Stál na břehu moře a hleděl do dálky. Naoto, pomyslel si. Ještě stále měl živě v paměti, jak spolu bojovali. Je to tvoje vina, Shou. Zemři!  Slyšel dokonale jeho hlas. Proč to udělal? Proč se dal na druhou stranu?

  Odpověď byla nasnadě. Protože ho k tomu přinutili. Protože ho ovládali. Copak si nemohli najít nějaký jiný cíl? V paměti mu vytanula vzpomínka na Nagiho, který zemřel jen proto, aby ochránil jeho bratra. I on byl přeci ovládaný stejně jako Naoto.

  Jenže Nagi si vzpomněl. Vzpomněl si na to, že Kaie vlastně miluje a raději zemřel, než aby viděl smrt svého přítele. Proč si nevzpomněl i jeho přítel? Proč by ho klidně zabil? Nepřibližuj se ke mně, Shou. Další slova, které pronesl Naoto. Bylo to ve chvíli, kdy si na okamžik na vše vzpomněl.

  Vzápětí však opět jeho duši ovládla temnota. „Shou,“ ozval se za ním hlas jeho bratra. Otočil se na něj. „Kaii,“ pronesl klidně. „Je mi líto, Nagiho, Kaii. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo,“ šeptal.

  Bratr k němu přišel a položil mu ruku na rameno. „Nebyla to tvoje chyba, Shou. Vím, že ses mu pokusil zabránit a pomoci mu vrátit se do světla. Důležité je, že si Nagi vzpomněl, i když přitom přišel o život.“

  Kai se na dlouhou dobu odmlčel, ale pak se nadechl a začal vyprávět. „Víš, když jsem Nagiho poznal, byl jsem sám. Odtrhli mě od mého staršího bratra a já nevěděl, co mám dělat. Jediný přítel pro mě byl Nagi. Když jsme dospěli, uvědomil jsem si, že ho vlastně miluji. Ne jako přítele, ale jako něco víc. Chtěl jsem být navždy s ním.“

  Shou k němu přešel a objal ho. „Nechci, abys o tom mluvil, Kaii. Teď už jsme zase spolu a já nedovolím, aby nás něco rozdělilo.“

  Kai se usmál. „Máš pravdu. Není vhodné vzpomínat. Nikdy na něj ale nezapomenu.“

  „To po tobě ani nikdo nechce. Vím, že je to silné. Naprosto tě chápu.“

  „Protože prožíváš něco podobného?“

  Shou sebou trhl a zadíval se na něj. „Co tím myslíš?“ optal se. „Necítíš se úplně stejně, protože tvůj přítel Naoto je na tom stejně jako Nagi? Jenže on si nevzpomněl, že? Vrátil se k nim a je jasné, že od něj můžeme očekávat útok. Není to tak, že se cítíš provinile, protože ti něco říká, že jsi tomu mohl zabránit?“

  Starší bratr na něj tiše hleděl. „Možná máš pravdu, Kaii. Opravdu si myslím, že jsem tomu mohl zabránit. Jenže jsem to neudělal. A protože od něj můžeme očekávat útok rozhodl jsem se…“ odmlčel se, zhluboka se nadechl a pokračoval. „Rozhodl jsem se od vás odejít.“

  Vypadal jako by dostal pořádnou ránu do hlavy. „Co tím chceš říct? Teď když jsme se zase našli mě chceš opět opustit?“ zeptal se těžce. „Není to fér, já vím, ale nemůžu jinak. Nechci ohrozit nikoho z vás. On jde po mě. Proto se mu já musím postavit.“

  Kai nakonec přikývl. Bylo na něm vidět, že je mu to líto, ale zřejmě ho také chápal. Udělal bych to samé pro Nagiho, pomyslel si. „Dobře,“ přikývl nakonec. „Vrátím se, Kaii, přísahám.“

  „Já vím.“

  Shou ho ještě naposledy objal a pak se rozběhl po pláži. Dávej na sebe pozor, bráško, pomyslel si Kai, který ho pozoroval. Pak se otočil a vydal se zpět do školy. Tam na něj čekal Chris a zbytek jeho přátel. „Kde je Shou?“ zeptal se Christopher.

  Kai pokrčil rameny. „Odešel.“

  „Odešel? Cože?!“ vykřikl Chris. „Co myslíš tím, že odešel? Kam? Vždyť jsme měli jít pátrat po našich nepřátelích.“

  „Já to vím,“ odvětil Kai. „Jenže Shou teď myslí na něco úplně jiného.“

  „Je v tom Naoto, že?“ prohodil Shion. „Přesně tak. Zřejmě jsem nebyl jediný koho zasáhla Nagiho smrt. Shou si díky tomu uvědomil, že je skoro ve stejné situaci jako já.“

  „Ale kam šel? Copak ví, kde ho hledat?“ ptal se Sena. „Neví. Zřejmě se domnívá, že pokud se doví, že je sám půjde po něm.“

  „Chceš naznačit, že dělá volavku?“

  Smutně přikývl. „Je to možné.“

  „Ačkoli to víš, přesto jsi ho nechal odejít?“ ptal se Chris. „Ano. Vím, že by ho nic nedokázalo zastavit. A vím, že nebude mít klid, dokud se tahle věc nevyřeší. Ať už to dopadne jakkoliv, Shou se nevrátí dokud nebude po všem.“

  „Pokud se však vůbec vrátí,“ odvětil si pro sebe Sena a vzápětí se přikrčil, protože ho Chris praštil po hlavě. Ten se na něj nechápavě zadíval, ale on jen kývnul hlavou na Kaie. Ten svěsil hlavu. „Počkej, Kaii, nic přeci není jasné dopředu. Shou se určitě vrátí,“ snažil se ho rychle ujistit.

  Oslovený se na něj podíval. „Já vím,“ odvětil klidně. „Přísahal mi, že se vrátí. Slíbil mi, že mě už nikdy nenechá samotného. A já mu věřím. Dokud se můj bratr nevrátí, neodejdu ze školy.“

  Všichni kolem něho přikývli. Chápali ho. Byl dlouho bez něj a teď pro něj, byť sebe nevinnější myšlenka, na to že by ho ztratil, byla nesnesitelná.

  Naprosto bez cíle bloumal okolím. Zřejmě to nebude tak jednoduché, pomyslel si. Neměl ani to nejmenší zdání, jak Naota vylákat. Je možné, že je mrtvý, ozval se náhle hlas někde uvnitř jeho. Ne! To není možné. On žije. Já to vím. A najdu ho.

  Pak mu náhle došlo, že až ředitel zjistí, že opustil školu jistě za ním Naota pošle sám. Nebylo totiž pochyb o tom, že za všechny nitky tahá právě on.

  Po zádech mu přejel mráz a on se prudce otočil. Přímo za ním stál ten na koho myslel s mečem připraveným k boji. „Naoto,“ vydechl. Ten nijak nereagoval. Náhle klesl na kolena a chytil se za hlavu.

  Shou jen bezmocně sledoval jeho bolest. Na zádech se mu objevila černá křídla. I druhému z mladíků vyrazila, ale tahle byla pro změnu čistá jako padlý sníh. „Naoto,“ zopakoval tiše. Střetly se pohledy.

  Jeden byl naprosto prázdný a bez citu ovládaného člověka, druhý plný smutku a zoufalství. Shou vytáhl meč, ale byl rozhodnut mu neublížit. Boj mohl začít.

  Naoto prudce zahájil výpad a Shou měl co dělat, aby ho odrazil. Bojovali tak rychle, že nebylo poznat, kdo útočí a kdo se jen brání. „Naoto, prosím tě, osvoboď se od toho,“ volal. „Je to tvoje vina, Shou. Kdybys mě předtím neopustil. Kdybys zůstal se mnou pořád…“

  Chápal to. Měl s ním odejít na střední školu, ale on místo toho pátral po svém bratrovi. Tenkrát si neuvědomoval jak moc mu na Naotovi záleží. Ani jak moc záleží Naotovi na něm. jenže teď už bylo pozdě chtít vrátit čas.

  Myslel si, že mu rozumí. Že chápe, že je pro něj ztracený bratr to nejdůležitější na světě. Zřejmě ho i chápal, dokud mu do srdce nezaryli temnotu. „Zemři, Shou!“ ozvalo se náhle a jeho pravým bokem projela ostrá bolest. „Naoto,“ vydechl a bleskovým pohybem útok vrátil.

  Meč se zaryl do masa a Shouovi přeběhl mráz po zádech. Jeho přítel padl na kolena. Odvážil se podívat, kam ho zasáhl. Do levého stehna. To nebylo tak hrozné. Jeho zranění bylo pravděpodobně mnohem horší.

  Přesto však temná křídla zmizela a mladík padl tváří do prachu. Rychle, jak jen mu to bolest dovolila, k němu přešel a padl vedle něj na kolena. Otočil ho tváří nahoru. Byl bledý jako křída, ale dýchal.

  Shou ho opatrně zvedl a přehodil si ho přes záda. Nedaleko odtud předtím zahlédl jakousi chatku. Konečně se k ní dostali a on prudce otevřel dveře. Nikdo zde nebyl, takže usoudil, že by také nikomu nevadilo, kdyby si jí půjčili.

  Položil přítele na postel. Rozhlédl se kolem a spatřil džbán s vodou a nějaké staré hadry. Rychle je namočil do vody a několik jich nechal suchých.

  Roztrhl Naotovi levou nohavici a zastavil krvácení. Pak jemně setřel zaschlou krev. Rána nebyla tak hluboká, ale přesto jí převázal několika suchými hadry. Pak ho přikryl pokrývkou a posadil se na židli.

  Bolest mu připomněla, že i on sám je zraněný. Sundal si košili a prohlédl si rozsah škod na svém těle. Tohle bude horší, pomyslel si mdle, protože se mu začínaly dělat mžitky před očima.

  Hlavně teď neomdli!, nabádal se, ale zbytečně. Všechno zčernalo a on upadl do sladkého zapomnění bezvědomí.

  Naoto se probudil s neurčitým pocitem. Jakoby se vrátil z daleka. Pak si na vše vzpomněl. Na to co se odehrálo u ředitele školy, jak ho nějakým způsobem ovládl. Zbytek byl však zamlžený jako v husté mlze.

  Rozhlédl se kolem a snažil si uvědomit, co se vlastně stalo. Chtěl se posadit, ale bolest v levé noze mu to nedovolila. Pohledem putoval po místnosti, až mu padl na bezvládně ležící tělo na zemi. „Shou?“ zašeptal.

  Žádná odpověď. Jakoby ho vůbec neslyšel. Všiml si kaluže krve kolem přítelova těla a prudce se nadechl. Nepochyboval o tom, kdo ho zranil. On sám.

  Jak jsem se ale dostal sem?, ptal se v duchu. Musel mě sem přinést. Jediné co si pamatoval než upadl do bezvědomí bylo, že padl na kolena. Opatrně se nyní posadil rozhodnut pomoci příteli.

  Dopajdal k němu a modlil se, aby ještě žil. Bylo možné, že tady ležel tak dlouho, že ztratil příliš  mnoho krve a… Ne, nechtěl na to myslet. Otočil ho na záda a s úlevou zaregistroval, že se jeho hruď ještě zdvíhá.

  Vzal ho pod paží, opřel si ho o rameno a došoural se i s ním k posteli, na kterou padl i s ním, protože se mu podlomila noha. Rychle vstal a otočil ho. Prohlédl jeho ránu a zjistil, že je dost hluboká.

  První co udělal bylo, že zastavil krvácení. Rána mohla být zanícená a on neměl po ruce nic, čím by jí mohl vyčistit. Zběsile se rozhlížel kolem sebe a snažil se na něco přijít. Pohled mu padl na karafu s něčím, co se radši ani nesnažil identifikovat.

  Zřejmě to však byl nějaký alkohol neznámého původu. Rychle k tomu dokulhal, popadl to a jal se to nalít do přítelovy rány. Nejdřív na něj však nalehl plnou vahou, protože věděl, že tohle rozhodně nebude přijato bez odporu.

  Zuby sundal uzávěr a lil… Shou sebou začal škubat, házet rukama, kopat nohama, ale nezastavil ho. Byl rozhodnut pořádně to vyčistit. Když si byl jist, že rána je čistá, počkal až se přítel uklidní a teprve potom se z něho skulil.

  Prohlížel si jeho bledý obličej a ostře si uvědomoval, že je to jeho vina. Rychle mu zranění ovázal, ujistil se že je v pořádku. „Odpusť mi to, Shou,“ zašeptal. „Zřejmě se už nikdy nevymaním z vlivu temnoty…“ s těmito slovy a smutkem v srdci ho opustil. Doufal, že navždy, aby ho už nikdy nemohl ohrozit.

  Venku se již slunce klonilo za obzor, když se konečně probudil. „Naoto?“ zašeptal. Pak si uvědomil, že leží v posteli, kam předtím uložil přítele. Jak jsem se sem dostal?, ptal se v duchu.

  Podíval se kolem a zjistil, že Naoto tady už není. Zavřel oči. Takže mě opustil, pomyslel si zdrceně. Nestihl jsem mu nic říct. Nestihl jsem se mu omluvit, nestihl jsem říct… Zarazil se. Ještě nebyl připraven na to pomyslet, natož to vyslovit nahlas. V koutku duše však dávno věděl, že…

  Opatrně se posadil. Sykl bolestí, ale zatnul zuby rozhodnut postavit se. Našel svojí košili a rychle si ji oblékl. Pranic nedbal, že je celá od krve. Jinou tady prostě neměl. Jediné na co dokázal myslet bylo najít Naota.

  I kdyby ho to mělo stát život. Jenže nepočítal s jednou věcí. Že se tady objeví Kai s Chrisem. „Shou,“ zvolal někdo zvenku. „Shou jsi tam? Jsi v pořádku?“

  Nestačil ani odpovědět a už se dovnitř vřítil jeho bratr a bratranec. Ještě stále si moc nezvykl na to, že Christopher – princ – je jeho bratrancem. Měl ho rád, ale byl to zvláštní pocit mít příbuzné po tolika letech samoty.

  Jakmile spatřili jeho zkrvavenou košili, bylo jasné, že se za Naotem hned tak nedostane. „Co se stalo?“ ptal se Chris. „Kdo ti to udělal?“ přidal se Kai. „Naoto,“ prohodil smutně. „Naoto?!“ ozvalo se unisono. „Proč nám tedy psal, že jsi zraněný a kde tě najdeme?“ vyrazil ze sebe překvapeně bratr.

  „Cože?“ vyhrkl. „Máte ten dopis nebo vzkaz, nebo co vám to vlastně psal?“

  Přikývli. „Tady,“ podal mu Chris kousek papíru. Shou je zraněný, najdete ho ve staré boudě za lesem. Pospěšte si. Naoto

  Shou na ten stručný vzkaz hleděl jako na modlu. Takže to znamenalo, že o něj měl starost. Proč ale odešel takhle bez rozloučení? „Vrátíš se s námi do školy,“ vytrhl ho ze zamyšlení Kaiův hlas.

  Zavrtěl hlavou. „Ne, Kai. Ještě jsem neskončil. Neskončí to dokud jeden z nás…“

  „Opovaž se to říct, Shou. Nehodlám tě ztratit ve chvíli, kdy jsem tě znovu našel. Vím jak se cítíš, to mi věř, ale nedovolím ti to,“ odporoval mu Kai rozechvělým hlasem. Chris mu položil ruku na rameno. „Kai má pravdu, Shou. Chápeme tě, ale musíš se vrátit s námi. Alespoň dokud se neuzdravíš.“

  Znovu zavrtěl hlavou. „Ne. Zůstanu tady ať se vám to líbí nebo ne.“

  Kai kývl. „Tak fajn. V tom případě tu zůstaneme s tebou.“

  A bylo rozhodnuto. Shou okamžitě poznal, z jejich zatvrzelých výrazů, že se jen tak nehodlají vzdát výsadního postavení jeho hlavních ošetřovatelů. Povzdechl si. „Tak dobře, ale jakmile mi bude lépe, nebudete mi bránit v tom, abych pokračoval.“

  Pokrčili rameny. „Copak máme na vybranou?“ vydechl smutně Kai. „Netvrď mi, že ty bys neudělal to samé, kdybys zjistil, že Nagi žije.“

  „Jenže on je mrtvý, že?“ šeptl jako v transu. Shou, aniž by dbal na bolest, vstal, přešel k bratrovi a pevně ho objal. Držel ho pevně, jako by do sebe chtěl vstřebat všechen jeho zármutek a žal.

  Chris je oba pozoroval a uvědomil si, jak mají podobné osudy. Kai ztratil Nagiho, jediného přítele o kterém se domníval, že má a Shoua zřejmě čeká to samé v podobě Naota. Byla tu sice možnost, že by se vymanil ze síly temnoty, ale ještě nezažil sílu, která by to dokázala.

  Jak je tak sledoval už to nevydržel, přešel k nim a oba je objal. Bylo to tak dlouho, co cítil přítomnost rodiny. Hodnou chvíli tam tak stáli a jen se drželi v objetí, jako by jeden z druhého chtěl načerpat sílu.

  Shou tlumeně zasténal v domnění, že ho neuslyší, ale to se zmýlil. „Shou ty musíš okamžitě do postele,“ prohodil nekompromisně Chris. Mladík věděl, že nemá na vybranou a tak se poslušně nechal odvést k lůžku.

  Kai se vedle něj posadil na židli a začali si povídat o všem možném. Chris opustil místnost, protože věděl, že si mají hodně co říct a navíc on sám potřeboval přemýšlet.

  I když byl Naoto pod vlivem temnoty, přesto dokázal Shoua ošetřit a ještě poslat pro pomoc. Proč to udělal? Bylo možné, že by se z toho dostal? Nebo to bylo jen na chvilku? Nevěděl. Byl ale rozhodnut za každých okolností Shouvi pomoci.

  Náhle se kolem něj zvedl vítr a on věděl, co to znamená. Nepřátelé přicházejí. A opravdu, ze země náhle začínaly vyrůstat obrovské nestvůry, které ani nešly popsat. Měly čtyři ruce, tři oči, celou kůži šedou jako by to bylo jejich brnění.

  „Kaii!“ zvolal dovnitř. „Chraň Shoua!“

  Pak už tasil meč a dal se do bránění svých bratranců. S každou zabitou příšerou, jako by se narodily další dvě. Nakonec už to sám nezvládal a musel zavolat na pomoc Kaie. „Nesmíme je pustit dovnitř. Je jasné, že jdou po Shouovi,“ prohodil směrem k němu. Ten jen němě přikývl a dal se do boje.

  Byla to těžká bitva, ale nestvůry si zřejmě uvědomily, že se přes ně dva nedostanou a vzdaly to. S ulehčením se na sebe usmáli a vrátili se do chaty. Tam se zděšením zjistili, že Shou je pryč. Jen na posteli ležel vzkaz: Děkuji vám, že jste se tolik zabývali mými přáteli. Nemějte obavy, Shou u mě bude v té nejlepší péči. Naoto

  „Proč tohle udělal?“ ptal se naprosto zmateně Kai. „Nejdřív nám pošle lístek, že je Shou zraněný, abychom si pospíšili a teď ho takhle unese.“

  „Myslím si, že se zase vrátil pod nadvládu temnoty,“ zašeptal Chris. Takže to bylo tak jak jsem si myslel. Naoto se na chvíli vymanil ze tmy a chtěl zachránit přítele. Ve chvíli kdy ho však zase začali ovládat se pro něj vrátil, aby ho odvedl neznámo kam. „Není moc velká šance, že ho najdeme, Kaii,“ prohodil smutně.

  Jeho bratranec jen prudce zavrtěl hlavou. „Nenechám ho napospas jemu, Chrisi.“ Položil mu ruku na rameno. „Já to vím, ale v tuhle chvíli nemůžeme nic dělat. Jen čekat.“

  „Jenže na co?!“ ohradil se prudce. „Na to, až ho prostě jen tak zabijou?“

  Zoufale klesl na kolena a složil hlavu do dlaní. Chris poklekl vedle něj a položil mu ruku na rameno. „Nechci ho ztratit stejně jako ty, Kaii. A navíc mi něco říká, že Naoto mu jen tak neublíží.“

  „Zajímalo by mě, kde se v tobě bere ta jistota,“ zauvažoval nahlas. „Nagi tě přeci taky nedokázal zabít, pamatuješ?“

  „Jenže Nagi a já jsme se…“ prudce se odmlčel a zadíval se na bratrance. „Počkej, chceš říct, že si myslíš že Shou a Naoto se také…“

  „Milují? Ano. Jsem si tím naprosto jistý. Dalo se to poznat jednak podle toho vzkazu, který jsme dostali a jednak podle toho jak byl tvůj bratr smutný.“

  „Musel jsem být slepý, když jsem si to neuvědomil. Jenže to ještě neznamená, že ho nedokáže zabít,“ dodal úzkostlivě. „Jsem si téměř jistý, že než se tak stane najdeme je. A teď pojď. Myslím, že budeme potřebovat menší pomoc. Vrátíme se do školy a spojíme se se Senem, Shionem a zbytkem dobrovolníků, kteří se budou chtít vydat na záchranou misi.“

  Společně se vydali zpět do školy.

  Probudil se v nějaké kobce a první co si uvědomil bylo, že je připoutaný k jakémusi kříži. Mimoděk si vzpomněl na Nagiho, kterého také takhle našli. Má to snad nějakou spojitost?, pomyslel si.

  Otevřely se dveře a v nich stál… Naoto. „Co se mnou hodláš udělat?“ optal se klidně. Podíval se na něj. „Ještě nevím, Shou. Mám příkaz tě zabít, jenže jedna moje část se tomu pořád brání. Nevíš, čím by to mohlo být?“

  Zavrtěl hlavou. „To teda nevím. Proč se proti tomu nesnažíš bojovat? Proč se tomu nevzepřeš?“ ptal se zoufale. „Protože to nedokážu, Shou. Tys byl vždycky silnej, ale já ne. Jsem slaboch. Proto si mě vybrali.“

  „To ti nakukali oni? Víš moc dobře, že to není pravda, Naoto. Tys nikdy nebyl slaboch. Jsi skvělej kluk, a právě proto tě…“ zarazil se. Zase to nedokázal říct. Ani v tento okamžik, který možná byl osudovým, to nedokázal vyslovit. „Právě proto mě tak nenávidíš?“ vyvodil si z toho svoje Naoto. „Ne. Není pravda, že tě nenávidím.“

  „Tak proč jsi mě opustil? Proč ses mě pokusil zabít?“ šeptal. Shouovi došlo, že teď není pod vlivem temnoty. „Musel jsem najít bratra, myslel jsem, že to chápeš,“ prohodil tiše. „I já jsem si to myslel, Shou. Jenže jsem si uvědomil až teď, že jsem tomu ve skutečnosti vůbec nerozuměl. Myslel jsem, že ti na mě záleží, ale ty sis prostě odešel.“

  „Protože jsem musel najít Kaie, copak je tak těžké to pochopit? Jak by ses v mé situaci zachoval ty?“ volal zoufale.

  Místo odpovědi odešel z místnosti a nechal Shoua jen jeho myšlenkám. Ten svěsil hlavu a poprvé si přiznal to, co se mu snažili říct všichni, totiž to že Naota navždy ztratil. Nebylo to však díky temnotě, ale díky jeho vlastní hlouposti.

  Nedokázal mu říct, co k němu cítí a teď to takhle dopadlo. A věděl, že i když mu to řekne, tak se nic nezmění. Vůbec nic. Už není cesty zpátky. Stačí jediný chybný krok a spadne do propasti. Do propasti zoufalství, smutku a beznaděje.

  Zavřel oči a snažil se uklidnit. Rozhovor se Shouem mu na klidu moc nepřidal. Zabij ho! Zabij ho, ale až si pro něj přijdou přátelé, chci aby to viděli. Zase ten hlas, pomyslel si, chytil se za hlavu a padl na kolena. Nutí ho dělat něco co nechce.

  Nechce Shoua zabít. Chce mu jen říct... Sám nevěděl, co k němu vlastně cítí. Nevěděl jestli je to nenávist nebo… Proč na to nedokážu ani pomyslet?, ptal se zmateně sám sebe. Je to snad proto, že nechce nic cítit, až ho donutí ho zabít?

  Prudce zavrtěl hlavou, aby si jí tak pročistil. Nebyl na to připraven, ale věděl, že až mu zase ovládnou mysl nedokáže se tomu bránit, i kdyby chtěl. Přešel ke dveřím za nimiž byl Shou. Opatrně otevřel malé víko, aby se na něj mohl skrz malé okýnko podívat.

  Visel tam v řetězech, hlavu svěšenou jako by mu na bedrech ležela všechna tíha světa. Byla docela ironie, že právě takhle se cítil Naoto. Rychle zavřel poklop a opřel se o dveře. Náhle venku uslyšel šramot a nějaké hlasy.

  Takže mě přeci jenom našli, pomyslel si trpce. Znamenalo to jediné: ředitel školy jim řekl, kde najdou jeho i Shoua. Vydal se pro svého zajatce. Odvázal ho, přenesl doprostřed velkého sálu a tam ho opět přivázal ke kříži. Přesně jako to udělali Nagimu. Show mohla začít. Přesně podle plánu.

  Venku se mezitím tiše blížili Chris, Sena, Kai, Shion a …  „Mějte stále na paměti, že je to s největší pravděpodobností past,“ pronášel právě šeptem Chris. Všichni přikývli. Věděli to. Kai byl nervózní, protože se bál jestli nepřišli pozdě.

  Neodpustil by si kdyby ztratil ještě Shoua. Proklouzli do veliké budovy a rozhlédli se kolem. Nikde je nečekali příšery, se kterými se již setkali, jak předpokládali. Opatrně procházel místnost po místnosti a očekávali protivníky. Žádný se však neobjevil.

  Konečně našli Shoua, který bezvládně visel v okovech. Kai se na okamžik zastavil. Tak moc to připomínalo ten den kdy ztratil Nagiho. I jeho našli takhle. V okovech na kříži. Zavřel oči, aby je vzápětí otevřel a rázným krokem vyrazil k bratrovi.

  Rychle ho sundal a Shou se konečně probudil. „Kai,“ zašeptal. Rozhlédl se kolem. „Vy jste přišli.“

  Pak jako by se vzpamatoval. „Musíte odtud vypadnout. Je to určitě past. Nemůžu vás ohrozit!“

  Než stačil kdokoliv cokoliv udělat ocitli se v jakési jiné sféře. „Máš pravdu, Shou. Je to opravdu past,“ ozval se hlas Naota. Shou se prudce otočil. Jeho přítel ještě nebyl pod vlivem. Hleděli si do očí. Zelená splynula s modrou.

  Jenže pak se modrá začala měnit na rudou a bylo jasné, že Naoto se pomalu ztrácí v temnotě. „Ááááááá,“ vykřikl a klesl na kolena. Opět se objevila černá křídla. Postavil se a tasil meč. Shouovi nezbylo nic jiného než se bránit.

  I ostatní se připravili na boj, ale Shou je zarazil. „Prosím, tohle je jen mezi mnou a Naotem. Nechci, abyste se do toho pletli.“ Ustoupili, ale ne na dlouho. Objevili se jiní nepřátelé, kteří rozhodně nepatřili do jeho světa.

  Každý kdo tam stál měl co dělat.

  Shouovi se zatím objevila křídla. Kroužili kolem sebe s Naotem jako dva jestřábi, oba čekajíc, který z nich zaútočí dřív.

  Nakonec to byl Naoto, kdo první vyrazil k útoku. Shou ho odrazil, ale byl tak rychlý, že sotva se mu podařilo to odvrátit, útočil znovu. Opět bojovali natolik rychle, že bylo těžké sledovat kdo je na tom lépe.

  Oba byli zranění, ale oběma to bylo jedno. Jeden toužil toho druhého zachránit, druhý zabít. Zabij ho!, zaslechl opět ve své hlavě. Ne, bránil se, ale marně. Síla, která ho ovládala zvítězila.

  Naoto se zastavil a přestal bojovat. Shou také přestal, protože mu nechtěl ublížit. Jen mlčky sledoval, jak se jeho přítel několika mocnými mávnutími křídly vzdaluje. Co to dělá?, ptal se sám sebe. Bylo to zvláštní.

  Pak mu to došlo. Potřeboval získat prostor, aby na něj mohl vystřelit energii. Nehodlal mu to usnadnit a rozběhl se proti němu v úmyslu zabránit mu v tom.

  Naoto to viděl zkresleně a zdálo se mu, že na něj Shou opět útočí a proto vystřelil. V tu chvíli se Shou zastavil a odevzdaně čekal na ránu. „Shou!“ vykřikl Kai, který vše viděl. Rozběhl se k němu, ale Chris ho zastavil. „Pusť mě!“ křičel, ale Chris nepovolil.

  Shou ještě okamžik váhal, a pak vyslovil to, co tak dlouho toužil sdělit. „Miluji tě, Naoto,“ zašeptal, ale přesto si byl jistý, že ho slyšel. Dlouho potlačované city vyvřely na povrch.

  Přítelovy oči se změnily. Už nebyly rudé, ale vrátila se jim jejich původní modrá barva. „Shou!“ vykřikl a rozběhl se. V tu chvíli bílé světlo narazilo.

  Shou očekával náraz, ale nic necítil. Prudce se otočil a uviděl něco, co už nikdy vidět nechtěl. Naoto se postavil do rány a tím ho zachránil. „Neee!“ vykřikl Shou a rozběhl se k němu.

  Klekl si vedle něj. „Naoto,“ zašeptal. Žádná reakce. „Nesmíš umřít, slyšíš?“ vykřikl a začal s ním cloumat. „Nesmíš sdílet stejný osud jako Nagi. Nesmíš umřít jen proto, abys mě zachránil, rozumíš? Nesmíš mě teď opustit!“ vzlykal mu do hrudníku.

  Ucítil čísi dotek ve vlasech. Zvedl hlavu a zadíval se na Naota. Ten se na něj mírně usmíval, konečně svobodný. „Není ti nic, Shou?“ zašeptal. Ten jen zavrtěl hlavou, protože přes slzy nebyl schopen mluvit. „Odpusť mi. Nechtěl jsem ti ublížit.“

  „Já to vím, Naoto, ale ublížíš mi jestli mě teď opustíš, rozumíš?“ prosil ho. „Nemám sílu bojovat. A ani nechci, Shou. Vím, že pokud bych se z toho dostal, stejně by mě zase ovládli. Znovu bych tě ohrozil. A to nechci. A víš proč, Shou?“

  Zavrtěl hlavou. „Nevysiluj se, Naoto. Prosím. Nenechám tě odejít, rozumíš? Nedovolím aby mi tě odvedla smrt.“

  Naoto se opět mírně usmál. Z koutku úst mu začal stékat pramínek krve. „Protože tě miluji, Shou. Proto ti nechci už nikdy ublížit. Můžu tě o něco poprosit?“

  „O cokoliv,“ vyhrkl a myslel to naprosto vážně. „Řekni to ještě jednou.“

  Sklonil se k němu blíž a zašeptal. „Miluji tě, Naoto.“ Pak udělal něco v co nikdy nevěřil. Políbil ho. Byl to zoufalý polibek. Polibek někoho, kdo ví, že odchází. Shou cítil ve svých ústech příchuť jeho krve, ale nepřestal.

  Chtěl, aby jeho přítel odešel s příchutí jeho lásky na rtech. Pomalu se od něj odtáhl. „Sbohem, Shou,“ zašeptal. A pak se stalo přesně to samé co Nagimu. Jednoduše se rozplynul v nekonečnu.

  Jediné co mu zbylo bylo jedno černé peří z jeho křídel. Dál tam klečel a hleděl na místo, kde ještě před chvílí byl Naoto. Z očí mu tekly mlčenlivé slzy. Nikdo se k němu neodvážil přiblížit v očekávání výbuchu jako u Kaie.

  Nic takového se však nestalo. „Sbohem, Naoto,“ zašeptal a vstal. Otočil se a aniž by se zajímal o ostatní, odešel z té prokleté budovy. Jediné na co dokázal v tu chvíli myslet byla pomsta.

  Pomsta a ještě něco. Byla to touha… Touha vyslovit… Touha vyslovit zakázané, touha říct: miluji tě.