Stojím skrytý ve stínu jako tenkrát. Stejně jako tehdy vypadá, že něco nebo někoho hledá. A já už nyní vím koho. Mě.

Sleduji jeho zoufalý pohled a mám pocit, že to nevydržím. Srdce se mi zase o kousek zmenší. Když jsem byl s ním radostí plesalo. Nyní jen bolestně touží po něčem, co nemůže mít. Po něm. Po jeho objetí, polibcích, hlase…

Vztáhnu ruku, jako bych se ho mohl dotknout, ale sáhnu jen do prázdna. Silou vůle zůstávám stát na místě. Jeho strhaná tvář a smutné oči mě rvou na kousky.

Nakonec to nevydržím. Má vůle zase není až tak silná. Chci ho ještě naposledy obejmout. Nejraději bych se v jeho náruči rozpustil, ale nejde to.

Tiše se k němu přiblížím a zezadu ho obejmu. Cítím, jak se zachvěl. Vím, že mě poznal. Překryje mé ruce svými dlaněmi. Trhaně dýchá a já jsem na tom stejně. Není to však touha, co cítím, ale nekonečná něha. Mé srdce ještě naposledy zaplesá z jeho přítomnosti.

Vytáhnu se na špičky. „Už nejsi můj,“ zašeptám. Ale navždy ti patřím, dodám v duchu. Políbím ho za ucho a pustím. Stačí mi dvě kličky, abych mu zmizel. Běžím bez ohlédnutí, protože kdybych viděl jeho oči nedokázal bych odejít.

Skryji se v jedné budově a sleduji jak vbíhá do ulice. Prsty tisknu okenní rám a nevšímám si, že mi z nich teče krev, ani toho že mi po tvářích stékají slzy. Jediné, co vnímám je on a jeho smutek. „Odpusť,“ zašeptám a odstoupím od okna. „Jednou to možná pochopíš.“

Když jsem se ráno probudil, byl pryč. V té chvíli mě napadlo jenom, že se asi vzbudil dřív a hospodaří v kuchyni. V duchu jsem zahnal představu naší rozzuřené kuchařky, a musel jsem se usmát. Oblékl jsem se a sešel dolů. Celý dům byl podivně tichý… Tak podivně tichý… Srdce se mi náhle sevřelo.

„Chlapče?“ zašeptal jsem do haly zející prázdnotou. Odpovědí mi bylo ticho. Strašné ticho, které mě uvrhovalo ve věčnou samotu. „Chlapče?!“ zvolám ve zlé předtuše, která mi sevřela hrdlo. A pak mi zrak padne na krbovou římsu. Fotky na ní jsou položené obrázkem dolů, jak jsem to udělal, a u nich… Sklenice s vodou.

Okamžitě jsem byl u krbu a všimnul si, že pod jedním rámečkem je list papíru. Nemám dost vůle, ale nakonec si ten vzkaz přece jen přečtu. Písmena mi létají před očima a já nevěřím. Nemohu tomu uvěřit. Papír mi vypadne ze ztuhlých prstů a já se zoufale svezu na zem. Na dlaždicích se rozprskne první slza. A za ní další a další. Klečím na studené podlaze a pláču. Z oblak jsem krutě dopadl na zem. Malý kousek nebe… Právě jsem byl vyhnán z ráje…

„Chlapče,“ sevřu si zimničně ramena, a snažím se nevnímat prázdnotu, co mě obklopila, pohltila. „Chlapče,“ šeptám do ticha. Bez odpovědi. Odešel. Navždy. Navždy…

A teď bloudím tou uličkou, která ztratila své strašidelné kouzlo. Všechno ztratilo své kouzlo, celý svět se proměnil v jedno velké prázdno… Všechny tváře jsou stejné. Nikde nevidím jeho rysy, oči. Rysy, které nezapomenu, oči, které mě zajaly. Hledám je ve všech obličejích a nikde nevidím. „Chlapče,“ zašeptám do prázdnoty. Všude jen prázdno a mlha.

Objetí. Hřejivé, důvěrně známé, něžné. Dvě hubené paže, co mě svírají a nechtějí pustit. Strnu a ještě naposled pohlédnu přes zeď do zahrady rajské. Vím, že je to on. Chytnu jeho ruce do svých a chci ho držet napořád… „Už nejsi můj,“ zaslechnu jeho tichoučký hlas. Pak se jeho rty dotknou mé kůže. „Chlapče,“ zašeptám, ale ulice je tichá a prázdná.

A já jsem sám.

Navždy.

„Chlapče…“ chci běžet za ním, ale vím, že už nemá nejmenší šanci ho dohonit. Jen stojím. Pohádka skončila. Proč zrovna nám nemohla dopřát štěstí?

******

Sleduji, jak se pomalu otáčí a mizí v mlze. Chci se za ním rozběhnout, ale neudělám to. Už nejsi můj, zašeptal jsem mu. A byl vůbec někdy?, ozve se mé druhé skeptičtější já.

Byl!, ujistím ho. Vždy na konci týdne, kdy jsem mu spočíval v náruči byl můj. Jen můj. Ale každá pohádka jednou končí. Tahle skončila a zanechala za sebou vzpomínky a bolest.

„Sbohem, Básníku,“ zašeptám. „Miluj své děti a buď šťastný. Ty jsi ten kdo si to štěstí zaslouží.“

Opustím tu zchátralou budovu a nasednu na drožku, která mě má dovézt na nádraží. Jede až bolestně pomalu a já mám pocit, že s každým otočením kol mi srdce puká víc a víc. Náhle spatřím jeho postavu a on zvedne oči. Naše pohledy se střetnou.

Kdyby drožka v tu chvíli nezrychlila, vyskočil bych ven a vrhl se mu do náruče. Takhle jen zvednu ruku a pošlu mu poslední polibek. „Chlapče!“ slyším jeho výkřik a vidím, že se za mnou rozběhl. Z oka mi ukápne slza.

Drožka zahne do uličky a já ho ztrácím z dohledu. Kočár mě veze pryč. Pryč z ráje. Pryč z našeho malého kousku nebe. Navždy…

Nedohonil jsem ho. Jen tvář mě pálí, jako kdyby mi tam otiskli rozžhavené železo. Ve skutečnosti tam není nic. Jen místo, kde by spočinuly jeho rty. Prázdné místo. A prázdná duše.

Domů jsem se dostal až k večeru, promrzlý, unavený. A dům byl stejně tichý a prázdný, jako když jsem ho ráno opustil. Celý den jsem bloumal po městě, ale nic nevnímal. Jen jsem znovu a znovu viděl jeho oči, které pohltila mlha.

„Už nejsi můj, Chlapče,“ zašeptám a odevzdávám svou duši. Znovu stojím před bránou do pekla. Ale tentokrát mě žádný hlas nevolá zpátky. Pohled mi padne na fotografii, pod kterou ještě leží jeho vzkaz. Pomalu na ni položím ruku… A mrštím rámečkem o protější zeď až se sklo rozprskne na milion střepů. Stejně jako mé srdce.

Pak se svezu na podlahu. Brána do pekla se otevřela. A já vkročil. Jinde už pro mě není místo. Ne pro člověka, co ztratil štěstí…