Jdi na obsah Jdi na menu
 


Touha minulosti

9. 2. 2008

  Obezřetně se plížil lesem. Díky svým dobře vyvinutým smyslům mohl slyšet téměř každý pohyb kořisti. Zajímalo ho, kdo je to tentokrát. Občas se v jeho klanu takhle bavili. A protože on byl synem jejich vůdce, bylo jasné, že i on se toho zúčastní. Moc velkou radost z toho neměl, ale věděl, co je jeho povinností. Dnes se však z nějakého důvodu bavil.

  Na rtech mu zahrál úsměv. Konečně. Vystoupil ze stínu a uviděl přímo před sebou asi čtrnáctiletého chlapce. Zády se opíral o kmen stromu, zhluboka oddechoval a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe.

  Zvedl ruku, ve které držel kuši, a zamířil na srdce. Už-už chtěl vystřelit, ale něco v tom chlapci mu v tom zabránilo. „Prosím, nezabíjejte mě,“ zašeptal náhle. Adrien sebou mírně trhl, protože si ani neuvědomil, že si ho všiml.

  Chtěl se zeptat proč by to dělal, ale pak si uvědomil, že v ruce stále ještě třímá zbraň. Rychle ji sklopil. „Jak se jmenuješ chlapče?“ optal se. „Josh,“ zazněla stručná odpověď. Tiše si ho prohlížel. Byl štíhlý, světle hnědé vlasy mu spadaly do čela, zeleno-hnědé oči byly nyní rozšířené strachem. Tvář měl velice hezkou s pravidelnými rysy a hezkými rty.

  Přešel k němu a podal mu ruku. Mladík se jí zdráhavě chytil a nechal si pomoci na nohy. „Vy jste Lykan, že?“ ozval se po chvíli. Stočil k němu pohled svých pronikavých šedých očí. „Ano. Kdo jiný by tě tady přeci lovil?“

  Josh sklopil hlavu a přemýšlel, jestli má použít dýku, kterou měl v botě. Bylo by to zajímavé, kdyby takový malý kluk zabil svého „lovce“. Jenže něco na tom klukovi, nemohl mu říci jinak, protože si byl téměř jist, že nebude o moc starší než on, ho prostě zaujalo. Možná to byly jeho po pás dlouhé světlé skoro stříbrné vlasy, možná štíhlá pružná postava, nebo možná velice hezký obličej a pozoruhodné oči.

  „Jak se jmenuješ ty?“ dodal si odvahu k otázce, která ho nejvíce zajímala. Nezdálo se, že by mu vadilo, že mu tyká. „Adrien,“ prohodil. „Víš, měl jsem tě sice ulovit, ale rozhodl jsem se, že to neudělám. Vypadáš celkem chytře, takže si myslím, že se mi budeš hodit v jiné oblasti mé činnosti. Kolik ti je?“

  „Šestnáct.“ Překvapeně zamrkal. „Já ti odhadoval tak čtrnáct.“ Josh se zamračil. „Vypadám mladší než jsem. A tobě je kolik? Patnáct?“ Záměrně řekl tak nízký věk, protože nechtěl vypadat, že si myslí, že je starší. „Osmnáct,“ odvětil mírně uraženě Adrien.

  Josh se usmál sám pro sebe. Vida, vida, tady je někdo ješitný na svůj věk, pomyslel si pobaveně. Uvědomil si, že právě, z nějakého záhadného důvodu, unikl jisté smrti. Nevěřil tomu, že by tady byl jen tenhle kluk sám. „Jsem tu sám, nemusíš se bát, že by tě někdo oddělal ze zálohy,“ prohodil náhle starší z nich jako by mu četl myšlenky.

  Trhl sebou a podíval se na něj. „Nyní půjdeme za mým otcem a já mu všechno vysvětlím. Dám ti jednu radu, ne ber to jako rozkaz, až budeme u mého otce nepromluvíš ani slovo, jasný? Všechno nech na mě.“  

  „Jasný!“

  Stanuli před vůdcem lykanského klanu. Adrien padl na jedno koleno a Josh následoval jeho příkladu. „Co se děje, synu? Není tohle ten mladík, co měl být dnes uloven? Pokořil tě snad?“

  „Ne, otče. Kdybych chtěl zabil bych ho. Jenže já jsem se ho rozhodl využít jinak. Vezmi to takhle. V každé lepší rodině má nejstarší syn nějakého sluhu nebo páže. Co kdybychom ho využili takto?“ odmlčel se a čekal na reakci. „Netušil jsem, že někoho takového potřebuješ.“

  „Já také ne. Víš ono je občas nuda mezi samýma dospělýma.“ Opatrně zvedl hlavu jestli neřekl něco co neměl. Překvapeně zamrkal, když se místností rozlehl smích. Upřímný smích jeho otce, což se nestávalo tak často. I stráže přede dveřmi překvapeně zvedli hlavy.

  „Dobrá tedy synu. Pokud je to takhle máš mé svolení.“

  „Děkuji,“ prohodil Adrien a vstal. Josh ho následoval. U dveří se na sebe usmáli.

 

*          *          *

 

 

  Stál na nejvyšším domě a rozhlížel se po okolí. Téměř celé město se utápělo ve spánku, jen občas nějakým oknem vykoukl pramínek světla, který prozářil temnotu.

  Stál nehnutě jen kolem kotníků mu povlával černý plášť, se světlými téměř stříbrnými vlasy si hrál vítr. Nebyl by to zas tak zvláštní úkaz nebýt toho, že stál na padesáti patrovém mrakodrapu a v jeho šedých očích plál chlad, který by vyděsil i otrlého kriminálníka.

  Na okamžik ho osvítil měsíc, který byl dnes v úplňku a svým paprskem objal prsten, který měl na levém malíčku. Ve zlatě se zableskl černý kámen v podobě lebky a v jejích očích plálo cosi rudého. Zvedl ruku a zadíval se na ten klenot. Damiene, pomyslel si a téměř vycenil zuby.

  Popošel k okraji a pohlédl dolů. Byla to prostě jen nejrychlejší cesta na zem. Udělal krok do prázdna a jen plášť za ním plachtil, jak prorážel vítr. Při dopadu klesl na jedno koleno a rukou se opřel o zem. Okamžik tak zůstal. Pak se velice pomalu zvedl, vstal a vyrazil temnou ulicí.

  Nikde nikdo, jen ticho a tma. Ani nevěděl v jakém století se to vlastně ocitl. Jediné co věděl bylo to, že je zde Damien. Že je zde zrádce. Rozhlédl se kolem. Vysoké domy, všude rušno, samé světlo. Bylo mu jasné, že je někde v daleké budoucnosti. Sám kdysi žil v sedmnáctém století, takže bylo více než zřejmé, že doma rozhodně není.

  Už tři staletí pátrá po Něm a stále mu uniká. Vždy ho skoro chytne, ale proklouzne mu mezi prsty. I teď byl schopný si naprosto přesně vybavit jeho podobu. Jenže on už jí nepoužívá, upozorní sám sebe. Vypadalo to, že se postupem času stal silnějším. Možná silnějším než jsem já sám.

  Bylo mu to jedno. I kdyby to byla pravda, klidně zemře. Zemře s pocitem, že konečně vykonal to proč zůstal na tomhle světě. „Nechceš si užít chlapečku?“ ozve se za ním tichý smyslný hlas jakési ženy. Tyhle jsou v každém století stejné. Bylo mu jasné, že se jedná o ženu lehkých mravů nebo také prostitutku, jak stačil někde mezi těmi cestami staletími pochytit.

  Otočil se, aby zjistil, jak vypadají tyto ženy tady. Před sebou spatřil krásnou brunetku v krátké sukni a její triko spíše odkrývalo než zakrývalo. „Ani ne,“ prohodil chladně. Žena k němu přešla a začala se k němu lísat. „Jaké je století?“ zeptal se náhle. Ženu to zřejmě mírně překvapilo, ale odpověděla mu. „Jednadvacáté. Copak spadl jsi snad z Marsu?“ ptala se se smíchem.

  Zadíval se jí do očí a v těch jeho zaplál šedý oheň. Prostitutka zkrotla, otočila se a odešla. Pousmál se. Aspoň tohle umění mi zůstalo.

  Jeho bystré smysly vycítily jakýsi pohyb a on se prudce otočil. Jediné co viděl byl dlouhý plášť mizící za rohem. Bez váhání se za ním vydal. Byl rychlý, i když většina jeho síly byla zapečetěna. Přesto se nevzdával a dál pronásledoval neznámou postavu.

  Něco mu na ní přišlo známého, ale nevěděl co to je. Možná je to Damien, pomyslel si náhle a ještě přidal do kroku. Téměř běžel, ale postava dál kráčela klidně, jako by ji poháněla nějaká zvláštní schopnost.

  „Stůj!“ vykřikl. Nic. Stín pokračoval v cestě a ani se neohlédl. To mu potvrdilo jeho očekávání. Musel to být Damien a teď si s ním hrál na honěnou.

  Dostali se až na jakési otevřené prostranství. Vypadalo to jako náměstí, ale přesto si byl jist, že to náměstí není. Postava se zastavila a Adrien udělal to samé. Stál od ní několik kroků. Byla tma, takže nemohl rozeznat podobu jakou na sebe tentokrát jeho nepřítel vzal.

  Měsíc vykoukl zpoza mraků, do kterých se halil a osvítil provizorní náměstí svou stříbřitou září. Osvítil i postavu, která se opět dala do pohybu. Viděl světle hnědé vlasy, štíhlé tělo. „Stůj, Damiene!“ vykřikl a stín se opravdu zastavil.

  Dokonce se začal i pomalu otáčet. Ve chvíli kdy si stanuli tváří v tvář se čas kolem zastavil. Alespoň pro Adriena.

 

*          *          *

  „Adriene! No tak Adriene! Posloucháš mě vůbec?“ ptal se naštvaně světlovlasý mladík naproti němu. Stočil k němu pohled a zjistil, že špička jeho meče míří na jeho hrdlo.. „Promiň,“ prohodil. „Promiň? Tobě snad přeskočilo, ne? Mohl jsem tě zabít!“  

  „Mohu to teď zkusit já?“ ozval se náhle třetí hlas. Oba se otočili. V bráně do zahrady stál vysoký mladík. Černé vlasy mu spadaly na ramena, v hnědo-černých očích svítila výzva. „Damiene!“ vykřikl Adrien radostně a vydal se přítele přivítat. „Kdy ses vrátil?“ ptal se, když k němu dorazil a objali se. „Právě před chvílí. Byla to dlouhá cesta.“

  „To mi povídej. Byla tady bez tebe nuda,“ zasmál se Josh, který k nim také přešel. I oni se přivítali. „Jak jsi pořídil?“Pokrčil rameny. „Nic moc. Nejsou moc ochotní vyjednávat, ale snad se to nedostane tak daleko, že by došlo i k boji.“

  Adrien si zamyšleně promnul bradu. Věděl, že by do toho otci neměl mluvit, ale přeci jen by si s ním chtěl promluvit. Navíc už byl delší dobu plnoletý. No… Ta delší doba sice byla pouhý měsíc, ale to neměnilo nic na tom, že by měl začít alespoň částečně řídit jejich klan. Jenže otec mu to nechtěl dovolit. Cítil se ještě mladý a silný. Vůbec ho nezajímalo, že jeho následovník dosáhl věku jednadvaceti let, tudíž věku, kdy by ho měl „vystřídat“.

  „Mohu to tedy zkusit?“ vytrhl ho ze zamyšlení Damienův hlas. „Jistě,“ přikývl. Byl rád, že se přítel vrátil. „S kým si chceš vyzkoušet své dovednosti?“ ptal se s úsměvem. Tmavovlasý mladík pohledem přeskakoval očima z jednoho na druhého.

  Vešli zpět do zahrady a postavili se do provizorního ringu, což byl kruh nakreslený křídou na chodníku. Vytáhl meč z pochvy a zamířil na svého budoucího pána. „S tebou,“ odpověděl na jeho předchozí otázku o poměření sil.

  Jen přikývl a také tasil. Kov třeskl o kov a boj mohl začít. Oba byli velice dobří. Josh kousek poodešel a sledoval jejich klání. Jejich dovednosti si byli až moc podobné. Nebylo také divu, vždyť spolu vyrůstali. Odmítl si přiznat, že pocit, který ho bodl u srdce by mohla být žárlivost.

  Adriena zná už tři roky. Stal se pro něj bratrem. Opravdu?, ozvalo se jeho svědomí. Jsi si jistý, že to není něco víc? Zmlkni! Opět svou pozornost soustředil na boj.

  Útok, ústup, útok, ústup, útok... Opakovalo se to s železnou pravidelností. Nebylo poznat, kdo je silnější. Nebylo možné zjistit, možného vítěze. Josh si všiml, že v Adrienových ocelových očích se náhle blýskl oheň.

  Protivníkova čepel zahořela rudým plamenem. Zřejmě měl meč pustit, tak to asi plánoval Adrien, ale Damien místo toho využil jeho soustředění a bodl. Nebyl to smrtelný zásah, to by si nedovolil, ale přesto jeho protivník klesl na zem.

  V levé paži cítil nesnesitelné cukání, které bylo ještě znásobeno jeho vlastní silou. Rychle se přestal soustředit, protože by jinak zřejmě nechal uhořet vlastní paži. Zadíval se do hnědo-černých očí. „V boji z takové blízkosti jsou ti tvé schopnosti čaroděje k ničemu, Adriene,“ prohodil. Zasunul si meč do pochvy a klidně odkráčel.

  Adrien si lehl na zem a zavřel oči. V paži cítil nesnesitelnou bolest, ale ani za nic by to nepřiznal. Ten darebák, pomyslel si dobromyslně. Takhle ho napálit. Mohlo mu to dojít, když si uvědomil, jakou silou je obdarován Damien. Má přeci led. Jemu ten oheň nemohl vůbec nic udělat.

  Kam jsem dal mozek?! Asi jsem ho zapomněl dneska ráno v posteli. Pokrčil rameny a sykl, protože mu až do ramene projela bolest.

  Náhle na něj padl stín. Otevřel oko a uviděl nad sebou Joshe s nataženou rukou, jak mu nabízí pomoc. Jeho úsměv byl zářivější a pro něj mnohem cennější než záře slunce. Usmál se na něj, natáhl se a s jeho pomocí vyskočil na nohy.

  Objal ho kolem ramen a společně se vydali ven ze zahrady. Oba ignorovali mrazení, které jimi probíhalo až ke konečkům prstů.

 

*          *          *

 

  To přeci není možné, přesvědčoval sám sebe Adrien, když hleděl do očí Joshe. „Damiene!“ zavrčel nelidsky. „Jak jsi to jen mohl udělat?!“

  „O čem to mluvíš?“ ptal se mladík zmateně. I hlas měl stejný. Jenže přesto v něm bylo něco, co ho nepřesvědčilo o tom, že by před ním stál opravdu Josh. Pomalu k němu vykročil. Tělo mu pulzovalo nekonečnými vlnami hněvu.

  Zastavil se těsně u něj a odolal nutkání vztáhnout ruku a dotknout se jeho tváře. To není Josh!, rozčiloval se sám nad sebou. Nakonec však opravdu zvedl ruku, ale místo, aby ho pohladil mu vrazil pěstí. Mladík si ukřivděně hladil tvář. „Proč jsi to udělal?“

  „Co se tím snažíš sakra dokázat?!“ křičel na něj. „Nic. Co se to s tebou děje? Copak mě nepoznáváš, Adriene?“

  Zatnul pěsti a měl chuť se na něj vrhnout, ale něco mu v tom zabránilo. Bylo to tak bolestné a přitom krásné ho znovu vidět. Tak hořkosladké. Proč to udělal? Copak mu nestačí, co jsme si kvůli němu už vytrpěli. „Přestaň se mnou hrát tuhle špinavou hru, Damiene! Proč sis vzal jeho podobu? Proč?!“ Chytil ho za košili a pořádně s ním zatřásl.

  Obemknul mu prsty zápěstí a odtáhl ho od sebe. „Dobře. Je vidět, že tě neoklamu, i když vidět tvůj výraz, když sis myslel, že je to opravdu ON. Byl k nezaplacení. Ptáš se proč? Seš si opravdu jistej, že to chceš vědět? Já ti to tedy řeknu. Proto, abych viděl v tvých očích přesně tohle. To zářivé teplo předtím než jsi mi jednu vrazil. Jo a mimochodem, docela to bolelo!“

  Adrien zavrtěl hlavou začal couvat. „Nenávidím tě, Damiene! Slyšíš?! Nenávidím tě za všechno co jsi udělal!“ vykřikl ještě a vznesl se do výšky. Ještě naposledy se ohlédl za mužem, který stál na náměstí. Věděl, že se nevidí naposledy, ale musel uniknout. Alespoň na chvíli musel.

  Usadil se na střeše jednoho z mrakodrapů a zadíval se k obloze. Tohle jsme přeci nechtěli, že Joshi? Zabořil hlavu do dlaní. Nocí se nesl jeho tichý vzlyk. Bylo již několik set let a on pořád cítil jako by to bylo včera. Jejich první setkání, pohled, polibek, milování... Vše bylo nové, vše bylo krásné.

  Chovám se jak sentimentální babka, pomyslel si zlostně. Nenechám ho vyhrát tak snadno. Zabiju ho, i když to znamená znovu zničit tvoje tělo. Vím, že mi to odpustíš, protože jinak bych nemohl žít dál. A možná ani nebudu.

  Náhle jeho srdcem projela ostrá bolest, až se předklonil. Prudce se chytil za levou část hrudníku a zhluboka oddechoval. Snažil se zaplašit vzpomínky, ale byly silnější. A nebyl si jistý jestli se jim chce vyhnout.

  Toužil znovu se ponořit do těch dob, kdy mohli být spolu. Do dob, kdy si myslel, že Damien je přítel, který je neprozradí. Jak krutě se mýlil…

 

*          *          *

 

  Polibek?, pomyslel si. Otevřel jedno oko a hleděl do těch tolik známých hnědo-zelených hloubek jeho pohledu. Jemně třel své rty o jeho a přitom ho pozoroval. „Co to děláš?“ zašeptal Adrien. „Sním,“ vydechl Josh a znovu se zmocnil jeho rtů.

  Ještě chvíli váhal, ale nakonec mu vyšel vstříc. Bylo to zakázané, ale on si nemohl pomoci. Tak dlouho po tom toužil, aniž by si to sám uvědomoval. Vztáhl ruku, vpletl ji do těch světlých vlasů a přitáhl si ho blíž k sobě.

  Jednou rukou se opřel vedle jeho hlavy a druhou ho hladil po hrudi. Téměř na něm ležel, jak ho k sobě Adrien tiskl stále blíž a blíž. Mírně pootevřel ústa a dovolil mu tak prozkoumat jeho hebkost. Jejich jazyky se propletly, oba chtěli víc.

  Přestal si hrát na něco co nebyla pravda a přitáhl si ho k sobě do postele. Přetočil se na bok, takže teď leželi na boku oba a tiskli se k sobě. Jejich ruce se vydali na objevnou pouť. Chtěli zkoumat, cítit, vědět. Dotýkali se jeden druhého a cítili jak jimi do konečků prstů prostupuje radost.

  Odtáhli se od sebe a jejich pohledy se střetly. Pak se Adrien sklonil a začal ho líbat na krk. Josh zasténal a zaklonil hlavu, aby mu tak ulehčil přístup. Líbal ho stále níž a níž. Narazil však na zapnuté knoflíčky košile. Rychle je rozepnul a přetáhl mu přebytečný kus látky přes hlavu.

  Opět se sklonil, ale místo na hruď se znovu zmocnil jeho úst. Nemohl se nabažit jejich chuti, hebkosti. Josh mu rukama bloudil po zádech, přes páteř až k zadku. Přejel po něm oběma dlaněmi a mírně stisknul.

  Syknul a usmál. „Ty se teda nezdáš,“ pronesl. Jen na něj mrknul a dál zkoumal každý kousek jeho těla. Přesunul své ruce dopředu a začal mu přejíždět po hrudi. Oba cítili, že jsou vzrušení a také cítili… Ozvalo se zaklepání na dveře.

  Strnuli a okamžik jim trvalo než si uvědomili, že by je tady takhle zřejmě neměli najít. Adrien dlouho neváhal, strčil do něj až spadl na zem jen to zadunělo a zvolal „Dále.“

  Otevřely se dveře a v nich stál rádce jeho otce. „Děje se něco?“ optal se. „Nic, jen se po vás shání otec. Je prý čas na snídani, tak jsem se šel podívat zda vám něco není. Vypadáte nějak divně, není vám snad dobře?“

  „Máte pravdu, necítím se dnes moc dobře. Raději ještě zůstanu v posteli,“ prohodil. Muž přikývl a odešel. „To bolelo!“ ozvalo se zezdola ublíženě. Adrien se přesunul na okraj postele a zadíval se mu do  obličeje. Na rtech mu hrál úsměv. „Měl bys zmizet než se stane něco hodně zvláštního.“

  „A vadilo by ti, kdyby se to stalo?“ optal se s plamínkem touhy v očích. „Mě ne, ale otce by zřejmě trefil šlak, až by sem vešel. A o tom, že přijde není pochyb, takže raději zmiz, ano?“

  Vstal a přikývl. Neodolal však a ještě jednou ho vášnivě políbil. „Tohle byl jen začátek.“ zašeptal. Adrien se jen usmál a sledoval jak mizí za dveřmi.

 

*          *          *

 

  Prohrábl si vlasy a vstal. Jako další hřích na Damienova bedra přibylo to, že se odvážil před ním ukázat v Joshově těle. Vyvedlo ho to z míry, ale přesto… Jeho tělem projela taková vlna něhy a radosti, jako již dlouho ne. Jediným mohutným skokem zmizel  v temnotě noci.

 

  Pozoroval jeho vnitřní boj. Měl radost, ale nebyla škodolibá. Sám nevěděl proč si vzal tohle tělo. Možná proto, že po Adrienovi tolik staletí toužil. Možná proto, že doufal, že se neovládne. Jenže byl by to Josh koho by chtěl!, upozornil sám sebe.

  Nevěřil tomu, že by ho dokázal zabít jen, aby on na sebe vzal svou starou podobu. Stejně proti němu nemohl bojovat. Ne v jeho původní podobě. Protože i on, Damien, byl Lykan. I on byl mág, který ovládal jeden z živlů.

  Led, pomyslel si. Led proti ohni, kdo asi souboj vyhraje? Ironicky se ušklíbl. Přátelé, zauvažoval trpce. Byli jsme přátelé. Do chvíle, kdy Adrienův otec nechal popravit toho jeho. A proč? Jen proto, že mu řekl, že bude lepší bojovat s pomocí jeho syna. S pomocí nejsilnějšího mága, kterého v klanu máme.

  Ačkoliv se otec jeho vůdce zdál jako mírumilovný člověk, neplatilo to pro jeho vlastní klan. Zabil jeho otce jen proto, že nevěřil v schopnosti vlastního syna. Tehdy přísahal pomstu. Klidně sledoval jak se vyvíjí vztah mezi Joshem a Adrienem. Už dávno poznal, že na sebe nehledí jen jako na přátelé.

  Odmítal si připustit, že by žárlil, ale bylo tomu tak. On sám Adriena miloval a toužil po něm, ale pro něj byl jen přítel. Jak mu to slůvko zhořklo v mysli. Zvedl oči k nebi a zadíval se na měsíc. Byl nádherný. Obrovský, stříbrný jako jeho oči.

  Sám nad sebou se ušklíbl. Doufal, že za tu dobu se jeho touha po vůdci zmenšila, možná i zmizela, ale ve chvíli, kdy ho opět uviděl věděl, že to není pravda. Stále ho chtěl tak silně, až to hraničilo s bolestí.

  Mohl bych se pokusit udržet ho v domnění, že jsem Josh, jehož duše se vrátila. Ne, zavrtěl hlavou. Neskočil mu na to ani dnes, když se poprvé uviděli. Jeho výraz však stál za to. vypadal jako by dostal pořádně po hlavě. Jeho něžný pohled však vzápětí nahradil chlad.

  Přitáhl si límec kabátu blíž k sobě. Seskočil na zem a vydal se do bytu, kde nyní přebýval. I ta prostitutka byla jeho práce. Měla ho jen na okamžik zabavit. Vzpomněl si na jejich hry na honěnou mezi staletími.

  Trvalo to už dlouho a on začínal být unavený. Nenávist ho dávno přešla, ale nelitoval, že se zbavil toho otrapy, jehož tělo nyní vlastnil. Aspoň mu nikdo nestál v cestě. Bylo docela ironií osudu, že právě on byl pověřen tím, aby na Adriena dohlížel. Jistě nikdo netušil, že on byl jediný, kdo o jejich citu věděl a tudíž byl jediný, kdo to mohl říct.

 

*          *          *

 

  Stál jako opařený na místě a sledoval, jak se dva mladíci pod stromem líbají. Takže je to pravda, pomyslel si omráčeně. Zaťal pěsti a chtěl odejít. „Damiene!“ zastavil ho hlas Adriena. Otočil se k nim. „Neboj se, nikomu to neřeknu. Bylo mi to jasný už delší dobu,“ pronášel s úsměvem a pukalo mu srdce.

  Josh si ho obezřetně prohlížel. Jejich vztah po nějakém čase ochladl a neměli se rádi, ale před jejich vůdcem se ovládali. Nikdy by se nesnížili k tomu, že by si vjeli do vlasů. Adrien k němu přešel a položil mu ruku na rameno. „Díky, příteli,“ zašeptal a usmál se na něj.

  Takhle ubíhal měsíc. Damien musel sledovat jejich letmé doteky, zamilované pohledy, úsměvy. Měl pocit, že už do déle nevydrží. A taky že nevydržel. Jednoho dne napsal oběma mladíkům dopis a podepsal se jako ten druhý. Dal si s nimi schůzku u toho stromu kde je viděl poprvé se líbat.

  „Proč si mě sem vytáhl, Adriene?“ optal se něžně. Překvapeně zamrkal. „To tys mě sem pozval, Joshi,“ prohodil. Chvíli na sebe zaraženě hleděli, ale pak si domysleli, že to byl zřejmě Damienův nápad, jak jim poskytnout trochu soukromí. Popošli k sobě a objali se. Jejich rty splynuly na velice dlouhou dobu.

  Hladili se po těle, zkoumali jeden druhého. Ani jeden si nevšiml, že je ze stínu kdosi pozoruje. Přestali se líbat a jen se objímali. „Zklamal jsi mě, synu,“ ozvalo se náhle za nimi hořce. Prudce od sebe odskočili a zadívali se na Adrienova otce. „I ty Joshi. Myslel jsem, že jsi dobrý muž, ale zdá se, že z tebe vyrostl zvrhlík, který svádí mého následníka. Za to bys měl pykat, nemyslíš?“

  „Tak to není, otče. On mě nesváděl. Chtěl jsem to taky.“

  „Mlč!“ okřikl ho. „Stráže. Chopte se ho,“ ukázal na Joshe. „Joshi!“ vykřikl Adrien a chtěl se k němu vrhnout. Otec ho však zastavil. V Adrienových očích zaplál oheň a  kolem přítele se vytvořil ohnivý kruh přes který se k němu nemohli dostat.

  Josh mu hleděl do očí a zavrtěl hlavou, aby toho nechal. Jenže Adrien nehodlal jen tak hledět, jak mu odvádí jediného člověka, kterého kdy miloval. „Co se to tady děje?“ objevil se z ničeho nic Damien. „Adriene co to děláš? Chceš snad Joshe upálit?“ optal se a použil své schopnosti a oheň uhasil.

  V tu chvíli se na mladíka vrhli a zkroutili mu ruce za zády. Adrien se mu snažil pomoci, ale držel ho otec. Joshe odvedli a za nimi odešel i otec. Jediný, kdo s ním zůstal byl Damien. Zrádce.

  Nepřemýšlel a vrhl se na něj. Bušil do něj pěstmi a chystal se použít magii. V ruce se mu objevila ohnivá koule, v očích plál ten samý oheň jako před chvíli. „Je to marný a ty to víš. Nemůžeš se mnou bojovat, protože nemůžeš vyhrát.“

  „Opravdu?“ zavrčel a vrhl po něm oheň. S druhým mladíkem to ani nehnulo, protože si před sebou utvořil ledovou stěnu. Adrien to po chvíli vzdal, protože mu došlo, že má pravdu. Damien se jen ušklíbl a odešel.

  Svezl se k zemi a zůstal sedět. Bylo mu jasné, co přijde  potom. Otec tohle nikdy neodpustí…

 

*          *          *

 

  Prudce se posadil na posteli a promnul si tvář. Zase, zase ten sen. Ne sen, vzpomínky. Byly tak živé, jako by se to všechno stalo včera. Zhluboka oddechoval a rozhlížel se kolem sebe. Sáhl si pod triko a uchopil do dlaně přívěsek, co měl na krku.

  Dal mu ho Josh než… Ne! Nemysli na to. Vzpomněl si, že Damien teď vypadá jako jeho láska. Zuřivě stiskl rty a proklínal ten prsten, který měl na malíčku. Nebýt toho mohl by ho zabít.

  Pak mu však došlo, že ho zabít může, ale tím by znovu zabil Joshe. Nebyl si jistý jestli to dokáže. Věděl, že v něm není jeho duše, ale přesto… Ach Joshi, povzdechl si. Co mám teď dělat? Nemám šanci ho zničit, i když je to to jediné co si přeji.

  Vzpomněl si co mu Damien jednou řekl: Miloval jsem tě. Mluvil sice v minulém čase, ale on si domyslel, že to stále ještě platí. Jenže on miloval Joshe. A oni mu ho vzali! On sám málem zabil vlastního otce za to co udělal. Bohužel se našel někdo kdo mu pomohl.

  Nechci minulost, musím myslet na přítomnost, přesvědčoval se. Rozhodně vstal z postele, došel do koupelny, kde se rychle umyl a šel si udělat snídani. Bylo na čase začít prozkoumávat město a hledat Damiena.

  Ve chvíli kdy opouštěl byt začínalo svítat.

 

  Damien stál na střeše naproti domu, kde nyní bydlel Adrien. Pozoroval ho jak vyšel ze dveří a zhluboka se nadechl. Stačil by teď jediný úder jeho síly a on by zemřel, protože by neměl čas se ani bránit.

  Jenže to nedokázal. Nevěděl, jestli je to tím, že v tom těle je ještě kousek duše Joshe, nebo zda je to pro jeho vlastní pocity. Zaťal pěsti a dál ho nehnutě pozoroval. Náhle zvedl oči a jejich pohledy se střetly. V šedém plál vztek, v zeleno-hnědém posměch.

  Věděl, že ho tím jen rozzuří, ale z nějakého důvodu to tak chtěl. Chtěl, aby se na něj zlobil, aby ho chtěl zabít. To už chce několik století, ne?, ozvalo se jeho ironické já. Ušklíbl se. To je pravda. A jednou se mu to skoro i povedlo. Na začátku. Předtím než se pokusil zabít vlastního otce. Předtím než na sebe poštval celý klan a jedno prokletí. Klidně ho sledoval a přemýšlel co asi hodlá celý den dělat.

  Po dvou hodinách se začal nudit. Adrien totiž nedělal nic zajímavého. Chodil po městě, prohlížel si výlohy, flirtoval se ženami, což Damienovi vždycky pěkně nadzvedlo mandle. Jednou se náhle otočil a provokativně se na něj usmál. On to dělá schválně, pomyslel si.

  Co plánuje?, divil se v duchu. Když pozval jakousi dívku na skleničku, málem vyletěl z kůže. Rozhodl se, že ho pro teď přestane sledovat a stáhl se do ústranní. Času mají přeci jen víc než dost.

 

  Adrien se spokojeně usmál, když si všiml, že už ho Damien nesleduje. Rychle se omluvil té slečně, kterou požádal o pomoc a vyrazil ho pro změnu sledovat on. Chtěl zjistit, kde se teď zdržuje, co dělá. Dával si obrovský pozor, aby si ho nevšiml a zatím se zdálo, že se mu to daří.

  Zjistil, kde bydlí, protože se tam vydal hned jak ho opustil. Několik hodin strávil na střeše protějšího domu, poněvadž se nic nedělo. Damien se zřejmě rozhodl, že dnešek stráví doma nebo co.

  Pohodlně se opíral o zeď a díval se dolů. Do mysli se začaly vkrádat vzpomínky, které by nejraději zapomněl. A o to byly dotěrnější. Rychle je zaplašil, protože Damien právě vyšel ven.

 

*          *          *

 

    Pohladil spícího mladíka po tváři. Vypadal jako anděl, který přišel o křídla. Jeho hnědo-zelené oči se otevřely. „Adriene,“ vydechl a pomalu se posadil. V jeho pohledu byla bolest a staršímu z nich došlo, že už si na něm otcovi poskoci vyzkoušeli svoje metody mučení. Bezmocně zaťal zuby.

  Posadil se vedle něj a velice jemně ho vzal do náruče. „Nemohu s tím nic udělat,“ zašeptal po nekonečné chvíli ticha. Neodpověděl, jen se od něj odtáhl. Sáhl si za krk a přetáhl si přes hlavu dračí kámen. Zapnul ho Adrienovi. „To mi přeci nemůžeš dát,“ prohodil ten. „Co je mé mohu dát komu chci,“ odvětil a znovu se mu uvelebil v náruči.

  Políbil ho do vlasů a cítil jak mu z očí kanou slzy. Tolik ho miloval a teď ho měl ztratit? „Utečeme spolu,“ vyhrkl náhle. Josh zavrtěl hlavou. „Víš, že to není možné. Za chvíli by nás chytli, možná ještě tady uvnitř.“

  „Nemůžu se dívat jak umíráš!“ vykřikl náhle. Usmál se mu do košile. Byl vždy tak impulzivní. Zvedl hlavu a něžně ho políbil. Něhu za chvíli vystřídala vášeň. Zoufale se hladili po těle, tiskli k sobě, hladově pili ze svých úst nektar lásky. Oba věděli, že je to naposledy.

  Adrien chytil Joshův obličej do dlaní a vpíjel se do něj očima. Chtěl si zapamatovat každičký detail té milované tváře. Přejížděl mu po ní prsty, jako by si to pomocí doteku mohl vtisknout do paměti. „Zastavím to!“ vyhrkl a prudce vstal. Ještě jednou se mu přisál na rty a odešel. U dveří ho na okamžik zarazil tichý šepot, o kterém si nebyl jistý, zda ho měl slyšet. „Miluji tě, Adriene.“

  Zhluboka se nadechl a odešel.

 

  Josh pozoroval zavřené dveře a z očí mu ukápla osamělá slza.

 

  „Otče prosím, zastavte to!“ snažil se ho přesvědčit. „Ne! Vzepřel se zákonům, musí zemřít.“

  „Proč tedy nezabijete i mě?! Já se přeci také vzepřel!“ křičel zoufale, ale ani to s ním nehnulo. Ani mu nestál za odpověď. Chtěl ještě něco říct, ale dveře na druhé straně místnosti se otevřely.

  Dovnitř vešli dva muži a mezi sebou vedli Joshe s kápí přes hlavu. Kolem to zašumělo. Dnes byl den popravy. Dovedli obžalovaného doprostřed místnosti, kde již byla připravena hranice. „Sundejte mu kápi!“ přikázal jejich vůdce. Adrien to jen zoufale pozoroval. Nedokázal jsem tomu zabránit, křičely jeho oči sotva se setkaly s těmi Joshovými. Ten se na něj jen mírně usmál.

  „Byl jsi shledán vinným za protivení se proti  pravidlům tohoto klanu, Joshi,“ pronesl otec a kývl na oba muže. Ti vyvlekli mladíka na hranici a připoutali ho ke kůlu. Chtěli mu opět nasadit kápi, ale zarazil je. Chtěl jako poslední vidět Adriena. Ještě naposledy se zhluboka nadechl, protože pak již to díky kouři nebude možné.

  Bezmocně sledoval jak otec dává znamení rukou a pochopové přikládají zapálené louče ke dřevu. „Joshi!“ vykřikl a vrhl se k němu. Někdo ho však zastavil a nehodlal ho jen tak pustit. Použil i magii a popálil ho, ale přesto ho pevně držel. „Pusťte mě! Pusťte! Joshi!“ křičel a z očí mu stékaly slzy.

  Hleděli na sebe a Josh cosi zašeptal. Adrienovi okamžik trvalo než si uvědomil, co to bylo. „Měl jsem zemřít již před těmi třemi roky, co jsi byl na lovu.“

  „Ne!“ vykřikl a znovu se pokusil vytrhnout ze železného sevření. Bez výsledku. Divoce se rozhlédl po sále a uviděl Damiena, jak se ledabyle opírá o veřeje. V tu chvíli mu přísahal pomstu, protože právě v tu chvíli se oheň rozhořel naplno.

   Josh pevně stiskl rty, rozhodnut nevydat ani hlásku. Přesto bolestně vykřikl, když plameny začaly velice pomalu olizovat jeho tělo. Za několik málo minut už nic nevnímal. Jen zoufalý křik jeho života. Adriena…

 

*          *          *

 

  Sledoval Damiena až k jakési rozpadlé budově na konci města. Nakouknul dovnitř a zjistil, že tam cosi kutí. Co tím sleduje?, ptal se v duchu. Pak mu došlo, co to vlastně je. Klec. To mě tam chce zavřít či co?, divil se v duchu, ale celkem ho to pobavilo.

  Muž uvnitř o něm samozřejmě věděl, ale nezdálo se mu nutné dávat mu to najevo. koneckonců ještě se tady spolu setkají. Teď jen potřeboval tohle dokončit. Dělal na tom už dost dlouho a potřebovalo to jen poslední úpravy. Spokojeně se usmál, když byl po dvou hodinách hotový. Otočil se a pohledem se střetl s Adrienem. Usmál se, on se zamračil.

  Sakra!, zaklel v duchu. On o mě celou tu dobu věděl. Stál nehnutě a sledoval jak opouští budovu. Byl si jist, že se vrací domů, takže mu nepřipadalo zas tak důležité ho sledovat. Přesto se za ním pomalu vydal, aniž by sám věděl proč.

  Věděl, že mu to udělá škodolibou radost, ale nedokázal se ovládnout. Chtěl se na něj jen dívat, ačkoliv to nebyl ten Josh, kterého znal. Měl jeho tělo a on.. On… On ho miloval i po tolika letech. Pamatoval si každičký detail jeho pružného těla, každičký pocit, když se ho dotkl.

  Zasténal. Proč mě Bože tak mučíš?, ptal se zoufale. Copak už netrpím dostatečně za všechny svoje hříchy? Jako by mu chtěl odpovědět, strhl se šílený slejvák a bouřka. Vyložil si to jako zápornou odpověď na svou otázku.

  Tak díky, prohodil v duchu ironicky a přitáhl si límec kabátu blíž k sobě. Muž několik metrů před ním udělal to samé.

 

  Damienem cloumal vztek. Bylo mu jasné, že ho sleduje jen kvůli jeho nynější podobě. Proto taky udělal tu pitomou klec. Aby se jí zbavil. Pojal to jako show, na které se bude bavit. Na rtech mu zahrál křivý úsměv, tak nehodící se pro tyhle rty.

  Přemýšlel, jak se ho zbavit. Potřeboval, aby ho přestal sledovat, ale on byl vytrvalý. Domníval se, že za ním už nepůjde, ale evidentně se spletl. Vztekle zaťal zuby. Bude to muset vydržet až domů. Nevěřil tomu, že by kvůli němu strávil noc v tomhle slejváku na střeše nějakého paneláku.

  Konečně dorazil před dům, kde bydlel a vešel dovnitř. Vyšel do bytu a rozsvítil. Ani se nesvlékl, jen vyčkával.

 

  Adrien uznal, že v tomhle slejváku už nikam nepůjde a jediným mohutným skokem se ocitl před svým barákem. Ještě, že aspoň mohl stále létat. Tahle schopnost mu zůstala. Ani nevěděl, jak je to možné. Dál nad tím nedumal, protože to nemělo cenu.

  Rychle ze sebe shodil mokré a studené šaty, zachumlal se do přikrývek a usnul.

 

  Vyplížil se ven a když se ujistil, že ho nesleduje, vyrazil ulicí. Přitáhl si kabát blíž k tělu, jak mu pod něj zalézal chlad. Kapky mu stékaly na krk a dostávaly se i za kabát, ale nevšímal si jich. Rychlým krokem brázdil ulici.

  Konečně dorazil k místu, kam chtěl. Velice šikovně, za pomocí drátu a vlastní zručnosti, otevřel zabezpečený zámek.

  Ušklíbl se. Márnice. Přešel až do úplně zadní místnosti a rychle otevíral mrazáky. Našel co hledal. Otevřel „úschovnu“ až na doraz a vytáhl z ní jedno tělo. To si přehodil přes rameno a klidně odešel.

  Venku se mu na rtech usadil krutý úsměv. Rozhlédl se kolem a když se ujistil, že nikde není živá noha, odrazil se od země a vznesl se k nebi. Skákal ze střechy na střechu, až se opět ocitl u budovy, kde měl připravenou klec.

  Vkradl se dovnitř, ukryl tělo, které nesl za jednou ze starých krabic a spokojeně odešel.

 

*          *          *

 

  Bezmocně sebou škubal v ocelovém sevření a hleděl na plápolající oheň. Ten pomalu stravoval jeden kousek těla za druhým. Z jeho šedých očí stékaly slzy. Smutku, zoufalství, ale i vzteku a nenávisti. V tuhle chvíli nenáviděl celý svůj klan.

  Místností se opět rozlehl křik a téměř mu vyrval srdce z těla. Chtěl se k němu vrhnout a uhasit oheň třeba vlastním tělem, ale muži, který ho držel z nějakého důvodu nevadil oheň. Pak si uvědomil proč. To Damien. Chránil ho svou mocí.

  Prudce se otočil na otce. „Otče! Zastavte to!“ křičel zoufale, ale ten ho nevnímal. Po několika zničujících minutách už nebyl slyšet Joshův nářek. Adrien věděl proč. Zemřel.

  Muž ho pustil a on tam jen stál se svěšenými rameny a nechal slzy volně padat na zem. On to opravdu udělal. Nechal ho jen tak upálit. A za co? Za to, že si dovolil milovat jeho syna. Pomalu se otočil a zadíval se na muže sedícího v křesle, nebo spíš na svém provizorním trůně.

  Nepřemýšlel o tom, co dělá. Prostě se rozběhl, v očích zaplál oheň a muž na trůně začal hořet. Vzápětí byl uhašen jinou silou, ale toho nezastavilo. Běžel dál, rozhodnut zabít ho vlastníma rukama. Než to však stihl udělat, spoutaly ho do imaginární klece všichni mágové co zde byli. Ani jeho síla ho nedokázala dostat ven. Proti spojeným Silám nezmohl nic, i když z nich byl nejsilnější.

  Jeho otec lapal zděšeně po dechu. „Pane, co s ním uděláme?“ ptali se ostatní. „Zapečeťte jeho sílu do nějakého předmětu. Ať ji nesmí použít proti jinému Lykanovi,“ pronesl. Přeci jen to byl jeho syn. Nedokázal… „Proč mě prostě taky nezabijete!“ zařval zoufale Adrien lapený v kleci. Pak se krutě usmál. „To mi ale nezabrání pokusit se tě zabít jinak, otče,“ prohodil.

  „Proto na tebe bude uvalena kletba,“ odvětil prostě. „Budeš nucen procházet staletími, aby ses nemohl zabývat ničím jiným.“

  „Stejně se vrátím!“

  „To těžko. Bude na tebe dohlížet jeden z mágů, aby ses vrátit nemohl.“

  Adrien se rozhlížel a dumal nad tím koho mu přidělí. „Kdo to tedy bude?“

  „Damien,“ zaznělo sálem a uvězněný mladík jen nevěřícně zvedl hlavu. To myslí vážně? Podle výrazu jeho tváře ano. Postavili se před něj všichni čtyři nejvyšší mágové (on byl pátým) a začali pronášet zaříkadlo, které mělo spoutat jeho sílu. Zadíval se na prsten, do kterého měla být zapečetěna.

  Cítil jak ho velice pomalu opouští a sledoval jak se přesouvá do toho klenotu. Klesl na kolena, protože ho to oslabilo. Zhluboka oddechoval a snažil se nevnímat, že je stále slabší a slabší. Věděl, že ztratí vědomí, ale přesto ještě našel sílu k tomu, aby zvedl hlavu a zadíval se na otce. „Já se pomstím!“ zasyčel a upadl do bezvědomí.

  Nemohl vidět, jak se klec uvolnila a kdosi si ho přehodil přes rameno. Nemohl vidět, jak z hranice sundávají Joshovo ohořelé tělo. Nemohl vidět Damienův spokojený úsměv, že to byl právě on, kdo na něj má dohlížet. Neviděl nic. Jeho mysl se propadla do temnoty.

 

  Otevřel oči a chvíli mu trvalo než si uvědomil, co se stalo. Pak mu to došlo s oslepující rychlostí. Téměř slyšel jeho křik, téměř cítil jeho bolest. Z oka mu ukápla slza, putovala přes tvář až dopadla na zem.

  Vstal a rozhlédl se kolem. Byl na jakési louce, kolem samé stromy. Jistě, pomyslel si. Procházení stoletími. Prostě ho poslali do nějakého století a bylo jim jedno kam. Ještě, že ten zbytek bude moci procházet sám.

  Tak kde jsi Damiene?, ptal se sám sebe, protože nepochyboval o tom, že je tady s ním. Obezřetně se rozhlížel, ale nikde ho neviděl. On zatím seděl na nejvyšší větvi jednoho stromu a pozoroval ho.

  Nevadilo mu, že ho nevidí. Věděl, že tam je a věděl, že jednoho dne ho najde. Je mu jedno jak dlouho to bude trvat. Má času dost. Hon na zrádce mohl začít.

 

*          *          *

 

  Probudil ho jakýsi šramot. Obezřetně vstal a přešel ke dveřím. Prudce je otevřel připraven bojovat, ale nikdo tam nebyl. Už-už chtěl zavřít, když mu pohled padl na zem. Tam ležela jakási obálka. Zvedl ji a vrátil se do bytu.

  Sedl si na postel a otevřel ji. Vytáhl kus papíru, na kterém byl stručný vzkaz: Přijď do té budovy, kde jsi mě včera viděl. Čas zúčtování nadešel. Nebyl tam podpis, ale nebylo pochyb o tom, kdo to byl.

  Dlouho se nerozmýšlel, oblékl se, vzal si svůj černý kabát a odešel. Za několik málo minut už stál na místě určení a přemýšlel, co se bude dít. O kleci věděl, takže to nechápal. Vždyť ho Damien včera viděl, takže mu muselo dojít, že on to ví. Past na něj tedy určitě nechystá.

  Přesto opatrně vklouzl dovnitř. „Už tě čekám,“ ozvalo se nad ním. Vzhlédl a uviděl ho, jak stojí na jedné ze starých beden. Nyní seskočil dolů a stanuli si tváří v tvář. Adrienovi v očích zahořel oheň nenávisti. „Nenamáhej se, stejně víme, že ho nedokážeš zabít. A i kdyby ano, mě tím nezničíš. Jen duše opustí tohle tělo.“

  Měl pravdu. Teď proti němu sice mohl použít svou sílu ohně, ale jen by zabil Joshe. Zabil by ho znovu stejným způsobem jako tenkrát. Hrdě zvedl hlavu a vykročil za ním. Stále mu nebylo jasné o co mu vlastně jde.

  „Víš,“ začal Damien, když stál před klecí. „Tohle tělo už mě nebaví. Ty ho nejsi schopný zabít, svést tě taky nemůžu, je to nuda. Co kdybychom se ho zbavili?“ usmál se, když viděl, jak sebou trhl.

  Adrien beze slova pozoroval, jak vstupuje do klece a pečlivě ji za sebou zavírá. Konečně mu došlo k čemu vlastně je. Nadával si, že na to nepřišel dřív. Slouží k tomu, aby duše lykanského mága mohla opustit tělo a vrátit se do původního. Damien stál uprostřed a cosi si mumlal. Mladík venku sledoval, jak se do těch milovaných očí vkrádá mlha a protáčejí se v sloup.

  Za chvíli mohl vidět, jak se tělo sesunulo k zemi a duši, která z něj vystoupila. Kdyby měl svou sílu jednoduše by ji teď lapil a zničil. Jenže on jí neměl. Díky tomu se mohl jen bezmocně dívat, jak se Damien vrací do svého původního těla.

 

  Křivě se usmál, když viděl jeho výraz. „Už je to dlouhá doba, co jsi mě viděl v téhle podobě, že?“ optal se. Neodpověděl, jen na něj hleděl s neproniknutelným výrazem v očích. Teď už nemá šanci ho zabít, protože proti němu nemůže použít svou moc.

  „Najdu si způsob,“ zasyčel. „Jak mě zabít? O tom pochybuji, ale to máš jedno. Mám tady pro tebe překvapení, chceš ho vidět?“

  „Ne!“

  Zasmál se. „Ale nečerti se hned. Jsem si jistý, že se ti bude líbit.“ Přešel ke kleci, kde stále ještě bylo Joshovo tělo a začal cosi mumlat. Adrien přešel blíž, takže ho mohl zřetelně slyšet. „Vrať se duše zbloudilá, vrať se zpátky do těla a přiveď toho jemuž patříš, ať světlo světa znovu spatří!“

  Do těla na zemi náhle vstoupil život. Adrien mimoděk o krok ucouvl. Nemohl uvěřit tomu, že to udělal. On ho opravdu vyvolal. Jediným důvodem proč to neudělal již on sám mnohem dřív bylo, že neznal vyvolávací formuli a neměl své schopnosti.

  Vrhl se na něj. „Proč jsi to udělal?!“ zvolal a vrazil mu pěstí. Damien jen obratně uhnul. „Adriene?“ ozvalo se udiveně a mladíka to zmrazilo na místě. Velice pomalu se otočil a zadíval se na něj. Jejich pohledy splynuly v jeden a on cítil jak se celého jeho těla zmocňuje až bolestná radost.

  Byl to on, přesně jak si ho pamatoval. V očích mu svítilo hřejivé teplo lásky a on se v něm celý koupal. Přešel k němu a protáhl ruku mříží, aby ho mohl pohladit po tváři. Vydechl, jak jím projel elektrizující výboj něhy.

  Josh uchopil jeho ruku do své a přitiskl se k ní. Pootočil hlavu a vtiskl mu polibek do dlaně. „Dojemné shledání,“ tleskal jim ironicky Damien. „Damiene!“ zasyčel mladík v kleci. „Pusť mě ven!“

  Adrien ho pustil a otočil se čelem k jejich společnému nepříteli. Jednu ruku však měl stále protáhnutou k Joshovi a držel v ní tu jeho. „Otevři tu klec, Damiene,“ prohodil tiše, v očích svítila prosba. „To by přeci nebyla taková zábava, ne?“ odvětil a v očích se mu rozsvítil led.

  Okamžitě mu došlo, co chce udělat. „Nedovolím ti to!“ vykřikl a ještě více se postavil před Joshe, aby ho skryl vlastním tělem a nedovolil Damienovým kouzlům proniknout dovnitř. „Víš že je to marné, Adriene. Stejně jako ty nemůžeš použít svou lykanskou moc, nemůže žádný mág z tvého klanu ublížit tobě.“

  Hodil po nich obrovskou vlnu ledu a Adrien se jí pokusil zastavit svým tělem. Zastavil ji, ale… Tlumené zasténání za jeho zády ho ujistilo, že se přeci jen něco přes něj dostalo. Rychle se otočil a viděl, jak se na mladíkově hrudi pomalu rozpíjí krvavá skvrna. „Ne,“ zašeptal Adrien.

  Zámek cvakl a mříž se otevřela. Rychle vkročil dovnitř a zachytil ho ve chvíli kdy se kácel k zemi. Uchopil ho do náruče. „Neopouštěj mě podruhé,“ prosil ho tiše. Josh vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. „Jsem rád, že zemřu v tvém objetí,“ zašeptal a mírně se pousmál. „Ne! Prosím, neber mi ho znovu.“

  Z očí mu stékaly slzy, bylo mu jako by se ta nekonečně dlouhá léta vrátila a on byl opět v místnosti a bezmocně sledoval jak umírá. Teď to však mělo rozdíl. Mohl být u něj. Mohl ho ještě obejmout, políbit. Sklonil se k němu a přitiskl své rty k jeho. Opětoval polibek a zdálo se, že se usmívá.

  Svými rty vypil poslední kapku jeho tak krátkého dechu. „Odpusť,“ šeptal se slzami v očích. „Nedokázal jsem tě ochránit podruhé.“ Položil ho na zem a jemně ho pohladil. „Miluji tě, Joshi. I přesto, že uběhlo tolik let, tě miluji. Je mi líto, že jsem ti to nestihl říct ani podruhé.“

  Náhle se ho na tváři dotkl lehký vánek. Zvedl oči a viděl před sebou průsvitného světlovlasého mladíka. Na rtech mu hrál lehký úsměv a zdálo se, že jeho duše konečně našla klid. „Děkuji ti,“ zašeptal Josh a jemu došlo, že ho osvobodil tím, že mu řekl, že ho miluje. Mírně zavrtěl hlavou. Nechtěl, aby ho znovu opustil.

  Pomalu se rozplynul a Adrien dál držel v náruči jeho tělo. Dopadaly na něj horké slzy a on si přál, aby ho mohly vrátit do života. Jeho duše odešla. Nebylo možné pokusit se ho znovu vyvolat.

  Halu náhle zaplnil smích. Suchý, ironický, výsměšný smích. Nebylo pochyb o tom komu patřil. Damienovi. Adrien chtěl vykřičet všechnu svou nenávist, ale mlčel. V hlavě se mu totiž zrodil plán, který rozhodně hodlal uskutečnit.

  Ještě naposledy pohladil mrtvého mladíka po tváři, pak se zvedl a odešel.

 

  Znovu mu ho vzal. Znovu ho přinutil dívat se na to, jak umírá. A znovu v něm rozdmýchal, tentokrát ještě silněji, oheň nenávisti. Kráčel temnými ulicemi a litoval, že nemůže použít svou sílu.

  Jeho srdce bylo otupělé, neschopné cokoliv cítit. Jen sžíravá touha po pomstě v něm plála s ohromující silou. Věděl, že tohle neodpustí. Nikdy.

  Dorazil do svého bytu a ani se nenamáhal svléknout. Jen si sedl na postel a hleděl do prázdna. Tolik toužil se vrátit do minulosti, do té šťastné minulosti, ale vzpomínky jako by se před ním schovávaly.

  Natáhl se na postel a rozhodl se, že všechno počká do zítra.

 

  Se zlostným výkřikem praštil pěstí do zdi. Proč?, ptal se v duchu. Vzpomněl si na touhu, která mu projela tělem, když ho držel v náruči. Chtěl to být on sám, kdo tam leží. Bylo mu úplně jedno, že umíral. Chtěl to být on, aby mohl pocítit jeho dotek, polibek.

  Sakra!, zaklel. Jak je možné, že po něm takhle toužím? Vždyť mě chce zabít. Přesto ho to neodradilo od toho, aby si představoval, jak se k němu sklání, líbá ho, laská všude po těle. Zavřel oči a plně se oddal té představě.

  Přibližoval se k němu svým krokem divoké šelmy a na rtech mu hrál mírný úsměv. On sám stál uprostřed místnosti a čekal. Konečně k němu dorazil. Natáhl ruku a jen lehce jako pírkem se ho dotýkal. Jediným prstem ho hladil po celém těle a on cítil jak se chvěje.

  Pak si ho přitáhl k sobě a přisál se mu na rty. Byl to vášnivý polibek, ne takový to jemný uždibování. Propletli se a jejich těla se pohybovala ve stejném rytmu jako jazyky. Bez jakýchkoliv ohledů ho shodil na postel a sám se k němu přitiskl.

  Plenil mu ústa, zatímco z něj rychle strhával šaty. Byl před ním nahý a on si ho jen prohlížel. Rukama mu začal bloudit po těle. Nejprve po hrudi, pak stále níž a níž, až uchopil do dlaní jeho vzrušené mužství.

  Zasykl, když ho obemkl prsty. Pohyboval rukou velice pomalu, jako by chtěl jeho agónii prodloužit do nekonečna. Hrál si s ním a přitom ho stále líbal na rty. Cítil jak se blíží k vrcholu a snažil se od něj odtáhnout, ale zabránil mu v tom. Jen ho začal hladit rychleji.

  Adrienovo vzrušené mužství se tisklo mezi jeho roztažené nohy a ještě umocňovalo vzrušení, které mu prostupovalo celým tělem. Prohnul se ve vrcholné křeči a vylil se mu do dlaní. Jejich oči se střetly a stříbrovlasý muž si smyslně olízl prsty, na kterých utkvělo jeho semeno.

  Natáhl ruku, aby si ho přitáhl k sobě, ale on se jen usmál a zmizel.

  Damien se probral ze své fantazie a znechuceně se zadíval na své dlaně. Jak litoval, že to nebyly Adrienovy ruce, co ho dovedly k vrcholu. Ještě chvíli zůstal naprosto vysílený ležet na posteli, ale nakonec se zvedl a šel se osprchovat. Umýval se dlouho, protože kapky vody byly tak příjemné.

  Vyšel ze sprchy, padl na postel a usnul.

 

  Drnčení zvonku bylo neodbytné. Přehodil si přes hlavu polštář, ale dotyčný otravoval dál. Vztekle cosi zavrčel a vstal. Došoural se ke dveřím a otevřel s připravenou peprnou řečí na přivítanou. Slova mu však zamrzla na rtech, když uviděl, kdo to před ním stojí. Adrien.

  Neptal se jestli může jít dál. Prostě vešel, zavřel dveře a zůstal stát. „Co tady děláš?“ ptal se zmateně. Spánek mu ještě otupoval smysly. Vůbec se mu nelíbilo jak klidně oproti včerejšku vypadal. Určitě v tom byl nějaký fígl.

  Adrien se beze slova posadil do křesla a pohodlně se do něj rozvalil. Stále ještě mu neodpověděl na otázku a nevypadalo to ani, že se na to chystá. „Proč jsi mě vlastně kdysi zradil, Damiene?“ promluvil poprvé od chvíle kdy sem vkročil.

  Překvapeně zamrkal. To přišel jen kvůli tomu? „Pokud si pamatuješ tak jsem ti kdysi řekl, že jsem tě miloval.“

  „Chceš mi snad tvrdit, že to bylo z lásky ke mně?“ ptal se nevěřícně. „Ne. Bylo to proto, že tvůj otec nechal zabít toho mého.“

  „Ach jistě. Chtěl abychom bojovali a přitom využili mou sílu, že? I já bych s tím souhlasil, nevím proč můj otec byl proti. To už se ale nedovíme, že? Proč by mezi námi mělo být i nadále nepřátelství. Kdysi jsme si byli blízcí jako bratři.“

  Damien se hořce usmál. „To jsme byli. Dokud se mezi nás nepřipletl Josh. Pak už jsi měl oči jen pro něj. Proč bych měl věřit, že se to najednou změnilo? Včera jsi pro něj dost truchlil.“

  Přemýšlivě si promnul bradu. „Máš pravdu. Jenže měl jsem celou noc na to, abych o tom mohl přemýšlet. A došel jsem k jednoduchému závěru.“

  Nadzvedl obočí. „A to?“ optal se. „A to, že jsem si s ním jen krátil dlouhou chvíli. Byl jsem tehdy mladý a hloupý, pravda teď už jsem asi jenom hloupý, ale to je jedno,“ mávl rukou a vstal. Pomalu přešel k němu.

  Vztáhl ruku a uchopil Damiena za zátylek. „Uvědomil jsem si, že tys měl být ten ke komu měl směřovat můj zájem,“ šeptal mu a přitahoval si ho stále blíž. Jejich rty se téměř střetly. „Vím, že to zní neuvěřitelně, po všech těch letech, co jsem tě pronásledoval, ale včera jsem si to uvědomil. Víš on byl ještě dítě, zatímco ty…,“ nechal větu vyznít do ztracena a přisál se mu ke rtům.

  Byl to přesně ten polibek, který si včera Damien představoval. Vášnivý, náruživý, víc bral než dával. I přesto nepolevoval v ostražitosti. Ještě pořád to mohla být past. Nedokázal však odolat tomu sladkému vábení a nakonec mu vyšel vstříc.

  Adrien z něj rychle sundával oblečení a ani on se nedržel zpátky. Za chvíli proti sobě stáli nazí a hleděli si do očí. Oba byli vzrušení a těžce oddechovali. Hladili se po tělech, zkoumali jeden druhého. Jejich rty opět splynuly.

  Damien polevil v ostražitosti, protože už nebylo, jak by na něj mohl zaútočit. Nebylo jediné místo, kde by mohl skrývat zbraň. Zasténal, když ho Adrien začal líbat na krk a stále níž a níž. Jazykem obkroužil bradavku, pokračoval k pupíku, zastavil se u podbřišku.

  Líbal ho všude jen jeho vzrušení se vyhýbal. Zmapoval každičký kousek jeho stehen, plochého břicha. Vztáhl ruku a hladil ho po hrudi, stiskl mezi prsty bradavku. Druhou rukou ho hladil po zádech, zastavil se v rýze jeho zadku.

  Damien zasténal a zavřel oči, protože cítil, jak se jeho rty pomalu posouvají k jeho touhou naběhlému údu. Adrienova ruka klouzala stále níž až jí na svém těle vůbec necítil. Jeho ústa byla stále blíž…

  Místo slastného pocitu se mu do podbřišku zakousla ostrá čepel dýky. Nevěřícně otevřel oči a zadíval se dolů. Chytil se za břicho, skrz prsty mu protékala jeho vlastní dlaň.

 

  Adrien ho tiše pozoroval. Čekal, že se dostaví pocit zadostiučinění, radosti, dokonce snad zvráceného uspokojení, ale nestalo se. Jediné co cítil byla lítost. Nad Damienem, nad sebou samotným, nad celou touhle situací.   

  Mladík se zhroutil na podlahu. Stále se držel za zraněné místo a nevěřícně na něj hleděl. V očích se mu zračila hrůza. Vypadá to, že měl ze smrti velký strach. „Proč?“ vydechl tiše. „Proč? Protože jsem přísahal pomstu. Protože bych nedokázal sám se sebou žít, kdybych to neudělal. Protože jsi dokázal dvakrát zabít stejného člověka!“ slova se z něj jen sypala a on se ani nenamáhal je zastavit. „Protože ses se zvrácenou radostí díval na to jak dva lidi, kteří ti věřili, trpí.“

  „Nikdy mi nevěřil,“ skočil mu do toho slabě. „Asi věděl proč. Měl jsem ho poslechnout, ale ne já byl zaslepený tím, že jsme spolu vyrůstali.“

  Do hnědo-černých očí se začaly vkrádat stíny smrti. „Pozdravuj v pekle mého otce, Damiene,“ prohodil a opustil pokoj. Nebylo třeba se ujišťovat, že tělo na podlaze je mrtvé. Dostatečným důkazem toho byla kaluž krve a v sloup protočené oči.

  Vyšel ven a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Bylo krásné letní ráno a slunce již svítilo s plnou svou silou. Zvedl hlavu a zadíval se nahoru. Věřil tomu, že někde nahoře je jeho Josh. Že někde nahoře je muž, kterému patřil celý jeho svět.

  Vrátil se domů. Chvíli se rozhlížel kolem, a pak odešel. Šel na své oblíbené místo. Na nejvyšší mrakodrap ve městě.

  Stál nahoře a pozoroval okolí. Byl to vskutku pozoruhodný výhled. Otočil se a posadil se na zem. Zády se opřel o zeď a zadíval se na prsten, ve kterém byla jeho moc. Oči lebky rudě žhnuly a on se mírně usmál.

  Mimoděk si vzpomněl na slova Damiena: Až tě to jednou omrzí a budeš chtít skončit stačí, abys zničil ten prsten. S kouzelnou silou odejde i ta životní. Opět se usmál. Ani si nepamatoval kdy mu to řekl.

  Sundal si klenot z prstu a položil si ho do dlaně. Druhou rukou uchopil dračí kámen, který mu visel na krku. Přemýšlel jestli bude stačit, když bude usilovně myslet na zničení toho klenotu.

  Pouhé vroucné přání však nestačilo. Vynaložil tedy veškerou svou magickou sílu, kterou mohl používat a pevně stiskl. Tušil, že k tomuhle to bude stačit. Cítil jak se kov v jeho dlani pomalu taví a i to, že uvnitř jeho těla hoří oheň a i jeho vlastní vnitřnosti se mění na tekutou lávu. Bylo mu to jedno. Jediné na co byl schopen myslet bylo to, že se opět setká s Joshem.

  Rozevřel dlaň a zahleděl se na to, co zbylo z jeho magické síly. Jen kousek roztaveného zlata. Zavřel oči a uviděl Joshe. Mírně se na něj usmíval a vypadal jako tehdy, když ho poprvé políbil. Šťastně a nádherně. Zval ho rukou k sobě a on se rozhodl ho následovat. Bylo mu jedno kam to bylo. 

 

  Ve chvíli, kdy z něj vyprchala poslední kapička jeho životní síly mu ruka s prstenem klesla k zemi. Druhá, kterou stále svíral dračí kámen, však zůstala na místě a stále pevně držela dar od jeho lásky.

 

*          *          *

 

  Ležel pod stromem u jednoho z nespočtu horských jezer, co zde byli a v puse přežvykoval stéblo trávy. Ruce měl pod hlavou a pozoroval hvězdy. Byla krásná letní noc a jemu se nechtělo spát. Rozhodl se, že se projde a skončil tady.

  Měsíc byl v úplňku a vše se koupalo v jeho stříbrné záři. Vše v tom světle bylo krásné, ale nejvíce v něm vynikaly oči stříbrovlasého mladíka, který zde poklidně ležel a mírně se usmíval.

  Netušil, že ze stínu koruny jednoho stromu ho pozoruje další mladík. Tenhle měl hnědo-zelené oči a světlé vlasy. Chtěl seskočit dolů, přijít k němu, lehnout si vedle něj. Stejně tak ho ale chtěl jen tak pozorovat a kochat se tím pohledem.

  Měsíc ho však zradil. Osvítil ho právě ve chvíli, kdy Adrien stočil pohled jeho směrem. Už se nemohl dál schovávat, a tak seskočil dolů  a pomalu se k němu blížil. Mladík na zemi se ani nehnul. Jen ho hypnotizoval těma svýma očima.

  Klekl si vedle něj a jen ho pozoroval. Vpíjeli se jeden do druhého a ani jeden nepospíchal. Věděli, jak dnešní noc skončí a chystali si to pořádně vychutnat. Nakonec to Josh nevydržel a sklonil se k němu.

  Velice jemně mu přejel přes rty. Adrien ho chtěl hned lapit svými ústy, ale zasmál se a uhnul. Natáhl ruku a začal ho hladit prstem. Jen jediným, ukazováčkem, přejížděl po jeho tváři. Laskal každičký rys jeho tváře, jež líbalo měsíční světlo.

  Adrien však nechtěl být jen za diváka. Vztáhl paži, uchopil ho za zátylek a stáhl k sobě dolů. Byli u sebe tak těsně, že se téměř dotýkali rty. Přesto se však nepolíbili. Jen si hleděli do očí. Nakonec to nevydržel, maličko zvedl hlavu a zmocnil se jeho úst.

  Byl to polibek jako sama tahle noc. Žhavý, horký, intenzivní. Cítil jak jeho ruce zabloudili pod jeho košili a mírně se usmál. Jeho rty však ze svého zajetí nepustil.

  Josh mu velice pomalu rozepínal knoflíček po knoflíčku až odhalil jeho vypracovaný hrudník a ploché břicho. Přejížděl přes ty svaly dlaní a vychutnával si jen ten lehký dotyk. Odtáhl se od něj a jeho ruce nahradily rty. Laskal ho, dráždil, sem tam kousl, aby vzápětí místečko zhojil jazykem.

  Zmítal se pod jeho rty a měl pocit, že exploduje jestli to neskončí. Zároveň však nic nechtěl víc než aby to pokračovalo donekonečna. Ústy bloudil stále po jeho těle a stále níž a níž až se zastavil u přezky kalhot. „Nehraješ fér,“ vydechl přerývaně. Světle hnědé obočí vyletělo tázavě vzhůru. „Jsi ještě pořád oblečený.“

  Zasmál se. „Ale to ty taky,“ odvětil tiše a položil ruku na pásek. Vyčkával. Adrien nic neřekl, jen se natáhl a rozepnul mu první dva knoflíčky košile. Pak mu jí rychle přetáhl přes hlavu. „Teď je to fér?“odvětil Josh těžce, protože Adrienovy ruce bloudily po jeho hrudi, zádech. Mezi prsty sevřel bradavku a on sykl.

  Adrien pokrčil rameny. Líbilo se mu pozorovat jeho tvář. Mísilo se v ní tolik pocitů. Touha, obavy, snaha ovládnout se, smyslnost… Přejížděl mu dlaní po břiše a cítil jak se jeho svaly napínají v očekávání, že zajede ještě níž. „Pojď blíž,“ vyzval ho. „Chci tě ochutnat.“

  Josh naprosto hypnotizován jeho stříbrnýma očima ho poslechl a sklonil se. Objal ho kolem ramen a přetočil na záda. Nyní to byl on, kdo ležel na zemi a Adrien kdo udával vývoj situace. Nyní se k němu sklonil a jazykem přejel po klíční kosti. Jemně polaskal malou jizvu nad pravou bradavkou, pak vzal do úst i to touhou nateklé poupě. Sykl a mírně se prohnul.

  Jemně ho kousl a vzápětí přejel jazykem. Zabořil mu ruce do ramen, ale on pokračoval. Přesunul svou pozornost na druhou bradavku a věnoval ji stejnou pozornost jako její stejně vzrušené sestře. Jazykem zajel do důlku v pupík, obkroužil lem kalhot. Josh se pod ním svíjel stejně jako on před chvíli.

  I on se zastavil na přezce a tázavě se na něj zadíval. „Není to fér. Když to uděláš budeš to ty, kdo zůstane oblečený.“

  Mírně se usmál. Chytil ho za ruku a pomohl mu si sednout. Položil mu jeho ruce na svůj opasek a své na ten jeho. „Takhle to bude fér, ne?“ zašeptal, když je začali rozepínat oba najednou. Přikývl.

  Seděli v měsíčním světlem jak jé pán Bůh stvořil a jen se prohlíželi. Zkoumali pohledem každičký detail svých těl, aby ho vzápětí nahradili rukama. Josh do něj jemně strčil a on přistál na zádech jak dlouhý tak široký.

  Propaloval ho svým hnědo-zeleným pohledem a jemu tělem projížděly vlny slasti. Sklonil se k němu a začal svou pouť tam kde skončil. Jemně ho políbil na podbřišek, jazykem si prodral cestičku ke stehnům.

  Pomalu se vracel nahoru a přitom jakoby nic zavadil jazykem o jeho vzrušené mužství. Adrien sykl a vpletl mu ruce do vlasů. Nevěděl jestli mu tím chtěl zabránit aby pokračoval nebo ho k tomu naopak přinutit.

  Nemusel ho pobízet dvakrát. Jemně obkroužil jeho špičku a pak ho vzal celého do úst. Vzrušením se mu zatmělo před očima. Snažil se ho pojmout co nejhlouběji a odměnu mu byly jeho tiché slastné vzdechy.

  Sál ho a přitom si rukou hrál se jeho varlaty. Začal proti němu pohybovat boky, ale on ho zastavil tím, že mu je přidržel druhou rukou. Byl bezmocný. Využil toho a velice jemně do něj vsunul jeden prst.

  Cítil jak ztuhnul, a tak okamžitě přestal. Dál ho však laskal ústy. Zkusmo pohnul prstem a když zaslechl zasténání usmál se. Po chvíli přidal ještě jeden a pohyboval s ním ve stejném rytmu jako ho sál.

  Adrien cítil, že se blíží jeho vyvrcholení a tak se pokusil odtáhnout. Josh to pochopil a přestal. „Chci… chci taky,“ vyrazil ze sebe namáhavě. Zavrtěl hlavou. „Později.“ Maličko se nadzvedl a přiblížil se k němu svým vzrušením.

  Maličko ztuhnul. „Bojíš se, Adriene?“ optal se tiše s pohledem upřeným do jeho očí. Viděl v nich strach, ale přesto se musel zeptat. Váhavě přikývl. „Trošku,“ zašeptal. Pohladil ho po tváři. „Nikdy bych ti neublížil,“ ujistil ho. „Já vím.“

  Josh se k němu sklonil a políbil ho. Ve stejnou chvíli do něj začal pronikat. Bolelo to, ale nevydal ani hlásku. Konečně cítil, jak ho celého naplnil a nevydržel to. Zasténal. Konejšivě ho hladil po hrudi a líbal. „Za chvíli to přejde,“ ujišťoval ho, i když si tím sám až tak jistý nebyl.

  Vůbec se nehýbal. Jen jeho rty se pohybovaly na těch Adrienových. Mladík pod ním se zkusmo pohnul. „Už je to dobré,“ vydechl a znovu nadzvedl boky. Usmál se mu do úst a začal se pohybovat.

  Nejprve pomalu, chtěl si vychutnat ten nádherný pocit toho spojení. Vklouzl rukou mezi jejich těla a začal ho hladit. Sladili spolu své pohyby. Tempo se zrychlovalo přímo úměrně s jejich touhou.

  Na tělech se leskl pot, v očích se zračila vášeň, těla volala po naplnění. Adrien ho hladil po zádech, jemně kousal do ramene, občas pevně zaťal ruce do jeho kůže. Sjel rukou až k jeho zadku a přitiskl si ho tak ještě víc k sobě a tudíž i do sebe.

  Pohyby se zrychlily. Ještě pár přírazů a postavy na zemi se vzepjaly v slastné křeči. Cítil jak do jeho těla proudí horký proud a své vlastní semeno na svém těle. Nevadilo mu to. Jen si vychutnával pocit naplnění, který mu prostupoval každičký nerv.  

  Josh se na něj vysíleně zhroutil a vzápětí  se chtěl odtáhnout, ale zabránil mu v tom. „Ještě chvilku,“ zašeptal a dál si vychutnával jejich spojení. „Jsem na tebe moc těžký,“ vydechl. Adrien se jen uchechtl. „Jsi minimálně o deset kilo lehčí než já. Prosím, nech mě ještě chvilku snít.“

  Zavrtal se mu tedy do ramena a klidně oddechoval. Hladil ho po zádech a jemně kousal do ramene. Bylo mu tak nádherně. Nepředstavoval si, že to poprvé bude takhle nádherné. I když tohle předčilo všechny jeho představy.

  Nakonec se od něj přeci jenom odtáhl. Vstal a Adrien se zachvěl, jak ho náhle ta žhavá noc zastudila. To bylo proto, že ho přestal zahřívat. Sledoval jak bere svou košili a trhá ji na plátno. Přešel k jezeru, namočil hadřík ve vodě a vracel se zpět.

  Adrienovi náhle vyschlo v krku, když viděl jeho nádherné tělo potřísněné svým semenem v odlesku měsíčního světla. Jako by mu četl myšlenky, s potutelným úsměvem došel až k němu, klekl si vedle něj a jemně ho otřel. Chtěl pak to samé udělat i sobě, ale zastavil ho.

  Posadil se a sám se ujal tohoto úkolu. Mazlivými pohyby z něho smýval stopy jejich milování. Josh mu nakonec musel zastavit ruku, protože ta se nebezpečně blížila tam kam neměla. Nevině se na něj usmál. Zavrtěl hlavou a podal mu kalhoty.

  Rychle se oblékli, ale vracet se jim nechtělo. Adrien se opřel zády o kmen stromu a poklepal na místo před sebe. Josh si sedl. Objal ho kolem ramen a přitáhl si ho k sobě. Seděl mu mezi nohama.

  Společně sledovali hvězdy. „Tak kterápak se ti zalíbila?“ zašeptal mu po chvíli Adrien do ucha. „Ta co právě padá,“ odvětil on tiše. „A přál sis něco?“ Kývl. „A co?“

  „Aby tohle trvalo do nekonečna. A nikdy to neskončilo.“

  „Tak to se dá zařídit,“ odvětil tiše a políbil ho do vlasů.

Po chvíli je oba zmohla příjemná únava po milování a usnuli si v náručí…

 

*          *          *

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

mlčím

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 26. 2. 2011 1:07)

po prvý krát mi došli slová...fakt nádhera...ešte stále sa vydýchavam...zabudla som totiž prijímať kyslík ako som to hltala očami :D

.....

(akyra, 5. 2. 2009 18:17)

souhlasím se všema jelikož vše bylo řečeno

Nemam Slov

(Yoshitsune-Kun, 31. 12. 2008 16:06)

No to bylo...bylo...Naprosto neuvěřitelný

pane jo

(zlatáhlava, 17. 11. 2008 22:26)

tak tohle je něco, ten popis jako kdyby sama autorka něco podobného zažila. Je to no, nepopsatelné.....

jen tak dál holka

......

(Yuiko, 26. 3. 2008 20:46)

Souhlasim s Amandou.Já u toho chvílema brečela.Bylo to prostě nádherný :)

Nadpis

(Amanda, 26. 3. 2008 19:14)

Ach jo,mě už fakt došly slova chvály.Je to prostě krásný :)

nádhera

(E..., 28. 2. 2008 22:44)

téda a á fakt nevěřila, e by tohle mohlo skončit šťastně! ale vzhledem k tomu, že jdu spinkat..balzám na dušičku, vážně

krása

(Tigie, 14. 2. 2008 12:58)

To se mi moc líbilo! Sice jsem byla ke konci vyděšená, ale zachránilas to. Díky, miluju happy endy

Pěkné!

(Neli, 10. 2. 2008 20:53)

Krásná povídka. Smutná ale moc dojemná. Konec opravdu vynahrazující tu smrt. Jen tak dál!

......

(Mája, 10. 2. 2008 12:37)

Nádherné,to je nádherné. Já nevím co říct,vlastně to skončilo dobře, shledali se opět spolu,ale chudák Damien. Dělal všechno pro lásku a své chyby si neuvědomil.
Nádherná povídka, moc...

...........

(Jane, 10. 2. 2008 12:16)

to bylo nádherný, jsem dojatá opravdu sse ti to mooooooooooooooooc povedlo.
Je to naprossto nádherně napsaný.No a ten konec opravdu dojemné zakončení. :) :)

krása

(laliloo, 9. 2. 2008 22:24)

bůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů bylo to moc moc krásný. Připomnělo mi to jednu knihu co jsem četla. Škoda, že museli umřít, ale ten konec všechno vynahradil. Já vím, já vím chválím asi každou povídku, kterou si přečtu, ale když vy všichni tak krásně píšete - až to člověka dohání k breku. Jen tak dál

*O*

(Eisei, 9. 2. 2008 19:28)

Hodně zajimavé. Umíš vážně dobře psat.

Dokonalost sama

(Ibi, 9. 2. 2008 18:38)

Ach jo!!! mit tvuj talent tak asi skacu radosti z aljasky az na sibir ^^ je to nadherny, dokonaly, prekrasny a muzu rict jenom - tesim se na dalsi ^~

jéééé

(Idril, 9. 2. 2008 17:48)

Tak to je nádhera.Vážně se ti to moc povedlo.
"fnuk,fnuk"Já teda zas tak často u povídek nebrečím,ale u tohodle jsem řvala jak raněné zvíře."fnuk,fnuk"
Jsi vážně skvělá.Už se těším na další tvou povídku. :-) Jůůů a mám první koment.:-)