Představení bylo skoro u konce. Teď byl na řadě Sořin Let anděla. Vyhodil ji do vzduchu a vyhoupl se na hrazdě do stoje. Jeho další výstup byl až po tom jejím. Měl dost času… Jenže pak si uvědomil, že něco není v pořádku, že Sora padá dolů. Diváci v hledišti hrůzou nedýchali.

  I Leon, který vše pozoroval již ze zákulisí, protože svou roli už odehrál, si pomyslel, že tohle nemůže dopadnout dobře. Soru před tvrdým dopadem na zem nemohla zachránit žádná síť  ani lano, protože tam ani jedno z toho nebylo, ačkoli si to Juri výslovně přál.

  Přeci nemůže spadnout, pomyslel si akrobat na hrazdě s hrůzou. Zahákl se za kolena, ale hned viděl, že to nemůže stačit. Šlo o vteřiny. Pořádně se rozhoupal vyhákl si kolena z hrazdy, aby se zachytil za kotníky, což bylo samo o sobě velice riskantní. A on se ještě k tomu houpal hrozně rychle… Chytil Soru za jednu ruku téměř na poslední chvíli.

  Vzhlédla k němu vyděšenýma očima. „Nenechám tě spadnout,“ zašeptal a pokusil se ji chytit za druhou ruku. Nepovedlo se mu to a jedna noha mu vyklouzla z hrazdy. Diváci měli před očima hrůznou scénu: Juri držící Soru za jednu ruku a ním samotným visící hrozba smrtelného pádu. Přesto dívku pevně držel. „Jestli spadneš ty, tak spadneme oba, anděli,“ šeptal dívce, která k němu stále zděšeně vzhlížela.

  Jako první se vzpamatoval Leon, který skočil na hrazdu, kterou použila Sora a zahákl se koleny. Hned po něm se probral Ken, který zhasnul světla, aby diváci zbytek neviděli. Ještě pořád mohli oba spadnout. Leon vzal od Juriho Soru a zhoupl se s ní do bezpečí na plošinu.

  „Juri,“ zašeptala zděšená dívka. „Bude v pořádku,“ odvětil, neboť viděl, že k akrobatovi jede plošina a mladík že se pomalu spouští na ruce. Leon, spolu s vyděšenou Sorou, pomalu slézal dolů.

  Juri se k nim rozběhl. Leonovi, který Soru objímal kolem ramen, poděkoval pohledem. Vzal od něj dívku a zvedl ji do náruče. Vyrazil s ní napříč zákulisím a nedbal rozrušených akrobatů a jiných členů Kaleido Stage, kteří se k nim rozběhli.

  Jediné co v tu chvíli dokázal vnímat byla dívka v jeho náruči. Zoufale se k němu tiskla a chvěla se po celém těle. „Už je to v pořádku, anděli,“ šeptal jí do vlasů. „Už nikdy tě nenechám spadnout.“ Donesl ji do pokoje a položil ji do postele. Přikryl jí až po bradu a chystal se odejít. Zastavil ho její šepot. „Zůstaň.“

  Zůstal stát a pomalu se otočil. V očích jí hořela prosba. Nedokázal jí odolat a vrátil se k posteli. Posadil se k ní. „Juri, mohl bys mě obejmout?“ zeptala se tiše. Tak tiše, že si nebyl jist zda se nepřeslechl. Její prosebný pohled ho ujistil, že ne. Hodně dlouho o tom uvažoval. Nakonec to s povzdechem vzdal. Nedokázal jí odepřít útěchu. Odhrnul přikrývku stranou, vklouzl k ní a objal ji. Přitiskl ji k sobě a ucítil, že se stále chvěje.

  Něžně ji kolébal v náruči a líbal do vlasů. Po chvíli její blízkosti si začínal uvědomovat, že udělal chybu. Dívčino teplo začínalo působit na jeho smysly i  potlačovanou touhu. Byl rozhodnut nedat na sobě nic znát a dál hrát roli utěšitele.

  Sora se konečně začínala trochu uklidňovat. Třas ustupoval. „Odpusť mi,“ zašeptala náhle. „Zvorala jsem to.“ Odtáhl se od ní a zadíval se jí do očí. „Tobě,“ spustil vážně, „by odpustil i Lucifer, že jsi z něho udělala anděla. A mě nezbývá než ti odpustit, že jsi ze mě udělala jiného člověka.“

  „Já?“ pronesla s pohledem upřeným do jeho očí. „Ano. Ty a nikdo jiný. V minulosti jsem nebyl svatoušek, což jen potvrzuje fakt, že jsem vzal Kaleido Kalosovi a tebe i ostatní nemilosrdně vyhodil,“ odmlčel se. Při té vzpomínce mu potemněl pohled. Pohladila ho po tváři. „Díky tobě jsem jiný, Soro. Nevím co to v tobě je, ale změnilo mě to. A co se týče toho vystoupení. Nebyla to tvoje vina tak už o tom nemluvme.“

  Jak mluvil, skláněl se k dívce blíž a blíž. Jeho pohled ji hypnotizoval. Juri nedokázal zastavit příval citů, které ho ovládly. Jejich rty se spojily. Domníval se, že se bude bránit, ale Sora mu vyšla vstříc.

  Byl to její první polibek, ale on byl dobrý učitel. Ukázal jí jak si vychutnat sladkost prvního polibku. Jazykem jí přejížděl po rtech, až jí donutil kapitulovat a ona mu otevřela svou hebkost.

  Ochutnával ji jako by byla vzácný druh exotického ovoce, který se musí vychutnávat. Něžně jí kousl do spodního rtu, aby vzápětí zraněné místečko vyhojil jazykem. Ze Soory spadl ostych a sama se zvědavě vydala na průzkum jeho úst. Přidušeně zasténal, když se jazykem dravě prodrala skrze jeho rty. Chtěla se odtáhnout, protože se bála, že mu ublížila, ale vpletl jí prsty do vlasů a přitáhl si ji zpět.

  Přestal ji líbat, ale jen proto, aby ji jemně kousl do ušního lalůčku. Zaťala mu prsty do ramen. Ani si neuvědomil, kdy ho objala. „Juri,“ vydechla. Z jejích úst mu vlastní jméno znělo jako rajská hudba. Opět se vracel horkou stezičkou ke rtům. Zastavil se v jejich koutku.

  Prudce se odtáhl a udiveně hleděl přes Sořino levé rameno.

  Pozoroval ho malý mužíček s páskou přes oko v pestrobarevném obleku. „Kejklíř,“ pronesl šeptem. „Cože?“ ozvalo se unisono. Jednou od Sory a jednou od samotného Kejklíře. „Ty jeden šmíráku!“ vyprskla Sora a chytla Ducha jeviště, aby ho zavřela do krabice nebo tak nějak.

  Náhle si něco uvědomila a otočila se na Juriho. „Ty ho vidíš?“ zeptala se tiše. Mladík jen mlčky přikývl. Sora překvapením zapomněla na krutou pomstu a Kejklíře pustila. „Juri Killiane,“ začal Kejklíř svou obvyklou proceduru, „vyvolilo si tě jeviště. Jmenuji se…“

  „Jak to že tě vidí?“ skočila mu do toho zmateně dívka. Duch na ni uraženě pohlédl. „Já myslela, že tě mohou vidět jen ti, co mají předpoklady předvést Legendární akrobatické číslo. Ale to už jsem přeci předvedla s Leilou.“

  Soře rozčilením přeskakoval hlas. Začala přecházet po pokoji. Juri ji chvíli pozoroval, pak ji chytil za ruku a přitáhl ji vedle sebe na postel. Její dlaň ze své nepustil. „Soro,“ začal něžně, „vypadá to, že jsi z toho více rozčilená, než-li já.“ Když neodpověděla tiše dodal. „Tolik ti vadí, že ho vidím?“

  „Ne,“ vyhrkla, ale zdálo se, že svého společníka nepřesvědčila. „Opravdu, Juri,“ otočila se k němu a zadívala se mu do očí. „Nevadí mi, že ho vidíš. Opravdu. Aspoň si nepřipadám jako úplný cvok, víš… Jenže by mě zajímalo proč ho vidíš.“

  „Třeba je to tím, že ho viděl můj otec,“ odvětil. „Třeba existuje ještě jiné legendární číslo,“ ozval se Kejklíř, aby na něho snad nezapomněli. Tímhle konstatováním si opět získal jejich plnou pozornost. Ušklíbl se. „Je to tak, ale…“

  „Jestli teď řekneš, že na to nejsme připraveni a tudíž nám nevysvětlíš podstatu toho čísla, přísahám, že tě zavřu do vysavače, kde se ti tak líbí,“ varovala ho Sora. Juri pobaveně povytáhl obočí. „Ty jsi připravená. Zvládla jsi první Legendární číslo. Záleželo na tom zda je připraven Juri. Dnes potvrdil, že ano.“ 

  „Dnes? Ale čím?“ ptala se. Pak jí to došlo ještě dříve, než to mladík řekl. „Protože jsem pro tebe byl ochoten riskovat život.“

  „Správně,“ souhlasil Kejklíř. Juri se tvářil prazvláštně, a tak Sora vstala, chytila Ducha jeviště, zavřela ho do krabice a se zvoláním: „Zbytek nám dopovíš jindy!“ ho uklidila z doslechu. Poklekla před Jurim, který měl sklopenou hlavu. Vzala jeho do dlaní. „Juri,“ zašeptala.

  Místo odpovědi jí uzamkl ústa zoufalým polibkem. Objal ji kolem pasu, přitáhl si jí k sobě. Pevně se k němu přitiskla a ovinula mu ruce kolem ramen. Zabořil tvář do jejích vlasů. Hladila ho po zádech a cítila, jak jí na hrdlo stékají jeho slzy. „Juri,“ šeptla. „To číslo měl předvádět můj otec, ne já. To on měl stát na jevišti a poslouchat ohromující potlesk. To on měl sklízet ovoce a ne Leila a …“ prudce se odmlčel a odtáhl se od ní, vědom si toho co řekl.

  Nedokončená věta visela ve vzduchu. A oba věděli, jako měla končit. „A já,“ dodala tiše. Pomalu se mu vymanila z objetí. Usmála se na něj, ale stálo jí to poslední zbytek sil. Pouze silou vůle nedovolila slzám, které se tlačily ven, sklouznout po tváři. Jemně mu osušila palci tváře. Pak mu vtiskla lehký polibek na rty a odešla. Nemohla proto vidět, jak zabořil hlavu do dlaní.

  Kráčela chodbou a snažila si vysvětlit bolest, která jí svírala srdce. Zabolelo jí, že si myslí, že ona neměla být tou, kdo předvedl Legendární číslo. Ještě víc ji však bolelo, že se jí nepokusil zastavit, když odcházela. Několik hodin bloumala městem. Byla vděčná, že večer nemá představení. Cítila se jako by jí přejel parní válec a ještě tam dal zpátečku.

  Vrátila se domů velice pozdě a byla unavená. Nepodařilo se jí však uskutečnit plán, který znamenal sprchu a postel, protože cestou potkala Kena. „Ahoj Soro,“ pozdravil ji. „Ahoj,“ odvětila a tázavě se na něj zadívala, protože se zastavil. „Víš napadlo mě jestli bych…“

  „Vy jste to s Rozetou ještě nevyřešili?“ vyhrkla. Mladík zavrtěl hlavou. „Jdi tedy za ní…,“ poradila mu a vydala se do pokoje. Ke své spokojenosti zjistila, když se ohlédla zpět, že jí opravdu poslechl a zamířil k Rozetě.

  Otevřela dveře a zamířila do sprchy. Ještě předtím zkontrolovala jestli se Kejklíř nedostal z krabice. Nedostal, takže nebyl problém jít se vysprchovat. Vyšla z koupelny a pohled jí padl na postel, na které ležely bílé lilie a na polštáři se skvěla zlatá obálka, aby jí snad nepřehlédla.

  Mohla by přísahat, že ještě před chvíli tam ani jedno z toho nebylo. Vzala kytici a zabořila do ní nos. Nepochybovala od koho jsou. Roztřesenou rukou roztrhla psaní. Vypadl z něho lísteček. Otočila ho a četla: Odpusť mi, Soro. Juri

  Přes rty jí přeběhl úsměv. Nebude to tak jednoduché, drahý Juri, pomyslela si. Srdce jí však nad tímto gestem radostně plesalo. Povzdechla si a lehla si do postele. Zavřela oči, ale nemohla usnout. Neustále musela myslet na to, že na druhé straně zdi, u které měla hlavu, je Juri.

  V mysli se jí začaly objevovat jeho obrazy. U jednoho se však zastavila. U výrazu, který měl dnes, když se dozvěděl, že je ještě jedno Legendární číslo.

  Ve tváři se mu v tu chvíli mísila radost, ale i zármutek, naděje, ale i beznaděj. zachvěla se při té vzpomínce a mimoděk si přejela ukazováčkem přes rty. Opravdu se to stalo?, zauvažovala. Nebyl to jen sen, který byl až moc reálný?

  Usnula se zmatenými myšlenkami.

  Opatrně zaklepal. „Rozeto? Nespíš ještě?“ zvolal skrz dveře. „Kene? Pojď dál.“ Nesměle tedy vstoupil. Dívka stála u okna a hleděla na moře před sebou. Ve tváři měla zasněný výraz. Kdyby ji už nemiloval v tuhle chvíli by se do ní zamiloval.

  Otočila se k němu a usmála se. „Stalo se něco?“ optala se. „Ne, vůbec nic. Jen jsem ti chtěl něco říct,“ prohodil. Začala ho opouštět odvaha. „I já s tebou chtěla mluvit.“

  Odmítl si připustit naději, která se mu rozhořela v srdci. „Co jsi mi potřebovala?“

  „Chci se tě zeptat jestli jsem něco udělala… Už se se mnou nebavíš tak jako dřív. Je to proto, že jsem se stala akrobatkou a připomněla jsem ti tak tvůj sen? Pokud je to ještě stále tvůj sen tak ti určitě pomůžu, abys ho mohl uskutečnit,“ vyhrkla jedním dechem.

  Mlčel a jen se na ní díval. „Ne, Rozeto,“ prohodil tiše, „tohle už dávno není mým snem.“

  „A co je tvým snem, Kene?“ optala se opatrně. Ani ona nechtěla doufat. „Můj sen stojí přede mnou,“ pronesl téměř něžně a usmál se. Byl rád, že to udělal. Už ho nebavilo skrývat své city jediné, která o nich měla vědět.

  Dívka na něj pouze hleděla. Nebyla schopna slova. „Ale, ale…“ koktala. „Já myslela, že jsem pro tebe moc mladá, že máš rád Soru víc než mě, že…“ nedomluvila, protože na rtech ucítila jeho lehoučký polibek.

  „A já zase myslel, že máš oči pro někoho jiného a mě bereš jen jako dobrého kamaráda,“ odvětil s úsměvem. Sklonil se k ní a uzamkl jí ústa svými.

  Soru ráno probudil lehký dotek slunce na tváři. Otevřela oči a udiveně zjistila, že na terase stojí Juri a hledí na moře. Stál přímo před jejím pokojem, takže zřejmě doufal, že až se probudí uvidí ho.

  Dnes byla sobota, což znamenalo volný den, takže se jí z postele opravdu nechtělo. Pomalu z ní nakonec vylezla a oblékla se. Pak potichu prošla na terasu. „Dobré ráno,“ prohodila tiše.

  Nedal na sobě znát, že by ho nějak překvapila. „Dobré ráno,“ odvětil. Dál hleděl před sebe, jako by se bál podívat se jí do očí. Nakonec se přece jen otočil a přímo se na ní zadíval. „Chci se ti ještě jednou omluvit za to, co se včera stalo. Byl jsem prostě jen vyvedený z míry. Vím, že je to hloupá výmluva a nehodlám se o ni opírat, ale byl bych rád, kdybys mi mohla odpustit. Slibuji, že už takovou hloupost neudělám.“

  Mlčky ho pozorovala. Jeho kajícný výraz se zdál naprosto upřímný. Dokonce se začala bavit. „To bude hodně těžké, Juri,“ pronesla pobaveně. Ukřivděně se na ni ušklíbl. „Jen do toho bájná bojovnice, jsem připraven na jakýkoli trest,“ pronesl. Sora to nevydržela a vyprskla smíchy.

  Zavrtěla hlavou. „Nech si své omluvy. Jediné co mi slib je to, že už nebudeš pochybovat o tom, že něco dokážu.“

  Vzal jí hlavu do dlaní a zadíval se jí zblízka do očí. „Nikdy jsem o tom nepochyboval, anděli,“ zašeptal a jemně jí políbil. „Kejklíř,“ vydechla a on se se zaklením odtáhl. „Půjdu si provětrat hlavu,“ prohodil nakonec a odešel.

  Odpoledne jim Kalos oznámil, že je změna plánu a je připravené představení. Ještě pronesl něco v tom smyslu, že doufá, že se Let anděla tentokrát povede a propustil je ze své pracovny.

  Oba hlavní aktéři se vydali do tělocvičny, kde dvě hodiny trénovali. Večerní představení se jim povedlo na jedničku. Oba byli spokojeni.

  Juri se Sorou se vesele bavili cestou z jeviště, když jim cestu zastoupil Leon a mlčky hleděl na Juriho. „Od zítra bude Sora mou partnerkou,“ prohodil Leon směrem k mladíkovi. Tomu okamžik trvalo než se vzpamatoval. „Co myslíš tím, že bude tvou partnerkou? Pokud vím, tak jsem to já, kdo s ní předvádí Andělské číslo…“

  „Jenže dnes se vám to zrovna moc nepovedlo, že?“ skočil mu do toho výsměšně. „A první představení taký za moc nestálo, ne?“

  „Nebylo to sice nejlepší, ale zvládli jsme to výborně. A krom toho to je snad naše věc! Nemůžeš si tady jen tak rozkazovat,“ rozčiloval se. „Obávám se, že v tom se pleteš. Já totiž můžu, Juri. Beze mě totiž půjde Kaleido ke dnu.“

  „Bez tebe se obejdeme! Krom toho, ty poutáš celé představení pozornost jen na sebe, partnerku nepotřebuješ.“

  „Jako bys jí ty potřeboval,“ odsekl Leon.

  Sora sledovala oba štěkající muže. Věděla, že je mezi nimi nějaké tajemství, ale ještě nikdy se takhle veřejně nehandrkovali. „Sora bude od zítřka vystupovat se mnou! A budeme předvádět Andělské číslo,“ trval si na svém Leon. „Sora s tebou vystupovat nebude!“

  „Nechtěli byste vy dva vystupovat spolu? Určitě byste předváděli dokonalé souboje,“ vložila se do toho dosud mlčící dívka. Pozornost obou mužů se rázem přesunula na ni. Mlčky na ní hleděli. Povzdechla si.

  Oba si v tu chvíli byli nesmírně podobní. V očích jim svítilo mírné překvapení a zároveň by pohledem zmrazili Antarktidu. „Krom toho,“ pokračovala, „nejsem žádná věc, na kterou můžete dělat veřejnou dražbu!“

  Dívce v očích plál, u ní tak málo vídaný, vztek. Leon se přemýšlivě promnul bradu. „Sora má vlastně pravdu. Proč to nevyřešit jednou provždy?“ pronesl k Jurimu a vrhl  na něj vyzývavý pohled. V očích obou mužů blýskalo cosi, co nemělo se Sorou pranic společného. Bylo to jejich tajemství, které znali jen oni dva.

  Juri kývl a přijal tak výzvu. „Fajn. Kdy a kde?“ zeptal se. „Ale…“ pokoušela se do toho vložit překvapená dívka, ale nedostala šanci. „Třeba teď hned v tělocvičně,“ odvětil Oswald. Věděli, že teď po představení bude prázdná. Oba vykročili.