“ odvětil proto tajemně. David pokrčil rameny. Podíval se na hodinky.

„Tak polezte dolů. Jste na koni už hodinu a čtvrt, zítra se nehnete z postele,“ vyzval ho a pomohl mu dolů. Přitom se o něj otřel svým tělem a Libor měl pocit, že shoří jako uschlá větev. Bože! To je to s tebou tak zlé?!

„Nezajdete na kávu?“ optal se ho David, když vyhřebelcovali Esme.

„Raději ne, děkuji. Mám pocit, že o vaši pozornost stojí zcela někdo jiný,“ pronesl tiše a nenápadně kývl ke stáji, kde stála opět Nataša. David si povzdechl.

„Věřte mi, že já o tu její pramálo. Ale bohužel je to platící klientka a bez té by můj podnik zkrachoval.“

„Já to chápu. Pokud už jsme hotový, běžte se věnovat dámě, ven trefím sám.“ A aniž by se rozloučil, či ohlédl, zmizel.

Byl zrovna na půli cesty, když zaslechl své jméno. „Libore! Libore počkejte na mě!“

Otočil se a viděl, že za ním běží David. Nechápavě se zastavil a vyčkal až k němu dojde. „Děje se něco?“ optal se ho.

„Samozřejmě že ne. Ale zapomněl jste si u mě mobil, víte?“ pronesl. Libor si rychle prošacoval kapsy a telefon bez problému našel. Zvedl obočí.

„Musel jsem jí přeci nějak utéct, ne?“ mrkl na něj David šibalsky a Libor se musel usmát.

„A co tedy chcete?“ optal se.

„Dokončit co jsme začali ve stájích a slyšet odpověď na svou otázku.“ S těmito slovy ho zatlačil do staré stodoly, kolem které zrovna procházeli. Tam ho přitiskl ke stěně. Libor cítil, jak mu splašeně buší srdce, ale rozhodně to nebylo strachy.

„Nepřijde vám, že na to jdete moc rychle?“ optal se ho, ale ve skutečnosti tomu byl rád. Kdyby na něj šel pomalu, ztratil by důvěru sám v sebe a začal by pochybovat.

„Ne. Myslím si, že je to právě ta nejsprávnější rychlost,“ pronesl a když usoudil, že se odpovědi na svou předchozí otázku nedočká, odpověděl si sám. Vášnivě se přisál k Liborovým ústům a nemilosrdně do nich pronikl jazykem.

Druhý muž se chtěl bránit, ale nakonec ho objal a přitiskl k sobě blíž. Hltal jeho chuť, vychutnával jeho doteky, kterými mu začal bloudit po těle. Když lehce obkroužil palcem jeho bradavku slabě zasténal.

„Ach ano,“ vydechl mu David do úst, „jen mi hezky dokaž, že po mě taky toužíš tak silně jako já. Od první chvíle, co jsem tě viděl, jsem tě toužil takhle políbit,“ zasypával ho polibky. Libor mu vše oplácel, ale pak se v něm ozval jeho racionální já.

Rozhodně ho od sebe odstrčil a hluboce oddechoval. Zadíval se mu přitom do očí  a David pohled opětoval. „Bojíš se mě snad, Libore?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jen nejsem zvyklý na letní románky tak dobře jako ty,“ pronesl a vyklouzl ze stodoly. David zůstal stát jako přikovaný k zemi. On si o něm zřejmě myslí, že je pěkný proutník.

Vyběhl ze stodoly. „Zítra opět v deset hodin, další lekce!“ zvolal za ním a vyrazil zpět na statek.

Libor se mu ani nesnažil odpovídat. Cítil se unavený a nejen díky dlouhému sezení v sedle koně. Byl rád, že když dorazil k babičce, měl připravenou večeři. Musel sice babi převyprávět jak se měl a tak, ale jinak se moc nevyptávala. Dokud však nenarazil na místní jízdárnu.

„Tak to ses musel vidět s Davidem,“ rozzářila se babi. „To je moc hodný chlapec. Představ si, že se vypracoval sám, ačkoliv má tak bohatého otce. Říká se ale, že měli neshody. Jeho otec prý nesouhlasil, aby si tady jízdárnu otevřel. Jenže on si postavil hlavu a prostě to udělal. A teď k němu jezdí i z Brna.“

Libor vykulil oči. „Opravdu? Asi musí být dobrý,“ pronesl.

„Dává do toho srdce, Liborku. Jen je mi líto, že pořád nemůže najít toho pravého. Vždycky se tu nějaký objeví, dostane se mu pod kůži a zase se vrátí do města. Je mi ho líto.“

„Babi, promiň, říkala jsi toho pravého?“ zeptal se.

„Ano.“

„On je homosexuál?“

„Jistě, co sis myslel?“

„Babi? Tobě to nevadí?“ ptal se totálně zmateně.

„Jistě že ne, proč by mělo?“ podivila se. „Vždyť mám takového vnuka, ne?“ pronesla.

Libor jak se houpal, tak spadl na zem. Pořádně se přitom bouchl do hlavy. Babička se nad ním sklonila. „Copak? Myslíš, že jsem si nevšimla? Jsem tvoje babička,“ usmála se a šla otevřít, protože někdo zvonil. Ve  dveřích stál David a zářivě se usmíval. „Dobrý den, slečno Emily,“ sklonil se k ní a galantně jí políbil ruku.

„I ty lichotníku. Slyšela jsem, Davide, že jsi se seznámil s mým vnukem,“ pronesla lehce koketně.

„Jistě. Je to skvělý mladý muž. Proto jsem vás taky přišel požádat, jestli byste mi ho mohla na večer půjčit. Rád bych ho vzal na rande,“ řekl bez okolků a zadíval se na naprosto šokovaného Libora.

„Ale, ale…,“ koktal. „Neříkal jsi, že ti jde jen o románek?“ ptal se zmateně.

„Nic takového jsem nikdy neřekl. No tak dáš mi šanci? Myslím na tebe od té doby, co jsme se poprvé viděli,“ přemlouval ho.

„Liborku, měl bys jít,“ povzbuzovala ho babička. „Jak jinak si chceš někoho najít?“

Babička i David na něj upírali prosebné pohledy. „Dobře!“ kapituloval nakonec a vyrazil s Davidem ven. Sotva zašli za roh, přirazil ho David ke zdi a znovu ho začal líbat.

„Vím že jdu na tebe moc rychle, ale chyběl jsi mi. A to jsem tě neviděl asi jen dvacet minut.“

„Prrr, Davide, zpomal prosím. Viděli jsme se dvakrát!“

„Ale přesto nás k sobě něco přitahuje, ne?“

„Nemohli bychom jít na to rande?“

David se zakřenil. „Samozřejmě.“

„Víš, nechápej mě špatně. Jsi hezký, cítím tu přitažlivost mezi námi, ale je to na mě moc rychlé. Pokud máš skutečně zájem, tak to můžeme zkusit, ale pomalu,“ nalil jim čistého vína hned od začátku.

David trošku zkrotl. Bylo vidět, že ho to trošku mrzí, ale nehodlal s tím nic měnit. „Dobře,“ usmál se nakonec.

„A kam vlastně jdeme na to rande?“ optal se, když se vzdálili od babiččina domku.

„K rybníku. Je tam nádherné místo jako stvořené pro piknik pod hvězdami.“ Libor nadzvedl obočí, ale nic nenamítal. Bylo vidět, že si to David dobře promyslel.

„Máš to promyšlené, že?“ nevydržel nakonec a zeptal se.

„Jo,“ přikývl a zadíval se na něj. Díval se do jeho nádherných čokoládových očí a měl pocit, že se v nich utopí. Už dlouho necítil ten vnitřní zmatek v nitru.

„Co?“ ošil se neklidně Libor, kterému se ten pohled moc nelíbil.

„Nic,“ pronesl s úsměvem. „Jen jsem se díval, nic víc.“ Přistoupil k němu blíž a opatrně vzal jeho dlaň do své. Čekal, že se mu vytrhne, ale Libor ji nechal klidně spočinout v jeho ruce. Poděkoval mu lehkým stisknutím.

Konečně dorazili k rybníku, kde Libor vydechl údivem. Na útulném místě pod stromem poblíž vody, se rozprostírala deka a na ní připravena večeře.

„Jak to že jí nikdo nesnědl?“ podivil se Libor.

David se od srdce zasmál. „Protože ji tady někdo hlídal. Jakmile nás uviděl diskrétně se vzdálil. Vidíš támhletu cestičku?“ otočil ho směrem k lesu, kde se ztrácela malá pěšinka.

„Jo,“ souhlasil.

„Tak ta vede ke mně na statek, je to taková zkratka, kterou jsem si vybudoval, protože právě k rybníku chodím odpočívat po náročném dni. Tak tou cestičkou ten dotyčný odešel.“

„Aha,“ zamumlal a sedl si na deku. Opřel se o strom a pohodlně si natáhl nohy a překřížil je v kotnících. David se naopak natáhl na bok, hlavu si podložil dlaní a pozoroval ho. Vzájemně se měřili pohledy, jako by se chtěli podívat až na dno toho druhého. A vlastně i chtěli.

„Proč se vlastně rozhodl udělat si jízdárnu zrovna tady?“ pročísl nakonec ticho Libor. „Vždyť v blízkosti Brna či Prahy by to šlo taky, ne?“

„Šlo,“ kývl, „ale mám to tady rád. Bydlela tady moje babička a tak jsem se rozhodl, že sijí otevřu tady. Navíc mě město začalo nudit. A co ty? Co děláš v Praze za práci?“

„Počítačový analytik. Taky už mi z toho pěkně šplouchá na karbit, ale něčím es živit musím a počítače mě fakt baví.“

David sáhl do košíku a podal mu jeden talíř obalený alobalem. „Měli bychom se najíst.“ Bylo zřejmé, že se moc nechce bavit o Liborově životě v Praze. Koneckonců moc dobře si uvědomoval, že se za týden vrátí do Prahy.

„Je to výborné,“ pronesl a olízl si mlsně prsty. Všiml si Davidova upřeného pohledu a začervenal se. Rychle si otřel prsty do ubrousku, aby to nevypadalo tak vyzývavě.

„Máš nějaké plány na zítřek?“ optal se David náhle.

Pokrčil rameny. „Ani ne. Kromě lekce jízdy za tvé asistence.“

„Fajn. Tak tě zvu na výlet. Pojedeš se mnou?“ optal se mile.

„A kam?“ podivil se.

„Na hrad Pernštejn,“ zazubil se. Libor na něj chvilku zamyšleně hleděl. Že by byl takový romantik?

„Co? Nechceš? Nebudu tě samozřejmě nutit.“

„Samozřejmě, že chci. Aspoň budeme mít možnost se lépe poznat, ne?“ usmál se na něj, protože viděl, že ho to mrzí. David se opět zazubil.

Dojedli večeři a jen tak se natáhli na deku. David ho objal kolem ramen a přitiskl si ho k sobě. Nechal se konejšit jeho objetím. Proč taky ne? O nic se přeci nepokoušel. Musel přiznat, že se na výlet těšil.

„Podívej, padá hvězda,“ zašeptal náhle David.

„Zavři oči a něco si přej,“ vyzval ho.

„Už!“ vyhrkl a otevřel oči. Libor se v jeho šedozelených hlubinách ztratil. Nedokázal od něj odtrhnout zrak.

„Co sis přál?“ optal se ho.

„Kdybych ti to řekl, nesplnilo by se to. A já chci, aby se to splnilo.“

„Tak mi to tedy neříkej,“ vyplázl na něj jazyk a zavřel oči.

Asi po hodině, kdy jen tak leželi vedle sebe, ho David vzbudil lehkým polibkem do vlasů. „Vstávej. Začíná být poněkud chladno. Měl bych tě odvést k babičce,“ zašeptal.

„Jako pvňáka?“ zazubil se.

„Ne. Jako někoho, koho si zase zítra vyzvednu,“ zasmál se také a políbil ho lehce na ústa. Libor se od něj odtáhl a vstal. Složili deku a vyrazili na cestu zpět. U dveří před domem ho David ještě jednou lehce políbil a zmizel.

„Vyzvednu tě zítra v deset dopoledne,“ zvolal ještě a byl v trapu.

Libor stál na prahu a tak nějak nepřítomně se usmíval. Z tohoto příjemného snění ho vytrhla babička, která otevřela dveře.

„Tak co?“ hořela nedočkavostí.

„Co co?“ optal se trošku připitoměle.

Protočila oči v sloup a vtáhla ho dovnitř. „Co bylo s Davidem?“

„Co by mělo být. Dali jsem si večeři pod hvězdami a popovídali jsem si. Toť vše, babi!“ pronesl důrazně, když si všiml jejího dychtivého pohledu.

„Škoda. Vy dva se k sobě totiž náramně hodíte,“ ukončila a provrtala ho očima. Trošičku se ošil.

„Babi, znám ho všehovšudy dva dny. Nepřijde ti to trochu hrrrr?“

„Tvého dědu jsem znala hodinu a věděla jsem, že je to ten pravý!“ trvala umíněně na svém.

„Babi u nás je to trošku složitější.“

„V čem jako? Je to prosté, buď se ti líbí a máš ho rád, nebo se ti líbí a nemáš ho rád.“

„Jaký je v tom rozdíl?“ ptal se udiveně.

„Pokud se ti líbí a máš ho rád, tak to s ním zkus na vážnější vztah. Pokud se ti líbí a nemáš ho rád, tak si užij a vrať se do Prahy. Ale v tom druhém případě mu to řekni na rovinu. Je pro mě jako druhým vnukem a jestli mu ublížíš…!“ zahrozila prstem a on se smíchem uhnul před jejím, jistě výchovným, pohlavkem.

„A teď mazej do postele, holobrádku! Určitě máte na zítra zase rande. Když se David pro něco rozhodne, nevzdá se tak snadno,“ mrkla na něj.

Povzdechl si, protože viděl, že tohle je marné snažení a zmizel ve svém pokoji.

 

Druhý den v deset hodin skutečně stál David u dveří jeho babičky a trpělivě čekal, až se dá trochu do kupy. Mlsně při tom pozoroval jeho tělo do půl těla svlečené, jak pobíhá po domě a cosi hledá. Co to bylo nevěděl, ale bylo mu to jedno. Měl díky tomu nádherný výhled a doufal, že to nenajde tak rychle.

Bohužel ho vzápětí zklamal, protože to co hledal bylo očividně triko, které si nyní přetáhl přes hlavu. Povzdechl si, ale zářivě se na něj usmál.

Konečně Libor uznal, že je připraven a přešel k němu ke dveřím. „Pojedeme autem nebo jak?“ ptal se.

„Pojedeme autem,“ souhlasil. Oba se rozloučili s „babi“, jak ji oba nazvali a zmizeli venku. Žena se jen usmívala a začala si pobrukovat. Že by konečně Libor někoho našel? Stejně jako David? Viděla na tom chlapci, že se mu její vnuk opravdu líbí. Nedalo se říci, jestli mu na něm záleží, na to bylo příliš brzy, ale rozhodně tam zájem byl. A kdo ví co se může všechno stát?

Libor se posadil coby spolujezdec do mercedesu. Necítil se zrovna dvakrát nejlíp, protože oproti jeho cvrčkovi.

„Copak?“ optal se David, který jeho nervozitu zřejmě vycítil.

„Ehm…,“ odkašlal si, „je to trošku velké oproti tomu na co jsem zvyklý.“

David se rozesmál. „Neboj se. Nikdo nás neuvidí, stejně musíme na hrad pěšky,“ smál se dál a nastartoval. Rozjeli se z vesnice a za zhruba za hodinku parkovali pod Pernštejnem.

Vystoupali nahoru na nádvoří a Libor se okouzleně rozhlížel. David k němu přišel, objal ho a sklonil se k jeho uchu. „Víš, že se k tomuhle hradu váže legenda?“ optal se ho.

Pohodlně se o něj opřel, protože se rozhodl dát na radu babičky a užít si jeho společnost. „Opravdu? A jaká?“ otočil k němu hlavu.

„Kdysi, když tady na tom místě stál ještě starý dřevěný domek, který shořel, se rozhodli pro postavení kamenného hradu. Vybrali si kamenný sráz a při tahání kamenů nahoru se zmrzačilo hodně poddaných. V tu dobu procházel okolo cizinec, který nevěřil že stavbu postaví a zároveň ho dělníci urazili. Zarazil proto do země hůl z tisu. Řekl, že uvěří, že stavba bude stát, pokud se ta hůl zazelená. Jak myslíš, že to dopadlo?“

„Zazelenala se?“ optal se a byl naprosto fascinovaný jeho vyprávěním.

„Přesně. Dělníci viděli, že tisová větev kvete, a brali to jako dobré znamení. Z hole vyrostl mohutný tis, stejně jako z hromady kamení tento hrad. Vypráví se, že život tisu byl spojen z hradem. Dokud bude stát tis bude stát i Pernštejn,“ ukončil své vyprávění.

Libor se usmál. „To bylo hezké,“ zašeptal a dál si hověl v jeho náruči. Bylo jim v tu chvíli jedno, že stojí uprostřed nádvoří hradu, kde na něj můžou všichni vidět.

„Budeme pokračovat v prohlídce?“ zeptal se David.

„Za chvíli,“ zamumlal Libor a pohodlněji se mu uvelebil v náruči.

David se usmál a opřel si bradu o jeho temeno. „Dobře. Já vůbec nikam nespěchám,“ zašeptal a přitiskl si ho k sobě blíž. Libor se zadíval vzhůru a na jednom z ochozů opět uviděl tu dívenku. Stála tam a usmívala se na ně. Opětoval úsměv a sledoval jak se rozplynula. Raději se Davida neptal jestli jí viděl. Všiml si totiž, že ní byla taková zvláštní bílá aura, jako by byla andělem. Když nad tím tak dumal uvědomil si, že je to možné. Jak jinak by se taky s Davidem mohl seznámit?

„Copak?“ optal se ho David.

„Co?“ divil se a otočil se k němu.

„Že ses najednou začal tak žulit.“

„Jen jsem si vzpomněl, jak jsme se seznámili,“ usmál se. „Měli bychom jít, abychom neprošvihli tu prohlídku.“ Zaplatili si totiž okruh s průvodcem.

  Domů se vrátili unavení, ale s úsměvem na tváři. Ještě nějakou dobu poseděli v autě Davida.

„Doufám, že se ti to líbilo,“ pronesl tiše.

Libor se usmál. „Moc,“ zašeptal, sklonil se k němu a lehoučce ho políbil. Druhého muže to trochu vyvedlo z míry, protože to do teď byl vždy on, kdo začal.

Pohladil ho po tváři. „Děkuji, Libore,“ zašeptal. „A teď jdi domů, aby se babi nestrachovala,“ pronesl a lehce ho políbil na čelo.

„Dobrou noc, Davide,“ usmál se.

„Dobrou noc. A nezapomeň, že zítra budeme mít další lekci, dnes jsme jí jaksi vynechali.“

Zazubil se a dobelhal se do domu. Začalo ho totiž pekelně bolet celé tělo. Začínal si uvědomovat včerejší jízdu na koni a dnešní celý prochozený den. Docela se divil, že to vůbec zvládl. Asi byl v nějaké euforii nebo co.

„Proboha!“ zvolala babička, když ho uviděla. „Co se ti stalo, Liborku?“

Asi fakt musel vypadat hrozně. „Nic babi. Jen jsem unavený a začala se na mě projevovat ta včerejší jízda na koni u Davida. Půjdu se naložit do vany, ať se mi uvolní svaly, ano?“

„Nechceš něco k jídlu?“ zvolala za ním, ale to už slyšela jen bouchnutí dveří do koupelny. Usmála se.

Libor se s blaženým povzdechem ponořil do vany a zavřel oči. Zazvonila mu smska. Ani si neuvědomil, že má sebou mobil.

Chybíš mi. D

Usmál se, když si zprávu přečetl. Uvědomil si, že jemu se po něm taky stýská. Ač si to nechtěl přiznat, začínalo mu na něm záležet. Jenomže si bolestně uvědomoval, že na konci tohoto týdne se vrátí do Prahy. Bez Davida. Proto se k němu nechtěl vázat. Nedostane se sem tak často. I tuhle dovolenou si musel vyloženě vydupat. A navíc věděl, viděl to, jak David jízdárnu miluje. Je to jako jeho dítě.

Uvidíme se zítra. L

Pak opět zavřel oči a začal relaxovat. Cítil, jak se mu svaly pomalu uvolňují a dělá se mu mnohem lépe. Částečně díky teplé vodě, částečně díky vzpomínce na hezky strávený den s Davidem. Netušil, že bude tak skvělý společník. No dobře tušil, ale to je vedlejší.

Voda už dávno vychladla, ale on se dál klidně rochnil. Nechtělo se mu vylézt ven, protože věděl, že se vrátí bolest celého těla. A navíc se obával jestli vůbec vyleze. Zatnul zuby a nakonec vylezl.

Dobelhal se do pokoje a padl do postele. Ani se neobtěžoval oblékat. Koneckonců byla tu jen babička a navíc vedro jak v sauně. Stočil se do klubíčka a za chvíli usnul s blaženým úsměvem na rtech.

 

„Liborku! Pojď dolů máš snídani!“ Probudilo ho volání babičky z kuchyně. Přehodil si polštář přes hlavu a nechtělo se mu vůbec nic dělat. Uvědomil si, že vlastně ani neví v kolik má přijít na tu lekci k Davidovi. Ještě poměrně dlouho se přemlouval, aby z té postele vylezl a oblékl se.

Další netrpělivé zvolání babičky ho přesvědčilo. Zjistil, že se může postavit, což byl základ. Ještě ale nezkusil udělat krok. Odhodlal se a předložil levou nohu před pravou. Kupodivu zjistil, že to není zas tak hrozné. Na žádný extra běh to nebylo, ale jít mohl. Jen přemýšlel, jestli vyleze na koně.

Oblékl se a zrovna se chystal sáhnout po mobilu, když mu zapípala smska. Usmál se, když zjistil, že je to od Davida.

Dnes v deset u rybníka. Nezapomeň. D

Rychle mu odepsal, že tam bude a sešel dolů na snídani. Na tváři se mu rozprostřel úsměv. „Dobré ráno, babi,“ lípnul jí pusu na tvář.

„Copak jsi nějaký veselý takhle po ránu,“ usmála se na něj a usadila ho za stolem s topinkami.

„Jsem se dobře vyspal,“ pronesl a nacpal si do pusy pořádný kus topinky. Babička ho s úsměvem pozorovala.

„Jdeš dnes na hodinu k Davidovi?“ optala se.

„Jo,“ přikývl a na okamžik se zasnil. Rychle to ze sebe shodil a zakousl se do jídla. Podíval se na hodinky. Půl desátý, dneska spal dlouho. Už věděl, jak daleko je to k rybníku, takže klidně vyšel ve tři čtvrtě na deset.

K rybníku dorazil přesně na čas a přesto na něj už David čekal. Opíral se ležérně o strom a už z dálky se na něj usmíval. „Ahoj, Libore,“ pozdravil ho, když došel až k němu.

„Ahoj,“ odvětil a políbil ho na rty. David nic nenamítal, zřejmě se rozhodl, aby Libor určoval tempo jejich vztahu.

„Půjdeme tedy na tu lekci?“ optal se ho a vykročil k cestičce, která vedla k jeho statku. Libor ho následoval.

Tentokrát se mu povedlo do sedla vyhoupnout bez problému, což Davida evidentně zamrzelo a Libora pobavilo. Smál se na celé kolo, až z toho i jeho kolega dostal záchvat smíchu. „Ty jsi neuvěřitelný, Libore,“ lapal po dechu.

„Já vím,“ zazubil se.

„A taky skromný,“ smál se dál. Po hodině opět jejich lekce skončila. Jak Libor slézal z koně tak při doskoku na zem se mu podlomila kolena a David ho zachytil.

„Snad tě nebolí nohy?“ optal se s úsměvem a sklonil se k němu.

„Trošku,“ přiznal a fascinovaně hleděl na jeho plné rty. Začal si stoupat na špičky, protože ho toužil políbit, ale zadržel ho výkřik.

„Pane Davide!“ Ten arogantní hlas by poznal kdekoliv. Slečna Nataša. Viděl, jak se David zaškaredil a jen velice neochotně ho pustil. Pak na tváři vyloudil okouzlující úsměv, až to Libora zamrzelo.

„Slečno Natašo,“ vyšel jí vstříc, aby ji mohl opět políbit ruku.

„Potřebovala bych od vás poradit,“ pronesla a pohrdlivě se zadívala na Libora. Ten jí pohled opětoval s chladností, kterou se naučil v práci.

David se na něj omluvně otočil. „Omluvíš mě, prosím, Libore? V té lekci budeme pokračovat zítra, ano?“

Pokrčil rameny. „Jistě,“ odvětil a vrátil se do stáje, aby vyhřebelcoval Esme, na které opět jezdil. „Tak jsme tu zůstali jen my dva, že?“ pohladil ji po nozdrách. Když skončil vyrazil domů, ale rozhodl se, že půjde zkratkou k rybníku.

Tam se pak ještě posadil a díval se na vodu. Nějakým způsobem ho uklidňovala a přesvědčovala, že to co cítil nebyla žárlivost. Kdosi si k němu zezadu sednul a přitáhl si ho mezi kolena. „Ty žárlíš,“ zašeptal mu David pobaveně do ucha.

„Ne!“ popřel to rychle. David mu chytil bradu a otočil ho k sobě. Pak ho vášnivě políbil. „Děkuji,“ zašeptal mu do rtů a Libor na něj zmateně hleděl.

„Za co děkuješ?“ podivil se.

„Za to, že jsi,“ zazubil se na něj a pak ho lehkým tlakem přinutil se o něj opřít. Seděli tam dlouho a jen tak sledovali vodu. Bylo jim tak krásně.

 

Ten týden uběhl až moc rychle. Oba si to uvědomovali. Byl předposlední den před Liborovým odjezdem a oni opět seděli u rybníka. „Takhle to skončí?“ optal se tiše David.

„Nevím, Davide. Opravdu ne. Ale myslím, že by to bylo nejlepší. Přeci jenom já jsem z Prahy.“

„A já z díry světa.“

„To neříkej. Miluji to tady, je tu nádherně, ale stejně tak miluji Prahu. Je to můj domov, vyrostl jsem tam.“

„Dobře. Nebudeme si to přeci kazit takovými řečmi,“ usmál se na něj David a políbil ho. Lehce ho položil do trávy a začal líbat. Vytáhl mu triko a líbal ho po těle. Libor jen zavzdychal. Chtěl ho, ale nechtěl, aby to „pošpinilo“ jejich vztah.

„Ne, Davide. Prosím nechme to jen u těch pár polibků, ať je to krásná vzpomínka.“

„Tohle by snad nebyla?“ zeptal se trochu uraženě.

„Byla. Ale zároveň by byla bolestná. Moc bolestná,“ odvrátil se od něj. Sakra!, zaklel v duchu. David se rozhodl respektovat jeho přání, objal ho a společně pozorovali hvězdy. Povídali si a povídali, jako by chtěli dohnat ty zbylé roky, které ztratí.

David Libora doprovodil domů až kolem jedné ráno. „Zítra ve dvanáct u rybníka?“ zeptal se ho, když se skláněl, aby ho políbil.

Libor kývl. „Jasně. Rozloučíme se,“ zašeptal a rychle zmizel v domě. David chvíli stál na prahu a opíral se dlaní o dveře. Pak s povzdechem odešel. Nechtěl, aby odjel, ale věděl, že ho nemůže k ničemu nutit.

 

Druhý den přesně ve dvanáct čekal Libor u rybníka. Vyhlížel netrpělivě Davida, protože se na něj těšil a zároveň se bál. Bál se toho, co bude cítit, při tomhle posledním rozloučení. Avšak, jak čas míjel, David se neobjevoval. Čekal na něj dvě hodiny a pak to vzdal.

Došoural se k babičce, sbalil si pár svých věcí a šel se rozloučit. „Tak já vyrazím, babi,“ políbil ji na tvář.

„Co se stalo, Liborku?“ zeptala se, když uviděla smutek v jeho očích. Tvářil se statečně, ale ji neoklamal.

„Nepřišel, babi,“ zašeptal.

„To není možné!“ vzkřikla. „Někdo ho musel zdržet.“

„Kdyby chtěl, tak by se objevil, ne?“ optal se a vyšel ze dveří. „Mám tě rád, babi,“ pronesl tiše a políbil ji ještě jednou na tvář. Pak sedl do auta a odjel, aniž by se byť jen jednou ohlédl. Do Prahy odjel neskutečně psychicky vyčerpaný. Padl do postele a prospal téměř celý víkend.

Čekal na nějakou známku toho, že na něj David myslí. Měl přeci jeho telefonní číslo. Bože! Ty blbečku, jak ses mohl za tak krátkou dobu zamilovat?!, spílal si a vzápětí se zarazil. Zamilovat. Prohrábl si vlasy a cítil jak jím prostupuje bezmocnost. On se fakt zabouchl až po uši, jak nějakej puberťák.

Co mu to ale bylo platné. Davidovi na tom evidentně nezáleželo tak moc jak hlásal. Povzdechl si a otočil se na pravý bok. Už tolikrát vzal do ruky mobil, aby mu napsal, ale nakonec to nikdy neudělal. Jeho pýcha mu to nedovolila.

Život zase začal plynout stejně jako předtím. Sice pomaleji, ale přeci. Opět začal chodit do práce, bavil se s kolegy a na jejich dotazy o letním románku odpovídal vyhýbavě. Uběhly dva týdny od jeho výletu k babičce a on si opět začal zvykat na samotu.

Proto ho jednou v sobotu udivila sms, která mu přišla na mobil. „Kdo mi může psát?“ podivil se jen tak sám k sobě. Přešel k mobilu a když uviděl, kdo mu píše rozklepala se mu kolena. Na displeji se skvělo David. Neměl nějak odvahu tu sms otevřít. Položil mobil zpět na stolek, ale než se vrátil na místo, kde předtím seděl, už ho zase držel v ruce a dychtivě otevíral sms. Ta byla sice krátká, ale naprosto výstižná a jemu téměř puklo srdce.

Vrať se mi, Libore. D

Opatrně položil telefon zpět na stůl, protože měl obavy, že by mu mohl vypadnout z roztřesených rukou. To se mu lehce řeklo. Nemohl vědět, jak je to pro něj těžké. David es nemohl vzdát stáje, protože to byl jeho sen. Avšak bral ohledy i na jeho sny? Nemohl to vědět. nemohl vědět, co se bude dít za měsíc, za dva, za rok. Třeba spolu vydrží jen pár týdnů. Je ochotný se kvůli tomu vzdát všeho?

Neodepsal mu, protože nemohl. Nevěděl co by mu měl napsat. Proto raději zmizel pod velice dlouhou sprchou. Když se vrátil čekala na něj na displeji telefonu další zpráva.

Chybíš mi. D

Položil ho zpět a vlezl do postele. Byl nějaký unavený a nechtělo se mu myslet. Zavřel oči a za chvíli spal.

Druhý den ho probudil zvonek. Rozmrzele se vydal ke dveřím a otevřel. Šokem mu poklesla čelist. Za dveřmi stál David a opíral se o francouzské hole. Libor sjel pohledem dolů a všiml si sádry na jeho noze.

„Nepřišel jsi!“ pronesl, jako by se viděli po dvou hodinách a ne po dvou týdnech.

„Nemohl jsem,“ poukázal na zlomenou nohu.

Ušklíbl se. „Chceš mi říct, že by tě nějaká sádra zastavila?“

„Ne. Ale doktoři jo. Ti prevíti mě přivázali k posteli,“ zuřil. Libor na něj nevěřícně hleděl. To jako vážně doufá, že tomuhle uvěří. „Je to nesmysl já vím, ale je to pravda.“

„No a? Myslíš si, že se ti vrhnu kolem krku?“ ptal se dál. V duchu však ovládal svoje údy, aby to skutečně neudělaly.

„Ne. Přišel jsem tě odprosit. Záleží mi na tobě, Libore. Chci být s tebou. Ale vím, že tě nemůžu nutit, aby ses vzdal života v Praze. Proto jsem se rozhodl, že prodám statek a budu žít v Praze.“

„NE!“ vykřikl Libor prudce. „To přeci nesmíš!“ Věděl, že život ve městě by Davida zabil. David na něj udiveně hleděl. Byl zmatený.

„Ale, já myslel, že…“

Libor mu položil ukazovák na rty a vtáhl ho do bytu. „Příště nemysli, ano?“ zašeptal mu do rtů a políbil ho. „Nesmíš se vzdát svého snu.“

„Ale co tvé sny?“ ptal se.

„Víš, jak jsem o tom tak přemýšlel, myslím že by si Všechnov zasloužil webové stránky stejně jako tvůj statek, co tomu říkáš?“

„Že jsi ten nejúžasnější člověk, kterého jsem mohl potkat,“ zašeptal dojatě a objal ho. Libor se k němu přitiskl.

„Chyběl jsi mi, Davide,“ zamumlal mu do trika.

„Ty mě víc, zlato, to mi můžeš věřit.“

 

O měsíc později

David otevřel dveře a usmál se na světlovlasého muže s kufrem, který za nimi stál. „Tak mě tady máš, Dádo,“ pronesl a zasmál se, když ho muž uchopil do náruče a radostně se s ním zatočil.

„To vidím, zlato,“ odvětil a vtáhl ho dovnitř, kde ho vášnivě políbil. „Myslel jsem, že sem vůbec nedorazíš.“

„To víš, bylo to trochu složitější v práci, ale nakonec viděli, že jim nezbyde nic jiného než mě nechat jít. Tedy pokud z toho nechtěli mít kůlničku na dříví.“

David nevěřícně vrtěl hlavou. „Jsi prostě úžasný,“ cvrnkl ho do nosu. Libor se mu stulil do náruče a nevšímal si muže, který mu odnesl kufr do pokoje.

„Byl jsi za babičkou?“ zeptal se ho David, když se šli podívat do stájí na Esme.

„Byl. Zve nás na večeři. Ale jen pokud prý nejsem moc unavený.“

David ho objal a přitiskl se k němu. „A jsi?“ optal se.

Otočil se mu v náruči. „Strašně,“ zadíval se na jeho ústa. David pochopil výzvu a sklonil se k němu. Vášnivě ho políbil. Položil ho na slámu a něžně svlékl. Věděl, že tentokrát už ho nezastaví.

„Na tohle jsem čekal tak dlouho,“ zašeptal, když ho líbal.

„Davide?“ zamumlal, když mu rukou zajel do kalhot.

„Hm?“

„Nemůže se tady objevit, Nataša?“

„Ne,“ zasmál se.

„Jak to?“

„Už není členkou klubu. Vyhodil jsem ji.“

Libor se rozesmál a přitáhl si ho blíž. „Za půl hodiny má přijít babička.“ David se narovnal. „Cože?“

„Když nechce Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.“

Ještě jednou ho políbil a vstal. Pomohl mu obléknout triko a vyrazili k domu. Tam už se na ně usmívala Liborova babička. Oba je políbila na tváře a dala se do vaření. Libor ji pozoroval a usmíval se. Takhle nějak si představoval spokojený život.

„Miluji tě,“ zašeptal mu do ucha a on se k němu otočil.

„Já tebe taky,“ odvětil a dlouze ho políbil.

Babička se usmívala a položila před ně jídlo. „Dobrou chuť, drobečci,“ pronesla a odešla do obývacího pokoje.

Libor s Davidem se na sebe podívali a svorně se rozesmáli. I babička Emily se v obývacím pokoji usmívala.

 

A nebyla jediná. I malá dívka, která přeběhla přes cestu, je sledovala z jednoho ze svých nebeských obláčků. Svou misi splnila. Tihle dva byli předurčeni pro život vedle sebe a ona jim jen pomohla se potkat.

 

 

        

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

krásna

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 26. 2. 2011 11:59)

bože to bolo krásne...ja fakt nemám slova...oni boli tak chutný :D

:-)

(Fialovy.puntik, 13. 8. 2009 11:15)

Pekne - mam rada dobre konce. Jenom tu zminku o zlomene noze jsem moc nepochopila, asi bych ji vynechala. Ale jinak vazne fajn:-)

Pět zlatých hvězdiček!

(Rosetta (Yamato), 9. 8. 2009 22:14)

A ještě by to chtělo doplnit, že ta andělská dívenka byla za svého života babiččinou milenkou a proto je Emily, tak tolerantní k homosexuálům XD
Aaa pardon. Už jsem se zase nechala unést. Jako vždy skvělá povídka Keiro-sama :-)

^^

(Michiyo, 31. 7. 2009 23:04)

Sladký :p Co já bych dala za takovouhle babičku xD

^_^

(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 28. 7. 2009 17:48)

Krásně napsáno... =)

ach

(Lex-san, 24. 7. 2009 23:05)

Jen si odjedu na dovolenou a hele, co se nám tady urodilo :-)) Moc pěkná povídka. Milá a sympatická...

Ach KeiKei...

(Nex, 19. 7. 2009 2:47)

To je tak nádherná věc - a ještě to najít první den po návratu z tábora, který mě přeladil na letní vlnu pohody a volna a krásných dnů a práce, kterou CHCI udělat....jak ti víc poděkovat. Já snad pro tebe budu muset napsat nějakou povídku, i když mě nutíš být nezodpovědná a nespat před řízením... :)

***

(Wendy, 14. 7. 2009 17:40)

Moc krásné...taky jsem ráda, že jsi něco sepsala a ještě k tomu něco co je tak úžasného. Opravdu se mi moc líbila ;-)...

děkuji

(Yakumo, 13. 7. 2009 14:21)

Jsem moc ráda že jsi napsala další povídku:-) a že měla dobrý konec :-D těším se na tvou další tvorbu

...

(AidrienAssagir, 12. 7. 2009 9:59)

Krása... Nemám slov...

Parádní

(Kat, 11. 7. 2009 20:41)

návrat se vším všudy. Nádherná povídka, kterou jsme dočetla jedním dechem. Lehoučka, ale přitom kouzelná o setkání dvou lidí. Libilo se mi prostředí i postavy a nejvíc jako vždy babička Emilka. byla úžasná a jasně andílek taky.
Andělská povídka. Sedne to a moc se těším na další,protože vždy ve mně vyvoláš úsměv a spokojenost.takový hřejivý pocit. jako dotek anděla. Díky

To...

(animelolinka.blog.cz, 10. 7. 2009 22:06)

... je tak krásný :) nádherný, píšeš tak skvěle

=3 =3

(Broskynka, 10. 7. 2009 9:13)

zavidím ti tvoj talent =3 ... heh krásne - vlastne ako všetky tvoje poviedky .... chjo už sa teším na ďalšiu =3 .. som závislá xD... hehehe no nič duchaplné zo mňa asi nevipadne tak radšej už nejdem nič písať xD

:-)

(Davida666, 10. 7. 2009 0:05)

moc hezké

....

(Ebika, 9. 7. 2009 23:49)

No páni super námět.
Moc hezká povídečka:-D

četla, až dočetla

(Aki, 9. 7. 2009 0:52)

To je vážně nádherné!

Úžasné!!

(Marta, 8. 7. 2009 23:45)

To je nádherná povídka, nějak nemohu vymazat úsměv z tváře, za což Ti moc děkuji. :-D Jestli se takto u Tebe projevuje nedostatek inspirace a stres, tak to pomyslný klobouk dolů...........

=0)

(Teressa, 8. 7. 2009 11:43)

krasne =) taky mily maly anjelik by sa mi tiez hodil =) dufam ze coskoro dodas dalsie poviedky =) uz sa na ne moooc tesim =) bol to naozaj prekrasny pribeh =)

naaadhera :)

(Ryuuzaki, 7. 7. 2009 21:56)

tohle byla naprosto nadherna povidka...... moc se ti to povedlo.... jen by me zajimalo kdo byla ta holcicka ??

.......................

(Akyra, 7. 7. 2009 21:23)

Keiro jestli ty nemáš nápady tak já jsu sn+ěžka pod ledem. něco tak užasnýho jsem opravdu nečekala. já tě snad přerazim. je to super!!!!!