Já musím být blázen. Opravdový blázen. Co to děláš?, křičí na mě rozum, ale srdce je hluché. Srdce buší a zpívá. Ne, nezpívá. Jen buší do rytmu dvou kroků, které se proplétají. Jsem blázen, že tady následuji toho chlapce.

Co o něm vlastně vím? Všehovšudy jsme se setkali třikrát… Ne, setkali jsme se už mnohokrát v mých snech, které s ránem mizí. Jsem blázen. Ale teď se na mě otočil. A znovu se mu v očích odrážela ta nekonečná pustina mlhy. Možná jsem blázen, ale v tuhle chvíli jsem také člověk se splněným snem.

Otočím se na něj, pro jistotu. Je to zvláštní, chci aby mě následoval, ale zároveň se toho bojím. Ano bojím. V životě bych to nahlas nepřiznal, ale strach mi prostupuje nervy. Přesto jsem rád, že jde za mnou. Otočím se zpět a věnuji se cestě před sebou.

Proč ho vedu k sobě?, divím se v duchu. Na jediné místo, kde jsem pánem já a ne moji zákazníci? Proč to slovo zhořklo? Nemám zdání…

Konečně stojíme před mírně zchátralým domem, kde mám podkrovní pokoj. Ještě nikdy v něm nikdo kromě mě nebyl. S mírným zaváháním vstoupím dovnitř, vyjdu schody a položím ruku na kliku od bytu. Slyším jeho dech a vím, že jakmile otevřu ty dveře, není cesta zpět.

Klika cvakla…

******

Slyším cvaknutí kliky a v tu chvíli vím, že je to pro něj nesmírně těžké. Nebo si snad myslí… že jsem další z té řady tlouštíků s bezzubým úsměvem, co chtějí jen jeho tělo? Ale já… Co chci vlastně já? Nic. Nechci nic. Teď už ne.

„Nic od tebe nechci,“ zastavím se na prahu.

Chvíli zaváhám než se k němu otočím. „Nějaký důvod v tom být musí,“ prohodím tiše. Co je to sakra za pocit? Prázdno, samota těch dlouhých let, co žiju takhle. Proč právě teď?

„Důvod?“ zašeptám a dívám se někam mimo něj. „Já sám ho neznám. Opravdu to nevím...“

Žije hodně nuzně. Za jeho ramenem zahlédnu úzkou postel a zbytek se mi ztrácí v šeru. Dívá se na mě, hlavu má skloněnou ke straně a v očích nedůvěru. Usměji se. „Opravdu nevím. Mohu dál?“ Kde se ve mně bere ta náhlá rozhodnost? Kde?

Kývnu, když se mě zeptá zda může dál. Jinak bych ho sem přeci nevodil ne? Sleduji, jak se rozhlíží kolem. „Čekal jste snad palác anglického krále?“ vyjedu náhle bez důvodu a bezmocně sleduji, jak se mu do očí vkrádá smutek. Nade mnou? Nad sebou samým?

Přejdu k posteli, posadím se na ni a zabořím obličej do dlaní. Proč se ten pocit objevil právě teď?

„Ne, jen… je mi tě líto.“

„Nepotřebuji lítost!“ vykřiknu rozezleně.

Je vzteklý. A já zmatený. Ano, lidé jako on nepotřebují lítost, nepotřebují lásku. A přece po ní touží ze srdce. Jako já… Přejdu k němu a sednu si vedle. Je tu zima a postel zapraská pod váhou dvou těl. „Já… Nechtěl jsem tě urazit.“

Ani nevzhlédnu, když si ke mně přisedne. Je tak blízko, že cítím jeho teplo a zároveň tak daleko, že mnou otřásá chlad. Cítím touhu. Po čem? Chci se mu vrhnout do náručí, ale zároveň chci zůstat takhle. „Nejsem uražený. Jen si nechte tu lítost.“

„Asi mě neomluví vysvětlení, jak jsem to myslel?“ Náhle mám pocit, že se co nevidět začnu smát. Je mi najednou tak lehko… Tak nádherně, úžasně lehko. A ústa se mi samovolně roztáhla do úsměvu.

Pozoruji ten jeho jemný úsměv a srdce mi poskočí. Ten pocit prázdnoty trochu zmizel, ale přesto mi stále buší v hrudi. Rozum mi radí: Uteč!, srdce zase: Zůstaň! Co zvolit? Chci zahnat tu samotu, to prázdno…

Náhle mě prudce obejme. Srdce mi poskočí někam do krku, ale přitisknu ho k sobě. Vím, že možná právě teď, dělám největší chybu svého života… Ale je mi to jedno. Opravdu je mi to jedno. Jen ho sevřu v náručí a pomalu kolébám. Na tváří mám pořád úsměv. Bláznivý, šťastný úsměv.

Připomíná dítě a přeci dítětem už dávno není… Prostě jenom je. Je. A to je krásné.

Sám nevím proč jsem to vlastně udělal. Proč jsem se mu vrhl tak bezhlavě do náruče. Je to jedno. Jen vnímám ty paže kolem svého těla. Po tak dlouhé době… jsem zmatený, ale jedno vím jistě. Už nejsem sám. Alespoň pro teď…

Na chvíli se odtahuji, abych sfoukl svíčku a potom se mu opět pod rouškou tmy zavrtal do náruče. V hlavě mi znělo: Nejsem sám…

Zhasnul svíčku a tma milosrdně přikryla všechno svým závojem. A u krku jsem ucítil jeho dech… Jen jeho dech. Nic víc.