„Vaše Výsosti!“ rozlehne se chodbou Günterův hlas a já zvednu hlavu od papírů, které zrovna sepisuji. Pousměji se. zdá se, že se Yuri opět nechce učit. Vzápětí se otevřou dveře a dovnitř vpadne král.

  Zvednu se, ale on je zavrtí hlavou a rychle se schová za dveře. Je mi jasné, co to znamená. Nehnu ani brvou, když dovnitř vtrhne dlouhovlasý muž. „Conrade! Neviděl jsi Jeho Výsost?“ Zaškubou mi koutky úst, když vidím Yuriho těsně se tisknoucí ho ke zdi za jeho zády. Zavrtím hlavou. „Neviděl, stalo se něco?“ optám se.

  Téměř vyprsknu smíchy, když vidím, jak Jeho Výsost vytřeštila oči. Bylo mi jasné, že mu srdce bije až v krku, aby nebyl objeven. „Chtěl jsem ho dnes naučit něco z naší historie, ale po dvou kapitolách z knihy mi utekl.“

  A ani se mu nedivím, pomyslím si, když si vzpomenu, jak tlusté knihy máme v knihovně. „No…,“ prohodím. „Tady nebyl. Zkus se zeptat Gwendala.“ Přikývne a zmizí. Mám pocit, že jsem zaslechl tupou ránu.

  Zadívám se směrem, kde se schovává Yuri a na rtech se mi objeví úsměv. Zhluboka oddechuje a uvolněně se opírá o zeď. „Díky,“ prohodí směrem ke mně a mě zaplesá srdce. Pokrčím rameny a posadím se opět za stůl. Snažím se nevnímat zběsilé bušení ve své hrudi a dál se věnuji listinám.

  Yuri si sedne naproti mně a mě se na chvíli zastaví ruce nad papíry. Zvednu k němu tázavě oči. Usměje se na mě a já jsem náhle bezmocný. Náhle si uvědomím, že má duši Julie. Píchne mě u srdce a rychle skloním hlavu. „Conrade?“ ozve se.

  „Hm?“ zabručím, jako že ho poslouchám. Oči však nezvednu. „Co se stalo?“ Co na to říct? Že v něm vidím ženu, kterou jsem kdysi miloval? „Nic,“ prohodím místo toho a rychle začnu škrábat po papíře.

  Ponoříme se do ticha a já poslouchám jeho lehký dech. Proč se mi najednou hůř dýchá? Sám nevím. Nebo si to nechci přiznat? Nestihnu své myšlenky rozebírat, protože se opět otevřou dveře a se zvoláním „Yuri!“ vstoupí můj nejmladší bratr Wolfram.

  Pousměji se, když vidím, jak se Jeho Výsost náhle celá naježila a nejistě se otočila za sebe. „Tak tady se schováváš, chudáčku!“

  „Neříkej mi chudáčku,“ prskne král. „Už mě nebaví poslouchat Günterovy nářky. Co kdybych mu řekl, kde tě má hledat?“

  Yuri rychle vyskočí ze židle a vyrazí k němu. „To bys mi přeci neudělal Wolframe,“ zašeptá. Ten pokrčí rameny a kývne hlavou, aby ho následoval. Yuri tak poslušně udělá, protože ví, že nemá jinou možnost. V tomhle je Wolfram neústupný.

  Vím proč to dělá. Chce ho mít jen pro sebe. Stejně jako já. Cože?!, podivím se sám nad sebou. Raději si promnu spánky, protože z toho papírování už asi začínám bláznit. Vstanu a opustím tu těsnou místnost. Je velká to ano, ale pro mě stejně ne dost.

  Procházím zámeckým podloubím a automaticky zdravím služebné, které potkám. Vůbec mě nepřekvapí, když narazím na Güntera, který se tváří jako dítě, kterému sebrali hračku. Je zřejmé, že Yuriho nenašel. Aby taky ano, když si ho do parády vzal Wolfram.

  Vím, že mu na něm záleží. Koneckonců jsou snoubenci. Snažil jsem se tomu zabránit, protože on neznal naše zákony, ale nepodařilo se to. Stál si za svým slovem. Proto je tak dobrým králem. A nejen proto.

  Zastavím se uprostřed chodby, protože zahlédnu Wolframa s Yurim na zahradě. Něco tam vášnivě řeší, ale obsah jejich debaty mě nezajímá. Opřu se o zábradlí a zadívám se na ně. Respektive na něj. Na jeho tváři se leskne úsměv, ve kterém se odráží slunce.

  Povzdechnu si a vzápětí strnu. To když za sebou uslyším pobavený hlas. „Copak tady vzdycháš, kapitáne?“ Yozak. Objeví se vždy, když to člověk nejmíň čeká. Ale také je nejspolehlivější ze všech lidí.

  Otočím se k němu, protože nechci, aby věděl, co bylo předmětem mého zájmu. Když zahlédnu jeho potutelný úsměv je mi jasné, že to stejně věděl. „Jen jsem si na něco vzpomněl,“ prohodím a odcházím. „Co tady děláš?“ optám se a nenápadně se tak snažím odvést řeč jinam.

  Podle výrazu v jeho očích, který jasně říká: mě neoblafneš, je mi jasné, že se mi to moc nepovedlo. „Bohužel jsem poslem špatných zpráv,“ prohodí a já okamžitě zpozorním. Rychle vyrazím za Gwendalem a Yozak mě následuje.

  „Cože?!“ ozve se hned trojhlasně. Jeden hlas patří mě, druhý Gwendalovi a třetí, jak jinak, Günterovi. Právě jsme totiž vyslechli velice znepokojující zprávu, kterou přinesl Yozak. Belal, král Velkého Shimaronu se rozhodl opět dělat potíže.

  Tentokrát se rozhodl znovu zaútočit na Malý Shimaron. Zrovna se nadechnu, abych něco řekl, když dovnitř vpadne Yuri s Wolframem. „Yozaku!“ prohodí král. „Co nám neseš za zprávy? Podle výrazu v tvojí tváři to nebude nic dobrého.“

  Mladý muž přikývne a převypráví to i Yurimu. Ten se okamžitě rozhodne. „Vydáme se do Malého Shimaronu. Potřebují naši pomoc.“

  „Ale Vaše Výsosti,“ ozve se Günter na protest. „Půjdu také,“ přeruší ho Wolfram a Günter vidí, že nemá cenu protestovat. Pokrčí tedy rameny. „Já samozřejmě také,“ prohodím, protože jsem přece slíbil, že budu Yuriho chránit vlastním životem. Vůbec s tím nemá nic společného to, že mi v srdci klíčí… Raději nedomyslím a pousměji se na Yozaka, který mě velice bedlivě pozoruje.

  „Dobře,“ prohodí Gwendal. „Odjíždíme zítra a…,“ nedořekne, protože náhle celý zkoprní a cukne mu v pravém oku. Všichni se otočí ke dveřím, kam upírá svůj pohled. Stojí v nich růžovovlasá dívka. „Annisino,“ prohodí. „Gwendale! Potřebuji tvou pomoc při jednom experimentu,“ usměje se na něj sladce.

  Všichni se otočí zpět na muže v zelené uniformě a čekají co on na to. I mě to celkem zajímá. Co já si pamatuji cvičí s ním Annisina už od jejich ranného dětství. Překvapeně zamrkám, když se k ní bratr beze slova vydá. Že by se vzdal tak snadno?, divím se. Dojde až k ní a společně vyjdou na chodbu. Ve chvíli, kdy se dívka otočí, aby ji následoval zbude po Gwendalovi jen ohnivá čára, jak rychle zmizel na druhou stranu.

  Celou místností zašumí pobavení. „Já pojedu napřed!“ zaslechneme ještě jeho hlas. To už můžeme oknem vidět, jak nasedá na koně a mizí bránou. „Běžte si odpočinout, Vaše Výsosti. Zítra vyrazíme brzy ráno, abychom se mohli co nejdřív vrátit domů,“ prohodím směrem k Yurimu a téměř se ošiju pod pohledem Yozaka.

  Král jen přikývne a za doprovodu Wolframa opustí místnost. Bylo mi jasné hned od začátku, že bude chtít jet s námi. Ještě chvíli postojím v pokoji, ale pak také odejdu. V zádech cítím pohled modrých očí.

  Nevšímám si toho a klidně kráčím chodbou. Nakonec se rozhodnu pro projížďku na koni. Náhle lituji toho, že jsem neodjel s bratrem. Vyjedu z brány a dorazím na své oblíbené místo. Usadím se pod stromem a zadívám se na nebe.

  Dnes je obzvlášť hezky, pomyslím si nesmyslně. Dumám nad vším možným jen proto, aby se moje myšlenky nedostaly k tomu na koho chci myslet nejvíc. K Yurimu. Uvědomím si, že již dávno v Yurim nevidím Julii.

  Už dávno je to pro mě jen Yuri, můj král a člověk, kterého musím chránit. Jen to?, ozve se moje škodolibější já. Ano!, přesvědčím ho prudce, ale v jádru si tím nejsem tak jistý. Opřu se o kmen stromu a zavřu oči. Je opravdu velice příjemné počasí.

  Dopadne na mě stín a já vzhlédnu. Překvapeně se zadívám na Yuriho, který stojí nade mnou. Okamžitě vyskočím na nohy. „Vaše Výsosti! Stalo se něco?“ optám se. Zavrtí hlavou a posadí se vedle mě. „Nic se neděje, Conrade. Jen jsem se chtěl trochu provětrat.“

  „Jel jste sem sám? Bez doprovodu? Je to nebezpečné!“ vyhrknu. „On přeci nikdy není sám,“ ozve se hlas Wolframa a za chvíli se objeví i majitel. Jistě, pomyslím si, nikdy není sám. A nikdy nebude. Vždycky tu bude někdo, kdo ho ochrání.

  Sedíme mlčky, občas se ti dva pošťouchnou, ale to je všechno. Jen je s lehkým úsměvem na rtech pozoruji. Možná si to ani jeden z nich neuvědomuje, ale jsou pro sebe stvoření. Ignoruji ten pocit, který se mi rozhoří v prsou. Odmítám si přiznat, že je to žárlivost.

  Je to můj král a proto ho budu vždy chránit. Je přeci jasné, že ho mám rád. Nejsem si však jistý zda tohle je ten správný argument. Asi ne, protože nepřesvědčil ani mě samotného. Přesto se však s nimi za chvíli vesele bavím.

  Svoje skutečné pocity zasunu kamsi do pozadí a nasadím svůj nejmilejší úsměv. Za hodinu se vracíme zpět do zámku, protože se začíná stmívat. Nechci riskovat, že se objeví nějaký lapka, který by mohl králi ublížit.

  „Dobrou noc, Vaše Výsosti,“ pronesu, když ho doprovodím přede dveře jeho ložnice. Vůbec mě neudivuje, že s ním jde i Wolfram. Už si zvykl spát v jeho pokoji. „Conrade! Co jsem o tom říkal?!“ vyprskne na mě. Zatvářím se provinile. „Dobrou noc, Yuri,“ opravím se tedy a s lehkou úklonou zmizím v šeru.

  Ještě než odejdu úplně přikážu dvěma mužům, aby se postavili na stráž před jeho dveře. Člověk nikdy neví. Pak se došourám do pokoje a ulehčeně padnu na postel. Zítra se opět vydáme do boje.

  Nemám radost z toho, že se opět setkám s králem Velkého Shimaronu, ale nemám jinou možnost. Kdyby to bylo nutné následoval bych svého krále třeba i do pekla. A krom toho věřím, že díky Yuriho milé povaze by se to mohlo vyřešit mírovou cestou. Pokud však ne… I na tuhle variantu budeme připravení.

  Zadívám se na strop, a pak zavřu oči. Snažím se usnout, ale moc se mi to nedaří. Že by další bezesná noc. Mívám je od té doby, co jsem se domníval, že už Yuriho nikdy neuvidím. Vypadá to, že to nebyla zas až taková pravda. Tohle je zřejmě důvod proč se od něj Wolfram nechce hnout ani na krok. Bojí se, že by o něj mohl znovu přijít.

  Stejně jako já. Konečně se mi podaří usnout.

  Druhý den jsem vzhůru mezi prvními a připravuji vše nutné na cestu. Vůbec mě nepřekvapí, když se vedle mě objeví Yozak. Čekám nějaký výslech, nebo aspoň pátravé pohledy, ale ani jednoho z toho se nedočkám. Zřejmě si uvědomil, že já mu nic neřeknu a když bude naléhat jen to zhorší.

  Za hodinu již všichni vyjíždíme z brány směrem přístav odkud vyplujeme do Shimaronu. Jak se dalo očekávat Wolframovi se na lodi opět udělá špatně. Yuri ho chlácholivě poplácává po zádech a já se opírám o zábradlí nedaleko od nich.

  Upírám oči do dálky jen abych se na něj nemusel dívat. „Conrade?“ ozve se náhle vedle mě. Stočím pohled na svého krále a usměji se. „Copak?“ optám se. Bedlivě si mě prohlíží a pak zavrtí hlavou. „Ale nic,“ prohodí a opět se vrátí k mému bratrovi.

  Odvrátím se od nich a dál hledím do dálky. Za den konečně přirazíme ke břehu, kde nás už čeká Gwendal. „Nevypadá to, že by to bylo až tak zlé,“ ujistí nás hned na uvítanou. „Belal se zatím neodhodlal k nějakému útoku. Je zavřený ve svém zámku, obklopen strážnými a jen vypouští výhružky.“

  Všechny pohledy se stočí na Yozaka. Ten jen pokrčí rameny. „Ale on se opravdu chystal zaútočit. Dokonce jsem jeho vojáky potkal v přístavu a zaslechl jsem jak se o tom baví.“ Na tváři se mu mihne provinilost.

  Yuri k němu přejde a s úsměvem ho poplácá po rameni. „Je dobře, že jsi nás na to upozornil. Aspoň máme možnost zabránit možnému krveprolití.“

  „Vaše Výsosti,“ vydechne a usměje se. I já se nyní usmívám. V hlavě mi však běží kolečka na plné obrátky. Je mi jasné, že Yozak by nevyvolával planý poplach. To musí tedy jedině znamenat, že Belal na něco vyčkává. Jenže na co? To nevím, ale rozhodně to hodlám zjistit.

  Ubytujeme se v jednom místním hostinci, kde už bydlí Gwendal. Naši vojáci zůstávají na lodi, jen pár jich jde s námi pro nejnutnější ochranu. Wolfram a Yuri mají pokoj dohromady. Já, Yozak a Gwendal bydlíme každý sám.

  Vyhovuje mi to, protože takhle budu moci nepozorovaně v noci vyklouznout ven a zjistit, nebo se o to aspoň pokusit, co chystá Belal. Netrpělivě čekám až se snese tma, a pak tiše vyklouznu na chodbu. Nikde nikdo.

  Přehodím si přes hlavu kapucu od pláště a vytratím se do temné noci. Na cestu mi svítí měsíc v úplňku, takže mohu vidět naprosto bez problému. Celé městečko spí, takže můžu slyšet každičké šustnutí.

  Už delší domu mě někdo sleduje. Je to jeden z Belalových vojáků? Ještě se neodvážím otočit a otevřeně zaútočit. Ještě pořád jsem ve městě a mohl bych vzbudit nežádoucí pozornost. Kdo ví kolik vojáků tady Belal má.

  Dál tedy klidně kráčím. Ve chvíli, kdy zmizím v lese, se prudce otáčím s taseným mečem. Překvapeně zamrkám, když vidím, že špičkou zbraně mířím na králův krk. „Yuri!“ vykřiknu a rychle sklopím ostří. „Co tady proboha děláš?“ vyhrknu.

  Jen se na mě bezelstně podívá. „Chtěl jsem vědět, kam jdeš a proč o tom nemůžu vědět.“ Bodne mě osten provinilosti. „Chtěl jsem jen zjistit, co má Belal za lubem. A neřekl jsem to proto, že jsem nechtěl ohrozit tvůj život.“

  Zdá se, že tenhle důvod ho uspokojí, protože se na mě jen usměje a dál kráčí po mém boku. Konečně dorazíme k hradu. Nikde nikdo. To je podezřelé, pomyslím si náhle. Konečně spatřím nějaké stráže. Přesto mi to nějak nesedí. Ve chvíli, kdy nás nepřátelé obklíčí je mi jasné proč.

  Byla to past. Belal něco podobného předvídal a připravil se na to. „Vaše Výsosti!“ vykřiknu a postavím se před něj. Bráníme se celkem dlouho, ale najednou mě cosi udeří zezadu do hlavy a vše se propadne do tmy. Poslední myšlenka patří Yurimu a slovíčku: Uteč!

  Otevřu oči a zase je zavřu. To proto, že mě nesnesitelně bolí hlava. Po chvíli se zase zadívám kolem sebe a pokouším se zvyknout si na to šero. Konečně se podaří a já si všimnu Yuriho, který stojí v rohu místnosti. „Omlouvám se. Selhal jsem,“ prohodím tiše. Mírně sebou trhne, protože to evidentně nečekal.

  Pak ke mně přejde a klekne si přede mě. „Nemusíš se omlouvat. Nemohl jsi to vědět. A navíc já se za tebou vydal dobrovolně, ne?“

  „Měl jsem to předvídat!“ vyjedu prudce a vzápětí toho lituji. „Omlouvám se.“ Pousměje se a pohladí mě po tváři. Málem zalapám po dechu, ale ovládnu se. Velice těžko by se to potom asi vysvětlovalo. Zajali nás, ale já stále ještě nechápu úmysly krále Velkého Shimaronu. Co tím sleduje. Je mu přeci jasné, že nás přijdou zachránit, až jim dojde co se stalo.

  Jenže do té doby se toho může udát ještě mnoho.

  Otevřou se dveře a v nich stojí dva strážní. „Král si vás přeje vidět,“ prohodí a kývnou na nás, abychom je následovali. Poslechneme bez námitek, protože je nám jasné, že na hradě je rozhodně víc vojáků, než bychom my dva zvládli vyřídit.

  Dovedou nás do velké haly, kde na trůně sedí Belal. „Dlouho jsme se neviděli, sire Wellere,“ prohodí směrem ke mně a já raději mlčím. „Je opravdu zvláštní, jak někdo dokáže rychle měnit strany, na kterých bude bojovat, že pane Maou?“ pronese k Yurimu a já jen zatnu zuby. Vím na co naráží. Na mou zradu. 

  S Jeho Výsostí to ani nehne a jen se pousměje. „To opravdu ano, sire. Je také velice zvláštní, jak někdo dokáže vyvolat válku z pouhé malichernosti.“ V duchu mu zatleskám, ale nyní jen sáhnu po jílci meče. Zjistím však, že žádný nemám.

  No jistě, přeci by nebyl tak hloupý, aby mi nechal meč. I když ono u Belala člověk nikdy neví. Bezmocně tedy sleduji dění před sebou. „Já ale přeci žádnou válku nevyvolávám,“ prohodí muž na trůně. „Jen jsem chtěl mluvit s Jeho Výsostí Maou. Vadí vám to snad.“

  „Máte velice zajímavý způsob, jak se domáhat audience, pane,“ prohodí tiše. Muž se jen usměje. „Chtěl jsem vám jen odhalit pravdu.“

  Je vidět, že Yuri znejistěl. „Pravdu?“ optá se. „Samozřejmě. O siru Wellerovi.“ Zkamením uprostřed pohybu a nejsem schopen nic dělat. Co tím myslí? Jakou pravdu? „Co tím máte na mysli?“ slova ze mě vyjdou dřív než je stihnu zastavit. „Ale, ale vy si nepamatujete, pane Wellere?“

  Jen zavrtím hlavou a čekám co z něj vypadne. Opět svou pozornost přesune na Yuriho. „Vám to ještě nedošlo, že Vaše Výsosti. Ach jak je mi vás líto. Je vidět, že máte pana Wellera velice rád. Jen nerad vám beru vaše iluze o něm. Ale je to má občanská povinnost.“

  Úplně vidím, jak se v tom vyžívá. V tom napjatém očekávání, které je cítit všude kolem. „Conrad vás chrání jen proto, že máte duši Julie von Wincott. Copak je tak těžké to pochopit? Nebo to jen prostě nechcete vidět?“

  Sleduji, jak se Yuri napjal. Napůl těla se otočil na mě a já nebyl schopen žádné reakce. Nedokázal jsem to v tu chvíli vyvrátit. Chtěl jsem k tomu něco dodat, ale v tu chvíli opět přišli stráže a odvedli nás zpět do cely.

  Živě jsem si dokázal představit, jak Jeho Výsosti v hlavě šrotují kolečka a přehrávají se všechny chvíle, kdy jsem mu zachránil život. Chránil jsem jeho nebo Julii? Možná to opravdu ze začátku bylo kvůli tomu, že má její duši. Jenže teď? Teď je to proto, že je to Yuri. Chráním ho proto, že je to on.

  „Yuri,“ promluvím zkusmo. Jeho pohled mi však zmrazí všechna slova v krku. Raději mlčím a čekám. Hodina uběhne v naprosté tichosti a já má pocit, že se snad zblázním. Nepokusím se na něj znovu promluvit. Vyčkávám, až to udělá on sám.

  Konečně jsem se dočkal, pomyslím si, když se temnou místností rozlehne jeho hlas. Ten smutný tón mi rve srdce na kousíčky. „Je to pravda, že?“ optá se. „Opravdu mě chráníš jen proto, že mám Juliinu duši.“

  Říká to s takovou jistotou, že na chvíli nemá slova. Když je však najdu, jsou pevná a jasná. „Možná to tak bylo,“ začnu zvolna. „Zřejmě tomu na začátku tak opravdu bylo. Chránil jsem tě proto, že máš její duši.“

  Nadechl se, aby něco dodal, ale nedal jsem mu šanci. „To bylo na začátku. Teď tě chráním proto, že jsi to ty, Yuri. Položil bych za tebe i život. Za tebe, rozumíš? Ne za Julii.“ Nevím jestli jsem ho přesvědčil a nechce se mi nad tím přemýšlet. Kdybych se v tom moc pitval bolelo by to ještě víc.

  Vycítím, že si sedl vedle mě a natáhnu ruku. Pohladím ho po tváři. A pak, z náhlého popudu, si ho přitáhnu blíž a naše rty se střetnou. Je z toho v šoku stejně jako já, ale ten pocit je nádherný. Trvá to jen chviličku, protože se hned zase odtáhnu, ale přesto jsem v tu chvíli šťastný.

  „Věříš mi?“ zašeptám. Položí si hlavu na mé rameno a sotva slyšitelně pronese. „Věřím ti.“

   Náhle se dveře opět otevřou. Tentokrát však nikoliv hladce a tiše, ale prudce a pořádně nahlas. V tom proužku světla poznávám Wolframa a za ním stojícího Gwendala. Došlo jim to celkem rychle, pomyslím si. A jsem rád? Sám nevím.

  Yuri zvedne hlavu z mého ramene a zadívá se stejným směrem jako já. Usměje se, když na prahu uvidí záchranu. „Myslím, že je načase skoncovat s Belalem,“ prohodí Gwendal. „Počkej, Gwendale!“ vykřikne král. Všichni včetně mě se zarazí. „Yuri,“ ozvu se opatrně. „Ten muž už poněkolikáté chystal vzpouru.“

  „Já vím!“ přeruší mě prudce. „Jenže násilí to přeci nevyřeší.“ Pomohu mu na nohy. Yozak mi hodí můj meč a já mu pohledem poděkuji. Rychle ho tasím a vyrazíme ven. Vůbec mě nepřekvapí, když hne vzápětí narazíme na Belalovy vojáky. Z nějakého důvodu se nás snaží nasměrovat do místnosti, kde je jejich král. Podaří se jim to, protože nám za chvíli nezbývá nic jiného než ustupovat.

  Vpadneme dovnitř a tam nás čeká asi dvacet vojáků. Chvíli nám trvá než je všechny pobijeme, ale nakonec zůstaneme v místnosti sami s králem Velkého Shimaronu. Je až podezřele klidný a to se nikomu z nás moc nelíbí.

  A pak zjistíme důvod jeho klidu. Je zřejmě někým ovládaný, protože na nás zaútočí pomocí síly Maryouku. Snažíme  se útočit, ale vždy kolem sebe vztyčí bariéru. A tak nám nezbývá než jen uhýbat jeho útokům a chránit Yuriho. „Jak se cítíš, Maou? Když tě zradil člověk, kterému jsi tak bezmezně věřil? Je to hezký pocit?“ ptá se se šíleným odleskem v očích. „Čím pak tě přesvědčil, že mu znovu důvěřuješ? Sladkými řečmi? Nebo snad něčím jiným?“

  Jeho Výsost se na okamžik zarazí. „Ať ti řekl cokoliv pořád chrání jen ženu, která je v tobě,“ provokuje dál Belal a současně nepolevuje ve svém útočení. Yuri mlčí, ale je na něm vidět, že král opět rozviklal jeho důvěru ve mně. Bodne mě u srdce. Opravdu mi tak málo věří?

  Náhle Gwendala zasáhne jedna ze střel energie, kterou vysílá král. „Proč?!“ vykřikne Yuri a kolem něj se začíná vytvářet modrá aura. Všichni víme co to znamená. Probouzí se v něm síla Maou.

  Za několik minut již jeho vodní hadi drží Belala ve svém sevření. „Proč rozsévat zlo a zbytečné krveprolití?“ ptá se změněným hlasem. „Proč stále chcete boj a rozepře mezi lidmi a Mazoku?“

  „A kdo říká, že to měly být rozepře mezi lidmi a Mazoku?“ ozve se výsměšně Belal. A mě to náhle dojde. On nás chtěl rozeštvat zevnitř. Chtěl, aby mi Yuri přestal důvěřovat a toužil mě potrestat. Jenže to se nestalo. On mi věří.

  „Je jen jediná spravedlnost. Musím tě zabít!“

  „Yuri!“ vykřiknu, dřív než stihne vykonat svůj trest. Jeho pozornost se obrátí na mě. „O tohle mu jde! Chtěl nás rozeštvat, copak to nevidíš? A to se mu povedlo. Přestal jsi mi důvěřovat a sobě taky. Tohle přeci Yuri, kterého znám, nechce!“ snažím se ho přesvědčit.

  Jen se pohrdlivě usměje a vodní hadi stisknou víc. „Yuri!“ vykřiknu znovu a on krále pustí. Aura kolem něj začíná mizet a on padá dozadu. Rychle k němu přeběhnu a zachytím ho do náruče než spadne.

  Vysíleně zavře oči a já jsem si v tu chvíli jistý. Miluji ho. Ne proto, že je v něm Juliina duše, ale protože je to Yuri. Ten veselý a zároveň velice silný mladík. Na okamžik ho sevřu v náručí, a pak mu pomohu na nohy.

  Belal mezitím přestal útočit a jen schlíple sedí na trůně. „Co s ním uděláme?“ optá se náhle Yozak a kývne směrem ke králi. „Odvezeme ho do Shin Makoku a tam provedeme řádný soud,“ prohodí Yuri.

  Všichni kývnou. Nikdo se však ani nehne. Jako by se na něco čekalo. Nevím na co, ale náhle vím, že to musím říct. Nevím proč, ale něco mi říká, že je to moje poslední šance. „Yuri,“ pronesu a on se na mě otočí. Za ním stojí Wolfram, připraven kdykoliv ho zachytit, protože všichni víme, že ho jeho síla vyčerpává.

  Zadívám se mu do očí a náhle mám sucho v krku. Nejsem si jistý jestli to dokážu vyslovit. Z jedné strany mě totiž propaluje varovný pohled Yozaka a z druhé zase žárlivý pohled Wolframa. Stojím od nich kousek stranou, ale oči upírám na svého krále.

  Zhluboka se nadechnu a zadívám se do nekonečných černých hlubin. U srdce se mi usadí obrovský kámen, o kterém vím, že tam zůstane navždy. Zároveň však vím, že tohle nikdy nemělo být. Že pro mě nikdy nebyla budoucnost po jeho boku. Přejdu k němu a s bolestnou něhou ho pohladím po tváři.

  Sám nevím proč to dělám. Možná proto, že se mi na prsou usadila ta prazvláštní předtucha. Ale čeho? Smutně se pousměji a pokouším se ignorovat Wolframovu ruku na jílci jeho meče. „Miluji tě, Yuri,“ zašeptám.

  Překvapeně zamrká, ale nedovolím mu nic namítnout a pokračuji. „A právě proto tě přenechám někomu, jehož city můžeš opětovat. Tobě Wolframe,“ stočím pohled na bratra, který byl stále ještě připraven se se mnou bít a doteď se na mě mračil. Nyní se jeho tvář rozjasnila, ale také v ní naskočila otázka. Yozak s Gwendalem neřeknou ani slovo. A ani já už netoužím něco dodat.

  Otočím se a vydám se pro Belala. Ten se náhle postaví a zamíří na Yuriho paží. Okamžitě mi dojde, co se chystá udělat. Rozběhnu se zpět. Nerozmýšlím se a bez sebemenšího zaváhání skočím před Yuriho.

  Ucítím tupý náraz do zad a vyplivnu krev. „Conrade!“ zaslechnu jeho výkřik a zhroutím se mu do náruče. Klesne pod mojí vahou, ale nepustí mě. Otevřu oči a zadívám se na něj. Je mi jedno, že právě Gwendal proklál Belala mečem. Jediné co v tu chvíli existuje je Yuri a jeho oči plné slz.

  Pak můj pohled padne na Wolframa, který u mě také klečí. „Postarej se o krále,“ vydechnu a poklidně zavřu oči. Vše přestalo existovat. Život skončil. V jeho náručí. Zubatá už klepe na dveře. Přes její volání však přesto ještě zaslechnu srdcervoucí výkřik: „CONRADE!“

  Už se ale nemůžu vrátit. Vše obklopila bílá záře. Duše opustila tělo a ještě naposledy pohladila tu milovanou tvář. Život skončil…