Jdi na obsah Jdi na menu
 


Část třetí: Noční náštěvník a zakázané city

9. 7. 2007

  Sora opět osaměla. Opřela se o zábradlí a zadívala se před sebe. Konečně se mohla pokusit rozebrat své pocity při tréninku s Jurim. Proč se najednou rozbrečela jako malá? Měla být šťastná, že dokázala Andělské číslo předvést. A měla být šťastná, že opět stojí na pódiu, i když za tím bez diváků. Při dětských představení přeci štěstí cítila, tak proč ne teď? Místo toho cítila jen neznámou potřebu.

  Potřebu po Juriho dotecích. Bylo jí líto, že jsou je profesionální a nacvičené, ačkoli polibek v síti cvičený nebyl. Zavrtěla sama nad sebou hlavou. Co jí to napadá za myšlenky? Juri je jen její partner jako byla například Leila. Co si to namlouváš?, ozval se škodolibý hlas. Kdyby pro tebe byl jako Leila tak bys nemohla toužit po jeho objetí.

  Rázně ten hlas umlčela a pokusila se si provětrat zmatené myšlenky. Jenže právě v tu chvíli se na balkoně objevil Juri. O kom se povídá…, pomyslela si. Zřejmě to platí i o těch, na které se myslí. Byl rozcuchaný, pouze v kalhotách a zřejmě si jí nevšiml. Stála tiše a téměř nedýchala, jak čekala co bude dál.

  Mladík se opřel o zábradlí a zadíval se před sebe. Sora tak mohla obdivovat dokonalou linii jeho zad. Polkla. Uvažovala jestli by se neměla ozvat, ale než to stihla udělat, Juri se na ni podíval. „Soro,“ pronesl mírně překvapeně. „Ahoj,“ prohodila tiše. „Myslel jsem, že budeš na představení.“

  Pokrčila rameny. „Moc se mi tam nechtělo.“ Ani sama nevěděla proč. Pronikavě se na ni zadíval. Dívka se usmála. Sledoval, jak se zachvěla. „Je ti zima?“ zeptal se starostlivě. Váhavě přikývla.

  Já bych tě zahřál, pomyslel si v duchu, ale raději mlčel. „Půjdu dovnitř,“ prohodila. Nebránil jí, ačkoli by to nejradši udělal. Uvědomil si, že pouhá Sořina přítomnost mu působí radost. Díval se jak se za ní zavírají dveře. Teprve když zapadly do pantů si dovolil povzdechnout si nahlas. Uvažoval nad tím, jak zvládne příští vystoupení. Doufal, že se nic nestane. Přesto se v tuto chvíli rozhodl požádat Kalose o nezvyklou žádost.

  Při dalším poryvu větru se zachvěl i Juri. Nakonec se přinutil vrátit se dovnitř, i když se mu nechtělo. Rozhodl se, že se zajde podívat na večerní představení. Dorazil akorát ve chvíli, kdy se Leon jako Drákula zakusoval do May. Přesně na vrchol, pomyslel si s ironií. Sálem se rozlehl bouřlivý potlesk.

  Jurimu v žilách začala prudce bušit krev. Cítil touhu vrhnout se na pódium a vystupovat společně se Leonem a May. Klid, tišil se v duchu, za týden bude ten potlesk patřit i tobě. Snad, ozvalo se pochybovačně z jeho duše. Rozhlédl se kolem a zahlédl Rozetu, která na něj vesele zamávala. Opětoval to úsměvem a pokývnutím hlavy.

  Vedle dívky se vyskytoval, kdo jiný než Ken. Jurimu zacukaly koutky úst. Bylo zřejmé, že se mu dívka líbí. Náhle si vzpomněl na nesmyslnou hádku dnes při tréninku. Nebo spíše na vlastní nesmyslnou žárlivost. Bylo jasné, že Ken se Sorou neflirtuje. Jenže když uviděl jeho zasněný pohled a vzpomněl si na to, že Ken Soru miloval, když tady ještě on sám vystupoval. Možná bych se měl Soře omluvit, pomyslel si.

  Právě se k němu blížil Leon. Chladně se měřili. „Přišel ses podívat na to, jak dobrý nikdy nebudeš?“ zeptal se ho Oswald posměšně. „Přišel jsem se podívat, jaký potlesk sklízíte, abych měl radost z toho, že ten co sklidím se Sorou bude ještě větší,“ pronesl naprosto bez emocí. Leon nakrabatil obočí. „Věř si čemu chceš, ale Sora dokáže předvést dokonalé Andělské číslo pouze se mnou.“

  „Vidím, že tvé sebevědomí značně stouplo od doby co jsme se viděli naposledy.“

  „Mohl bych ti říct, kdo mi byl zářným příkladem Killiane,“ prohodil. „Ty sám, přeci.“ S těmito slovy kolem něj proklouzl do zákulisí než stihl Juri jakkoli reagovat. Nyní se mohl pouze zamračit. Chtěl se vydat za ním, ale na poslední chvíli se zarazil. Právě totiž na jeviště přicházely Rozeta, Anna a Mia.

  Mladík byl velice zvědav na nejmladší z dívek. Představení začalo. Nedokázal od ní odtrhnout oči. Pohybovala se ladně, jako by se na hrazdě narodila. Věděl, nebo spíš tušil, že je to jen díky tvrdému tréninku. Již předtím viděl Rozetu vystupovat s diabolem, ale připadala mu naprosto chladná. Jako by ji diváci nezajímali. Od té doby se úplně změnila. Nyní se smála i plakala pro publikum. Nyní pro publikum žila.

  Přinutil se odtrhnout od ní oči a otočil se k odchodu. Narazil přitom do Sory, která se také přišla podívat na představení dívek. „Už skončily?“ zeptala se. Zavrtěl hlavou. Protáhla se kolem něj a postavila se na místo, kde stál předtím on sám. Na okamžik zaváhal, ale nakonec odešel. Nešel však do svého pokoje, nýbrž ven. Rozhodl se, že si dnes udělá výlet do města. A nejlépe do nějakého baru, kde by mohl narazit na nějakou zajímavou dívku.

  Jenže po dvou hodinách si uvědomil, že to nebyl zrovna dobrý nápad. Po těch několika pivech, co vypil, ho příšerně bolela hlava a připadal si že jí strčil do úlu. Zajímavé dívky se o něj opravdu zajímaly, ale on jaksi zjistil, že je mu to naprosto jednou. Po třech hodinách to vzdal a vrátil se do Kaleida.

  Před ubytovnou uviděl Soru stojící na balkoně. Vypadala jako princezna čekající až k ní vyšplhá princ a vysvobodí jí ze zakleté věže. Na tebe nečeká, ozval se poťouchlý hlásek. Já vím, umlčel ho rázně. Přesto nedokázal od dívky odtrhnout oči.

 

  Sora hleděla na Juriho stojícího dole. Uvažovala na co asi myslí, když vzhlédl. Zatajila dech a doufala, že ji nevidí, ale podle intenzity pohledu jí viděl. Chtěla zacouvat, ale zarazila se. Proč bych se měla schovávat?, pomyslela si. Mladík se sice na okamžik zastavil, ale opět vykročil k domu. Zůstala stát. Nechtěla vypadat, že na něj čeká, ale podvědomě cítila, že to tak je.

  Ve vedlejším pokoji se rozsvítilo. Juri se vrátil. Z nějakého důvodu nasucho polkla. Nepochybovala o tom, že byl ve městě. A jistě se po něm tři hodiny jen tak neprocházel. Uvažovala jestli to pro ní je výhoda nebo nevýhoda. Dle jejího očekávání se mladík objevil na balkoně. Nepromluvil. Jen na ni mlčky hleděl.

  Pozorovala jak zatíná pěsti. Neodvažovala se promluvit. Jen se do něj vpíjela pohledem, jako on do ní. Zdálo se, že slov není třeba. Udělal dva kroky směrem k ní, ale pak se prudce zastavil. Sora z nepochopitelného důvodu pocítila zklamání. Nyní to byla ona, kdo udělal dva váhavé kroky.

  Co mě to k němu tak přitahuje?, pomyslela si zmateně. Raději opět couvla na své původní místo. Ticho mezi nimi by se dalo krájet. Sora to nakonec nevydržela. „Byl jste na procházce?“ zeptala se. Mlčel. Jen zavrtěl hlavou. „Takže jste byl ve městě?“ Opět mlčky přikývl. Dívka začínala být velice nervózní. Nakonec usoudila, že bude jednodušší, když se vrátí dovnitř. Otočila se, sáhla na kliku a… a ucítila jak ji Juri chytá za ruku.

  Překvapeně se na něj zadívala. Tiše na ni hleděl. Z jeho pohledu mohla jasně vyčíst, že by byl rád, kdyby neodcházela. Co je to za pocit, který mi vystřeluje do celého těla?, pomyslela si. Donutila se přikývnout na jeho nevyslovenou otázku a vrátit se na své místo. Společně se opřeli o zábradlí a hleděli před sebe. Sora musela přiznat, že je jeho společnost velice příjemná.

  Náhle se začala těšit na jejich společné představení. Náhle věděla, že už nebude brečet, alespoň ne, když bude vystupovat s ním. Vyzařovalo z něj něco, co jí ujistilo, že ať se stane cokoli tak Juri tady bude. Otočila k němu hlavu a zadívala se mu na profil. Tiše ho pozorovala. Vypadal zaujatě, jako by viděl nějakou bohyni a ne moře.

  Pootočil hlavu a zadíval se na ni. V očích mu plálo něco, co by Sora směle nazvala touhou. Mělo by mě to vylekat, pomyslela si. Místo toho pocítila ten samý pocit. Olízla si suché rty. Zdálo se, že tohle byla poslední kapka do džbánu Juriho trpělivosti. Začal se k ní sklánět. Zavřela oči a očekávala, že konečně okusí svůj první polibek. Jenže neucítila jeho rty, jak předpokládala. Když otevřela oči, zjistila, že se za Jurim právě zavřely balkónové dveře jeho pokoje. 

  Ten syčák, pomyslela si Sora naštvaně. Jak si mohl dovolit takhle odejít. Nejdřív jí přinutí zůstat a pak se vypaří. Vyrazila k jeho oknu. V pokoji ho neviděla. Usmála se, když uslyšela, jak si pouští sprchu. Otočila se a vrátila se do svého pokoje. Tam si lehla do postele a doufala, že hned usne. To by jí však nesměly pronásledovat představy nahého Juriho pod sprchou.

  Náhle, ani nevěděla co jí to popadlo, se zvedla, tiše vklouzla do Juriho pokoje a otevřela dveře koupelny. Připadala si jako Kejklíř, který se jí vždy pokoušel šmírovat, a kterého vždy zavřela do nějaké krabice. Viděla obrys jeho svalnatého těla a náhle zatoužila po sprše také. Mladík se otočil a vypadalo to, že se chystá vylézt. Tiše zavřela oči a otočila se, aby odešla.

  Slyšela jeho kroky mířící ke dveřím. Věděla, že nemá šanci utéct. Rychle se schovala za roh a modlila se, aby šel hned spát. Mladík vyšel ze dveří jen tak jak ho pán Bůh stvořil. Nasucho polkla, ale vychutnala si pohled na jeho vypracovaná záda a nejen na ně. Juri na sebe hodil spodky a lehl si do postele. Sora ani nedýchala, aby si jí nevšiml.

  Když už doufala, že usnul, pomalu se protáhla k oknu. Kdyby vyšla dveřmi a někdo jí viděl velice těžko by se vysvětlovalo proč u Juriho byla. Konečně stála u okna a chystala se otevřít. „Chceš odejít bez rozloučení?“ zastavil ji jeho hlas. Strnula na místě a byla si jistá, že zrudla až ke kořínkům vlasů. Neodvažovala se otočit. „Viděla jsi to, proč jsi přišla?“ zeptal se pobaveně.

  Nebyla schopna odpovědět. Co bych asi udělala, kdybych se otočila?, pomyslela si. Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahu. Otočila se a zadívala se mu zpříma do očí. Hleděl na ni s tázavě nadzvednutým obočím. „Já…,“ zašeptala tiše, ale dál se nedostala. Nemohla. Měla sucho v ústech. Začal se zvedat.

  Sora už na nic nečekala a vyklouzla ven. Rychle vběhla do své ložnice a zamknula okno i dveře. Její tušení se nepletlo. Za chvíli se před oknem objevil Juri a mračil se. „Soro,“ zašeptal tiše, že to musela odezírat ze rtů. „Otevři.“ Zavrtěla hlavou. „Nemůžu,“ prohodila. Položil ruku na sklo. V očích se mu objevil smutek.

  V tu chvíli ji to stálo obrovské úsilí, aby neotevřela dokořán. Do reality ji vrátil Kejklíř. „Co se děje? Co tady dělá Juri? A kde jsi vlastně byla jenom takhle nalehko?“ Sora koutkem úst ucedila něco o tom, že mu do toho nic není. Juri na ni ještě chvíli hleděl svýma zářivýma očima. Pak se otočil a odešel.

  Sora se svezla k zemi a čelem se opřela o koberec. Kejklíř hleděl na její, pro něj velice zajímavou, pozici a uvažoval, co ji tak rozhodilo. „Soro?“ zeptal se nejistě. „Co je?“ ucedila. „Měla by sis jít lehnout. Už je pozdě a zítra máš dětské představení.“ Postavila se. „Máš pravdu,“ zamumlala a lehla si.

  Velice dlouho se převalovala v posteli. Stále nemohla dostat z myšlenek Juriho tělo ve sprše. Jak se mu budu moci zítra podívat do očí?, ptala se v duchu. Zasténala. Kdybych nejdřív myslela a teprve potom jednala a ne obráceně, pomyslela si nešťastně. Zavřela oči a pokusila se spát. Po nekonečně dlouhém převalování se jí konečně podařilo usnout.

 

  Juri stál uprostřed pokoje a přemýšlel, co mohlo Soru přinutit za ním takhle přijít. Nepochyboval, že ho pozorovala ve sprše. Při téhle představě se mu tep rozběhl jako splašený kůň. Kde se v něm náhle vzala ta touha?, ptal se už po tolikáté. Nebyla klasicky krásná. Vždyť vystupoval s Leilou, která byla nepochybně pro mnoho mužů atraktivnější než Sora. Přesto k ní nikdy necítil nic podobného jako teď  k Soře.

  Usoudil, že další ledová sprcha by pro jeho organismus nebyla zrovna dobrá, a lehl si do postele. Ačkoli se domníval, že je to nemožné, po několika minutách usnul jako když ho do vody hodí.

  Sora se ráno probudila brzy a opatrně se vyplížila na chodbu. Modlila se, ať nenarazí na Juriho. K vlastní smůle narazila na Leona, který na ni hleděl jako na blázna. Co by taky čekala, když se plížila kolem zdí a rozhlížela se kolem jako šílenec. „Co děje?“ zeptal se jí klidně. Vytřeštila na něj oči a horečně přemýšlela, co mu říct. „Ehm… já… někoho hledám,“ vyhrkla nakonec.

  Pochybovačně povytáhl obočí. „Opravdu? A koho?“

  „Ehm… Rozetu.“

Leon na ní stále ještě hleděl s jistou opovržlivostí. Pokrčil rameny. „Sice je to asi zbytečné, ale Rozeta je na jevišti.“  S těmito slovy odkráčel. Sora si v tu chvíli připadala jako největší trdlo světa.

  Aspoň, že to byl Leon a ne Juri, pomyslela si v duchu. Jenže to by se za rohem nesměl vynořit. Nerozmýšlela se a vlezla do nejbližších dveří, které měla po ruce. Zjistila, že je to přístěnek pro uklízečky. S úlevou se opřela o dveře. Jenže ty se vzápětí otevřely a dívka vypadla Jurimu přímo do náručí. „Co tady děláš?“ zeptal se pobaveně.

  Sora se začervenala až ke kořínkům vlasů. „N-nic,“ vykoktala. Nadzvedl obočí a zadíval se jí do očí. „Snad se přede mnou neschováváš?“ Zavrtěla hlavou. „Ne. Proč bych se měla schovávat? Jen jsem hledala…“ odmlčela se a zadívala se přes rameno do komůrky, ze které vypadla a horečně přemýšlela co tam asi mohla dělat. Juri sledoval její pohled a zasmál se. „Copak? Chystáš se na úklid a došly ti prostředky?“ optal se.

  Zamračila se na něj. Nakonec se kolem něj bez odpovědi protáhla a důstojně se vydala do jídelny, kde hodlala posnídat. Vzala si jídlo a usadila se u přátel, kteří na ni čekali. Rozeta tam chyběla. O ní věděla od Leona, že je už v tělocvičně a trénuje. „Dobré ráno,“ prohodila. „Dobré,“ ozvalo se sborově. Usadila se k nim a mimoděk očima pátrala po místnosti jestli neuvidí Juriho. Ten však nepřišel.

  Po snídani se rozhodla jít trénovat. Nepochybovala o tom, že její společník tam už bude. Otevřela dveře a první co si uvědomila bylo to, že uvnitř panuje silné napětí. Rozhlédla se kolem a spatřila Juriho s Leonem stojících asi metr od sebe. Okamžitě jí došlo, co je zdrojem toho napětí.

  Povzdechla si a přešla k Jurimu. „Budeme trénovat?“ optala se tiše a snažila se ignorovat jiskření, které mezi muži panovalo. Stočil na ní pohled. „Omlouvám se, Soro, ale dnes ne.“ Povytáhla obočí. Jeho pohled byl dost výmluvný, aby pochopila, že dnes trénink opravdu nebude. Cítila, že mezi nimi stále panuje jistá dávka zdrženlivosti. Pokrčila rameny a odešla za Rozetou, která pilně zkoušela na hrazdě.

  Podívala se vzhůru na ní. „Ahoj, Soro,“ zvolala dolů. „Ahoj,“ opětovala pozdrav a usmála se. Sice stále pozorovala Rozetu, ale myšlenkami byla úplně jinde. Nemohla si pomoci, ale stále přemýšlela, co je mezi Leonem s Jurim. Otočila hlavu, aby se na ně podívala a zjistila, že v místnosti je jen Leon.

  Rozeta se objevila vedle ní. „Viděla ses s Kenem?“ zeptala se. Sora na ni překvapeně pohlédla. „Ty jsi ho snad neviděla?“ prohodila zmateně. „Viděla, ale jen ráno a řekli jsme si jen ahoj.“

  Starší dívka se zamračila. „Vy spolu snad nemluvíte nebo co?“ Rozeta si povzdechla. „Mluvíme. Jen že se mi zdál nějaký divný tak mě napadlo jestli za to nemůžu já.“

  Soře se na tváři rozprostřel úsměv. „Můžeš za to ty, ale úplně v jiném smyslu než si myslíš,“ prohodila tajemně. Rozetě se na obličeji objevil zmatený výraz. „Cože?“ ptala se udiveně. „Dojde ti to až přijde čas. Pokud mě teď omluvíš,“ prohodila a vyběhla z tělocvičny. Doprovázel ji naprosto vykolejený pohled mladší dívky.

  Běžela chodbou a uvažovala, kde může být Juri. Toužila rozlousknout tu záhadu, ale věděla, že to nebude tak snadné, jak se zdá. Hledala ho všude. U něj v pokoji, v hale, v jídelně. Nakonec vyběhla před Kaleido a zjistila, že mužovo auto je pryč. Povzdechla si a vrátila se dovnitř.

   

  Došourala se do pokoje, kde se usadila na posteli. Hlavou jí táhlo nepřeberné množství myšlenek. Jedna zmatenější než druhá. Byla ráda, že jejich první představení s Andělským číslem je až zítra. Byla ráda, ale zároveň se toho bála. Nedokázala se zbavit strachu, že to dopadne jako na Festivalu. Tady jsi v Kaleido Stage, přesvědčovala se. Miluješ to tady. Miluješ potlesk, diváky, vše kolem.

   I přes přesvědčování si to nedovedla představit. Modlila se, aby ji strach nedokázal ochromit natolik, že by číslo nedokončila. Zavřela oči a položila se na postel. Doufala, že se tak zbaví toho zvláštního pocitu. Za normálních okolností by to asi nazvala strachem, ale nyní to hraničilo s panikou. „Co se děje, Soro? Jsi celá napjatá. Nechceš si dát třeba sprchu?“ ozvalo se náhle ztichlým pokojem.

  Byl to Kejklíř se svými obvyklými perverzními připomínkami. Otevřela oči a uviděla ho přímo nad sebou, jak si nad ní vesele plachtí. Natáhla ruku a pevně ho chytila. „Teď nemám náladu na sprchu. A kdybych si jí dala tak ty bys skončil v krabici. Měl bys rád, že se mi do toho nechce. I když,“ dodala zlomyslně, „ještě pořád můžu změnit názor.“

  „Soro, ne. Dobře, tak si tu sprchu nedávej,“ snažil se z toho dostat bez úhony Duch jeviště. „Jsi ale napjatá, to nepopřeš. Co se děje? Je to kvůli tomu zítřejšímu představení?“ Mlčky přikývla. Kejklíř vytáhl svou věšteckou kouli a zadíval se do ní. „Střelec se utápí v nejistotě. Na obzoru je však vidět další šíp, který by ho mohl vyvést z temnoty.“

  Dívka se prudce vymrštila a zadívala se na něj. „Další šíp? Kdo je to?“ Mužíček pokrčil rameny. „To nevím. Měla by ses do zítra uklidnit a hlavně se dobře vyspat,“ prohodil. Přikývla. „Máš pravdu. Pokud se budu zbytečně stresovat ničemu to nepomůže.“ Opět si lehla do polštářů a zavřela oči. Za okamžik usnula ani nevěděla jak.

 

  Sora se protáhla na posteli a posadila se. „Vypadáš rozkošně, když se probudíš,“ zašeptal z kouta pokoje Juri, který se tam dostal bůhví jak. Dívka sebou trhla a zadívala se na něj. „Co tady děláš?“ prohodila překvapeně. „To samé co jsi ty dělala u mě předevčírem,“ pronesl a pobaveně sledoval, jak se začervenala. „Ačkoli,“ pokračoval zamyšleně, „ty jsi toho viděla mnohem víc. Nechceš si sundat to tričko?“ zeptal se s lišáckým úsměvem.

  „Juri!“ vykřikla pohoršeně. „Jen jsem žertoval, Soro. Dnes začneme s tréninkem trochu dřív, abychom potom zbytečně necvičili před představením. Ovšem pokud ti to takhle vyhovuje?“ Přikývla na znamení, že s tím souhlasí a vyskočila z postele. Rychle se oblékla. Konečně se cítila méně nervózní. Dokonce se na něj i usmála. „Půjdeme na snídani?“ optal se. „Spolu?“ prohodila.

  Povytáhl obočí. „V tom je nějaký problém?“ Pokrčila rameny. „Já jen, že tady v Kaleidu se pomluvy šíří rychlostí světla.“ Na rtech se mu usadil šibalský úsměv. „Tak to bychom neměli mluvit o tvé noční návštěvě u mě, že?“

  „Juri! Jdeme na tu snídani.“ Neklidně se ošila. Společně vyšli z pokoje. Kráčeli vedle sebe a ani jeden z nich raději nepromluvil. Došli do jídelny. Sora se s ním rozloučila, vzala si snídani a vydala se k přátelům, kteří na ni čekali. „Ahoj,“ pozdravila je. „Ahoj,“ odvětili unisono. Posadila se k nim. Vzala si první sousto a mimoděk pohledem zabloudila k Jurimu. Seděl sám v rohu místnosti a zamyšleně hleděl kamsi do prázdna. Z náhlého popudu se zvedla i s podnosem a vykročila k mladíkovi. „Soro?“ ozvala se za ní Rozeta. „Posnídám s Jurim,“ prohodila přes rameno.

   Překvapeně na ni pohlédl, když se posadila naproti němu. „Co to děláš?“ prohodil. „Chystám se snídat. Ty snad ne?“ Kývla na jeho plný tác s jídlem. Sora poprvé viděla Juriho naprosto vyvedeného z míry. Docela si ten pohled vychutnávala. „Dobrou chuť,“ popřála mu nakonec a sama se pustila do jídla. Ještě chvíli na ni hleděl, pak se usmál a začal jíst.

  Leon je pozoroval přes celou jídelnu. Zdálo se, že se jejich vztah změnil. Včera byl plný dusivého napětí, dnes potlačovaných citů a smíchu. Uvažoval co zapříčinilo tu náhlou změnu. Už se na to nemohl dívat. Zvedl se a odešel z jídelny. Juri je padouch, a proto bude pykat za své hříchy, pomyslel si rozčileně. Rozhodl si jít vybít zlost do tělocvičny.

  Juri hleděl za odcházejícím akrobatem. Z jeho napjatého postoje poznal, že je plný potlačovaného vzteku. Stočil pohled na Soru. Můj anděl, pomyslel si zdánlivě bez souvislosti. Překvapeně k němu vzhlédla, když vstal od stolu. Ještě než odešel sklonil se k jejímu uchu a zašeptal. „Můj anděli strážný.“ Pak odešel. Dívka za ním tiše hleděla. Anděl strážný, pomyslela si. Každý potřebuje svého anděla. Začala se usmívat. Juri se opravdu změnil.

 

  Juri potichu otevřel dveře tělocvičny. Leon skákal z jedné hrazdy na druhou a z celého jeho těla prýštil vztek. Akrobat na zemi na něj hleděl. Věděl, co je příčinou jeho nenávisti. Byl to on sám. „Leone,“ zvolal.

  Muž na hrazdách se zastavil a zůstal viset ne jedné z nich. Nepromluvil. Jen chladně pozoroval svého rivala. „Nemyslíš, že bychom měli náš spor jednou provždy ukončit?“ prohodil Juri klidně. Vykročil k trampolínám rozhodnut vyskočit za Leonem.

  V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešlo asi deset akrobatů, kteří chtěli trénovat. „Myslím, že na vyřízení účtů si budeme muset vybrat jinou dobu,“ prohodil Leon a seskočil z hrazdy na trampolínu, a pak na zem vedle Juriho. Bez jediného slova odešel…

 

  Sora ještě dlouho seděla v jídelně a přemýšlela kam asi akrobat šel. Byla rozhodnuta nevydat se za ním a proto nadšeně souhlasila, když jí přátelé pozvali na procházku do města. „Kam tedy půjdeme?“ ozvala se, když stáli venku.

  Hrobové ticho. Všichni jen krčili rameny. Nakonec si přeci jen zavolali taxi a vyrazili do města. Zašli do jedné oblíbené restaurace a několik hodin si jen tak povídali. „Máte dnes s Jurim představení?“ zeptala se Rozeta cestou domů. „Hm,“ zamumlala neurčitě. „Těšíš se?“ Tentokrát to byla Mia. Otočila k ní hlavu a pokrčila rameny. „Jistě.“

  Poznala, že jí nevěří, ale nehodlala to vysvětlovat a nikdo se už raději na nic neptal. Dorazili do Kaleida a Sora zamířila rovnou do pokoje. První co udělala bylo to, že zavřela Kejklíře do krabice a dopřála si dlouhou sprchu.

  Ozvalo se zaklepání. „Jsem ve sprše,“ zavolala dostatečně nahlas. Z pokoje se ozval pobavený hlas. „Mám se k tobě přidat?“ Dívka nadskočila a vzápětí se musela zachytit stěny, aby neupadla. Byl to Juri. „Co tady děláš?“ zavolala přes dveře a přemýšlela jestli nezapomněla zavřít. „Přišel jsem ti říct, že za půl hodiny začíná trénink.“

  „Neříkal jsi náhodou, že budeme trénovat dřív? Pak jsi ale někam zmizel a tak jsem šla pryč.“

  „Já si přeci nestěžuju,“ odvětil klidně. Soře se zdálo, že jeho hlas slyší nějak moc blízko. Otočila hlavu a zjistila, že na ni hledí pronikavé oči Juriho Killian. Automaticky se zakryla, ale vzápětí si uvědomila, že přes kouřové sklo nemůže nic vidět. „Mohl by ses prosím tě vrátit do pokoje? Ráda bych vylezla.“

  „Já bych ti utřel záda, pokud by jsi chtěla.“ Věděla, že si z ní střílí, ale přesto se nedokázala zbavit představy, která jí vytanula na mysli. Prudce zamrkala a podívala se jestli už odešel. Opravdu byl pryč. Rychle vyklouzla ven a osušila se.

  Vešla do pokoje už v županu. Juri se ležérně opíral o dveře na balkon a pozoroval ji svýma modrýma očima. Neklidně se ošila. „Jen se obléknu a můžeme začít s tréninkem.“ Beze slov přikývl. Vrhla na něj výmluvný pohled a on se odebral na chodbu.

  Sora se rychle oblékla a vyšla za ním. Usmál se na ní a vyrazili k tělocvičně. Byla prázdná, takže mohli cvičit libovolně dlouho. Vylezli na hrazdy a začali s tréninkem. Soře se to však moc nedařilo. Juri to asi po hodině vzdal a nechal ji ležet v záchranné síti. „Co se s tebou děje?“ zeptal se ze svého místa na hrazdě. Bezmocně zavrtěla hlavou. „Já nevím.“

  Skočil vedle ní a oba zůstali ležet vedle sebe. Otočil se k ní a zadíval se jí do obličeje. Odvrátila se. Chytil ji pod bradou a donutil ji se na něj podívat. Vpíjeli se do sebe očima. „Tak co se děje?“ zašeptal. „Mám strach,“ odvětila tiše. „Dnes budeme výjimečně vystupovat se záchrannou sítí,“ prohodil nekompromisně. Nehodlal riskovat, že se opravdu něco stane, když je dívka evidentně velice nervózní.

  Tělocvičnou se rozlehl další, nezvaný hlas. „Tak to si myslím, že nepůjde.“ Byl to Leon. „Všichni musí vystupovat bez sítě.“ Juri se prudce vymrštil. „Pokud se domluvím s Kalosem nebude to problém. Je to první vystoupení s Andělským číslem a kdyby se náhodou stalo to samé co na Festivalu nemuselo by to dopadnout dobře.“

  „To je přeci na tobě, aby to dopadlo dobře, ne?“ prohodil klidně Oswald. Chladně si hleděli do očí a úplně zapomněli na Soru. Ta se nyní vyškrábala ze sítě a postavila se mezi ně. „Budeme vystupovat bez sítě, Juri,“ odvětila tiše, ale odhodlaně. Stočil k ní pohled, z něhož vyzařoval naprostý nesouhlas. „Nemusíme z toho přeci dělat takové divadlo.“

  „Ta dívka má víc rozumu než ty,“ pronesl suše Leon. Killian ho provrtal pohledem. „Dobře,“ přikývl tedy nakonec neochotně. „Jestli se ale něco stane, neseš odpovědnost ty Leone.“ Oslovený jen přikývl, ale z očí mu šlehal výsměch. Otočil se na podpatku a opustil tělocvičnu.

  Jakmile si byl jistý, že je z doslechu, otočil Juri Soru k sobě. „Co tě to napadlo?“ zasyčel. „Právě jsi mi řekla, že máš strach a vzápětí jsi ochotná riskovat život. Půjdu za Kalosem a domluvím to s ním. Nebude to žádný problém.“ Už byl u dveří, když ho zastavil její hlas. „Nikam nechoď, Juri. Budeme vystupovat bez sítě. Pokud chci být opravdovou Kaleido Star nemohu při představeních používat záchrannou síť.“

  „To ale neznamená, že máš riskovat život,“ odsekl. „Dnes večer nebudeme používat žádnou záchranu,“ trvala si na svém. Vypadalo to, že jí to chce ještě stále vymluvit, ale nakonec se s rezignovaným povzdechem vrátili k tréninku.

  Skončili tři hodiny před premiérou. „Jdi si odpočinout,“ požádal Soru Juri. „Chci abys byla večer fit. A pokus se zbavit toho strachu.“ Přikývla a došourala se do svého pokoje, kde unaveně padla do postele. Z vedlejší místnosti slyšela jeho šoupavé kroky. Zavřela oči a snažila se usnout, ale moc se jí to nedařilo. Neustále před sebou viděla Juriho.

  Nakonec však usnula a probudil ji až Kejklíř. „Soro! Měla by jsi vstávat. Za půl hodiny je představení.“ Jakmile jí do mysli pronikl jeho hlas, vyskočila z postele a vyřítila se z pokoje. Byla ráda, že usnula tak jak šla na trénink. Doběhla do šatny, kde už čekal její společník. „Zrovna jsem tě chtěl jít probudit.“

  „Jak víš, že jsem spala?“ optala se a nedůvěřivě se na něj podívala. Doufám, že zase nebyl u mě v pokoji, pomyslela si. Juri se na ni šibalsky usmál. „Prostě jsem si to domyslel. Měla by ses převléct. Počkám na tebe v zákulisí.“ Opustil šatnu a Sora se začala s pomocí Rozety oblékat. Konečně se mohla vydat za Jurim.

  Opustila šatnu a odhodlaně vykročila chodbou. Na jejím konci na ní čekal její partner. „Tak jak se cítíš?“ Pousmála se. „Neboj se, jsem přeci budoucí Kaleido Star musím to zvládnout.“ Jenže jeho neošálila. Viděl jí na očích, že se bojí. Stáli proti sobě a Juri náhle vykročil a donutil ji couvat. Opřela se o zeď a hleděla na něj. Sklonil se těsně k jejímu obličeji. „Teď mě poslouchej. Tady nejsi na Festivalu, takže není důvod za každou cenu chtít vyhrát. Prostě si jen užívej představení a mysli na to, že nejdůležitější je radost diváka.“

  Váhavě přikývla. Usmál se a jemně jí překryl rty svými. Trvalo to jen okamžik jako zatřepotání motýlích křídel, ale přesto ji to dokázalo vyvést z míry. Odtáhl se od ní a kývl. Vydali se na scénu. Sora se ještě zhluboka nadechla a pak společně s Jurimu vkročili na jeviště. Diváci je přivítali potleskem. Povzbudivě se na ni usmál, a pak už se oba vydali na svou stranu. Vylezli na plošinu, chytili se hrazd a představení začalo v plném proudu. Jejich výstup byl teď na začátku a ještě jeden, ten hlavní, na konci.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

asdas

(sds, 26. 8. 2008 1:47)

čarodějky se zrodily z popela dračího tak požádej dabla samotného jenž umři!kdo si to přečet tak do 5 dnů umře musela jsem to napsat jinak bych umřela do 5 dnů kdo si to přečet tak to napište do jinýho blogu nebo umřete do 5 dnů a to fakt!!!!!

Re: asdas

(Keiro, 29. 9. 2010 0:23)

Ehm četla jsem to v roce 2008 a stále žiju! xD Kde je chyba? xD

*****

(Bea, 19. 7. 2007 15:05)

Budu stručná, Keiro. Od dnešního dne přestávám psát Kaleido. Jakákoliv budoucí povídka je předem v koši a nesnaž se mi to rozmluvit, bo bude takový bengál, jaký by ani Cirrat neudělala, kdyby tu nenašla ten další díl:-))

A mimochodem, já ten bengál udělám taky...!! :-D

super

(Leia, 13. 7. 2007 18:14)

krasne, vic uz nevim co napsat :D

www.aanime.world.sblog.cz

(anime929, 11. 7. 2007 13:01)

sugoi desu!!!!prostě nemám slov:))) kdy bude pokračování???už se nemůžu dočkat!!!

Povídky

(Monika, 10. 7. 2007 19:45)

Wau, tak toto je ozaj niečo. Aj ja sa snažím už dávnejšie písať nejaké poviedky, len dajak nemám odvahu ich uverejniť. Ale tieto tvoje sú fakt skvelé. Máš moju poklonu. :-)

......

(mája(www.majuscinaskrinka.estranky.cz), 10. 7. 2007 13:44)

Krása. Těším se na další díl, tak jako jsem se těšila na tenhla. Skákala jsem asi dva metry, když jsem ho tady našla.

no konečně!

(Cirrat, 10. 7. 2007 8:48)

Myslím, že kdybych tu nenašla tenhle díl, byl by pořádný bengál! :-D

:-)

(Zuzz, 9. 7. 2007 22:03)

Zasik je to bomba...jenom me mrzi ze pokracovani sou az po tak dlouhy dobe...ale jinak SUPER!!!