Odhalení Ithrama

  Procházel temnou ulicí v kapse schovanou dýku. Jen pro případ. Rozhlížel se kolem a hledal toho chlapíka. Konečně ho uviděl a bez velkých ceremonií ho přirazil ke zdi. „Měl jsi mi snad něco zjistit, ne? Zapomněl jsi snad? Jsou to už téměř tři týdny a tys mi pořád ještě nebyl schopný říct nic o Ithramovi v tomhle městě.“

  „Prosím nechte mě. Když vám něco řeknu, zabije mě,“ skuhral. „To nemáš moc dobré vyhlídky, protože když mi nic neřekneš zabiju tě já! Můj přítel příští týden ztratí další kus své duše a já se na to nehodlám jen tak dívat, rozumíš?! Takže vyklop co víš!“

  „Moc… moc toho nevím,“ koktal. „Zeptejte se Druida, ten tady přeci všechny tyhle havěti loví,“ vyrazil ze sebe a využil toho, že Leeovy prsty povolily stisk, vyškubl se mu a utekl. „Sakra!“ zaklel. Tři týdny a oni nic nezjistili. Snažili se hodně, ale jako by se po všech tady slehla zem. Jak po lovcích, tak po vlkodlacích. Copak si všichni vzali dovolenou?

  Vzal si taxík a vrátil se do bytu, kde našel spícího Fabiena. Přikryl ho a posadil se na zem vedle něj. Od té své proměny hodně spal. Ztráta duše ho zřejmě velice oslabila, ale byl ještě schopný normálně fungovat. Nebyl si jistý, jak to bude po dalším úplňku.

  Otevřel svoje šedé oči a zadíval se na něj. „Zjistil jsi něco?“ zašeptal. „Ne,“ zavrtěl hlavou. O Druidovi se raději nezmiňoval, vyřeší si to sám. Stejně si s ním nejdřív jen promluví a až potom bude vyvozovat následky. „Nevyjedeme si někam?“ přerušil jeho pochmurné myšlenky Fabienův tichý hlas.

  Stočil na něj pohled. „Klidně, ale pouze pod podmínkou, že budu řídit.“ Druhý muž se zamračil. „Lee, dopřej mi to. Za týden řízení už zřejmě nebudu schopen. Nekaž mi tu radost, prosím.“ Jejich oči se propalovaly a Lee si uvědomil, že mu to nedokáže odmítnout. Chtěl aby byl šťastný. Přikývl tedy a Fabienovy oči se rozzářily. „Tak si mazej sbalit,“ vyzval ho a posadil se.

  Zasmál se. „Počkej, počkej, ne tak zhurta. Nejdřív se musíme oba vyspat a já si musím vzít dovolenou. Naštěstí se už vrátil kolega, takže na to mám plné právo.“ Položil mu ruce na ramena a položil ho zpět na pohovku. Fabien mu ovinul ruce kolem ramen a přitáhl si ho k sobě tak, že na něm zpola ležel. „Jsi tak napjatý,“ zašeptal mu do rtů.

  Lee cítil, jak se mu zrychlil dech. „Tři týdny! Tři týdny a my jsme nezjistili nic, co by tě mohlo zachránit. Dokonce jsme ani nenašli toho Ithrama. Sakra!“ vybuchl. „Uklidni se, prosím,“ prohodil. „Jenže ty ses s tím smířil, že?! Je ti jedno jestli ho najdeme. Prostě jsi se už smířil s myšlenkou, že ode mě znovu odejdeš, ale já to nedovolím, slyšíš?! Už jednou jsi mě opustil a…,“ odmlčel se, protože ho Fabien políbil. Vášnivě až jim to oběma vzalo dech. „S ničím jsem se nesmířil,“ zašeptal. „Jen mě nech vychutnat si tvou blízkost, ano?“

  Kývl a přitulil se k němu. Hladil ho po zádech a stále jemně líbal. Lee mu začal rozepínat košili a přesunul rty na jeho hrudník. Pod jeho laskáním zasténal. „Neříkal jsi, že se musíme vyspat?“ optal se škádlivě Fabien. „To počká,“ vydechl a pohrával si ústy s jeho bradavkou, až vzrušeně zasténal.

  Usmál se a přesunul svou pozornost i na druhou. Přejel jí jazykem, vsál do úst. Fabien mu zaťal ruce do ramen a maličko se prohnul. „Lee!“ zašeptal a on zvedl hlavu. Tázavě se na něj zadíval. „Copak?“ optal se s jiskřením v očích. „Jdi do postele,“ přikázal mírně, protože cítil, že se přestává ovládat. Ozvalo se i jeho unavené tělo.

  Zřejmě to poznal, protože přikývl a sklouzl z něj. „Půjdeš se mnou?“ neodpustil si provokativní a zároveň smyslnou poznámku. „Jdi už!“ zasténal. Usmál se a rychle zmizel v ložnici. Lehl si na postel, ale stejně věděl, že neusne. Nakonec se posadil a vytáhl note-book, který si potají pořídil.

  Připojil se na ICQ a chvíli přemýšlel jestli má dát na radu toho vlkodlaka a zeptat se na Ithrama právě Druida. Položil ruce na klávesnici a jeho prsty začaly samy psát. Co přesně víš o Ithramovi. A neříkej, že toho moc není. Dostal jsem typ, že se mám zeptat tebe.

  Netrpělivě čekal na odpověď. Ta za chvíli opravdu zablikala na monitoru. Zdá se, že jsi se o něj začal zajímat víc než předtím. Myslel jsem, že jsi toho už nechal.  Neměl extra náladu na takovéhle chození kolem horké kaše. Řekni mi co víš, prosím!

  Konečně se Druid rozpovídal. Ithram tady je to už jsem ti psal. Nevím kdo to je, mohl by to být kdokoliv tady ve městě. Můžeš se zaměřit na určitý druh lidí, ale blíž ti to neurčím. Jak jsem již jednou říkal, nespecializuji se na vlkodlaky. Měj se a držím tobě i tvému příteli palce.

  Nevěřícně hleděl na tu zprávu. Tohle všechno přeci věděl i on sám. Nemohl se zbavit pocitu, že mu něco tají, ale nevěděl, co to může být. Třeba ho Druid osobně zná a nechce ho zradit. Mohl by to být ten chlápek, kterého si odchytil, aby mu zjistil informace?

  Vypnul přenosný počítač a lehl si. Několik minut hleděl do stropu a nakonec to vzdal a vstal. Došel do kuchyně a nalil si sklenici pomerančové šťávy. Opřel se o kuchyňskou linku a zadíval se na spícího Fabiena. Měl o něj strach to nemohl popřít. Bál se co se stane ve chvíli, kdy se druhý den po přeměně probudí.

  Fabien pozoroval muže, který se opíral o linku. Viděl v jeho tváři obavy. I on je cítil, ale vpíjel se do něj očima. Chtěl si zapamatovat každičký kousek jeho tváře, protože se domníval, že po dalším úplňku si nebude schopen vybavit jeho podobu. Zaslechl jeho povzdech a zabolelo ho srdce. Neviděl to rád, že se takhle trápí. Sledoval, jak mizí v ložnici.

  Přehodil si ruku přes oči a snažil se zahnat z mysli jeho strhaný obličej. Moc se mu to nedařilo. Zabručel a přetočil se na bok. Chvíli hleděl do pohovky, ale nakonec opět unaveně usnul.

  Probudila ho vůně kávy. Otevřel oči a zavětřil. „Dobré ráno,“ ozvalo se vesele z kuchyně. Posadil se na pohovce a promnul si obličej. „Dobré,“ odvětil a pousmál se na něj. „Dáš si kávu?“ prohodil. Kývl, vstal a přešel do kuchyně. Tam se usadil na jednu barovou stoličku a opřel si hlavu do dlaní.

  Po chvíli se Lee neklidně ošil. „Proč se na mě takhle díváš?“ optal se. „Nemůžu? Prostě se na tebe chci jen dívat,“ odvětil a dál ho propaloval očima. Postavil před něj šálek kávy a sedl si proti němu. „Kam bys chtěl jet, Fabiene?“

  Pokrčil rameny. „Rád bych se podíval k moři. Souhlasíš s tím?“ Na okamžik uhnul očima, protože si nebyl jistý jak to přijme. Otočil si jeho obličej k sobě. „Proč bych nesouhlasil? Sbalíme si věci, zajedeme do nemocnice, abych si vzal dovolenou, a pak vyrazíme.“

  Nadšeně přikývl a napil se kávy. Za chvíli lítali po bytě a balili si v rychlosti své věci. Po půl hodině už seděli ve Fabienově černým sedanu a jeli směr klinika, kde pracuje Lee. Zastavili před velkou budovou. „Počkej tu, hned jsme zpátky, ano?“ Přiložil si ruku k čelu a z legrace zasalutoval. Pobaveně nad ním zavrtěl hlavou a vystoupil.

  Vyjel do druhého patra a zašel rovnou do kanceláře šéfa. Tam ho požádal o dovolenou a bez problémů jí dostal. „Asi tak týden tady nebudu, Grace,“ stavil se ještě u sestry, která s ním nejčastěji pracovala. „Vzal jsem si dovolenou tak tu beze mě moc nevyvádějte, ano?“ laškovně na ní mrkl, až ho plácla přes ruku. „Užijte si volno, pane,“ prohodila. „Díky.“

  S pískotem seběhl schody a rozběhl se k autu. „Nějaký problém?“ zeptal se. „Ani jeden,“ pronesl vesele a z náhlého popudu ho políbil. Tázavě nadzvedl obočí. „Jen mám radost,“ pokrčil rameny. „Můžeme jet.“

  Pohodil hlavou a rozjel se. „Tak kam to vidíš?“ optal se, když zastavili na červenou. „Já bych to vzal do Kentu, je to tak nějak nejblíž a tak…“ Přikývl a vyjel z města. Za chvíli už uháněli po silnici stodvacítkou a sledovali ubíhající krajinu kolem. Bylo příjemné vidět zase přírodu po samých domech v hlavním městě.

  Jeli mlčky, jen si vychutnávali blízkost toho druhého. Asi po třech hodinách si Lee všiml, jak se Fabienovy ruce na volantu mírně třesou. „Idiote!“ vyprskl. Překvapeně se na něj otočil. „Okamžitě zastav u krajnice!“ přikázal a řidič byl natolik vyveden z míry, že ho bez námitek poslechl. „Vystup si!“ další kusý rozkaz.

  Poslušně vystoupil a zůstal stát u dveří. Sledoval, jak i jeho spolujezdec vystupuje a zuřivě k němu přechází. Překvapeně zamrkal, když mu zapíchl ukazováček do hrudníku. „Proč jsi mi sakra něco neřekl?!“ prskal. „Chceš se zabít? Chceš zabít i mě? Okamžitě se vrať do auta.“

  Chtěl si sednout opět na místo řidiče, ale zabouchl mu dveře před nosem a ukázal na sedadlo spolujezdce. Poslušně se posadil a sledoval, jak Lee sedá za volant. „Proč jsi mi neřekl, že jsi unavený?“ optal se již mírným hlasem. Fabien konečně pochopil. „Omlouvám se,“ zašeptal.

  Otočil se k němu a vzal jeho obličej do dlaní. „Nechci, aby se ti něco stalo, Fabiene. Neriskuj takhle, prosím,“ prohodil tiše a jemně ho políbil. Přisál se k němu a proklínal řadící páku, která ho tlačila do boku. A nebo to nebyla ona?

  Náhle se od něj odtrhl a rozesmál se. Lee na něj zůstal udiveně hledět. „Promiň,“ vyprskl mezi smíchem. Zavrtěl hlavou a rozjel se. Natáhl ruku a uchopil do ní tu jeho. Fabien k němu stočil pohled a lehce ji stiskl.

  Opět ujížděli mlčky. Stisk jeho ruky povolil a řidič se na něj otočil. Usnul. Pousmál se. Sešlápl plyn a uháněl krajinou. Začalo se stmívat, ale on byl rozhodnut dorazit na místo ještě dnes. Věděl o jednom hotelu a byl rozhodnut tam chvilku strávit.

  Dorazili na místo a on jemně pohladil Fabiena po tváři. Ten otevřel oči a zadíval se na něj. „Jsme na místě,“ zašeptal. Rozhlédl se kolem. „Kde to vlastně jsme?“ optal se. „V Kentu před jedním hotelem. Snad budou mít volno.“

  S úsměvem přikývl. Zaparkovali a vystoupili z auta. „Dobrý den. Máte nějaký volný pokoj?“ zeptal se Lee recepční. Ta zavrtěla hlavou. „Je mi líto, ale nemáme nic volného.“ Vykouzlil svůj nejoslnivější úsměv. „Opravdu by se tady nic nenašlo? Vůbec nic?“ vrkal až se Fabien ušklíbl. Kdy se z něj stal takový svůdník?

  „Je mi líto, ale opravdu ne, ani kvůli vám.“  Pokrčil rameny, otočil se na svého společníka a vyšli z haly. Sedli si zpět do auta. „A co teď, pane Svůdníku?“ prohodil pobaveně. Stočil na něj pohled. „Vypadá to, že budeme spát tady,“ odvětil a bedlivě ho sledoval. Fabien se rozhlédl kolem. „Spolu?“ zašeptal. „Ale já se budu červenat.“

  Zasmál se a plácl ho přes ruku. „Nebudeš mít důvod.“ 

  Naklonil se k němu. „Opravdu?“ zašeptal smyslně a Lee cítil, jak se mu po těle rozbíhají vlnky slasti. Jemně ho políbil a přitáhl si ho k sobě. Chtěl si ho posadit na klín, ale zavrtěl hlavou. „To teda ne,“ zašeptal a sedl si zpět na místo řidiče. Fabien zasténal. „Proč mě takhle trápíš?“

  Pohladil ho po ruce. „Protože nechci, aby to bylo v autě,“ prohodil šeptem a začal dávat sedačky dolů. Leželi a jen se na sebe dívali. Bylo to příjemné. Možná až moc. „Zítra se pokusíme najít nějaký hotel,“ ujistil ho. Kývl a zavřel oči. „Odpočiň si.“

  Povzdechl si. „Promiň, Lee. Asi jsme neměli jezdit. Akorát celý tenhle výlet kazím.“ Chytil ho za bradu a přinutil ho se na něj podívat. „Takovéhle věci neříkej, je to jasný? Nic nekazíš, Fabiene!“

  Usmál se na něj. „Díky. Přesně tohle jsem potřeboval slyšet. Že jsem ještě potřebný.“ Muž na místě řidiče se nakonec neovládl a přitáhl si ho k sobě. Objal ho a pevně k sobě přitiskl. „Vždycky budeš potřebný,“ šeptal mu do vlasů. „Pro mě. Nevzdávej se, ano?“ Přikývl a zavřel oči. Lee za chvíli mohl cítit jeho pravidelný dech na své hrudi. Hladil ho po zádech a za chvíli také usnul.

  Probudil ho křik racků. Otevřel oči a zjistil, že je sám. Zběsile se rozhlížel kolem, protože se bál, že se mu něco stalo. V dálce na pláži uviděl postavu, jak sedí v písku tmavovlasou hlavu položenou na kolenou. Neslyšně k němu došel, protože mokrý povrch ztlumil jeho kroky. „Děje se něco?“ optal se tiše.

  Fabien se na něj zadíval a zavrtěl hlavou. „Ne. Jen jsem se probudil jako první a chtěl jsem tě nechat spát.“ Posadil se vedle něj. „Nic jiného v tom není?“ ptal se vážně, protože si všiml podivných stínů v jeho očích. Pokrčil rameny. „Potřeboval jsem být chvilku sám,“ přiznal nakonec. Kývl, protože chápal. Chtěl ho obejmout, ale na pláži se objevili první hosté nedalekého hotelu, a tak jen zůstal nehnutě sedět vedle něj.

  „Víš,“ ozval se po chvíli mlčení tmavovlasý muž. „Přemýšlel jsem o tomhle výletě.“ Lee zpozorněl. „Co kdybychom se vrátili a cestou se zastavili v každé vesnici, kterou potkáme? Jen tak, abychom se setkali s jinými lidmi.“ Otočil se na něj a viděl jeho zamyšlený výraz. „Jo já vím, je to blbost,“ prohrábl si vlasy. „Nic takového jsem přeci neřekl. Klidně to můžeme udělat, nic proti tomu nemám,“ usmál se zeširoka.  „Díky.“

  „Ale dnes ještě zůstaneme tady, souhlasíš? Zkusím se zajít zeptat do okolních hotelů, jestli nemají něco volného. Půjdeš se mnou, nebo chceš zůstat na pláži?“ optal se a zvedl se. „Zůstanu tady jestli ti to nevadí,“ prohodil Fabien a zahleděl se do vln. Zavrtěl hlavou a s pískáním odešel.

  Po hodině se vrátil a našel Fabiena na tom samém místě. „Tak co jsi zjistil?“ optal se ho, když se opět posadil vedle něj. „Nic. Všechny hotely jsou obsazené. S turisty se asi roztrhl pytel nebo co,“ vyprskl. „Můžeme přeci zůstat v autě. Proč tě to tak rozčiluje?“

  „Protože je mi v noci zima!“ odsekl ne zcela pravdivě. „Já bych tě zahřál,“ prohodil šibalsky. „Co kdybychom se místo vymýšlení blbostí projeli na plachtě?“ Všiml si jak mu v očích zablesklo nadšené světlo a zahřálo ho to u srdce. „To zní jako rande, drahý pane. Osamělá plavba po moři, pár letmých doteků. Co přijde pak? Procházka po pláži? Polibek?“ ptal se škádlivě.

  Zavrtěl hlavou. „Postel,“ odpověděl. „Ou, jdete na to nějak zhurta, vy chlípníku,“ plácl ho laškovně po ruce. Nevěřícně na něj hleděl, ale pak se rozesmál. „Pojď už ty přerostlej puberťáku,“ vyzval ho se smíchem, vyskočil na nohy a vytáhl ho k sobě. Vykročili k nedaleké půjčovně lodí.

  Fabien ho pozoroval. Byl rád, že se dobře baví. Rvalo mu srdce, když viděl jeho utrápenou tvář. A bylo to o to horší, že to byla jeho vina. „Tak pojď, ty lenochu!“ zvolal přes rameno a on ho rychle doběhl. Celkem rychle se domluvili na půjčení malé lodě. Svatosvatě slíbili, že jako nezkušení jachtaři nepojedou daleko.

  Když byli konečně na moři nemohli se na tu nádheru vynadívat. Zajeli do nedaleké útesy kryté, ale lehce přístupné, zátoky a tam vyhodili kotvu. Fabien seděl na přídi a mlčky hleděl před sebe. Neměl slov. Lee si sedl k němu a zezadu ho objal tak, jak to toužil udělat už tam na pláži. Jen se usmál a zavrtal se mu do náruče.

  Pootočil k němu hlavu a lapil jeho ústa svými. Na okamžik ho to zarazilo, ale pak polibek vášnivě opětoval. Jazykem zlehka přejížděl kontury jeho rtů, aby se vzápětí prodral dovnitř. Propletli se a Lee se zmohl jen na zasténání. „Chci tě,“ zašeptal náhle Fabien s pohledem upřeným do jeho.

  Mírně se ošil. Stále si nebyl jistý tím, co se stane. Jestli se nebude opakovat minulost. „Tady ne,“ vydechl a opět se nechal políbit. Zdálo se, že druhý muž ignoroval jeho šepot a přetáhl mu triko přes hlavu. Jeho rty si razily žhavou cestičku po jeho hrudi. Zaklonil hlavu a zaúpěl, jak se každičký nerv v jeho těle chvěl touhou a žádostí. „Ne,“ šeptl. Fabien však neslyšel, nebo to alespoň dost úspěšně předstíral. Rozepnul mu knoflík u kalhot a po něm i zip. Vysvobodil ho z těsného sevření džínů a vzal do dlaně.

  Lee se prohnul proti jeho ruce a i když se jeho mysl stále ještě bránila, tělo už dávno převzalo vládu a chtělo víc a víc. Jako by ho tmavovlasý muž vyslyšel, sklonil hlavu a přejel mu špičku penisu jazykem. Téměř slastí omdlel, když se kolem něj obemkla jeho ústa a začala ho s dráždivou pravidelností vtahovat do sebe. Zabořil mu ruce do vlasů a ještě více se proti němu vypnul. Chtěl ho zřejmě vydráždit ještě víc, protože rukou ho začal hladit po celé délce a hned na to ho opět bral do úst. Prstem druhé ruky zajel do rýhy jeho zadku.

  Bože, pomyslel si Lee na pokraji šílenství. Nevěděl, že bude reagovat takhle prudce. A také nevěděl, co ho přinutilo otevřít oči. Bylo to však jedině dobře. Blížila se k nim totiž další jachta. „Fabiene!“ prohodil, ale muž pokračoval a on cítil, jak se ho zmocňuje vyvrcholení. Zaťal zuby a snažil se ovládnout. „Fabiene!“ zdůraznil. Muž ještě jednou přejel jeho žalud jazykem a zvedl hlavu.

  Právě v tu chvíli zapomněl na vše co chtěl říci, protože z jeho vzrušeného těla začalo proudit semeno. Druhý muž sklonil hlavu a snažil se to pochytat ústy. Lee cítil, jak rudne, ale nedokázal to zastavit. Unaveně se svalil na palubu a jen matně vnímal, že ho něčím otírá. Byl tak vysílen rozkoší, kterou mu poskytl, že téměř zapomněl na druhou loď. Téměř.

  Prudce se vymrštil. „Pluje sem nějaká další loď,“ vyhrkl a Fabien se ohlédl. Opravdu spatřil o něco větší plachetnici než měli oni. Povzdychl si. „Jaká škoda. Zrovna teď to začalo být zajímavé.“ Ještě jednou ho pohladil po ještě stále vzrušeném penise a rychle mu upravil kalhoty. Pak si ale všiml bílých skvrn, které by zřejmě velice rychle prozradily, co tady vlastně dělali. „Raději jdi do podpalubí, kdyby náhodou chtěli být přátelští,“ vyzval ho.

  Zmateně na něj pohlédl. „Ale proč?“ optal se. Významně se zadíval na jeho džíny a i on tam sklouzl pohledem. Znovu zrudl a rychle zmizel. Doprovázel ho jeho pobavený smích.

  Do přístavu se vrátili až pozdě v noci, neboť jak Fabien správně předpokládal, připlouvající jachta a převážně jejich obyvatelé chtěli být přátelští. Vybavovali se s ním několik hodin, zatímco Lee trnul hrůzou v podpalubí, aby snad některého nenapadlo jít se tam podívat. Když konečně odjeli bylo to z toho důvodu, že se začínalo stmívat a oni se vraceli.

  I Lee s Fabienem se rozhodli brát je příkladem a vyrazili zpět. Vrátili loď nepoškozenou spokojenému majiteli a vydali se do svého vlastního „hotelu“. Světlovlasý muž se zašklebil, když si představil další noc v tom autě. I pro Fabiena to musí být namáhavé, pomyslí si. „Slíbil jste mi tu postel,“ zašeptá mu náhle ten na něhož myslí a zezadu ho obejme. Zachvěje se. „Oba jsme unavení. Musíme si odpočinout a pokud si pamatuji tak se chceš vydat na ten výlet po okolních vesnicích, ne?“

  Kývl a rezignovaně si lehl do auta. Lee zapnul topení, aby potvrdil své tvrzení o tom, že je mu v noci zima a podal mu jednu přikrývku. Okamžitě se do ní zavrtal a zavřel oči. Bylo mu jasné, že je po dnešku hodně unavený. „Dobrou noc, Fabiene,“ zašeptal. Odpovědi se ale nedočkal, neboť usnul.

  Pousmál se a pohladil ho po tváři. Přemýšlel nad tím jestli bude chtít zítra řídit. No chvíli to zvládne, a pak to převezme on. „Víš, že jsem se vždycky chtěl podívat do Egypta?“ ozvalo se náhle vedle něj tiše, až sebou trhl. „Však se tam podíváme spolu,“ prohodil a otočil se k němu. Měl zavřené oči a na rtech mu hrál smutný úsměv. „Snad,“ zašeptal a tentokrát opravdu usnul.     

  Zaslechl tiché zavrčení startovaného motoru a otevřel oči. „Proč jsi mě neprobudil, vždyť víš, že chci řídit,“ prohodil mírně vyčítavě. „Teď si ještě odpočiň. Slibuji, že ti to hned předám,“ konejšil ho a rozjel se. Fabien neprotestoval.

  Řídil naprosto mechanicky. Myslí mu táhlo až moc myšlenek. Pět dní. Pět dní a on ztratí další kus své duše. A pak, při třetím úplňku, ji ztratí úplně. Nechtěl na to myslet, ale když mu včera řekl o tom Egyptě vše se v něm sevřelo a začalo křičet. Stále nic nevěděl, nikdo z těch, které najal nebyli schopni říci mu kdo je Ithram.

  Po dvou hodinách mlčení a bolestivých myšlenek, ho vyrušil jeho tichý hlas. „Můžu to teď vzít, Lee?“ optal se. Na okamžik na něj stočil pohled. Vypadal odpočatě, takže s úsměvem přikývl a zastavil u krajnice. „Můžu tě o něco poprosit?“ optal se Fabien tiše než vystoupil. „Hm?“ zamručel. „Přestaň se tvářit tak ustaraně, ano? Přijeli jsme se odreagovat a trochu si užít. Když se budeš tvářit jako na pohřbu asi to na náladě moc nepřidá, ne?“

  Povzdechl si. „Promiň. Už toho nechám. Jsem jak stará ustaraná babka!“ prohodil a pohladil ho po tváři. Na okamžik se mu opřel do dlaně, a pak vystoupil. S veselým úsměvem si sedl na místo řidiče a se skřípěním pneumatik se rozjeli.

  Zastavili v první vesnici, navštívili místní hostinec, pobavili se s lidmi a vyrazili dál. Tímhle tempem uteklo pět dní velice rychle. Pátý den ráno vjížděli opět do šedého Londýna. „Bude mi to chybět,“ prohodil Fabien. „Ta čistá příroda, upřímní lidé. Tady v hlavním městě se toho člověk moc nedočká.“

  Lee sedící opět za volantem souhlasně kývl. Zaparkovali před jeho domem a vyšli do bytu. Tam sebou unaveně plácli na pohovku. Seděli vedle sebe, oči zavřené a odpočívali. Po chvíli se Fabien zhluboka nadechl. „Nemůžeš se mnou při dnešní přeměně zůstat,“ prohodil. „Cože?“ otevřel prudce oči a zadíval se do těch jeho. „Je to nebezpečné. Dnes se budu jistě chovat jinak než předtím. Mohl bych tě ohrozit. Ve chvíli přeměny ztrácím všechny své lidské vlastnosti. Neodpustil bych si, kdybych ti ublížil,“ dodal. „Skončil jsi?“ optal se klidně.

  Kývl. „Jo,“ odvětil uvězněn jeho jiskrným pohledem. „Fajn,“ prohodil, přisunul se kousek k němu, uchopil jeho obličej do dlaní a vášnivě ho políbil. „Ať tě ani nenapadne, že bych odešel,“ vydechl, když se od sebe odtrhli. „Zůstanu tady. Řekl jsem ti to tehdy, říkám to i teď. A dál o tom nehodlám diskutovat.“

  Prudce si ho strhl do náruče a zabořil mu obličej do vlasů. „Co když ti něco udělám?“ šeptal. „V minulosti jsme se vypořádali s mnohem horšími obludami než byli vlkodlaci, pamatuješ? Tohle pro mě bude brnkačka,“ odvětil a pohladil ho po zádech. „Chci abys mě připoutal už brzy, ano? Nechci aby to dopadlo jako minule, kdy jsem tě odhodil.“

  Kývl. Zazvonil mu mobil. Rychle ho zvedl. „Jo?“ ohlásil se stroze. „Fajn. Dobře. Díky,“ zavěsil. Fabien na něj tázavě hleděl. „Jeden z těch co jsem nasadil, aby zjistili něco o Ithramovi. Dost evidentně se mě bojí a tak mi zavolal. Řekl mi docela zajímavou věc.“

  „A to?“ nadzvedl obočí. „Neřekl to tedy přímo, ale naznačil něco v tom smyslu, že Ithram nemusí být zas tak šílený člověk a nemusí být obyčejným řadovým občanem. Že může být něco víc. Něco jako nadčlověk, jestli ho prý chápu.“

  „Co to sakra znamená?“ ptal se zmateně. „Nevím to jistě. Může se jednat o politika, doktora, já nevím…,“ vydechl. Jen tak seděli vedle sebe a pozorovali okolní ruch z okna Leeova bytu.

  Na město se začínal snášet soumrak. „Měl bys mě jít připoutat.“ Kývl a oba vstali. Odvedl ho do místnosti, kde byl ten prapodivný stůl s pouty. Lehl si a nechal se připoutat. „Promiň,“ zašeptal Lee. „Za co? Lepší tohle, než abych někoho zabil a pak si to do smrti vyčítal. I když už vlastně asi nebudu, viď?“ zašeptal a Leea bodlo u srdce. „Nechci na tebe zapomenout, Lee,“ pronesl náhle tiše.

  Musel prudce zamrkat, jak ho v očích cosi zaštípalo. „Já vím. Přísahám, že najdu způsob jak ti duši vrátit,“ odvětil ochraptěle a přisál se k němu. Fabien ho chtěl obejmout, ale pouta mu v tom zabránila. Náhle ucítil, jak se mění a odvrátil od něj hlavu. „Je čas,“ prohodil. „Přísahám,“ zašeptal Lee, než se úplně proměnil. Pak už jen mohl bezmocně sledovat jeho marný boj s pouty a poslouchat jeho vrčené úpění.

  Nakonec to nevydržel a odešel do jiné místnosti. Stejně ho slyšel, ale aspoň na něj již nemusel hledět. Zacpával si uši, aby trochu ztlumil ten nářek. Bál se, aby nevyrval řetězy, ale když se po půlnoci rozhostilo ticho, usoudil, že boj vzdal. Vstal a šel se na něj podívat. Opravdu spal.

  Nechci na tebe zapomenout, Lee, uslyšel znovu jeho zašeptání. Bezmocně zaťal pěsti a sedl si k note-booku. Pořád musel přemýšlet nad tím, kdo může být Ithram. Nějaký nadčlověk. Koho tím mohl myslet? Takových co se tak cítí je hodně. Napsal Druidovi, ale ten kupodivu nebyl připojený. Co se děje?, divil se v duchu.

  Nadčlověk, opakoval si v duchu. Nadčlověk pro vlkodlaky. Kdo je nadčlověk pro vlkodlaky? Lovec. „Panebože,“ vydechl náhle, jak mu to s oslepující rychlostí došlo. Je úplněk. Druid není připojený. Co se děje o úplňku? Přeměňují se vlkodlaci. To Druid je Ithram! Nadával si do hlupáků, idiotů, magorů a všeho možného, že si to neuvědomil dřív. Že… Téměř si rval vlasy.

  „Idiote! Debile! Imbecile! Magore!“ nadával a zběsile přecházel po pokoji. Nakonec opět usedl k note-booku a napsal krátký vzkaz. Jak dlouho jsi to plánoval… Ithrame? Srdce mu zběsile buší, hypnotizuje obrazovku, ale ví, že odpověď dostane až ráno.

  V mysli mu začne hlodat pochybnost. Co když jsem se zmýlil? Ztratím tak dva svoje přátelé. Ne!, ozvala se s neochvějnou jistotou jeho intuice, která ho už nejednou dostala ze šlamastyky. On je Ithram! Byl si tím jistý jako ještě ničím. Vlastně něčím si byl ještě jistější. Tím, že miluje Fabiena. A že udělá vše proto, aby mu vrátil duši.

  Ani si neuvědomil kolik uplynulo času, když ho ze zadumání vyrušil další vrčený nářek. Pohled mu padl na digitální budík na stole. Čtyři ráno. Ještě tři hodiny a on přestane trpět. Měl jsem to být já a ne on. Proč jen ses vracel Fabiene? Proč? Vstal a šel se na něj podívat. Propaloval ho tím svým šedým pohledem a škubal okovy. Všechno se na něm během přeměny změnilo. Až na ty oči. A ty ho nyní prosily: Zabij mě! „Ne!“ zavrtěl hlavou. Nevzdám se tě, pomyslel si v duchu. Pukalo mu srdce, ale nemohl nic dělat.

  Po půl hodině opět přestal a Lee si uvědomil, že to bude tím, že je oslabený kvůli tomu, že nedostal ani kapku krve. Otočil se na podpatku a byl rád, že je doktor a má doma vše potřebné. Vytáhl injekční stříkačku s hadičkou vedoucí do infuzního pytlíku. Posadil se a píchl se do žíly. Jako doktor věděl, kolik může ztratit a pokud to Fabiena udrží naživu…

  Za hodinu už mu vléval do úst svou vlastní krev. Zdálo se, že ho to trochu osvěžilo, protože ho téměř kousl. Bleskově uhnul a raději zmizel ve vedlejším pokoji. Díval se z okna, jako by tak mohl přivolat svítání. Když se konečně slunce objevilo spadl mu kámen ze srdce. Věděl, že teď bude Fabien nějakou dobu spát, ale už bude normální člověk.

  Jak zvláštně znělo slovo normální. Může být normálním člověkem téměř bez duše? Vrátil se k němu a jen ho pozoroval. Nechtěl ho budit. Po třech hodinách se zavrtěl, už dávno ho rozvázal. „Fabiene?“ zašeptal. Ten otevřel svoje ocelové oči a zadíval se na něj. V pohledu se mu však neblesklo poznání jako při první proměně.

  Hleděl na něj jako malé dítě, které vidí cizího člověka. A on v podstatě byl cizí, alespoň pro něj. Lee k němu přešel a s laskavým úsměvem, ačkoliv mu přitom pukalo srdce, ho převedl k pohovce, na kterou ho posadil. „Nemáš hlad?“ optal se.  

  Žádná reakce. Zkusil to tedy jinak. „Papů?“ Když horlivě kývl, byla to jen další rána pro jeho srdce. Odešel do kuchyně a udělal něco k jídlu. Pak se i s ním vrátil k Fabienovi. Ten seděl přesně tak, jak ho nechal a rozhlížel se kolem. Sedl si proti němu a podal mu misku. Jen na ni hleděl a nezdálo se, že by se chystal si ji vzít.

  Došlo mu jakou úroveň teď zřejmě má jeho myšlení a začal ho krmit. Jak toužil potom, aby v jeho očích zase hořelo to šibalské světlo, na tváři zahrál ten sladký úsměv. Když konečně vše snědl, zívl. Leea to sice mírně zarazilo, protože přeci spal až doteď. „Hají,“ prohodil Fabien tím svým sametovým hlasem. Znělo to tak zvláštně, že nebýt v tak vážné situaci zřejmě by se tomu z plna hrdla zasmál.

  Teď mu však na tváři vyvstal jen ironický úšklebek. Pomohl mu vstát a odvedl ho do ložnice. Tam ho přikryl až po bradu. Otočil se, když vtom ho zadrželo tiché: „Pusa?“ Na okamžik podlehl představě, že se Fabien vrátil a prudce se otočil. Při pohledu do jeho očí si musel přiznat, že se nechal unést chvilkovou planou nadějí. V těch ocelově šedých hloubkách svítila jen dětská nevinnost nic víc, nic míň. Políbil ho tedy na čelo a odešel.

  Posadil se na pohovku a zabořil obličej do dlaní. Celým jeho tělem probíhala jedna vlnka zoufalství za druhou. K zoufalství se přidal ještě bezmocný vztek, protože se Druid-Ithram ještě neozval.

  Každou hodinu chodil Fabiena kontrolovat. Když se probudil dal mu najíst, ukázal mu kde je záchod, vykoupal ho. Takhle jsem si to nepředstavoval, pomyslel si smutně, když otíral jeho nádherné tělo. Dokonce zajel do DVD-půjčovny, aby mu přivezl nějaké pohádky. Na ty pak spolu koukali. Usnul mu na rameni.

  Pohladil ho po tváři a nějakým způsobem ho dostal do ložnice. Tam ho uložil do postele a sám si ustlal na pohovce. Vzal si na klín note-book a okamžitě si všiml, že má vzkaz. Rychle ho otevřel. Byl to Druid.

Tak jsi na to konečně přišel? Že ti to ale trvalo. Házel jsem ti tolik nápověd. Ale on tě moc rozptyloval, že? Ale už nebude, neboj. Stačí jeden úplněk a jeho duše je má.

 Zaťal pěsti.

Co za ní chceš? Dám ti cokoliv.

Co ti říká Bestiář? Vím, že ho musíš mít ty. On ho neměl, takže zbýváš ty.

To je to co chceš? Bestiář?

Bestiář a tvůj život. Co myslíš, stojí to za duši tvého milovaného přítelíčka? Bylo opravdu dojemné vás pozorovat na té pláži, jak jste tam seděli tak smutně vedle sebe.

Tys byl ten chlápek, co jako první přišel na pláž, že?

Nemyslíš, že by pro mě bylo dost nepohodlné a nebezpečné ti to prozradit?

Kdy chceš provést výměnu?

O příštím úplňku. Nedůvěřuji ti a až bude tvůj život můj a i Bestiář pěkně v mých rukách vrátím tomu ubožákovi duši. Ozvu se ti za měsíc, přesně v den jeho poslední přeměny.

  Odpojil se, než stihl Lee cokoliv napsat. Měl chuť mrsknout s přenosným počítačem o zeď, ale pak si uvědomil, že by to byla chyba. Můžu ho vystopovat, pomyslel si náhle. Našel ho celkem rychle, protože se nijak nezajistil. Taky věděl proč. Protože psal z veřejné internetové kavárny. Mohl to být kdokoliv.

  Povzdechl si a natáhl se na pohovku. Zítra zavolá do nemocnice, že se naskytly nečekané rodinné problémy a on si musí vzít na měsíc dovolenou. Nemohl ho tady nechat samotného. Nevěděl, jak by se zachoval a nechtěl riskovat jeho život ještě víc. Bestiář a můj život, pomyslel si. Mohlo mi to dojít, když se o něj tolik zajímal. Zavřel oči a usnul.

  Uprostřed noci ho probudil výkřik. Fabien!, blesklo mu hlavou a rychle vyskočil z postele a hrnul se do ložnice. Tam s úlevou zjistil, že se mu zřejmě zdála nějaká noční můra. Objal ho a konejšivě houpal v náručí. Bylo zvláštní ho utěšovat jako dítě. Nakonec se uklidnil a usnul. Po chvíli se k němu přidal i Lee.

  Druhý den hned ráno zavolal do nemocnice a přesně jak předpokládal proběhlo to bez problému. Mohl zůstat doma, a tak se plně věnoval Fabienovi. Vzal ho do zoo, na pouť. Měl z toho takovou radost. Jen Leeovi pukalo srdce.

  Měsíc ubíhal velice pomalu a on měl pocit, že během něho zestárnul minimálně o deset let. Do Fabienovy proměny zbývaly dva dny. „Fabiene?“ zvolal Lee, když se vrátili z pravidelné procházky. Téměř okamžitě se objevil. „Chci ti něco ukázat,“ prohodil a vytáhl fotoalbum. Byly v něm jejich společné fotky.

  Sám nevěděl proč to udělal. Jestli chtěl osvěžit paměť jemu, nebo sám sobě. Tiše si je prohlíželi a Fabien mu opět usnul na rameni. Lee se jen usmál a pohladil ho po tváři. Chtěl ho sevřít v náručí, ale jinak. Ne jako dítě, ale jako muže, po kterém touží. Jenže věděl, že to udělat nemůže. Vyděsil by ho.

  Zbývá jen den, pomyslel si, když se díval z okna. Fabien seděl na zemi a sledoval televizi, ve které mu pustil pohádku. Bolelo ho se na něj dívat. Představa, že ho zítra zřejmě ztratí. Ne!, provede výměnu s Druidem a Fabien bude žít. Alespoň on.

  Ráno se přiblížilo až neskutečně rychle. Už od samého rozbřesku hypnotizoval monitor počítače. Konečně tam zablikala zpráva. Dnes si ho zavolám k sobě. Následuj ho i s Bestiářem. Stručné, jasné, výstižné.

  Celý den se mu věnoval, opět byli na procházce. Srdce se mu svíralo, když si uvědomil, že ho dnes může ztratit úplně. I když péče o něj v tomhle stavu byla náročná, dal by nevím co za to, aby mohla pokračovat. Jen když to bude znamenat, že bude žít.

  Přišel večer a Fabien se začal měnit. Sledoval tu změnu a měl pocit, že je to on sám, kdo se stává vlkodlakem. Bestiář už měl připravený v batohu a jediné co zbývalo bylo, aby si ho Ithram zavolal k sobě.

  Fabien prudce zvedl hlavu a zavětřil. Volá ho. Odvázal ho a on to vyřešil po svém. Proskočil oknem. Lee v duchu zaúpěl. Tohle mi zaplatíš. Rychle však vyrazil za ním. Dusal za ním temnou ulicí a doufal, že ho Ithram nepodfoukl. Nemohl. Protože kdyby ano, získal by jen jedno z toho co chce. Jeho život nebo Bestiář.

  Stále mu vrtalo hlavou proč chce jeho život, ale na nic nemohl přijít. Možná nějaká pomsta z minulých let. Zabil tolik vlkodlaků, že si je nemohl všechny pamatovat. Musel by být chodící knihovna a Einstein v jednom.

  Konečně zřejmě dorazili na místo určení, protože se Fabien zastavil a čekal. Stáli na jednom vzdáleném hřbitově. I Lee vyčkával a rozhlížel se kolem sebe. Náhle uslyšel nelidské vrčení, ale přesto rozuměl tomu co říká. „Konečně jsi tady, můj oddaný sluho,“ prohodil Ithram. Lee se otočil a viděl, jak se Fabien kácí k zemi. Byla mu odebrána duše. Z vlkodlaka byl opět člověk. Jenže jeho srdce netlouklo.

  Otočil se na Druida. Ten měl svou lidskou podobu a Lee si uvědomil, že se zřejmě naučil ovládat své přeměny. Byl si ale jistý, že předtím než vzal Fabienovu duši byl vlkodlakem. „Takže jsi přeci jen přišel. Bestiář!“ vyhrkl a natáhl k němu ruku.

  Zavrtěl hlavou. „Kde vezmu jistotu, že mu pak vrátíš život?“ optal se. „Protože si chci ještě vzít ten tvůj, ne?“ odvětil. „Proč? Proč mě chceš zabít? Myslel jsem, že jsme přátelé.“

  „Přátelé!“ vyplil to slovo. „To bychom nikdy být nemohli. Zabil jsi celý můj rod. Jen já jsem přežil. To jsem ti měl odpustit?!“ Takže to přeci jen opravdu souviselo s minulostí, pomyslel si trpce. „V tom případě uděláme dohodu. Ty si vezmeš můj život, vrátíš Fabienovi duši a já ti řeknu kde je Bestiář, souhlasíš?“

  Zamračil se. „Měl jsem dojem, že jsi ho měl vzít sebou,“ prohodil. „Já ho mám, ale schoval jsem ho, protože ti nedůvěřuji stejně jako ty mě.“ Muž se rozběsnil a vrhl se proti němu. Cítil jak se mu pod levé žebro zakousla dýka. Klesl na kolena. „Vrať mu duši!“ zasípal. „Jinak se nedovíš, kde je Bestiář!“ vykřikl, když nereagoval.

  To ho zřejmě přesvědčilo, protože začal cosi mumlat. Lee mezitím padl k zemi. Ležel na zádech a poslouchal, co to vlastně mumlá. Bylo to zaříkání pro návrat duše. „Duše od těla se oddělila, tělo bez duše bloudí. Síla, jež ty dva elementy rozdělila, nechť teď je opět spojí.“

  Lee zaslechl jak se prudce nadechl. Bude v pořádku, pousmál se. Pootočil k němu hlavu. „Kde je Bestiář?“ vyprskl na něj Druid. Beze slov mu hodil batoh, ve kterém se kniha ukrývala. „Tys mě podvedl. Neschoval jsi ho!“

  „Jak jsem řekl nevěřím ti!“ prohodil klidně. „Ty…,“ nedořekl, protože ho zezadu kdosi bodl dýkou. Nebylo pochyb kdo to je. Fabien. Lee si v duchu gratuloval, že mu ji v nestřeženou chvíli zasunul za pásek. Druid jen nevěřícně vykulil oči a svalil se na zem. Bestiář byl zachráněn.

  „Lee!“ vykřikl Fabien a vrhl se k němu. „Cos to provedl ty idiote?!“ vykřikl, když si všiml krvavé skvrny na jeho hrudi. Rychle vylovil jeho mobil a zavolal sanitku. „Nech-nechtěl jsem ta-takhle u-umřít,“ zašeptá a očima se vpíjí do jeho. „Chtě-chtěl js-jsem zů-zůstat s-s t-tebou, protože tě…,“ rozkašlal se a Fabien ho vzal do náruče. „Neopouštěj mě. Nechci mít vzpomínky na tři měsíce, ze kterých si skoro dva nepamatuji! Chci s tebou žít minimálně 50 let, a pak ti možná, možná!, dovolím umřít, ale ne teď!“

  Lee zavřel oči. „Nedokázal by-bych žít bez te-tebe,“ zašeptal sotva slyšitelně. Zabořil mu obličej do vlasů. „Proč si sakra myslíš, že já to dokážu?!“ téměř zoufale zařval. Pak se od něj odtáhl a pokračoval. „Slíbil jsi mi Egypt, pamatuješ?“

  Zadíval se na něj a pousmál se. „Pozdravuj ode mě faraóny,“ zašeptá. „Pozdravíš si je sám, protože pojedeš se mnou. Teď mi neumřeš, je ti to jasný, Lee?!“ pronášel rázně a on se na něj mírně usmál. Vzápětí se opět rozkašlal. Z koutku úst mu začal stékat pramínek krve. „Neumřeš, protože ti to nedovolím! I kdybych si pro tebe měl přijít do pekla!“

  Muž v jeho náruči natáhl ruku a pohladil ho po tváři. „Odpusť,“ zašeptal a opět zavřel oči. „Lee?“ zašeptá. „Lee?! Lee! Přestaň tohle není vtipný.“ Rychle se mu snažil nahmatat pulz, ale žádný necítil. „Leeeeeeeeeeeee!“ zařval až se někteří mrtví obrátili v hrobě.