„Juri!“ vykřikla a prudce by se posadila na posteli, kdyby jí nějaké něžné ruce nepřidržely v polštářích. Chtěla otevřít oči, ale nešlo to. Víčka měla jako z olova. Konečně se jí podařilo je otevřít.

  Rozhlédla se a zjistila, že je v nemocničním pokoji a nad ní že stojí… „Leone?“ pronesla překvapeně. „Konečně ses probudila,“ odvětil a dívka v jeho hlase nezaslechla obvyklou chladnost.

  Usilovně přemýšlela proč je vůbec v nemocnici. A pak jí to došlo s oslepující rychlostí. Hádka s Jurim, rychle se blížící světla auta, tupý náraz do nohy a zvuk lámajících se kostí. A v neposlední řadě mladíkův výkřik, když auto narazilo do něj místo do ní.

  Náhle pochopila proč to udělal. Pochopila tajemství, která skrýval v očích. Udělal to kvůli Sophii, aby se minulost neopakovala, to nepochybně. Udělal to zcela jistě i pro Leona, aby mu dokázal, že je jiný než před třemi lety. Možná to udělal i kvůli ní, kdo ví. Ale to se nedoví, když s ním nepromluví.

  „Nyní se zadívala na Leona. Pod očima měl kruhy a celkově vypadal velice vyčerpaně. „Juri,“ dokázala v tu chvíli zašeptat jen to jediné slovo. Na okamžik uhnul pohledem, aby se jí vzápětí zadíval zpříma do očí.

  To co uviděla ji vyděsilo ještě dřív, než promluvil. „Je v komatu. Nedávají mu moc velkou naději.“ Leon přešel rovnou věci, jak měl ve zvyku.

  Sora si dlaní překryla ústa, aby tak zadržela vzlyk, který se jí vydral z hrdla. „Musím ho vidět!“ zašeptala. Pokusila se zvednout, ale pravou nohou jí projela prudká bolest, která jí zvrátila zpět do polštářů.

  Bezmocně vrtěla hlavou jako v transu. Přeci to nemůže dopadnout takhle, pomyslela si zoufale. Nemůže zemřít, aby jí zachránil. „Soro,“ probral jí Leonův hlas. Podívala se na něj. „Jestli,“ pokračoval, „Juri zemře chci abys věděla, že…“

  „Ne!“ skočila mu prudce do řeči, ačkoli věděla, že akrobat to nesnáší. Hlas se jí třásl potlačovanými slzami. „Neříkejte, že nezemře zbytečně, protože mě chtěl zachránit. Zemře zbytečně! A tím víc, když já budu žít. Zavinila jsem si to sama. Mě mělo srazit to auto, ne Juriho.“

  Mladý muž si povzdechl. „Soro,“ začal tiše, „ještě před několika měsíci bych cítil zadostiučinění, že Juri umírá. Pro mě byl největším hajzlem, co kdy po Zemi chodil. Zabil mi sestru. Byť třeba nepřímo, ale přesto ji zabil. Jenže víš, co cítím teď, Soro?“ zeptal se.

  Zavrtěla hlavou. „Smutek. Měl bych cítit nenávist, zášť, možná i škodolibou radost, ale já cítím bolest. Přísahal jsem Sophii, že mu odpustím, ale nedokázal jsem to. Do chvíle, kdy se vrhl proti jedoucímu autu a tebe strhl do bezpečí.“ Odmlčel se a zadíval se na bledou dívku. Hleděla na něj vytřeštěnýma očima. „Změnil jste názor jen proto, že mě zachránil a to možná na úkor vlastního života?“

  Teď bylo na  Leonovi, aby zavrtěl hlavou. „Ne, nevěřil jsem, že se změnil. Jenže pak tě chytil při tom prvním představení. Viděl jsem, že pokud spadneš ty spadne také. Dřív by si ani nevšiml, že se něco děje ani toho, že padáš. A kdyby ano, bylo by stejně zřejmě pozdě. Ten den by riskoval život, aby tě zachránil.“

  „Ale pak byl ten souboj. Myslela jsem, že ten den jste ho chtěl zabít, abyste pomstil smrt sestry!“

  Dlouho mlčel. „To jsem o pravdu chtěl,“ přisvědčil nakonec. „Tys mi to ale nedovolila. Něco v tobě Juriho změnilo. A Bůh mě chraň, změnilo to i mě. Vím, že tohle by si Sophie nepřála.“

  Prudce se odmlčel. Na tváři ucítil lehký vánek, jako by ho někdo lehounce pohladil po tváři. Vzhlédl a byl by mohl přísahat, že viděl usmívající se Sophii.

  Sora překvapeně hleděla na úsměv, který si pohrával s jeho rty. Bylo to poprvé, co ho viděla se smát, ne strojeně jako kdysi, ale opravdově se smát. „Musím ho vidět,“ zašeptala.

  Hleděl do jejích velkých očí plných slz. „Záleží ti na něm?“

  „Ano!“ pronesla náhle pevným hlasem. „Tak udělej to, co by si on přál a odpočívej.“

  „Jak můžete vědět, co by si přál?“ odsekla zoufale. Odhrnula pokrývku, přehodila nohy přes postel a postavila se. Vzápětí vykřikla a bolestí se jí zatemnilo před očima.

  Leon pohotově přiskočil než se mohla sesunout na zem. Vzal ji do náruče a položil zpět do přikrývek. „Doktoři ti tu nohu nedali do sádry, protože doufali, že to není tak zlé. Teď už ví, že jí máš na třikrát zlomenou. Pokud jí budeš přepínat je tu možnost, že už nebudeš moci nikdy vystupovat.“

  Dívka mlčela a tak se otočil a odešel.

  Zavřela oči. „Juri,“ zašeptala bezhlasně, zpod zavřených víček jízačaly stékat slzy. V pokoji se objevila sestra. „Pan Oswald říkal, že jste se probudila. Co se stalo? Bolí vás něco?“ zeptala se, když si všimla jejích slz. „Mě nic není.“

  „Ach tak. Jistě jde o toho mladíka, co ho přivezli s vámi. Asi před hodinou se probral.“ Dívka zpozorněla. „Ptal se na vás. Když jsme ho ujistili, že jste v pořádku, usnul. Pak upadl znovu do bezvědomí,“ zmlkla, když si všimla jejího výrazu.

  „Podíváme se vám na tu nohu,“ prohodila vesele. Pečlivě si ji prohlédla, a pak odběhla, aby se vrátila s vozíkem a sádrou. Jakmile byla hotova, s veselým rozloučením odešla.

  Sora ji nevnímala. Myšlenky jí stále bloudily k Jurimu.

  Týden prožila jako ve snu. Nikdo jí nechtěl říct, jak je na tom Juri. Tolik ho chtěla vidět, ale nikdo jí to neumožnil. Se zraněnou nohou by neriskovala vstávání sama. Navíc ani nevěděla, kde mladík leží. Vyčerpaně zavřela oči.

  Zaslechla jak se otevřely dveře, ale nenamáhala se vzhlédnout. Uslyšela tiché hlasy svých přátel. Zdálo se, že se chystají odejít, a tak se k nim otočila. „Soro,“ vykřikli nadšeně. „Mysleli jsme, že spíš,“ pokračovali vesele, ale pak se zarazili. Netušili, že v jejím pohledu uvidí tolik bolesti a prázdnoty. „Soro?“ odvážila se na konec promluvit Mia.

  Dívka nereagovala. Rozhodli se proto, že budou předstírat, že je poslouchá a začali jí vyprávět o dění v Kaleidu. „Viděli jste ho?“ přerušila Sora Mayino vyprávění o Johnatanovi. Věděli koho myslí. Vyměnili si pohledy. „Viděli jste Juriho?“ opakovala otázku. „Ano,“ odvážila se nakonec odpovědět Anna.

  V Sořiných očích kmitlo něco jako zájem, ale zmizelo to tak rychle, že si nebyli jistí, zda se jim to jen nezdálo. „Jak je mu?“ zašeptala.

  Nikdo se neodvažoval odpovědět. Jak by jí mohli popsat jeho stav? Samé hadičky, dýchání s pomocí přístroje. Dívka na ně hleděla s tichou prosbou v očích. „Jeho sta je stále kritický,“ odvětil nakonec Ken. Raději nedodal, že lékaři myslí, že Juri nemá šanci přežít noc. „Co znamená kritický?“ optala se.

  Mlčeli. „To znamená, že pokud přežije tuto noc, bude to zázrak,“ ozval se ode dveří klidný hlas. Několik párů očí se na něj vyčítavě zadívalo. „Leone,“ vydechla Sora. „Vy jste ho viděl, že?“ Po chvilce zaváhání přikývl. „Jak je na tom?“

  Všichni se obávali, že dívce řekne syrovou pravdu, ale mladý muž pokrčil rameny. „Jak už říkal Ken, jeho stav je velice vážný,“ odvětil neurčitě. „Leone, prosím vezměte mě k němu.“

  Bylo vidět, že váhá. Chtěl ji tam vzít, ale bál se její reakce. Otočil se a odešel. Sora statečně bojovala se slzami.

  Dveře se opět otevřely. V nich stál Leon opřený o kolečkové křeslo. Nakonec se totiž, po debatě s lékaři, rozhodl Soru k Jurimu zavézt. Nohu už měla v sádře, takže to nebyl problém.

  Fyzicky to unese, o tom nepochyboval. Předvedla to tím, jak dokázala zdokonalit Andělské číslo. Nebyl si ale jist, co to udělá s její psychikou.

  Pomohl jí do křesla a vyjeli z pokoje. „Nebude to hezký pohled, Soro,“ varoval ji. přikývla. „Zatím není možné jít dovnitř, takže ho uvidíš jen přes sklo. Jeho stav se v posledních dnech lepšil. Dnes ale došlo k zástavě srdce a museli ho oživovat. Proto ta starost, zda přežije,“ dodal.

   Bedlivě při tom sledoval dívčinu reakci. Sora zalapala po dechu a zbledla ještě víc. Ne, pomyslela si, to nemůže být pravda. Juri nesmí zemřít.

  Konečně dojeli k sektoru, kde byl mladý akrobat hospitalizován. Sora na okamžik zavřela oči, když uviděla visací tabuli a na ní rudý nápis: Jednotka intenzivní péče.   Otevřela oči a projela jí vlna nechtěné žárlivosti, když u jednoho pokoje spatřila Leilu, která se opírala o sklo. „Odvez mě zpět do pokoje, Leone, prosím,“ zašeptala a mimoděk přešla k tykání.  

  Omluvila se mu pohledem, ale on jen mávl rukou a pousmáním souhlasil.

  Nechtěla vidět, jak se Leila trápí pro stejného muže jako ona. Ať se mezi jimi dvěma stalo cokoliv byla pro ni Leila stále vzorem. Juri mohl být jen jedné. A já to asi nebudu, pomyslela si smutně.

  „Ne!“ vnikl jí do mysli Leonův hlas. Zněl nekompromisně. „Ty jediná z nás všech máš právo ho vidět.“

  Žena u pokoje si jich všimla a bez jediného slova prošla kolem nich a opustila nemocnici. Leon ji zavezl až před zasklenou stěnu pokoje. Čekala, že to nebude hezký pohled, ale tohle ji naprosto šokovalo.

  Juri ležel na posteli a působil až nadpřirozeně v těch bílých přikrývkách. Všude byly hadičky. Milion hadiček. Tvář měl křídově bílou a značná část byla skryta pod dýchací maskou. Přístroje v místnosti odměřovali jeho životní funkce.

  Na okamžik stiskla víčka, aby unikla realitě. Vzápětí znovu pohlédla před sebe. „Ne,“ zašeptala zlomeně. Hleděla na Juriho bezmocné tělo a srdce jí pukalo žalem. Z hrdla se jí vydral vzlyk.

  Na rameni ucítila něčí ruku. Vzhlédla a zjistila, že je to Leon. Z jeho dlaně proudilo teplo a klid. Nepromluvil. Ani nemusel.

  Přiložila dlaň na sklo. „Bojuj! Prosím tě, Juri, bojuj!“ zašeptala. Nechala dlouho potlačované slzy volně stékat po tvářích. „Vrátíme se,“ prohodil Leon tiše. Dívka neodpověděla. Dokud jí s křeslem neodvezl, upínala zrak na Juriho.

  V pokoji jí pomohl do postele. Okamžitě se schoulila pod přikrývku.

  Ještě okamžik nad ní stál, ale pak se rozhodl odejít. Jeho kroky však, k jeho vlastnímu údivu, nevedly z nemocnice, ale do pokoje Juriho Kiliana. Lékaři mu dovolili ho navštívit.

  Mlčky na něj hleděl. „Možná už je pozdě, Juri,“ pronesl tiše. „Zabil’s mi sestru! Jenže za posledních pár měsíců jsi mi několikrát dokázal, že ses změnil. Možná ti to opravdu je líto, ale když zemřeš, tak se to nedovím. Takže tady budeš muset zůstat, abys mi to vysvětlil. Vím, že je nijedno, co si o tobě myslím já, ale nemůžeš tu nechat Soru. Rozumíš? Musíš se probudit a všechno si s ní vyříkat. Upřímně věřím, že ti na ní záleží, protože jinak bys neriskoval život, abys jí zachránil.“

  Odmlčel se.

  Připadal si jako blázen, když tady takhle mluvil do prázdna. Jenže slova z něj prýštila sama. Krom toho tušil, že ho mladík podvědomě slyší. „Nenáviděl jsem tě, Juri. Celé ty tři roky jsi pro mě byl ztělesněním ďábla. Proto jsem se stal Bohem smrti. Učil jsem se od toho nejlepšího. Od tebe. Jenže když jsi se Sorou předvedl Andělské číslo, uvědomil jsem si proč jsem začal vystupovat.“

  Opět na okamžik zmlkl. „Chtěl jsem lidem dělat radost, chtěl jsem dělat radost i ostatním hercům. Během těch tří let jsem na to zapomněl. Když jsem zjistil, že ses vrátil do Kaleida, myslel jsem, že puknu vzteky. Až později jsem poznal, že ses změnil. Netušil jsem, co bylo příčinou té změny. Nechtěl jsem si ji přiznat. Odmítal jsem tu změnu. Chtěl jsem tě pořád pokládat za ďábla. Jenže pak ses málem nechal zabít při tom souboji. Přijal bys to bez jediného protestu. To by u toho ale nesměla být Sora.“

  Při vzpomínce na dívku se smutně pousmál. Měl před sebou její zoufalou tvář, když viděla Juriho.

  Zhluboka se nadechl a donutil se pokračovat. „To ona tě změnila. Změnila nás oba. Teď už to vím. Třeba je pozdě, to netuším. Tobě řeknu jen jedno. Nedovol, aby byla nešťastná.“

  Leon se podivil míru, který náhle cítil v srdci. Byl rád, že mu odpustil. Už moc dlouho si na prsou hřál hada nenávisti. Věděl, že se nedokáže změnit ze dne na den, že bude i nadále pro mnohé chladný a nepřístupný, ale Sora Naegino si dokázala vyšlapat cestičku k jeho nedostupnému srdci. V koutku duše doufal, že s Jurim budou přáteli jako kdysi.

  Nyní už věděl, že Sophiina smrt nebyla mladíkova vina. Vylákal ji na tu schůzku to ano, ale nemohl tušit, co se stane potom. Otočil se k odchodu, ale ještě než odešel mohl by přísahat, že zaslechl jak Juri šeptá. „Leone.“

  Prudce se k němu otočil, ale akrobat měl zavřené oči a jeho dech odměřoval přístroj. Leon se usmál a odešel. V srdci mu vykvetl drobný květ naděje.

  Sora seděla vedle akrobatovy postele. Mlčky ho pozorovala. Pohnula rty, ale nevyšel z nich ani hlásek. Opatrně, aby snad nevytrhla nějakou hadičku, ho uchopila za ruku. Byl to už měsíc a půl, co znovu upadl do komatu.

  Sora si odmítala přiznat, že by to vzdal, ačkoli jí to všichni naznačovali. „Nikam tě nepustím, rozumíš Juri? Zůstaneš tady. Se mnou! Máš tu ještě nevyřízené účty. S kým by se pak Leon hádal?“ dodala a z očí jí začaly téct slzy, o kterých se domnívala, že je všechny vyčerpala.

  „Juri…“ hlas se jí vytratil do prázdna.

  Stiskla mu ruku. Hleděla na jeho křídově bílou tvář a snažila se nevnímat přistroj pomalu ukrajující jeho dech. Zavřela oči. Došlo k zástavě… Jestli přežije tuto noc… Nezemře zbytečně… Hlavou jí táhly vzpomínky.

  Slyšela tiché vrznutí dveří, ale nenamáhala se na nově příchozího podívat. „Měla by sis jít odpočinout,“ pronesl tiše Leon.

  Zavrtěla hlavou. „Nepomůže mu, když se naprosto vyčerpáš!“ Seděla u něj každý den několik hodin. Ačkoliv tvrdila opak, nevěřil tomu, že by toho moc naspala. „Co když už nebudu mít možnost?“ zašeptala nyní. „Co když už mu nebudu nikdy moci říct, že mi na něm záleží? Že ho miluji?“

  „Budeš mít tu možnost. Osud nemůže být tak krutý,“ ubezpečoval ji. „Myslím, že v tomhle se pleteš. Osud je krutý. Ty bys to mohl vědět stejně dobře jako já.“ Narazila mimoděk na jeho sestru. „Sophii se již nedalo pomoci…“

  „Jenže Jurimu také ne!“ skočila mu do řeči. „Všichni to tvrdí. A říkej si co chceš, ty si to myslíš také. Já to ale nedovolím, rozumíš? Nedovolím mu přejít na druhou stranu.“

  Leon mlčky sledoval její tiché odhodlání. Měla pravdu. Opravdu začínal věřit těm řečem doktorů. Smířil se s rezignací. Viděl, že i Sořino přesvědčení pomalu ochabuje. Přesto se stála upínala k naději. Tiše vyklouzl z pokoje. Byl tam zbytečný.

  Sklonila hlavu a políbila ho na hřbet ruky. Doktoři ji varovali, že pokud bude přepínat síly může se stát, že už nikdy nebude vystupovat. Náhle si uvědomila, že bez Juriho by jí vystupování nebavil. Bez Juriho by její představení ztratilo to nejdůležitější. Srdce.

  „Juri,“ zašeptala. „Prosím, nevzdávej se. Prosím bojuj, abys mohl žít. Nenechávej mě tady,“ prosila úpěnlivě. „Vím že jsem to nikdy neřekla nahlas, ale záleží mi na tobě. Jestli je to, že už nebudu moci vystupovat, cena za tvůj život jsem ochotná ji zaplatit,“ dodala tiše.

  Pohled jí padl na hodiny nade dveřmi. Půl dvanácté v noci. Je čas jít, pomyslela si. Vstala, políbila mladíka na čelo a s pomocí berlí odcupitala ke dveřím. Natáhla se po klice, když to uslyšela.

  Tichý, téměř neslyšný hlas. Přesto ho zaslechla. „Ty bys to pro mě udělala, anděli?“ Ta tiše pronesená otázka jí zněla jako rajská hudba.

  Podlomila se jí kolena, ale včas se zachytila kliky. Velice pomalu se otočila a zahleděla se do modrých očí Juriho. „Opravdu by ses vzdala svého snu, jen abych já mohl žít?“

  Zapomněla na berle a přešla k němu. „Nenamáhej se,“ zašeptala a odhrnula mu vlasy z čela. „Abych ti odpověděla na otázku. Ano, vzdala bych se svého snu, abys ty mohl žít.“

  Sklonila se k němu a políbila ho na čelo. Sundal si dýchací masku a pozvedl k ní rty. Pochopila jeho tichou prosbu a přejela po nich svými. Odtáhla se a pohladila ho po tváři.

  „Tolik jsem se bála, Juri,“ zašeptala přerývaně. „Já vím,“ odvětil tiše a pohladil ji po tváři. „Tohle už víckrát nedělej, ano?“ zaprosila. „Nevydržela bych to.“

  Mlčky na ni hleděl. Bál se té naděje, co mu začala kvést v srdci.

  Opět se nad něj sklonila. „Jednou,“ zašeptala mu do ucha, „jsi řekl, že jsem tvůj strážný anděl. Buď teď ty mým strážným andělem, Juri.“

  Mladík si nebyl jist, zda ji dobře pochopil, a proto od sebe dívku odstrčil. V očích jí svítilo tolik lásky a něhy, že už nepochyboval. Přitáhl si ji zpět do náruče a zabořil tvář do jejích vlasů. „Ty jsi můj anděl strážný, Soro. A já budu tvůj tak dlouho, jak si to budeš přát.“

  Dívka se rozesmála. „Tak to spolu budeme ještě moc, moc dlouho,“ ujistila ho. Její slib uzamkl svými rty. Odtáhla se od něj a pohladila ho po čele přes nos až ke rtům. „Odpočívej,“ zašeptala. „Já zase přijdu.“

  „Jsem rád, že jsi v pořádku, anděli,“ zamumlal tiše a zavřel oči. Sora nad ním ještě chvilku stála. Než odešla, nasadila mu pro jistotu dýchací masku.

  Když odcházela z oka jí ukápla slza úlevy.

  O tři roky později

  „Miluji tě,“ zamumlala mu do ucha a rozverně ho kousla do lalůčku. „Dneska hrajeme Drákulu. Možná bych měl dokonale prozkoumat tvé hrdlo, abych věděl kam tě kousnout,“ šeptal na oplátku a líbal jí na něžnou křivku, o které mluvil.

  Rozesmála se. „Až na to, že Drákulu hraje Leon,“ cvrnkla ho se smíchem do nosu, aby si za to vzápětí vysloužila jeho ublížený pohled. „Má to ale štěstí,“ zamumlal tiše, aby ho neslyšela.

  Přesto ho zaslechla a usmála se. „Ale já, drahoušku,“ pokračoval už zase nahlas, „hraju anděla, který si přijde pro tvou čistou duši,“ šeptal se rty těsně u těch jejích. „Anděl,“ zapřemýšlela Sora nahlas. „Ale s rohama,“ dodala s úsměvem. „Taky se mi ta včerejší noc líbila, lásko,“ pronesl šibalsky mladík. Dívka jen zavrtěla hlavou. Ukradl jí další polibek.

  Za nimi se ozvalo decentní zakašlání. Ohlédli se a spatřili Kena objímajícího Rozetu kolem rame. „Asi jsme něko vyfoukli místo,“ zašeptal Juri pobaveně Soře do ucha, aby to slyšela jen ona. „Jestli jste si nevšimli tak vás může kdokoliv vidět,“ prohlásil Ken znalecky. Starší z mužů nadzvedl obočí a pobaveně se zakořenil. „Jsme za tři metry vysokou kulisou, Kene,“ odvětil.

  Mladík na něj vrhl natolik výmluvný pohled, že popadl Soru a zmizel jim z dohledu. „Soudím, že Kena pálí to samé co mě.“ Sora se na něj tázavě podívala. Juri se jen usmál a za nejbližším rohem ji přitiskl ke zdi, aby se na ni opět vhl v nenasytném polibku. „Také nedokáže být bez Rozety být déle než pět minut,“ vysvětloval. „Ty nevydržíš bez Rozety déle než pět minut?“

  Chvíli na ni hleděl, a pak propukl ve smích. „Bez Rozety vydržím třeba měsíce, ale bez tebe, ty můj vášnivý anděli, ani vteřinu svého podlého života,“ zašeptal a upřeně jí přitom hleděl do očí. Položila mu ukazováček na rty a zavrtěla hlavou. „Už dávno není podlý, Juri, a oba to víme.“

  Políbil ji na špičku ukazováčku. „Máš pravdu,“ odvětil a znovu se k ní sklonil. „Miluji tě,“ zašeptala a překryla svými rty ty jeho. Objal ji a přitiskl ji k sobě. Polibek se prohloubil.

  Odtáhl se od ní a jen ji držel v náručí. Bradu si opřel do jejích vlasů. Položila si hlavu na jeho hruď a poslouchala tlukot jeho srdce. Chtěla být Kaleido Star a to se jí splnilo. Nebýt ale Juriho Killiana zřejmě by to vzdala po Festivalu před třemi lety. Díky němu si uvědomila proč začala vystupovat…

  Mohla ho ztratit. Při té vzpomínce se zachvěla. „Co se děje?“ zeptal se tiše. Zavrtěla hlavou. „Jen jsem si vzpomněla na tu nehodu. Mohl jsi zemřít!“ vydechla. Chytil ji pod bradou a přinutil „Jenže tys mi to nedovolila. Před to auto jsem se vrhl, protože jsem tě miloval. A miluji tě stále. Víc než svůj život, anděli. Kdyby to bylo třeba skočil bych před to auto znovu…“ Umlčela ho polibkem. „Nebude to třeba,“ zašeptala.

  Za nimi se, jako již jednou toho dne, ozvalo zakašlání. Juri zaklel a otočil se. „Nerad ruším, vy dvě hrdličky,“ začal pobaveně Leon, „ale blíží se sem parta těch nováčků a asi by se mohli červenat při pohledu na Kaleido Star v objetí Juriho Killiana.“

  Sora k němu přešla, vytáhla se na špičky a políbila ho na tvář. „Leone, myslím, že by se červenali spíše při pohledu na tebe,“ prohodila s úsměvem. Opětoval úsměv a pozdravil se s Jurim. „A ještě jsem vám přišel říct, že byste se měli připravit. Za hodinu máme představení.“

  „Už?“ podivil se Juri a zklamaně protáhl obličej. Leon ho soucitně poplácal po rameni. „To přežiješ,“ prohodil pobaveně. „Chtěl bych vidět tebe,“ zavyl útrpně, ale usmíval se. Sora jen zavrtěla hlavou. „Půjdu se tedy připravit, vy dva,“ prohodila a už byla na půl cesty do šaten.

  Juri se za ní chtěl rozběhnout, ale zabránila mu v tom ta partička, o které mluvil Leon. Oba se totiž dostali do jejich spárů a zdálo se, že je hned tak nepustí. Po půl hodině na sebe zoufale koukli, a pak se jako na povel rozběhli chodbou do šaten.

  Za dalších třicet minut zaklepal Juri na Sořiny dveře. „Jdeme na to, miláčku,“ pronesl a prohlédl si ji v kostýmu. Viděl ji už tolikrát, ale přesto mu vyrazila dech. Bílá kombinéza vypadala jako její druhá kůže. Zhluboka se nadechl a podal jí ruku. Usmála se a chytila se jí. Společně vykročili na jevišti.

  Představení mělo úspěch jako vždy. Jen při doskoku Leonovi neuniklo, že Soře přes tvář přeběhl stín bolesti. Z jeviště odešla vzpřímeně, ale přesto viděl, že jí to stojí hodně přemáhání. Počkal si na Juriho. „Juri, Soře se při doskoku něco stalo.“

  Mladík se zamračil. „Zjistím co se děje, neboj. Díky, žes mi to řekl.“ Leon pouze kývl. „Pak mi řekni, co se stalo, ano?“

  „Samozřejmě,“ odvětil a vykročil do šatny. Sora už tam byla. Nestihla včas zareagovat a on tak viděl, jak si masíruje stehno. Klekl si před ní. „Bolí tě něco?“ zašeptal. Zavrtěla hlavou. „Soro! Víš že ti lhaní nikdy moc nešlo.“

  Povzdechla si. „Špatně jsem došlápla při doskoku na nohu a pekelně to bolí.“ Vstal, sehnul se k ní a vzal ji do náruče. „Jedeme do nemocnice. Víš, co ti doktoři řekli před třemi lety. Žádné riskování, takže bez odmlouvání,“ umlčel její případné protesty.

  „Postav mě na zem, Juri. Přeci mě neponeseš přes celé Kaleido,“ prohodila. „To víš že ponesu.“

Sotva otevřel dveře málem vrazil do Leona. „Takže se přeci jen něco stalo,“ poznamenal, když uviděl dívku v jeho náručí. „Špatné došlápla při doskoku a tak jí raději vezmu do nemocnice.“

  Leon přikývl. „Dobrý nápad. Máš tady auto?“

  „Jasně. Do hodiny jsme určitě zpátky, nemusíš mít obavy. Pak ti přijdu říct, co že jí to vlastně je, souhlasíš?“

  „Jistě.“

  Donesl ji do auta, kde ji opatrně posadil na sedadlo spolujezdce. Se svištěním kol se odlepil od chodníku. „Juri, já neumírám, nemusíš jet jako závodník Formule 1,“ ozvala se Sora. Neodpověděl a už zastavoval u chodníku v nemocnici.

  Chtěl ji opět vzít, ale nedovolila mu to. „Mohu jít sama,“ vyhrkla. Podal jí tedy ruku. Nebýt toho, že ji držel sesunula by se k zemi. Vůbec se na nohu nemohla postavit. Vidíš?, říkaly jeho oči. Pokrčila rameny a on ji vzal do náruče.

  Dvě hodiny přecházel po čekárně jako tygr v kleci. Konečně se otevřely dveře, za kterými zmizela Sora. Vybelhala se na berlích. „Tak co je ti?“ optal se. „Mám natažený sval a nesmím několik měsíců vystupovat, abych potom vůbec chodila,“ povzdychla si.

  Sklonil se k ní a políbil ji. „Doufám, že je poslechneš. Tvoje zdraví je přednější než vystupování, ano?“ Tázavě na ni hleděl. Usmála se a přikývla. Opět se usadili do auta a tentokrát už Juri tolik nepospíchal, protože už mohl být klidný.

 Dorazili do Kaleida a Juri donesl Soru do pokoje. „Zajdu ještě za Leonem, ano lásko?“ Souhlasila. Políbil ji na čelo a uložil do postele. „Nejsem malomocná,“  prohodila s úsměvem. Pohladil ji po tváři a odešel.

  Rychle zaklepal na Leonovo dveře a vysvětlil mu co se stalo. „Takže to vypadá, že máme ještě větší problém než předtím, co?“ prohodil, když si to vyslechl. „Docházejí nám peníze, i když představení jsou vyprodaná stejně to nedokáže uhradit všechny vynaložené náklady,“ povzdechl si Juri. „A co tedy budeme dělat?“

  „To nemám zdání, Leone,“ prohodil. „Půjdu si lehnout. Na řešení problémů budeme mít čas zítra. Dobrou noc.“

  „Dobrou noc,“ prohodil druhý akrobat a zmizel v pokoji.

  Juri kráčel chodbou a těšil se jak si přitáhne Soru do náruče. Vešel ještě do kanceláře, aby zkontroloval jestli je vše v pořádku. Chystal se odejít, ale zazvonil mu telefon. Povzdechl si a zavřel za sebou dveře. Drnčení utichlo….