Sora bez dechu sledovala oba muže. Nemohla uvěřit, že ji vzali vážně. Jenže vzali! Nyní stáli proti sobě, v rukou třímali kordy. Ďábel a padlý anděl, napadlo ji mimoděk už podruhé. Který z nich má asi větší šanci na vítězství? Začal souboj.

  Čepele se míhaly tak rychle, že nestačila sledovat, kdo útočí a kdo se jen brání. přidušeně vykřikla, když uviděla, jak na Juriho břiše vykvétá rudý květ krve. Jenže mladík nezahálel a prudce švihl. Na Leonově rameni se objevil karmínový šrám.

  Jak je tak sledovala znovu si uvědomila, že v tomhle souboji si vyřizují něco jiného. Něco tajemnějšího než to, koho bude mít za partnera. A to něco jí děsilo. Co je to mezi nimi za děsivé tajemství?, ptala se v duchu už po několikáté.

  Leon zuřivě mával zbraní. Teď mi zaplatí, Sophie, pomyslel si. Zaplatí za to, co ti udělal! S neochvějnou jistotou zamířil Jurimu na hruď. Bude to smrtelná rána, ušklíbl se. Oko za oko, zub za zub. Uvědomil si, že Juri maličko sehnul kord a v očích se mu objevila rezignace. Neměl čas si toho všímat a bodl. Právě v tu chvíli mezi ně vběhla Sora.

  Špička kordu se jí chvěla těsně u hrdla.

  Dívka, ač se uvnitř třásla jako osika, nehnula ani brvou. Vycítila, že oba muži ztuhli. Leon smrtelně zbledl. Soře po hrdle stékal pramínek krve.

  Zbraň dopadla s řinčením na zem. Několik vteřin ještě hleděl na karmínovou skvrnku. Pak se otočil a rázně odešel.

  Na ramena jí dopadly Juriho ruce. Mladík jí k sobě otočil. „Ty ses snad zbláznila! Co tě to napadlo…“ prudce se zarazil, neboť pohledem ulpěl na jejím hrdle. Tam se stále chvěla kapka krve. „Ten parchant!“ zasyčel a chtěl vyrazit za Oswaldem.

  Zastavila ho. „Potřebuje přemýšlet. A ty taky, Juri. Nevím, co se mezi vámi v minulosti stalo, ale dnes se to ve vašem souboji promítlo do přítomnosti. Netuším, jak strašné bylo to, co vás rozdělilo, a proto nemohu říct ať na to zapomenete a žijete dál. Jedno ale vím. Měli byste o tom přemýšlet. Oba!“

  S těmi slovy se otočila a odcházela. Jen díky tomu mohla vidět, jak dveřmi proklouzl stín, za nímž se mihly stříbrné vlasy.

  Sora se vydala za Leonem. Nechtěla, aby si dával vinu za to, co se stalo. Zaklepala na dveře jeho pokoje. Nic. Byla si jistá, že tam je. Vstoupila tedy bez vyzvání, mladý muž stál u okna. „Leone?“ ozval se tiše. „Zranil jsem tě,“ pronesl téměř neslyšně. „Nic mi není,“ odporovala.

  Prudce se k ní otočil. Očima sledoval drobnou ranku na hrdle. „Mohl jsem tě zabít.“

  „Mohl jste zabít Juriho.“

  „Zasloužil by si to,“ procedil skrz zuby. „Leone. Vím, že jste slyšel, co jsem říkala Jurimu. Nevím co vám udělal, ale nemyslíte, že je na čase mu odpustit?“ Nesměle se usmála. V tu chvíli před sebou viděl Sophii.

  Pomalu k ní přešel a natáhl ruku. Hleděl na ni jako na přízrak a Sora se začínala obávat, že… nestihla to domyslet, protože jí pohladil po tváři. Nevěřícně na něj hleděla.

  Jenže tohle nebyl Leon, kterého znala. V jeho pohledu se zračilo tolik něhy, že to u něj nikdy neviděla. „Sophie,“ zašeptal. Zmateně na něj pohlédla. Sophie? Kdo je to?

  „Proč, Sophie?“ ptal se tiše. Nebyla si jistá zda ví, že mluví s ní a ne s tou Sophií. Nechala ho mluvit. Zdálo se, že to v sobě dusí už moc dlouho. „Proč? Proč jen jsi musela zemřít? Proč jen tě ten ďábel Juri musel zabít?“

  Dívka o krok ucouvla. „To není možné,“ zašeptala. Leon jí však nevnímal. Náhle mu z očí začaly téct slzy. Klesl na kolena a zabořil hlavu do dlaní.

  Sora náhle věděla, co má dělat. Klekla si před něj a objala ho. Zabořil jí obličej do vlasů a ona cítila jeho horké slzy stékající jí na hrdlo. Leon začal přerývaně vyprávět.

  Byl horký květnový den. Den Cirkusového festivalu. On a jeho mladší sestra tam měli vystupovat s Andělským číslem. Sophie byla nadšená. Ne jen z toho, že se dostali na festival, ale také proto, že zde měl vystupovat i mladík, do kterého byla zamilovaná. Juri Kilian.

  Měl předvádět nějaký výstup s Leilou Hamilton. Leon tušil, že budou chtít vyhrát za každou cenu. Juri byl ctižádostivý už od prvního pohledu. Nevěděl, co se Sophii na něm tolik líbí.

  Zazvonil jí telefon v pokoji. Štěstím málem praskla, když zjistila kdo jí to volá. Juri. Pozval jí na schůzku na druhém konci města. Nadšeně se tam vydala a ani si neuvědomila, že za chvíli začíná Festival, na který tolik dřeli.

  Čekala na něj dlouho. Jenže nepřicházel. Pak jí došlo, že jí vylákal jen proto, aby nemohla vystupovat. Chtěla se rychle vrátit zpět, ale srazilo jí auto. Odvezli jí do nemocnice a zavolali Leonovi.

  Přijel okamžitě. Dokonce volal Jurimu, prosil ho, aby za ní přišel, aby jí nenechal odejít bez lásky. Jenže odmítl. Za chvíli začínal jeho výstup a on že prostě nepřijede. Leon plakal, prosil, nadával, ale nic nepomohlo. Juri Kilian opravdu nepřišel.

  Sophie ho na smrtelné posteli prosila, aby mu odpustil. Aby ho nezačal nenávidět. Ona si přeci vybrala sama. Nemohl tušit, že tam pojede to auto. Jenže Leon byl rozhodnutý nikdy tomu mizerovi neodpustit.

  Slíbil však sestře, že mu odpustí. Že mu odpustí a bude nadále vystupovat. Že najde někoho kdo s ním předvede Andělské číslo. Pak jeho malá sestřička zemřela. A za všechno může Juri.

  Leon skončil své vyprávění. Sora se jen tiše snažila pochopit, co se vlastně stalo. Nedokázala uvěřit tomu, že by Juri byl opravdu takový. Dokázal by tohle udělat? vylákat nevinnou dívku jen proto, aby si zajistil vítězství na Festivalu?

  Opravdu byla Sophie natolik dobrá, aby mohla porazit jeho a Leilu? Hlavou jí vířilo tisíce myšlenek. Nedokázal si z té chaotické spleti vybrat jedinou a na tu si pokusit odpovědět.

  Leon se odtáhl a zahleděl se jí do očí. „Nyní už víš proč ho tolik nenávidím, Soro,“ pronesl tiše. Překvapeně zamrkala. Opět si začal uvědomovat, kdo je. „Snažil jste se s ním o tom někdy promluvit?“ 

  Zavrtěl hlavou. „Nemá to cenu. Prostě jí zabil. Nic mi to nevyvrátí.“

  „Nemohl přeci tušit, že tam to auto pojede a Sophii srazí.“

  „Vylákal jí tam. Je to jen jeho vina. A nesnaž se mě přesvědčit o opaku. Nebyla bys první. Nikomu se to nepodařilo. Tobě se to nepodaří také,“ odmlčel se. „A teď mě prosím tě nech o samotě, potřebuji si o tom popřemýšlet.“

  Nic nenamítala. Nebyl jediný, kdo chtěl přemýšlet. Tiše opustila jeho pokoj a jako bez ducha se vydala do toho svého. Cestou narazila na Rozetu. Ani si nevšimla, že kráčí vedle Kena a drží ho za ruku.

  Zřejmě na ní mluvili, podle překvapených výrazů, které měly na tvářích, ale nevnímala je.

  Zabouchla za sebou dveře pokoje a padla na postel. Opravdu to udělal?, ptala se stále dokola. Nakonec došla k závěru, že pokud se ho nezeptá tak se nic nedozví. Vyšla na terasu a zaklepala na okno Juriho pokoje.

  Překvapeně k ní vzhlédl od stolu, u kterého cosi zapisoval. Otevřel jí a ona vstoupila dovnitř. „Přišla jsem se na něco zeptat,“ prohodila tiše. Kývnul, že rozumí a vyčkával, co bude dál.

  Zhluboka se nadechla a spustila. „Je pravda, že jsi vylákal Sophii Oswaldovou na fiktivní schůzku a ona při návratu zemřela? Je pravda, žes jí nepřímo zabil?“ slova z ní vypadla sama a nešla vzít zpět.

  Na dlouhou dobu se odmlčel, jako by se rozmýšlel, co jí říct. „Ano,“ souhlasil nakonec. „Je to všechno pravda, Soro. Byl jsem prostě moc ctižádostivý a chtěl se zbavit konkurence. Bohužel to dopadlo tragicky.“

  Na dlouhou dobu se rozhostilo napjaté ticho. Nakonec se dívka otočila a opustila pokoj. Byla zmatená jako nikdy jindy.

 Byla vzhůru dlouho do noci. Nakonec pokus o spánek vzdala a vyšla na balkon. Stále věřila tomu, že to Juriho jistě mrzí. Viděla to v jeho očích, když jí to oznamoval.

  „Padá hvězda,“ zamumlala polohlasně s pohledem upřeným k nebi. „Něco si přej.“ Ten tichý šepot jí vyděsil. Neotočila se. Chtěla od něj slyšet, že to není pravda, že se jí to vše se Sophií zdálo.

  Stál u ní tak blízko, že mohla cítit teplo, které vyzařovalo z jeho těla. Byl několik kroků od ní, ale neodvažoval se přijít blíž. Zřejmě se bál, že už ho odsoudila. Sama nevěděla, co si myslet.

  Nemluvili. Jen si užívali zakázanou blízkost toho druhého. Nebylo třeba slov. Zdálo se, že teď pod rouškou noci zmizela všechna hrůzná tajemství, která mezi nimi byla. „Co sis přála?“ přerušil nakonec to napjaté ticho. „Když ti to řeknu, nebude to znamenat, že se mi to nesplní?“

  „Tak mi to neříkej,“ odtušil. „Přála jsem si, abych se už nemusela skrývat ve stínech.“ Myslela si, že se jí zeptá, co tím myslí, ale nestalo se. Ve vlasech ucítila jeho horký dech. „Také bych si to přál. Přál bych si, aby to všechno byl sen. Aby se to se Sophií nikdy nestalo, ale…“ odmlčel se a jeho hlas přešel do svůdného šepotu. „Ze všeho nejvíc bych si přál tě teď otočit a políbit tě až bys ztratila dech a zapomněla na mou minulost. Pak bych tě vzal do náruče a držel dokud bychom se nerozplynuli jako mlha.“

  Zavřela oči. Jen z té představy se jí zastavilo srdce. Cítila, že se odtáhl. Náhle jí byla zima. „Jenže ani jedno z toho udělat nemohu, že anděli?“ zeptal se smutně, aniž by očekával odpověď. Pomalu se otočila. Konečně mu stanula tváří v tvář… a zjistila, že tam kde předtím stál Juri je jen nepropustná temnota noci.

  Když se ráno probudila, uvědomila si, že něco není v pořádku. Pak si vzpomněla, co se včera dověděla a zavřela oči. Stále tomu nemohla uvěřit. Náhle se u její hlavy objevil Kejklíř. „Soro, myslím, že by ses měla jít podívat za Jurim,“ prohodil naléhavě.

  Zmateně se na něj zadívala. V jeho očích byl natolik prosebný výraz, že nakonec vstala oblékla se a vyšla na verandu. Opět zaklepala na okno a on jí opět kývnutím pozval dovnitř.

  První na čem utkvěla pohledem byla postel, kde stál otevřený kufr s několika věcmi. Tázavě se zadívala na Juriho. „Odcházím z Kaleida,“ prohodil tiše.

  Opět se rozhostilo to nesnesitelné ticho provázené napětím jako včera.

  „Co myslíš tím, že odcházíš z Kaleida?“ ozvala se tiše. Chvíli na ní hleděl. „Není tady pro mě místo,“ pronesl. „To přeci není pravda.“

  „Soro, tušil jsem, že se tohle stane. Že se to jednoho dne dozvíš. Vím, že to co se stalo nejde vzít zpátky. Kdyby to šlo udělal bych cokoliv, aby mohla Sophie žít. Bude lepší, když odejdu.“

  Odvrátil se od ní a dobalil si kufr. Pak jí s lehkým pohlazením opustil. Několik vteřin stála jako by vrostla do země. Pak se však rychle rozběhla za ním. Dohonila ho až venku.

  Chytila ho za ruku a přinutila ho tak zastavit. „Ještě jsme neskončili,“ prohodila. Stočil na ní chladný pohled. Věděl, že pro ni bude jednodušší, když to ukončí rychle. „Ale skončili jsme, Soro. Navždy!“

  Hlas měl chladný, ale srdce mu pukalo nad tou lží.

  „Ne,“ vzlykla dívka. Pak se již nerozmýšlela a rozběhla se pryč přímo do provozu, který byl v plném proudu.

  Jurimu okamžik trvalo než si uvědomil, že přímo na ní se řítí auto závratnou rychlostí.

  Ještě okamžik stál na chodníku, a pak vyrazil. Modlil se ať to stihne.

  Sora skrz slzy neviděla, tudíž si toho auta ani nevšimla. „Soro!“ zaslechla Juriho zoufalé zvolání. Že by si to rozmyslel?, pomyslela si pochybovačně. Otočila se a viděla, že se k ní žene jako splašený.

  Ne, pronesl v duchu, nedovolím aby se minulost opakovala. Běžel téměř nelidským tempem, jak ho poháněla hrůza. Strhl Soru právě ve chvíli, kdy by do ní auto vrazilo. Místo toho jí jen škrtlo o nohu.

  Juri uslyšel až příliš hlasité křupnutí kosti, a pak ucítil nesnesitelnou bolest v celém těle. Díky bohu, nic se jí nestalo, bylo to jediné na co dokázal myslet. Pak upadl do bezvědomí.

  Po chvíli otevřel oči a zaostřil na dívku pod sebou. „Soro,“ zašeptal. „Otevři oči, anděli. Otevři oči a usměj sed na mě tím svým uličnickým úsměvem,“ prosil zoufale, nedbajíc na vlastní bolest.

  Dívce se zachvěla víčka. Zadívala se na něj. „Díky bohu,“ vydechl. Pousmála se a víčka jí opět klesla. „Nehýbejte se. Sanitka už je na cestě,“ zaslechl seshora Leonův hlas.

  Nemohl se pohnout ani kdyby chtěl. Bolest ho natolik pohltila, že opět ztratil vědomí. Nemohl proto slyšet houkání sirén přijíždějící pomoci.