Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Proroctví

19. 7. 2007

  Byly tomu již čtyři roky, co zemřel Naoto s Nagim. A byly tomu již čtyři roky, co porazili své nepřátelé a Kai s Shouem od nich navždy odešli.

  Christopher stál na balkóně své rezidence a hleděl do dálky. Vládl ve svém království a byl celkem spokojený. Stále sice měl nepřátelé, ale společně se Senou a Shionem se o ně dokázali postarat. Nikdy na to nebyl sám.

  Opřel se o zábradlí a vrátil se o čtyři roky zpátky. Vrátil se do dne, kdy svedli osudnou bitvu s Ranem.

 

  Opět byli v budově, kde zemřel jak Nagi tak Naoto. Čekal tam na ně jejich největší nepřítel – Ran. I Kai s Shouem se zúčastnili boje. A nejen oni. Byl tam Christopher, Shion, Sena a Anri. Vůbec je neudivilo, když se Ran ozbrojil svými obvyklými bojovníky.

  Sena do nich s klidem vypálil několik zásobníků, Anri je držel v šachu svou flétnou, Shion opět používal pěsti a meč. Shou, Chris a Kai kroužili kolem Rana. Zvedl se vítr a všem čtyřem se objevila křídla. Jedna černá a troje bílé.

  Bitva mohla začít. Už tu nebyl nikdo, koho by mohl ovládat a hrát tak na jejich city. Byl jen on a touha po pomstě. Touha po pomstě hnaná smutkem a nenávistí. Nebylo jasné kdo začal útočit jako první, ale vzápětí kolem létaly světlené koule a blesky.

  Občas byl někdo uzavřen do energické klece a dostal se pod „elektrický“ proud, ale vždycky se jim podařilo ho z toho dostat. Nakonec Kai, Chris a Shou spojili svoje síly a namířili společně na Rana.

  Napnuli všechny síly, všechnu svou energii a vystřelili. Na Rana se tak řítila obrovská koule energie a nebylo možné se jí vyhnout. Co se stalo potom ani jeden z těch tří neviděl, protože upadli do bezvědomí.

  Byli vysíleni natolik, že prý nechybělo moc k tomu, aby zemřeli. První věc, na kterou se ptali, když se ve Winfieldu probudili bylo to, co je s Ranem. „Podařilo se mu utéct,“ odpověděl jim Shion.

  Všichni tři se nevěřícně posadili. „To přece není možné,“ šeptal Kai. „Bohužel ano,“ prohodil Sena. „Jeho zranění však byla tak velká, že pochybujeme, že by se z toho dostal,“ doplnil.

  Chris zamyšleně hleděl před sebe. „Co se stalo s ředitelem školy?“ zeptal se nakonec na to, co ho nejvíc pálilo na jazyku. „Padl,“ odvětil Shion téměř bez emocí. Princ se mu zadíval do očí. Vyčetl v nich vraždu, ale také výčitku a tak nakonec přikývl. Nebyla jiná možnost a on sám to věděl.

  Ještě dva týdny zůstali v nemocnici, a pak se s Chrisem vydali do jeho rezidence. Byl rozhodnut konečně nastoupit opět na trůn a vládnout ve Winfieldu. Měsíc potom je Kai a Shou opustili. Nikdo nevěděl kam šli. Jediné co je uklidňovalo, že byli bratři spolu.

  Bylo by to kruté shledání osudu, kdyby o sebe přišli. Zbytek zůstal ve Winfieldu a žili celkem spokojeně až dodnes.

 

  Chris se probral ze vzpomínek a vrátil se do pokoje. Měl před sebou ještě spoustu práce a nehodlal zanedbávat své povinnosti. Jen ho udivilo, že za ním ještě nebyl Shion ani Sena, aby mu dali obvyklé zprávy jako každý den.

  Konečně se po několika hodinách ozvalo zaklepání. „Dále,“ zvolal už zvědav, co nového. Do dveří strčil hlavu Shion a hned za ním Sena. „Tak co mi nesete za novinky?“ ptal se jich sotva překročili práh.

  Toudo pokrčil rameny. „Nic zvláštního. Dneska jsme opět trénovali s našimi vojáky a zdá se že jsou den ode dne lepší. Hlavně Anri dělá pokroky. Zdá se, že se pro to opravdu zapálil,“ prohodil s úsměvem.

  Ano i tohle byla změna od toho osudného dne. Anri se dobrovolně přidal k vojáků, kteří měli chránit hrad a celý Winfield. Vypadalo to jako by se nechtěl nechat zahanbit ostatními. Jeho nejsilnější zbraní však stále byla flétna.

  Shion i Sena se stali hlavními vůdci těchto „speciálních“ jednotek, jako to mu bylo před lety. Než se stalo to neštěstí. A klapalo to takhle perfektně. „A co nového u tebe, Chrisi?“ optal se Sena.

  Ten jen pokrčil rameny. „Obvyklé papírování, co bys čekal. Chystám se ale navštívit obyvatelé. Dlouho jsem je neviděl a rád se dostanu mezi lidi. Tohle papírování už mi začíná pomalu ale jistě lézt na mozek.“

  Oba muži se zasmáli jeho mrzuté náladě. „Proč tak naštvaně?“ ptal se mezi smíchem Shion. „Co kdybychom si to na chvíli vyměnili?“ prohodil sladce Chris a Toudo okamžitě zmlkl. „Docela rád bych se zase dostal k meči a boji, i když fiktivnímu,“ povzdychl si.

  Vládnutí mu nevadilo, ale občas by neuškodilo trochu se odreagovat. Poslední dobou měl, ale práce až nad hlavu. „Už jsme ti to říkali několikrát. Pojď někdy trénovat s námi. Žáci by velice rádi viděli svého krále v akci,“ prohodil Sena. „Zvláště když se o něm mluví jako o zachránci země, který málem sám přišel o život,“ doplnil ho Shion.

  Chris mávl rukou. „To by udělal každý na mém místě,“ prsknul, protože cítil, že se pod tou chválou začíná červenat. „Každý ne, Chrisi, každý ne,“ ujistil ho Shion.

  „Každopádně tě doprovodíme na tvé vyjížďce. Neměl by ses pohybovat sám,“ Sena zvedl ruku, když viděl, že ho chce přerušit. „Já vím. Žádné nebezpečí ti nehrozí, ale nikdy nevíš co se může stát.“

  Věděl, že stejně nemá na vybranou, takže pokrčil rameny, vzal si plášť a mohli vyrazit. Vrátili se velice pozdě, protože skoro v každém domě se zastavili na čaj nebo si jen tak povídali. Doprovodili Chrise až k jeho pokojům, a pak se s přáním dobré noci rozloučili.

  Ráno se probudil ještě před svítáním. Měl takový zvláštní pocit… ztráty. Jako by mu někdo vzal něco na čem mu moc záleží. Promnul si unavené oči a přešel k oknu. Pozoroval západ slunce. Na okamžik měl pocit, jako by se přes ten obrovský kotouč mihla černá křídla. Nakonec to ale přičetl své, ještě spánkem otupělé, mysli.

  Zadumal se nad včerejškem. Moc se mu obchůzka líbila. Lidé ho viděli rádi a on je také. Hodně se zapovídal s Anrim, který za tu dobu velice vyspěl. Někomu to tak možná nepřišlo, ale on to viděl naprosto jasně.

  Ze zamyšlení ho vytrhl až Sena, který vtrhl do pokoje jako velká voda a hned spustil šílenou rychlostí. „Christophere! Christophere! Musíme okamžitě něco udělat. Unesli Shiona. Asi to museli udělat ve spánku, protože by se určitě bránil a…“ Chris mu do toho skočil. „Počkej, Seno, zvolni trochu. Nerozuměl jsem ti ani slovo, kdo by se bránil?“

  „Na zvolnění není čas. Unesli Shiona!“

  Konečně mu docvaklo, co se vlastně stalo. V očích se mu mihl děs . „Co tím chceš říct, že unesli Shiona?“ ptal se tiše. „Proboha, Chrisi! Sedíš si snad na uších?“ vyhrkl zoufale.

  „To přeci není možné,“ vrtěl hlavou princ. „Vysvětli mi jak někdo může unést dva metry živého masa? Vždyť by se určitě bránil.“

  „Evidentně to možné je. Vždyť jsem ti říkal, že to museli udělat, když spal. Když spal celý hrad musel se sem někdo vkrást a unést ho. Pokud si nepospíšíme může být ve velkém nebezpečí,“ dodal téměř zbytečně. Chris si toho byl víc než vědom. „Jenže kde ho hledat?“ ptal se zmateně. „Nenechali únosci nějaký vzkaz, vodítko nebo prostě něco?“

  Sena zavrtěl hlavou. „V jeho pokoji jsem ale našel tohle,“ vytáhl černé pero z křídel. Chris k němu přešel a vzal ho do ruky, jako by z něj mohl vycítit, komu patří. Odpověď však byla jasná i bez toho. „Chceš říct, že zatím vším je Ran? Myslel jsem, že mu poslední střet stačil a on zemřel.“

  „To si mysleli všichni z nás. Zřejmě se z toho dostal, jak můžeme vidět. A protože tu není ani Kai ani Shou jediným jeho cílem musíš být ty.“

  „Proč by tedy unášel Shiona?! Mohl přeci unést rovnou mě!“

  „Zřejmě si je jistý, že si pro něj přijdeš. Že ho nenecháš v rukách temnoty.“

  Christopher rázně přikývl. „Taky že si pro něj přijdu, protože teď vím kde ho hledat. Ve stejné budově kde zemřel Nagi a Naoto. Jen doufám, že ho nečeká stejný osud.“

  Sena sledoval, jak se do Chrisových očí vkrádají stíny. Stíny vzpomínek, minulosti a zlé předtuchy. Přešel k němu a položil mu ruku na rameno. „Najdeme ho v čas, neboj,“ ujistil ho.

  Pouze přikývl, ale neodpověděl. V srdci si totiž tak jistý nebyl. Znal už ho tak dlouho. Byl jeho přítelem, spolubojovníkem, ochráncem. A jen tím?, ozval se tichý hlas z jeho duše. Nesmí zemřít!, odpověděl mu. „Tak jdeme!“ prohodil rozhodně a vykročil z místnosti, aniž by se dal zdeptat tím dotěrným hlasem z vlastního nitra. Sena ho beze slova následoval.

  Došli k té prokleté budově, která v sobě skrývala tolik bolesti. Chris se na okamžik zastavil a zavřel oči pod náporem vzpomínek. Najdou i Shiona připoutaného ke kříži jako oba mladíky před ním? Rychle opět otevřel oči a vstoupil do budovy těsně následován Mizuochim.

  Uprostřed haly stál Ran a před ním, čelem k nim, klečel Shion. Na krku měl nůž. „Už jsem se tě nemohl dočkat, Christophere,“ přivítal ho s křivým úsměvem. „Nebo bych měl spíš říkat princi?“ vyplivl jedovatě. „Už jsem tady. Máš cos chtěl, tak teď pusť Shiona!“ přikázal nekompromisním hlasem.

  Ran se uchechtl. „To by bylo příliš jednoduché, nemyslíš? A nebylo by to tak zábavný. Nejdřív… Omluvíš nás, Seno?“ Mizuochi jen ještě pevněji sevřel revolver a postavil se Chrisovi po boku. Ten sledoval jak Ran přitlačil nůž na Shionovo hrdlo a jak mu po něm začala stékat krev.

  „Nech nás, Seno, prosím,“ otočil se na něj, v očích ujištění, že to zvládne a také prosbu. Prosbu o to, ať se nevzdaluje moc daleko, aby mohl zachránit alespoň Shiona. Zdálo se že pochopil. ačkoliv ještě chvíli váhal nakonec přikývl a odešel.

  Měřili se pohledem. „Teď ho pusť, Rane!“ přikázal opět Chris. Na okamžik se zadíval do očí Shionovi. Ten se mu omlouval beze slov, že se nechal takhle chytit. Jen se na něj mírně usmál. „Ty sis snad vážně myslel, že se vzdám tak snadno?“ vyrušil je Ranův posměšný hlas.

  Chris k němu opět stočil pozornost. „A co myslíš, že tím získáš? Pokud si pamatuji poslední bitvu jsi prohrál na celé čáře.“

  „Jenže teď mám jeho,“ škubnul mužem před sebou za vlasy a ještě tak více odhalil jeho hrdlo. „Pochybuji, že bys zaútočil, když ho budu používat jako štít.“

  Chris přesto vytasil meč a pevně ho sevřel. Tak pevně až mu zbělely klouby. Ran ho pozoroval se znechucenými jiskřičkami v očích. Ruku, ve které svíral dýku, držel na zajatcově krku, ale druhou zvedl připraven k útoku.

  Zvedl se vítr a na jeho zádech vyrazila černá křídla; Chrisovi v obraně zase bílá. Stál tam s mečem v ruce a přesto věděl, že nebude schopen zaútočit. Ne když by měl ohrozit Shiona. Ran se však útočit nerozpakoval, a tak za chvíli vzduchem létaly světelné koule, kterým se Chris jen s obtížemi vyhýbal.

  „Áááááááááá,“ vykřikl, když ho jedna z nich zasáhla a on se dostal do změti blesků, které mu znemožňovali pohyb i cokoliv jiného. Pod náporem bolesti klesl na kolena. „Christopher-sama!“ zařval Shion a bezmocně sledoval jeho boj s bolestí.

  Ran mu přestal věnovat tolik pozornosti jako předtím a tak měl možnost pokusit se mu vytrhnout dýku. Podařilo se a on neváhal a bodl. Ranův útok přestal působit a on dokázal jen nevěřícně hledět na nůž ve svém těle.

  Shion mu už nevěnoval pozornost, vstal a rozběhl se ke svému princi. Ten ležel v bezvědomí na podlaze. „Christophere,“ zašeptal a opatrně ho otočil na záda. Mladík měl na pravé ruce nepřirozeně zkroucené prsty, z koutku úst mu stékal pramínek krve, hrudník se zdvíhal velice pomalu. Opatrně ho položil na záda a vrhl se na Rana.

  Ten nebyl ani schopen se bránit. Byl již téměř v bezvědomí, ale Shion ho mlátil dál. Používal jen pěsti, ale i to stačilo. Vybíjel si žal, protože se obával, že jeho král bude sdílet stejný osud, jako ti dva mladíci před ním. Že v téhle prokleté díře zemře.

  V jeho zběsilém útoku ho zastavilo jediné. Tiché zakašlání. Nebylo pochyb o tom komu patří. Podíval se na muže před sebou a uvědomil si, že už notnou dobu mlátí do mrtvoly. Vstal a rychle přešel k Chrisovi. „Bude to v pořádku, Chrisi,“ šeptal. „Slibuji, že tě tady nenechám zemřít.“

  Sklonil se k němu a vzal ho do náruče. Maličko se podivil nad tím, že mu ještě nezmizela křídla, ale nakonec pomalu vykročil do temnoty noci. Tam na ně čekal Sena. „Co je mu?“ ptal se vyděšeně. „ Bojoval až moc,“ odvětil stručně. Věděl, že tohle vysvětlení bude Senovi stačit.

  Přesně jak předpokládal, Mizuochi přikývl a vyrazili domů. Nesl ho opatrně jako by nesl to nejcennější na světě. Náhle si uvědomil, že to je vlastně pravda. Christopher pro něj opravdu to nejcennější byl. Ne jen proto, že ho chránil už od dětství. Nejen proto, že se cítil zavázán jeho rodině.

  Bylo to pro něj samotného. Pro to jak se dokázal smát, jak dokázal bojovat, jak dokázal milovat. Jenže koho miloval? Koho mohl milovat od doby, kdy mu zemřeli rodiče? Na okamžik se zastavil a zadíval se do jeho tváře.

  Vypadal tak slabě, byl tak bledý, rty ještě stále pevně stisknuté, jak se snažil ovládnout bolest. Zatnul zuby, protože opět pocítil vztek. Chris na okamžik otevřel oči. Shion se na něj usmál. Nebo se o úsměv spíše pokusil. „Bude to v pořádku, Christopher-sama,“ zašeptal a on opět zavřel oči.

  Konečně dorazili do domu. Opatrně ho položil na postel a nechal poslat pro doktora. Věděl, že by bylo jednodušší odvést ho do nemocnice, ale nebyl si jistý jestli to se smrtí Rana skončilo. A tady ho mohli lépe ochránit.

  Navíc nebyl problém nechat veškeré přístroje, které by potřebovali, převést z nemocnice sem. Doktor nakonec opravdu potřeboval dýchací přístroj tak ho museli přivézt.

  Shion sledoval, jak z Christopherova těla vede několik hadiček. Je to moje vina, pomyslel si zdrceně. To kvůli mně se dostal do smrtelného nebezpečí. Měl být bdělý i ve spánku a poznat, že je tam Ran. „Odpusťte mi to, Vaše veličenstvo,“ zašeptal.

  Ucítil něčí ruku na rameni. „Pojď si odpočinout,“ prohodil Sena. „Bude v pořádku. Doktoři udělali vše co bylo v jejich silách. Je to silný muž. Dostane se z toho.“ Toudo-sensei přikývl, ale odmítl se vzdálit.

  Zůstal i nadále sedět u svého krále. Čekal kdy otevře oči, aby se mu mohl omluvit. Před svítáním usnul. Probudil ho lehký dotek na ruce, kterou měl položenou vedle Chrisovi. Zahleděl se do zeleného pohledu svého vladaře. „Chrisi, já…“ odmlčel se, protože musel na okamžik přemoci pocit štěstí, který ho zachvátil. „Omlouvám se. Myslel jsem, že umřeš.“

  Sundal si dýchací masku z obličeje a pousmál se. „Opravdu sis myslel, že se mě zbavíte tak snadno?“ ptal se. „A nemusíš se mi za nic omlouvat.“

  „To tedy musím. Za to, že jsem se nechal chytit jako nějaký králík. Za to že jsem ohrožoval tvůj život. Za…“ opět se odmlčel, protože Chris natáhl ruku a položil mu ukazovák na rty. „Mlč už! Tys mi život zachránil nespočetněkrát. Byl jsem prostě na řadě.“

  Jejich pohledy na dlouhou dobu splynuly.

Tam kde temnota se světlem se střetne,

tam princ se svého trůnu zřekne.

Nová vláda nastane v zemi,

princ však zůstane němý.

Teror a zabíjení bude rozseto,

nenávistí a zlobou bude království poseto.

Jedinou šancí na svobodu,

stane se přání uložit prince do hrobu.

  Shion sebou maličko trhl. Proč si na tu věštbu vzpomněl právě teď? Při pohledu do Christopherových očí? „Co se stalo?“ zeptal se ho mladík. „Vůbec nic. Jen jsem si vzpomněl na to co se událo včera,“ zalhal.

  Přikývl a zavřel oči. „Ještě si odpočinu,“ zašeptal. „Jsem unavený.“

  Přikryl ho a pomalu se vytratil z pokoje. Co to mělo proboha znamenat?, ptal se v duchu. Proč? Bylo to snad varování? Jenže před čím? Vždyť temnota přeci byla definitivně poražena. Nebo ne?

 Na chodbě potkal Senu. „Co se děje? Jsi nějaký zamyšlený,“ prohodil. „Co Christopher?“

  „Už se probudil, ale byl ještě unavený tak zase usnul. Potřebuji s tebou mluvit, Seno, ale ne tady na chodbě.“

  Následoval ho do pokoje. „Poslouchám,“ prohodil Mizuochi. „Vybavila se mi slova proroctví.“

  „No a? Přeci každý ví, že se nemůže splnit, ne? Vyvraždili téměř celou královskou rodinu a přesto Winfield neovládli,“ náhle se zarazil. „Právě že je tady to téměř. Ještě zbývá Christopher.“

  „Myslíš, že by se nechal ovládnout temnotou?“ ptal se pobaveně. „O Nagim s Naotem by si to taky nikdo nemyslel a jak to dopadlo. A navíc. Tu věštbu jsem si vybavil ve chvíli, kdy jsem mu hleděl do očí.“

  „Věř mi, Shione. Je to hloupost. Chris není slaboch. Ubránil by se. Dokazuje to i včerejší souboj. Jiný by na následky zranění zemřel.“

  „Jenže ani on není nesmrtelný. Nikdo neřekl, že z nejhoršího je venku,“ argumentoval zoufale. Tížil ho zvláštní pocit. Nesmí dopustit, aby Chris zemřel. Už dost bylo zabíjení, už dost bylo válek. „Uvidíš, že je to jen nervy. Jsi pouze nervózní z toho co se stalo. Bude v pořádku,“ ujišťoval ho Sena.

  Jako by chtěl jeho slova potvrdit, seděl odpoledne Chris za psacím stolem a opět se věnoval svým povinnostem. Shion doslova zuřil, když ho tam našel. „Christophere! Co sakra děláš za tím stolem!“ vyjel na něj hned jak otevřel dveře a uviděl ho tam místo v posteli.

  Usmál se na něj. „Sedím a píšu dopisy a tak dále. Vždyť už to znáš. Není třeba se rozčilovat, Shione. Cítím se naprosto v pořádku,“ uklidňoval ho. To ho však ani zdaleka nepřesvědčilo. Zřejmě si myslel, že nevidí jeho bledost a kapky potu, které mu vyrazily na čele.

  Přešel k němu. „Okamžitě se vrátíš do postele nebo tě tam vlastnoručně dopravím!“ přikázal mu nekompromisně. Vzhlédl k němu a jejich pohledy se střetly. Oba cítili to zajiskření, které mezi nimi přeskočilo.

  Nedokázali od sebe odtrhnout oči. Shion nasucho polkl a Chris na tom byl podobně. Co to sakra je?, ptal se v duchu sám sebe. Jenže touha, která se mu rozlévala po těle rozhodně nebyla snem. Byla tak skutečná jako muž před ním.

  Ten se k němu nyní pomalu skláněl. Zavřel oči v očekávání polibku. Jaké bylo jeho překvapení, když ho vzal do náruče a přenesl do postele. Uložil ho do pokrývek a přikryl až po bradu. „Musíš odpočívat,“ prohodil tiše. „A co když nechci?“ odvětil Chris.

  Sklonil se k němu a jemně mu přejel rty přes ty jeho. „Spi!“

  Nestihl se odtáhnout a Chris si ho přetáhl blíže k sobě. „Nechceš jít spát se mnou?“ zašeptal těsně u jeho úst. Hleděli si zblízka do očí. „Ne že by to nebyla lákavá nabídka, Vaše veličenstvo, ale jediné na co vy teď máte myslet, je to jak se uzdravit. A právě proto musím odejít,“ zašeptal a ještě jednou ho políbil. Tentokrát o něco vášnivěji.

  Pak se od něj rychle odtrhl, protože si nebyl jist, zda by se ovládl a opustil místnost. Chris za ním hleděl s lehkým úsměvem na rtech. Konečně pochopil co znamenal ten pocit ztráty tehdy ráno, když Shiona unesli. Konečně pochopil, že ho vlastně miluje.

  Miluje, převaloval to slovo na jazyku. Jenže je to opravdu láska? Založil si ruce za hlavu a zadíval se na strop. Stále na rtech cítil jeho polibek. Rozbolela ho hlava a tak zavřel oči a za chvíli usnul.

  Shion proklouzl k němu do pokoje a pozoroval ho jak spí. Jak je možné, že jsem si toho nevšiml už dřív? Toho zvláštního napětí mezi námi. Té přitažlivosti. Zřejmě to bylo proto, že poslední dobou měl každý z nich spoustu práce.

  Přesto se nemohl zbavit tíživého pocitu z toho proroctví. Proč se mu vybavilo právě teď? Co to znamená? Odpověď přišla vzápětí. Christopher se v posteli prudce vzpřímil, v očích nepřítomný výraz. Jakmile Shiona uviděl prudce se po něm ohnal.

  Chytil se z hlavu a předklonil se. Na zádech mu vyrazila temná křídla. „Ne!“ vydechl Shion. Chris se pouze uchechtl, prošel kolem něho a vyletěl oknem. Toudou-sensei za ním jen nevěřícně hleděl. Rychle přeběhl k oknu. „Christopher-sama!“ zvolal, ale nikdo se neozval.

  Svezl se podél zdi k zemi. Teď už věděl, proč si vzpomněl na věštbu. Nějakým způsobem vycítil, že Chris je pod vládou temnoty. Jenže jak? Jak se k němu dostala? Pak mu to došlo. To tím útokem od Rana. Znamenalo to snad že není mrtvý?

  Zavrtěl hlavou. Tím si byl jistý. Musel tady být ještě někdo. Jenže kdo. O ředitele školy se přece postarali. Složil obličej do dlaní. To přeci nemůže být pravda, přesvědčoval sám sebe. Ať to ale rozebíral jak chtěl vycházel mu stále stejný výsledek: buď budou muset Chrise co nejdříve dostat zpod nadvlády temnoty, nebo ho budou muset zabít.

  Do pokoje vtrhl Sena, protože zřejmě zaslechl jeho výkřik. „Co se stalo, Shione? Kde je Chris?“ ptal se a zběsile se rozhlížel kolem. „Ovládli ho. Vyletěl oknem.“

  „Co chceš říct tím, že ho ovládli? Kdo? Vždyť Ran i ředitel jsou mrtví. Kdo jiný by to mohl být?“

  Nedostalo se mu odpovědi. „No tak Shione, slyšíš mě?!“ začal s ním třást. Vyškubnul se mu a vyskočil na nohy. „Já nevím, kdo by to mohl být, chápeš? Sám se na to snažím přijít!“ vybuchl. „Vypadá to, že jsi tu věštbu v duchu neslyšel jen tak. Zdá se jakoby jsi to předvídal.“

  „Nic takového jsem předvídat nechtěl!“ vykřikl. „Dostaneme ho z toho včas, uvidíš.“

  Prudce se k němu otočil. „Copak to nechápeš, Seno? Všichni co se dostali pod nadvládu temnoty zemřeli! Copak jsi už zapomněl, jak dopadl Naoto a Nagi. Je pravděpodobné, že takhle dopadne i Chris. Nesmí zemřít, slyšíš? Nedovolím to.“

  Sena si všiml, že se ho zmocňuje panika. To byl velice neobvyklý jev u tohoto muže. „Shione. Tobě na něm hodně záleží, že?“

  „Tobě snad ne?“ optal se ostře. „Samozřejmě, že ano, ale myslím to jinak. Cítíš k němu něco víc, že?“

  „A i kdyby co je ti do toho? Stále je to náš král a my ho prostě musíme zachránit, i kdyby nás to mělo stát život!“

  „O tom jsem ani na okamžik nezapochyboval. Je zřejmé, kde ho hledat, že?“

  „Myslíš, že v té staré budově, kde mě Ran držel?“ optal se opatrně. „Přesně tam,“ přikývl pochmurně. Ani jeden z nich nechtěl myslet na minulost, která se k té budově váže.

  Jedinou šancí na svobodu, stane se přání uložit prince do hrobu. Zase ta věštba, pomyslel si. Nemůže se naplnit. Christopher určitě není ten princ. Je to jeho prapraprapraprapředek, snažil se přesvědčit sám sebe.

  Jenže to moc nepomáhalo. „Připraven?“ optal se Sena, když už dobrou čtvrt hodinu stáli před tou zchátralou budovou. „Zbývá mi snad něco jiného?“

  Mizouchi jen smutně zavrtěl hlavou. „Tak vidíš. Jdeme!“ Otevřeli dveře a přesně věděli co tam najdou. A nespletli se. Uprostřed sálu na jednom koleni byl Chris, hlavu opřenou do dlaně. Jakmile uslyšel vrznutí, vzhlédl. „Co tady děláte? Běžte pryč!“ přikázal jim. „Ani náhodou, Chrisi!“

  Zaťal ruce v pěst. „Prosím tě, Shione! Alespoň jednou uposlechni můj rozkaz. Jděte než se tady objeví a začne mě znovu kontrolovat.“

  „Ale kdo?“ ptal se Sena. „Kdo je ten co tě kontroluje, Christophere?“

  „Je to past a vy to oba víte. Jediná možnost jak se z toho dostat je zabít mě.“ Oba muži šokovaně zalapali po dechu. „Co to povídáš, Chrisi?“

   Usmál se na ně. „Je to tak. I já vím o té věštbě. Vím jak končí. Jedinou šancí na svobodu, stane se přání uložit prince do hrobu. Jenže já nemusím mít strach. Až zemřu na moje místo nastoupí Shou, jako starší z mých bratranců. Vím, že bude vládnout dobře a vy že mu budete pomáhat.“

  Očima je prosil, aby odešli, aby se zachránili. „Ne!“ pronesl Shion. „Nebudu se jen tak nečinně dívat jak umíráš, Chrisi. Na to tě mám až příliš rád, ale to ty víš, že?“ prohodil. Jejich pohledy se střetly. Pomalu přikývl. „Ale i ty víš, ne?“

  Tentokrát to byl Shion, kdo kývl hlavou. „A právě proto tě nenechám zemřít.“

  „Oba víme, že není jiná možnost, pokud chceme zachránit Winfield. A já ho zachránit chci, Shione. I když přitom ztratím život i tebe.“ Pokusil se o úsměv, ale rty se mu roztřásly. Toudou k němu vykročil.

  Zastavil ho zvednutím ruky. „Už se blíží,“ zašeptal Chris. „Jděte, prosím,“ žádal šeptem. „Ne!“ ozvalo se unisono. Ani jeden z nich nebyl ochotný nechat ho zemřít. Chris padl na kolena, cítil jak ho opět začíná ovládat temnota. „Shione, prosím, ty víš, že není jiná možnost. Jdi a zapomeň. Zapomeň, že nějaký Christopher Ousaka existoval.“  V očích mu stály slzy, ale přesto mu hleděl pevně do očí.

  „Ty ses snad zbláznil,“ zvolal. „Jak bych na tebe mohl zapomenout?!“

  Pousmál se. „Dokážeš to. Já ti věřím. Miluji tě,“ zašeptal, ale poslední slůvko zaniklo ve svištění větru. Christophera opět pohltila temnota a černá křídla. A konečně se také objevil ten, kdo ho ovládal. „Ty?!“ vyhrkli Sena i Shion nevěřícně. Před nimi stál Anri. Lépe řečeno se před nimi vznášel na temných křídlech.

  Teď se krutě zasmál. „Ano já. Překvapuje vás to? Nemělo by. Byl jsem slaboch a temnota mi dala novou šanci. Tak jsem ji využil.“

  „A jsi kvůli tomu ochotný zabít svého krále!“ prohodil Sena. „Přesně jsi to trefil, Mizuochi. Jsem proto ochotný zabít kohokoliv. I vás dva, ačkoliv to není zas tak důležité. Vlastně já ho ani zabít nechci. Jen si nemyslete, že neznám tu vaší směšnou kletbu. Proto, abych vyhrál mi stačí dostat ho na naší stranu.“

  „To se ti nikdy nepovede,“ vypravil ze sebe namáhavě princ. „Opravdu? Stačí mi, abych tě přinutil zabít jednoho z nich. Pak už se z temnoty nikdy nevymotáš.“

  Chris se napřímil a zdálo se, že je v něm ještě jeho vůle. „K tomu mě nikdy nepřinutíš!“

  „Že ne?“ zasmál se Anri a prstem ukázal na Shiona. Chris se prohnul, jak se snažil bránit, ale ani síla jeho vůle nedokázala zastavit Anriho ovládání. Nakonec se mu v ruce objevila koule energie a on zaútočil na Shiona.

  Ten uhýbal jak jen mohl. Princ vytáhl meč a začal útočit s ním. A jak bylo známo neměl v tomto ohledu žádného protivníka. Toudou-sensei to věděl, a proto se ani nesnažil útočit. Jen se modlil, aby se Sena s Anrim vypořádal rychle.

  Tomu však ani jeho pistole nestačili, aby se k němu dostal. Anri se obratně vyhýbal kulkám a ani neklesl dolů, takže Sena nemohl zaútočit z blízkosti. Sprostě zaklel, ale zkoušel to dál. nakonec však byl zasažen koulí energie a zůstal bezvládně ležet na zemi.

  Chris neúnavně útočil. V očích měl výraz štvané laně, ale ještě něco jiného. Prosbu. Žádal Shiona, aby ho zabil. Aby nedovolil temnotě ovládnout Winfield. „Nežádej mě o to, Chrisi. Prosím. Nedokážu to, příliš mi na tobě záleží!“

  Chris na okamžik přestal útočit. „Prosím, jen tak nás všechny můžeš zachránit.“

  „Ale ne tebe!“

  Opět začal útočit. Anri se tím evidentně bavil. „Proč svoje princátko nezabiješ, když o to tolik prosí?“ ptal se výsměšně. „Ach bože, ne. Neříkej mi, že ho miluješ. To už by bylo příliš,“ deklamoval. Shion po něm střelil pohledem.

  Halou třeskl výstřel a Chris se zastavil. Padl na jedno koleno. Nevěřícně otočil hlavu a uviděl za sebou Senu, jemuž se ještě kouřilo od pistole. „Christopher-sama!“ vykřikl Shion a rozběhl se k němu. Pohledem proklínal Senu. Tomu po tvářích tekly slzy, ruka se zbraní se nekontrolovatelně třásla. Přesto byla jeho muška přesná jako vždy. Tam kde bylo Chrisovo srdce se pomalu vytvářela krvavá skvrna.  

  Shion ho zachytil do náruče ještě než stihnul upadnout na zem. „Chtěl jsem zemřít tvojí ruku, Shione,“ šeptal Chris. „Ne!“ odporoval. „Ty nezemřeš. Dostaneme tě z toho,“ přesvědčoval ho. Nebo spíš sebe? Věděl, že není šance ho zachránit. Už ne.

  Rozkašlal se. „Musíte najít Shoua s Kaiem. Oni jediní mohou vládnout ve Winfieldu za mě. Pomáhejte jim oba, ano? Alespoň ze začátku.“

  Shion ho k sobě přitiskl a jeho horké slzy mu stékaly na tvář. Chris vztáhl ruku a pohladil ho po tváři, palcem setřel zbloudilou kapku. „Čas to zahojí. Miluji tě, jen jsem ti to měl říct dřív.“

  „Čas to nezahojí a ty to víš. A já jsem ten kdo mlčel. Já to měl říct. Já měl zabránit splnění té věštby. Já…“

  Položil mu ukazovák na rty. „Tys to nemohl tušit. Nemůžeš za to. Nedávej si vinu, prosím tě,“ vydechl. Ještě naposledy se střetly očima a pak Christopher, král Winfieldu, zavřel oči navždy. Shion ho objal a přitiskl k sobě. Kolébal ho v náruči, jako by mu tak mohl vrátit život.

  Sena k němu přešel a položil mu ruku na rameno. Nestačil zareagovat a Toudou-sensei se po něm ohnal pěstí a ještě jednou. Nechal se bít, protože věděl, že jinak by s tím ani on sám nemohl žít. Zabil svého krále, přítele, druha v boji, i když nebyla jiná možnost.

  Shion klesl na kolena a sevřel hlavu v dlaních. „Prooooooooooooč?!“ zvolal až se kamenné zdi otřásli. Ani si nevšiml, že Sena stihl zabít i Anriho, který byl natolik v šoku z toho, že zastřelil Christophera, že si přestal hlídat záda.

  Mizuochi se raději vzdálil a nechal Shiona jeho zármutku. Věděl, že tohle ponese hodně těžce. Druhý den nechal ohlásit, že král Winfieldu je mrtvý. Dal pátrat po Kaiovi se Shouem, aby se starší z nich ujal trůnu.

  Věštba byla zlomena. Už žádná temnota, žádná válka. Jen svoboda. A tu pro svůj lid vykoupil Christopher svým životem. Za několik týdnů se konečně našli Kai se Shouem. Oba byli Chrisovou smrtí naprosto šokováni. Přesto si Shou uvědomoval svoje povinnosti a usedl na trůn jako král.

  O Shionovi už nikdo z nich nikdy neslyšel. Sena se domníval že odešel, aby nemusel žít obklopen věcmi, které by mu připomínali Chrise. Ani on sám v tom nedokázal žít. Přesto to vydržel několik měsíců, aby pomohl novému králi, jak slíbil Christopherovi, a pak i on opustil Winfield.

 

  Stál nad jednoduchým křížem a hleděl do dálky. Pohřbil Christophera na jednom výstupku u moře. Klesl na jedno koleno a pohladil zem, pod kterou ležel. „Nemusel jsi to dělat, Chrisi. Mohli jsme tě zachránit jinak,“ zašeptal. „Nikdy na tebe nezapomenu.“ 

  Postavil se a mohl přísahat, že mu vítr donesl Chrisův hlas, který šeptal. „Nezapomenu, nezapomenu…“

 

 

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

......

(akyra, 2. 2. 2009 11:54)

bylo to krásné ale hodně smutné

no to snad není pravda

(Sora, 31. 10. 2007 18:24)

No to snad není pravda ty jsi jediný člověk který mě svou povídkou normálně rozbrečel.Jak já nenávidím smutné konce.Škoda že to nebyl happyend.Ale jinak to bylo mocinky pěkné.

!!!!!!!!!!!!!!!!

(Kat, 19. 9. 2007 23:44)

Tak to byla nádherá. Krásná smutná povídka a mám z toho depresi. Zkusím přečíst něco jiného.
Promin jsem v takové depresi, že víc toho nezvládnu.

vzlyk

(jun..sss, 30. 7. 2007 14:53)

moc krásné, ále za chvilku se asi zblázním. Nejdříve v seriálu Nagi pak Naoto a teď i Chris..myslím že budu mít maraton slz

(www.nakamuras-guidepost.estranky.cz)

(Devilsing alias Haji-san666, 23. 7. 2007 18:48)

Naze?Naze??Naze??

Proč mi to děláš :( Proč každý příběh s Angels Feather, který si přečtu tak končí špatně...proč???...co sem komu udělala..jenom chci aby byli oba hrdinové příběhu šťastní..."pláč"

Sorry za tu kritiku...počkat "zamyšlení"..to vlastně není kritika...to je jen moje sobecké nutkání a chtíč po pozitivně končících povídkách..:))

povídka byla honto kawaii ;)) Jen tak dál :)

krasa

(Leia, 19. 7. 2007 21:26)

teda, ty nas nutis k slzam :D
je to nadherne

*****

(Bea, 19. 7. 2007 20:12)

Holka, ty si tak neskutečně koleduješ!! Já tě asik něčím přetáhnu po hlavě... PROČ, PROČ, PROČ??!! Ptám se jak Shion! PRoč musel Chris umřít...

Ne, že bych nějak chtěla shazovat příběh. Vůbec! Naopak... Něco tak krásného a dojímavého jsem už hodně dlouho nečetla... Něco, co by mě donutilo skoro brečet. Něco, co by vyjádřilo... Ne, to se nedá popsat slovy. To máš jenom někde v duši a kdykoliv se to pokusíš vyslovit, vyjdou jenom nesrozumitelné citoslovce...

Doufám, že to pochopíš i tak Keiro... Byl to moc krásný příběh.

Jedinou šancí na svobodu, stane se přání uložit prince do hrobu... Sbohem Chrisi...