Mlha. Stále je všude kolem. Šedá jako oči toho chlapce, co jsem zde potkal. Ano, už je to týden, ale já se sem pořád vracím. Do té strašidelně kouzelné uličky, která ve mně zažehla touhu. Stále toužím a stále nevím po čem. Jen bych ho rád znovu viděl. Ty šedé oči, které jsou staré jako svět sám…

Melu hlouposti, byl to jen kluk. Obyčejný kluk v rozedraném kabátě, jakých jsou tady ve městě stovky. A přece bych chtěl… Znovu pocítit tu zvláštní ránu, která mi zeje v prsou, ale mlčí. Cítil jsem ji ve chvíli, kdy jsem mu pohlédl do očí a ony ji vytvořily.

Hloupé myšlenky. Už nikdy ho nepotkám. Vím to tak jistě… Jak moc jistě? Prostě to vím. Ale přesto sem už týden chodím. Pošetile, bláhově, s nadějí.

Pohodlně se opírám o zeď, zcela skryt ve stínu, a v tuhle chvíli je ta vtíravá mlha mým spiklencem. Klidně ho pozoruji. Toho muže s očima plnýma jara. Potlouká se tady už týden. Každý den, ve stejnou hodinu, s neochvějnou přesností. Jako by něco hledal. Nebo možná někoho… Mě?

Hloupost! Tak proč? Možná bys to mohl jít zjistit, popíchne mě moje zvrácenější já. Chci se ohradit, ale náhle nemůžu. Proč? Sám nevím. Jen naslouchám zvukům noci a očima se vpíjím do jeho profilu. Rozhlíží se, hledá, ale zdá se, že nenachází. Najde? Nevím. Záleží na tom, co hledá.

Mě?, ptám se znovu. Už-už si chci vyhubovat, ale náhle nemůžu. Proč? Protože opět hledím do těch zelených očí, ve kterých se ke mně opět vrací jaro.

******

Tak přece! Přece jen jsem ho našel! Stojí přede mnou a moje myšlenky se opět rozutíkají na všechny strany jen aby se poté zase slily v jednu obrovskou řeku. Ale to není důležité. Našel jsem ho.

„Dobrý večer.“

Beze slov na něj hledím a snažím se vstřebat tu prostou frázi. Jako by mě mozek opět vypověděl službu. „Ztratil jste snad něco?“ vyjedu na něj, aniž bych se namáhal opětovat pozdrav. Náhle se ve mně všechno bouří.

„Já…“ zakoktám se. Ale pak opět najdu svou ztracenou hovornost, která tolik okouzluje dámy v salonech. „Ano, vás,“ odpovídám prostě. „Minulý týden jsem vás tu ztratil. A dnes jsem vás našel.“ Rána na hrudi promluvila a zmizela. Protože tu byl on. A já čekal na jeho odpověď.

To co řekl mě natolik rozhodilo, že jsem byl pět vteřin schopen jen mrkat. Neměl bych se tolik divit, koneckonců s mým povoláním jsem to měl čekat. Měl, ale nečekal. Nadechnu se, ale slova nevycházejí. Zasekla se někde v půlce cesty. „To…“ koktnu a obracím se. Nohy pracují samy a já… Utíkám.

„Počkej!“ vykřiknu a ani si neuvědomím, že jsem přešel do tykání. Ale za to si dost dobře uvědomuji, že už ho nedohoním. Ne že bych neuměl běhat, ale on se tu vyzná. Já ne. Po pár metrech stejně zastavím a bezmocně poslouchám jeho kroky, jak se mi vzdalují do mlčenlivé noci. Utekl. Utekl navždycky. Pomalu se otočím a vrátím se domů. Sám s duší, jenž pláče, nevěda proč.