Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Zbloudilý šíp

26. 9. 2007

  „Shinomyia-san! Shinomyia-san!“ volal Keita už z dálky. Kouji položil luk a otočil se za hlasem. „Co se děje, Keito?“ optal se. „Tohle vám prý přišlo, posílá mě King,“ prohodil, když k němu celý udýchaný doběhl a podal mu bílou obálku s jeho jménem.

  Přikývl a vzal si jí. „Tak já musím zase jít,“ zamával mu vesele Ito a zmizel za rohem budovy. Shinomyia rychle roztrhl obálku a začetl se:

 

  Shinomyio Kouji,

 

tímto vás zveme na turnaj v lukostřelbě, který se koná za týden v Tokiu.

Svaz lukostřelců Tokio

 

  Okamžik na tu strohou zprávu hleděl s překvapením. Pak se mu na tváři rozprostřel zářivý úsměv a málem si radostí poskočil. „Dobré zprávy?“ ozval se za ním tichý hlas. Otočil se za ním. „Ty nejlepší, Iwaii,“ prohodil a podal mu dopis.

  Ten si ho přečetl. „No to je výborné, ne?“ prohodil. Kouji se zadíval do jeho smutných očí. Proč jen se na mě alespoň jednou neusměješ?, ptal se v duchu. „Chci tě o něco poprosit, Takuto,“ ozval se náhle.

  Mladík nadzvedl obočí. „O co?“

  „Pojedeš na ten turnaj se mnou?“

  Iwai byl naprosto vyveden z míry. Zůstal na něj tiše hledět a v očích se mu mihlo překvapení. „Proč bys mě tam měl chtít?“ zašeptal. „Protože chci v tvých očích vidět něco jiného než ten smutek,“ prohodil.

  Takuto na něj jen mlčky hleděl a nebyl schopen odpovědět. „Nech mi nějaký čas na rozmyšlenou,“ zaprosil. „Dám ti tolik času kolik jen chceš. Jen mě nenech čekat dlouho.“ Iwai jen přikývl a raději odešel.

  Cestou do svého pokoje přemýšlel, co to bylo za pocit, který cítil, když Shinomyia řekl: Protože chci v tvých očích vidět něco jiného než ten smutek. Naprosto ho to zaskočilo. Záleželo mu na Koujim, byli prakticky pořád spolu, ale přesto si nebyl jistý zda s ním má jet. Zda je dostatečně silný na to, aby mu otevřel srdce. Byl samotář a tohle přízvisko mu nikdo neodpáře. S povzdechnutím si lehl na postel a zadíval se na strop.

  Proč tak váhá?, přemýšlel Shinomyia. Myslel jsem, že se mnou pojede rád. Pak si ale vzpomněl na svoje slova týkající se smutku v jeho očích a nejradši by si za to nakopal. Jenže on to v tu chvíli tak cítil. Nemohl si pomoci. A dřív než to stačil zarazit mu to prostě vyklouzlo ze rtů.

  Prohrábl si vlasy a vydal se do sprchy. Tam narazil na Kinga. „Slyšel jsem, že ti přišla pozvánka na turnaj v Tokiu,“ prohodil mezi řečí. Kouji ho probodl pohledem, protože to byl přeci Tetsuya, kdo mu to poslal, ale nakonec pouze přikývl. Nebylo mu zrovna do hovoru. „Stalo se něco?“

  Zavrtěl hlavou. „Nic, nemusíš mít strach,“ pousmál se na něj. Niwa si ho chvíli nedůvěřivě prohlížel. „Kde je vlastně Iwai?“ optal se. Shinomyia pokrčil rameny. „Nejsem jeho chůva, ne?“

  King ho zamyšleně sjel pohledem a uvažoval nad tím co se mezi nimi stalo. Rozhodl se, že to nebude rozebírat, protože Koujimu evidentně nebylo do hovoru. Dokončil sprchování a raději se vypařil.

  Shinomyia za ním chvíli hleděl a nakonec se s povzdechem vydal do svého pokoje. Tam, sotva položil hlavu na polštář, usnul.

  Iwai se celou noc převaloval v posteli a čekal. Zítra, rozhodl se. Zítra mu řeknu, jak jsem se rozhodl. Zamyslel se nad sebou. Celý týden se mu vyhýbal, protože potřeboval být sám a v klidu si to vše rozmyslet. A teď byl rozhodnutý s ním odjet. Byl zmatený, ale chtěl tam jet s ním a proč to neudělat, když ho Shinomyia sám pozval. Usmál se, zavřel oči a usnul.

  Ráno ho probudil paprsek slunce na tváři. Otevřel oči a zahleděl se na strop. Jak se Iwai asi rozhodnul?, pomyslel si. Týden uběhl jako voda a dnes měl jet  do Tokia a on mu stále nedal odpověď. Posadil se na posteli a prohrábl si vlasy.

  Ozvalo se zaklepání na dveře. Rychle vyskočil a hnal se k nim jako splašený. Těsně před nimi se zastavil a vydechl, aby nebylo vidět, jak se k nim řítil. Otevřel a zadíval se na Iwaie, který stál za nimi. „Dobré ráno,“ pozdravil ho.

  „Dobré ráno, Shinomyia-san,“ odpověděl tiše. Kouji s nadzvednutým obočím čekal, co bude dál. „Jak jsi mi nabízel…,“ nervózně se odmlčel. „Ano?“ vybídl ho. „Jak jsi mi nabízel, abych s tebou jel na ten turnaj. Už jsem se rozhodl.“

  Kouji zapomněl snad i dýchat, jak čekal jaké je to rozhodnutí. „Pojedu s tebou.“

  Shinomyia si pomyslel, že určitě všichni museli slyšet jak mu ze srdce spadla snad celá hora Fudžisan. Usmál se na Takuta a přikývl. „To jsem rád, že ses tak rozhodl. Za hodinu odjíždíme.“

  Téměř se pobaveně rozesmál, když uviděl v jeho obličeji paniku. „Zřejmě jsi zapomněl, že je to už dnes, že?“

  Iwai se zamyšleně podrbal na hlavě. „Opravdu uběhl už týden?“ ptal se udiveně a tentokrát to Kouji nevydržel a opravdu se rozesmál. „Jdi si sbalit. Za chvíli tě vyzvednu,“ prohodil a Takuto přikývl a zmizel ve svém pokoji.

  Rychle naházel pár věcí do tašky a čekal. Za chvíli se opravdu ozvalo zaklepání na dveře. „Dále,“ zvolal a Kouji vstoupil. „Můžeme jet?“ Iwai jen přikývl a vydali se k autu. Cesta byla dlouhá, ale to jim nevadilo.

  Takuto po očku pozoroval Koujiho, který se plně soustředil na řízení. Uvažoval co je to za prazvláštní pocit, který se mu rozléval po těle. Možná to bylo jen poznání, že už není sám jako v minulosti. Byl samotář. Byl zvyklý na to být sám. Jenže pak přišel Kouji a vše se změnilo. Už to jaksi nedokázal, nedokázal být celý den sám a malovat. Pousmál se.

  „Copak tě pobavilo?“ zeptal se Shinomyia a on sebou mírně trhl, jako by ho přistihl při něčem co neměl dělat. „Nic. Jen jsem si uvědomil, že jsem rád, že s tebou jedu.“

  Kouji se na něj na okamžik zadíval. „To já taky, Takuto,“ prohodil tiše a otočil se zpět k volantu. Na místo dorazili až pozdě večer.

  Měli být ubytováni ve velice luxusním hotelu. Vešli do haly a vydali se k recepci. Takuto byl očividně nesvůj, tak k němu Shinomyia přešel a povzbudivě mu stiskl rameno. To trochu pomohlo. „Dobrý večer,“ pozdravil Kouji slečnu za pultem. „Měl bych zde mít rezervaci pokoje na jméno Shinomyia Kouji.“

  Dívka se sklonila nad knihu hostů. „Ano, pane. Pokoj číslo 323 ve druhém patře. Má dvě postele, jak jste si přál,“ prohodila a zvědavě se na ně zadívala. Iwai se maličko ošil. „Děkujeme.“

  Otočil se k Takutovi a společně vykročili k výtahům. Ani jeden z nich si nevšiml muže, který je zpoza novin sledoval. Shinomyia Kouji, pomyslel si jedovatě. Nenechám tě ten turnaj vyhrát jako minule.

  Dorazili do pokoje a Iwai se užasle rozhlédl. Druhého muže to nepřekvapilo, neboť zde byl ubytován i minulý ročník turnaje. Tenkrát ho neměl kdo doprovázet. Uvažoval nad tím jestli tady bude i Keiji Yamato, se kterým byl v minulém turnaji ve finále.

  Vrátil se myšlenkami do přítomnosti a zadíval se na Iwaie, který stál u okna a hleděl dolů. Pod nimi byla velice rušná ulice. Přešel k němu a postavil se těsně za něj. „Líbí se ti tady?“ zašeptal mu tiše do ucha.

  Takuto se maličko zachvěl, jak mu tělem projelo cosi zvláštního. „Je tu nádherně,“ zašeptal. „Škoda, že jsem si nevzal plátno a barvy,“ posteskl si. „To se dá lehce zařídit.“

  Otočil se na Koujiho. „Opravdu?“ Shinomyia pozoroval, že i přesto, že má očividnou radost, že by zde mohl mít plátno, se neusmál. Přikývl. „Samozřejmě. Hned zavolám na recepci. Zítra zřejmě začne první kolo turnaje,“ prohodil ještě než zvedl sluchátko a zařídil co slíbil.

  Iwai ho pozoroval. Věděl, že minulý ročník vyhrál a nepochyboval o tom, že vyhraje i ten letošní. Doufal, že mu nějak pomůže jeho přítomnost tady. Poodešel od okna a posadil se na pohovku, aby si pustil televizi.

  Pohodlně se opřel a zadíval se na obraz před sebou. Shinomyia si k němu přisedl a položil si ruku na opěradlo za jeho rameny. Nebylo to nepříjemné cítit ho tak blízko. Vlastně to bylo docela… Chvíli hledal ten správný výraz. Ach ano, vzrušující. Tak se dal vystihnout jeho pocit.

  Pokradmu se na něj zadíval. Kouji zatvrzele hleděl na obrazovku, ale moc dobře si uvědomoval blízkost druhého muže. Co to se mnou je?, ptal se sám sebe v duchu. Jediné na co dokázal myslet bylo to, že by ho chtěl políbit.

  Pootočil hlavu a střetl se s jeho medovým smutným pohledem. Ty stíny ho děsily, ale zároveň chtěl odhalit jejich tajemství. Věděl, že je Iwai samotář, ale aspoň jednou se mohl usmát. Očima sklouzl na jeho rty. Polkl. Nutkání políbit ho ještě zesílilo.

  Takuto byl naprosto hypnotizován jeho pohledem. Co se to se mnou děje? Raději se odvrátil, ale cítil, že ho i nadále pozoruje. Sledoval ho jako lovec svojí kořist, ale kupodivu mu to nijak nevadilo. Spíš naopak. Nevyznal se v sobě. Byl zmatený jako ještě nikdy. Znali se již dlouho a tak nějak podvědomě cítil, že nejsou pouhými přáteli, ale že by to zašlo až tak daleko?

  V mysli mu proběhla představa, jak se k němu Shinomyia sklání a jejich rty se střetnou. Maličko sebou trhl. „Co se stalo?“ zeptal se jeho společník starostlivě, mírně ochraptělým hlasem. „Nic,“ zašeptal. „Jen jsem se mírně lekl,“ kývl hlavou na televizi, kde zrovna pobíhala nějaká příšera, která zřejmě měla děsit lidi. On však měl v hlavě úplně jiné pocity a strach mezi ně nepatřil.

  Kouji si jazykem navlhčil rty. „Iwaii?“ prohodil a mladík se na něj zadíval. „Mohu tě políbit?“ Viděl, že ho naprosto vyvedl z míry, ale nemohl si pomoci. Musel zjistit, jak chutná. Toužil se ho dotknout.

  Takuto na něj chvíli mlčky hleděl, a pak místo odpovědi zavřel oči. Shinomyia si to vyložil jako souhlas a velice něžně přitiskl své rty na ty jeho. Iwai nevěděl, co očekával, ale rozhodně to nebyl pocit, který jím projel. Možná mu to mělo být nepříjemné, ale on cítil jak se celým jeho tělem rozlévá horko.

  Polibek se prohloubil. Objal ho kolem ramen a Shinomyia ho pomalu položil na pohovku. Cítil váhu jeho těla, každičký sval na svém. Na okamžik se od sebe odtrhli, aby se mohli nadechnout. Kouji ho začal hladit.

  Přejížděl rukama po hrudníku, přes ploché břicho na stehna. Ani nevěděl jak a měl rozepnutou košili a Shinomyia ho líbal na krku. Zasténal. Když přejel rty níž, trhl sebou a odstrčil ho až přistál ne zemi.

  Popleteně se posadil a tázavě se na něj zadíval. Iwai si rychle zapínal košili a Shinomyiovi došlo, že se chystá utéct. Rychle vyskočil na nohy a dohonil ho těsně u dveří, kde ho uvěznil svými pažemi. „Co se stalo?“ zašeptal mu do ucha.

  Jejich tváře se o sebe otíraly a Takuto nebyl s to rozumně uvažovat. „Nic,“ zalhal. „Já vím, že jsme muži, ale to přeci neznamená…“ nedomluvil, protože mu Iwai položil ukazovák na rty. „Já to přeci vím. Jen…“ odmlčel se. Nevěděl jak dál. „Jen tě vyděsily vlastní pocity stejně jako mě, že?“ dopověděl za něj.

  Váhavě přikývl. Opravdu byl zmatený. Nebyl si jistý, co vlastně k Shinomyiovi cítí. Kouji hleděl do těch jeho očí vyděšené laně a náhle zatoužil zbavit ho těch stínů. Pohladil ho po tváři a usmál se.

  Doufal, že se Iwai také usměje a možná by se tak i stalo, kdyby je nevyrušilo zaklepání na dveře. „Pokojová služba,“ ozvalo se skrz dřevo. Odstoupili od dveří. „Dále,“ zvolal Kouji.

  Do pokoje vešli dva muži, kteří nesli plátno a barvy pro Iwaie. „Děkuji,“ prohodil Takuto tiše. Muži se jen usmáli a odešli.

  Postavil si plátno před okno a zahleděl se dolů. Vzal do ruky štětec, ale zase ho položil, protože nevěděl, jestli by v tuhle chvíli něco nakreslil. Otočil se na přítele, který v ruce držel jakousi obálku.

  Když dočetl vzhlédl k němu. „Zítra dopoledne je trénink a v poledne první kolo turnaje. Celkem budou kola tři a pak finále.“ Takuto přikývl. „Věřím tomu, že opět vyhraješ.“

  „Mám tady tebe, ne?“ prohodil a usmál se. Iwai se raději odvrátil zpět k oknu a začal malovat scenérii pod sebou. Zjistil, že mu ruka po plátně doslova tančí sama. Až později si uvědomil, že vlastně nekreslil ulici pod sebou, ale muže, který momentálně ležel na posteli a spal.

  Přešel ke křeslu naproti posteli a pohodlně se usadil. Beze slova ho pozoroval. Před očima se mu objevila scéna, která se odehrála, než byli vyrušeni hotelovou službou. Prudce sebou trhl a raději se vrátil do reality. Byl zvědavý co se bude zítra dít.

  Vstal a lehl si do postele. Vzápětí usnul.

 

  Ráno ho probudil tichý hlas. „Takuto. Vstávej musím jít na trénink.“ Otevřel jedno oko a všiml si nad sebou Shinomyii. Zívnul do dlaně. „Nechceš jít se mnou?“ zeptal se ho Kouji. Iwai přikývl a vstal z postele. Společně se nasnídali a vydali na místo určené pro trénink.

  Moc se nelišilo od toho co měli na škole. Po jedné délce zdi terče a naproti nim v určené vzdálenosti soutěžící. Jediné co bylo nové, byly tribuny pro diváky a také místa přímo za terči. Iwai si všiml muže, který se k nim blížil suverénním krokem. „Jsi připraven letos prohrát, Shinomyio?“ optal se Koujiho přímo. „Na to bych se měl spíš zeptat já tebe, ne Yamato?“ odvětil klidně oslovený.

  Muž se na něj zamračil. Stočil pohled na Iwaie, který stál vedle Koujiiho. „Yamato Keiji,“ prohodil a podal mu ruku. „Iwai Takuto.“ Něco mu na tom muži bylo nepříjemné. Kývnutím se s nimi rozloučil a odešel. „Shinomyio?“ otočil se na přítele. Ten se na něj tázavě zadíval.

  Zavrtěl hlavou. „Vlastně nic,“ povzdechl si nakonec a odvrátil se od něj. Kouji ho chytil za bradu a otočil zpět k sobě. Jejich oči se střetly. „Co jsi chtěl, Iwaii?“ optal se. „Ten muž tě nemá zrovna v lásce, co?“

  Shinomyia se usmál. „To máš pravdu. Prosím buď opatrný, když se tady budeš pohybovat, ano?“ požádal ho tiše. Takuto pouze přikývl. „Musím jít,“ zašeptal, ale bylo vidět, že se mu očividně nechce. Stále si hleděli do očí. Nakonec se Kouji vydal ke svému místu u vzal do ruky luk. Ještě naposledy se podíval na Iwaie, a pak už se jen plně soustředil na trénink.

  Yamato pozoroval Takuta a měl co dělat, aby se vychytrale neusmíval. Právě jsem našel tvou slabinu, Shinomyio Kouji, pomyslel si spokojeně. Uchopil luk a jal se trénovat. Viděl, že mu to nejde tak dobře, jako jeho rivalovi a všechen nahromaděný hněv se spojil v jednom ďábelském pláně.

 

  Takuta bavilo pozorovat Koujiho jak trénuje. Byl naprosto soustředěný, ve tváři se mu nehnul skoro ani sval. Bylo zajímavé sledovat, jak jsou jeho oči upřeny na terč před sebou. Neuniklo mu, že občas pohledem zabloudí k němu a z nějakého důvodu mu to lichotilo. Stejně tak mu neunikly nenávistné pohledy, které po Shinomyiovi vrhal ten Yamato.

  Dělalo mu to starosti. Ten muž mohl být nebezpečný. Všiml si, že ho nyní pozoruje a měl co dělat, aby sebou netrhl. Co ten chlápek kuje?, ptal se sám sebe. Zabral se do svých myšlenek natolik, že si ani nevšiml, že po dvou hodinách trénink skončil. „Copak se ti honí hlavou?“ ozval se těsně vedle něho tichý hlas.

  Trhl sebou a otočil se k příteli. „Jen jsem se trochu zasnil,“ prohodil a maličko ustoupil, protože jejich rty se ocitly až nebezpečně blízko sebe. „Bojíš se mě, Iwaii?“ optal se tiše. Zavrtěl hlavou. „To není strach,“ zašeptal a upřeně mu hleděl do očí.

  Kouji vztáhl ruku a uchopil jeho tvář do dlaně. „Chci jen, abys byl šťastný,“ prohodil. Iwai sklopil oči, ale Shinomyia ho přinutil se na něj podívat. Chtěl vidět jakýkoliv pocit, který by se mu mihl v očích. Nyní se v nich zračil strach. „Bojíš se mě,“ odvětil smutně. „Ne!“ vyhrkl prudce. Až moc.

  Koujimu tázavě vyletělo obočí. „Není to strach, jen…“ odmlčel se a raději nic neříkal. „Jen?“ optal se jemně. Palcem ho hladil po tváři. „Jak můžu přemýšlet, když se mě pořád dotýkáš?“ vyhrkl náhle Iwai. Shinomyia se jen klidně usmíval. Takže to vypadá, že nebude tak chladný, jak se snaží předstírat.

  Stáhl tedy ruku a otočil se zády. „Vrátíme se do hotelu?“ optal se tiše. Takuto ho beze slova následoval.

  Vešli do pokoje a první čeho si oba všimli, byla bílá obálka na stole. Bylo na ní napsáno jméno Shinomyii. Přešel k dopisu a roztrhl ho. Na okamžik se začetl, a pak se usmál. „Zítra oficiálně začíná turnaj. Bude se skládat ze dvou kol, a pak z finále. Takže to vypadá, že máme dost času, abychom si všechno vyříkali.“

  Pozoroval jak sebou Iwai mírně trhl. Kouji k němu přešel a postavil se těsně před něj. Nic neudělal, jen sledoval jak se smutek v jeho očích mění v něco jiného. „Vidíš?“ zašeptal a pohladil ho po tváři. „Říkal jsem, že chci vidět v tvých očích něco jiného než ten smutek.“ Pomalu se k němu začal sklánět, ale zarazil se ve chvíli, kdy se Iwaiovi do pohledu vrátil výraz štvané laně.

  Prudce se od něj odtáhl. „Promiň,“ zašeptal a vyrazil k posteli, na kterou unaveně padl. „Nechceš jít někam ven?“ optal se po chvíli Takuto. Kouji otevřel jedno oko. „Chceš si prohlédnout Tokio?“

  Pokrčil rameny. „Můžeme zůstat tady,“ prohodil nakonec. „Jsem trochu unavený. Mohli bychom to nechat po obědě?“ Iwai s mírným úsměvem přikývl. Shinomyia se prudce napřímil na posteli. „Co se děje?“ ptal se zmateně Takuto.

  „Ty ses usmál,“ prohodil nevěřícně. Vzápětí svých slov litoval, protože mladík opět zesmutněl. Znovu zavřel oči a raději už mlčel, aby neplácl nějakou další blbost, která by ho ještě více rozesmutnila.

  Iwai přešel k rozmalovanému obrazu a přemýšlivě se na něj zadíval. Proč jsem ho nakreslil? Byl zmatený víc než kdy jindy. Je možné že… Ne! Vzal do ruky štětec a začal opět malovat. Maloval už dvě hodiny a vůbec si nevšiml, že ho Shinomyia pozoruje. 

  „To jsem já, že?“ zeptal se ho tiše. Rychle mu chytil ruku, aby nezničil obraz, protože bylo jasné, že se ho příšerně lekl. „Přeci bys nechtěl zničit tak krásné dílo,“ šeptal mu do ucha a přitiskl se k němu.

  Iwai se snažil normálně uvažovat, ale bylo to velice těžké, když mu celým tělem probíhala elektřina. Stále ještě mu Kouji držel ruku se štětcem. Byl však naprosto uvolněný a tak maloval dál. Bylo to něco úžasného, když si uvědomil, že vlastně malují spolu. Ještě nikdy to nikomu nedovolil.

  Cítil jak mu jeho horký dech ovívá ušní lalůček a měl co dělat, aby se mu nepodlomila kolena. Konečně společně domalovali poslední tah Shinomyiova obličeje. Iwai položil štětec a otočil se.

  Stál v jeho objetí a pozoroval ho. „Vystihl jsi mě opravdu dobře,“ zašeptal. Nejraději by ho políbil, ale rozhodl se počkat. Až bude Iwai chtít tak udělá sám to, co uzná za vhodné. Vyrušilo je zaklepání na dveře. Oba sebou trhli a odstoupili od sebe. „Dále!“ zvolal Kouji.

  Dovnitř vešla pokojská s vozíkem jídla. „Váš oběd, pánové,“ prohodila a odešla. Ani nestačili říct děkuji. Usedli tedy k obědu. „Chceš se jít projít po Tokiu?“ zeptal se Kouji. Iwai váhavě přikývl. Rád by to tady prošel, když už se sem dostal. „Proč ta váhavost? Dnešek je možná poslední den, kdy mám takhle volno. Měli bychom si to užít.“

  A taky užili. Vyrazili až večer, kdy Tokio ožívá. V ulicích bylo plno lidí a panovala velice veselá atmosféra. Užili si tenhle večer do posledního puntíku. Dali si oblíbené saké, vyrazili do zábavního parku, kde je pobavil mim, na dobré dvě hodiny zalezli do videoherny.  Domů se vrátili až po půlnoci. I když se dobře bavili nedokázal Shinomyia přinutit Iwaie, aby se alespoň jedinkrát usmál. Unaveně se svalili do postelí a usnuli sotva položili hlavy na polštáře.

  Ráno je probudil telefon, který upozorňoval na to, že za hodinu začíná turnaj a pan Shinomyia by se měl jít alespoň rozcvičit. „Nemusíš chodit ještě se mnou. Stačí, když přijdeš na turnaj," prohodil Kouji směrem k zívajícímu Iwaiovi.

  Ten zavrtěl hlavou. „I kdepak. Půjdu hezky s tebou.“

  Rychle se tedy nasnídali a vyrazili. Trénink trval hodinu a pak byl oficiálně zahájen turnaj. Shinomyia se do dalšího kola dostal s nejvyšším skóre. Někde hodně vzadu za ním byl i druhý Keiji Yamato. Bylo vidět, že mu to velice vadí, ale nedal to na sobě znát, až na jeden nenávistný pohled, který po něm vrhl.

  „Kouji,“ ozval se cestou do hotelu Takuto. „Copak?“ stočil na něj pohled. „Ten Yamato. Mohl by být nebezpečný? Zdá se, že tě hodně nenávidí.“

  Pokrčil rameny. „Nemyslím si, že by byl nějak nebezpečný. Jen nemůže přenést přes srdce, že jsem lepší. Nemusíš mít strach, nic se ti nestane.“

  „Tady přeci vůbec nejde o mě!“ odsekl prudce. „Bojíš se o mě?“

  Zarytě mlčel celou cestu do hotelu a byl si plně vědom samolibého úsměvu, který měl na tváři Shinomyia. Dnešní kolo bylo dlouhé a velice náročné, takže nebylo tedy divu, že se Kouji šel naložit do vany. „Nechceš jít se mnou?“ optal se škádlivě. Iwai po něm mrsknul polštář a tak se smíchem zmizel v koupelně.

  Takuto se mírně usmíval, když zaslechl jak si zpívá. „Blázen,“ zamumlal si pro sebe. Přešel k oknu a zadíval se dolů na rušnou ulici. Tokio bylo sice hezké město, ale už mu chyběla škola a všichni přátelé. Opřel si hlavu o sklo a s unaveným povzdechem zavřel oči.

  Tak ho taky našel Shinomyia. „Iwai,“ zašeptal. „Nechceš si jít lehnout do postele? Tohle musí být hrozně nepohodlné,“ prohodil škádlivě. Takuto se prudce narovnal a maličko zavrávoral. „Co je ti?“ optal se starostlivě Kouji a podepřel ho. „Jsem jen unavený,“ prohodil a došel k posteli.

  Padl na ni a téměř okamžitě usnul. Shinomyia se usmál. Takže tohle ho trápilo. Únava. Posadil se do křesla a zadíval se na něj. Dumal nad tím, co se to s ním děje. Proč mu na něm náhle tak moc záleží? Iwai nebyl jediný, kdo byl zmatený. I on si nebyl jistý tím co dělá. Jenže nedokázal ignorovat srdce, které mu říkalo, že je pro něj Takuto tím nejdůležitějším na světě.

  Neklidně si poposedl v křesle. Toužil po něm. O tom nemělo cenu lhát a sám sobě už vůbec ne. Toužil vidět jeho tak málo viděný úsměv, slyšet jeho hlas, cítit jeho dotek. Opřel si hlavu a nadále ho pozoroval. Zřejmě pro něj byl včerejší večer a dnešní den velice vyčerpávající.

  Zítra je čeká další kolo turnaje, a pak konečně finále. Byl si téměř jistý, kdo se do něj dostane. Nepochyboval o tom, že to bude Keiji Yamato. To co dnes říkal Iwai vůbec nebyla hloupost. Věděl, že je nebezpečný. On se však paradoxně nebál o sebe, ale o Takuta. Ten strach byl tak intenzivní, že dlouho do noci nemohl usnout. Jako by ho chtěl hlídat, i když tušil, že přímo by se Keiji zaútočit neodvážil.

  Ráno se probudil velice brzy, přestože toho moc nenaspal. Nechal Iwaie spát a sám se postaral o snídani. Další kolo turnaje bylo až v jedenáct, takže bylo času dost. Snažil se chovat co nejtišeji, ale zřejmě nějaký hluk přeci jen udělal, protože když se otočil zpět všiml si, že ho Takuto pozoruje. „Dobré ráno,“ pozdravil ho.

  „Dobré ráno,“ prohodil ještě stále z postele. Shinomyia mu přinesl jídlo na tácu a posadil se vedle něj. „Dnes je poslední kolo, a pak finále,“ prohodil, aby řeč nestála. „Ano,“ přikývl. „Znamená to, že se brzy vrátíme, že?“

  „Už tě to tady nebaví?“ prohodil se škádlivým leskem v očích. „Doma je doma. A hlavně se těším na všechny. Neozval se ti někdo?“

  Přikývl. „Ráno volal Kaoru s Omim. Ptali se na jak dlouho to tady ještě vidíme. Všichni nás pozdravují. Vypadá to, že jsme i postradatelní.“

  V klidu se nasnídali a Iwai si šel dát sprchu. Kouji mezitím obdivoval jeho (vlastně svůj vlastní) obraz. Jedenáctá hodina se přiblížila závratnou rychlostí a oni se opět vydali na hřiště. Znovu měl před samotnou soutěží být hodinový trénink.

  Po skončení tohoto kola se oficiálně vyhlásili finalisté. Byl to Shinomyia Kouji a Yamato Keiji. Zdálo se, že to nikoho neudivilo. Ani samotný Kouji nebyl překvapený. S úsměvem se vydal k Iwaiovi. „Tak jak se těšíš na zítřejší finále?“ optal se ho cestou hotelu. Pokrčil rameny. „Věřím, že to vyhraješ, takže…“

  „Takže?“

  „Takže to bude určitě zajímavé,“ dořekl a zavřel za nimi dveře do pokoje. Shinomyia se o ně opřel a tiše ho pozoroval. Takuto se nervózně ošil. „Co se děje? Mám něco na obličeji?“ zeptal se. „Kdepak. Jen mě na tebe baví koukat, vadí ti to?“

  Chvíli nad tím dumal, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Pojď sem, Takuto!“ zašeptal. Ten tichý příkaz ho naprosto zhypnotizoval a on k němu pomalu vykročil. Zastavil se těsně před ním. „Chci abys mě políbil,“ přikazoval šeptem a sám nevěděl, proč to dělá. Prostě chtěl znovu cítit jeho chuť.

  Velice dlouhou dobu nad tím váhal. Bylo vidět, že si sám není jistý jestli je to dobrý nápad. Nakonec se k němu začal pomalu sklánět. Jejich rty se střetly a oběma projela vlna touhy. Iwai chytil jednu jeho ruku a opřel ji o dveře. Pak do ní vložil svou dlaň a propletl si s ním prsty. Polibek se prohloubil a Shinomyia mu volnou rukou vjel do vlasů a přitáhl si ho k sobě blíž.

  Jejich jazyky tančily pradávný rytmus touhy a lásky, ačkoliv si to ani jeden nechtěl přiznat. Odtáhl se od něj, ale jen proto aby se nadechl a mohl se k němu vzápětí znovu přisát. Kouji mu začal rozepínat košili, ale ucítil jak ztuhl a hned toho nechal. Dotýkali se pouze rty a propletenýma rukama. „Co to děláme?“ zašeptal Takuto.

  Shinomyia se nad jeho slovy zamyslel. „Posloucháme svá srdce,“ prohodil nakonec. Střetli se očima. V Iwaiovi se nahromadil zmatek a on o krok ustoupil. Nakonec maličko odstrčil Koujiho a proklouzl ven a jeho tam zanechal samotného.

  Posadil se na postel. Věděl, že teď potřebuje být Takuto chvíli o samotě a byl rozhodnut za ním nejít, ačkoliv to bylo to jediné, co by teď chtěl udělat.

 

V deset hodin večer už přecházel po pokoji strachy bez sebe a byl v pokušení zavolat policii. Iwai se stále nevrátil a on měl před očima tolik scén… Ani jedna však neměla optimistický ráz. V půl jedenácté se konečně otevřely dveře a v nich stál Takuto s provinilým výrazem ve tváři. „Kde jsi byl! Mále jsem tady umřel strachy,“ vyčetl mu.

  V Iwaiových očích se ještě prohloubilo provinění. „Prostě jsem jen tak bloumal po městě,“ vyšeptl bojácně. Shinomyia k němu přešel a začal mu sahat na obličej, ruce, nohy, jako by se chtěl přesvědčit, že je celý. Když se ujistil, že nevidí ducha, oddechl si a beze slova zalezl do koupelny.

  Takuto si sedl do křesla a čekal až vyleze. Za chvíli se opravdu vrátil s mokrým tělem a ručníkem kolem pasu. Sedící mladík rychle sklopil oči, aby nebyl vidět záblesk touhy, který jím projel a jistě se odrazil v očích. Shinomyia toho využil a rychle se oblékl, aby nepřiváděl přítele do rozpaků.

  Ve vzduchu se vznášelo napětí, které by se dalo krájet. „Půjdu si lehnout, jsem unavený,“ prohodil Kouji a padl na postel. Vzápětí bylo slyšet jeho klidné oddechování. Iwai tiše zuřil, protože on sám si byl vědom toho, že dnes zřejmě neusne.

  Jeho mínění bylo přesné. Celou noc se jen tak převaloval a před očima měl stále Shinomyiu, na rtech stále cítil jeho dech. Kolem páté ráno to vzdal a raději vyrazil ven.

  Kouji se probudil a první co zaregistroval bylo to, že je Iwai pryč. Kam šel?, divil se. Nakonec se tedy nasnídal sám a vydal se již trénovat. Před finále byl speciální trénink. Netrval totiž jen hodinu ale dvě. Ke svému překvapení tam narazil na Iwaie. „Kam jsi tak náhle zmizel?“ optal se bez obalu.

  Takuto k němu vzhlédl. „Potřeboval jsem se projít,“ odvětil. „Shinomyio, já… Omlouvám se za ten včerejšek. Přehnal jsem to, měl jsem tušit, že o mě zřejmě budeš mít strach a dát ti vědět.“

  Kouji pokrčil rameny a nic neřekl. „Ale, ale, že by se tady objevila milenecká hádka?“ ozval se vedle nich ironický hlas. „Nech si ti řeči, Keiji. Myslím, že by sis měl šetřit síly na turnaj,“ usadil ho Shinomyia. Muž ho probodl nenávistným pohledem a šel na své obvyklé místo při tréninku.

  I jeho protivník se tam vydal a Iwai je oba sledoval. Byli tak rozdílní a přesto nepochyboval, že jsou oba nebezpeční. Rozhodl se přesunout na své obvyklé stanoviště odkud pozoroval Shinomyiu. Pomalu vyrazil.

  Keiji ho pozoroval. Natáhl tětivu a vystřelil na terč. „Takuto! Pozor!“ zařval náhle Kouji a Iwai se otočil. Jediné co viděl byl šíp, který k němu mířil. Nestihl nijak zareagovat a ucítil jak se mu zapíchl pod levou klíční kost. Klesl k zemi.

  Shinomyia se k němu rozběhl. Padl vedle něj na kolena a vzal ho do náruče. Mladík těžce lapal po dechu. „Iwai! Iwai, vydrž! Sanitka je na cestě,“ šeptal. Chtěl zbraň vyndat, ale Iwai tlumeně vykřikl a tak toho nechal.

  Otevřel oči a zadíval se na něj. „Budu v pořádku,“ usmál se na něj. Kouji okamžitě věděl, že lže. Poznal to podle toho úsměvu. Hladil ho po tváři a sledoval jak mu opět klesají víčka. „Nesmíš usnout, slyšíš?! Musíš na mě mluvit, Takuto. Povídej mi něco!“ přikazoval.

  Jejich pohledy se opět střetly. Iwai nemluvil jen na něj hleděl. „Je mi zima,“ zašeptal. „Já vím,“ vydechl Kouji a přehodil přes něj horní část svého kimona, aby ho tím aspoň trochu zahřál. „Mrzí mě ten včerejšek.“

  „Nemysli na to, Takuto. Budeme mít ještě spoustu času si to říct,“ ujišťoval ho. „Kde je sakra ta sanitka?!“ obořil se na muže, který stál nad ním. Ten jen bezmocně a mírně vyděšeně pokrčil rameny. Shinomyia cítil, jak se mladík v jeho náruči chvěje. „Jsem rád, že jsem jel s tebou. Byl to nejkrásnější zážitek mého života.“

  „A bude jich ještě hodně, rozumíš?! Nemysli si, že mě jen tak opustíš, když jsem si konečně uvědomil, že chci být jenom s tebou. Můžeš na to klidně zapomenout.“

  „Chce se mi spát, Kouji,“ vydechl slabě. „Ne! Nesmíš spát, je ti to jasný?! Musíš se mnou mluvit. Musíš se na mě dívat, jen nesmíš usnout!“

  Iwaiovi přesto klesla víčka. „Takuto!“ vykřikl a rychle mu nahmatal tep. Byl slabý, ale aspoň ho cítil.

  Konečně přijela sanitka a naložili Iwaie dovnitř. Aniž by se ptal nastoupil za ním a jel s nimi až do nemocnice. Turnaj byl o tři hodiny odložen, kvůli zranění při tréninku. Kouji nevěřil, že je to náhoda, ale rozhodl se, že to bude řešit až potom. Až se ujistí, že bude v pořádku.

  Dvě hodiny přecházel po čekárně, protože byl Iwai na operačním sále. Konečně se k němu blížil doktor. „Jeho stav je velice vážný. Převezli jsme ho na jednotku intenzivní péče. Měl veliké štěstí, že nebylo zasaženo srdce. Stačilo o malý kousek níž a…“

  „Mohu ho vidět?“ skočil mu do toho Shinomyia, protože moc dobře věděl, co by se v takovém případě stalo a nechtěl to slyšet. Doktor váhavě přikývl a odvedl ho do jeho pokoje.

  Kouji k němu tiše přešel a hleděl na něj. Na tváři měl dýchací masku, z jeho těla vedl nespočet hadiček. Vypadal ještě bezbranněji než normálně. Vypadal tak zranitelně, bezmocně. Zatoužil mu říct, že ho ochrání.

  Chytil ho za ruku a sedl si na židli vedle něj. Nic neříkal jen svíral jeho dlaň ve své a chtěl mu tak dát najevo, že je tady s ním. Bylo mu jedno co bude s turnajem, byl rozhodnut nehnout se odtud dokud se neujistí, že bude v pořádku. A pak si podá Keijiho Yamatu, protože nepochyboval o tom, že to byl cílený útok, aby ho tak vyřadil z finále.

  „Kouji,“ zaslechl náhle své jméno. Stočil pohled na mladíka na posteli. Hleděl na něj. Oči zakalené bolestí, ale žil. „Nenamáhej se,“ zašeptal, když uviděl, že vztahuje ruku, aby si sundal masku.

  „Musíš se vrátit na turnaj. Nesmíš mu nechat to zadostiučinění, že jeho plán vyšel a tys odstoupil z turnaje. Musíš ho vyhrát! Kvůli mně…“ V očích mu svítila prosba. Kouji viděl, že se mu těžce dýchá a znovu mu nasadil masku. Stiskl mu ruku a vstal. „Dobře tedy. Vrátím se tam a vyhraji. Ale pak, a to ti přísahám, si ho podám!“ s těmito slovy opustil pokoj.

  Dorazil na stadion těsně před začátkem. Keiji, který ho spatřil strnul nemile překvapen a vítězný úsměv mu zmizel ze rtů. Shinomyia se k němu blížil s hrozivou jistotou, což ho přinutilo o jeden krok couvnout. „Myslím, že ti dlužím finále, Yamoto!“ prohodil a vyrazil na své stanoviště. Uchopil luk a vystřelil. Třikrát se bezchybně trefil do středu terče.

  Natolik vykolejil Keijiho, že jeho dva šípy šly úplně mimo terč. Kouji si ani nepřevzal cenu a chystal se vyrazit do nemocnice. Pak si to ale ještě rozmyslel a počkal na Keijiho venku před stadionem. „Chtěl jsi vyhrát za každou cenu, že?“ ozval se, jakmile rival vyšel ven. Ten se lekl a začal koktat: „Já mu necht-nechtěl ublíž-ublížit, věř mi!“

  Udělal krok k němu. „Na to jsi ale nemyslel, když jsi ten šíp vystřelil, že? Bylo ti jedno jestli zemře! Jediné co jsi viděl bylo své vlastní vítězství. A vidíš? Já ti to nedopřál, že? Rozhodl jsem se, že vyhraji a ty budeš ten komu nezbude nic. Přísahám ti, Keiji, že jestli Iwai zemře, najdu si tě kdekoliv na světě!“

  Napřáhl ruku a vrazil mu jednu přímo do obličeje. Mladík se napřáhl, aby mu to vrátil, ale jediné co se stalo bylo, že si sám naběhl na jeho připravenou pěst. Slyšel jak se mu zlomilo žebro, ale bylo mu to jedno. Znovu udeřil tentokrát do žaludku. Stačilo pár ran a Keiji se válel na zemi jako spráskanej pes. „Pamatuj na moje varování, Keiji!“ sykl ještě Shinomyia a vyrazil do nemocnice.

 

  Tiše otevřel dveře pokoje a vešel dovnitř. Slyšel pravidelný pískot dýchacího přístroje a běhal mu z toho mráz po zádech. Jakmile přišel do nemocnice, okamžitě mu doktor hlásil, že se Takutovi přitížilo a on upadl do bezvědomí.

  Sedl si na židli a opět ho uchopil za ruku. Litoval jen toho, že mu nestihl říci jak moc mu na něm záleží. Dost! Ještě mu to řekneš!, napomínal sám sebe. Doufal, že Iwaiovi došlo, co pro něj znamená z jeho gest, ale nemohl si tím být jistý.

  Seděl u něj a stále ho jen držel za ruku. Nechtěl plýtvat zbytečnými slovy. Vždyť k čemu byla slova, když měly mluvit činy. Proseděl u něj celou noc i den. Nakonec ho doktoři přinutili jít si odpočinout.

  Byl v nemocnici už tři dny a stále se nic neměnilo. Rozhodl se zavolat do školy. „Iwai je v nemocnici,“ nahlásil okamžitě řediteli školy Kazukimu. „Cože? Co se stalo, Kouji?“

  „Na tréninku se stala nehoda,“ vyslovil to tak, že nebylo pochyb, že to nehoda nebyla, „a on byl postřelen. Je v komatu. Nevím jestli to přežije,“ vydechl. Hlas se mu třásl. „Zůstaň s ním jak dlouho budeš chtít. Ve škole tě někdo na čas nahradí. Dej mi okamžitě zprávu kdyby se cokoliv změnilo.“

  „Jistě. A díky,“ prohodil a zavěsil. Opět se vrátil do pokoje. Takuto byl tak bledý… Sedl si na židli, kde už měl trvalou rezervaci a chytil ho za ruku. „Neopouštěj mě,“ vydechl tiše, protože už to v sobě nedokázal dusit. Bylo to to jediné, co řekl, ale přesto doufal, že ho slyšel.

  Po několika hodinách ho zmohla únava a on, s rukou stále propletenou s tou Iwaiovou, usnul opřen o postel.

  Probudil ho lehký dotek na rameni. Otevřel oči a podíval se na Iwaie, který měl stále klidně zavřené oči. „Měl byste si jít odpočinout,“ prohodil doktor, který stál nad ním. „Ne!“ odvětil rázně a nehnul se ani o píď. „Tím že sám skončíte v nemocnici mu moc nepomůžete, co vy na to?“

  Nepřesvědčil ho a tak odešel. Shinomyia láskyplným pohledem přejížděl po jeho obličeji. Vtiskával si do paměti každičký jeho rys. Vstal a lehce ho políbil na čelo. Hladil ho po ruce a stále pozoroval jakoukoliv změnu. Nic se však nedělo a nakonec opět ho dostala únava a on opět usnul.

 

Lehce mu stiskl ruku a Shinomyia se okamžitě probudil a prudce zvedl hlavu. Hleděl do jeho hnědých očí a cítil jak mu tělem projíždí jedna radostná vlna za druhou. „Myslel jsem, že tě ztratím,“ vydechl a vstal. Takuto si sundal dýchací masku. „Opravdu sis myslel, že se mě tak snadno zbavíš? To už teď nepůjde, Shinomyio, protože sám jsi řekl, že chceš být jen se mnou.“

  Kouji na to nic neřekl, jen se k němu sklonil a políbil ho na čelo. Takutovi se na rtech rozprostřel, pro něj tak netypický, zářivý úsměv…



Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ďakujem!

(Jasalia, 6. 1. 2011 0:13)

Mám rada toto anime. Aj túto dvojicu. Takže ak ťa ešte niekedy niečo napadne, rozhodne sa nerozpakuj to sem hodiť, xi :-p

.....

(akyra, 4. 2. 2009 17:05)

nádhera nechtěla bys napsatDalší povídku na toto téma?

...

(Lilithka, 15. 2. 2008 10:57)

Opět krásné, máš velice zajímavý styl!

fakt pěkné!!!!

(Sora, 1. 11. 2007 14:24)

Opravdu pěkné mocinky moc pěkné!!!!!!!!!

*****

(Bea, 29. 9. 2007 14:58)

Gakuen Heaven. Záwislost, která se mě držela velmi dlouhou dobu (a nebýt toho, že mám malý disk, tak se mě ještě nepustila:-))

Mno, tím jsme si odbyli uvítání a tak se můžeme přesunout k samotné věci: akčoliv mým "fejvirt" oblíbencem v GH byl někdo jiný, tak Iwai se držel v těsném závěsu a Shinomyova scéna s kartáčkem byla prostě nezapomenutelná. Tahle dvojka se prostě pod kůži vreje, ať chceš nebo ne. Koukám, že tobě se vryla docela silně... :D

Je to pěkné. Je to moc pěkné, moc dobře napsané (tentokrát ti žehnám, že jsi vynechala "isté" scény, jen by zkazily výsledný dojem) a dýchá z toho atmosféra celého seriálu. Jsem ráda, že jsi to napsala. A vidíš sama, že ti Happyendy jsou víc, než rozbrečet nás všechny, jako želvy:)) (a frčí želviqy):D

Zatím pápá a pokračuj v maratonu, zatím to děláš kouzelně! :D

.......

(Jane-www.zivotni-sen.estranky.cz, 28. 9. 2007 11:33)

chjo tak krásná povídka ,jsem tak ráda ,že neumřel vždy když někdo píše ,že je někdo v komatu jsem tak napjata jak to skončí no a skončilo to skvěle.To jsem ráda ,jak říkám moc krásná povídka. :)

.........

(mája-www.majuscinaskrinka.estranky.cz, 27. 9. 2007 20:43)

Uf to jsem si oddechla. Páni to bych asi nepřežila,kdyby umřel, to by moje citlivá dušička trpěla ještě více než teď. Spadl mi velký kámen ze srdce a málem jsem nemohla ani dýchat jak jsem se bála číst poslední řádky,ˇjsem šťastná že přežil.Jen tak dál

krásné

(Tigie, 27. 9. 2007 16:36)

Keiji by to měl schytat víc. Měla jsem strach, že to Takuto nepřežije

juchuchú

(sayuri, 27. 9. 2007 15:31)

to bolo nádherné.....ja cem dalsi....prosim prosim prosim prosim....abo niečo na AI NO KUSABI? prosim daj sem nieco nove co najskor ... prosim=0)

Jůůůů ^___^

(misako, 27. 9. 2007 14:19)

Úplně nádherný šťastný konec.. Už jsem se bála, že to dopadne špatně... Ještě teď jsem z toho naměkko... A taky rudá až za ušima XD Nádherný pár... Můj oblíbený...

krásné...

(jun...sss, 27. 9. 2007 2:54)

Ach..moc krásné tedy opravdu jsem se bála že umře, ale přežil..opravdu krásná povídka. Na tohle anime je to asi první co čtu, ale hrozně se mi líbí..
Taky se mi líbí tenhle pár..Iwai to byl jeden z mých oblíbenců..
Jen tak dál myslím že šťastné konce ti jdou stejně jako ty smutné..