Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aiden

31. 1. 2009

Zavětřil kořist a neomylně se pustil po její stopě. Dítě, pomyslel si a mlsně se olízl. Výborně, ty jsou nejsladší.

Už slyšel dětský pláč a zlověstně se usmál. Rozhrnul větve stromu, který byl před ním a podíval se na uzlíček v černé zavinovačce, který křičel z plných plic. Dítě bylo položeno uprostřed palouku a svítilo na něj měsíční světlo. Mimoděk si pomyslel, že je to až přízračné.

Vykročil k němu a znovu zavětřil jeho slaďounkou vůni. Vzápětí však zavyl na celý les. Upír! Nějaký zmetek si dovolil dát sem upírské dítě. O to víc se těšil, jak si na něm pochutná. Zastavil se přímo nad ním a začal se k němu sklánět.

Děcko přestalo plakat. Jen na něj upíralo své rudozlaté oči. „Čistokrevný upír,“ zasyčel skrze sevřené rty. Už se do něj chtěl zakousnout, když chlapec zvedl ručku a pohladil ho po čumáku. Muže, no muže, spíš vlkodlaka, to rozzuřilo k nepříčetnosti. Bez dalšího váhání se na něj chtěl vrhnout, avšak neviditelná ochrana mu v tom zabránila.

Náhle mu svitlo. To co to dítě udělalo, to že ho pohladilo, tím se vlastně chránilo. Znovu zavětřil jestli neucítí nějaký další upírskej pach. Koneckonců mohla to být léčka. Každý věděl, že vůdce lykanů Barnabas loví sám. Jediné co cítil bylo to děcko.

Znovu se k němu sklonil a znovu narazil na překážku. Chlapec si ho prohlížel svýma bystrýma očima a cucal si přitom palec. Barnabase to vytočilo ještě víc. Otočil se a rozhodl se najít si potravu jinde.

Avšak na konci palouku se zastavil. Jeho vlkodlačímu mozku totiž cosi došlo. Ještě jednou zavyl a změnil se zpět do své lidské podoby. Byl jediným lykanem, který to dokázal během úplňku.

Vrátil se k tomu malému a sklonil se nad něj. Je to čistokrevný upír. A čistokrevní upíři jsou nejsilnější. Oni od nepaměti válčí s těmi prokletými savci lidské krve a nejen lidské. Pořád mu to bylo podezřelé. Proč by se někdo zbavoval dítěte? Obzvlášť, když jsou v tom jejich upírským světě takovou vzácností?

V jeho bystrém lidském mozku se zrodil plán…

 

Chtěl toho kluka vzít do náruče, ale opět narazil na bariéru. Ten kluk vycítil, že je to stále jeden a ten samý – vlkodlak. Barnabas se ho však rozhodl přelstít.

„Ale, ale copak to tu máme? Kdopak mohl takové krásné děťátko nechat uprostřed takového strašidelného lesa?“ promlouval k němu laskavým hlasem a s úsměvem na tváři. Děťátko na něj zaujatě hledělo. Tak zaujatě, že si přestalo cucat i palec.

Ucítil jak síla bariéry kolem něj slábne a musel se velice ovládat, aby se zlověstně neušklíbl. Když konečně ochrana povolila vrhl se na dítě. Avšak ne z důvodu, aby si ho dal k večeři. To by byla moc velká škoda.

Vzal dítě do náruče a vracel se do jejich sídla. Koneckonců dnes už lovit není třeba. Ulovil to nejlepší co mohl. Čistokrevného upíra. Ušklíbl se a podíval se dolů. Chlapec mu spokojeně spal na ruce a maličko se usmíval. V tom úsměvu mohly být vidět jeho špičáky. Další odlišení od lidského dítěte. Ty ještě neměly zuby.

Při zpáteční cestě na nikoho nenarazil. Vlkodlaci z jeho smečky moc dobře věděly, že by se neměly pohybovat v lese, ve kterém loví jejich vůdce. Sídlo bylo prázdné až na hlídky, které ho neviděly. Moc dobře věděl, jak je obelstít.

Vešel do své ložnice a položil to malé upíře na postel. Chlapec dál klidně spal, ale on věděl, že bude brzy chtít pít. Koneckonců netuší jak dlouho už je to dítě na světě. Ještě jednou si ho prohlédl a pak znovu vyrazil na lov. I on potřeboval jíst.

Nejraději by sice zakousl nějakého upíra, ale jeho pomstychtivost trochu mírnilo ten prcek u něj na hradě. Změnil se zpět do své vlčí podoby a vyrazil do lesa. Ulovil si nějakého kance a vysokou. Nebylo to sice nic moc, ale nějak se živit musel.

Nakonec ulovil ještě pěknou laňku pro to malé, kdyby dostalo hlad. Neměl v úmyslu mu předhazovat svoje lidi. Měl úplně jiné úmysly. Zlomyslně se usmál.

Když se vracel z lovu už svítalo a on se automaticky proměnil v člověka. „Barnabas se vrací!“ zvolaly hlídky, které ho tentokrát viděly. Tvářily se trochu zmateně. Jejich vůdce totiž nikdy nepřinesl domů kořist. Něco se stalo. Něco významného.

Naproti mu vyšly jeho lidé. „Co se stalo, šéfe?“ optal se Delmar jeho pravá ruka a zároveň jeden z prvních a nejstarších vlkodlaků, které Barnabas stvořil, a zvědavě si ho prohlížel.

„Dnes večer jsem ulovil opravdu zvláštní kousek,“ prohodil tajemně. Pár lidí se kolem něj shromáždilo a prohlíželo si laň. I Delmar ji zvědavě zkoumal. „Nepřijde mi ničím zvláštní,“ odvětil a Barnabas se ušklíbl.

„Já taky netvrdil, že je to tahle laň,“ odvětil a vydal se do hradu a vzápětí do svého pokoje. Delmar ho následoval, nikdo jiný se neodvážil. Tmavovlasý muž se překvapeně zastavil, když uviděl na posteli ležet to dítě.

Barnabas se spokojeně ušklíbl nad jeho údivem a hodil laň na zem. Dítě na něj upíralo své rudozlaté oči a opět si cucalo palec. Vlkodlak si všiml jak mu z prstíku teče krev. On pije svou vlastní krev, pomyslel si udiveně.

Sklonil se k mrtvém zvířeti a ukrojil kus krvavého masa. To pak podal dítěti, které ho uchopilo do svých ruček a začala sát. „To je…,“ vydechl Delmar, který se konečně vzpamatoval z překvapení.

„Upír. A čistokrevný,“ doplnil ho Barnabas a pásl se pohledem na jeho údivu.

„Co s ním hodláš dělat? Jestli někdo přijde na to, že to dítě je tady, vyhladí nás. Tím spíš, že je to čistokrevný upír.“

„Přestaň to dramatizovat, vím co dělám,“ štěkl Barnabas a Delmar okamžitě zmlkl. Vůdce vlkodlaků se otočil zpět na dítě, které je sledovalo zvědavým pohledem. Udiveně zjistil, že kus masa z laně je dávno pryč a dítko si opět cucá palec, tentokrát však bez toho, aby pil svou krev.

Delmar mlčky sledoval vychytralý výraz svého vůdce, který hleděl na dítě. „Máš s ním plán, je to tak?“ optal se.

„Ten nejlepší. Zasadíme upírům ránu pod pás.“

„A ta bude?“ nadzvedl obočí.

„Svolej radu Deseti. Chystám se vám sdělit svůj brilantní plán.“ Delmar s lehkou úklonou zmizel ve dveřích. Svolal deset vlkodlaků, které stvořil sám Barnabas a vytvořil z nich své nejoddanější.

 

„Jak se to mohlo STÁT?!“ zuřil tmavovlasý muž a rázoval po pokoji. Další dva – oba bělovlasí – se krčily u dveří.

„Omlouváme se nejvyšší,“ vydechl jeden z nich a poklekl na jedno koleno.

„Vstaň, Farayi,“ vyzval ho. „Musíme ho najít. Jdeme,“ pronesl a černý plášť za ním zavlál. Oba dva Strážci vyrazili za ním.

 

  „To přeci není možné,“ vykřikl kdosi.

  „Vždyť to nemůže vyjít!“ ozval se další.

  „Rozcupují nás na kousky, až na to přijdou. Neudělá-li to on sám!“

  „TICHO!“ zahřímal Barnabas a všichni z Deseti zmlkli. Právě jim totiž přednesl svůj geniální plán. Avšak nesetkal se s takovým ohlasem, jaký očekával. Všichni do jednoho tomu totiž nevěřil. A co byl ten úžasný plán? Chtěl vychovat toho upíra tak, aby zabíjel vlastní rod.

  „Upír přeci nikdy nezabije svého druha. Je to jejich zákon,“ odvážil se pronést jeden.

  Barnabas ho probodl pohledem. „Jenže mi toho upírka naučíme naše zákony. Náš nejdůležitější zákon…“ nechal vyznít do ztracena a čekal, zda to dopoví.

  „Zabíjet upíry!“ ozvalo se sborově a Barnabas si spokojeně zamnul ruce.

  „Přesně tak, mí druhové, zabíjet tu podřadnou rasu, která si dovoluje tvrdit, že je významnější než naše!“ bouchl pěstí do stolu. Za chvíli se ozvalo desatero bouchnutí.

  „Takže už nechci slyšet další řeči, o tom, že ho nedokážeme převychovat. My to totiž dokážeme!“ s těmito slovy propustil radu Deseti a odešel. Vracel se k tomu upířímu děcku.

  To si klidně hovělo v jeho posteli a cucalo si prst. Uřízl další kus masa z laně a podal mu ho do malých ruček. Dítě ho okamžitě chytilo a strčilo do pusy. Spokojeně se mu přitom blýskalo v očích.

  „Jak se budeš jmenovat, upíře? Přeci ti nebudu pořád říkat upíre,“ mumlal si pro sebe. Vrátil se ke dveřím, kde předtím nechal ležet košík, ve kterém byl uložen ten malý upír. Chtěl zjistit jestli tam není nějaký lístek s jeho jménem. Kupodivu ho tam opravdu našel. Aiden.

  „Aiden,“ zamumlal si. Kdo mohl to upíří děcko nechat uprostřed lesa, kde lovil vůdce lykanů? Dumal nad tím, ale nemohl na nic přijít. Přeci si nemysleli, že by je to děcko mohlo ohrozit. Jak?

  Přemýšlel jestli by mu měli nechat jméno, které jim napsali. Pak si ale uvědomil, že ano. Bude pro upíry větší rána, když budou vědět, že je vraždí jejich druh. A co víc, jejich čistokrevný upír. Zašklebil se a posadil se na židli kousek od postele. Pozoroval dítě.

  To si teď spokojeně cumlalo palec a pozorovalo ho těma svýma rudozlatýma očiskama. Pak je spokojeně zavřelo a usnulo. I Barnabas začal být unavený. Lehl si vedle něj a zavřel oči. Na rtech mu hrál lehký úsměv. S výcvikem začnou až bude to dítě připravené.

 

  „Barnabasi! Barnabasi!“ křičel šestiletý chlapec s rudozlatýma očima.

  „Co tady ječíš, Aidene?“ ozval se Delmar a pocuchal mu černé vlasy. Chlapec hbitě uhnul a vyplázl na něj jazyk. Vlkodlak se usmál. „Tak co tady ječíš?“ optal se znovu.

  „Hledám Barnabase,“ odvětil chlapec.

  „No to vím taky, jinak bys tu asi neječel jeho jméno, ne?“

  „Slíbil mi, že budeme dneska cvičit,“ zamumlal a šklebil se na Delmara.

  „A co máte cvičit?“ ptal se.

  „Obranu proti upírům,“ zaškaredil se. Delmar se ušklíbl. Ten kluk se vůbec nechoval, jako by byl sám upír. Vypadalo to, že se Barnabasovi jeho plán dařil. Aiden se choval spíše jako jeden z nich, než jako příslušník upírů.

  „Můžeme trénovat spolu,“ pronesl a uchopil ho za ruku. Přes všechno, co kdysi prohlašoval si Aidena oblíbil. Nedával na něj dopustit. Chlapec se usmál a přikývl. „Tak jo, ale doufám, že se Barnabas nebude zlobit,“ pronesl.

  „Nemusíš se bát, je zrovna někde na lovu. Bude rád, když budeš trénovat, i když tady není.“

 

  „Jsem upír, že Barnabasi? “ ozval se devítiletý chlapec. Vlkodlak vzhlédl od knihy, kterou zrovna četl a zadíval se na něj.

  „Jak jsi na to přišel, Aidene?“ optal se klidně.

  „Dejme tomu, že mám tesáky? A nikdy se neměním za úplňku stejně jako vy,“ pronesl se sarkasmem, který pochytil od Barnabese.

  „Ano jsi upír, Aidene, ale tvůj rod tě zahodil v lese, hned jak ses narodil. Našel jsem tě a vychoval. Proto jsi považován za jednoho z nás.“

  „Proto chceš, abych je zabíjel? Protože mě prostě jen tak pohodili v lese?“ ptal se s naivností dítěte.

  Vlkodlak se usmál a posadil si ho na klín jako hodný tatínek. „Přesně tak, ty kluku,“ pocuchal mu vlasy. „Přeci jsem tam nemohl takové malé škvrně jako ty nechat, aby ho sežrali nějací vlci.“

  Aiden se usmál a stočil se mu do náruče. Na Barnabasových rtech se objevil krutý úšklebek.

 

Stál na dvoře a hleděl do dálky. Právě dovršil patnácté narozeniny a Barnabas mu řekl, že musí podstoupit vrcholnou zkoušku. Nevěděl, co si pod tím pojmem představit. Zřejmě budu lovit nějakého upíra, pomyslel si a ucítil jak se mu v krvi bouří adrenalin. Byl sice jedním z nich, ale sotva se narodil odhodili ho jako kus hadru. A ještě k tomu mezi vlkodlaky. Mohl být klidně mrtvý.

  „Vidím, že jsi již připravený na svou poslední zkoušku, Aidene,“ ozval se za ním Barnabas.

 „Zdravím tě, Barnabasi,“ pronesl a mírně se mu uklonil. Byl jediným zde, kdo to tak dělal. Bylo mu to fuk. Stejně cítil, že ostatní vlkodlaci si na něj nezvykli. Zřejmě čekali, kdy jim vrazí kudlu do zad. Věděl, kdy to udělá. Ve chvíli, kdy ho některý z nich zradí.

  „Do našich lesů se zatoulal upír,“ pronesl Delmar.

  „Nevíme co tu dělá, proč tu je, ale je tady. Znesvětil náš ráj, náš klid,“ pokračoval Barnabas.

  „Tvým úkolem je toho upíra zneškodnit,“ dokončil Delmar.

  Mladík si je prohlížel svým rudozlatým pohledem. Pak vzhlédl k nebi. Byla noc, nádherná, vlahá letní noc, měsíc byl zrovna v novu. Jistě ani on, i když byl v něčem zvláštní, nemohl ven za slunce. Shořel by na prach. Jak poeticky to znělo.

  „Dobře,“ přikývl. „Je mi jasné, že takhle jednoduché to není. Jaké pasti jste mi nachystali?“ optal se s úšklebkem.

  Na svůj věk je až moc sarkastický, pomyslel si Delmar.

  „Překážky?“ podivil se Barnabas se lstivým úsměvem na rtech. „Jaké překážky, drahý Aidene?“

  A tak už upír na nic nečekal a zmizel v tmavém lese. Viděl perfektně, jako by byl bílý den, takže nebyl problém, aby ty překážky případně našel. A že tu nějaké jsou o tom nepochyboval ani v nejmenším.

  Na první narazil hned vzápětí. Zpoza stromu se na něj vrhl vlkodlak z jejich „klanu“. Jen se lehce uhnul doprava a vlkodlak narazil do kmene za ním. Omráčený se svezl k zemi. Aiden ho chladně pozoroval. Ano, možná byl jimi vychován, ale také věděl, že Barnabas to nedělal nezištně. Kdysi jako dítě tomu věřil. Čím starší však byl, tím jistěji věděl, že tím něco sleduje. Bylo mu jedno co. On upíry nenáviděl, protože ho odhodili jako smetí. Jaké důvody má Barnabas ho nezajímalo.

  Překonal několik dalších překážek. Na okamžik zaslechl šramot. Byl sotva slyšitelný, což svědčilo o tom, že kořist není tak lehkou kořistí. Že kořist většinou bývá lovcem. Zastavil se a zaposlouchal se. Podle kroků, které slyšel, byť jen chvíli, bylo zřejmé, že dotyčný něco hledá.

  Tiše se plížil vpřed. Zavětřil. Cítil ho zcela zřetelně, pach upíra. Vyrazil za ním. Tiše, aby ho nezaslechl, protože věděl, že i on musí mít dobře vyvinuté smysly. Co on ví, třeba je lepší než on. Silnější. Třeba ho Barnabas poslal na jistou smrt. Bylo mu to jedno. Jediné co v tu chvíli existovalo byla kořist. Ten upír.

  Konečně ho spatřil. Klečel uprostřed palouku na jednom koleni a skláněl se k zemi. Zřejmě kontroloval stopy, které zde někdo zanechal. Všiml si, že upír zavětřil a zvedl hlavu. Rozhlédl se kolem. Aiden se hbitě schoval za jeden ze stromů a dál mlčky nepřítele pozoroval. Hodnotil. Porovnával síly.

  Poznal, že upír je ve střehu, protože se opatrně zvedl a vyrazil ke stromům, mezi nimiž se zřejmě chystal zmizet. Avšak Aidenovi stačil jeden skok a stál za ním. Upír ztuhl. Neotočil se. Jen stál na místě a čekal.

  Mladý lovec se ušklíbl a vytáhl z rukávu kolík. Zvedl ruku a bodl. Avšak s údivem zjistil, že upír před ním dávno nestojí. Nevěřícně zamrkal a rozhlédl se kolem. Ovšem po nepříteli ani stopa. Vůbec si nevšiml, že zmizel. Byla to jen sekunda vteřiny, když se podíval na kolík a v tu chvíli on zmizel. Naprosto nehlučně, ani vzduch nezavířil, prach se nezvedl.

  „Ještě se setkáme!“ zařval rozzuřeně a pak se rozplynul mezi stíny v lese.

 

  Sledoval ho jak mizí mezi stromy. Věděl, že ho mohl zabít. Kdyby znal všechny své schopnosti a měl je probuzené a dokonale pod kontrolou, mohl ho zabít bez jakékoliv námahy. Avšak, on byl stále ještě dítětem. Ale byl naživu.

  Byl rád, že může přinést dobré zprávy.

 

  Aiden se vracel do hradu. Nechtělo se mu tam, protože věděl, čeho se dočká. Výsměch, chlad a trest, který pro něj Barnabas připraví. Ten upír mu ležel v žaludku. Myslel si, že už ho má, že ho zabije a on si najednou prostě zmizel. Snažil se ho ještě najít, ale nepodařilo se mu to. Ani ho už necítil.

  „Otevřete bránu!“ zařval a mohutná vrata se začala otevírat. Vstoupil na dvůr, kde samozřejmě stáli všichni vlkodlaci vyřazení jako vojáci. Tohle si přeci nemohli nechat ujít.

  „Říkal jsem, že to nedokáže!“ zvolal kdosi a Aiden ho zpražil ledovým pohledem.

  „Měl jsi na toho upírka poslat někoho z nás!“ vykřikl další.

  „Je to slaboch!“

  „Jednoho dne nám bodne dýku do zad, já to říkal od začátku!“

  „TICHO!“ zařval Barnabas, který si klestil cestu k Aidenovi. Jakmile stál před ním, vlepil mu pořádnou facku. Mladík na něj vzpurně hleděl a skrz tesáky zlostně zasyčel. „Jak jsi mohl takhle zklamat?!“ ptal se ho skrz sevřené rty.

  „Prostě se to stalo. Tvoji lidé taky vždycky nepřinesou kořist!“ vyštěkl.

  „Ale to je něco jiného, ty drzoune!“ vykřikl kdosi.

  „Ticho! Za to, že jsi nesplnil úkol, který jsem ti zadal tě čeká trest. Doufám, že s tím počítáš,“ ušklíbl se.

  Aiden jen kývl. Nebylo nutné na to něco říkat. Co taky?

  Barnabas mávl na dva silné vlkodlaky a ti chytili mladíka za ruce. Věděl, že by stačilo jen trochu jeho síly, aby se dostal z jejich sevření, ale neviděl důvod. Proč odsud utíkat? Měl se celkem fajn. Občas.

  Přivázali ho na kůl u jednoho z domů. Aiden věděl, co ho čeká. Slunce. Právě totiž začínalo vycházet. Popálení od slunce bylo hodně bolestivé, ale nehodlal Barnabasovi ani jeho tlupě ukázat, že má slabost.

  Sledoval jak se sluneční záře pomalu sune po zemi až k jeho nohám. Dotklo se špiček jeho bot a z nich se začalo kouřit. Stiskl rty, aby nezačal křičet, protože bolest byla opravdu nesnesitelná. Když se dotkla jeho kotníků, věděl, že se na ně dlouho nepostaví. A také to, že kdyby ho nedrželo lano u sloupu sesunul by se k zemi.

  Paprsky se pomalu sunuly výš. Barnabas kývl a ti dva parchanti ho odtáhli do stínu domu, kde ho nechali ležet na zemi. Stočil se do klubíčka a zatínal pěsti. Vzteky téměř brečel. Kotníky ho bolely jako čert, ale nevydal ani hlásku.

  Nakonec vyčerpáním usnul.

 

  Stál na dvoře a hleděl na měsíc. Ten byl v úplňku, tudíž téměř všichni vlkodlaci byli na lovu. Včetně Barnabase. Byl rád, že má chvilku pro sebe, protože od osudného selhání před dvěma lety mu nedali pokoj. Stále něco dělal, stále ho zaměstnávali. Lov, boj, obrana a zase lov. Lovil sice jen malá zvířata, protože žádný upír se sem dlouho nezatoulal. Možná se báli.

  Ironicky se ušklíbl. Čeho by se mohli bát? Vždyť mu tenkrát zmizel. Utekl mu a on tehdy krutě zaplatil. Na kotnících má ještě teď jizvy. Zatnul pěsti a zavřel oči. Nechal vítr, aby ho laskal po tvářích a pohrával si s jeho černými vlasy.

  Užíval si chvíli klidu, když v tom to ucítil. Zavětřil TOHO upíra. Toho, který mu unikl přede dvěma lety. Ten pach nikdy nezapomněl. Nevěděl, čím to bylo, ale prostě to tak bylo. Vyklouzl ven zadními vrátky, o kterých téměř nikdo nevěděl.

  Splynul se stíny lesa a vydal se za stopou, kterou zavětřil. Věděl, že tentokrát mu neunikne tak snadno. Cítil to. Trvalo mu několik minut než ho našel. Opět stál uprostřed palouku, klečel na jednom koleni a hlavu skloněnou. Přesto si byl Aiden jistý, že o něm ví. Sálalo to z každého póru jeho těla.

  Ani se nenamáhal nějak za ním plížit. Nemusel. Stříbrovlasý muž se pomalu zvedl. Aiden čekal, že se otočí, ale neudělal to. Jen stál a čekal, až k němu dojde. Teď by ho mohl zabít, poznal to. Ale nezabil. Jen hleděl na jeho záda.

  Světlovlasý upír se velice pomalu otočil.

  Aiden si ho prohlédl. Zelenozlaté oči, u pravého oka měl zvláštní černý ornament a na krku mu visela rubínová kapka. Poznal o koho se jedná. Byl to Strážce. Nevěděl, jak to ví, nebo proč, prostě to věděl.

  Mladý upír před něj poklekl na jedno koleno a sklopil hlavu. Aiden ho mlčky pozoroval. Hleděl na jeho stříbrné vlasy a natáhl ruku před sebe. Chtěl ho pohladit, ale okamžitě si to rozmyslel a svou ruku stáhl.

  A pak řekl něco, co jim oběma vyrazilo dech. „Farayi.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kde je pokračovanie?

(Mekare, 4. 11. 2009 19:08)

zacat takuto toviedku a potom prestet sa nerobi.. dufam ze pokracovanie este mozeme ocakavat.. poviedka zacala velmi dobre a skoncila napinavo a je to nemoralne nechavat ju tolky cas nedopisanu..

Kde je pokráčko?

(Rosetta, 10. 8. 2009 0:17)

*zděšeně se rozhlíží kolem*
Prosím pokračování! Tohle je tak užasná povídka! Prosím dopiš jí... *smutně kouká na Keiro-sama*

mooc...krásný...

(Wendy, 24. 2. 2009 18:42)

tak rychle pokráčko..protože jsem napnutá....jako struna:D..

upírci:)

(angie, 19. 2. 2009 19:02)

ach... *pradie nadšením* upíri sú proste moji miláčikovia. ako potenciálne jedlo by som to tak brať asi nemala, ale sú proste neodolatelní.
zdá sa, že nie som sama. upíri sú proste in. už sa teším na pokračko a nemusí byť ani tak skoro. odkedy nemám čas chodiť na net, naučila som sa trpezlivosti, takže... dovi o mesiac. ale ak tu nič nebude... budem zlá :)

Upírci, jo? XD

(Talí, 17. 2. 2009 20:50)

Talí plně souhlasí s Tobari XD, moc a moc ráda upírky XD :oP mňo.. myslím že jinde se to i projevilo, ale to sem tahat nebudeme :oP - mohla bych plakat XD

Je to prostě jiný příběh a opět krásný :o) jen se bojím toho že to sem bude přibývat po měsíčních pauzách a tak :o( pak navíc dojde nápad a nevím co pak zas :o( nejradši bych to okomentovala až to skončí, najednou XD

A sakra.. Aiden je sympaťák každým coulem XD sice jsem.. úchylná na blonďáky XD ale to pořád nemění můj názor na tmavovlasý :oP sllint :oP

Zkrátka se mi tenhle příběh líbí a čárka, tečka, vykřičníík :oD a nezkoušej Talínku nazlobit :oP nebo mi vykouknou rohy XD - stejně říkáš že je mám XD O:o)

Vampiiricii ^___^

(Tobari-chan, 9. 2. 2009 1:09)

Tobari má rada vampiirikov ^^ Zas mám byť na čo zvedavá a závisláá... Muhehehee a že ho chcel pohladiť...*-* Aaach...*vidí sh-ai a yaoi úplne vo všetkom* Teším sa na ďalšiu časť ^^

^_^

(Sax, 6. 2. 2009 12:06)

Moc hezké, to jsem teda vážně zvědavá, na kterou stranu se teď Aiden přikloní O.o (už se těším na pokračování) ^_^

...

(Chris, 5. 2. 2009 10:48)

Héé to si rozhodně nechám líbit cyklus s takovýmhle tématem a ještě navíc od tag skvělé autorky jako je Keiro..

Snad pokráčko na tag užasný začátek dorazí rychle =)

...

(tess, 1. 2. 2009 21:48)

no nevim co napsat. snad jenom to, že doufám, že sem rychle přibude další pokráčko. tahle povídky je super. ale toho hlavního lykana si asimoc neoblíbim.;-D

=0)

(Teressa, 1. 2. 2009 15:52)

fiiiiiiiiiha...vyzera to naozaj skvele....uz sa neviem dockat pokracovania=3 rychlo prosim =)

Tedy to

(Kat, 1. 2. 2009 13:16)

mně dostalo. Vlkodlaci a upiří. Jsem zvědav na další dílek a jsem ráda, že to s tím psaním nemyslíš vážně a začala jsi další cyklus. Kruci už teď se na to těším jako mrně.
Řeknu ti jsem napjatá poč ho a kdo ho tam odhodil. A je jasné, že ani jednu skupinu nijak nemiluje. Stane se upírem samotářem?
Tak tentokrát další dílek sím

Miluju upírky ^w^

(Fussi-chan, 1. 2. 2009 12:49)

A vlkodlaky taky... che ché. A tenhle cyklus vypadá víc než zajímavě. Takže ne, že nás budeš dlouho napínat! A Yuiko má pravdu - tohle číst po Hellsngovi, prostě krása XD I á se těším na pokráčko ^^

*_*

(Yuiko, 31. 1. 2009 22:41)

Jeee já se tak těším na pokráčko xD Hej je fakt zážitek todle číst po Van Hellsing xD Jeden upír a vlkodlak za druhým xD Nádherná povídka ;)

.....

(akyra, 31. 1. 2009 13:23)

kdy bude pokráčko tako vý nádherný příběh plossíííííím

parada

(Alienne, 31. 1. 2009 12:01)

Neviem sa dockat pokracovania... Uz vidim, ze toto bude spolu s Dennikom moj oblubeny pribeh ^^