Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Šepot do tmy

14. 1. 2008

  Nádvořím starobylého hradu se ozýval dětský smích. Nebyl však veselý, ale posměšný a zlý. Kolem velké kašny byl kroužek asi pěti dětí oblečených do velice nákladných rób. Uprostřed toho hloučku na zemi seděl malý, mohlo mu být tak osm let, téměř zlatovlasý chlapec. Z očí mu tekly slzy.

  „Archanděli, Archanděli!“ posmívali se mu ostatní. „Přestaňte!“ rozlehl se náhle okolím vysoký hlásek. Všichni se okamžitě otočili. Spatřili asi šestiletého chlapce v otrhaném oblečení, jak se na ně mračí. „Bláznův syn!“ zapištěly děti a do jednoho se rozutekly. Jen ten světlovlasý chlapec zůstal.

  Mladík, jehož nazvaly Bláznovým synem, k němu nyní vykročil. Usmál se na něj a podal mu ruku. Chytil se jí a postavil se. „Máš krásné jméno,“ prohodil tmavovlasý z nich. „Nemám!“ odsekl. Smutně se pousmál. „Raději bych byl Archandělem, než Bláznovým synem,“ prohodí téměř dospěle.

  Starší z nich provinile sklopí oči. „Omlouvám se. Jak se jmenuješ?“ optá se. „Tanis, Vaše Výsosti.“

  Překvapeně zamrká. „Pokud ty jsi Tanis, pak já jsem Archael a ne Vaše Výsost, ano?“ prohodí a na tváři vykouzlí úsměv. Radostně přikývne. „Princi!“ zvolá stará chůva, která se právě přiřítila na nádvoří. „Neměl byste se bavit s dětmi podřadného původu.“

  „Ale…,“ snaží se následník trůnu odporovat. Není mu to nic platné a je nemilosrdně odvlečen do hradu. Poslední co ještě spatřil bylo, jak mu Tanis zamával.

 

*   *   *

 

  Mladý muž stojící u okna se při té deset let staré vzpomínce po velice dlouhé době usmál. V jeho světlých vlasech se odráželo slunce a v jeho modrých očích svítil smutek. Aby také ne, když před několika měsíci přišel o rodiče a stal se vládcem malé země Glenie.

  Jediný důvod proč se stal králem byl ten, že jeho otec vydal zákon, ve kterém se praví, že všechny následující generace princů můžou vládnout již od šestnácti. A jemu bylo osmnáct. Proto nepotřeboval žádného regenta. A tohoto privilegia také využil hned na začátku. Až moc dobře si vzpomínal, jak se mu jako dítěti smáli za jeho vzhled i jméno a okamžitě vydal zákon, v kterém se praví, že ho nikdo nesmí oslovovat jménem.

  Všichni tady ho považovali za potomka božstva, protože jeho blond vlasy a modré oči, zde nebyly tak časté. Sice tady byli blonďatí lidé, ale nikdo z nich neměl modré oči. Ty byly znakem bohů.

  Prohrábl si vlasy a odstoupil od okna. Nemá cenu se zabývat minulostí, ale budoucností. A ta je pro tuhle malou zemičku docela pochmurná. Díky její výhodné poloze po tom kusu země prahne jeden sousední král. A ten zemi právě vyhlásil válku. A jemu, jako novému králi, nezbývá než vyjet do bitvy. Dnes to oznámil svým vojákům a zítra se vydají na cestu.

  Mimoděk se myšlenkami opět vrátil k tomu černovlasému střapatému chlapci. Od jejich prvního setkání ho viděl jen dvakrát. Jednou , když se vydal na tajný průzkum podhradí, kde na něj narazil. Prozkoumávali pak ta tajemství spolu. A podruhé, když mu před třemi lety zemřel otec.

  Přes tyhle okolnosti na něj nedokázal zapomenout. Byl to totiž první z jeho vrstevníků, který se mu neposmíval. Možná to bylo proto, že měli stejný úděl. I jemu se všichni posmívali. Jenže on si žil jako v bavlnce a Tanis v trnech růží.

  Odvrátil se od okna a rozhlédl se po komnatě. Jak dlouho asi neuvidím svůj domov? A uvidím ho ještě vůbec?

 

  Pozoroval mladíka v okně a v jeho půlnočních očích se zaleskla nostalgie. Právě se vracel z hrobu svého otce, kam jako každý den nesl čerstvé květiny. Již tři roky žil se svým strýcem, který si ho moc nevšímal a on měl pocit, že se ho i bojí.

  Jeho otec byl považován za blázna. On sám se za něj vydával. Bylo to proto, že měl vzácné schopnosti. Dokázal pomocí magie uzdravovat lidi. Jenže ti se toho báli a tak se raději rozhodl pro život blázna. Bylo mu jedno, co to udělá se životem jeho syna.

  A pak se objevil světlovlasý klučík s modrýma očima a změnil mu život. Byl totiž první, který mu říkal jménem.

  Pousmál se a vrátil se do přítomnosti. Prince již tři roky neviděl a nevypadalo to, že by se tak v blízké budoucnosti stalo. Dnes se dozvěděl o tom, že král odjíždí do války. Tělem mu projel záchvěv strachu, když to slyšel. Sice s ním mluvil jen třikrát, ale přesto byl jeho jediným přítelem.

  Rád by se s ním rozloučil, ale věděl, že do zámku ho nepustí. Povzdychne si a vydá se do chatrče svého strýce. Než tam však dojde zastaví ho autoritativní hlas. „Hej, Synu blázna.“ Projede jím vlna vzteku, ale poslušně se otočí. Za ním stojí Morgan, rádce Jeho Výsosti. Doufám, že ho moc neposlouchá, pomyslí si mimoděk. „Pojď za mnou!“ vyzve ho a vydá se do stájí.

  Poslušně ho následuje. Ocitnou se v temné stáji, která voní po koních. „Kde jsi byl?“ optá se ho. Pokrčí rameny. „Na hrobě svého otce. Je to snad zakázané? Vydal se snad nějaký nový zákon?“ posmíval se.

  Rádce zvedl ruku. „Ty jeden…!“

  „Děje se něco, Morgane?“ rozlehne se náhle hlas Jeho Výsosti. Muž strne v polovině pohybu a s křečovitým úsměvem se otočí.  Mladík toho využije a vklouzne do stínu. Nechce se mu odejít, když má možnost ho vidět před jeho odjezdem.

  „Vůbec nic, Vaše Výsosti,“ odpoví úlisně, až Tanisovi po zádech přejde mráz. „Potřebujete snad něco?“

  Pokrčí rameny. Na okamžik se zadívá za jeho záda, protože má pocit, že se tam něco pohnulo, ale jediné co vidí je černá tma. Mladík, který se v ní skrývá ani nedýchá, aby se neprozradil. „Můžeš jít, Morgane!“ vyzve ho a muž uposlechne. Tanis by v tu chvíli přísahal, že slyšel, jak si po vousy zabručel: „Spratek jeden nevychovanej.“ Jen si nebyl jistý jestli má na mysli jeho, nebo svého krále.

  Beze slov pozoroval, jak přechází ke svému černému hřebci. „Ao, tak jak myslíš, že tohle dopadne?“ optá se smutně a Tanise píchne u srdce. Má chuť vylézt ze své skrýše a ujistit ho, že vše bude dobré.

  Ví jak se teď asi cítí. Asi před třemi měsíci ztratil rodiče. I on ztratil otce. Jenže na Archaelova bedra ještě přibyla povinnost vládnout. Vyčkával dokud král neodešel. Po deseti minutách se teprve odvážil vyjít ven.

  Rychle se rozběhl do domu svého strýce. „Kde jsi byl?“ vyjel na něj okamžitě. „Na hrobě,“ odpoví tiše a raději sklopí oči. „Fajn. Tak dojdi pro vodu a dřevo.“

  Téměř se ironicky ušklíbne. Jak je rád, když je z domu. Poslušně kývne a vydá se ven. Dojde ke studánce, ze které čerpají vodu a nabere ji do vědra. „Dlouho jsme se neviděli, že Tanisi?“ ozve se za ním a on ztuhne.

  Nepochybně poznal hlas svého krále. Velice pomalu se otočí a usměje se na něj. „To je pravda, Vaše Výsosti,“ odvětí. Mladík proti němu se zamračí. „Co jsem říkal o tom Vaše Výsosti?“ rozzlobí se.

  Mladší z nich pokrčí rameny a usadí se pod strom. Zády se opře o kmen a zavře oči. Je příjemné být jen tak venku. „Ty, Tanisi?“ optá se, když si sedne vedle něj. „Hm?“ zabručí. „Co si myslíš ty? Můžeme tu válku vyhrát?“

  Na okamžik se zamyslí a neví co říct. „Když budete v čele vojsk vy tak určitě,“ odvětí nakonec. „A neříkáš to jen kvůli loajálnosti ke svému králi, že ne?“ zadívá se na něj pátravě. Otevře oči a zadívá se na něj. „Říkám to jako přítel příteli,“ odvětí a opět se uvolněně opře.

  Archael se jen usměje a vstane. „Díky.“

  Tanis se za ním dívá se smíšenými pocity v srdci. Pokud se mu něco stane, ztratím přítele…

 

   Jel v čele kolony a rozhlížel se po svém lidu, který se shromáždil v ulicích. V jejich tvářích mohl vyčíst naději i strach. Pátral však po jediné. A tu nenašel. Nepřišel se rozloučit se svým vladařem jako všichni ostatní?, pomyslel si smutně.

  A pak ho spatřil. Stál u brány, daleko od všech ostatních a pozoroval ho. Ty jeho půlnoční oči se zaklesly do jeho nebeských a nechtěly se oddělit. Pak na něj kývl a zmizel jako užovka pod kamenem. A princi se v žilách rozlila nová naděje na vítězství.

  Ta však zmizela ve chvíli, kdy uviděl vojsko nepřítele. Bylo obrovské a oni proti němu neměli sebemenší šanci. Náhle litoval toho, že se se svým jediným přítelem nerozloučil pořádně. Bitva to byla krutá a trvala několik měsíců. Nakonec zůstali jen oba vladaři stojící proti sobě.

  Oba již značně vyčerpaní, ale přesto neochotní se vzdát. Archaela při životě držela slova Tanise: „Když budete v čele vojsk tak určitě.“, co při životě drželo druhého z nich není známo.

  Přesto nakonec tento boj vyhrál právě král Glenie. Z posledních sil se vyškrábal na koně a kopl ho ostruhami. Věřil tomu, že zvíře je natolik inteligentní, aby ho dovedlo domů. Byl jediný, kdo se z té bitvy vracel.

  Srdce mu krvácelo nad ztrátou tolika životů. Na okamžik zauvažoval nad tím, že měl padnout on a ne jeho vojáci. Pak si však vzpomněl na ty smutné černé oči. Má pro koho žít. I když ho zřejmě uvidí zase jen jednou za tři roky.

  Ale i oni měli pro koho žít, ozve se náhle jeho svědomí. V jednu chvíli to vše skoro vzdá, ale pak si uvědomí, že kdyby se tak stalo jeho zemi bude vládnout Morgan. Byl sice mladý, ono dostat se na trůn v pouhých osmnácti letech není nic jednoduchého, ale hloupý nebyl. Moc dobře věděl, že se Morganovi nelíbí zákon, který vydal ještě jeho otec. Ale on ho měnit nebude.

  Dokáže svému lidu vládnout sám, bez regenta. Svobodu jim také vybojoval, je pravda že ne sám, ale účastnil se bojů osobně. Který jiný král by to udělal. S tichou vzpomínkou na padlé přátele se propadl do tmy.

 

  „To je král! Král se vrací!“ ozve se z cimbuří nad branou a Tanis téměř poskočí, když to zaslechne. Zrovna stojí před chatrčí svého strýce, který ho poslal pro něco, co zapomněl ve chvíli, kdy se ozval strážný.

  S dychtivým očekáváním se otočí k bráně a čeká, kdy jí projede. Strne, když uvidí, zakrvavenou postavu ležící na boku černého hřebce. Nebýt toho koně ani by nevěřil, že je to on. Vlasy má slepené krví, v obličeji nespočet tržných ran a na tělo se mu raději ani nedíval. nevěřícně hleděl na svěšenou paži z boku zvířete.

  Lidé se začali sbíhat a zděšeně lapat po dechu. Z hradu se vyřítil správce Morgan, který po těch šest měsíců, co byl král pryč spravoval zemi. Na jeho tváři se okamžik mihne podráždění, kterého si všimne zřejmě jen Tanis.

  „Vaše Výsosti!“

  „Archaeli!“ ozve se ve stejnou chvíli. Morgan zachytí hroutící se postavu do náruče a nahněvaně zvedne hlavu. Celý dav nyní stojí ztuhle a nemůže uvěřit tomu, že se našel někdo, kdo krále oslovil jménem.

  Správce se svýma orlíma očima rozhlíží kolem a hledá drzého původce toho vyřčení. Pak jeho pohled padne na černovlasého mladíka, který upřeně pozoruje prince. V jeho očích je vidět zděšení, ale i radost, že ho vidí.

  Okamžitě mu dojde, že to byl on. Vždyť díky němu měl král tak svobodomyslné myšlení. Nebýt jeho vlivu v dětství jistě by se mu nějak podařilo zviklat královo rozhodnutí ohledně toho pitomého zákona o následujících vládcích země.

  Mladík si však nevšímá jeho zamračeného pohledu a udělá krok kupředu. Potřebuje se ujistit, že je král v pořádku a naživu. „Chopte se ho!“ vykřikne Morgan směrem ke ztuhlým strážím, které jsou nad tou drzostí stejně v šoku jako ostatní. Tohle je však probere a vrhnou se na něj.

  Každý ho chytí za jednu paži, ale mladík se ani nesnaží bránit. Jen dál své oči hypnotizovaně upírá na krále. „Archaeli,“ zašeptal znovu. „Do vězení s ním!“ rozkřikl se Morgan. „Nechte ho!“ přikázal náhle tiše jiný hlas. Všichni se překvapeně zadívali na světlovlasého mladíka. Ten hleděl na Tanise očima plnýma bolesti. „Nikdo se ho ani nedotkne!“ cedil skrz zuby namáhavě. Stráže chlapce tedy okamžitě pustili a on vykročil ke svému vládci.

  Podepřel ho a nevšímal si pobouřeného pohledu správce. Ten prince jen s neochotou pustil a nechal ho, aby ho podpíral černovlasý mladík. „Vyhráli jsme,“ zašeptá náhle tiše blonďák. „Já vím,“ odvětí a podívá se na něj. Má zavřené oči a těžce dýchá. Vydrž!, zaprosí v duchu. Pevně ho stiskne v pase a přehodí si jeho ruku přes rameno.

  Jeho váha mu podlamuje kolena, ale nehodlá ho nechat napospas Morganovi. S námahou zaťatými zuby se dostane do zámku, kde mu jedna ze služek ukáže ložnici prince. Opatrně ho položí na postel a zahledí se na něj. Čelo má zamračené a vyvstaly mu na něm krůpěje studeného potu.

  Natáhne ruku, aby mu je otřel. „Okamžitě vypadni! Našeho krále se nebude dotýkat někdo takový jako ty!“ zasyčí za ním Morgan a on ustane uprostřed pohybu. Velice pomalu se otočí. Má chuť se ušklíbnout, ale ovládne se, protože je mu jasné, že by ho mohl klidně nechat zavřít, když je teď princ jaksi nemohoucí. A to se mu určitě hodí do krámu.

  Pokrčí rameny a odchází. „Spratku jeden drzej,“ zaslechne za sebou a nějak podvědomě pozná, že se ho chystá uhodit a rychle vyklouzne z pokoje ven. Vrátím se!, zašeptá ještě v duchu směrem k princi a zmizí venku. Hrad zná jako svoje boty, protože během jedné toulky, které často dělal v dětství, a vlastně i teď, ho s princem podrobně prozkoumali. Archael mu ukázal všechny tajné chodby a skrýše. Nikdy je nevyužil, ale teď viděl, že se mu to bude hodit. Už nehodlá být jen opodál.

  Klidně dojde do chatrče svého strýce a proklouzne dovnitř. Sotva se za ním zavřou dveře, místností se rozlehne plesknutí. Přiloží si dlaň na místo, kam ho strýc uhodil a vzdorovitě se na něj zadívá. „Jak jsi to mohl udělat?!“ ječí na něj. „Vyslovit princovo jméno před celým davem?! A pak ho ještě doprovodit do hradu. Nejsi Nic, Nikdo, Bláznův syn!“

  „Pro něj jsem Tanis!“ vykřikne, protože to v sobě už nechce dusit. Strýc se krutě zasměje. „Opravdu? Každý se tě bojí, nebo se ti posmívá. Proč si myslíš, že on je jiný? Jen proto, že ti párkrát řekl jménem? Je z vyšší vrstvy, pro něj nejsi nic.“

  Chvilku na něj jen nevěřícně zírá, ale pak se prudce otočí a vyběhne ven. Běží a neví kam. Opět byl malý pětiletý chlapec, kterému se smějí a házejí po něm kamení. Opět byl sám. Sám jako nikdy předtím.

  Svůj zběsilý běh zastavil až v lese. Tam se vysíleně opřel o jeden strom. Pak však klesl na zem a schoulil se do klubíčka. V tuhle chvíli vypadal na toho šestnáctiletého chlapce, kterým byl. Bezmocný, zranitelný a lapený v síti krutého osudu.

  Přitáhl si kolena k sobě a zpod zavřených očí mu přes líce až na krk stékají horké slzy. Nevnímá je. Je jiný! Musí být, jinak by se mnou přeci nemluvil tak vlídně. Jinak by mě nenazval přítelem! Ještě nikdo mě tak nenazval.

  Třese se po celém těle a vzpomíná na den, kdy se jeho otec dobrovolně vzdal svého života a raději živořil na okraji vesnice. On si vybral, ale co bude s jeho synem už ho nezajímalo. On si žil klidný život, všichni ho litovali, zatímco Tanisovi se smáli.

  Jeho tělem ještě stále otřásají vzlyky, když se jeho mysl pomalu propadá do spánku. Zdá se mu moc hezký sen. Je v něm on a Archael. Povídají si spolu jako přátelé, smějí se spolu. Pak se však princova postava začíná ztrácet v mlze. Natahuje k němu ruku, ale sáhne už jen do prázdna. Vladař je pryč. „Archaeli!“ vykřikne a prudce se posadí.

  Udiveně se rozhlédne kolem a zjistí, že usnul v lese. Rozednívá se. Vstane a protáhne se. Je celý polámaný, a tak se pomalým krokem vydá do vesnice. Cestou potká dívku, která šla pro vodu. Ta, když vidí, že přichází z lesa se pokřižuje a rychle se rozběhne pryč.

  Píchne ho u srdce, ale nic na to neřekne. Konečně dorazí do vesnice a zjistí, že je tam spousta neznámých tváří. Popleteně se rozhlíží a nakonec se rozhodne zeptat. „Co se děje?“ prohodí k jednomu muži s delšími šedými vlasy. Ten se na něj otočí s vlídným úsměvem. Tanis je téměř v pokušení se ohlédnout jestli za ním nestojí někdo na koho se ten muž usmívá. „Zaslechl jsem, že místní princ je vážně raněn a hledá se léčitel. Tak jsem tady. A nejsem jediný, jak můžeš vidět,“ mávne rukou kolem.

  Mladík se udiveně rozhlíží a zjišťuje, že má pravdu. Všude kolem jsou lidé různých národností a o něčem diskutují. Poděkuje neznámému a rozběhne se k hradu, aby měl lepší informace. Z hradu i ven neustále proudí nějací lidé a vrtí hlavou. Tanis omylem zaslechne jeden rozhovor nějakého mudrce se správcem. „Je to beznadějné. Jeho zranění jsou velice vážná. Je možné, že se ještě někdy probudí, ale moc bych na to nespoléhal. Bude odkázán na pomoc jiných.“

  Zalapá po dechu a rozběhne se pryč. Musím ho vidět. Musím se ujistit, že je stále naživu!, honí se mu hlavou jako kolovrátek. Trpělivě tedy vyčkává skrytý v jednom křoví, až všichni mudrcové odejdou. Ve chvíli, kdy se za posledním zavřou dveře, proklouzne dovnitř. Tiše jako kočka a nikým nepozorován se dostane do princovy ložnice. Stoupne si k jeho posteli a zadívá se na jeho tvář.

  Je naprosto klidná, bez citu. Jen slabý pohyb hrudníku ho ujistí, že ještě žije, stále dýchá. Opatrně se k němu posadí. „Copak se nechceš vrátit ke svému lidu?“ zašeptá a pohladí ho. Rád by ještě dodal ke mně, ale na paměti měl stále ještě slova svého strýce. Možná pro něj opravdu nejsem nikdo, pomyslí si smutně.

  Rychle vzpomínku zaplaší a odhrne pokrývku. Prohlíží si jeho zranění. Jsou početná a některé vypadají velice vážně. Zatne ruce, když si všimne, že jsou ošetřena jen povrchně. Dal by za to svoje jediné boty, že v tom má prsty správce. Přejde pokoj a vezme umyvadlo s vodou, kterou tam někdo připravil. Namočí do ní hadřík a opatrně začne ošetřovat rány.

  Archael sebou občas trhne, ale jinak nereaguje. Přesto Tanisovi tělem projede vlnka naděje. Třeba to není tak beznadějné. Když skončí s ošetřením, přikryje ho až po bradu. „Nevzdám to,“ zašeptá mu. Pohladí ho po čele a zjistí, že žhne horečkou.

  Mladík na posteli sebou začne házet. Pokouší se ho uklidnit a jeho bolestné steny mu trhají srdce na kusy. Přidržuje ho u postele, aby si nezpůsobil ještě větší zranění. „Archaeli. Uklidni se! prosím. Jsi doma, jsi tam kam patříš,“ šeptá mu. Přiloží mu ruku na čelo a začne se soustředit. Cítí, jak mu z dlaně proudí blahodárné teplo a princ se pomalu uklidňuje. „Hodný chlapec,“ zašeptá a usměje se.

  Navlhčí mu popraskané rty. Zaslechne kroky. Rychle vrátí pokoj do původního stavu a skryje se za dveřmi. Ty se vzápětí otevřou a dovnitř vejde Morgan. Tanis zatne zuby. Je v pokušení se na něj vrhnout, ale přinutí se ke klidu.

  Správce stojí nad postelí a mne si ruce. „Prý se už nikdy neprobudíš. Víš co to znamená? Že já se ujmu moci v téhle malé zemi. Já budu pánem všeho a všech. A taky se postarám o to, aby ses neprobudil. Musím tě nechat žít, protože bych těžko vysvětloval, jak to že jsi tak náhle zemřel, když ti byla poskytnuta veškerá péče. Zvlášť ten Bláznův syn by se v tom hodně šťoural. Už tak mi leze na nervy. Však já najdu způsob jak se ho zbavit. A už tam nebudeš ty, abys mu zachránil krk. Teď se ti to ještě povedlo a nebýt toho, že to bylo před celou vesnicí, už by visel. Jenže takhle by jim mohlo dojít, že jsem porušil tvůj rozkaz a to já přeci nechci, ne?“

  Tanis si všimne, jak princ při vyslovení jeho tolik nenáviděné přezdívky zaťal ruce. Srdce mu zaplesalo radostí. Takže přeci jen vnímá. tělem mu však projel i záchvěv strachu. Ne o sebe, ale o něj. Co když mu Morgan něco udělá? Ne, to by si nedovolil, sám to řekl. Přesto dál se zatajeným dechem poslouchal. „Takže raději spi, sladký princi, protože kdyby ses probudil nemusela by se ti realita líbit.“ S těmito slovy správce odešel.

  Mladík se odvážil pohnout až ve chvíli, kdy utichly kroky na chodbě. Vyplížil se ze svého úkrytu a opět se zastavil u princovy postele. „Neposlouchej ty jeho řeči. Všichni tady chtějí, aby ses probudil tak je nezklam, ano? A nezdávej se!“ zašeptá a tiše vyklouzne z místnosti a z hradu.

  Vrátí se do chatrče v domnění, že strýc již spí. Jaké je jeho překvapení, když zjistí, že na něj čeká. „Kde jsi byl?“ zeptá se a Tanis má co dělat, aby neprotočil oči v sloup. „Venku,“ pokrčí rameny. Strýc ho za ně chytil a prudce s ním zatřásl. „Nezahrávej si! Správce to nebude tolerovat, už teď jsi mu trnem v oku.“

  Pohodí hlavou. „No a? Nedovolím, aby se mu něco stalo!“ Znovu s ním zatřese. „Pro něj nejsi nikdo, tak už se probuď!“

  Vytrhne se mu a lehne si na úzký kavalec. Stočil se do klubíčka a zavřel oči. Proč mě nenávidí i vlastní příbuzní?, pomyslí si úzkostně. S touto myšlenkou usne neklidným spánkem, ve kterém ho provází odcházející Archael.  

  Probudí se brzy a tiše vyklouzne ven. Udělá svoje denní povinnosti, a pak se jen tak prochází po okolí. Už se nemůže dočkat, až půjde za Archaelem. Půl dne prosedí jen tak pod jeho oknem skrytý ve stínu. Ve chvíli kdy se začne stmívat se opatrně proplíží do zámku. Neslyšně vklouzne do jeho ložnice a zadívá se na něj.

  „Ahoj, Archaeli. Tak jak ses dneska měl?“ ptá se už ode dveří. Vezme si židli a sedne si k němu. „Je tam dnes krásně. Slunce svítí, i když teď už spíš zapadá, celý den zpívali ptáci. Každou chvíli se na tebe někdo zeptá. A vždycky slyší tu samou odpověď. Stále je v bezvědomí. Tak proč neotevřeš oči a nepodíváš se na nás?“

  Uchopí ho za ruku. „Doufám, že jsi dnes něco jedl. Alespoň polévku. Určitě ti někdo něco přinesl, že? Víš, že se mlynářově dceři narodil synek. Chtěla ho pojmenovat po tobě, ale pak si uvědomila, že tvé jméno je zakázáno vyslovovat.“

  Odhrne mu vlasy z čela a zkontroluje jestli nemá zase teplotu. Na chvíli do něj nechá proudit svou energii. Pak mu opět navlhčí rty a zase se posadí. „Doufám, že tady zase nebyl Morgan. Nejradši bych ho uškrtil vlastníma rukama, ale asi bych byl první podezřelý, že?“ zasměje se. Lehce mu stiskne ruku. „Víš, že se mi o tobě dneska zdálo?“ prohodí a začne mu vyprávět svůj sen.

  Sleduje každičký záchvěv jeho víček a hledá v nich spojitost. Má pocit, že se v jeden okamžik zachmuřil, ale nebyl si jistý. „Už budu muset jít, ale zítra zase přijdu,“ zašeptá a zlehka ho políbí na čelo. Ještě jednou mu svou silou trochu uleví od bolesti a vytratí se do tmy.

 

  Celý jeho svět se smrsknul jen na tu jednu chvíli. Na chvíli, kdy u něj sedí a vypráví mu co se děje. Je si dobře vědom, toho, že ho správce velice bedlivě sleduje a proto poprvé za celý svůj život používá tajné chodby, o kterých ví.

  Každý den v princově ložnici najde misku s polévkou, kterou se do něj snaží vpravit. Nemůže mu přeci dovolit, aby na té posteli zlenivěl. Zdá se mu, že dělá pokroky. Několikrát mu stiskl ruku, když mu něco vyprávěl a dokonce už i jí. Jen se pořád neprobouzí.

  Tiše si povzdychne a posadí se na židli, kterou si zase dal k posteli. „Dneska je to měsíc, princi. Měsíc, co jsi zavřel oči a doteď je ještě neotevřel. A všichni truchlí, mají strach. Co když se náš princ už neprobudí? Co když nám už navždy bude vládnout správce Morgan? přece nám to nemůžeš udělat, že ne? Nechat nás v rukou toho tyrana.“

  Na tváři mladíka na posteli se objeví stopa úsměvu. Tanis se zaraduje. Vnímá ho. Vnímá ho a to je hlavní. Zamyšleně ho pozoruje. Je krásný, když takhle spí. Jenže ještě krásnější je, když se usmívá na všechny těma svýma modrýma očima. „Tak už se probuď a usměj se na nás. Já to nevzdám, pamatuješ, jak jsem ti to řekl. Stále to platí. I když to vypadá, že se už nevzbudíš, já tě nenechám jen tak klidně odpočívat.“

  Pohladí ho po tváři a opět mu dá trochu své energie. Nemůže to moc používat, protože ho to vyčerpává, ale co může to mu dá. „Ani nevíš, jak rád bych slyšel tvůj hlas. Víš, že máš moc hezký hlas. Stejně jako tvé jméno. Je nádherné. I Archanděl zní hezky. Jenže ne, to se princátku nelíbí, že?“ pousměje se.

  Skloní se nad ním a opět mu dá polibek na čelo jako vždy, když je tady. Jenže v posledních dnech by mu rád dal polibek někam jinam. Na jeho rty. Jenže se neodváží. Už dávno si uvědomil, že je pro něj víc než přítel.

  Byl někým koho nechtěl ztratit, někým o koho se bál každý den, když se probudil. Není tohle snad láska? Nevěděl, co je to za pocit. Jediné čím si byl jistý bylo to, že se to nedoví pokud se Archael neprobudí. „Musíš se probudit. A víš proč? Protože je tady jeden člověk, který na tebe čeká. Ne jako na krále, ale jako na přítele. Jako na lásku?“

  Všimne si malého škubnutí jeho oka a zaraduje se. Pohladí ho po tváři. „Tak už otevři svoje oči. Já ti nedovolím přejít na druhý břeh. A ty to víš, proto jsi stále ještě tady se mnou. Tak nám ušetři trápení a podívej se na mě, usměj se, polib mě…,“ šeptá a sklání se k jeho ústům. Jemně se o ně otře a má pocit, že do něj uhodil blesk. Touha jím projede až po konečky prstů.

  Znovu ho něžně políbí a raději vyklouzne ven. „Zase zítra, Archaeli,“ prohodí něžně a zmizí ve ztemnělém zámku.

  Doma ho opět čeká strýc. Už dávno rezignoval na to, snažit se ho přesvědčit o nesmyslnosti jeho chování. Ale ta jeho tichá rezignace a lítost v očích Tanise bolela. Moc ho bolela. Schoulil se na kavalci a zavřel oči. „Nedokážu se ho vzdát, strýčku,“ zašeptá, ale odpovědi se nedočká. Zpod zavřených víček mu stekla slza.

  Mluví pravdu. Nedokáže se vzdát jediného člověka, kterého kdy měl rád. Možná i miloval? Jen on ho držel při životě. Jen jeho setkání s ním, byť mu neodpovídal. Stačilo mu, že ví, že ho vnímá. A on vnímal. Všechno, co řekl, on registroval. Jen to mu přinášelo radost.

  Schoulil se pod pokrývkou a usnul. Druhý den ho probudilo bubnování na nádvoří. „Na vědomost se dává, že kdo ode dneška promluví o princi stihne ho trest. Bude uvržen do žaláře. Princ je na tom velice špatně a jeho stav se zhoršuje. Správce z loajálnosti k němu nechce, aby se o něm mluvilo.“

  Vyskočil z postele a vyběhl ven. Všichni si šuškali, ale on je nevnímal. Co to ten Morgan dělá? Archael je na tom přece lépe. Nebo ne? „Archaeli!“ zašeptá bezmocně do očí se mu nahrnou slzy. Nenechám ho odejít!

  Rozběhne se k zámku, ale uvědomí si, že teď tam bude ten slídil. Možná je to léčka. Počkám si hezky až do večera, kdy k němu vždycky chodím. Na západ slunce čeká velice netrpělivě. Když se konečně začne klonit k západu, rychle vběhne do hradu.

  Tiše proklouzne do pokoje a zadívá se na tu milovanou tvář. Musel si to přiznat. Je to pro něj jediný člověk, kterého kdy bude milovat. Není to však pro jeho krásu, ale proto, že k němu byl laskavý, bral ho jako přítele a nevzdával se kvůli němu.

  Přešel k posteli a rozžehl svíci. „Ahoj, Archaeli,“ zašeptal a posadil se na židli. Uchopil jeho ruku do své a princ ji jemně stiskl. Jejich pozdrav. Opět mu přejel rukou přes čelo a použil svou sílu. Tentokrát ji však nechal trochu déle než obvykle. „Vyděsil jsi mě,“ vypráví. „Dneska ráno na dvoře vyhlašovali, že prý se tvůj stav zhoršil a je zakázáno o tobě mluvit. Myslím si, že správce chce, aby se na tebe zapomnělo a on se tě mohl později zbavit. Ale to mu nedovolím.“

  Mladík na posteli mu stiskne ruku pevněji, jako by s tím co se děje nesouhlasil. Tanis má pocit, že se snaží probudit, už delší dobu se mu to zdálo, ale něco mu v tom brání. Co? Nevěděl. „Neboj, nikdo na tebe nezapomene. Všichni chtějí, aby ses vrátil. Víš, že už se mi neposmívají? Ještě pořád se mě bojí, ale aspoň se mi nesmějí. Není to dobrá zpráva?“

  Vstane a přejde k umyvadlu. Namočí do něj hadřík a navlhčí mu rty. „Jak ses dneska měl? Doufám, že se tady o tebe starají, když tu nejsem.“ Rozhlédne se a pohled mu padne na prázdný talíř od polévky. „Měl jsi dnes velký hlad? Doufám, že ano. Musíš jíst, abys byl silný. Kdo jiný by měl vyhodit Morgana, když ne ty. Prahne po tvém místě už od začátku, ale věřím, že to víš.“

  Odmlčí se a zadívá se na jeho nehybnou tvář. Vypadá jako anděl. Spící anděl. Natáhne ruku a hladí ho po konturách obličeje. Ukazovákem přejede po jeho obočí, zavřených očích, rovným nose, plných rtech. „Musíš se probudit, kvůli mně, ano?“ prosí. Udiveně si všimne, jak mu zpod zavřených víček stéká slza.

  Zachytí jí na prst a skloní hlavu. „Víš, že tady bez tebe nemůžu žít. Už to nepotrvá dlouho a Morgan se mě bude chtít zbavit. A pokud se tak stane, kdo mu pak zabrání v tyranii? Ty. Tak otevři svoje oči.“

  Sklání se stále níž až se jejich rty setkají. Ty Archaelovy jsou vlažné a popraskané. „Víš, jak to bývá v pohádkách?“ šeptá. „Prince políbí krásná princezna. Dobře, do princezny mám daleko, ale aspoň trochu krásný jsem, ne?“ prohodí škádlivě a odtáhne se. Přes vladařův obličej přeběhne lehký úsměv.

  Tanis ho pohladí po čele a na okamžik zase použije svou sílu. „Zítra zase přijdu, ano?“ zašeptá a ještě jednou mu stiskne ruku. Pak tiše proklouzne do tmy. Náhle uslyší kroky a rychle se přitiskne ke zdi.

  Je rád, že na chodbě nesvítí žádné pochodně, alespoň ne v téhle části. Do princovy ložnice kdosi vstoupí. Je mu jasné, že to musí být Morgan. A náhle si uvědomí, že nezhasnul svíci, kterou rozsvítil.

  Se zatajeným dechem stojí a čeká. Ani neví na co, prostě tam jen stojí a nedýchá. „Vrah! Chyťte ho! Někdo se pokusil zabít prince!“ ozve se náhle z pokoje a on si uvědomí, že padl do pasti. Rychle se rozběhne pryč.

  Téměř se mu podaří vyklouznout, ale obklíčí ho stráže. Snaží se jim utéct. NE!, pomyslí si v duchu. Chci ještě vidět jeho oči. Je mu jasné, že pokud ho teď chytí bude odsouzen k smrti. Jenže pokud ho nechytí bude muset odejít.

  Náhle se rozhodne. Zůstane volně stát a čeká. Okamžitě se na něj vrhnou dva strážní a zkroutí mu ruce za záda. „Pane! Chytili jsme toho vraha!“ křiknou. Z ložnice prince vyjde Morgan. V dlani svírá nůž, který je od krve.

  V Tanisovi se v tu chvíli zastaví srdce. A pak se, bez jakéhokoliv rozmyslu, vrhne vpřed. „Cos mu udělal?! Jestli jsi mu nějak ublížil! Cos mu udělal, ty parchante?!“ křičí jako smyslů zbavený s pohledem upřeným na nůž.

  Morgan se jen pobaveně ušklíbne. „Já? Snad co jsi mu udělal ty, ne? Vidíte to já vždycky říkal, že to nemá v hlavě v pořádku. Odveďte ho. Za pokus o vraždu prince bude zítra ráno popraven.“

  Chtějí ho odvést, ale Tanis zapojí všechny svoje síly a zapře se jim. „Jestli jsi mu ublížil, přísahám, že si tě najdu. A věř, že ani smrt mě nezastaví,“ zašeptá s výhrůžným zábleskem v očích. Správce se leknutím pokřižuje. „Je spolčen s ďáblem!“ vykřikne a musí se opřít o strážného, který stojí poblíž.

  Mladík se jen pohrdlivě ušklíbne a nechá se odvést do vězení, které je ve sklepení. Je vhozen do malé kobky, ale je mu to jedno. Archaeli. Prosím, ať se mu nic nestane.

  Posadí se na jedinou pryčnu, která tu je a zadívá se skrz zamřížované okno ven na měsíc. Je úplněk. Pastýř hvězd je tak nádherný, mohl bych ho pozorovat věčně. Jenže to se se zítřkem změní.

  Pokus o vraždu prince, zachvěje se. V životě by mu nezkřivil vlásek. Jenže čí byla ta krev na tom noži? Jestli mu něco udělal…, zatne zuby. Stále dokola si opakoval, že by to neudělal. Jenže jeho jistota se pomalu vytrácí.

  Dál hypnotizovaně hledí na měsíc. „Archaeli,“ zašeptá tiše. Odpusť mi to. Jen jsem chtěl být s tebou. Nedovol mu, aby mou smrtí vyhrál a tys to vzdal, prosí v duchu. Po několika hodinách ho to slabé stříbřité světlo uspí.

 

  Druhý den ráno pro něj opět přijdou dva strážní. Odvedou ho na dvůr, kde je shromážděna celá osada. To si oddechnou, pomyslí si se šibeničným humorem. Všichni mají naprosto kamenné tváře, ale je mu to jedno.

  Přivážou ho ke kůlu, který je uprostřed nádvoří. Za chvíli se objeví i jeho soudce. Morgan. Dramaticky se postaví před něj a spustí svou jistě dlouho učenou a připravovanou řeč. „Za protivenství se zákonům a pokusu o vraždu bude Bláznův syn dnes popraven. Ve chvíli, kdy se první sluneční paprsky dotknou jeho temene mu do srdce bude vstřelen šíp.“

  Ani ho neudiví, že ani v tuhle chvíli neřekl jeho jméno. Stejně ho chtěl slyšet jen z jediných úst. Hrdě stojí a čeká na vykonání trestu. Jako by si dnes slunce dávalo obzvlášť načase, kdy se objeví.

  Tanis se ještě naposledy rozhlíží kolem. Prohlíží si ty tváře, které se ho bály nebo se mu vysmívaly. Podvědomě hledá svého strýce, ale nenachází. Ani nyní neodhodil svůj strach a hrdost? Nepřišel se rozloučit se svým posledním příbuzným. Zabolí to.

  Konečně se začalo vyjasňovat a mladík u kůlu odevzdaně zavře oči. Chce aby poslední co uvidí byl Archael, i když jen v jeho představách. Prosím nevzdávej to, princi. Davem to zašumí a on si uvědomí, že mu zřejmě na srdce míří lukostřelec.

  „PŘESTAŇTE!“ zakřičí náhle čísi hlas. Zní ochraptěle, ale přesto ho pozná. Otevře oči. Spatří prince, opírající ho se o jednoho ze strážných, stojících na schodech od hlavních dveřích hradu a sledující celý tenhle výjev. „Archaeli!“ zašeptá a právě v tu chvíli mu srdce prokleje šíp. „Neeeeeee!“ zaječí princ a rozběhne se k němu.

  Padne před ním na kolena. „Tanisi,“ zašeptá. Mladík otevře oči. „Víš, že mi takhle nikdo neřekl od té doby, co jsme se viděli naposledy?“ pronese namáhavě. „Nemluv, hlupáčku,“ prosí ho a slzy mu tečou po tvářích. „Teď mě neopustíš, rozumíš? Já taky nemohl odejít jen kvůli tobě. Takže ty tu taky zůstaneš.“

  Černovlasý mladík natáhne ruku a pohladí ho po tváři. „Rád bych,“ zašeptá. „Jsem tak rád, že jsi se probudil,“ vyráží ze sebe namáhavě. „Vnímal jsi mě, že?“ optá se s nadějí v očích. Přikývne. „Každičké tvé slovo.“

  Hladí ho po tváři. „Takže si nemysli, že mě jen tak opustíš. Tanisi! Mluv se mnou, nezavírej oči!“ prosí zoufale, ale mladík se nemůže ubránit. „Chce se mi spát. Archaeli?“ zašeptá. „Ano?“

  „Splníš mi něco?“ optá se slabě. „Cokoliv budeš chtít,“ ujistí ho a slzy mu stékají po tvářích. „Políbíš mě? Poprvé a naposledy?“

  Princi se v krku utvoří obrovský knedlík, ale kývne. „Nebude to naposledy,“ ujistí ho ještě a skloní se k němu. Jejich rty se střetnou a Tanis má v tu chvíli pocit, že se vznáší. Nebo je to realita?

  Udiveně se podívá dolů na své bezvládné tělo a Archaela, který ho svírá v náručí. Ramena se mu chvějí vzlyky. Natáhne ruku a chce ho pohladit. „Neplač, lásko,“ zašeptá a nechá své vlastní slzy volně stékat po tvářích. Tak málo času, pomyslí si. Zřejmě nám nebylo souzeno být spolu. Odpusť. Budu tě vždycky sledovat, zašeptá ještě v duchu a vydá se za světlem.

  „Mám toho dost!“ ozve se náhle jakási žena. „Nenechám tady to nebohé dítě zemřít! Nemůže za to, že jeho otec se pomátl. Zavolejte jeho strýce. Okamžitě!“

  Náhle se celý ten vyděšený dav začne hýbat. Někdo se rozběhne do chatrče jeho strýce. „Tanis! Jestli mu okamžitě nepomůžeš zemře!“  Jako by to působilo jako zaklínadlo. Strýce jako když píchne včela. Vyběhne z chatrče a zastaví se až u prince. Klekne si k němu, opatrně vyndá z rány šíp a přiloží na ni své ruce.

  On má stejné schopnosti jako já?, podiví se v duchu, ale to už ho jakási síla volá zpět. „Nesmíš nás teď opustit, Tanisi!“ zaslechne strýcův hlas. On mi řekl jménem? Prudce se nadechne a jeho duše se opět vrátí do těla. Dav, a nejen on, si ulehčeně oddechne. „Už bude v pořádku,“ prohodí jeho příbuzný směrem k princi. Ten jen přikývne.

  Vezme ho do náruče a vstane. Na okamžik se pod ním podlomí kolena, ale nedovolí, aby mu někdo pomohl. Hrdě se postaví i s Tanisem v náručí. Stočí ledový pohled na Morgana, který se snaží vytratit. Jenže dav, který se tu původně utvořil z jiného důvodu, ho nepustí. „Morgane!“ zahřmí Archael. „Za pokus o vraždu, vlastizradu a pokus o zabití vlastního krále jsi odsouzen k smrti bez jakékoliv možnosti na omilostnění. Stráže! Chopte se ho!“

  „Vaše Výsosti! Pokusil se vás zabít, viděl jsem to!“ snaží se ještě zachránit správce. „On byl jediný, kdo se mi snažil pomoci,“ odvětí a dál si ho nevšímá. Posune si mladíka jemně v náruči.

  Pomalu s ním vykročí do hradu. Pozoruje jeho rysy a modlí se ať otevře oči. Za chvíli se tak opravdu stane. „Archaeli?“ vydechne mírně udiveně. „Ano?“ usměje se na něj. „Co se stalo?“ Náhle si vůbec nic nepamatuje. „Chtěl jsi mi odejít. Ale já ti to nedovolil,“ šeptá a pomalu se k němu sklání.

  Jejich rty se střetnou. „Já říkal, že nebude poslední,“ vydechne princ, když ho políbí. „Tanisi.“ Ten se usměje a jemně setře slzy úlevy, které stékají jeho vladaři po tvářích. Usměje se na něj. „Král se přeci nikdy nemýlí, ne?“ zašeptá a obejme ho kolem krku. „Archaeli,“ vydechne a oba zmizí za zdmi hradu…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nadpis

(Kisu-Hime, 5. 1. 2014 5:20)

Bože.To bylo tak nádherný! ;_; Když vystřelil ten šíp, tak jsem snad do konce nedýchala. Dokonce jsem už plánovala jak tě zabít a pomstít se. XD co víc říct, prostě nádhera. :3

veľmi sa mi to páčilo

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 26. 2. 2011 19:00)

fakt pekná :D už som sa bála, že to zle dopadne, ale nakoniec všetko bolo ok :D

sfdfdfdf

(miley, 9. 3. 2009 16:32)

moc hezké máš fakt talent kdybys chtěla znám jednu dobrou školu, která je na tenhle obor zaměřená. icq: 456 768 657

.....

(akyra, 5. 2. 2009 18:15)

co psát a přitom se neopakovat? nádhera nádhera.

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

(Yoshitsune-Kun, 31. 12. 2008 17:52)

Mega total hustý,super ultra....už nevim XD

Ne-mám-slov!!!

(Aki, 9. 11. 2008 2:10)

Bože, to je nádherný příběh!!
Opravdu máš neskutečný talent, prostě miluju tvé povídky!!

...

(Danieeru, 25. 6. 2008 21:40)

Jsem naprosto uchvácená... máš dokonalý styl, Keiro-sama! Čte se to nádherně, příběh je víc než vynikající, máš můj obdiv...

= DD

(Hanka, 20. 6. 2008 22:20)

och, takéto poviedky milujem a nenávidím zároven... za to, aké su smutné a za to, aké su užasné... ako može mať človek takú úžasnú fantáziu?? dúfam, že s písaním nikdy neskončíš... nemožem sa dočkať dalších krásnych príbehov...

P.S.

(Amanda, 25. 3. 2008 20:48)

je to krááásná povídka,jako všechny ostatni ;-)

Přesně Yuiko XD

(Amanda, 25. 3. 2008 20:46)

Já taky nedávno viděla Blood plus a Wolfś Rain a ještě teď čtu samý smutný povídky tak z tohohle by me uz faktis kleplo XD...před chvílí jsem četla tu povídku jak umře Baltazar a Derec (nebo jak to bylo XD) a tohle by me fakt dodelalo XD...radsi si dam chvilku voraz XD

Vzlyk :(

(Yuiko, 25. 3. 2008 20:09)

Jee já už myslela že chudáček Tanis zemře.To bych nepřežila.Před dvěma týdnama seriál Wolf's Rain (Tam všichni umřou,brečela jsem jak želva T_T,hlavně když umře můj oblíbenec Toboe)Předevčírem Blood+ a ten konec je taky hrozně smutnej a z tohohle bych už dostala infarkt T_T :) Ta povídka je nádhernáááá!!!!!!!!!

Krásné!

(Ajame, 11. 2. 2008 9:55)

Málem jsi mě taky dostala. Už jsem měla slzy na krajíčku. Moc PĚKNÁ POVÍDKA.

T.T

(Yveren, 4. 2. 2008 17:08)

kjúúú (citoslovce nemající hlubší význam).. tak dojemný. Moc, moc, moc. Vážně jsi jedna z nejlepších autorek a vždycky mě tvoje povídky dostanou. *jde ty svoje někam zahrabat* Tvůj styl psaní mi naprosto vyhovuje, ani si neuvědomuju že čtu. Fakticky moc kvalitní povídka.

Jeee

(BlackCat, 23. 1. 2008 10:31)

Tahle povídky je krásná! Umíš skvěle psát.

........

(jane, 22. 1. 2008 17:55)

bylo to velmi pěkné už se těšim na další povídku

Ú-Ž-A-S-N-É-!-!-!

(Tigie, 22. 1. 2008 13:14)

No fuj, to jsem se při té popravě lekla! Bylo to jen o vlásek a ti dva už by nebyli spolu... To bych nepřežila, zvlášť po tom, co se Tanis o prince tak hezky staral

tak krásný

(E..., 15. 1. 2008 18:20)

a tak děsně dojemný, taky mě to rozbrečelo! fakt sem myslela, že zas někoho necháš umřít, tomu krásnýmu konci sem nemohla věřit...díky za něj moc, je to třešnička na dortu

...... :´(

(mája, 15. 1. 2008 17:10)

Úchvatné,nádherné.........Nevím co říct,je to tak profesionální povídka stejně jako ty ostatní,úžasné,píšeš nádherně a ještě mnohem lépe.

Danika

(..., 15. 1. 2008 16:55)

Ty jsi mě rozbrečela T.T!!!!! To je tak nádherná povídky, že mě až rozbrečela!!! Sedim u compu a brečim jako malý dítě!!!!!!

Nádhera

(Danieeru, 14. 1. 2008 15:24)

Já prostě nevím co říct. Ty píšeš vážně skvěle... ne, skvěle je slabé slovo. Ty a Bae jste vážně dokonalé spisovatelky, takže oběma hodně inspirace do budoucnosti