Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Beze slov...

20. 9. 2008

Slunce se již klonilo k západu, když mladík s mírně nazrzlými vlasy, vyšel z jedné z početných budov na rušné ulici New Yorku. Měl zpoždění, což ho velice znervózňovalo. Už měl být dávno doma, protože na něj čekal otec, ale jeho hodina se protáhla. Rozhodl se proto, že si zkrátí cestu jednou z tmavých uliček, kterých bylo v tomhle městě nespočet.

Bedlivě se kolem sebe rozhlédl, než do jedné z nich vklouzl. Pevně si k sobě přitiskne svou aktovku, ve které má různé nákresy, které jsou potřebné k jeho keramickým pracím. Náhle ho upoutá jakýsi hluk. Prudce se otočí a uvidí asi čtyři chlapce, spíš starší dorost, jak se k němu přibližují s úšklebky na tvářích. „Ale, ale copak to tady máme? Hluchoně Máťu. Neměl bys už být dávno doma?“ pošklebuje se jeden z nich, který se zřejmě prohlásil za vůdce.

Mladík se maličko přikrčí. Rozhlédne se po nějaké únikové cestě, ale stačili ho mezitím obklíčit. Neslyšně si povzdechne a upře na ně vzdorný pohled. „Tak přeci křič! Volej o pomoc, škemrej ať tě necháme na pokoji.“ Matias, nebo také Hluchoň Máťa, jak ho nazvali, ho probodává vzdorným pohledem. „Ups, já vlastně zapomněl. Ty přeci nemůžeš mluvit!“ Okolostojící individua se začnou chechtat na celé kolo.

Matias si je nenávistně prohlíží. Jenže je mu naprosto jasné, že proti nim nemá šanci. Chodil na keramiku, ne na aikido. A věděl, že není dost rychlý, aby unikl čtyřem o dost starším klukům. Nezbývá mu než odevzdaně čekat, co bude dál.

Přesto když dopadne první rána, pokouší se aspoň trochu bránit. Jenže na to nemá sílu. Po pár pěstích padne v bezvědomí k zemi. chuligáni nad ním ještě chvíli stojí a pozorují jeho bezvládné tělo. Jeden z nich se napřáhne a ještě jednou ho kopl. Pak zaslechli zvuk sirén a raději se rozutekli.

Avšak sirény nejeli pro bezvědomého mladíka, nýbrž k nějaké vážné autonehodě. Vždyť mladého Matiase nikdo nemohl vidět. A pokud ano dělal raději, že nic nevidí. Kdo by v téhle době pomáhal někomu cizímu? Každý měl svých starostí dost.

 

Každý až na černovlasého mladíka, který šel asi o hodinu později kolem. On sám nevěděl, co ho přinutilo se do té uličky podívat. Původně chtěl prostě jen projít. Jenže tam stočil pohled a okamžitě ho upoutal mladík ležící na zemi.

Neváhal ani vteřinu a vykročil k němu. Poklekl vedle hnědovlasého mladíka a na okamžik se zarazil. Rychle se však vzpamatoval a jemně s ním zatřásl. „Slyšíš mě?“ zeptal se, ale neznámý dál ležel bez známky vnímání.

Achim děkoval prozřetelnosti za to, že za rohem parkoval auto. Opatrně vzal mladíka do náruče a vyšel z uličky. Pár lidí se za ním sice ohlédlo, ale bylo mu to jedno. On se mu aspoň rozhodl pomoci na rozdíl od nich.

Došel ke svému starému pick-upu a opatrně položil mladíka dovnitř. Sám si sedl za volant a rozjel se. Jel pomalu, téměř krokem, protože ulice města byly v tuhle dobu v plném provozu. Občas sice na někoho zatroubil, ale jinak byl celkem klidný.

Zastavil na červenou a očima zabloudil na tvář na sedačce vedle sebe. Změnil se, pomyslel si trochu smutně, ale dál svou myšlenku nestihl rozvést, protože ho zezadu vytroubil nějaký rozzuřený řidič.

Šlápl na plyn a opět se proplétal dopravou ke svému skromnému podkrovnímu bytu téměř na konci města. Konečně po půlhodinové snaze zaparkovat, vystoupil z auta a vzal do náruče mladíka. Vystoupal s ním, překvapilo ho, jak je lehký, do čtvrtého patra a otevřel si dveře.

Opatrně ho položil na postel a rozhodl se zkontrolovat jeho stav. Rychle prohlédl jeho zranění a celkem si oddechl, když viděl, že jsou spíše povrchového rázu. I když bolet budou stejně.

Sklonil se k němu a sáhl mu na čelo. Zjistil, že sálá horečkou. Rychle mu sundal boty a dostal ho z mikiny. Pak ho přikryl a odběhl do koupelny, aby se podíval na žalostný stav své lékárničky.

Vrátil se zpět do pokoje a zjistil, že mladík je vzhůru a hledí na něj mírně zmateně. A že se přitom třese zimnicí. Přešel k němu a přinutil ho spolknout aspirin. Dal mu napít vody. Teprve po této proceduře, která mu přišla nesmírně důležitá, se posadil na okraj postele.

Viděl v jeho očích strach, ale nevěděl co říct. Zhluboka se nadechl. „Nemusíš se bát, tady jsi v bezpečí,“ promluvil tiše, aby ho ještě víc nevyděsil. Mladík stále mlčel. „Jmenuji se Achim a ty?“ Čekal, že se v jeho očích zableskne poznání, ale nebylo tomu tak. Stále v nich mohl vidět jen strach a váhání. Co se to s ním stalo?, divil se v duchu.

Náhle se mladík v posteli pohnul a cosi udělal rukama. V Achimovi by se krve nedořezali. On byl němý. Pomalu vstal, vytáhl z šuplíku tužku a papír a obojí podal mladíkovi. Ten rychle cosi naškrábal. Matias

„Jmenuješ se Matias?“ optal se.

Přikývl a zase něco horečně naškrábal. Proč jsi mi pomohl?

„Měl jsem tě tam nechat ležet v bezvědomí a čekat, jestli si tě někdo všimne a zavolá ti pomoc?“

Matias zavrtěl hlavou. Achimovi došlo, že si na něj nepamatuje. Avšak on ho poznal. Před deseti lety, tomu tehdy bylo čtrnáct, se musel odstěhovat s rodiči. Matias byl jeho přítel a byl o tři roky mladší. Zůstal zde s otcem, protože jeho matka od nich odešla. Bylo to zrovna ve stejnou chvíli, kdy se Achim měl stěhovat.

Tehdy byl Matias veselý, malý kluk. Proto Achima tolik překvapila jeho proměna. Z veselého kluka se stal bojácný mladík.

„Jsi němý od narození?“

Ne, stalo se to asi před čtyřmi lety.

„Takže normálně slyšíš, je to tak?“

Matias opět přikývl.

„Měl by sis odpočinout, Matiasi. Až ti bude lépe doprovodím tě domů.“

Všiml si jak sebou mladík maličko trhl, ale bylo to jen chvilkové, protože se to Matias snažil zakrýt. Co se tady během těch deseti let událo?, divil se v duchu. Matias však souhlasně kývl a on se nestačil na nic zeptat.

„Odpočiň si tedy,“ prohodil a odešel z ložnice. V zádech přitom cítil pátravý pohled zelenošedých očí.

 

Stojí v koupelně a pozoruje svůj odraz v zrcadle. Copak se za tu dobu tolik změnil, že ho jeho dobrý přítel nepoznal? Prohrábne si vlasy a zašklebí se. No což. Nebude mi připomínat něco na co evidentně zapomněl.

Jediné co mu leželo v hlavě byla Matiasova němota. Achim uměl znakovou řeč, ale nechtěl mu to říkat. Ani neví proč. Možná si myslí, že to tak pro ně bude lepší. Pokud půjde vše dobře tak Matiase doprovodí domů a už se neuvidí. Nechce jitřit staré rány, které stále bolí. Nechce ho znovu vídat a vědět…  

Vědět, že všechno mohlo být úplně jinak než dnes. Vyšel z koupelny a zavřel za sebou dveře. V kuchyni ho překvapil Matias sedící na židli u stolu a nejistě se rozhlížeje kolem. „Děje se něco?“ optal se tiše.

Mladík si zapomněl vzít tužku a papír a tak v znakové řeči řekl. „Mám hlad.“ Maličko se začervenal a Achima to spíše pobavilo.

„Tak bychom ti měli dát něco k jídlu, ne?“ odvětil s lehkým úsměvem.

„Ty rozumíš znakové řeči?“

Pouze přikývl a dal do mikrovlnné trouby ohřát to co mu zbylo z oběda. Posadil se naproti Matiasovi a jen ho tiše pozoroval. Mladík před ním se maličko ošil, protože mu to zřejmě nebylo moc příjemné.

Místností se ozvalo pronikavé cink. Achim se zvedl a vyndal jídlo a podal ho Matiasovi. „Není to nic moc, ale na ukojení hladu by to mělo stačit,“ prohodil s mírným úsměvem.

„Díky.

„Nemáš zač,“ odvětil a podepřel si rukou bradu. „Už je ti lépe?“ optal se po pár minutách, kdy ho nechal v klidu jíst.

„Ano je. Děkuji.“

„Neděkuj mi pořád,“ mávl nad tím rukou. „Budeš si chtít ještě odpočinout, nebo tě mám odvézt domů?“

„Ještě mi není zase tolik dobře.“

Achim si všiml jeho váhání. Tušil, že se Matias nechce vrátit domů, ale nechtěl se v tom nějak rýpat. „Dobře, můžeš tady zůstat jak dlouho budeš chtít. Nediv se, že je tady takový nepořádek, ale zrovna před měsícem jsem se přistěhoval a nestihl jsem to dát ještě dohromady.“

„Pomůžu ti jestli chceš.“

„To nebude nutné,“ odvětil s lehkým pousmáním.

„Prosím, chtěl bych se ti nějak revanšovat za to, co jsi pro mě udělal.“

„Udělal by to každý,“ ošil se.

„Neudělal a ty to víš. Kdyby tomu tak bylo neležel bych tam ještě ve chvíli, kdy jsi šel kolem.“

Achim musel uznat, že má pravdu. Nechali by ho tam ležet, možná i zemřít. „Dobře tedy, ale nejdřív si odpočineš, ano?“

Matias přikývl a vstal ze židle. Maličko se zapotácel. Achim okamžitě vyskočil a podepřel ho. Držel ho v objetí a mlčel. Jen si vychutnával jeho blízkost. Teplo toho mladého těla. Chyběl mi, pomyslí si mírně překvapeně. Ještě okamžik ho k sobě tisknul. Pak se od něj odtáhl a zadíval se mu do očí. „Jsi v pořádku?“

Matias se mu vyvlékl ze sevření a nejistě se usmál. „Nic mi není.“

„To jsem rád. Pojď, doprovodím tě do postele.“ Mladík neodporoval a nechal se uložit. Achim rychle odešel z pokoje a nechal ho jeho myšlenkám.

 

Ležel v posteli a přemýšlel. Ten Achim mu připadal povědomý, ale nevěděl odkud. Má minulost zamlženou, nepamatuje si téměř nic. Jen bolest a strach. Pevně zavře oči a pokusí se usnout. Přeci jenom nerad vzpomíná. Nenávidí vzpomínky. Vzpomínky bolí. A on už nechce bolest.

Jenže věděl, že zase přijde. A on se nemůže bránit. Nedokáže to. Má strach. A toho se zřejmě nezbaví. Jen ve snech ho pronásleduje klid. Klid a utěšující dotek čísi konejšivé dlaně. Avšak neví, kdo je ten neznámý. Nikdy ho nevidě. Jen ta ruka. Ten mír, který sebou přináší.

Pouhá vzpomínka na ten dotek ho ukolébá do spánku.

 

Achim stojí ve dveřích a pozoruje spícího mladíka. Ten sebou občas trhne, jak jeho sny zřejmě provázejí noční můry. Tak rád by ho jich zbavil, ale věděl, že na to nemá právo. Přejde k posteli a nakloní se nad něj. Lehkým pohlazením po čele se pokusí smazat ty ustarané vrásky, které se na něm rýsují.

Ještě chvíli nad ním stojí, ale nakonec vyjde z pokoje. Je rozhodnut z Matiase dostat, proč se mu v očích objevil ten výraz, když mluvili o otci. Bezmocně zaťal pěsti, jak stále nemohl uvěřit tomu, co se dnes dověděl. Nemohl věřit tomu, že neuslyší Matiasův smích.

Stoupl si k oknu a zadíval se na rušnou ulici. Často takhle utíkal z reality, ponořen do vlastních myšlenek a snů. Avšak dnes se žádný sen nedostavil. Jen zelenošedé oči, které se kdysi uměly i smát.

Městečko už pohltila tma a on přesto stále stojí u okna a hledí ven. Vidí svůj odraz ve skle. Vidí to jak se změnil. Poprvé po letech se vidí jinýma očima. Očima Matiase. Nediví se, že ho nepoznal. Vypadal teď úplně jinak.

Černé vlasy měl delší než předtím, rysy tvrdší, nos maličko nakřivo, jak mu ho kdysi zlomil jeden kluk při rvačce. Jen černé oči zůstaly stejné. Jen ty oči. Trochu pokřiveně se na sebe usměje a odvrátí se od okna.

Překvapeně mrkne, když ve dveřích ložnice uvidí stát Matiase s roztomilým vrabčím hnízdem na hlavě a bosého. Nemůže si pomoci, ale náhle mu připadá nesmírně sexy. Udělá váhavý krok k němu, pak další a další až se zastaví těsně před ním.

Mladík na něj mlčky hledí. Připadá mu jako by o něco prosil. Ale on neví o co. Natáhne ruku a jemně ho pohladí po tváři. „Stalo se něco, Matiasi?“ optal se tiše.

„Prosím, mohl bych u tebe zůstat? Nechci se vrátit domů.“

„Co se děje? Proč se nechceš vrátit? Nejsi tam snad šťastný?“ nechápal. Mladík křečovitě trhne rameny. Neví jak reagovat.

„Prosím.“

„Nebude tě někdo hledat, Matiasi? Co když se o tebe bude někdo bát? Matka nebo otec?“

„Mám jen otce. Matka od nás odešla když jsem byl malý.“

Zas tak malý jsi nebyl, pomyslí si, ale nahlas jen prohodí. „Počítám, že osmnáct ti už bylo?“

„Samozřejmě.“

„Dobře, tak tady tedy zůstaň, ale počítej s tím, že budu chtít znát důvod proč se nechceš domů vrátit.“

„Je mi to jasné.“

„To doufám,“ pousmál se maličko. Není si jistý jestli to byl dobrý nápad, ale té prosbě v jeho očích nedokázal odolat. Jaká škoda, že si na mě nepamatuješ, Matiasi, pomyslí si smutně. Možná to bylo období na které raději zapomněl.

Skryje své pocity úsměvem a položí mu ruce na ramena. Otočí ho a nasměruje ho zpět do ložnice. „Půjčím ti nějaké své pyžamo. Sice ti asi bude velké, ale to ti myslím vadit nebude, že?“ optal se.

Matias zavrtěl hlavou. Otočil se, aby mu něco ukázal. „Pokud to nebude vadit tobě.“

„Kdyby mi to vadilo, neptal bych se,“ prohodil a lehce ho cvrnknul do nosu, jak to kdysi dělával. Možná doufal, že si vzpomene. Pohled mu padl k oknu. Venku byla již tma. Tušil, že bude minimálně hodina po půlnoci.

Matias se zavrtal do přikrývek a vyčkávavě se na něj podíval. „Půjdu taky spát. Donesu ti to pyžamo, aby ses mohl převléknout.“

Rychle se vytratil a ve skříni, kde uchovával čistá pyžama (moc jich tam ale neměl) vzal to nejlepší, které viděl a vrátil se do ložnice. Podal ho Matiasovi. „Hezky se vyspi, Matiasi,“ zamumlal ještě a otočil se k odchodu. Naštěstí si včas všiml, že mladík ještě něco chce.

„Kde budeš spát ty?“

Zasmál se. „Na pohovce v obýváku.“

„Hezky se vyspi, Achime,“ usmál se na něj.

Kývl a zmizel v obýváku. Tam sebou plácl na pohovku a zavřel oči. Neuvědomil si, že si nevzal ani polštář ani deku. Jak tam tak ležel a přemýšlel o minulosti, usnul jako když ho do vody hodí.

 

Matias ležel přes hodinu tiše po tmě. Pak se ale zvedl a přešel do obýváku. Zadíval se na spícího mladíka. Lehce se usmál. Byl rád, že ho potkal. Vrátil se zpět do ložnice, vzal tam deku a přikryl ho. Achim se jen zavrtěl a spal dál.

Ještě chvíli nad ním stál, ale pak se vrátil do ložnice. Opět se zavrtal do peřin a zavřel oči. Věděl, že tady nemůže zůstat dlouho. Bude se muset vrátit domů. Ale dokud bude moct, chce být s ním.

Někoho mu připomínal, jenže vše bylo v mlze. Jako by to neexistovalo. Ani vlastní matku si nepamatoval. Jen otce. A na toho raději vzpomínat nechtěl. Ještě hlouběji se schoval pod peřinu a pokoušel se usnout. Po pár minutách se mu to podařilo.

 

 Probudil se do mlhavého rána tak příznačného pro tuto oblast. Stál u okna a mlčky hleděl ven. Věděl, že otec musí zuřit, že se nevrátil. Jenže on nemohl. Něco ho k Achimovi táhlo a odmítalo ho to propustit ze své moci. A on ani nechtěl být propuštěn.

Otočil se od okna a zadíval se na spícího mladíka. Odkud ho jen znal? Proč se mu při pohledu na něj vybavoval ten klid? Ta vnitřní pohoda? Zmateně potřásl hlavou a opět se otočil k oknu.

Achim pootevřel oči. Věděl, že ho Matias pozoruje. Viděl jeho zmatený výraz ve tváři. Tak rád by ho objal a utěšil. Podobně jako včera. Ale neudělá to. Ví, že to neudělá. Protože k tomu nemá odvahu. Nemá odvahu přiznat se k tomu, že je jeho dávný přítel, který ho opustil ve chvíli nejtěžší, ač to nebyla jeho vina.

Odpusť mi to, Maty, pomyslel si smutně a mimoděk použil zdrobnělinu mladíkova jména. „Dobré ráno,“ zachraptěl nakonec, aby upozornil na to, že už je vzhůru.

Matias sebou u okna mírně trhnul a otočil se na něj. Usmál se. „Dobré ráno,“ zaposunkoval. „Máš hlad?“

Achim překvapeně mrkl. „Snad jsi neudělal snídani?“ optal se pobaveně.

Matias se zatvářil uraženě. „Ano!“ jeho gesto vypadalo, že opravdu vyjadřuje jeho pocity. Druhý mladík se ho pokusil uchlácholit úsměvem. Podle svitu v Matiasových očích se mu to zřejmě podařilo.

Namáhavě vstal, pohovka nebyla zrovna dvakrát pohodlná, a vyrazil do kuchyně. Tou se linula vůně slaniny, vajíček, čerstvého chleba a kávy. Achim se olízl a usadil se ke stolu. Matias mu podal talíř plný jídla a posadil se proti němu. „Ty si nedáš?“ optal se tmavovlasý mladík, očividně nervózní z Matiasova upřeného pohledu.

„Je to dobré,“ zamumlal a olízl se. Matias ho stále pozoroval, ale teď se potěšeně usmál. „Chodíš ještě někam do školy?“ optal se ho po chvíli ticha, kdy si mlčky vychutnával snídani.

Matias váhavě zavrtěl hlavou. „Ne.“ V jeho očích se zaleskl smutek a Achim to cítil jako by byl jeho vlastní… Z náhlého popudu natáhl ruku a překryl dlaní tu Matiasovu. Ten překvapeně vzhlédl, ale neodtáhl se. Spíš naopak. Cítil jak mu z Achimovy ruky do té jeho proudí teplo.

Zmateně se od něj odtáhl a zneklidněl pod jeho upřeným pohledem. Achim raději sklonil hlavu opět k jídlu, protože si nebyl jistý, zda se jeho pocity neobjeví i v jeho očích. Zaslechl odšoupnutí židle a pak tiché kroky, které zmizeli v ložnici.

Nasucho polkl. Rychle dojedl a vydal se za ním. „Musím jít dnes do práce, Matiasi a zařídit si pár věcí. Až skončím v práci stavím se pro tebe a půjdeme ven ano?“ usmál se, když se v mladíkových očích objevil jas. „Než dorazím tak odpočívej, ano?“

Matias jen přikývl a sedl si na postel, aby se vzápětí zavrtal do pokrývek. Přeci jenom se necítil zas tak dobře…

 

Achim dorazil z práce domů déle než předpokládal. Našel Matias sedí u televize a čemusi se směje. Pozoroval ho a i jemu se na tváři rozprostřel úsměv. Mladík u televize ho zpozoroval a usmál se na něj. Možná nastala ta pravá chvíle promluvit si o minulosti jich obou.

Avšak ve chvíli, kdy si k němu přisedl, ho odhodlání opustilo. Místo toho se zadíval na televizi před sebe. Za okamžik na sobě ucítil Matiasův pátravý pohled. Otočil se k němu, protože vycítil, že mu chce něco sdělit.

„Půjdeme tedy ven?“

Achim přikývl. „Jistě. Možná bych ti mohl půjčit nějaké věci. Tam ty máš špinavé.“

„Bude mi to velké.“

Avšak tmavovlasý mladík se usmál a vstal. Přešel do chodby a přinesl jakousi tašku. Matias překvapeně mrkl. „Myslel jsem i na tohle,“ prohodil a docela se bavil jeho šokovaným pohledem. „Vezmi si to,“ vybídl ho a podal mu věci. 

Matias ještě chvíli váhal, ale nakonec zdráhavě natáhl ruku. Achim se usmál a zrzavý chlapec zmizel ve dveřích ložnice.

Když se opět objevil Achim téměř zalapal po dechu. Neskutečně mu to slušelo a on cítil jak se jeho útrob zmocňuje touha. Ovládl se však a vykročil ke dveřím. Matias ho následoval s podivným pocitem, který nedokázal určit.

 

Procházeli ulicemi, na které se pomalu snášel soumrak. Prohlíželi si výlohy, sem tam se zastavili u nějakého stánku, aby si poslechli prodavačovu snahu jim něco prodat. U některých krámků dokonce i nakoupili. Většinou to spíš byli sladkosti. Cukrová vata, turecký med. Matias si ani nepamatoval, kdy naposledy něco takového jedl.

Vše bylo v tom nejlepším pořádku, dokud Matias náhle neztuhl. Achim sledoval jeho pohled a na protější straně zpozoroval staršího muže. V jeho držení těla i přísné tváři nepochybně poznal Matiasova otce.

Otočil se na přítele a všiml si, že se mu tváři usadil výraz naprosté paniky a strachu. Matias v tu chvíli nepřemýšlel, prostě ho chytl za ruku a ztratil se i s ním v temném zákoutí postranní uličky.

Vypadal tak vyděšeně, že Achim neodolal, přešel k němu a ochranitelsky ho objal. „Všechno je v pořádku. Nemusíš se bát. Neublíží ti,“ ani on sám nevěděl, jak došel k názoru, že Matiasovi otec ubližoval. Zřejmě to vyčetl z jeho tváře, možná z očí. Nebo to prostě nějak podvědomě věděl.

Mladík se k němu tiskl a s úlevou vdechoval jeho vůni, která mu byla povědomá. A náhle se opět vrátil onen sen. Ta uklidňující dlaň, která mu přinášela mír. Prudce zvedl oči a zadíval se do Achimovi tváře. A náhle se mlha v jeho mysli roztrhla.

Opatrně zvedl ruku a pohladil ho po tváři. „Achime?“ zformulovaly jeho rty.

„Ty si vzpomínáš?“ zeptal se a marně se pokoušel skrýt radost.

Jen přikývl a stále ho fascinovaně pozoroval. Změnil se. velice se změnil, proto ho nepoznal. Jeho tvář dostala mužné rysy, jeho oči několik stínů navíc. Už to nebyl ten bezstarostný mladík, kterého znával. Už to nebyl jeho přítel.

Něco se v něm zlomilo a on se mu vymanil z náruče. Potom pomalu couval ven z uličky. „Maty,“ zašeptal za ním Achim a chtěl k němu vykročit. Avšak druhý mladík zavrtěl hlavou a dál zmateně couval. Bylo toho na něj prostě moc.

Achim chtěl něco říct, nějakým způsobem ho varovat, ale nestihl to. Ve chvíli kdy se nadechl Matiasovi na rameno dopadla obrovská ruka. „Takhle tedy vypadá ten tvůj keramický kroužek, Matiasi?“

V mladíkově tváři se na několik mučivých vteřin objevila čirá hrůza. Pak se otočil a hleděl do očí svého otce, který za úsměvy skrýval nože. „Děkuji, že jste mi na syna dohlédl, ale teď už to nebude nutné. Odvedu ho domů,“ prohodil muž příkře a odešel.

Achim za nimi chtěl vyrazit, ale cosi mu to nedovolilo. Cosi ho přidrželo na místě a přinutilo ho sledovat, jak Matias prkenně kráčí vedle svého otce, zřejmě očekávaje trest. Krutý trest. Rychle se vzpamatoval a vyrazil za nimi. V takové vzdálenosti, aby ho samozřejmě neviděli.

Došli před dům, který si Achim pamatoval. Co v něm spolu s Matiasem navyváděli pitomin. Mimoděk se usměje, ale prásknutí dveří ho vyvede ze snění. Zadívá se za zvukem a zjistí, že jeho dva muži už zmizeli uvnitř.

Přiblížil se k domu, aby ho nebylo možné vidět a nenápadně nakoukl do jednoho z oken. Věděl, kam vede, takže ho nepřekvapilo, že hleděl do obývacího pokoje. Tam stál uprostřed Matias a bojácně sledoval svého otce, který zmizel kdesi v pokoji vedle. Byla to kuchyň.

Achim bezmocně zaťal pěsti, když viděl, že se muž vrací zpět. Postavil se před Matiase a přinutil ho podívat se mu do očí. Pak se na jeho tváři objevil krutý úsměšek a napřáhl se k první ráně.

Mladík za oknem to bezmocně sledoval. Když bylo po všem Matias se došoural ke schodům a zmizel v prvním patře, kde měl kdysi dávno pokoj. Achim sledoval jak se tam rozsvítilo i to jak se Matias postavil k oknu. Nemohl vidět, protože stále ještě stál u okna a nenávistně pozoroval muže, jež se nazýval Matiasovým otcem.

 

Stál u okna a hleděl na osvětlené ulice před sebou. V hlavě mu vířil zmatek, tělo ho bolelo, oči pálily od potlačovaných slz. Přesto před očima stále viděl Achimovu tvář. Mlha v jeho hlavě se protrhla a on si uvědomil, že s tím, kdo ho zachránil strávil půlku svého dětství. Tu šťastnější polovinu.

Bohužel s návratem paměti se mu vrátily i všechny šťastné zážitky. Avšak byly překryty těmi špatnými. Bolestí, slzami, smutkem….

Bezmocně si prohrábl vlasy a posadil se na posteli. Složil hlavu do dlaní a poprvé po několika letech se opravdu rozvzlykal.

 

Achim se opatrně šplhal do prvního patra a tiše proklouzl otevřeným oknem do pokoje vedle Matiasova. Ten totiž neměl balkon. Tenhle ano. Bylo to riskantní a on to věděl. Kdyby ho tu objevil mladíkův otec, asi by se to velice špatně vysvětlovalo. A nepochyboval o tom, že by měl co dělat s policií. Ale on se prostě na to nehodlal dívat.

Opatrně vykoukl na chodbu, rychle se rozhlédl a vklouzl do pokoje, kde našel zhrouceného Matiase. Tiše jako kočka k němu přešel a přitiskl mu ruku na rty. Mladík sebou vyděšeně trhl, ale když uviděl, že to je Achim ulevilo se mu.

„Půjdeš se mnou, Maty,“ zašeptal mu Achim do ucha. „Mám dost velký byt a ať už se tady za těch deset let, co jsem tu nebyl, dělo cokoliv, už to nebude pokračovat.“

Postavil se před něj a natáhl ruku. Matias ještě okamžik váhal, ale nakonec vložil svou ruku do té jeho. Achim si přiložil ukazovák na rty a tiše vykoukl na chodbu. Nikde nikoho neviděl a tak proklouzli ven. Tiše se kradli do pokoje, ze kterého přišel Achim. Opatrně otevřel dveře a když zjistil, že je prázdný ulevilo se mu.

Pustil Matiase jako prvního a pak vylezl za ním. Opatrně sešplhali dolů a rozběhli se od domu. Několik metrů běželi bez ohlédnutí. Pak se mladší z nich zastavil a naléhavě zatahal Achima za rukáv. Ten se na něj otočil. „Proč mi pomáháš?“

„Možná si chci očistit svědomí?“ optal se lehce výsměšně, avšak výsměch namířil proti sobě.

„Svědomí? Proč?“ nechápal Matias.

Přešel k němu a vzal jeho hlavu do dlaní. „Protože kdybych tenkrát neodjel, nic z toho by se zřejmě nestalo,“ povzdechl si.

„To není pravda,“ přel se mladík, ale Achim si v jeho očích všiml záblesku, který ho přesvědčil o tom, že to pravda je. Vpíjel se do Matiasových očí a musel vynaložit veškerou svou vůli aby potlačil touhu, která se mu rozlévala po těle.

Pustil ho a objal ho kolem ramen. „Vrátíme se ke mně,“ prohodil a společně vyrazili k jeho bytu.

 

„Jdi si odpočinout,“ prohodil Achim, když Matias opět stál v jeho obývacím pokoji. Mladík si ho zkoumavě prohlížel a váhavě přikývl. Než však stihl zmizet v ložnici, Achim ho ještě zastavil.

„Chci tě o něco požádat Matiasi,“ prohodil a uchopil ho za ruce. Překvapeně na něj pohlédl. „O co?“  

Už mu chtěl odpovědět, když ho cosi zaujalo. Sundal Matiasovi mikinu, pod kterou měl jen nátělník a prudce zalapal po dechu. Rychle ho otočil a než stihl chlapec zareagovat svlékl ho. Zlostně si prohlížel jeho popálená záda a zatínal pěsti. „To ti udělal on?!“ zavrčel.

Matias se roztřásl a on od něj kousek poodstoupil ve snaze uklidnit svůj hněv. Zhluboka oddechoval a třásl se vzteky. „Chci abys zítra šel na policii,“ řekl jak nejklidněji dokázal. Matias překvapeně mrkl.

„Proč?“

„Proč?! Panebože, Maty. Ten muž, co si říká tvůj otec, si z tebe udělal obětního beránka a ty se ptáš proč?!“ nemohl tomu uvěřit.

Zrzavý mladík udělal pár kroků vpřed a spontánně Achima objal. Tak rád by mu řekl, to co právě v tuhle chvíli cítil, ale ať se snažil sebevíc z úst mu nevyšla ani hláska. A tak ho k sobě tiskl a snažil se ukonejšit jeho hněv.

Achim zabořil obličej do jeho vlasů a vdechoval jeho vůni. „Uděláš to pro mě?“ zašeptal mu do ucha. Cítil, že Matias ještě chvíli váha, ale nakonec přikývl. Pak se od něj odtáhl. „Zítra.“

Usmál se na něj a doprovodil ho do ložnice. Tam počkal, až se zavrtá do pokrývek a s lehkým pousmáním zmizel v obývacím pokoji.

Matias ho pozoroval trochu smutným pohledem. Až nyní si uvědomil, jak moc mu vlastně Achim celou tu dobu chyběl. Jak moc mu na něm záleží. Zavřel oči a pokusil se usnout. Po chvíli, kdy před sebou viděl tu milou a tak dlouho postrádanou tvář se mu to podařilo.

 

Nevěděl, co ho probudilo. Možná nějaký šelest z ložnice, noční pták, nebo prostě jen intuice. Přesto se zvedl a přešel do pokoje, kde spal Matias. Ten sebou na posteli házel ze strany na stranu a z úst mu vycházely němé výkřiky.

Ve tváři měl strach a bolest.

Rychle k němu přešel a lehl si k němu. Vzal ho do náruče a konejšivě ho hladil po zádech. „Už je to v pořádku, Maty. Jsem tady s tebou. Všechno už bude dobré. Nikdo ti už neublíží,“ šeptal a líbal ho na čelo. Mladík se po chvíli utišil a klidně se mu zavrtal do náruče.

Achim si uvědomil, že tohle je mnohem pohodlnější, než spaní na pohovce a také vyčerpaně usnul. Nic dalšího už ho nezajímalo.

 

Jako první se probudil Matias. Překvapeně se zadíval na spícího mladíka vedle sebe. Avšak vzápětí si uvědomil, že mu to vůbec nevadí. Zavrtal se mu pohodlněji do náruče a prohlížel si jeho tvář zjemnělou spánkem.

Opálenou tvář, poklidně zavřená víčka skrývající jiskřivé oči, ostře řezané rysy, lákavá ústa. A právě na rtech spočinul jeho pohled nejdéle. Pak se váhavě naklonil a jemně přejel přes jeho rty svými.

Pak se od něj odtáhl a velice tichounce, samotného ho to vyvedlo z míry, zašeptal: „Achime.“

Mladík otevřel oči a líně se na něj usmál. Jako by ho vůbec neudivilo, že Matias mluví. „Dobré ráno,“ odvětil a jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě ho lehce políbil na rty a pak na špičku nosu.

Matiasovi se na tváři objevil zasněný výraz, který vzápětí vystřídal úsměv. Jeho život beze slov právě skončil. Pomohl mu však najít ztraceného přítele a nyní i něco víc. Pomohl mu vyrovnat se s minulostí a vidět budoucnost.

Budoucnost s Achimem…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

opravdu beze slov...

(Wendy, 21. 2. 2009 18:28)

naprosto úžasný..moc mě to dojalo...:-*

zuříím

(lowe - chan, 3. 10. 2008 6:12)

začínám zuřit, dávala jsem sem komentář už včera a jako nedal se tam :o( zuříííím :o(

^__^

(Tobari-chan, 26. 9. 2008 0:40)

Ako vždy, fascinujúce. Naozaj tam volá pokračovanie a taktiež by som ha véľmi rada privýtala xD
Koniec ma dojal ^^ Nie k plaču, ako väčšina tvojich poviedok ale jednoducho dojal...To bude asi tým že to bol happyend xD

P.S: Teším sa na ďalší Cyklus Tma nezná stín a dúfam, že múza príde čo najskôr xD

...

(Lizy, 24. 9. 2008 17:17)

nádhera

auu (další můj inteligentní nadpis)

(Chris, 23. 9. 2008 20:34)

Ty jo další z tvých úchvatných příběhů (néé že by všechny ostatní takové nebyli), jen mě mrzí, žes tam nenapsala i to proč ho ,,otec´´ začal mlátit a ještě mi pořád vrtá hlavou proč taky nemohl? mluvit. Ae to už se asi nedovim, ikdyž bych moooc ráda. A aby toho nebyla málo tag mi nedochází proč by to měla být Achimova chyba, ae to se stává (no u nás povalejších pořád). Tag trošilililinku mi připadá (mé mylné dojmy neberte na vědomí), že na mě přímo z textu volá nějaké to pokračování, které bych sradostí uvítala, ae což.

......

(broskynka, 23. 9. 2008 20:19)

No máš to tu pekné. Čítala som všetky tvoje shonen ai poviedky a všetky poviedky su super.Okomentujem ich všetky teraz lebo si nemyslím ,že je potrebne aby som to komentovala niak osobitne . No najviac sa mi páčila poviedka : milostny trojuholník , hned potom muj čas a zatim osobni stražce . Tiež zustaň a dej mi vzpomínku. No mohla by som ich tu vypísať všecky bo su všetky užasné , ale tieto sa mi pačili tieto... No páčila sa mi aj poviedka cena života aj ked už som ju čítala na niakom inom blogu. no a najmenej (to neznamena že nie je dobra- len proste nemam rada smutné konce a ked je smutny hned už aj začiatok :D ) iluze ... no pri tvojich poviedkach som sa rozplakala najmenej 3krat a to radsej nepisem ako som sa na tom nasmiala :o) ... Takže píšeš užasne . Tvoje poviedky sa uplne líšia od tych ostatnych co som citala. Zaraza ma teda tvoja originalita a fantazia ,popravde ti ich zavidim :D

Heh som sa akosi rozpisala no nič :D tak ja sa teším kedy tu zas niečo pribudne a ja si to budem moct prečítať ...

(a okomentovať :D)

No ešte k tejto poviedke : Tiež je veľmi dobrá a sa mi ľubi ten jej koniec ( to preto lebo milujem happy endy) P.S možem ťa ubezpečiť ,že na tvoje poviedky len tak ľahko nezabudnem a ani zabudnúť nechcem ...

len tak ďalej .... :D

arigató

(haruwodaiteita, 22. 9. 2008 22:03)

nevím jak ti poděkovat,bylo to nádherné a zároveň ti chci poděkovat za tvé povídky,mám je všechny několikrát přečtené , ještě jednou díky a pokračuj prosím ve psaní

aujeee

(Mája, 22. 9. 2008 21:00)

Páni, páni,...páni ..
Vyrazila jsi mi dech..opět XD
Kam jen ty na ty nápady chodíš, chjooo někdy bych vážně chtěla mít tvou hlavu...jen na chvilku :D..ehm tak ne no, to by asi nešlo, co? XD

boží

(Alexandra, 21. 9. 2008 21:51)

Nádhera to s ti povedlo.

Opět krásný příběh

(Kat, 21. 9. 2008 17:43)

Jiný nadpis mně nenapadá. Další z neuvěřitelných tvých nápadu. Se chválím, že jsem si ho vybrala abys ho napsala. Vůbec jsem netušial co se pod názevm skrývá, ale nezklamala jsi mně jako vždy.
Má to všechno co povídka má mít. Začátek a hlavně perfektní konec i dvě postavy, které nejsou bez kazu, ale které se našli ve víru města. Děkuji za čtení,které zas mně na chvilku vtáhlo do jiného světa.

! :) !

(Amanda, 21. 9. 2008 12:50)

To bylo krásný.... Hlavně ten konec jak zašeptal: ,,Achime" ... *roztéká se na židli*

...

(Ayasumi, 21. 9. 2008 12:41)

nádhera! Krásný konec! Maty zase začal mluvit a má po boku svoji lásku, co víc si přát? Prostě krása!

T_T Krása

(Yuiko, 21. 9. 2008 12:37)

To bylo krásný!!!! Ale někdy si říkám, jak sem ráda že s tátou nebydlíme a že ho vidím 1 za rok xD Povídka byla překrásná, jen už jsem myslela, že ti zas budu psát jestli by jsi mi to neposlala Keiro xD

=0)

(Teressa, 21. 9. 2008 11:15)

to bolo nadherne....chudacik matias..neviem si predstavit ze by mam mal moj otec mlatit...bol to naozaj nadherny pribeh...vlastne ako tvoje vsetky =3

*confused*

(Nime, 20. 9. 2008 22:50)

oh je to krásné..ale nechápujestli Maty uměl mluvit,nebo ne???O_O jinak..opět se ti povedlo upoutat mou zvědou mysl a najít si čas na přečtení=)

Tak tedy se slovama...

(Fussi-chan, 20. 9. 2008 21:11)

Je to hezunký. Rozkošný. Neuvěřitelně. A já... já hlavně nevím co psát, abych se zbytečně neopakovala... Je to těžký... S každou povídkou se dostanu do jiného světa a jenom držím palečky, aby hrdinové nakonec dopadli dobře... A tetelím se blahem, když se tak opravdu stane. A tetelím se i teď. Díky ^~