Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Část první - Světlo naděje

27. 10. 2007

  Neklidně rázoval po šatně. Hiro ho pozoroval. „Jestli toho co nejdřív nenecháš, tak z tebe dostanu kopřivku,“ postěžoval si. Mladík na něj stočil zoufalý pohled. „On nepřijde, že?“ prohodil tiše. Hiro se odmlčel. „Nerad ti beru iluze, ale mám takový pocit, že opravdu nedorazí.“

  Shindo svěsil ramena. Přešel k oknu a zadíval se na ulici. Věděl, že má Hiro pravdu. Znal Yukiho chvíli, ale přesto se domníval, že ho zná dobře. A srdce mu říkalo, že nepřijde. Nechtěl ho poslouchat. Nic jiného mu však nezbylo, protože Eiri opravdu nedorazil ani ve chvíli, kdy se ozvalo zaklepání a dovnitř strčil hlavu pan Sakano. „Za pět minut začínáme,“ prohodil a zase zmizel.

  Oba přítomní vstali a vyšli ze šatny. Druhý koncert, pomyslel si Schuichi. Doufám, že nedopadne jako ten první. Jenže tehdy netušil, že Yuki přijde. Dnes v to věřil a opět byl zklamaný. „Zvládneš to?“ optal se jeho společník ještě než vystoupili na pódium. Dokázal pouze přikývnout.

  Stáli na prknech, které znamenají svět. „Vítáme vás,“ začal Shindo svým obvyklým veselým tónem, ačkoli mu u srdce lehko nebylo. „Jsme Bad Luck a hodláme to tu pořádně rozjet.“ Otočil se na Hira, ten pochopil a začal hrát. Zahájili koncert. Shindo, ač by to nahlas nepřiznal, očima podvědomě hledal známou kštici a hypnotický pohled. Nenašel.

  Dozpíval asi desátou písničku a oznámil rozžhavenému publiku. „Tak teď si dáme krátkou přestávku a pak budeme pokračovat.“ Když odcházeli, provázel je tak dlouho očekávaný bouřlivý potlesk. Shindo se v šatně unaveně svalil do křesla. Hiro zůstal stát u dveří a pozorně si přítele prohlížel. „Víš, že jsi mě mále rozbrečel?“ prohodil po chvíli. Shuichi na něj zmateně pohlédl. „Když jsi zpíval I do it for you. Myslel jsi na něj, že?“  Neklidně se ošil. „Jo,“ přitakal. „Schuichi, ty víš, že tě mám rád, ale už mě nebaví dívat se, jak se trápíš. Vždyť to musíš vidět taky.“

  „Co? Myslíš to, že mu na mě za mák nezáleží? Nebo to že jsem jen teplej polštář pro chladný noci? To víš, že to vidím. Ale přesto se nedokážu bránit.“ Zoufale zabořil hlavu do dlaní. Hiro vstal, přešel k němu a položil mu ruce na ramena. „Shindo. Záleží ti na něm, ne ty ho miluješ, ale v hloubi duše víš, že mu na tobě nesejde. Ukonči to!“

  „A proč?“ ozvalo se tiše. „Abych byl zase sám jako kůl v plotě? Abych…“ přerušilo ho zaklepání na dveře. v nich se objevil poslíček. „Vzkaz pro pana Shinda,“ prohodil a podal mu bílou obálku. Hiro sledoval, jak mu v očích bleskla naděje a povzdechl si. dokázal ho pochopit, ale tohle hraničilo s posedlostí. Pokrčil rameny a znovu se na přítele zadíval. Ten netrpělivě roztrhl obálku a přejel pohledem strohý vzkaz: Přijď domů. Yuki  

  Hiro mu vytrhl papír z ruky a rychle ho přelétl očima. „Nehodláš odejít uprostřed koncertu, že ne Shindo?!“ optal se opatrně, ale důrazně. Nepřítomně se na něj podíval. „Schuichi!“ zatřásl s ním.

„Přeci nemůžeš skákat, jak on píská! Jestli teď odejdeš, odcházím z kapely.“ Viděl však, že veškeré snažení je marné. Mladík na sebe hodil kabát a byl pryč. „A toto mám odzpívat já nebo co?“ zavolal za ním ještě. Nedočkal se žádné reakce.

  Venku už Schuichi na nic nečekal a rozběhl se k Yukimu. Zastavil před domem a lapal po dechu. Stiskl knoflík zvonku a čekal kdy uslyší bzučení dveří. Když se stalo vrazil do nich a rozběhl se k výtahu. Vyjel do patra, kde bydlel Eiri. Ten už stál ve dveřích a před ním… Schuichiho kufry. Už zase, pomyslel si v duchu, ale přesto překvapeně zamrkal. „Co se stalo?“ optal se. „Odjíždím,“ prohodil klidně. „Cože? Ale kam? Proč?“

  Yuki se na něj zadíval. „Nezačínej zase s tím svým proč,“ usadil ho. „Víš, že to nesnáším!“

  „Stejně jako nesnášíš mě, že?“ vyprskl naštvaně. „Co to zase plácáš?“ odvětil. Chytil ho za kabát a vtáhl do bytu. Zavřel dveře a opřel o ně Schuichiho. Položil si ruce vedle jeho hlavy a sklonil se k němu. „Přestaň se na mě takhle dívat,“ zašeptal Eiri. „Jak?“ špitl nevinně. „Jsi složitý člověk, Yuki,“ šeptal. „Proč mě to k tobě tolik táhne? Vždyť vím, že jsem ti naprosto ukradený. Přesto…“ sklopil oči. „Přesto se tě nedokážu vzdát, i když to bolí.“

  Eiri ho chytil za bradu a zvedl mu obličej, aby se na něj musel podívat. Vpili se do sebe pohledem. Sklonil se k němu a jemně ho políbil. Schuichi nereagoval. Snažil se potlačit touhu, která se ho zmocňovala. Bolelo ho srdce, ale nedokázal se bránit. Zvedl ruce, aby Yukiho objal kolem krku, ale nakonec si to rozmyslel a odstrčil ho.

  Proklouzl kolem něj a postavil se k oknu, aby se zadíval na město. Slyšel Eiriho tiché kroky, cvaknutí zapalovače a blažené vdechnutí kouře. Zavřel oči a připomněl si jiné blažené vzdechy. Prudce pohodil hlavou a otevřel oči. Ve skle na okně viděl, jak se mladý muž opírá o stěnu a klidně drží cigaretu mezi rty. Nedíval se na něj, ale hleděl na protější zeď.

  Schuichi se otočil od okna a zahleděl se na Yukiho profil. Ten se k němu po chvíli otočil, jako by vycítil, že ho propaluje pohledem, a usmál se svým vzácným úsměvem. Očima ho vábil k sobě. Vykročil k němu, naprosto hypnotizován. Zastavil se před ním a vytáhl mu cigaretu. Odhodil ji na zem a vrhl se mu kolem krku.

  Cítil, jak Yuki ztuhnul. Nakonec ho s povzdechem objal a přitiskl k sobě. Schuichi se koutkem úst usmál. Začali couvat do, jemu už dobře známé, ložnice. Zastavili teprve tehdy, kdy Shindo narazil lýtky na postel. Maličko se odtáhl a zadíval se Eirimu do očí. Mozek mu radil, aby utekl, aby to nenechal zajít tak daleko, že jednou to stačilo. Jenže jakmile na něj Yuki shlédl věděl, že je ztracený. Srdce křičelo ať zůstane. Myslí mu proběhla vzpomínka na to, co mu jednou řekl Hiro. „Poslouchej své srdce.“ Tak dobře Hiro, pomyslel si, aspoň jednou dám na tvou radu.

  Chytil Yukiho za košili a ve společném objetí padli na postel. Vzepřel se na loktech a pátravě na něj hleděl. Nikdy jsem nikoho jako on nepotkal, pomyslel si Eiri. Je to zvláštní člověk. Překypuje energií, ale dokáže být i vážný. Je první kromě Miko, kdo se mi odváží otevřeně postavit na odpor. Jak tak Schuchimu hleděl do očí rozhodl se, že přemýšlení už bylo dost. Opět ho políbil. Nejprve na čelo, pak se přesunul zpět na rty.

  Dveře do ložnice zavřel průvan. Zůstaly na velmi dlouhou dobu zavřené…

 

  „Schuichi?“ ozvalo se po několika hodinách. „Hm?“ zabručel unaveně. „Stejně odjedu.“ Shindo se na druhé straně postele stočil do klubíčka. Neodpověděl. Yuki k němu natáhl ruku, ale vpůli cesty si to rozmyslel. „Já vím,“ šeptl nakonec Schuichi. „Kam vlastně jedeš?“ Hluboce si povzdechl. „Do Kjóta. Musím něco zařídit.“

  Shindo se otočil a zadíval se na něj. „A mě samozřejmě neřekneš co,“ prohodil. „Ne,“ odpověděl prostě a vstal. Schuichi se tiše kochal pohledem na jeho nahé tělo. Asi by na něj neměl tak otevřeně zírat, ale nemohl si pomoci. Sledoval, jak si oblékl kalhoty. Měl jednu ruku v rukávu košile, když se zarazil. „Už to zase děláš,“ pronesl vyčítavě. „Co?“ zazněla nevinná odpověď doplněná šibalským zajiskřením ve fialových očích. „Díváš se na mě jako na obrovskou jahodu s pořádnou porcí smetany.“

  Shindo se blaženě olízl a nespouštěl z něj oči. Eiri vyklouzl z košile, ale pak zaklel a znovu se oblékl, tentokrát už úplně. Ozval se Schuichiho tichý povzdech. Yuki se na něj zamračil. Raději to přešel mlčením. „Kdy odlétáš?“ nevydržel nakonec mlčení. „Za hodinu vyrážím na letiště.“ Shindo vyskočil z postele, rychle se oblékl a začal kolem něj poskakovat jako štěně, které poprvé vidí kost. „Doprovodím tě,“ prohodil vesele. „Ne!“

  Jeho veselost rázem vystřídala deprese. „Ale…“ nedokončil, protože mu do toho neurvale skočil. „Nezačínej zase s tím proč! Prostě se mnou nepojedeš a tečka. Zavolám ti taxíka,“ dodal a přešel k telefonu. „Nemusíš se namáhat. Dojdu pěšky.“

  „Nezapomeň na ty kufry,“ zavolal ještě než se za Schuichim zavřely dveře. I přes ně mohl slyšet, jak mladík zaječel: „IDIOTE!“

  Vyšel ven a začal se ploužit k bytu, kde obvykle bydlel, když ho Yuki vyrazil. Hlavu měl sklopenou, a proto nemohl vidět Eiriho, který ho pozoroval. Stál u okna a hleděl za ním. Mezi zuby opět držel nezbytnou cigaretu. Přivřel oči. Jenže místo aby si vychutnával tolik oblíbený nikotin, viděl před sebou jeho fialové oči.

  „Sakra,“ zaklel a odešel od okna. V uších mu znělo Shuichiho veselé: „Doprovodím tě.“ Ze zamyšlení ho vytrhl zvonek. Ignoroval pocit štěstí, který se ho zmocnil při představě, že si ho Shindo neposlechl a vrátil se. Rozhodně ale nemohl ignorovat zklamání, které jím projelo, když za dveřmi uviděl svou sestru Miko. „Co tu chceš?“ zeptal se chladně. „Koukám, že jsi Schuichiho znovu vyhodil. Divím se, že může být tak naivní a pořád se sem vracet,“ prohodila místo odpovědi na jeho otázku. „Mám takový dojem, že ti do toho nic není,“ odsekl. „Co tady teda děláš?“

  Přejela pohledem pokoj a zrak jí padl na tašku u zdi. „Jedeš za Ayakou?“ optala se. „Jo,“ souhlasil. „Jedu za ní.“ Ani nebyl schopen vyslovit její jméno. Snoubenka, pomyslel si hořce. „A co že se tak najednou zajímáš?“ zamumlal. Pokrčila rameny. „Doufám, že se konečně zbavíš toho kluka, co mu ještě teče mlíko po bradě.“

  „To je snad moje a Schuichiho věc, ne?“ odsekl. „Netvrď mi, že ti na něm záleží.“ Povytáhl obočí. „Na tom frackovi? Ty ses snad zbláznila, ne?“ Mlčela. Jen si ho tiše prohlížela. V očích měl podivný výraz, který u něj ještě neviděla. Měl už hodně takových chlapečků, ale ani jednoho tak vášnivě nevyhazoval a už vůbec ho tak vášnivě nebral zpět. Když nějakého vyhodil bylo to definitivní. Schuichiho vyhodil už jednou a pak ho vzal zpátky. Nepochybovala o tom, že ho přijme i podruhé. „Co je?“ vyjel na ni, když ho její pohled pořádně vydráždil. „Nic. Nechceš hodit na letiště?“

  Nevěřícně na ni pohlédl a uvažoval, jestli se opravdu nezbláznila. „Od tebe? Ne, díky. Zavolám si taxíka.“ Otevřel dveře a jasně tak dal najevo, že si přeje aby byla kdekoli jinde je ne tady. „Tak tedy šťastný let, Eiri,“ prohodila a odešla. Ulehčeně zavřel. Po několika minutách, když si byl jistý, že už je pryč, popadl tašku, zavolal si odvoz a vyrazil na letiště.

 

  „Už zase?“ zareagoval Hiro, když se u něj objevil Schuichi s kufrem. Ten na něj hodil natolik výmluvný pohled, že se raději zdržel dalšího komentáře. „Tak co to bylo tentokrát?“ neudržel se nakonec. „Jede pryč.“ Hiro mlčel, ale jeho pohled jasně říkal: Já tě varoval. „On se vrátí,“ prohodil přesvědčeně. „A vrátí se i k tobě?“ optal se ho přítel tiše. Tak na tohle odpovědět nedokázal, protože si sám nebyl jistý. „Potřebuju se vyspat,“ zamumlal nakonec po chvíli. „Opovaž se jen ceknout,“ zavrčel, když si všiml Hirova pobavení. „Má postel je ti plně k dispozici,“ prohodil vesele ten.

  Shindo se s povzdechem svalil do přikrývek. Za chvíli byl slyšet jen jeho pravidelný dech. Hiro se potichu vykradl z bytu. Nedokázal pochopit, že Schuichi dovolí, aby s ním ten prokletý Yuki takhle jednal. Vždyť je to člověk a ne hračka, kterou může kdykoliv vykopnout nebo vzít zpátky.

  Zaťal pěsti. Na Schuichim mu záleželo i přesto co si kdy řekli špatného, ale to že odejde z kapely myslel vážně. Bude to pro oba lepší. Jenom měl obavy co bude se Shindem. Zvládne to beze mě?, pomyslel si. bude muset! Všichni se jednou musí osamostatnit. A to že odejde z kapely ještě neznamená, že přestanou být přáteli. Zavrtěl hlavou. Podíval se na hodinky a zjistil, že bezcílným poflakováním strávil dvě hodiny.

  Pomalu se vydal zpět do bytu. Nepřekvapilo ho, že na posteli seděl Schuichi a očividně na něj čekal. „Nemyslel´s to vážně, že ne Hiro?“ zeptal se. „Co?“ odvětil ačkoli věděl, co má na mysli. „To co jsi říkal než jsem odešel z šatny.“ Upřel na něj prosebný pohled. „To že odejdu z kapely? Myslel jsem to vážně,“ pronesl klidně. „Přeci nemůžeš odejít teď, když jsme konečně prorazili.“

  Hiro pokrčil rameny. „Neodejdu hned. Přeci ti nenechám všechnu slávu,“ zakřenil se vesele. Schuichi si oddechl. Asi by už nezvládl kdyby odešel i Hiro. Ten se na něj nyní usmál. „Nezajdeme někam ven?“ zeptal se vesele. Shindo si neklidně poposedl. „Nehodláš celou dobu sedět a čekat jako poslušný psík než se Eiri vrátí, že ne?“

  Okamžitě poznal, že přesně tohle měl v plánu. Utvrdilo ho v tom i to jak rychle vyhrkl: „Samozřejmě, že ne!“ Hiro si povzdychl. Přešel k němu, chytil ho za ruku, vytáhl ho na nohy a doslova odvlekl z bytu. Dorazili do oblíbeného podniku a první co Hiro udělal bylo to, že začal pokukovat po dvou slečnách u protějšího stolu, které se na něj okamžitě začaly culit.. „Co to sakra děláš?!“ optal se Schuichi. „Snažím se tě vytáhnout z tý tvojí pitomý nálady!“

  Shindo zvedl obočí. „No tak to sis vybral trochu špatnej prostředek, ne?“

  „No jo, já zapomněl,“ prohodil a začal se rozhlížet po sálu jestli neuvidí nějakého muže podobného Yukimu. Všiml si jakéhosi blonďáka a začal se na něj připitoměle tlemit a ukazovat na Schuichiho. Ten vztáhl ruku a jednu mu vrazil. „Přestaň se chovat jako idiot. Od toho jsem tady já,“ prohodil s nadhledem. Hiro se začal radovat, že se vrátil starý Shindo. „Tak kdy se ti má drahý Yuki vrátit?“ optal se. Schuichi na něj vrhl zdrcující pohled. „Nevím. A krom toho co že tě to najednou tolik zajímá?“

  Hiro pokrčil rameny. „Jsem jen zvědavý. Nic víc, nic míň.“ Jeho společník se jenom ušklíbl. „Tak tohle ti opravdu nežeru,“ odvětil. „Co si teda dáme, když už si mě sem vytáhl?“

  „To se ptáš ty mě?“ Nakonec pokrčil rameny a otevřel jídelní lístek. Schuichi udělal to samé, ale vůbec nevnímal, co jim nabízejí. Jediné na co dokázal myslet bylo Yukiho strohé ne, když mu nabídl, že ho doprovodí. Bylo mu smutno u srdce, ale raději se přetvařoval, protože tušil, že Hiro by byl schopen jít za tím blonďákem u protějšího stolu a pozvat ho na společnou večeři. „Jsem asi divnej, co?“ prohodil po chvíli ticha Shindo. Hiro povytáhl obočí. „Proč?“ optal se. „Když se mi líbí kluci.“

  Vysloužil si přísný pohled od přítele. „To je snad úplně jedno, ne? Pokud jsi takhle šťastný tak na tom není nic špatného,“ ujišťoval ho. Objednali si jídlo a po celou dobu jeho konzumace mlčeli. „Kdy máme další koncert?“ ozval se nakonec Schuichi. „Za týden v Zeep Tokyo.“

  „Zase?“ podivil se. „Asi jsme se tam stali oblíbenými. ASK z toho pěkně zuří.“ Shindo se usmál. „Tak to je mi úplně jedno. Jen ať si taky zvykají na konkurenci,“ ušklíbl se. „Nemyslím si, že si na ni zvyknou tak snadno.“ Jen pokrčil rameny.

  „Asi bychom měli jít radši domů co ty na to?“ optal se Hiro asi po hodině. Schuichi jen přikývl. Dorazili do Hirova bytu. Shindo usnul v křesle, sotva si do něj sedl. Přítel ho nechtěl budit a tak si lehl do postele a téměř okamžitě usnul také.  

 

  Seděl v letadle a zamyšleně hleděl ven. Do Kjóta se mu nechtělo, ale byl schopen udělat cokoli, aby se Shuichiho alespoň na chvíli zbavil. Byla sice pravda, že nemusel letět zrovna letadlem, ale bylo to nejrychlejší a jemu to vyhovovalo.

  Se Shindem si připadal jako na horské dráze od té doby, co mu vstoupil do života. Jednou byl nahoře, podruhé zas dole. Častěji to však byl ten druhý případ. Objevila se nad ním letuška. „Budete si přát něco k jídlu nebo pití?“ optala se s milým úsměvem. Zavrtěl hlavou a opět se věnoval výhledu.

  Vzlétli. Možná měla Miko pravdu. Možná by se opravdu měl Shinda zbavit. Ostatně Miko nebyla jediná, kdo mu to radil. Jenže si vzpomněl na někoho jiného, kdo ho varoval, pokud by to udělal. Myslí mu zněla slova Hira, kytaristy ze Shindovy kapely. „Jestli někdy donutíš Schuichiho k slzám z jiného důvodu než z jeho vlastní hlouposti budeš se muset zpovídat mě.“

  Ne že by z něj měl strach, ale uvědomoval si, že by to Hiro asi nepřešel mlčením. Sakra, zaklel v duchu. Nebudu se Schuichim věčně, přesvědčoval se odhodlaně. Vzápětí musel uvažovat komu to vlastně namlouvá. I když mu převrátil život naruby a postavil všechny jeho dosavadní priority na hlavu, nedokázal si představit, že by mu odešel ze života. Jenže jednou odejde. Čím dříve tím lépe.

  Ještě naposled využiji jeho naivity, abych se zbavil Ayaky. A pak sbohem Schuichi Shindo. S tímto rozhodnutím se pohodlně opřel do sedadla a zavřel oči. Spánek, ale nepřicházel, jak doufal. Před vnitřním zrakem mu běhaly obrazy, které tam rozhodně nechtěl. „Zatraceně,“ zaklel tentokrát nahlas a prudce zvedl víčka. Rozhodl se, že spánek nebude dobrý prostředek proto, aby zapomněl na to, co se stalo než odjel na letiště.

  Zavolal si letušku a nechal si donést sklenku něčeho ostřejšího. Tušil, že ani tato možnost nebude tou pravou, ale nějak se musel pokusit přestat myslet na to malý otravný pískle, na kterém mu začínalo proti jeho vůli záležet.

 

  Schuichi se probudil zase nabitý energií, jak u něj bylo zvykem, ale jakmile si uvědomil, že Yuki tady není dobrá nálada z něj opadla. Hiro už byl pryč jen na stole od něj byl vzkaz. Šel jsem do studia čekáme tě v deset. Hiro  Podíval se na hodinky a zjistil, že je půl desátý. Rychle se oblékl a vyrazil do studia. Nechtěl přijít pozdě, ale už teď věděl, že přijde.

  Konečně dorazil do obrovské budovy nahrávací společnosti. Zdálo se, že vše jde tak jak má, takže ho zřejmě ještě nepostrádali. Oddechl si a vydal se do pracovny pana Sakana. Tam z hrůzou zjistil, že je prázdná jen na stole ležel lístek: Jeli jsme natáčet ten nový klip. Užij si den. Hiro

  Shindo začal lítat po pokoji jako by ho bodla včela. Z očí mu tekly obrovské slzy. „Jak mi to mohli udělat? Jak mohli odjet natáčet klip beze mě?“ křičel na celou místnost. Pak se ale zarazil. „Hiro! Ty parchante, jak jsi mohl odjet natáčet klip bez svého nejlepšího přítele a hlavně! Jak jste mohli odjet bez svého zpěváka?“

  Točil se po pokoji a dělal různé jiné kreace jen, aby ze sebe dostal vztek, který měl. Nepostřehl proto, že se otevřely dveře a dovnitř kdosi vstoupil. Ve svém bláznovství se zarazil až ve chvíli, kdy na spánku ucítil hlaveň pistole.

  Nebylo pochyb o tom, kdo to je. Mr. K. Schuichi se velice pomalu začal otáčet. „Jak to že jsi nepřišel včas?“ ptal se ho manager tvrdě. Mladík nasucho polkl. „Trochu jsem zaspal,“ vysoukal ze sebe namáhavě. „O.K. Tak se seber a jdeme, čeká nás vrtulník.“

  Schuichi se radši ani nesnažil odporovat a poslušně následoval K. Na střeše na ně opravdu čekal vrtulník. K. ho do něj doslova hodil a sám si sedl vedle pilota. Ani ne za půl hodiny přistáli na místě určeném pro natáčení klipu. „Pane Shindo!“ spustil Fujisaki, ale Hiro ho nepustil k něčemu víc. „Schuichi, copak nemůžeš aspoň jednou přijít včas?“ plísnil ho naoko a s úsměvem.

  Mladík pokrčil rameny a zatvářil se sklíčeně. „Já chtěl, opravdu! Věřte mi.“

  „No tak dost toho lelkování a pusťme se do práce!“ prohodil K. s pistolí stále v ruce. Začalo natáčení. Po několika úmorných hodinách pro ně konečně přiletěl vrtulník. Všichni se do něj unaveně poskládali. Byli unavení, ale i šťastní, protože si byli vědomi toho, že udělali obrovský kus práce.

  Sotva Schuichi dorazil k Hirovi, padl na postel a spal. Hiro ho chvíli pozoroval, a pak si s povzdechem lehl na gauč. Byl zvědavý, kdy se Yuki vrátí.

 

  Konečně dorazil na místo, kde bydlela Ayaka. Několik dlouhých minut hleděl nahoru do jejích oken. Zřejmě věděla, že přijede, protože ačkoliv bylo již velice pozdě v jejím pokoji se stále svítilo. S povzdechem vkročil do domu.

  Zastavil se přede dveřmi jejího bytu a natáhl ruku, aby zazvonil. Na okamžik se zarazil, ale nakonec se přeci jen přemohl a stiskl zvonek. Dveře se otevřely a v nich stála jeho snoubenka. Měl co dělat, aby se přitom pomyšlení neušklíbl.

  Bylo na ní vidět, že by se mu nejraději vrhla kolem krku, ale ovládla se. „Yuki,“ pronesla jen a mírně se usmála. Eiri uvažoval co je to za pocit, který má. Nebo spíš není. Necítil totiž vůbec nic. Jen prázdno. Nechápal proč. Byla to hezká dívka, ale přesto… Před očima se mu objevil usmívající se Schuichi.

  Ovládej se Yuki!, přikázal sám sobě. „Půjdete dál?“ optala se ho Ayaka a ustoupila stranou. Přikývl a vešel dovnitř. Rozhlédl se kolem sebe. Typická ženská domácnost. Útulný pokoj, naklizeno nikde ani smítko prachu. Ukázala na pohovku a šla udělat kávu.

  Usadil se a čekal co se bude dít. „Přijel jsem se na tebe podívat a zároveň tě o něco požádat,“ prohodil směrem ke kuchyňce, kde zmizela. Vykoukla ze dveří a tázavě se na něj zadívala. „O co?“

  Zhluboka se nadechl, ale nakonec se to přinutil vyslovit. „Chci, abys se mnou odjela do Tokia.“ Dívce málem spadla údivem čelist. „Ale, ale…“ koktala a raději zmizela zpět v kuchyňce. Do obývacího pokoje se již vrátila naprosto klidná.

  Položila před něj šálek kávy a vyčkávala co bude dál. Když nepromluvil, ujala se toho sama. „Proč chcete, abych s vámi odjela?“

  „Bylo by přeci dobré, kdybys poznala Tokio. Koneckonců pokud se vezmeme budeme bydlet právě tam.“ Moc dobře si všimla, že řekl pokud se vezmeme nikoliv se vezmeme. „To máte zřejmě pravdu. Nevím však jestli je to zas tak dobrý nápad.“

  „Musím si tady ještě vyřídit pár věcí, takže ti dám nějaký čas na rozmyšlenou. Stačí týden?“ optal se s docela milým úsměvem. Dívka byla vyvedena z míry, že se zmohla jen na přikývnutí. Vstal a opustil její byt. Vydal se do hotelu, kde obvykle bydlel, když byl v Kjótu.

  Za čtyři dny, které trávil ve městě mu přišel lístek s prostým vzkazem: Pojedu s vámi do Tokia. Ayaka

  Usmál se pro sebe. Zdá se, že jeho plán vyjde přesně tak jak má. I to kvůli čemu přijel do města už měl vyřízené, takže mohli odjet hned. Napsal tedy Ayace, že se sejdou druhý den na letišti, kde budou mít zamluvené letenky.

  Druhý den brzy ráno opravdu vzlétlo letadlo směr Tokio s Ayakou a Yukim na palubě.

 

  Hiro z nudy zapnul televizi. Schuichi už se týden jen tak ploužil po bytě a jemu už to začínalo lézt na nervy. „Pane Yuki, předevčírem jste se vrátil z cesty do Kjóta. Splnilo se vaše očekávání?“ ozvalo se z reproduktoru televizoru.

  Shindo se prudce zastavil a zíral na obrazovku. „Jsem s výsledkem více méně spokojen,“ odvětil hluboký, tak dobře známý, hlas. „Ten idiot!“ zasyčel Shindo a byl pryč. Jeho přítel dál klidně hleděl na rozhovor. Pobaveně se usmál. Nepochyboval o tom, že Schuichi a Yuki dnes skončí spolu.

  Běžel ulicí, nehledě napravo ani nalevo. Zastavil se před Eiriho domem a zazvonil. Ozvalo se dobře známé bzučení a on vyjel do patra, kde měl byt Eiri. Ve dveřích stála nějaká dívka a hleděla na něj stejně překvapeně jako on na ni. „Kdo jste?“ zeptal se po chvíli ohromeného ticha. Nadechla se k odpovědi, ale přerušil ji hluboký hlas. „Moje snoubenka.“

 Schuichi se otočil. „Cože?“ vyprskl. „Tohle jsi mi jaksi opomněl sdělit, ne?“ vyjel. Yuki se k němu sklonil a hrozivě zašeptal. „Nejsem povinen, cokoliv ti vysvětlovat.“ Mladík se nadechl, aby ještě něco dodal. „Opovaž se říct proč!“ varoval ho Eiri a Shindo zavřel ústa. „Chtěl jsi mi něco, Schuichi?“

  Zavrtěl hlavou. „Už nic.“ Otočil se a odcházel. „Kam dnes půjdeme?“ ozvala se poprvé neznámá. Yuki bleskově sáhl po odcházejícím a přitáhl ho k sobě. Ten se ale začal bránit. „Schuichi,“ zašeptal mu Eiri vášnivě do ucha. Ochabl mu v náručí. Byl proti němu bezmocný… „Dnes jsem s ním,“ prohodil a tvrdě se na ni zadíval. 

  Zalapala po dechu. „Tak tohle je pravý důvod proč jste mě sem vylákal, že? Abyste mi ukázal, že pro vás nejsem žádnou snoubenkou? Ukázat mi, že jsem druhá až…,“ odmlčela se a zadívala se na Schuichiho. „… až za ním!“ dořekla.

  Pohladil Shinda po tváři. Odmítl si připustit vlnu něhy, která jím projela. Schuichi pootočil hlavu a zadíval se mu do očí. „Blbče!“ zasyčela dívka a prošla, doslova rozzuřeně proletěla, kolem nich. Ani jeden si toho nevšiml. Ztráceli se jeden druhému v očích. Yuki od něj maličko odstoupil. „Posloužil jsem ti jako dobrá zbraň proti nechtěnému zasnoubení, že?“ prohodil Shindo tiše s pohledem uštvané laně.

  Yuki se ušklíbl. „No a?“ prohodil výsměšně. „Proč prostě neposlechnu rady a nenajdu si ženskou,“ zamumlal si mladší z mužů pro sebe. „Možná proto, že beze mě nedokážeš být. A dostává se ti v hojné míře to, po čem toužíš, ne?“

  Schuichi do něj strčil a prosmýkl se kolem. „Stejně nechceš odejít,“ zastavil ho Yuki. Musel uznat, že má pravdu. Donutil se však pokračovat. Sjel dolů výtahem a zjistil, že dole stojí Eiri. Musel seběhnout schody přímo bleskovou rychlostí. Udělal krok dopředu, ale Yuki mu vykročil naproti.

  Shindo začal couvat zpět do výtahu. Zavřely se za nimi dveře. Opřel se zády o zeď a Eiri ho uvěznil svými pažemi, které položil vedle jeho hlavy. „Proč mi tohle děláš?“ zeptal se tiše Schuichi. „Musíš vědět, že mě to bolí.“

  Usmál se koutkem úst. „Ale zároveň po tom toužíš, že? Toužíš po tom být se mnou. Nedokážeš se bránit.“ Jak mluvil, tak se k němu skláněl. Schuichi mu však vyklouzl a vystoupil z výtahu. Tentokrát ho to opravdu zabolelo. Zase se mu potvrdilo, že ho jen využívá. Stál nehybně dokud se dveře nezavřely. Pak se otočil a rozběhl se do bytu Hira.

  Jakmile mu otevřel, okamžitě mu bylo jasné, že tentokrát je to vážné. Shindo měl v očích smutek a celkově vypadal jako zpráskanej pes. „Co se stalo?“ zeptal se ho opatrně, když už byl uvnitř. „Má snoubenku,“ pronesl bezvýrazně.

  Hiro jen překvapeně zamrkal. „To snad není pravda.“ Byl v pokušení dodat já ti to říkal, ale při pohledu na přítel se zarazil. Neměl to srdce mu cokoliv vyčítat. „Nedáme si něco k jídlu?“ optal se po chvíli. „Nemám hlad,“ odvětil s nepřítomným výrazem. „Schuichi! Okamžitě teď zvedneš ten svůj zadek a jdeme! Nebudu tě tu pozorovat, jak tady sedíš se schlíplýma ušima a vzdycháš. Takže vztyk a jde se.“

  K jeho údivu se opravdu zvedl a odhodlaně vystrčil bradu. „Tak fajn. Svět se přeci nezboří. Pro něj vždycky budu jen hadr na koštěti tak proč si neužít,“ prohodil. Hiro jen souhlasně přikývl a vyrazili do oblíbené restaurace. Objednali si jídlo a dobře se bavili. „Kde bude další koncert?“ ozval se po večeři Schuichi. „Nemám tušení. K. nám určitě podrobnosti oznámí dostatečně předem.“

  „To máš pravdu. Zajímalo by mě co asi dělá?“ zamumlal Shindo. „K.?“ prohodil jako by nechápavě mladík proti němu. Věděl naprosto přesně o koho jde. „Ne. Yuki.“ Na tuhle otázku mu nemusel odpovídat. Odpověď přišla sama

  Eiri právě vešel do restaurace s půvabnou dívkou po boku. Hiro byl ztracen jakmile na ni pohlédl. Zrakem se raději vrátil k příteli, aby to nebylo podezřelé. Schuichi nyní zatínal pěsti a cosi si mumlal po vousy.

  Yuki si jich moc dobře všiml. Na Schuichiho vrhl jeden ze svých tvrdých pohledů a věnoval pozornost svojí společnici. Koutkem oka ještě zahlédl, jak Shindo zatíná pěsti. Z náhlého popudu chytil Ayaku za ruku a políbil ji do dlaně. Překvapeně zamrkala. „To divadélko není nutné! Nebudu sloužit jako nástroj, který má donutit toho fracka žárlit! Vůbec nevím proč jsem se nechala přemluvit, abych sem šla,“ zasyčela a vytrhla se mu. Eiri byl poněkud překvapen, protože nezaregistroval, že by si všimla Shinda a jeho společníka.

  Hirovi se při pohledu na to, jak se mu dívka vyškubla, zrodil ďábelský plán. Střelil ještě okem po Yukim a když zjistil, že si sedl tak, aby na ně dobře viděl, v duchu se usmál. Natáhl se a položil Schuichimu dlaň na hřbet ruky. Ten se mu okamžitě pokusil vytrhnout, ale Hiro ho nepustil, jen na něj mrknul. Zdálo se, že Shindo pochopil, protože pohledem střelil po Eirim. Ten měl na tváři svou obvyklou masku nepřístupnosti.

  Schuichi si povzdechl. „To nemá cenu. Je jako arktickej ledovec.“ Hiro se zasmál, jako by řekl něco extra vtipného a odvětil. „Jen klid. Prostě hraj se mnou.“ Shindo přikývl a usmál se. jeho společník se podíval po Yukim. Ten se na něj mračil. No vida, pomyslel si. Naklonil se k Schuichimu, jako by mu něco důvěrně šeptal. Koutkem oka přitom pozoroval Eiriho. Ten se teď mračil jako přívrženec pekla a i přes vzdálenost, která je dělila bylo vidět, jak zatíná čelisti. Hiro byl ještě spokojenější. Vypadá to, pomyslel si, že Yuki nebude vůči Schuichimu tak chladný, jak se snaží předstírat.

  Vstal, chytil Shinda za ruku a provokativně prošel těsně kolem. Yukiho a jeho přítelkyně. „Už se těším na ten náš společný večer, Schuichi,“ pronesl dostatečně nahlas, aby je slyšeli. Pobaveně sledoval, jak Eiri skoro vyletěl ze židle. Jeho pud sebezáchovy ho včas zastavil a vrátil mu na tvář netečný výraz.

  „Co to sakra mělo znamenat?!“ vyjel na něj Shindo sotva stáli venku. „To za chvíli poznáš,“ odvětil klidně. „To sis našel hodně rychle náhradu přesto jak hlásíš, že ti na mě záleží,“ ozval se za nimi tichý hlas plný výsměchu. Oba se otočili. „Yuki…“

  Schuichi mu chtěl všechno vysvětlit, ale Hiro mu stiskem paže naznačil, že hra pokračuje. Objal Shinda kolem ramen. „Nemůžeš mít Schuichiho pořád jen pro sebe,“ pronesl. „Navíc já ho znal dřív než ty.“ Otřel si tvář o jeho. V Eiriho očích se nebezpečně blýsklo. „Půjdeš se mnou, Schuichi!“ prohodil rozhodně.

  Hiro očekával, že přítel začne skákat jako šťastné štěně a ochotně s ním půjde. Jenže Shindo měl v rukávu eso, kterým ho dokonale překvapil. „Ne! Dnes večer jsem s Hirem.“ Objal ho kolem pasu, otočili se a odcházeli. „Vrať se domů, Schuichi,“ ozval se Yuki.

  Mladík by pokračoval v cestě, kdyby v jeho obvykle chladném hlase, nezaslechl zvláštní tón. pustil přítele, kterého stále držel a prudce se otočil. Eiri na něj upíral tvrdý pohled, ale jemu se zdálo, že ho prosí. Přešel k němu. Yuki na nic nečekal, objal ho kolem ramen, dostrkal k autu, kde ho usadil a se skřípěním kol zmizeli.

  „Jasně kluci,“ mumlal Hiro, „klidně jděte. Já to zvládnu, vůbec si nemusíte dělat starosti. Postarám se o tu hezkou dámu, kterou tady Eiri nechal napospas osudu,“ zabručel s ďábelským úsměvem. Vrátil se do restaurace a zjistil, že dívka stále ještě sedí u stolu.

  Posadil se vedle ní a ignoroval přitom její zamračení. „No skvělý,“ prohodila sarkasticky, „další co je na malý chlapečky.“ Jen se usmál. „Asi tě zklamu. To bylo jen divadélko pro Eiriho. Už mě nebaví sledovat, jak se můj kámoš trápí. Tak jsem tomu trochu pomohl,“ vysvětloval. „Stejně se vrátí ke mně,“ pronesla. „Mohu tě ujistit, že o tom nepochybuji. Záleží ale na tom, jestli ho ty vezmeš zpátky. A o tom by se pochybovat dalo.“

  Povytáhla obočí. „A co že sis tak jistý?“

 „Připadáš mi jako inteligentní děvče. Určitě ti to dojde.“ Rozverně na ni mrkl. Dívka pohodila hlavou a pousmála se. „Mimochodem já jsem Hiro,“ prohodil a podal jí ruku. „Ayaka,“ odvětila a stiskla mu dlaň.

 

  Dorazili k Yukiho domu a vystoupili. Eiri vyrazil napřed a Schuichi za ním jen cupital. Nechápal jeho chování. Raději mlčel, aby ho ještě nedráždil a zavřel za sebou dveře. Ani jeden z nich si nevšiml Aizawy, který je oba pozoroval se vzteklým leskem v očích.

  Vešli do Eiriho domu a Schuichi se zarazil uprostřed místnosti. „Co to mělo znamenat?“ optal se Yuki. Shindo mlčel a hleděl do země. Spisovatel k němu přišel a chytil ho za bradu, aby ho tak přinutil se na něj podívat. „Na něco jsem se ptal.“

  Schuichi mu vzdorně hleděl do očí. „Mlčení je taky odpověď, ne?“ špitl. Yuki mu pátravě hleděl do očí. „To je vlastně taky pravda. Je pozdě, měl bys jít spát.“ Shindo překvapeně zamrkal. Chtěl něco dodat, ale nakonec se zarazil a odcupital do pokoje, kde obvykle spával.

  Eiri ho přišel uprostřed noci zkontrolovat a zjistil, že jeho přikrývka je opět na zemi jako obvykle. Sehnul se a přikryl ho. Jakmile tak učinil, rychle odešel. Dlouho nemohl usnout a jen se tak převaloval. Přemýšlel jestli neudělal chybu, když ho sem vzal. No co… Nad tím bude moci uvažovat ráno. Zavřel oči a konečně se mu podařilo usnout.

  Druhý den ráno ho probudilo kousnutí do ucha. Prudce se napřímil a uviděl vedle sebe Schuichiho, který se na něj ďábelsky usmíval. Yuki se na něj zamračil a shodil ho z postele. „Tak já jdu do práce, cukroušku!“ prohodil, když odcházel. Eiri se zmohl jen na to, že po něm hodil polštář. Jediné co trefil byly zavřené dveře.

  Vstal z postele a usedl k note booku, aby napsal, alespoň jednu kapitolu své nové knihy. Pak si náhle uvědomil, že Ayaka nepřišla k němu do bytu. Kde asi byla celou noc?, divil se. Vzpomněl si však na Hira a domyslel si, že se o ni zřejmě postaral. Za to včerejší divadélko by mu nejradši jednu vrazil. A nebo možná ne…

 

  Konečně dotočili klip a mohli si na nějaký čas odpočinout. Schuichi sice dostal za úkol napsat nový text k písni, ale domníval se, že to bude jednoduché vzhledem k tomu, že byl teď zpátky s Yukim.

  Večer ho však čekala ledová sprcha. Na Yukiho dveřích byl totiž prostý vzkaz: Nechci tě tady. Zíral na něj jako v tranzu, ale nakonec se otočil a odešel. Hiro už se ničemu nedivil, když otevřel dveře a za nimi stál Schuichi. Ten se beze slova usadil u něj v křesle a začal cosi škrábat na papír, který si přinesl.

  Nakano zvědavě čekal, co z toho bude. Asi za hodinu mu Shindo papír beze slova podal a Hiro ho přejel pohledem. „Schuichi!“ zařval. Mladík v křesle leknutím nadskočil. „To přeci nemyslíš vážně! To není milostná píseň, to je parodie lásky! Copak tě ovlivnil až takhle?“

  „Já za to nemůžu,“ bránil se. „Nic jiného mě nenapadlo.“ Hiro si s povzdechem prohrábl vlasy. „To už nejsi ty, Schuichi. To je otisk Yukiho. Copak už nemáš vlastní vůli?“

  „Samozřejmě, že mám! Jen mi to poslední dobou vůbec nemyslí,“ posteskl si. „Asi je to stresem.“

  Hiro se ušklíbl. „Čí je to asi zásluha?!“ prohodil ironicky. „Hele! Nevím kdo z nás to byl, kdo ho chtěl vyprovokovat k žárlivosti. Podívej jak to dopadlo. Já se tě o nic neprosil!“ odsekl. „A to jsem měl jen tak sedět a dívat se jak tam zatínáš pěsti je tak tak, že nevyletíš z kůže?“

  „Já bych si to vyřešil.“

  „To by mě zajímalo jak,“ zamumlal si pod vousy. „To je snad moje věc,“ ozvalo se od okna, kam se Schuichi přesunul. Hiro vzdal veškeré další snahy a usadil se na postel s kytarou v ruce. Začal ji ladit. Pomalu začínal být unavený z věčných rozchodů a různých jiných neshod mezi Eirim a Schuichim. Uvažoval jestli neudělal včera chybu. „Omlouvám se, Hiro, ale opravdu mě vůbec nic, co se lásky týče nenapadlo,“ povzdechl si mladík u okna. Oslovený to nijak nekomentoval.

  Shindo se otočil od okna a propíchl ho pohledem. „Já se opravdu snažil!“ zaúpěl. „Já ti přeci věřím,“ odvětil klidně Nakano a dál nevzrušeně ladil kytaru. V místnosti se rozhostilo ticho. „Půjdu se projít ven,“ prolomil ho nakonec Shindo. „Ale Schuichi už je docela…,“ nedořekl, protože za mladíkem už zapadli dveře.

 

  Jen tak bezcílně bloumal ulicemi a dumal nad tím co bude dál. Má se vrátit k Yukimu? No… Tohle byla celkem zbytečná otázka, protože věděl, že se k němu stejně zase vrátí. Jenže ještě nevěděl kdy a za jakých podmínek.

  Rozhodl se, že se vrátí k Hirovi, když ho najednou obklíčili čtyři muži. V jednom z nich poznal Aizawu z ASK. „Co chcete?“ zasyčel. „Vůbec nic. Jen to, abys veřejně kompromitoval Eiri Yukiho,“ prohodil člen známé skupiny.

  Shindo se uchechtl. „Tak to si raději poslužte, protože nic takového nikdy neudělám.“ Nic na to neřekl jen kývl na ty tři chlapíky. Jeden chytil Schuichiho zezadu za ruce a druhý mu dal pěstí do břicha. Mladík se předklonil a vyplivl krev. „Tak co uděláš to, co ti řeknu?“ optal se znovu Aizawa.

  Schuichi se pousmál a zadíval se mu do očí. „Ani kdyby mě to mělo stát život,“ odsekl. „Až tak daleko to chceš nechat zajít?“ uchechtl se. „Jak milostpán ráčí.“ Znovu kývl a přidal se i třetí muž. Za chvíli Shindo ležel na zemi a oni do něj kopali jako do fotbalového míče.

  Když byl v bezvědomí, zvedli ho, naložili do auta a rozjeli se k Yukiho domu. Se smíchem ho pohodili před prahem Eiriho a zazvonili. Utekli sice tip ťop, ale podařilo se. Yuki otevřel, ale nikoho neviděl. Nějací spratci se sem dostali a dělají si srandu pomyslel si, když v tom málem o něco zakopl.

  Shlédl dolů a… „Schuichi,“ vydechl nevěřícně. Žádná reakce. Sklonil se k němu a opatrně ho zvedl do náruče. Při pohledu na jeho tvář plnou podlitin jím projela vlna vzteku. Vrátil se do bytu a opatrně položil Shinda na pohovku.

  Šel do kuchyně pro mokrý hadřík. Poklekl vedle mladíka a jemně mu začal otírat obličej. „Yuki,“ vydechl přerývaně. Eiri zaťal ruce v pěst. Ošetřil Shuichiho a přenesl ho do ložnice. Nechal ho odpočívat a sám si šel nalít sklenku brandy. Ruka se mu natolik třásla vzteky, že půlka pití vyšplouchla na podlahu.

  Kterej bastard, přemýšlel zuřivě. Z ložnice se ozvalo tiché zasténání. Okamžitě tam přešel a zůstal stát na prahu. Schuichi na něj hleděl rozšířenýma očima. „Kdo ti to udělal?“ zeptal se tiše. Mladík jen zavrtěl hlavou.

  „Nic jsem jim neřekl, Yuki,“ zašeptal. Eiri k němu přešel, sedl si vedle něj na postel a objal ho. „Takže to bylo kvůli mně?!“ pronesl tiše, ale musel se velice ovládat, aby ho nepřemohl vztek. Schuichi se k němu přitiskl jako tonoucí k záchrannému lanu. Hladil ho po zádech a doufal, že se uklidní. Cítil, jak se chvěje.

  Třas pomalu ustupoval. „Yuki,“ zašeptal Schuichi. „Prosím tě ať ti řekne kdo chce co chce nevěř tomu.“ Trochu se od něj odtáhl. „Co se stalo, Schuichi?“ optal se ostřeji než chtěl. Shindo sebou mírně trhl a Eiri ho uklidnil pohlazením po zádech. „Tak co se stalo?“ zopakoval svou otázku jemněji. „Napadli mě nějací pobudové,“ prohodil nakonec, protože se bál říci mu pravdu. „To jsem pochopil.“

  A pochopil ještě něco jiného. A sice to, že mu Shindo neříká všechno. Nedal to na sobě však znát a dál ho uklidňujícím gestem hladil po zádech. Konečně zaslechl jeho pravidelný dech a poznal, že usnul. Opatrně ho položil do peřin.

  Vzal si kabát a vydal se na jediné místo, o kterém věděl, že najde odpověď na svou otázku. K Hirovi. Konečně dorazil k jeho bytu. Zazvonil a čekal. Otevřel mu Fujisaki. Yuki ani mrknutím oka nedal najevo, že by ho to překvapilo. „Pane Yuki,“ prohodil překvapeně. „Je tady Hiro?“ zeptal se bez obalu. Mladík přikývl. „Potřebuji s ním mluvit.“

  „Pusť ho dál, Fujisaki,“ zvolal Hiro z pokoje. Bylo slyšet, že ladí kytaru. Zřejmě tedy cvičil před dalším koncertem. Protáhl se dovnitř. „Chci slyšet jen jedinou věc. Kdo a proč by zmlátil Schuichiho!“ Oběma přítomným mladíkům na okamžik došla slova.

  Fujisaki se tvářil překvapeně, Hiro pro změnu velice naštvaně. Yuki věděl na co Nakano myslí. Dával mu to za vinu. Moc dobře si pamatoval jejich rozhovor, kdy mu bylo velice rázně řečeno, co se stane pokud Schuichimu úmyslně ublíží. Bez mrknutí oka hleděl do Hirových očí, které metaly blesky.

 Napjaté ticho nakonec přerušil dosud mlčící třetí mladík. „Jako jediný pachatel mě napadá Aizawa z ASK,“ prohodil jako by kupoval rohlíky. Pohledy obou nasupených mužů se stočily jeho směrem. Rázem pochopil jak se zřejmě cítí hmyz pod mikroskopem. Uvažoval o tom, co by se asi stalo, kdyby pohledy mohly zabíjet.

  Jako první promluvil Yuki. „Proč by to dělal?“ optal se. „Když nad tím teď tak uvažuju tak je to docela možné,“ prohodil Hiro. „Zřejmě neunesl to, že se Bad Luck dostali do televize dřív než ASK a rozhodl se pomstít.“

  Eiri už na nic nečekal a vyrazil ke dveřím. Tam se ještě otočil. „Kde najdu toho Aizawu?“ Dostal odpověď a odešel.

 

  Dorazil k místu, kde se měl zdržovat Aizawa a bez vyzvání vtrhl dovnitř. „Baví tě ubližovat mému příteli?“ zeptal se bez obalu a pomalu se k němu přibližoval. V očích mu svítilo varování, že dokáže i zabít. „Přeci bys neuhodil slabšího,“ vyhrkl Aizawa a začal couvat do místnosti.

  „Ty ses taky nezdráhal vztáhnout ruku na někoho kdo se nemohl bránit. A navíc… Vás bylo víc. Já jsem jen jeden. Máš docela slušnou šanci, že se mi ubráníš. Být tebou tak bych na to ale moc nespoléhal,“ uceďoval skrz zaťaté zuby. Vykročil k mladíkovi a ten narazil zády do zdi. Eiriho pěst dopadla těsně vedle jeho hlavy. „Co myslíš… Měl Schuichi v očích ten samý výraz co ty? Měl v nich strach?“ Tvář se mu zkřivila v děsivém úšklebku.

  Tentokrát jeho pěst dopadla kam měla. Na jeho žaludek. Aizawa se předklonil a Yuki ho kolenem kopl do obličeje. Mladík se sesunul k zemi. Yuki mu chtěl zasadit ještě poslední kopnutí, ale těsně před ním se zastavil. Sklonil se k němu, chytil ho za triko a vytáhl ho na nohy. Přitiskl ho ke zdi. „Ještě jednou… Ještě jednou sáhneš na Schuichiho a nezůstanu jen u pár kopanců!“ Otočil se a odcházel. Ještě před tím sáhl po fotoaparátu, který ležel na stole a vytáhl z něj film. U dveří se však ještě zastavil. „Poprvé jsem tě varoval,“ zavrčel. „Podruhé to ale nečekej. Měl by sis vzít k srdci mou radu a už se k Schuichimu nepřibližovat.“

  S tímhle se otočil a odešel.

  Vrátil se do bytu. Shindo ještě spal. Sedl si vedle postele na židli a tiše spícího mladíka pozoroval. Ten sebou trhl a zasténal. „Yuki,“ splynulo mu ze rtů bolestně. Eiri ze sebe shodil kabát a zůstal jen v košili a v kalhotách. Vklouzl pod peřinu a přitáhl si Schuichiho k sobě. Ten se k němu důvěřivě přitiskl.

  Jak se však snažil uvelebit zřejmě ho něco zabolelo, protože sebou trhl a prudce otevřel oči. „Yuki,“ vydechl. Ten se na něj pousmál. „Už je to v pořádku, Schuichi,“ zašeptal. Mladík se rozhlédl kolem a pohled mu padl na kabát přehozený přes židli. „Ty někam jdeš?“ optal se.

  V odpověď zavrtěl hlavou. Shindo si všiml jeho upřeného pohledu a mírně se začervenal. „Právě teď,“ šeptal Eiri a pomalu se k němu skláněl, „vypadáš roztomile,“ dokončil a políbil ho. Schuichi mu něžnost oplatil a přitiskl se k němu.

 Schuichimu unikl tichý vzdech. Odtáhl se od něj. „Nechci ti ublížit,“ vydechl přerývaně. „Neublížíš,“ ujistil ho Shindo. Maličko se nadzdvihl ignorujíc bolest a přitiskl se rty na ty Eiriho. Ten uchopil jeho obličej do dlaní a pohlédl na něj. V očích mu blýskalo něco, co vypadalo jak něha.

  Schuichi se pousmál. Yuki se k němu opět sklonil. Tentokrát ho místo na rty políbil na hrdlo. Zaklonil hlavu, aby si vychutnal žhavý dotek a zároveň tak Eirimu umožnil lepší přístup. Ten toho okamžitě využil a Schuichi se zmohl jen na zasténání.

  Vpletl si prsty do jeho vlasů a přitáhl si ho ke rtům. „Budeš ke mně laskavý, že? Minule jsi taky byl,“ šeptal přerývaně Shindo. Yuki ho opatrně položil na záda. Lehl si na něj, ale ne plnou vahou, aby mu neublížil.

  Opřel se lokty vedle jeho hlavy a znovu se k němu začal sklánět. „Asi máš pravdu, Yuki. Jsem jen otravnej fracek…“

  „Moc mluvíš!“

  Uzamkl jeho další poznámky svými polibky. Schuichi se odmlčel na velmi dlouhou dobu.

 

  Se zasténáním se probudil. Bolelo ho celé tělo. Podíval se vedle sebe a zjistil, že Yuki už tam není. Vlastně se tomu ani moc nedivil, protože to tak bylo vždycky, ale přesto ho to zamrzelo. Opatrně vstal a oblékl se. přešel do obýváku, kde na stole ležel kousek papíru.

  Vzkaz?, pomyslel si. Od Yukiho? Nevycházel z údivu. Zvedl ho a přečetl si jednu větu. Volal Hiro, že ti K. vzkazuje, že si máš vzít dnes volno. Yuki  Schuichi se usmál. Rozhodl se, že se ještě trochu prospí a vrátil se do ložnice.

 

  Yuki omámeně zasunul klíč do zámku. Stále ještě byl v šoku, když si vzpomněl na to, co mu řekl doktor. Ne!, přikázal si rázně. Nemysli na to! Zavřel za sebou dveře a stále se ještě nemohl vzpamatovat. Uvědomil si, že ho nevítá Schuichi. Že by mě taky opustil?, pomyslel si. Pak zavrtěl hlavou. Ani náhodou.

  Vešel do ložnice a našel ho tam jak spí jako miminko. Pousmál se. Byl rozvalený přes celou postel, ale to ho teď nezajímalo. Prohlížel si jeho tvář a přemýšlel jak ho od sebe odehnat. Trpěli by oba.

  Mladík na posteli náhle otevřel oči. „Yuki!“ prohodil vesele. „Kde jsi byl?“ vyzvídal. Eiri na něj tiše hleděl a nehodlal odpovědět. Ještě chvíli, pomyslel si a přešel k němu. Pomalu se k němu sklonil, chytil ho za bradu a vpil se do jeho očí.

  Schuichi byl evidentně velice zmatený, ale nesnažil se odtáhnout. Spisovatel se sklonil ještě blíž a políbil ho. Shindo vztáhl ruce a objal ho kolem krku. „Stalo se něco, Yuki?“ optal se tiše. Neodpověděl, jen ho znovu políbil.

  Eiri mu zajel rukou pod košili, protože potřeboval cítit teplo jeho pokožky. Rychle mu ten kousek sundal a přesunul se rty na jeho hrdlo, hrudní a ještě níž. Schuichi zasténal a prohnul se v zádech. Yukiho ruka zabloudila k mladíkovu poklopci. Zvedl hlavu a zadíval se do těch fialových očí. Pak vsunul dlaň za kalhoty a jemně ho stisknul.

  Shindovi potemněly oči a ze rtů mu unikl povzdech. Eiri se zvedl a znovu ho políbil. Rukou si pohrával s jeho mužstvím a druhou ho hladil po hrudi. Schuichi se rozhodl nezahálet a také ho začal laskat po těle. Zbavil ho trička a vychutnával si dotek jeho horké kůže ve své dlani.

  Leželi vedle sebe a stále se dotýkali jeden druhého. Zpěvákovi neuniklo, že se Yuki chová podivně, ale rozhodl se, že to nechá být. Byl šťastný, že může být s ním a hodlal si to užít.

  Eiri ho otočil na bok a přisunul se k němu. Cítil jak do něho pomalu proniká a zaťal zuby. Bolelo to, ale byl rozhodnut to vydržet. Tak moc ho miloval, ale nahlas by to nepřiznal. Sám ani nevěděl proč. Konečně ho celého vyplnil a čekal.

  Jemně ho přitom kousal do ušního lalůčku a rukou opět zajel k jeho penisu. Vzal ho do dlaní a zkusmo pohnul boky. Když ucítil odezvu sladil své pohyby s rukou, kterou svíral Schuichiho mužství. Měl pocit, že jestli to bude protahovat praskne. Stačily dva rychlé přírazy a oba cítili, jak se společně vznášejí ke hvězdám.

  Ještě dlouho ho Yuki jen tak držel v náručí a věděl, že tohle je naposledy. Byl rozhodnut ho vyštvat ze svého života.

  Schuichi se probudil druhý den velice brzy. První co zjistil bylo to, že Yuki vedle něj není. Vstal a vydal se ho hledat. Našel ho v obýváku, kde stál u okna mezi rty cigaretu a hleděl pod sebe. „Chci, abys odešel,“ prohodil tiše. Shindo zamrkal. Co se to tady ksakru děje?, ptal se sám sebe. „Ale proč?“

  Spisovatel se na něj otočil se svým nejchladnějším pohledem. „Prostě už mě nebavíš. To je všechno.“

  „Ale co včerejšek?“ koktal se slzami na krajíčku. „To byla jen taková poslední tečka. Už jsi mě stejně nudil.“

  Mladík k němu přešel a začal mu pěstičkami bušit do hrudi. „Yuki! Ty přece víš co k tobě cítím,“ pronesl tiše.

  Přezíravě na něj hleděl. „Ale, ale fracku, ty ses do mě opravdu zamiloval,“ prohodil výsměšně. „Ode mě ale takovéhle gesto nečekej. Nikdy ti to neřeknu, protože to nikdy nebude pravda.“

  „Co mi neřekneš, že mě miluješ? Že ti na mě záleží? To moc dobře vím. A nemiluji tě!“ vyprskl vzdorně, ačkoliv věděl, že to není pravda a že to Yuki stejně ví.. „Nepovídej. A proč jsi se mnou v mojí posteli strávil tolik času? Nevykládej mi, že ze zvědavosti.“

  Byl záměrně krutý a věděl to, ale neměl jinou možnost. Ne potom, co se včera dozvěděl. V Schuichiho očích se objevila bolest, kterou Yuki tolik nenáviděl. V takovou chvíli mu nedokázal nic odmítnout. „Vidím, že jsem tu zbytečný,“ prohodil Shindo a otočil se, aby přešel ke dveřím.

  Když k nim však dorazil a chystal se sáhnout na kliku, Yuki zdolal vzdálenost, která je dělila a než stihl otevřít, vztáhl ruku, opřel si ji o dveře a přitiskl k nim Schuichiho. „Tak si jdi,“ šeptal mu horce do ucha. Jeho tón však vyjadřoval něco zcela jiného. Toužil aby zůstal. Alespoň ještě den. „Jdi a už se nikdy nevracej. Jediné cos mi do života vnesl je zmatek. Nic víc. Jdi! Už o tobě nechci slyšet, nechci tě vidět,“ šeptal, ale jeho tělo mluvilo jinak.

  Toužilo po Schuichim. Ještě alespoň na chvíli. Věděl však, že to nejde. Ne teď, už nikdy. Na okamžik se k němu přitiskl a vdechl jeho vůni. Shindo se k němu otočil čelem. Eiri byl k němu nakloněn tak blízko, že se jejich rty setkaly. Nevěděl jestli to byl Schuichiho záměr nebo šlo jen o pouhou náhodu. Po chvíli zoufalé touhy ho od sebe odstrčil a otevřel dveře.

   Schuichi hleděl na zavřené dveře a z očí mu tekly slzy. Proč to Yuki udělal? Co se stalo? Co jsem udělal špatně?, ptal se sám sebe. Nějakým šestým smyslem vycítil, že je to Yukiho definitivní rozhodnutí, které nic nezmění. Věděl, že by měl jít k Hirovi, ale z nějakého důvodu se celý den jen tak poflakoval po městě. K příteli dorazil až pozdě večer.

  Kytarista se na nic nevyptával a jen ustoupil stranou. Schuichi bez jediného slova padl na postel a vyčerpáním z celého dne chození a hlavně pláče usnul.

  Hiro ho zamyšleně pozoroval. Vypadal jinak než když ho Yuki vyhodil už několikrát předtím. Co se stalo?, dumal. Byl rozhodnutý, že se na nic nebude vyptávat dokud mu to neřekne sám.

 

  Mobil stále neodbytně zvonil. Nechtěl to zvedat. Obával se, že to může být Schuichi s prosíkem, ať ho vezme zpátky. Nebyl si jistý, zda by ho dokázal odmítnout. Volající byl opravdu neodbytný. Nakonec to zvedl. „Yuki!“ zavrčel tak temně, že by z toho dotyčnému vstaly vlasy na hlavě. To by mu však nesměl volat Hiro. Nutno dodat, že velice naštvaný a stejně tak zoufalý Hiro. Nebezpečná kombinace. „Doufám, že jsi tentokrát spokojený,“ vyštěkl. „Schuichi zmizel. Jediné co mi napsal je následující:  Hiro, prosím tě nehledej mě. Můj život nemá bez Yukiho smysl. Rychlík života mi ujel. Schuichi.  Já tě varuji, Eiri! Jestli si něco udělá TY budeš první, kdo bude pykat…“

  „Vím kde je. Ozvu se později,“ vyhrkl téměř bez dechu. Zavěsil, rozběhl se k autu a prudce vyrazil ke staré budově na nádraží. Tam chtěl kdysi spáchat sebevraždu on sám, ale Schuichi mu v tom zabránil. Teď byl na řadě on ve splácení dluhu.

  Zastavil před čtyř patrovým domem a rozhlédl se kolem. Nic. Nikde nikdo. Náhle ho cosi přinutilo vzhlédnout. Na římse ve čtvrtém patře stál Schuichi evidentně rozhodnut udělat poslední krok do prázdna.

  Začala zběsilá hra o čas. Nelidskou rychlostí vyběhl schody. Rozrazil dveře místnosti, kde byl Schuichi. Ten právě udělal onen osudový krok. „SCHUICHI!“ zařval. Skočil po něm, ale rukou nahmatal už pouze vzduch. S hrůzou pohlédl dolů. Nechtěl vidět jeho rozlámané tělo v nepřirozeném úhlu a zavřel oči. Nemohl to přežít, pomyslel si. Donutil se otevřít oči a podívat se dolů.

  Mladík ležel na korbě náklaďáku se zkroucenou nohou. Snad to byla boží prozřetelnost nebo zázrak, co přimělo řidiče jet zrovna tudy. Yuki doslova sletěl dolů, vyškrábal se na korbu a vzal mladíka opatrně do náručí. Tomu ze rtů unikal slabý dech. „Cos to provedl, ty idiote?!“ šeptal. „Zavolal jste pomoc?“ optal se řidiče, který stál dole.

  Ten jen přikývl. Eiri stočil pohled zpět na mladíka ve své náruči. Pohladil ho po tváři. Ze všech sil se snažil potlačit slzy, které se mu draly do očí. Nepodařilo se. Stékaly mu po tváři jedna za druhou. „Nesmíš umřít, Schuichi, slyšíš? Nedovolím ti to stejně jako jsi to nedovolil ty mě!“

  Ulicí se rozlehl zvuk sirény. „Vydrž!“ uniklo mu ještě ze rtů. Setřel si slzy, ale stále se nad mladíkem skláněl. Připadal mu ještě křehčí než kdy dřív…

 

  Probudil se propocený až do morku kostí. Sen, pomyslel si. Byl to jen sen Yuki, uklidňoval sám sebe. Přesto se nemohl zbavit trýznivého pocitu prázdnoty. Měl bych být rád, že jsem se ho konečně zbavil. Jenže jeho pocity měly do radosti hodně daleko.

  Stále se nemohl zbavit toho strachu. Strachu o Schuichiho. Vstal z postele a rychle se oblékl. Napadlo ho totiž, jak by mohl zjistit jestli je v pořádku, aniž by se prozradil. Vyšel ven a vydal se k nejbližší telefonní budce. Vytočil Shindovo číslo, které si věděl z paměti.

  Chvíli trvalo než to zvedl. „Ano?“ ozval se jeho hlas. Eiri okamžik nevěděl, jestli je to opravdu on. Nebylo to totiž jeho obvyklé radostné zvolání, ale naprosto bezvýrazná otázka. Mlčel, ale byl rád, že je v pořádku. „Kdo je tam? Asi jste si spletl číslo,“ prohodil Schuichi. Yuki beze slova zavěsil a vrátil se domů. Je v pořádku, pomyslel si.

  Dlouho pak stál u okna se sklenicí v ruce, cigaretou v koutku úst a myslí zastřenou vzpomínkami.

 

  Schuichi zamyšleně hleděl na mobil. „Kdo to byl?“ zeptal se ho ospale Hiro. „Já nevím,“ prohodil pravdivě mladík. Kytarista se posadil na posteli. „Tak co se stalo tentokrát?“

  „Já nevím,“ opakoval. „Přísahám, Hiro, že opravdu nevím. Vše bylo v pořádku až…“

  „Až?“

  „Až do včerejška. Někam odešel a vrátil se pozdě. Nic mi neřekl, jen… Jen se se mnou pomiloval. Beze slova. Přišlo mi jako by se loučil,“ nasucho polkl a snažil se zadržet slzy. „Je to tak špatné ho milovat? Proč se ke mně takhle chová.“ Hiro na něj zamyšleně hleděl. Loučil?, pomyslel si. To mu k Yukimu moc nesedělo. Choval se k Shindovi jako k hadru, proč by se najednou loučil?

  Zamyšleně si promnul bradu. V tom muselo něco vězet. Ale co? „Za tím něco bude, Schuichi. Podle toho co mi říkáš se choval velice divně. Za tím bude víc. Co ti řekl?“

  Mladík popotáhl. „Že jsem ho už nudil.“ Hiro vstal z postele a sedl si vedle Schuichiho. Položil mu ruku kolem ramen. „Slibuji ti, že na to spolu přijdeme, ano? Zkusím se zeptat Miko, třeba by mohla něco vědět.“

  „Jenže jí dojde, že to chceš vědět pro mě,“ zašeptal. „No a?“

  Shindo pokrčil rameny. „Vždyť je to jedno. Zkus to, prosím tě. Stačí, když zjistíš, kde včera byl.“

  „OK,“ prohodil mladík a vyrazil ven. Potkal Miko naštěstí v NG, takže ji nemusel nějak dlouho shánět. Vypadala mírně v šoku. „Mohu s vámi mluvit?“ zastavil ji. Zadívala se na něj, nebo spíš skrz něj. Bylo jasné, že není ve své kůži. „Děje se něco, paní Miko?“ optal se opatrně.

  Přikývla a z očí jí začaly téct slzy. „Yuki…,“ vydechla. „Yuki má rakovinu plic.“ Hiro zaslechl zalapání po dechu a prudce se otočil. Viděl už jen Schuichiho výrazné vlasy mizící za rohem.

  Shindo běžel ulicí a nemohl uvěřit tomu co slyšel. To přeci nemůže být pravda. Ne Yuki, ne jeho Yuki. Konečně dorazil k Eirimu. „Yuki! Yuki!“ bušil na dveře tak dlouho dokud mu neotevřel. „Co tady ještě chceš?“ prohodil podrážděně. „Je to pravda, Yuki?“ šeptal mladík a snažil se zadržet slzy. „Je pravda, že…,“ odmlčel se, protože přes knedlík v krku nemohl pokračovat. Zhluboka se nadechl a dokončil. „…že máš rakovinu?“

  Eiri na něj jen mlčky hleděl. Sledoval jeho slzy a věděl, že nemá cenu mu lhát. „Je to pravda, Schuichi. Mám rakovinu.“

  Mladík na něj zůstal hledět. „Ne, to nemůže být pravda,“ šeptal jako v transu. V koutku duše doufal, že se jedná jen o nějaký kanadský žertík. „Kvůli tomu jsi mě vyhodil? Protože jsi nechtěl, abych to na tobě později poznal. Je to tak? Řekni mi pravdu, Yuki,“ prosil.

  Spisovatel jen přikývl. Schuichi mu padl k nohám. „Nevyhazuj mě, Yuki. Nechci tě teď opustit. Nemůžeš po mě chtít, abych promarnil jen jedinou minutu bez tebe. Miluji tě, ty to víš. Já vím, zapřel jsem to, ale už nemůžu. Nemůžu se dívat, jak umíráš a nebýt s tebou.“

  Eiri si klekl vedle něj a beze slova ho objal. Byla to dostatečně výmluvná odpověď...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Je mi záhadou,

(Nex, 17. 9. 2009 11:03)

jak někdo může psát stejně zmateně, jako Schuichi myslí :D

vážně skvělý

(Wendy, 22. 2. 2009 14:49)

fakt super...vidím to před očima jako bych se na to dívala ;-)..no jdu na ten druhej díl :D...

Nadpis

(Amanda, 2. 6. 2008 12:24)

Hej, já to čtu už asi po dvacátý XD a dycky mě dostane to s tím blonďákem, jak se na něj Hiro začne tlemit XD je to úžasný :)

pěkné!

(Sora, 2. 11. 2007 18:57)

Tak kde je ten další díl,já jsem strašně nedočkavá!!!!!!!!!!!!!Plosím plosím dej ho sem plosím plosím!!!!!!!

OMG dokonalost sama!!!

(Yamato, 2. 11. 2007 16:06)

Tuhle povídku jsem si vytiskla a čtu si jí před spanímXD Prosím rychle další díl!!! Jinak to nepřežiju! Jsem závislá! Momentálně mám absťák jako narkoman bez svý dávky! Já potřebuju další díl! Prosím piš...

houpy hou

(Tigie, 30. 10. 2007 12:54)

S těma dvěma je to jako na houpačce: jednou nahoře, podruhé zas dole. Láska, žárlivost, RAKOVINA!!!! aúúúúúúúú

...... :´(

(Mája, 29. 10. 2007 15:49)

ne,ne,ne to nemůže být pravda,polovinu tohoto dílu jsem probrečela a na konci přišel brácha,měla jsem co dělat aby si toho nevšiml,bože to by byli kecy. Ale tahle povídka by za to stála. Nádhera,opravdová nádhera. To se ti moc povedlo. A to jsem si to chtěla odložit na jindy s tím,že teď na takový pako jako je schuichi nemám náladu,jsem ráda,že jsem si to nakonec přečetla. Tohle bylo opravdu překrásné. Litovala jsem schuichiho a to moc. Někdy mám chiť přetáhnout yukiho po hlavě a to docela často. Opravdu moc krásné,takovéhle povídky mám strašně ráda,ikdyž při nich brečím,zvlášť když mi k tomu hraje sedness and sorrow.Nemůžu si pomoct. Nádhera.

T.T

(Danika, 28. 10. 2007 14:18)

To je nádherný, smutný a překrásný! Prosím pokráčko!!! *-*

:'((

(misako, 27. 10. 2007 21:15)

Ne, tak to nemůže být... Je to hrozně krásné, úžasně napsané, ale ... jestli to dopadne špatně... tak to bude hrozně špatný... prosím, ať to dopadne dobře... onegai! jinak je to fakt super