Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Za kousek tvé duše - 1. díl

25. 11. 2007

Stále toužím…

 

Kráčel temnou ulicí a cítil na sobě oči, které ho sledovaly. Neměl jsem se vracet, pomyslel si. Náhle ho zezadu chytily čísi silné ruce. Pokusil se bránit, ale za ty roky vyšel ze cviku. Cosi se mu zakouslo do krku a on cítil ostré zuby, jak protínají maso a tkáň. Vyškubl se mu a rozběhl se pryč. Věděl, že kdyby chtěl jedním skokem by ho dohnal a dorazil. Jenže tohle nechtěl. Chtěl ho dostat mezi své. A to se mu podařilo. Vydal se na jediné místo, kde věděl, že mu můžou pomoci. Za ním. Za Leem.

 

  Zvonění bylo nesnesitelné. Zase mi nějaký puberťák strčil sirku do zvonku, pomyslel si podrážděně a vyhrabal se z postele. Zvuk na okamžik ustal, aby se vzápětí ozval znovu s ještě větší intenzitou. Tak to nebude puberťák, uvědomil si.

  Vyrazil ke dveřím. Zvonění bylo ještě netrpělivější. „No jo, už jdu. Hoří snad?“ volal a otevřel. Jediné co stihl bylo zachytit omdlévajícího muže. Všiml si jeho zakrvavených šatů a rychle i s ním skoro přes rameno došel do obýváku. Tam ho položil na pohovku, na které měl jako vždy prostěradlo.

  Rozepnul mu košili, aby zjistil rozsah zranění. Bylo zřejmé, že byl zraněn na levém rameni. Rána byla obrovská, hluboká a krvácela. Vypadalo to jako kousnutí… Ne! Blbost!, ujistil sám sebe. Přinesl lékárničku a dal se do ošetřování.

  Ránu vyčistil a obvázal. Muž sebou občas trhl, jak ho to zřejmě zabolelo, ale jinak nekladl žádný jiný odpor. Když si byl jistý, že udělal vše potřebné, zadíval se na neznámého. Jak mohl vědět, že je doktor? Nebyl to nikdo z jeho stálých pacientů. A na dveřích to také napsané nemá. Alespoň ne u soukromého bytu, kde se teď nacházeli.

  Náhle si uvědomil, že mu jsou ty rysy v jeho tváři nějaké povědomé. A právě v tu chvíli neznámý otevřel oči a jejich pohledy se střetly. Ty oči by poznal kdekoliv. „Fabiene?“ vydechl nevěřícně. „Ahoj, Lee,“ pousmál se.

 

*          *          *

 

  Dva mladíci se plížili nocí. Plížili se za svou kořistí. Našli ji přesně tam, kde předpokládali. Na nedalekém hřbitově, jak si pochutnává na nějakém odvážném nočním návštěvníkovi. „Zábava skončila,“ prohodil jeden z nich. Tvor se otočil a ukázal se v celé své kráse.

  Vysoký, chlupatý s obličejem protaženým jako pes. Vlkodlak. Nebyl první, kterého viděli. A zřejmě ani poslední. S rozzuřeným zavytím se proti nim vrhl. A právě v tu chvíli druhý mladík vystřelil z kuše, kterou držel. To netvora paralyzovalo.

  Rychle k němu přešli. „Musíš to udělat rychle, Fabiene,“ pronesl mladík, který vystřelil. „Já vím, Lee,“ prohodil a klekl si ke zvířeti. Vytáhl nůž a chystal se mu podříznout krk. V tu chvíli se však nestvůra ohnala a Fabien odletěl o několik metrů dál a zůstal ležet na zádech. „Fabiene!“ vykřikl.

  Bez zaváhání vytáhl nůž a čekal. I vlkodlak vyčkával. Jejich dýky byly ze speciálních kovů a jen ony mohly tohle zvíře zabít. Koneckonců to patřilo k jejich práci. Byly Lovci Temnot. Netvor to nevydržel a zaútočil. Sice byl zraněn, ale zabil ho. Chytil se za krvácející paži a přeběhl k Fabienovi. „Jsi v pořádku?“ optal se ho. Mladík na zemi přikývl. „Zranil tě,“ zasyčel.

  Pokrčil rameny. „Stačí to jen vydezinfikovat,“ prohodil. „Určitě ti nic není?“

  „Určitě,“ kývl. Pomohl mu vstát a vyrazili k dodávce. Nasedli dovnitř a usmáli se na sebe.

 

*          *          *

 

  Měl pocit, jako by dostal pořádnou ránu na solar. Hleděl do těch tmavě šedých očí a nevěděl co říct, udělat. Nebyl si jistý ani tím, co cítí. Jen ho mlčky propaloval pohledem. „Dlouho jsme se neviděli,“ prolomil nakonec ticho Fabien. „Deset let,“ upřesnil to Lee. 

  Pak se v něm náhle něco zlomilo. „Co si o sobě sakra myslíš? Jen tak se vypaříš, aniž bys o sobě dal cokoliv vědět. Člověk trne hrůzou, že tě dostal nějakej ten hnusnej podvraťák, a pak se po deseti letech klidně objevíš u mých dveří s prokousnutým ramenem a myslíš si, že tě přivítám s úsměvem. Jo starej brachu, to byly dobrý časy. Jsem rád, že jsi vůbec naživu! Sakra!“ zaklel prudce a prohrábl si vlasy. Obvykle se takhle nechová.

  „Promiň,“ prohodil tiše. „Promiň?! Pouhé promiň nestačí, Fabiene. Ne za těch deset let,“ pronesl a odešel do kuchyně. Za chvíli se vrátil se dvěma skleničkami v ruce. Jednu podal jemu. Tu svou vyprázdnil na jeden doušek. Byl pořádně zblbnutý. Nečekal, že ho ještě někdy uvidí. Nečekal, že se v něm probudí všechny ty pocity, jako před deseti lety.

  Prohlédl si ho a zjistil, že by ani nemusel. Byl téměř stejný jako předtím. Černé vlasy, ostré rysy s trochu víc vráskami, stále stejně smyslné rty. Odvrátil pohled a zhluboka se nadechl. Nechtěl, aby se ty pocity zase vrátily. Nechtěl, aby se vůbec vrátil on.

  Fabien ho tiše pozoroval. Vypadal nervózně. Musel si přiznat, že se hodně změnil. Už to nebyl ten mladík, kterého si pamatoval. Vyrostl z něj muž v každém směru. Stále měl ty neposedné pískové vlasy, které vypadají, že je má neustále rozcuchané. V modrých očích pořád svítilo to prazvláštní světlo, směsice smutku a radosti. V rysech bylo vidět, že je starší, ale ne o moc, kolem úst měl vrásky od úsměvů, které tak rád rozdával.

  „Omlouvám se, že jsem ti sem tak vtrhl,“ prohodil po té nesnesitelné chvíli ticha. Pokrčil rameny a pohodlně se opřel do křesla. „Teď mi řekni, co se ti vlastně stalo,“ odvětil a jeho omluvu nechal bez odezvy. „Sám nevím. Něco mě napadlo a kouslo.“

  „Něco? Snad někdo, ne?“ pronesl výsměšně. „Něco, Lee. A já i tuším co,“ odmlčel se, aby jeho následující slova dostatečně vyzněla. „Vlkodlak.“ Druhý muž se rozesmál. „Hloupost.“

  „Dříve jsme je lovili, pamatuješ?“

  Trhl sebou a pokrčil rameny. „Na tenhle úsek svého života bych raději zapomněl.“

  Fabien si musel přiznat, že to zabolelo. Zachoval se podle to ano, ale nikdy na tohle období nechtěl zapomenout. Právě naopak. Vždy na něj vzpomínal v těch nejhorších okamžicích svého života. Zdá se, že Lee to cítí jinak. „Šlo nám to spolu,“ pokusil se ho přesvědčit. „Říkáš to správně. Šlo. Ukaž, podívám se na tu ránu,“ prohodil než stihl jakkoliv zareagovat. „Sundej si košili!“ přikázal hlasem bez jakýchkoliv emocí, ačkoliv uvnitř hořel.

  Beze slova ho poslechl a pozoroval, jak mu sundává obvaz. Když uviděl ránu mírně syknul. Fabien nadzvedl obočí, jako by říkal, už mi věříš? Nic neřekl, jen si ji prohlížel. Začal ji ohmatávat, zkoumat a ošetřovaný muž měl pocit, že se rozskočí, ale z úplně jiného důvodu, než z bolesti.

  Lee mu ránu opět zavázal. Nechtěl mu dát za pravdu, ale zdálo se, že ho opravdu kouslo něco velice zvláštního. „Měl by sis odpočinout. Ztratil jsi dost krve a…,“ odmlčel se a raději odešel.

  Vpadl do ložnice, kde sebou plácl o postel. Založil si ruce za hlavu, ale věděl, že nedokáže usnout. Jeho myšlenky se pořád sbíhaly k muži ve vedlejší posteli. Proč jen se musel objevit teď? Když jsem začal žít celkem normální život? Proč? Nevěděl.

 

  Ležel na pohovce a hleděl do stropu. Netušil, že ho přivítá takhle. Mělo mu to ale dojít. Před deseti lety si jen tak zmizel po jednom nočním lovu a ani nedal vědět, co se s ním stalo. Nebylo divu, že si myslel, že ho některý z nich dostal. Jenže teď mě opravdu dostal, ušklíbl se ironicky.

  Kdybych se nevracel… Kdybych radši zůstal v New Yorku… Samé kdybych. Jenže ho sem táhlo něco… Něco jako nostalgie. Prostě chtěl vidět starý dobrý Londýn, pár svých starých známých a co si budeme nalhávat i Leea.

  Tehdy byl mladý a nezkušený. Chtěl si užívat života. Chtěl… Chtěl toho hodně, ale taky se bál. Bál se toho, co se rodilo v Leeovi. Bál se, že pro něj začne být víc než přítel. A proto utekl.

  Zaslechl tiché otevření dveří a rychle zavřel oči a předstíral že spí. Pokojem se rozlehlo tiché vrnění počítače. Co to dělá?, ptal se v duchu a pootevřel jedno oko. Uviděl Leea, jak sedí u počítače a brouzdá po internetu. Okamžitě mu došlo, co hledá. Snaží se zjistit, co ho to napadlo.

  Projížděl jednu stránku za druhou. I když již dávno nedělal v téhle branži chtěl mít informace. Měl dost známých z oboru, takže pro něj nebylo těžké získat to co ho zajímá. I teď se přes ICQ spojil s jedním co si říkal Razen.

  Nyní si četl jeho zprávu. Vlkodlaci? O těch já tady nic nevím. Víš, že se specializuju na jiný potvory. Třeba Bánší nebo jiné tyhle mršky. Zkus Druida, ten by mohl něco vědět, ale myslím si, že vlkodlaků už tady moc není. O dost ses postaral ty se svým parťákem před deseti lety, ostatní dodělali ti ostatní. Je mi líto, ale víc ti nepomůžu. Měj se.

  Povzdechl si. Našel si tedy Druida a i o jeho se zeptal na to samé. Co ví o vlkodlacích ve městě. Odpověď mu přišla celkem rychle. Pár jich tady ještě zbylo, ale přesně si nejsem jistý, jací to jsou. Víš, že jich je jak much. Pořádně je ani neznám. Lovím jen malé bestie. Upíry a tak. Znáš to. Moc jich tady nebude, dost se Londýnu vyhýbají. Asi si pořád myslí, že v tom jedeš. Nemělo by se rozkřiknout, že už jsi s tím praštil. Určitě by ti pomohl Bestiář, ale ten se ztratil již dávno, jak víš. Tak se měj.

  Bestiář, ušklíbl se. Kniha, kde jsou všechny tyhle potvory popsané i s návodem jak je zničit. Jenže vlkodlaků bylo nespočet druhů a on nevěděl, jak poznat, který Fabiena kousl. Jistě jsou tam napsané jakési příznaky, ale ty se dají zjistit až při první proměně. Bude se muset vydat do terénu a zjistit, kdo tady ještě zůstal.

  Znovu začal projíždět stránky. U některých se musel ušklíbnout. Tak ty toho teda víš o vlkodlacích hodně, pomyslel si, když si přečetl jeden článek. Psalo se v něm jak je zabít. Svěcená voda a kříž, bože. To snad nemyslí vážně. Jestli tohle používá je zázrak, že ještě žije. „Tak už mi věříš?“ ozvalo se tiše z pohovky.

  Mírně sebou trhl, ale kývl. „Spi!“ přikázal mu a dál hledal. Ani si neuvědomil, jak čas rychle ubíhá. Náhle na ramenech ucítil jeho ruce. Ztuhl a nevěděl jestli to bylo leknutím nebo něčím zcela jiným. Tak dlouho toužil cítit jeho dotek. „Našel jsi něco?“ zašeptal mu přímo u ucha. Zavrtěl hlavou, protože nechtěl mluvit.

  Nic neřekl jen mu masíroval ztuhlá ramena, od noci strávené nad počítačem. „Měl by sis jít odpočinout,“ poradil mu. „Ne. Musíme co nejdřív zjistit, který tě kousnul, abychom mohli nějak zabránit tvé první přeměně.“

  Otočil ho k sobě na točící židli a zadíval se mu zblízka do očí. „Nepomůžeš mi, když se zničíš, rozumíš? Jdi se vyspat.“ Leeovi se zrychlil tep, takže jen přikývl a vstal. Přitom se otřel svým tělem o jeho a málem zalapal po dechu. Naštěstí se ovládl a zmizel v ložnici.

  Položil si ruku na oči. Proč je tady pořád ta touha?, ptal se sám sebe. Myslel si, že už je to dávno za ním. Že se s tím vyrovnal. Že se vyrovnal s tím, že chtěl do postele svého nejlepšího přítele a parťáka v jednom. Zdálo se však, že opak byl pravdou.

  Unaveně zavřel oči a za chvíli usnul bezesným spánkem.

 

  Probudil se pozdě odpoledne s pocitem, že se něco stalo. Rychle vyskočil z postele a vpadl do obýváku. Tam seděl Fabien a díval se na televizi. Když se objevil Lee, otočil se k němu. „Je ti líp?“ optal se. „Asi jo,“ zabručel a maličko se začervenal, což ho ještě více pobavilo. Otočil se od něj.

  Zadíval se na prázdný fax. Sakra, copak na něj zapomněl? Včera napsal jednomu odborníkovi do Ameriky, zda by mu mohl poslat nějaká fakta o vlkodlacích, ale zdálo se, že nic nepřišlo. „Nepřišlo něco?“ optal se Fabiena. Ten jen neurčitě mávl rukou do rohu místnosti, kde na malém telefonním stolku byla hromada papírů.

  Tolik?, pomyslel si. Odevzdaně k tomu vykročil a přenesl to na pohovku. Polovinu hodil po druhému z mužů. Ten si povzdechl, ale pustil se do čtení. Po několika hodinách se Lee zvedl a protáhl se. „Našel jsi něco?“ optal se.

  Zavrtěl hlavou. „Jen to samé, co už víme z dřívějška.“ Kývl a přešel do kuchyně. „Proč jsi tehdy odešel, aniž bys mi dal vědět, co se děje?“ vyslovil náhle otázku, která ho pálila od jeho znovuobjevení se. Aniž by čekal na odpověď, vykročil do kuchyně pro něco k pití. „Protože jsi ve mně začal vidět něco víc než přítele,“ prohodil a Lee ztuhl v půli kroku. On to ví?, podivil se.

  „Protože jsem nevěděl, co mám dělat,“ dodal ještě. „Měl jsi udělat to, co jsi považoval za správné.“

  „A to jsem udělal. Proboha Lee! Bylo ti patnáct. Patnáct! Copak jsem si tě mohl vzít do postele, jak o to prosily tvoje oči?“ zařval náhle, protože se vrátily všechny pocity minulých let. Smutek, bolest, ale i vztek. „Copak ty‘s chtěl?!“ vykřikl na oplátku. „Jo!“ zaznělo rázně a Lee se nezmohl na odpověď. „To bylo tehdy. Tehdy jsem to tak možná cítil,“ prohodil nakonec.

  Fabien vyskočil na nohy a vyrazil k němu. Začal před ním couvat až narazil boky do kuchyňské linky. Postavil se před něj a opřel si ruce vedle jeho pasu. Sklonil se těsně k němu. „A co teď, Lee?“ optal se tiše. „Co cítíš teď?“ šeptal se rty těsně u těch jeho.

  Cítil, jak mu srdce tepe někde v krku. „Kdybych to řekl znovu bych tě ztratil,“ odvážil se nakonec promluvit. „Zkus to!“ vyzval ho. Na okamžik zavřel oči. „Chceš pravdu?“ optal se a zadíval se do těch tmavě šedých hlubin jeho pohledu. Souhlasně kývl. „Víš co cítím? Svrbí mě prsty, jak se tě toužím dotknout jinak než jako tvůj lékař. Pálí mě rty, jak je chci přitisknout na ty tvoje. Celé tělo mě…,“ víc říct nestihl, protože se k němu přisál.

  Líbal ho náruživě, jazykem pronikl skrz obranu jeho zubů a Lee zasténal, když se jejich jazyky setkaly. Obtočil mu ruce kolem krku a pánví se k němu přitiskl. Teď to byl Fabien, kdo zasténal. Opřel ho o linku a vklínil mu stehno mezi nohy.

  Leeovi se podlomila kolena a kdyby se ho nedržel kolem ramen zřejmě by se sesunul na zem. Odtáhl se od něj a palcem mu přejel po jeho pootevřených rtech. Vpíjel se do jeho modrého pohledu. „Fabiene,“ vydechl a usmál se, když ten zasténal. Přejel mu totiž nehtem po odhalené hrudi.

  Znovu se k němu sklonil a jejich rty splynuly ještě jednou. Tentokrát to byl Lee, kdo se dravě prodral do jeho úst a zkoumal každičkou jejich tajnou skulinu. Vpletl mu ruku do vlasů a přitáhl si ho k sobě. Fabien toho využil a přitiskl se k němu celým tělem.

  Maličko se odtáhl, aby se ho dotýkal rty jen lehounce, jako dotek pírka. O co lehčeji se dotýkal jeho rtů, o to intenzivněji se k němu tiskl tělem. „Bože,“ vydechl vzrušeně Lee. Zasmál se. „Klidně mi říkej Fabiene.“

  Odtáhl se od něj a mírně se na něj usmál. „Měli bychom jít zjistit, co tě to kouslo,“ prohodil a zasténal, protože ho začal líbat na krk. „Za chvilku,“ ujistil ho a dál pokračoval v objevné pouti. Rozepnul mu první dva knoflíčky od košile.

  Ještě chvilku se nechal unášet tím slastným pocitem, ale nakonec ho od sebe odstrčil tak silně, až zavrávoral. Rezignovaně se usmál a nechal ho kolem sebe protáhnout. Usmál se, když se o něj rozkošnicky otřel. „Později, Lee,“ zašeptal mu do ucha příslib, pod kterým se zachvěl.

  Sedl si na pohovku s papírem a tužkou v ruce. „Pojď sem, Fabiene a řekni mi, jaké druhy vlkodlaků jsme dostali.“

  „Zbláznil ses, takovou paměť nemám ani já,“ zaťukal si prstem na hlavu. „Zkus to. Aspoň nějaký ať je můžeme z pátrání vyloučit.“

  „No řekl bych, že jsem úplně zlikvidovali raizeňáky,“ prohodil nakonec. „Ty co se živí jen krví a masem zvířat? Jo ty jo. Další?“ Nic. Vzhlédl a všiml si jak hypnotizovaně pozoruje chloupky na jeho hrudi, které vykukovaly zpoza košile, kterou mu téměř rozepnul. „Fabiene!“ zařval. Trhl sebou. „Víš, že jsi hrozně sexy, když se rozčiluješ?“ optal se.

  „Přestaň a soustřeď se. Zbývá nám málo času. Úplněk je už za dva dny!“ upozornil ho. Kývl a začal povídat. Za chvíli měli celkem slušný seznam. Ti co požírají lidi, ti co je jen mění na své druhy, ti co požírají jiné vlkodlaky, ti co se požírají ve smečce.

  Lee vstal a zmizel v jedné z místnosti. Fabien se zamračil. Co tam schovává?, divil se. Mladší z mužů se posadil na židli ve sklepení a začal listovat knihou. Callioni, vyhubeni. Derkové, vyhubeni. Kestilové, vyhubeni. Narazil na jedny, kteří by to mohly být. Zapsal si jejich název. Arditové – přeměňují ty, které nenávidí a baví se tím, že je sledují jak zabíjejí své blízké. Listoval dál.

  Našel jich ještě spoustu. V úvahu připadaly ještě další dva druhy – Ithakové a Elgiové. U posledního z vlkodlaků se prudce zarazil. Říkal si Ithram – Požírač duší. Ne! To nemůže být pravda. Zaklapl knihu a vrátil se nahoru. „Díval ses do Bestiáře?“ optal se Fabien hned, jak se objevil. Kývl. „Myslel jsem, že už ho nemáš.“

  Pokrčil rameny. „Nedokázal jsem ho vyhodit. Zřejmě nostalgie,“ usmál se posmutněle. Fabien si ho zadumaně prohlížel. „A co jsi našel?“ 

  „Našel jsem čtyři, co by to mohli být. Zkusím zjistit, který z nich se tady nejvíce vyskytuje.“ Zkoumavě si ho prohlédl. „Kteří to jsou?“ Hodnou chvíli mlčel. „Arditové, Ithakové a Elgiové,“ prohodil opatrně. „A ten čtvrtý?“

  „Musím si nejdřív ověřit, který z nich se tady vyskytuje,“ vyhnul se odpovědi a sedl si k počítači. Rychle napsal zprávu přes ICQ Druidovi. Odpověď přišla téměř vzápětí. Jediná možnost je Ithram. Ostatní tři se tady nevyskytují a pokud ano tak se dobře schovávají. Všichni v naší oblasti by už měli být mrtví. Jediný a poslední z Ithramů se tady pořád potuluje. Pokud tvého kámoše pokousal právě on je to dost špatné. Měj se.  

  Že je to zlé vím i bez tebe, pomyslel si a prohrábl si vlasy. Otočil se k Fabienovi, který ho napjatě pozoroval. „No?“ Nevěděl jak začít. Nevěděl, jak na to bude reagovat. Nevěděl, jak tomu zabránit. „Zdá se, že ten vlkodlak, který tě pokousal je…,“ odmlčel se, protože mu náhle vyschlo v krku. „Ithram,“ dokončil. „Požírač duší, což znamená…“

  „Já vím co to znamená, sakra!“ vyjel náhle ostře. „Že s každou proměnou ztratím kus své duše!“ Lee na něj jen tiše hleděl. Tak rád by ho teď objal, ale tvářil se tak nepřístupně, že věděl, že to není možné. Přesto k němu přistoupil. „Zvládneme to. Byli jsme v horších situacích, pamatuješ? Kdysi mě pokousala Bánší a já se téměř změnil v holku a řval jsem jako šílený. Málem jsi ohluchl, ale přesto jsi mě z toho dostal, vzpomínáš?“

  „Tohle je přeci něco jiného,“ povzdechl si. „To je možné, ale přesto se tě z toho pokusím dostat. Jsem doktor, pamatuješ. Mohu ti obstarávat krev, abys nemusel zabíjet lidi a…,“ odmlčel se. Fabien mu položil ukazovák na rty. „To bude stačit jen při první přeměně. S každou další budu krvelačnější a budu chtít maso. Lidské maso. A čím více budu ztrácet duši, tím horší to bude.“

  Zavrtěl prudce hlavou. „Nevzdávej to hned v začátku, prosím,“ zašeptal. Už to nevydržel a pevně ho objal. Zabořil mu bradu do vlasů a přitiskl si ho k sobě. „Deset zbytečnejch let,“ prohodil šeptem Fabien. „Tiše. Udělal jsi to, co jsi pokládal za správné,“ uklidňoval ho a políbil. Pousmál se. 

  Sedl si na pohovku i s Leem a jen ho držel v objetí. Stačilo mu to. Zatím… Políbil ho do vlasů. „Teď se tím nebudeme zabývat, ano?“ zašeptal nakonec. Cítil, že chvíli zaváhal, ale nakonec přikývl.

  V hlavě mu běhalo nespočet myšlenek. Nechtěl Fabiena ztratit, když ho zase našel. Jemně ho hladil po ruce, kterou měl obtočenou kolem pasu. Líbilo se mu, jak tam tak seděli. Přemýšlel jestli mu neodpustil moc snadno. Jenže ve chvíli, kdy ho uviděl se vše vrátilo o deset let zpátky. Zase byl ten patnáctiletý chlapec, který ve svém příteli viděl téměř boha. A později i objekt své touhy.

  Pousmál se sám nad sebou. Zřejmě bych mu neodpustil tak lehce, kdyby nebyl v téhle situaci. Jenže myšlenka na to, byť sebemenší, že by mohl ztratit duši ho poháněla. Přinutila mu odpustit a brát plnými doušky. „Co je tu k smíchu?“ozvalo se mu u ucha tiše. Pootočil hlavu  a jejich rty se téměř dotkly. „Nic. Jen to, že si zase připadám jako ten patnáctiletý kluk, kterému se splnily jeho sny.“

  „A nejen jemu,“ prohodil a v očích mu zaplála touha. Překonal ten kousíček, který je dělil a políbil ho. Jemně, přesto vášnivě. Rukama ho začal hladit po těle. Na hrudi, zajel za košili a pohrával si s chloupky, pak se posouval níž až se zastavil na vyboulenině jeho kalhot. Přejel po ní prsty a on se celý napjal a zasténal.

  Usmál se mu do rtů a dál pokračoval v jemném masírování jeho vzrušení. Lee vyprostil své ruce z jeho sevření a otočil se mu v náručí. Nyní na něm obkročmo seděl a dál ho líbal. Fabienovi se zrychlil dech a cítil, jak  v něm narůstá vzrušení.

  V tu chvíli z něj Lee slezl. „Co to děláš?“ zasténal zklamaně. „Jsi zraněný, nemůžeš tady dělat hokusy pokusy, musíš si odpočinout!“ přikázal jako přísný pan doktor. „Když s tebou bych ty pokusy dělal hrozně rád,“ zaúpěl. Usmál se na něj. „Ne. Hezky se vyspi.“

  Chtěl odejít, ale on si ho stáhl k sobě na pohovku. „Zůstaň tady se mnou chvilku. Slibuji, že se o nic nepokusím. Jen nechci usínat sám,“ zašeptal a on nedokázal té prosbě odolat. Pohodlně se uvelebil v jeho objetí a přitiskl se k němu. Fabien mu zabořil obličej do vlasů a zavřel oči.

  Opatrně se vyvlékl z jeho objetí, když si byl jistý, že opravdu tvrdě spí. Chvíli nad ním stál a přemýšlel, co vlastně cítí. Ještě pořád si tím nebyl jistý. Sklonil se k němu a políbil ho na čelo. Pak si oblékl kabát a zmizel v noční tmě venku.

 

  Přirazil ho bez jakékoliv jemnosti ke zdi. „Vím, že jsi vlkodlak. A taky vím, že se za dva dny přeměníš!“ syčel na něj. „Ale taky vím, že mi řekneš, kdo je Ithram. Ten poslední Ithram a proč pokousal mého přítele.“

  „Proč si myslíš, že bych ti to měl zjišťovat?“ vyprskl. „Protože jsem Lovec. Co víc jsem Lee Dorian. Už jsi to jméno slyšel, že?“ Chlápek bázlivě přikývl. „Tak si ho zapamatuj a mysli na to, že vím kdo jsi. Tohle ti snad pomůže s tím hledáním. Teď se mi ztrať z očí!“ vyprskl a ještě mu dal papírek s telefonním číslem. „Cokoliv zjistíš budeš hlásit tady, jasný? A jen mě, nikomu jinýmu! Rozuměls?“

  „Jo,“ vyhrkl a už mizel za rohem. Lee si unaveně prohrábl vlasy. Musí zjistit, kdo je Ithram a co chce. Nevěřil, že by to udělal jen proto, aby pomstil vraždění svých „soukmenovců“, jak se mohl dívat na ostatní vlkodlaky. Navíc mohl se pomstít na něm a nečekat tak dlouho, dokud se nevrátí Fabien.

  Je možné, že tušil, že on bude mou slabinou. A pak budu ochoten udělat cokoliv. Přejel si dlaní přes obličej a vyrazil zpět domů. Snad tenhle noční výlet aspoň bude stát za to. Tiše odemkl a neslyšně přešel k pohovce.

  Muž na ní stále klidně spal. Usmál se ze spaní a Leeovi poskočilo srdce. Pohladil ho po tváři a lehl si znovu k němu. Automaticky ho objal paží kolem pasu a přitiskl si ho k sobě. Uvelebil se mu v náruči a zavřel oči. Ucítil jak ho políbil do vlasů a otočil hlavu. Díval se do těch šedých očí. „Kde jsi byl?“ zeptal se tiše. Uhnul očima. „Nemohl jsem usnout, tak jsem se šel na chvilku projít,“ prohodil.

  Chytil ho za bradu a přinutil ho se na něj podívat. „Lhaní ti nešlo už tehdy, Lee, proč si myslíš, že teď jsi v tom lepší?“ ptal se s úsměvem. „Nevím. Ale je to pravda. Spi, ještě je brzy,“ zamumlal a sám zavřel oči. Ucítil, jak ho políbil na čelo a usmál se. Nosem se zavrtal do jeho náruče a za chvíli usnul.

  Fabien se mírně zamračil. On si klidně usne, aniž by mi něco vysvětlil, pomyslel si nakrknutě. Chápal, že se mu snaží pomoci, ale on věděl, že to nejde. Jakmile ho kousne Požírač duší nemá šanci se bránit. Jedině, že by to prokletí zrušil sám Ithram.

  Zívnul si do dlaně. Už byl unavený z toho věčného uvažování. Raději zavřel oči a snažil se usnout. Ve chvíli, kdy muž v jeho objetí cosi zamumlal a zavrtal se mu hlouběji náruče, se mu to podařilo.

 

  Probudilo ho zazvonění mobilu. Rychle po něm sáhl, ale než si stihnul uvědomit, že není v ložnici už ležel na zemi. Fabien se nad něj naklonil. „Co tam dole děláš?“ optal se pobaveně. „Chytám ryby,“ odsekl, ale na rtech mu hrál úsměv. Rychle vyskočil na nohy a rozběhl se do ložnice.

  „Ano?“ vyprskl. „Jistě, Grace, hned jsem tam,“ prohodil již přívětivěji a ještě s mobilem v ruce se oblékal. Tmavovlasý muž stál ve dveřích a pozoroval jeho proměnu. Z ležérního chlapíka se rázem stal profesionální doktor. Odlepil se od veřejí a zezadu ho objal. „Stalo se něco?“ optal se. „Na klinice, kde pracuji, se objevil akutní případ a potřebují tam mojí pomoc.“

  Přikývl a pustil ho z objetí. Usmál se na něj a vzal si svou lékařskou brašnu. „Nechceš tam odvézt?“ optal se ho Fabien. Na okamžik se zamyslel, a pak přikývl. „Proč ne?“ souhlasil. Vyšli před dům a za chvíli přijel Fabien z jednoho parkoviště o kus dál. Sedli si do černého sedanu a rozjeli se na adresu, kterou mu Lee nadiktoval. „Nevěděl jsem, že tady máš auto,“ prohodil po chvíli cesty mladší z nich.

  Pokrčil rameny a věnoval se dál řízení. V jednu chvíli oba sáhli po rádiu a jejich ruce se dotkly. Zvedli k sobě oči a na okamžik jejich pohledy splynuly. „Fabiene, pozor!“ vykřikl a strhl volant k sobě. Jen tak tak se vyhnuli autu v protisměru. Zastavil u krajnice a opřel si hlavu o volant.

  Lee k němu natáhl ruku a pohladil ho po krku. „Jsi v pořádku?“ optal se ho, když zvedl hlavu. Přikývl. „Vše je ok. A co u tebe?“ ozval se starostlivě. Kývl. „Nic mi není. Právě jsem ohrozil tvůj život,“ zašeptal a zadíval se na něj. „Byla to moje vina stejně jako tvoje, takže jsme si kvit. A teď na to šlápni, nebo přijdu pozdě a vyrazí mě.“

  „Rozkaz!“ prohodil s úsměvem a odlepil se od krajnice. Za chvíli už stavěli před klinikou, kde Lee pracoval. „Mám tě tady i vyzvednout?“ optal se ho. Přešel k jeho okénku a sklonil se k němu dovnitř. „Klidně. Nevím, ale kdy skončím, takže ti zavolám, ano?“ odvětil. „Jasný, šéfe.“

  Usmál se na něj a rychle se rozhlédl kolem. Když nikoho neviděl, sklonil se k němu a políbil ho. Chtěl se hned odtáhnout, ale na okamžik si jeho rty ukořistil pro sebe a polibek se prohloubil. Odtrhl se od něj a zrychleně dýchal. „Tak tedy večer,“ zašeptal se šibalským úsměvem a odjel.

  Chvíli za ním hleděl, a pak se s úsměvem vydal do nemocnice. „Tak co tady máme, Grace?“ optal se. „Copak se stalo, šéfe? Jste nějaký šťastný,“ prohodila. Mírně sebou trhl. „Nic. Jen jsem se dobře vyspal,“ pronesl. O hodinu později už se věnoval jen operaci ženy, kterou přivezli z vážnými kousanci od psa. Ten jí prokousl hrdlo a dost velkou část hrudníku, nebylo jisté zda přežije.

  Skoro po patnácti hodinách se jim podařilo její stav stabilizovat a Lee si mohl trochu odpočinout. „Běžte se chvíli prospat, doktore,“ poradila mu Grace a on přikývl. Podíval se na hodiny na stěně. Skoro jedenáct večer. Jen na chvilku zavřu oči a zavolám Fabiena, aby pro mě přijel.

  Probudil se téměř za hodinu. Rychle vyskočil z postele a vrhl se k mobilu. Vytočil číslo k mobilu a čekal. Zvedl to na druhé zazvonění. „Fabiene, strašně se omlouvám ta operace se protáhla a já jsem jaksi usnul a…“

  „To je v pořádku. Volal jsem do nemocnice a tam mi všechno řekli,“ ozval se konejšivý a trochu pobavený hlas na druhém konci. „Neprobudil jsem tě?“ optal se starostlivě Lee. „Ne. Mám tě vyzvednout?“

  „Jestli pořád chceš,“ prohodil nejistě. „Jasně, že jo. Za chvilku jsem tam.“

  „Jeď opatrně,“ upozornil ho. „Jasná páka, neboj se a jen mě čekej před nemocnicí.“ Zavěsili. Lee se rychle převlékl ze svého doktorského pláště a poslušně vyšel před budovu. Deset minut, patnáct minut, dvacet minut… A Fabien stále nikde. Začal si dělat starosti a netrpělivě přešlapávat na chodníku.

  Konečně se zaskřípěním brzd zastavil před ním. „Co se stalo? Začínal jsem si dělat starosti,“ prohodil sotva se usadil vedle řidiče. „Zastavili mě naši policejní přátelé,“ odvětil. „Nechceš se ještě chvilku projet? Město je v noci tak nádherné.“

  Přikývl a zavrtal se do sedadla. Usmál se na něj a sešlápl plyn na podlahu. „Jestli jsi jel takhle, nedivím se, že tě zastavili,“ ozvalo se po chvíli od spolujezdce. Zazubil se na něj. „Když já miluji rychlou jízdu a tady ve městě se moc provozovat nedá. Co kdybychom si někdy jen tak vyjeli?“ optal se s nadějí v hlase. „Až tohle všechno vyřešíme, ano? Navíc se teď nemůžu trhnout z nemocnice. Jeden můj kolega onemocněl, takže já vlastně jedu za dva.“

  „A je ti jedno jestli se u toho strháš,“ pronesl mírně káravě. „Nechovej se jako moje matka a radši koukej na cestu,“ prohodil s úsměvem a zavřel oči. I Fabienovi se na tváři objevil úsměv.

  Projeli křížem krážem celé město. Když konečně stavěli před Leeovým domem bylo už dost po půlnoci. „Jsme do…,“ odmlčel se, protože si všiml, že muž na sedadle spolujezdce spí. Prohlížel si ho. Vypadal jako padlý anděl. Vztáhl ruku a pohladil ho. Jak jsem ho tenkrát mohl opustit?, ptal se sám sebe. Jenže byl tak mladý. A i on sám byl mladý. A i když po něm tak silně toužil musel být tím silnějším. A tak odešel. Nyní věděl, jaká to byla chyba, ale nedala se vzít zpět. Možná jim i pomohla.

  Nakonec ho pohladil po tváři. „Lee, jsme doma.“

  „Hm,“ zabručel neurčitě a otočil se k němu zády. „Hodláš tady nocovat? Postel by byla pohodlnější, ne?“ šeptl mu do ucha. Muž sebou trhl a otočil se k němu. V očích mu svítila ospalost, pod očima se udělaly kruhy. „Pojď do postele,“ prohodil. „S tebou?“

  Zasmál se. „Na to jsi teď příliš utahaný,“ usadil ho a pomohl mu z auta. Opřel se o něj a unaveně se šourali k jeho bytu. Fabien otevřel dveře a doprovodil ho do ložnice. Tam ho položil do postele, sundal mu boty a kalhoty a chystal se odejít. „Proč se nepřidáš ke mně? Ta pohovka musí být nepohodlná,“ zastavil ho téměř u dveří. Otočil se zpět. „Mě to naprosto vyhovuje.“

  „Ale mě ne!“ ozval se ostře. „Ta postel je na mě zbytečně velká a prázdná,“ zamručel se zavřenýma očima. Usmál se. „Spi. Jsi utahaný jako kotě a potřebuješ se vyspat a ne mít vedle sebe někoho, kdo v noci řeže dřevo cirkulárkou.“ Lee se zasmál a převalil se na bok. „Dobrou noc, Fabiene,“ zašeptal. „Dobrou,“ odvětil a tiše za sebou zavřel dveře. To už muž na posteli neslyšel, protože se vydal do říše snů.

 

  Usadil se na pohovce a zívnul. Lehl si a zavřel oči, ale i přesto jak byl unavený nemohl usnout. Nakonec vstal a z nějakého popudu se vydal do místnosti, kde tušil Bestiář. Otevřel dveře, rozsvítil si a pokradmu se ke knize vydal.

  Sedl si na stoličku, která u ní byla a všiml si, že listy jsou již dost ohmatané. Co to znamená? Vzpomínal snad někdy na to co se stalo v minulosti? Na okamžik zavřel oči, jako by chtěl nasát atmosféru tohoto místa.

  Začal knihou listovat dokud nenašel, co hledal. Ithrama. Začetl se do jeho popisu. Velice silný, zřejmě nejsilnější z vlkodlaků. Pokud někoho pokouše každá přeměna si vezme kus jeho duše. Stačí tři úplňky a duše uloveného je jeho. Tohle kouzlo může Ithram odejmout i ve své lidské podobě. Není proti němu prakticky žádné obrany. Dá se zničit pouze v jeho lidské podobě. Je však velice těžké tuto podobu odhalit, neboť Ithramové většinou bývají lidé, u kterých by nikdo nic takového nečekal.

  Tři úplňky, pomyslel si naprosto apaticky. Proč mu to Lee neřekl? Proč mu zatajil tak důležitou věc?! Cítil jak se v něm zvedá hněv, ale rozhodl se, že počká do rána. Musí ho nechat se trochu vyspat. Přesto zaťal pěsti a vyšel nahoru. Vypadá to, že mi nedůvěřuje. Nebo se tě jen snažil zachránit na vlastní pěst, ozvalo se jeho svědomí.

  Tak to neměl dělat pitomec jeden. Vždycky to byla týmová práce. Jenže to bylo před deseti lety. Tu dobu už nevrátíš, vysmívalo se. Sklapni! Poručil rázně, ale nesklaplo. Tehdy jsi opustil někoho, kdo tě měl velice rád. Nemůžeš se divit, že ti teď až tolik nevěří. Na to mi zítra odpoví on sám!, uzavřel debatu a stočil se na pohovce. I přes všechno rozčilení za chvíli usnul.

  Probudil se jako první a čekal. Konečně se v obýváku objevil Lee. „Dobré…,“ začal, ale skočil mu do toho. „Kdy jsi mi to chtěl říct?“ Otázaný překvapeně zamrkal. „Co jako?“ ptal se zmateně. „Že mám jen tři úplňky!“ vyprskl podrážděně. „Ty ses díval do Bestiáře?“ zamračil se.

  Kývnul. „Jo, díval. Kdysi to byla kniha i pro mě vzpomínáš?“ Pokrčil rameny. „To je minulost, minulost se má nechat spát.“

  „Copak ve mně nemáš ani trochu důvěry?“ zašeptal. „Tu jsem ztratil před deseti lety,“ vydechl a odešel do práce.

  Fabien nevěřícně hleděl na zavřené dveře. Myslel si, že si všechno vyříkali, ale zdálo se, že tomu tak není. Vypadá to, že v Leeovi stále přetrvává ten pocit zrady z jeho strany. Prohrábl si vlasy a šel si dát něco k jídlu. Pak si s Leem promluví.

  Ve dvě hodiny to už nevydržel a vyrazil autem ke klinice, kde pracoval, rozhodnut tam počkat až skončí.

 

  Lee se podíval na hodinky. Šest hodin, povzdechl si. Tak za půl hodiny bude muset vyrazit domů, aby se stihl vrátit do Fabienovy proměny. I když se ráno nepohodli neznamenalo to, že ho nechá samotného. Už po příchodu si do brašny schoval dva pytlíky s krví.

  Za půl hodiny se opravdu loučil s Grace se slovy, že už tady nebude potřeba. Unaveně si prohrábl vlasy a vyrazil ven. Na chodníku se zarazil, když uviděl černého sedana, ve kterém nepochybně seděl Fabien. 

  Vyrazil po chodníku na nejbližší stanici autobusu. Rozjel se a jel vedle něj. „No tak Lee, nastup si přeci. Tohle bude rychlejší než městská doprava.“

  Zarputile zavrtěl hlavou. „Dochází mi čas, Lee,“ prohodil po chvíli. Tenhle argument zvítězil, protože obešel auto a sedl si na místo spolujezdce. Nepromluvil. Vyjeli domů. Tam měl doktor připravený jakýsi stůl s okovy.

  Fabien pochopil. Sem ho připoutá, aby neublížil sobě ani jemu. Poslušně si lehl na stůl. Lee si ho chvíli prohlížel, a pak mu položil ruku na tvář. „Chci abys věděl, že ačkoliv jsme se ráno neshodli a na tom, co jsem řekl trvám, budu tady s tebou. Ať uděláš cokoliv, neopustím tě. Pamatuj na to.“

  „Ty ses zbláznil. Můžu tě zranit nebo zabít. Přivaž mě a odejdi. Nechci tě ohrozit,“ prosil ho. „Ne! Zůstanu tady ať se bude dít cokoliv. Neopustím tě.“

  Zavrtěl hlavou. „Tvrdohlavče!“ vyprskl a nechal si připoutat jednu ruku. Náhle cítil, jak se proudění jeho krve zrychluje, tělo porůstá chlupy. „Dělej!“ vyzval ho. Začal se mu prodlužovat obličej i nehty. Lee si toho všiml a rychle přešel, aby mu připoutal i druhou ruku. To už se však zvíře ve Fabienovi probudilo a proměněnou tlapou ho odmrštil do rohu místnosti.

  Okamžitě se vzpamatoval a ačkoliv se mu točila hlava z nárazu do stěny, připoutal mu i druhou tlapu. Pak přišli na řadu nohy. Kopal kolem sebe jako šílený a v jednu chvíli ho pořádně zasáhl do břicha. Přesto se mu ho podařilo přikurtovat ke stolu. Ještě ho pro jistotu přivázal kolem pasu a odstoupil od něj.

  Posmutnělým pohledem sledoval jeho boj s pouty. Vyl, vrčel, skuhral, ale on nepovolil. Sice mu to rvalo srdce, ale věděl, že nesmí. Okolo půlnoci mu do úst nalil první dávku krve, protože na něm bylo vidět, že je již slabý.

  Otočil se od něj, aby nemusel hledět na jeho boj s okovy. Přešel k oknu a zadíval se na nebe. Tak nepřirozeně velký měsíc, pomyslel si. Chvíli ho pozoroval, ale pak si uvědomil, že je v místnosti nepřirozené ticho. Otočil se a zadíval se na spícího Fabiena, který usnul unaven věčným a marným bojem se svými pouty.

  Přešel k němu a zadíval se na něj. Vše se na něm změnilo, ale on věděl, že v hloubi duše je pořád stejný. Jenže o kus své duše přijde!, ozvalo se jeho svědomí. Není to moje vina, ohradil se prudce. To netvrdím, ale mohl jsi tomu zabránit. A jak asi?, pokračoval v rozmluvě sama se sebou. Před deseti lety, mohl jsi zabránit jeho odchodu. Měl jsi lépe ovládat své pocity. Sklapni!, odsekl.

  Náhle mezi nesrozumitelným vrčením Fabiena zřetelně zaslechl: „Lee!“ Sklonil se k němu a on otevřel oči. To byla jediná věc, která se na něm nezměnila. Jeho oči. „Jsem tady,“ zašeptal a chytil ho za ruku. Muž ji stiskl a nevědomky mu tak zasekl drápy do kůže. Vyhrkly mu slzy bolesti, ale dál ho držel.

  Okolo páté mu podal druhou transfuzi krve a modlil se, aby se už proměnil. V půl sedmé ráno se mu tohle přání splnilo. Slunce začalo vycházet a Fabienovi se začala vracet jeho lidská podoba. Lee si oddechl. Počkal až se zpět přemění úplně, a pak ho odvázal.

  Muž na stole otevřel oči a zadíval se na něj. „Fabiene?“ zašeptal. Nepoznal ho. Ztratil kus své duše. Pod Leem podklesla kolena. Zčásti kvůli ztrátě krve, zčásti ze zoufalství. Šedooký muž si ho prohlížel. „Lee?“ vydechl nakonec a jemu zaplesalo srdce. „Jsem to já, Fabiene,“ usmál se na něj.

  Namáhavě se zvedl ze stolu a přešel k němu vrávoravým krokem. „Jak se cítíš?“ optal se ho mladší muž. „Divně. Malátně, jako bych ztratil kus své duše,“ prohodil sarkasticky. „Měl by sis odpočinout.“

  Chytil ho za zraněnou ruku. „To jsem udělal já?“ optal se. Váhavě kývl. „Kurva!“ zaklel prudce až sebou Lee trhl. „Uklidni se. Nebylo to přeci úmyslně,“ snažil se ho uchlácholit. „Opravdu? A co když jo? Když se změním nejsem už ten člověk, kterého znáš.“

  Přešel k němu a položil mu dlaň na hrudník. „Ale jsi. Tady,“ pohladil ho. Uchopil jeho ruku do své a přitáhl si ho k sobě. „Omlouvám se za to ráno,“ zamumlal mu do vlasů. „Ne, já se omlouvám za to, že jsem ti to neřekl.“

  Maličko ho od sebe odtáhl a zadíval se mu do očí. „Hlídal jsi mě celou noc?“ optal se. „To souhlasí,“ přikývl. „Tak ať už jsi v posteli, ale fofrem!“ přikázal. „Nebo tě tam vlastnonožně dokopu.“

  Lee zaklonil hlavu a rozesmál se. Cítil jak z něj opadává napětí. „Vlastnonožně,“ smál se. „To je dobrý.“ Fabien byl rád, že slyší jeho smích. Tak dlouho ho neslyšel. Vypadal nádherně, když se takhle bavil. Uklidnil se a políbil ho. „Ty si taky odpočiň,“ vyzval ho a zmizel v ložnici.

  Fabien cítil, jak se pod ním podlamují kolena a rychle se usadil na pohovce. Po chvíli si lehl a vyčerpaně usnul.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

>_<

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 28. 2. 2011 19:47)

tak to som fakt zvedavá ako to celé dopadne...dúfam, že koniec prežijem v zdraví :D

mnoo....

(Wendy, 28. 2. 2009 2:36)

prostě paráda;-)...jdu hned mrknout na pokráčko:D

já asi zaspala nebo co...

(E..., 10. 12. 2007 13:12)

...že sem to objevila až teď *stydí se*..
bylo to úžasně poutavý a moc zajímavý. mimo to originální nápad a božský postavy...
výsledek=běžim slintajíví na druhej díl

rychle!!!!!

(Sora, 6. 12. 2007 18:51)

Rychle,rychle kdy bude dalsi pokracko?

.............

(mája, 5. 12. 2007 14:57)

Úžasné,souhlasím s Beou,oblíbila jsem si oba a *vzpomene si na upíra se svědomím*...Nádherné už se těším na další dílek a doufám že tu bude co nejdřív. :)

PĚKNÉÉÉÉ

(Sora, 30. 11. 2007 7:14)

Opravdu pěkné další kapču!!!!Plosímmmmmmmmmmm

wheeee

(hm..., 28. 11. 2007 18:23)

úplne ma ten dej pohltil :D neviem sa dočkať ďalšieho dieliku :)

*****

(Bea, 27. 11. 2007 17:16)

Ech! Ech! A ještě jednou Ech! A na začátek ještě Hepčí! Zdraví tě kýchající spolutrpitelka... :))

Ač mě vyhrožuješ "Ticho tam na hnoji!" já hrdě prohlašuji, že za svým si budu stát, i kdybys dštila oheň a síru. *škodolibý úsměv*

Takže ted jsem si vylila své kašlající a kýchající srdíčko a mohu se věnovat samotnému důvodu, proč tady sedím a cvakám ti na klávesnici koment, místo abych dávala pozor při hodině (btw. je přestávka, ale to se nepočítá:-))

Lee, Fabien. Jeden doktor, jeden vlkodlak, postupně přicházející o svou duši. Oba s temnou minulostí Lovců... Co mi to dá, když je hodím do jednoho hrnce? Příběh, který mi připomíná Underworld, ale přece je kouzelně jiný a kouzelně, ba přímo magicky tě vtáhne do děje.:-) Napětím jsem málem nedýchala za utnuté scény (všichni jistě vědí, které tím myslím...) bych tě nejraději přiškrtila. Ale beru to tak, že ty bys mě za polovinu mých povídek a valnou většinu mých keců, taky odpravila, takže ti odpouštím:)))

Končím, bo se do zítřka nezastavím... Čekám na druhý díl, Keiro. Čekám velmi netrpělivě a zároveň tě velmi varuji! Oblíbila jsem si je oba. OBA! ROZUMÍŠ?

Doufám, že víš, co to znamená... Pááášek:D

P. S.: Koment je sice stvořen ve škole, ale přidat ho musím až od sebe z domova, bo náš správce sítě je starý pes a blokuje internet (stahovat nejde, posílat nejde… Kéž by ho hrom po poli honil!).:-))

Kleo

(Hezký, 26. 11. 2007 17:09)

Tenhle první díl se ti mooooc povedl. Na téma: vlkodlaci + slash, jsem povídku ještě opravdu nečetla. XD No jsem strašně zvědavá jaký bude pokračování. A musím se přiznat na svoji černou dušičku zkaženou nemravnejma povídkama, že se těším na ty nemravný scény. XD
Takže se hrozně těšim na pokarčování a doufám, že přibyte co nejdříve!

Asi jsem trochu škodolibá...

(Tigie, 26. 11. 2007 15:56)

...ale už se těším na druhou přeměnu.

Vlkodlaci?

(misako, 25. 11. 2007 22:14)

To se mi líbí :) A vypadá to dooost zajímavě ;)