Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sacriface

15. 7. 2008

Tvůj vzkaz vyřídím,“ ujistí nádhernou sněžnou sovu na svém předloktí. Jemně ji hladí po peří a hledí do těch neuvěřitelných očí. Nejsou zdaleka obyčejné a rozhodně nejsou soví. Jsou černé jako půlnoční nebe s odlesky jarní oblohy. A tohle taky není obyčejná sova. Je to mág, kterého proklel samotný bůh Alamon. Proč? To nevěděl. Vlastně toho moc nevěděl. Sova mu sdělovala jen to nejdůležitější a většinou to byl příjemce oněch zpráv. A vždy byl stejný. Podle jeho vzkazů poznal, že se jednou za měsíc mění v člověka.

A kdo je vlastně on? Funguje něco jako mezidimenziální telefon. Někdo po něm pošle zprávu a on ji předá. Už ani nevěděl své jméno. Proč taky? Nikdo se ho na něj neptal už několik set let. Byl uvězněn tady. Byl poslem zpráv. Ať už dobrých či špatných. Byl takový záchytným bodem všem zoufalým kouzelným stvořením. Všichni byli volní. Jen on musel přetrvávat zde a přenášet vzkazy.

Byl rád, že ho poznal. Bezmyšlenkovitě ho hladí a přeje si, aby mu zase něco prozradil. Avšak sova mlčí a jen ho jemně klove do prstu. Zasměje se. „Závidím ti,“ prohodí tiše. A co? „Tvou volnost. Svobodu. Můžeš se pohybovat jak chceš.“ I to má svoje zápory. Já ti zase závidím dvě ruce a nohy. „Každý máme svých problémů dost, že?“ prohodí a znovu ho pohladí. To mi povídej. Jak se vlastně jmenuješ? Jsem to ale necita. Létám sem už několik měsíců a ještě jsem se na to nezeptal. Bohužel jsem v téhle podobě už tak dlouho, že téměř ztrácím lidské vlastnosti.

Muž překvapeně zamrká. „Chceš vědět mé jméno?“ optá se pro jistotu. Ano. „Tak to tě zřejmě zklamu. Už ani nevím jak se jmenuji. Tolik let uběhlo od doby, co mi někdo řekl jménem, že už si ho prostě nepamatuji.“ Sova smutně houkne a jeho nad tím zabolí srdce. „Řekl bych ti to ale rád. Ani tys mi neřekl své jméno. A to jsem se několikrát ptal. Prozradíš mi ho teď?“ Nemohu. „Jistě,“ pousměje se smutně a znovu pohladí to sněhobílé peří. Musím letět. Vyřídíš tedy můj vzkaz? „Samozřejmě. Je to moje povinnost.“ Je mi líto, že tě musím takhle využívat.

Zadívá se mu do očí. „Jen mě nelituj, prosím. Doufám, že někdy nastane chvíle, kdy mi své jméno řekneš.“ A já doufám, že někdy nastane chvíle, kdy ty si vzpomeneš na svoje. Doufám v to za tebe. S těmito slovy mávne křídly, na rozloučenou zahouká a nechá ho opět v jeho samotě. „K čemu jméno?“ prohodí už do větru.

Nastal čas!“ zaslechne. „Já vím,“ povzdechne si. Před ním se objeví stříbrnou září ověnčená Brána, která mu otevírá cestu do druhého světa. Do světa lidí. Vkročí do ní a opět je vtáhnut do světa plného barev, světla a hluku. Dnes má obzvlášť hodně vzkazů, ale všechny vyřídí rychle. Jeden je smutný, o něčí smrti, ale i takové musí bohužel vyřídit.

Jako poslední si ponechá mladíka, kterému je určen vzkaz od sněžné sovy. Zazvoní a dveře mu otevře usměvavý rozčepýřený blonďák. „Máš pro mě vzkaz?“ vyhrkne dychtivě. Pousměje se. „Ano. Prý se sejdete jako vždy na vašem oblíbeném místě.“

Víc neříkal?“ protáhne mírně zklamaně. „Myslím, že zbytek ti řekne osobně.“ Mladíkovy zelené oči se opět rozzáří. Ani nevíš jak ti závidím, zašeptá v duchu, ale navenek se jen usměje. Otočí se a odchází. „Děkuji ti,“ zavolá za ním ten kluk. „Je to moje práce,“ odvětí unaveně.

Už bych potřeboval vystřídat, pomyslí si, když se vrací do svého světa. Jenže žádný dobrovolník na obzoru není. Vrátí se na své místo. Proč jsi mi to udělal Alamone? Co jsem provedl tak špatného? Copak bylo špatné, že jsem se zamiloval do muže?

Odpověď nedostal. Jistě, ten muž byl Nardet. Přesto přeci láska nebyla tak špatná. Je možné, že Alamon poznal, co je Nardet zač dříve než on. Možná ho jejich milostivý bůh chtěl jen ochránit. A tak udělal ochránce z něho. Sedne si na zem a opře se o zeď. Nesl svůj úděl statečně, ale ve chvíli kdy poznal Sovu už to nešlo.

Jeho samota byla stále větší a jen prohlubovala jeho smutek. Stal se Nositelem. Všichni ho znali. Znali i jeho osud. Nelíbilo se mu jeho nové poslání. Chtěl být zase obyčejným řadovým učněm kouzelníka. Avšak svůj předchozí život si pamatoval jen matně. Jediné co věděl bylo, že on je člověk, ale vychoval ho čaroděj. Proto se zařadil do tohohle kouzelného světa. Vlastně celých dvacet pět let žil v „normálním“ světě. Jenže pak se stalo, co se stalo a on byl přidělen sem. Mezi osoby, které dopadly stejně jako on. Ani si nepamatoval jak dlouho tady je. Vlastně toho o magickém světě moc nevěděl. Jen to co občas zaslechl. A to se mu moc nelíbilo. Vypadalo to, že se po celém kraji začínala šířit Temnota. A to nikdy nevěstilo nic dobrého.

A tady poznal Sovu. Stali se z nich přátelé a on tomu byl rád. Temnotou zaševelí křídla on zvedne oči v domnění, že uvidí bílá křídla. Nezmýlí se. Nositeli! Usměje se na něj a natáhne ruku, na které mu ladně přistane. Předal jsi mou zprávu? „Samozřejmě. Bude tě čekat. Byl trochu zklamaný, žes mu nevzkázal víc.“ To je celý on. Však se dlouho zlobit nebude. „To jistě ne.“

Vypadáš jako že tě něco trápí. Nechceš se mi svěřit? I já tě zatěžuji svými problémy. Trochu nuceně se usměje. „Nic mi není. To bude v pořádku, věř mi.“ Jenže já ti nevěřím. Něco tě trápí a mě jako tvého přítele zajímá co. „Možná ti to někdy řeknu, ale teď ne, ano? Jen jsem si na něco vzpomněl a vyvolalo to ve mně nostalgii.“ Znám ten pocit. I já často vzpomínám na to, co jsem byl. „Stále mi neprozradíš proč tě Alamon proklel?“ Ani tys mi neprozradil důvod svého prokletí.

Překvapeně mrkne. „Copak ty to nevíš? Neznáš povídačky, které o mě kolují? Zná to přeci každý.“ Znám, ale neřekl jsi mi to ty. Třeba je všechno jinak. „Není,“ prohodí a odvrátí se od něj. Zadívá se na jednoduché stavení, kterému nyní říká domov. Líbí se mu tam, připomíná mu to Jeromovu chatrč. Povzdechne si.

Sova na něj upírá svoje pátravé oči, avšak dál nenaléhá. I on má svá tajemství. A navíc byl teď myšlenkami u své další proměny. Jen jednou za měsíc měl možnost stát se opět tím, čím byl. Mohl opět být čarodějem a mohl opustit tenhle svět. A vždy míří jediným směrem. Za Ním. Zahouká a Nositel se na něj zadívá. „Už zase odcházíš?“ optá se posmutněle. Musím. Byl jsem se jen ujistit, že jsi předal můj vzkaz. „Jistě,“ usměje se na něj. Nevěřím ti ten nucený úsměv. „Opravdu? Já taky ne.“ Tak tedy prozatím sbohem.

Sbohem.“ Pozoruje ho dokud z něj na obloze nezůstane jen bílá skvrna. Jak rád by měl křídla jako on. Začne se stmívat. Vypadá to, že dnes už žádné vzkazy vyřizovat nebude muset. Vejde tedy do domu a unaveně sebou plácne do postele. Ještě než usne stihne se pomodlit k Alamonovi. Sice to dělá nerad, ale nechce si přidělávat potíže. Stále je tu šance, že opět bude normálním člověkem.


Letí nad korunami stromů a svým ostrým zrakem si hledá nějakou potravu. Být sova je někdy dost únavné. Ještě, že se Proměna blíží. Má to jedinou nevýhodu. Vždy musí stát na zemi. Kdyby náhodou letěl, nepřežil by. Někdy je dost obtížné to odhadnout. Zahlédne svou oběť a střemhlav se pustí dolů.

Za chvíli už si pochutnává na jakémsi hlodavci. Je to celkem ironie. Jako mág měl rád nejrůznější lahůdky. Jako sova musí strávit co si uloví. Je to zvláštní. Být v těle sovy a mít stále mozek mága. Nebýt Alamona mohlo to být všechno jinak. Mohl být šťastný ve světě lidí. Avšak nebylo mu to dopřáno. Proč jsi mě vlastně proklel?, optá se v duchu. Samozřejmě, že žádnou odpověď nedostane.

Byla jen jediná osoba z celého tohohle světa, která mu rozuměla. Byl to Nositel. On jediný mohl slyšet jeho myšlenky. Byl to takový zvláštní rozhovor, ale byl rád, že je to aspoň něco. Jinak by se asi zbláznil.

Přistane na nejbližším stromě a pohodlně se uvelebí na větvi. Není prokletý dlouho. Rozhodně kratší dobu než Nositel. Mohlo to být tak pět let. Jenže stejně to nechápal. Vždyť vztahu s Ním to nezabránilo, tak proč to Alamon udělal? Nachýlí hlavu na stranu a pozoruje okolí. Mimoděk si vzpomněl na slova Boha. Jednou důvod svého prokletí pochopíš. Ale kdy?!

Někde v dálce zahouká sova. Klidně jí odpoví. Předávají si takhle vzkazy. Bylo to příjemné, i když ne tak příjemné jako rozhovory s Nositelem. Slyšel jeho příběh. Každý ho znal. Byl učněm jednoho z nejvýznamnějších čarodějů Jeroma. Sám Nositel byl obyčejný smrtelník, ale Jerom ho našel a vychoval ho jako syna. Pak se ale mladík zamiloval. Nebylo by to tak divné. Ani to, že dotyčný byl muž. Jenže on se zamiloval do největší hrozby čarodějného světa. Zamiloval se do Nardeta, temného černokněžníka, který chtěl ovládnout celý svět.

Proto byl proklet. Jeromovi se podařilo Nardeta porazit, ale sám přitom přišel o život. To už však Nositel nevěděl. Nikdo se mu to neodvážil říct. Od té doby uběhlo přes tisíc let. Přes tisíc let byl tenhle mladík uvězněn mezi dvěma dimenzemi a roznášel vzkazy. Rád by mu pomohl, ale nevěděl jak. Vždyť neuměl pomoci ani sám sobě.


Dnes nepřijde, pomyslí si smutně Nositel. Dnes je den jeho proměny. Nikdy ho jako člověka neviděl. Neměl na něj čas. Vracel se k tomu rozježenému klukovi, kterému nosí každý měsíc vzkaz. Odmítá si přiznat, že by na něj žárlil. Jen mu prostě závidí, že má někoho kdo ho tak miluje. A nepochyboval o tom, že Sova ho miluje. Jinak by tolik neriskoval.

A on? On prostě dál bude sbírat vzkazy, které zase příští měsíc předá. I on mohl opustit tohle místo jen jednou za měsíc. A vždy to bylo den před proměnou Sovy. Zezačátku se mu to zdálo podezřelé, ale pak si uvědomil, že on už je tady hrozně dlouho. Ani nevěděl jak dlouho. Vždy když se někoho zeptal neuměl mu odpovědět. Věděl, že mu něco tají.

V těchhle chvílích jeho mysl často zabloudí k Nardetovi. K muži, který jediný mu rozuměl. K muži, kterého miloval. K muži, který ho zradil a díky němuž je tady. Přesto to byl jediný člověk, který si dokázal získat jeho srdce, duši i tělo. Zavře oči a opět vidí jeho zeleno-černý pohled.

Povzdechne si a převezme další vzkaz. Muž, který ho přinesl si ho bedlivě prohlíží. „Je ti dobře, Nositeli?“ odváží se zeptat. Usměje se na něj. Lidé, od kterých bral vzkazy, ho nikdy jinak neviděli. Jen Sova dokázal jeho úsměvy prokouknout. „Jistě. Jen jsem si na něco vzpomněl,“ další oslňující úsměv. Muž kývne a s úsměvem se rozloučí. Takhle to jde až do večera.

Nositel je smutný, že dnes neviděl Sovu. Lehne si na postel a přemýšlí. Je možné, že by se někdo zamiloval do zvířete?, ptá se v duchu. Co to plácáš?!, vynadá si. Copak ty si myslíš, že ho miluješ?! Pokrčí rameny. Bude to tím, že si zrovna dnes vzpomněl na Nardeta.

Věděl, že je mrtvý. Nějaký čaroděj ho zabil. Ačkoliv byl strůjcem jeho prokletí přesto ho několik let oplakával. Litoval všeho co se stalo. Litoval, že ho nemohl naposledy vidět, dotknout se ho, políbit ho.


Netrpělivě přistál na zemi a čekal na Proměnu. Zjevila se před ním jako bílý přízrak a mávla rukou. Místo sovy na palouku stál nádherný muž. Byl oděn v bílém kabátě, na kterém se skvěly hnědé a stříbrné ornamenty. V ruce držel překrásný meč se zdobenou rukojetí a třemi zuby, které přecházely v ostrou čepel. Práce elfů, koho jiného. Jeho stříbrné vlasy mu splývaly téměř ke kolenům, černo-modré oči blýskaly vzrušením. „Se svítáním se musíš vrátit,“ pronesla Proměna. „Já vím.“

Jeho hlas trochu zaskřípe jak zase celý měsíc nemluvil. Proměna otevře portál a on v něm s radostným úsměvem zmizí. Volným krokem kráčí „normálním“ světem. Má namířeno na jediné místo, kde byl kdy šťastný. Na místo kde potkal Jeho.

Usměje se, když uvidí známou světlou kštici. Seděl na lavičce a hleděl na moře. Tiše k němu přejde a položí mu ruce na oči. „Kdo je to?“ zašeptá a aniž by čekal na odpověď, otočí ho k sobě a políbí ho. „Douglasi,“ zašeptá mu do rtů a mladík se na něj usměje. „Chyběl jsi mi,“ prohodí a uchopí mezi prsty jeden dlouhý pramen čarodějových vlasů. „I ty mě. Ani nevíš jak jsem se na tenhle den těšil.“

Posadí se vedle něj a obejme ho kolem ramen. Douglas se mu stulí do náruče a opře si hlavu o jeho rameno. Sedí vedle sebe a jen si užívají blízkost toho druhého. Sova ví, že se budou za pár hodin dlouze a líně milovat, ale teď jim stačí tohle. Začnou si povídat. Tak dlouho si s nikým nepovídal. Tedy kromě Nositele, ale tohle bylo jiné. Mohl hovořit s osobou ve své lidské podobě. Mohl mluvit s někým koho neskonale miloval.

Douglas se narovná a pohladí ho po tváři. „Jsem tak rád, že tě zase vidím,“ šeptne. Muž přitaká. „I já.“ Zkoumavě se na něj zadívá. Proč má pocit, že mu něco tají? „Půjdeme ke mně?“ optá se Douglas tiše. Kývne. Společně vstanou a Douglas ho chytí za ruku. Zarazí ho to. Často spolu takhle chodili, ale většinou to byl on sám, kdo vzal jeho ruku do své. „Děje se něco, zlato?“ optá se.

Mladík zavrtí hlavou. „Vůbec nic,“ prohodí a zastaví se. Zničehonic ho uprostřed ulice políbí. Nikdo tady sice není, ale Sově se to nechce líbit. Na nic víc však nemá čas, protože dorazí do jeho domu. Milují se dlouze a něžně. Je to jiné než kdykoliv jindy. Je v tom mnohem více vášně a nádech zoufalství. Chce se ho po milování na to zeptat, ale mladík mu usne v náruči a jemu je líto ho budit.

První paprsek slunce mu oznámí, že se musí vrátit zpět. Políbí Douglase na tvář a rychle vstane. „Miluji tě,“ zašeptá mladík z postele a čaroděj se na chvíli zarazí. Otočí se k němu a střetne se s jeho zářivým pohledem. Nic nenasvědčuje tomu, že by se něco stalo. Přesto se toho neodbytného pocitu nemůže zbavit. „Já tebe taky, Dougu. Zase za měsíc, ano?“ zašeptá a rychle se vrátí k posteli, aby ho ještě jednou políbil.

Pak už se před ním objeví Proměna, kterou vidí jen on, a otevře mu portál. Poslední pohled na Douglase v posteli a opět se vrací tam kam podle Alamona patří. Sotva se nohou dotkne země už je z něj sova. Smutně zahouká a vzlétne. Chce jako vždy letět za Nositelem, ale nakonec se rozmyslí.

Nemůže totiž zapomenout na ten pocit, který měl, když opouštěl Douglase. Přistane na nejbližším stromě a stáhne hlavu mezi křídla. Zavře oči a jako správná sova za chvíli spí. Avšak jeho myšlenky jsou stále bdělé a toulají se u Douglase se zlou předtuchou.


Netrpělivě ho vyhlíží, ale ani po několika hodinách nevidí jeho sněhobílá křídla. Usměje se na ženu, která mu právě předává vzkaz a potlačí povzdech. Měl bych se smířit s tím, že jsem na druhém místě, pomyslí si. V duchu sám sebe okřikne. Je to tvůj přítel!

Konečně vybral všechny vzkazy a pečlivě je zapsal. Kdyby si je měl všechny pamatovat, asi by měl brzy místo hlavy meloun. Posadí se na zem a pozoruje nebe nad sebou. Začíná se stmívat a na černé obloze se objevují první hvězdy. Tam někde je Nardet, pomyslí si. Nemysli na něj! Avšak jak jednou začal, nemohl přestat.

Znovu si vybavil jeho polibky, doteky. A znovu se cítil tak sám až to hraničilo s fyzickou bolestí. Zavře oči a snaží se nemyslet. Jeho myšlenky se však zatoulají opět úplně jinam. K Sově. Tak rád by alespoň jednou viděl jeho podobu. Avšak na to měl právo jen ten kluk. Tělem mu otřásl zvláštní pocit. Vypadalo to téměř jako žárlivost.

Ale vždyť ty žárlíš, ozve se jeho škodolibé svědomí. A na co jako?, odsekne sám sobě. Na toho kluka, který ho může mít. No a? Jenže ty jsi ten, kdo ho chce. Kdy si to konečně uvědomíš? To není pravda, brání se. Ale je a ty to víš stejně dobře jako já. Chodí sem za tebou už téměř rok a ty si uvědomuješ, že už není jen přítel. Že je něco víc. Přestaň! Bojíš se pravdy?, dotírá dál. Ano!, vykřikne a snaží se ho ignorovat.

Nechce přiznat ani sám sobě, že je to pravda. Jenže Sova miluje toho kluka. On pro něj neznamená nic. Jen Nositele, díky němuž se mohou dál vídat. Jaká je to ironie. Nosí vzkazy někomu, jehož místo by měl rád sám. Zoufale si prohrábne vlasy. Zděsí se vlastních myšlenek.

Vzduchem zaševelí šum křídel a on prudce zvedne hlavu. Je to Sova. On přišel!, pomyslí si mimoděk radostně. Zdravím tě, Nositeli. „A já tebe, příteli. Myslel jsem, že dnes nepřijdeš.“ Vždy sem přeci chodím. Když se vrátíš od Něj, pomyslí si ale nahlas neřekne nic. Stalo se něco? „Vůbec ne. Jen jsem se zamyslel. Přemýšlel jsem o Jeromovi.“ Lež jako věž. I když dost často se myšlenkami vracel k muži, jež ho vychoval. Už dlouho ho nenavštívil a jeho to velice mrzelo.

Sova mimoděk smutně zahouká a přiláká tím jeho pohled. „Stalo se něco?“ Mám o něj strach. Jistě. „Proč?“ Choval se divně. Nikdy se takhle nechoval. A já mám takovou divnou předtuchu. Nechci aby se mu něco stalo. „Určitě se mu nic nestane. Pokusím se na něj nějak dohlédnout.“ To bys pro mě udělal? Už dávno jsem si uvědomil, že bych pro tebe udělal cokoliv. „Jistě. Jsi můj přítel.“ A nejen to. Děkuji ti. Tohle pro mě ještě nikdo nikdy neudělal. „Pak jsi ještě nepoznal pravého přítele.“ Zřejmě ne. Bylo třeba prokletí, aby se tak stalo. „Možná to byl důvod proč to Alamon udělal.“

Možná. Proč v tom případě zaklel tebe? Nositel sebou mírně trhne. „Určitě ne proto, abych našel přítele.“ Možná proto, aby mi ukázal, že láska může být bolestivá dvakrát? To je ale škoda, ne? Třeba jsi měl najít něco jiného? Zasměje se. „Tak to nevím co. Možná mi jen chtěl ukázat, že láska má mnoho podob.“ Proklel tě tedy kvůli lásce? „Proč se mě na to ptáš, když to víš?!“ vyjede na něj ostře. Možná proto, že chci slyšet tvou verzi? „Promiň.“ Nic se neděje. „Ale děje. Nemám právo na tebe takhle vyjet. Máš starosti o Douglase, proč ještě přebírat ty moje?“ Protože jsem tvůj přítel?

A to je právě ono. Jen přítel. „Možná,“ prohodí tajemně. Tebe netrápí jen Jerom, že? „Ne.“ A co je to tedy? „Důvod proč jsem prokletý.“ Nardet! Zní to jen jako zasyčení. „Vidíš, ani tys ho neměl rád. Možná jsem prokletý proto, že jsem byl jediný, kdo se ho odvážil milovat.“ A miloval i on tebe? „To je právě to čím si nejsem jistý. Nestihl mi to říct.“ On ti nikdy neřekl, že tě miluje? „Jednou.“ V tom případě tě nemiloval. „Proč tohle říkáš?“

Omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublížit. „Ale udělal jsi to,“ zašeptá. Jenže ne tím, co jsi řekl o Nardetovi. V tom případě nejsem dobrý přítel. S těmito slovy vzlétne. „Sovo!“ vykřikne. „Počkej přeci! Neodlítej!“

Avšak Sova už je pryč. Nositel za ním smutně hledí.


Cítí Nositelův pohled, ale přesto se nevrátí. I když chce. Je mu líto, že mu ublížil. Avšak jediné na co je nyní schopen myslet je Douglas. Vypadalo to, jako by se se mnou tím milováním loučil. A s tím se odmítal smířit. Dougu!

Večer lítá jen tak po okolí a sem tam uloví nějakou myš nebo jiného hlodavce. Nakonec se opět usídlí na své oblíbené větvi a jen tak pozoruje okolí. Myšlenkami se opět vrátí k dnešnímu rozhovoru s Nositelem. Bylo mu líto, že se takhle neshodli.

Náhle má pocit, že mu srdcem projelo ostří. Dougu!, vykřikne v duchu a nic víc si nepamatuje. Bezvládně spadne ze stromu.

Probudí se až pozdě odpoledne. Bolí ho celé to malinké tělo a první věc, kterou chce udělat je letět za Nositelem a postěžovat si mu. Jenže i on má svoje starosti, jak se včera zmínil. Pak si uvědomí ten zvláštní pocit. Proč přitom vykřikl Douglasovo jméno? Stalo se mu něco? Trochu se vzpamatuje a mávne křídly.

Přeci jenom nakonec zamíří za Nositelem. Má tam několik lidí, kteří chtějí předat vzkaz. Několik minut nad nimi jen krouží. Pozoruje ten čilý shon dole a najednou má pocit, že sem nepatří. Není sice jediné zvíře, které předává vzkaz, ale přesto…

Konečně se místo pod ním vyprázdní a zbude tam jen Nositel. Pomalu začne klesat k zemi. Na uvítanou zahouká a všimne si jak natáhl ruku, aby si na ni mohl sednout. „Zdravím tě.“ I já tebe. Přišel jsem se ještě jednou omluvit. „Nemusíš. Včera jsem o tom dost přemýšlel. Sice mi to řekl jen jednou, ale myslím si, že mě miloval.“ Chci tomu věřit. Chci věřit, že byl někdo, komu na mě záleželo. Já vím co cítíš. „Mám takový pocit, že ses nepřišel jen omluvit. Co tě trápí. Stále starosti o Douga?“ Čteš mi myšlenky?, zní to pobaveně. Ale máš pravdu. Včera… Včera se stalo něco, co mě velice znepokojilo. Vlastně jsem tě přišel i o něco požádat. „Pokud to bude v mých silách rád ti pomohu.“

Toho se právě obávám. Potřeboval bych, aby ses dostal do „normálního“ světa a předal mu vzkaz. „To nemohu. Dostanu se tam pouze den před tvou proměnou. Jen jednou za měsíc.“ Nic tě nenapadá? „Musel bych zkusit přivolat Bránu. A to není moc jednoduchá záležitost. Ale tomu přede mnou se to prý povedlo. Ještě jsem to nikdy nezkoušel, ale…“ Uděláš to pro mě? „Pokusím se. Krom toho Alamon mě stejně už nemůže proklít, ne?“ Děkuji ti, příteli. Kdybys jen věděl jak to slovo náhle bolí. „Není zač. Ale nic ti nemohu slíbit.“

I přesto ti děkuji. Vyřiď mu, ať na sebe dává pozor, že se za měsíc uvidíme. A že ho miluji. S těmito slovy zamává křídly a zmizí v začínající noci.

Nositel za ním smutně hledí. Pak se otočí k místu, kde se vždy objeví Brána a cosi pronáší v kouzelném jazyce. V jazyce, který zná už jen málo lidí. „Proč jsi mě povolal?“ ozve se mystický hlas. „Potřebuji, abys mě propustila na pár hodin do „normálního“ světa.“

A důvod?“ ptá se. Jistě, pomyslí si Nositel. Rovnou k věci. „Potřebuji předat jeden vzkaz.“

Proč bych tě měla propouštět kvůli jednomu vzkazu?“ zahřmí. „Je to důležité. Jedná se o otázku života a smrti.“

O čí smrti se mluví?“ A sakra. Copak jí to může jen tak říct? „Jedná se o mého příbuzného.“

Lžeš!“ zahřmí. „Ale máš odvahu a to se mi líbí.“ Nositel cítí, jak mu spadl kámen ze srdce. Před ním se začne objevovat stříbrem ozářená starověká brána. „Máš hodinu!“ Kývne a zmizí v hluku, barvách a světlech. Nezdržuje se ničím a rychlým krokem míří k domu toho kluka.

Hned přede dveřmi se zarazí. Jsou totiž otevřené. Opatrně proklouzne dovnitř. „Douglasi?“ zvolá, ale nedostane odpověď. Je rád, že dům je tak malý. Najde ho v posledním pokoji, jak leží na posteli. „Čekal jsem vás,“ pronese tiše. „Co se děje?“ zeptá se a sedne si na postel. „Umírám. Potřebuji abyste něco vzkázal Čaroději.“

Nositel je zmatený. „Umíráte?“ vydechne. „Ano. Vím to už dlouho, ale nechtěl jsem ho s tím zatěžovat. Prosím vyřiďte mu, že ho moc miluji. Ale ať pro mě netruchlí a žije dál. Přeci jenom já jsem příčinou jeho prokletí, možná se s mojí smrtí zlomí.“

To nemůžete říkat. Zlomí ho to.“

„Já vím,“ pronese smutně a z oka mu ukápne slza. „Proto mi musíte něco slíbit.“

„Já?“

Ano, vy. Dejte na něj pozor, prosím. Vidím vám na očích, že vám na něm záleží. A to jste neviděl ani jeho lidskou podobu, že?“

Nositel zavrtí hlavou. Neví co na to říct. „Pokud s někým má být, chci abyste to byl vy.“

Stiskne mu ruku. „Nesmíte zemřít. Nemohu být poslem takové zprávy. Ne pro něj.“

Už nemůžu čekat. Sbohem,“ prohodí a jeho tělo se zazmítá v křeči. Nositel se zadívá nalevo a může vidět Smrt, která si pro něj přišla. „Neber si ho,“ zašeptá, ale ona jen zavrtí hlavou. „Není cesty zpět. Zvolil si to sám.“

Cože?“ mrkne překvapeně. „Požádal mě, abych si ho vzala. Nevím co je příčinou, ale nemohla jsem jeho žádost odmítnout.“

„Chceš mi tvrdit, že on tě viděl?“

Kývne. „Dokázal mě přivolat. A teď mě omluv. Máme před sebou dlouhou cestu.“

Nositel za nimi nevěřícně hledí. Proč, Douglasi? Proč jsi to udělal? Na další úvahy mu nezbude čas. „Je čas!“ ozve se mystický hlas a on kývne. Zjeví se před ním Brána a on se opět vrátí do svého času.

Jak mu to mám říct? Jak mám někomu na kom mi tolik záleží oznámit, že mu zemřel milovaný člověk? Zaslechne zahoukání a píchne ho u srdce. Přesto natáhne ruku a nechá ho přistát. Co jsi zjistil? Předal jsi mu vzkaz? Nositel však mlčí. Co se stalo? Hlas zní úzkostně. Pro jistotu ho chytí za jednu nohu. Neví jak na to zareaguje. „Já…,“ zlomí se mu hlas. „Nevím jak ti to mám říct.“ Nositeli? „Doug. On… je mrtvý.“

Sova se mu zazmítá v sevření, ale nepustí ho. Čekal cokoliv, že ho klovne, že udělá vše proto, aby se osvobodil. Jediné co nečekal byl ten klid, který ho náhle ovládl. „Sovo?“ Nic. Mlčí, jen nepřítomně hledí před sebe. Pusť mě, prosím, Nositeli. Něco v tom hlase ho přinutí poslechnout.

Smutně sleduje, jak mizí v dáli. Nechtěl jsem být poslem špatných zpráv, Sovo. Z oka mu ukápne slza. Neví však zda je za Douglase nebo za Sovu. Možná pláče sám za sebe. Nebo za Nardeta. Odpusť mi to, Sovo. I ty Douglasi mi odpusť. Nemohu splnit tvou žádost. Nebude nikdo druhý, kdo by tě mohl nahradit. A tím méně já. Vejde do domu a prohlédne se v zrcadle. Krátké černé vlasy, modré oči trochu moc zešikmené na to, aby se mohly někomu líbit. Tuctová tvář, ve které se odráží tolik let samoty. Jak bych se já mohl rovnat jeho rozzářenému obličeji a stále usměvavým očím. V těch mých svítí smutek a samota.

Jsem jako ten vlk. Měl bych žít ve smečce a přesto jsem samotář. Avšak rozdíl mezi námi je. Já jsem samotář z donucení, kdežto on dobrovolně. Téměř celou noc nespí. Má strach o Sovu. Bojí se, že vyvede něco, co by mu mohlo ublížit. Něco co by mohlo změnit jeho život.


Letí a ani neví kam. Nevnímá okolí, nevnímá nic. Jen zběsilý tlukot svého vlastního srdce, které křičí: Je mrtvý. Je mrtvý! Odmítá tomu uvěřit. Proč? Proč se to muselo stát? Copak ti nestačí, že jsi mě proklel? Muselo to dopadnout takhle?!, křičí rozhořčeně. Ví koho viní. Alamona.

Náhle se před ním objeví Brána. Co?!, zarazí se. Nestačí zabrzdit a proletí do „normálního“ světa. Vidí Douglasův dům. Připadá si jako by byl ve filmu. Vletí dovnitř a zarazí se. Na posteli leží jeho láska a u ní sedí Nositel. Co se to děje? Může slyšet rozhovor těch dvou.


Čekal jsem vás,“ pronese tiše. „Co se děje?“ zeptá se a sedne si na postel. „Umírám. Potřebuji abyste něco vzkázal Čaroději.“

Nositel je zmatený. „Umíráte?“ vydechne. „Ano. Vím to už dlouho, ale nechtěl jsem ho s tím zatěžovat. Prosím vyřiďte mu, že ho moc miluji. Ale ať pro mě netruchlí a žije dál. Přeci jenom já jsem příčinou jeho prokletí, možná se s mojí smrtí zlomí.“

To nemůžete říkat. Zlomí ho to.“

Já vím,“ pronese smutně a z oka mu ukápne slza. „Proto mi musíte něco slíbit.“

Já?“

Ano, vy. Dejte na něj pozor, prosím. Vidím vám na očích, že vám na něm záleží. A to jste neviděl ani jeho lidskou podobu, že?“

Nositel zavrtí hlavou. Neví co na to říct. „Pokud s někým má být, chci abyste to byl vy.“ Stiskne mu ruku. „Nesmíte zemřít. Nemohu být poslem takové zprávy. Ne pro něj.“


Do místnosti se vkrade Smrt. Vidí jí tak jasně, jako nikdy předtím.


Není cesty zpět. Zvolil si to sám.“

Cože?“ mrkne překvapeně. „Požádal mě, abych si ho vzala. Nevím co je příčinou, ale nemohla jsem jeho žádost odmítnout.“

Chceš mi tvrdit, že on tě viděl?“

Kývne. „Dokázal mě přivolat. A teď mě omluv. Máme před sebou dlouhou cestu.“


Sova nevěřícně krouží kolem. Douglas přivolal Smrt? Ale proč? Co se stalo? Copak si myslel, že jeho smrt něco vyřeší? Jak s tím vším souvisí Nositel?! Co mysleli tím, že mu na něm záleží. Jsou přátelé, ne? „Jenže jemu na tobě záleží jinak,“ ozve se mystický hlas, o kterém nepochybuje, že je Brány. Cože? Jak to vůbec víš?

Znám ho. Znám ho už dlouho a vím jak se chová. Nikdy by se nepokusil přemluvit Smrt. Je to jisté riziko, že by si mohla vzít jeho. Přesto se o to pokusil. Kvůli tobě. Vím, že tobě na něm záleží jen jako na příteli. Jenže on je už dlouho sám. Dlouho po svém prokletí miloval Nardeta. Ještě teď na něj vzpomíná s láskou, nikoliv s nenávistí jak by měl. Přesto se v jeho srdci našlo místo i pro tebe.“

Jak to všechno víš? Copak si s ním povídáš? Jako teď se mnou?

Ne. Poznala jsem to podle vibrací jeho těla. On to neví, ale je se mnou určitým způsobem svázán. Proto nesmí odejít z toho místa. Pokud ti na něm záleží jen jako na příteli, prokaž mi laskavost. Zapomeň na něj. Už nemáš důvod se k němu vracet. Nemáš komu posílat vzkaz. Nech ho ať může být zase volný.“

Nemohu přeci opustit přítele. „A můžeš dovolit, aby trpěl, i když ty si to neuvědomuješ?“ Nikdy jsem mu nechtěl ublížit. „To netvrdím.“ Udělám tedy co žádáš. „Děkuji ti.“

S těmito slovy Brána zmizí a on se ocitne opět ve svém světě. Nevšimne si lovce, který stojí pod ním a míří na něj kuší. Pravým křídlem mu projede ostrá bolest a on začne klesat k zemi. Vytrhne šíp z rány zobákem a mávne křídly. Má pocit, že to dlouho nevydrží, ale má jen jediný cíl. Nositele.

Podaří se mu k němu dostat. Zahouká, a pak padne před jeho domem. Místo sovy je zde náhle nádherný muž se stříbrnými vlasy, zdobeným oblečením a překrásným mečem po boku. Nositel rychle vyběhne ven a zarazí se. Myslel si, že slyšel houkat Sovu. Místo toho našel tohohle muže.

Všimne si jak mu z pravého ramene vytéká pramínek krve. Rychle mu pomůže dovnitř a uloží ho na postel. Pokud to byl lovec z Temných hvozdů, kdo ho zranil, obává se, že šíp bude otrávený. Po bližším prozkoumání zjistí, že je to pravda.

Rychle přinese vodu, hadřík a něco čím by jed dostal z rány. Je to zvláštní Atame, ale mělo by to účinkovat. Očistí ránu a pak do ní zabodne dýku. Muž zavyje a prudce se prohne, ale Nositel ho zadrží. Sleduje jak zbraň žíznivě pije jed a modlí se, ať to dotyčný přežije. Proč se tady vlastně objevil ve chvíli, kdy měl pocit, že slyšel Sovu?

Pokrčí rameny. Dýka konečně dopila a on ji prudce vytrhl. Jakmile dopije jed na okamžik přestane. Kdyby si toho nevšiml, začala by pít znovu, tentokrát však krev. A nepřestala by, dokud by nevypila poslední kapku. Vrátí ji na její původní místo a opět se vrátí k neznámému. Znovu mu ošetří ránu a pečlivě ji zaváže.


Tohle trvá několik týdnů. Rána se hojí, ale muž se odmítá probudit. Co je to s ním? A kam se poděl Sova? Zapomněl na mě snad? S povzdechem se svalí do křesla nedaleko zraněného a zakryje si rukou oči. Je tak unavený. Přes den přebíral vzkazy, v noci se staral o něj. Bylo to vyčerpávající. A zmizení Sovy mu taky na klidu moc nepřidávalo. Měl strach, že ztratil jediného přítele, kterého měl za tu dlouhou dobu.

Muž na posteli se mírně zachvěje a zadívá se na Nositele svým černo-modrým pohledem. Všimne si, že v jeho tváři je ještě více smutku než jaký u něj viděl naposledy. Kdybys jen věděl, příteli. Tak obětavě se o mě staráš a já přitom využívám zranění, abych tě nemusel opustit. Jak dlouho uplynulo od smrti Douglase? Z oka mu ukápne slza.

Mimoděk si vzpomene na rozhovor, který vyslechl. Jsem jediný, kdo Nositele nezná? Všichni dokázali pochopit jeho pocity. Dokonce i ta pitomá Brána. Já tě slyším!, zaslechne náhle. Promiň. Jen já to nedokázal. Jsou ty vrásky kvůli mně? Vlastně kvůli Sově? Co mám teď dělat?

Nositel se nepatrně pohne a on okamžitě zavře oči a předstírá spánek. Slyší jeho kroky, cítí jak se pod jeho vahou prohnula matrace. Za chvíli cítí jeho teplou dlaň na svém čele. „Kdo jsi, pane Tajemný? A víš něco o Sově? Proč se tady tak dlouho neukázal? Copak je součást tohoto prokletí i ztráta všech na kom mi záleží?“ slyší jeho tichý hlas. „Ale tebe to asi nezajímá, že? Přesto mi musíš odpustit, protože mé srdce volá po vypovídání. Víš v mém životě, v mém minulém životě, byly jen dvě důležité osoby. Můj otec, nebyl sice biologický, ale já ho tak miloval, Jerom a muž jménem Nardet. Zamiloval jsem se do něj. Učaroval mi hned jak jsem ho uviděl,“ odmlčí se.

Zdálo se, že i on opětuje mé city. Byl jsem s ním šťastný. Byl to milý, veselý člověk, kterého jsem moc miloval. Jenže pak se stalo něco, co jsem ještě dodnes nepochopil. Náhle se změnil. Z dobrého čaroděje se stal Temný. Chtěl ovládnout celý svět. Snažil jsem se ho přesvědčit, prosil jsem, ale nic nepomohlo. A pak jsem byl proklet. Nevím ani proč. Snad kvůli lásce. Nardeta zabili. Nevěděl jsem, kdo, jak. Jen to že je mrtvý. Byla to strašná bolest.“

Sově na posteli se svírá hrdlo. „Cítil jsem jí dlouho. Několik set let. Ani můj otec se o mě už nezajímal. Zapomněl jsem dokonce i vlastní jméno, protože mi tady nikdo neřekne jinak než Nositeli. A pak přišli další dva lidi, které jsem měl moc rád. Sova. Nádherná sněžná sova, která byla ve skutečnosti začarovaný mág. Taky prokletý, stejně jako já. Záleželo mi na něm moc, ale on byl zamilovaný do člověka (to je ta druhá osoba), kterému jsem každý měsíc nosil vzkaz. Trhalo mi to srdce na kousíčky, protože jsem žárlil. Je to sobecké, já vím. A teď je ten mladík mrtvý. A já se nemohu zbavit pocitu, že je to moje vina. Že se obětoval kvůli mně.“

Cítí napětí, které Nositele svírá, ale přesto jen mlčky poslouchá. „Ztratil jsem je oba. Stejně jako Jeroma a Nardeta. Možná tohle je to prokletí. Víš… Dneska jsem se něco dozvěděl. Už vím, proč za mnou můj otec nepřišel. To on byl ten kdo zabil Nardeta. Muže, který zemřel s mým jménem na rtech. I když se stal zlým pořád ke mně něco cítil. Po tak dlouhých letech jsem začal pochybovat. Dneska mě kdosi vyvedl z omylu,“ tímhle zakončí ten podivný rozhovor.

Znovu ováže cizincovu ránu a pak se vrátí do křesla. Tam zavře oči a vyčerpaně usne. Sova se opatrně posadí a zadívá se na něj. Jeho tvář i ve spánku vyzařuje smutek. Tak velký smutek, že mu z toho puká srdce žalem. Co je můj žal proti jeho. Ztratil muže, kterého miloval, i když se stal zlým. Ztratil otce, který ho vychoval. Ztratil pochyby o Nardetovi, který ho miloval a i ve smrti myslel na něj. Nyní ztratil společně s ním i Douglase. A myslí si, že ztratil i jeho.

Kdo mu však řekl o tom, co se stalo s Jeromem a Nardetem? „Já!“ zaslechne opět bránu. Ale proč? Proč jsi mu to pověděla?

„Zasloužil si pravdu.“


To jistě ano, ale proč zrovna teď?


Kdosi mi to přikázal.“ 


Byl to Alamon, že?


Nemohu ti říct, kdo to byl. Jen chtěl, aby věděl, že ho Nardet miloval. Stejně tak i Jerom.“


A to že ho měli rádi, dokázali smrtí?


Ne. Dokázali to svými činy. Víš neřekla jsem mu všechno.“ 


Cože?


Nardet Jeroma nezabil. To je jen oficiální verze. Ve skutečnosti se Nardet postavil do rány, která letěla na Nositele. On to neví, ani si nepamatuje, že u toho byl.“


Proč jsi mu to neřekla?


Protože kdyby zjistil, že se obětoval, mohlo by to ohrozit Nositele. Copak to nechápeš? Kdyby zjistil, že jediný muž, kterého miloval zemřel kvůli němu, mohl by se zbláznit. Pokusit se udělat to samé… To bys chtěl?“


Ne. Já… Sám nevím, co k němu vlastně cítím.


Proč prostě neposlechneš své srdce?“ 


Jenže já zrovna teď mám pocit, že žádné nemám.


Pak se velice mýlíš.“ S těmito slovy, Brána utichne.


Ještě dlouho pozoruje spícího Nositele. Když sebou však trhne a probudí se, rychle opět zavře oči a předstírá spánek. Chce slyšet víc. Mladík si k němu opět sedne a začne vyprávět. „Víš, před tím než zemřel Douglas o něco mě požádal. Chtěl, abych dal na Sovu pozor. Řekl, že pokud má s někým být, pak jsem to já. Jenže jak bych ho já mohl nahradit? Jak bych mohl zaujmout místo někoho, koho tolik miloval? Já, miluji Sovu celou svou bytostí, ale nestačí to,“ odmlčí se a uzavře tím jednostrannou debatu na toto téma. „Dnes tě tady nechám samotného. Musím vyřídit vzkazy. Několik jich je smutných a mě z toho bolí u srdce. Brzy se vrátím, tak na sebe dávej pozor.“

Sova ucítí na čele jeho horké rty a musí zapojit veškeré své sebeovládání, aby se nezachvěl. Když si je jistý, že je mladík pryč rychle se vyhrabe z postele. Zjišťuje, že nemá svůj kabát a začne ho zběsile hledat. Najde ho celkem rychle. Přehodí si ho přes sebe, naškrábe vzkaz a pak zmizí v mlze.

Odpusť mi to, Nositeli. Ještě je moc brzy na to, abych dokázal posoudit co k tobě cítím. Ještě je rána po Douglasovi příliš čerstvá.


Nositel se vrátí pozdě, protože dnes vyřizoval opravdu velký počet vzkazů, protože předtím dvakrát neodešel. Nemohl odejít od nemocného. Otevře dveře a automaticky stočí pohled na postel. Avšak neznámý na ní neleží. Rychle se rozhlédne a spatří, že jeho kabát zmizel. Sveze se na zem podél zdi. Další člověk, který ho opustil?

Zaboří hlavu do dlaní, ale nedovolí si plakat. Konečně pochopil v čem spočívá jeho prokletí. Není to nošení vzkazů, ale to že se vždy objevil někdo, na kom mu začalo záležet, aby vzápětí z jeho života zmizel. Pomalu vstane a přejde k posteli. Na ní leží složený bílý papír. Zvedne ho a začte se do rázného rukopisu.


Děkuji za všechno, Corian


Pousměje se. Alespoň jméno mu sdělil. Lehne si na postel a zadívá se na strop. Všechny lidi, které ztratil, měl rád. Avšak byly jen dvě osoby, které miloval natolik, že by za ně položil svůj život. Nardet a Sova. A oba ho opustili.

Stočí se do klubíčka a zavře oči. Z očí mu kanou slzy, ale ani je nevnímá. Nevnímá už nic. Dokonce ani hlas Brány. Jediné co je, je bolest, která mu prostupuje celé tělo. Zase se bude vracet do prázdného, tichého domu plného smutku.


Uběhlo půl roku od doby, co ho opustil jeho nezvaný host. A něco málo přes tři čtvrtě roku, co ho opustil Sova. Sedí u okna a hledí ven na hvězdy. Všechno mu ho připomínalo, ale snažil se vyrovnat s tou bolestí. Ušklíbne se. Po ztrátě Nardeta se s ní vyrovnával několik set let. No co… Času má na to dost. Celou věčnost.

Přitiskne dlaň na sklo. „Sovo,“ zašeptá. Z oka mu ukápne slza a z hrdla se vydere vzlyk, který se mu nepodaří zadržet. Neplač Shohene, trhá mi to srdce na kousíčky. „Sovo?“ šeptne a prudce se otočí. Ve dveřích do jeho domu však stojí onen neznámý raněný. Vlastně už ne neznámý. Corian.

Náhle se prudce zarazí. Moje jméno. On mě oslovil jménem. „Odkud víš, jak se jmenuji? Nevěděl to nikdo. Ani já sám. Zapomněl jsem ho.“

Muž se usměje. „Mám své zdroje.“ Shohen vstane a vydá se k němu. Muž stále upírá svůj zrak na zem. „Proč klopíš svůj zrak? Proč ses vlastně vrátil? Zasadit mi poslední ránu?“ šeptne a cosi se v něm zlomí. Cosi co zadržoval tisíce let. Sveze se na podlahu a stočí se do klubíčka. „Nardet,“ vzlyká. „Jerom, Sova, Douglas, všichni jsou mrtví. A to jen proto, že jsem je miloval.“

Jeho tělem otřásají vzlyky. A v tu chvíli si Corian uvědomí proč se vrátil. Miluje ho. Tak moc, že nesnese jeho smutek, jeho žal, ani bolest. Klekne si k němu a obejme ho. „To není pravda. Není nic špatného na lásce. A už vůbec ne, když je dávána s takovou intenzitou jako ta tvoje.“

Proč mě tedy všichni opustili? Proč? Copak nevěděli, jak moc mi na nich záleží? Jak moc chci, aby žili? Nardet, zemřel s mým jménem na rtech. Zachránil mě před smrtí a přesto ho Alamon neušetřil. Můj otec to nevydržel a zbláznil se. Nakonec pro něj byla Smrt vysvobozením. Douglas zemřel jen proto, že poznal, že miluji Sovu a proto se obětoval. A Sova zemřel žalem. Nosím jen smrt.“

To není pravda. Nosíš lásku. Tolik lásky, že to nejsi schopný zvládnout. Přesto z tebe sálá. A dostihla i mě. Spoutala mě a navždy zajala.

Mladík prudce zvedne hlavu. „Sovo?“

A pak se zadívá do Corianových očí, do těch černomodrých hloubek, které ho pronásledují, a náhle pochopí. Tohle je lidská podoba Sovy. „Sovo? Jsi to ty?“ šeptá a hladí ho po tváři. Usměje se na něj. „Ano. Jsem to já. Zdá se, že moje prokletí bylo zlomeno. A víš díky komu? Díky tobě, Shohene. To tys dokázal, že láska je mocnější než prokletí.“

„Jak?“

Tím, že jsi nezapomněl. Na nikoho z těch, co jsi miloval. Celých těch tisíc let jsi na ně myslel, vzpomínal a oplakával je. Víš celou tu dobu, co jsem byl pryč, jsem přemýšlel. O mě, o Douglasovi, o tobě. A přišel jsem na jedinou odpověď. Nelétal jsem k tobě jen kvůli vzkazům. Miloval jsem Douglase, ale druhá část mého srdce toužila po tobě.“

Položí mu ukazovák na rty. „Ne. Nechci slyšet lži z milosti.“ Sundá si prst ze rtů a jemně ho políbí. „Není to lež. Je to pravda. Nikdy na Douglase nezapomenu a kousek mého srdce mu bude stále otevřeno. Tobě však teď to srdce patří celé. Je jen tvoje a je na tobě jak s ním naložíš.“

Nositel na něj strnule hledí. Nemůže tomu uvěřit. Je to opravdu pravda? Můžeš mu věřit. Nelže. A to já vždycky poznám. „Musím tady zůstat,“ vydechne. „A já zůstanu s tebou. Sice již nejsem prokletý, ale přesto zůstávám čarodějem. Už není nutné, abys tady byl sám. Už není důvod pro smutek. Chci vidět tvou tvář rozzářenou štěstím,“ šeptá a sklání se k němu.

Jejich rty se nesměle dotknou. Shohen mu obtočí ruce kolem krku. „Miluji tě,“ zašeptá mu do rtů. „Já vím. A jsem hlupák, že jsem si to neuvědomil dřív.“ Znovu ho vášnivě políbí. Opatrně ho položí na podlahu a lehne si na něj. Nechce víc než polibek, ale takhle je to velice příjemné. Cítit jeho teplé tělo pod svým.

Pokojem se náhle ozve bublavý smích. Corian zvedne hlavu a zadívá se na Nositele. Jeho tvář je náhle úplně jiná. Rozzářená, šťastná a nádherná.

Tak tohle je štěstí…


Obrazek


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

BOŽÍ!!!

(Azrea, 10. 7. 2011 19:07)

Jsi další autor který mě dokáže dohnat k slzám.

stydí se

(akyra, 10. 3. 2009 21:14)

nándhera tak krásný příběh. tyhle příběhy miluji

mooocccc krááássnný....

(Wendy, 23. 2. 2009 23:26)

nevím co bych jiného řekla...to nejde ani slovy vyjádřit;-)

Nádhera

(Zdeněk :o), 22. 10. 2008 20:56)

Strašně krásná povídka, moc krásně napsaná, prostě super i ten co jí píše je moc super :o)

krása...

(angie, 26. 7. 2008 12:03)

nemám slov na opísanie toho, aká je krásna
konečne poviedka, ktorá končí šťastne

Ou..

(Ai-chan, 25. 7. 2008 11:46)

ou, to je tak ... tak ... nádherný... boží ... prostě nemám slov

No teda...

(Danieeru, 21. 7. 2008 19:40)

... tak a teď si oproti tobě připadám strašně maličkatá. U toho konce jsem si hezky pobrečela, ale komu by to vadilo? Tvůj talent je zřejmý z každého slova. Awww, jak já miluju tvoje povídky! Přečtu první větu a nevstanu ze židle, dokud nedočtu všechno. *teď už nemá co říct*

P.S.

(Yuiko, 19. 7. 2008 23:26)

P.S.: Když jsem to četla, na mé tváři se objevil úsměv, který trval celou povídku, mimo smutných scén samozřejmě :) No měla bych se jít umýt XD Takže zatím :)

Strašně krásný :)

(Yuiko, 19. 7. 2008 23:24)

Ty bys měla být spisovatelka. Nevím jak to děláš, ale tvoje povídky jsou jedny z mála, které mě do sebe vtáhnou a nepustí, dokud je nedočtu :) Opravdu nevím jak jinak to pochválit, prostě nádhera :) Určitě piš dál a hodně, píšeš snad líp než Shackespeare XD Jo a určitě napiš nějakou povídku jako je tahle, protože dyš sem to četla a ségra na mě mluvila, já ji vůbec nevnímala ani dyš se mnou třásla XD Piš dál, fakt krása :)

nemám slov :)

(Amanda, 18. 7. 2008 17:34)

slova chváli mi opět došla xD ne fakt, je to úžasný :) musela jsem to přečíst dvakrát, jelikož mě při prvním čtení furt někdo přerušoval (zabít je všechny xD) ale na podruhé jsem se do toho fakt zažrala a no prostě super :)

To je pro mně?

(Kat, 16. 7. 2008 21:39)

Červenám se. Keiro ty darebačko je to nádherné. kam jen na to chodíš? Bylo to smutné jak to umíš ty, ale tak plné naděje. Mám pro to jen jedno slovo skvostné. Četla jsem od začátku do konce a každé slovo vychutnávala. U brány jsem se i usmívala.
Musím říct, že tohle se zařadilo k mým nejoblíbenějším fantasy příběhům. Krásný příběh, krásné postavy, zápletka dokonala, nemám co vytknout. Libil se mi Nositel i prostředí. Dva světy oddělené bránou. Povolávání.. prostě zas jsi předvedla, že to umíš dát dohromady a je to důstojný nástupce Draka.
Budu se těšit na další dílečky jako malá holka. Víš mám z té povídky krásný pocit. Nedávno jsem si uvědomila jak je důležité nejen umět napsat, ale i obsah a pocit z ní. A z téhle povídky mám příjemný snivý pocit. Nejraději bych si sedla, opřela se a poslouchala něco krásného a snila o dvou krajích, o lásce a neuvěřitelné fantazii.
Musím poděkovat za krásnou strávenou chvilku, kdy jsem se ponořila do světa tak blízkého našeho i vzdáleného.
Arigatoo a at žije čarodějné vyprávění. Ať jich je ještě hodně hodně...

Nadpis je příliš krátký.

(Jméno je příliš krátké., 16. 7. 2008 11:22)

Kráááásný... tesim se na dalsi dil :)

...

(Ayasumi, 16. 7. 2008 10:56)

Nádhera!!! Překrásné!!! To je tak náááááádherný a dojemný příběh!! Moc se mi to líbí a nemohu se dočkat n další!!
Bylo mi tak líto Nositele... úplně jsme s ním žila jeho příběh! Ale krásné zakončení!

.........

(Teressa, 16. 7. 2008 9:40)

.......ja nemam slov......to bolo proste nadherne...ale naozaj by ma zaujimalo co sa stalo s nardetom ze sa tak zmenil.......dufam ze coskoro dodas dalsi diel...uz sa mooooooc tesim =3