Štěstí. Obláček se stále ještě vznáší v mé duši, když si vzpomenu na jeho mlžný pohled druhý den ráno. Slib jsem splnil, neodešel jsem. Ale byl bych neodešel ani kdyby… Kdyby se svět zbořil, neodešel bych. Spal jsem s nosem zabořeným do jeho vlasů, na krku cítil jeho dech a občasný dotyk rtů… Bylo to nádherné. Jenom ležet, svírat jeho hubená ramena a cítit jeho blízkost. Nádherné…

Týden uplynul. Voda myšlenek, řeka štěstí ho strhla sebou. Je pryč a já opět stojím v ulici, která má strašidelné kouzlo. Pátrám po jeho rysech, po jeho postavě v šeru. Srdce zjitřené posledním setkáním se nesměle optá: Přijde? Nestačím mu odpovědět… Nechci odpovídat.

Zezadu mě obejmou čísi ruce…

Jsem rád, že jsem mu vypověděl, co cítím. Byl jsem hrubý a necitelný a málem jsem na to doplatil já sám. Málem jsem ho odehnal navždy. Mírně přešlapuji na místě a vyhlížím ho. Myšlenkami mimoděk zabloudím k naší poslední noci. Chtěl bych víc, ale když jsem ho začal hladit po hrudi, chytil mě za ruku a zavrtěl hlavou. Neodporoval jsem a opět se mu zavrtal do náruče.

Konečně ho vidím. Vykročím k němu, když v tom… Ztuhnu na místě. Přišel k němu Jessie, jeden můj „spolupracovník“, a drze ho zezadu objal. V ten okamžik jsem viděl rudě. Prudce jsem k nim vyrazil a odtrhl ho od něj. Než se druhý prostitut vzpamatoval, měl mou pěst otisknutou v úsměvu. O překot se dal na útěk.

Otáčím se k němu a přemýšlím, co to bylo za pocity, který mnou projel, když jsem viděl Jessieho ruce kolem jeho hrudníku. Z náhlého popudu, aniž by mě zajímali lidé kolem, ho objímám kolem krku a líbám.

******

Žárlí! On žárlí! Panebože, jak je ten svět nádherný! Přitisknu ho k sobě a prudce polibek opětuji. Má tak sametové rty… Poznal jsem okamžitě, že mě neobjímá on. Ty ruce byly studené, sevření vypočítavé. Nebylo to ono nádherné teplo štěstí, které jsem cítil jenom s ním. pořád ho líbám a tisknu k sobě. Nemůžu se ho nabažit. Je jak studna, ze které chci navěky pít.

„Přišel jsi,“ šeptám mu do rtů a svírám jeho tvář ve svých dlaních. „Bál jsem se. Bál a nevěděl čeho… Nejvíc toho, že nepřijdeš…“

Odtrhnu se od něj a zadívám se mu do očí. Pohladím ho po tvář a na rtech se mi rozlije úsměv. „Copak nevíš, že já přijdu vždycky?“ šeptám a uchopím ho za ruku. Beze slov ho vedu ulicí do mého pokoje.

Dnes… Dnes chci, aby se to stalo. Nesměle se k němu otočím a vím, že se mi mé pocity odráží v očích. Chce to ale i on?

Bože ať to na mě nepozná!, modlím se v duchu a svírám jeho teplou dlaň ve své. Kolem je třeskutá zima, ale mě je horko jak uprostřed léta… Jen z jeho blízkosti… Zaklapnou za námi dveře. A já musím přejít do rohu, oddělit se od něj, otočit se zády. Jinak bych se na něj vrhnul, svléknul ho…

Ach bože, jak moc to chci udělat a jak moc se toho zároveň bojím! Protože nevím… nevím. Jak se vlastně milovat s mužem? Proto jsem se mu, je co klaply dveře, vyvléknul a odstoupil. Svářily se ve mně dva pocity. Strach a bezbřehá touha po jeho… lásce.

Pozoruji jeho nervozitu a rty se mi zvlní v úsměvu. Otáčí se  Ke mě zády a mě se rozbuší srdce. Zdá se, že to budu já, kdo převezme iniciativu. Jeho pocity jsou stejné jako moje. Poznal jsem to z jeho očí, lehkého doteku, odrazu touhy v jeho tváři.

Udělám dva kroky k němu a zezadu ho obejmu. Ruce mi zabloudí k jeho knoflíčkům od košile a samovolně je rozepínají. Stáhnu mu košili a vtisknu polibek mezi lopatky. Cítím, jak je napjatý a chci ho zkonejšit, tím lehkým dotykem. „Uvolni se,“ zašeptám a líbám každičký kousek jeho horké kůže a rukama přejíždím po jeho hrudi stále níž a níž až se zastaví u přezky jeho kalhot.

Tam zaváhají. Teď je to jen na něm.

Bojím se, ale touha je mocnější, než strach. Ctím ty měkké rty na své páteři a náhle uchopím jeho ruce do svých a vedu. Vedu ho tam, kde chci cítit jeho doteky, i když on musí vědět lépe, co asi dělat. Já jen plním přání svého těla… Chci ho cítit všude… Všude…

Chci aby se ke mně otočil, a tak mu to naznačím. Poslechne mě a zmocní se mých rtů. Hladím ho po celém těle. Dotýkám se ho jen rty a rukama. I on se osmělí a začíná prozkoumávat mé tělo. Za chvíli jsme oba nazí a on mě bere do náruče. Je to dost zvláštní pocit, ale zároveň nechci, aby někdy skončil. Položím si hlavu na jeho rameno a zavřu oči. Nějak vycítím, že se mírně usmívá…

Je lehký. Neuvěřitelně lehoučký. Skoro jako dívka… Opatrně ho sevřu. Všude kolem je zima, ale z něj sálá teplo. Takové teplo, které mě prostoupí až do konečků prstů. Opatrně ho uložím a přikryji po bradu. „Ať mi nenastydneš,“ políbím ho lehce na čelo. Usměje se a zavře oči. Natáhnu se pro svíčku a ucítím, že mě svírá kolem zápěstí. „Neodejdeš mi, že ne?“ zašeptá téměř neslyšně. „Takhle těžko.“

Plamínek svíčky se zatřepotá a pak zhasne. Schoulím se k němu, přitisknu ho k sobě a políbím. Hlavou mi bleskne otázka: Jaké to bude?

Obklopila nás tma, ale já jako bych dál viděl. Jeho svalnaté tělo, zlatavou žhavou pokožku, jiskrné oči plné touhy i šibalství… Tápám ve tmě, když se naše rty setkají. Cítím, jak mě hladí po celém těla a ruce pak nahradí jeho rty. Zachvěji se a za chvíli se svíjím pod tím slastným mučením.

Hlavou mi proběhne myšlenka. Jaké to bude? Jemné? Vášnivé? Stejné? Ne! Ať jsem si myslel cokoliv, tímhle jsem si byl jistý. Nebude to stejné jako s ostatními zákazníky, protože se ho toužím dotýkat jako on mě, chci ho líbat po celém těle jako on mě, chci slyšet jeho steny.

Jaké to bude?

Hříšné, čarokrásné, jiné. A nádherné. Nádherné…