Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Bratranec

13. 4. 2009

  „Pojedeš s námi,“ prohodila drobná černovláska. Mladík, ke kterému mluvila a jež měl také havraní vlasy, se na ní podíval.

  „Kam?“ optal se nezúčastněně.

  „Za Martinem.“

  Chlapec, který nedávno oslavil osmnácté narozeniny, ztuhl. „Proč?“ optal se opatrně.

  „Protože tě nemůžeme nechat doma samotného.“

  „Je mi osmnáct, mami!“ vybuchl, protože se v něm nahromadil vztek, který zadržoval tolik let. Nechtěl jet za Martinem.

  „Je to tvůj bratranec a dlouho tě neviděl. Říkal, že mu chybí tvoje odmlouvání.“

  „Není to můj bratranec!“ pronesl již trochu klidněji. „To že jste se ho ujali, když se z ničeho nic objevil v našem paneláku je sice šlechetné, ale nedělá to ze mě jeho bratrance!“

  „Bylo ti osm když se to stalo a v tu dobu ti to vůbec nevadilo. Co se s tebou stalo?“ ptala se nevěřícně.

  „Nechci, aby to byl můj bratranec,“ šeptl a rychle se ztratil. Nechtěl, aby to byl jeho bratranec, nebo kamarád. Chtěl aby byl jeho. Ale v jiném slova smyslu, než si kdokoliv z nich myslel. Už dva roky, totiž zmiňovaného Martina miloval. Nechtělo se mu za ním jezdit.

  Zavřel se v pokoji a do sluchátek narval mptrojku. Dlouho si ale klidu neužil. Do pokoje totiž vtrhl otec, vyrval mu sluchátka a postavil se výhružně před něj. „Pojedeš s námi za Martinem, protože se projevíš, jako slušně vychovaný člověk,“ pronesl a zase odešel.

  Povzdechl si. Sbalil si jen ty nejnutnější věci, protože věděl, že tam stejně pojedou jenom na víkend. I když to bude víkend v pekle. Povzdechl si a následoval rodiče. Nastoupil do auta. Martin sice bydlel jen ve vedlejším městě vzdáleném asi padesát kilometrů, ale přesto ho už dva roky neviděl.

  Vždycky se totiž dokázal vymluvit. Dnes mu ale nějak došly argumenty. Možná to bylo proto, že podvědomě toužil Martina znovu vidět. Věděl to. Dokázal si to přiznat, ale bál se smířit s porážkou.

  Trvalo jim asi hodinku než dojeli do města, kam chtěli. S tím, že se tedy ještě stavovali na oběd. Nechtějí Martina přeci přepadnout hladoví.

 

  Leoš si uvědomil, že je nervózní jako na svým prvním rande. To že je na kluky si uvědomil, přede dvěma roky, kdy se zamiloval do Martina. Zkoušel si najít známost, ale nešlo to. Prostě každého přirovnával s ním.

  Mamka rázně zazvonila na dveře se jménem Martin Dolanský a on se zhluboka nadechl. Nechtěl tam, kdyby mohl, utekl by. Avšak ve chvíli, kdy se mezi veřejemi objevil objekt jeho zájmu, všechno jako by ztratilo význam. Nasucho polkl.

  „No nazdaaaar,“ pronesl Martin vesele. „Tak pojďte dál, rodinko,“ mrkl na Leoše. „Tedy Leo, ty jsi vyrostl,“ prohodil a usmál se na něj. Mladíkovi se málem podlomila kolena, jak ho spatřil.

  „Ahoj, Marťo,“ pozdravil a dál se k tomu radši nevyjadřoval. Musel se hodně přemáhat, aby si ho neprohlédl od hlavy k patě. Stačil ale postřehnout pár detailů a změn. Kolem očí stále ty samé vějířky od smíchu, v tmavě hnědých vlasech zlatisté melírky, na tvářích dolíčky.

  „Omlouvám se, že je tady takový nepořádek,“ pronášel Martin a cestou sbíral oblečení poházené po zemi, „ale nečekal jsem návštěvu. A tak vzácnou rozhodně ne,“ podíval se na Leoše, který rychle odvrátil pohled.

  Martin ho chvíli pozoroval a pak se obrátil na ty co mu nahrazovali rodiče. „Jsem rád, že vás vidím,“ pronesl a objal je. Chtěl to samé udělat i s Leošem, ale chlapec poplašeně couvl.

  Otec se na něj zamračil. „Co jsem ti říkal, Leoši? Máš se chovat slušně!“ drcl do něj a popostrčil ho blíž k Martinovi.

  Ten však vycítil jeho rozpoložení a podal mu jen ruku. Mladík s vděčností přijal a trochu se usmál. „Moc se omlouvám, ale nemám tady dost místa na spaní,“ prohodil. „Budeme muset spát po dvojicích.“ Leoš se upřímně zděsil, ale jeho srdce proti jeho vůli zaplesalo.

  „Já se klidně vyspím na tom křesle,“ padl mu pohled na houpací křeslo u okna. Tři páry očí se na něj podívaly. Sakra, zaklel v duchu. Nějak nevěděl jak se z toho teď vymluvit. A upřený pohled Martinových zelených očí mu v tom taky moc nepomáhal.

  „Musím se učit,“ napadla ho spásná myšlenka. Věděl, že mu to nevěří, ale nikdo nic neřekl. Martin pokrčil rameny. „Tvoje volba,“ usmál se na něj a odvedl rodiče do pokoje, kde měli spát.

  Leoš se zatím sesypal do zmiňovaného křesla a zavřel oči. Tohle nepřežije. Ty jeho úsměvy, pohled krásných očí. S povzdechem si prohrábl vlasy.

  „Co tady vzdycháš?“ zaslechl za sebou povědomý hlas a trhl sebou.

  „Jen jsem si vzpomněl na ty všechny úkoly do školy,“ prohodil první co ho napadlo. Pootočil hlavu a zadíval se na něj. Přemýšlel, jestli je Martin tak slepý, nebo on sám tak dobrý herec. Dál nad tím neuvažoval, vstal z křesla a demonstrativně si vzal jakousi učebnici ani nevěděl čeho. Otevřel ji a začal číst. Avšak jeho blízkost mu nedovolovala se soustředit.

  „Asi bych tě měl nechat, viď?“ optal se jako by mu četl myšlenky.

Chtěl říct ano, ale zároveň nechtěl, aby odešel. Chtěl si užít jeho blízkost co možná nejdelší dobu. Protože věděl, že pak ho už zase neuvidí minimálně dva roky, protože se mu bude zase vyhýbat.

  Martin mu položil ruku na rameno a on málem vyletěl z kůže. „Co se děje, Leo?“ optal se ho něžně.

  V duchu zasténal. „Nic. Jen puberta,“ pokrčil rameny a snažil se tak setřást jeho ruku. Bez úspěchu. Martin ho ještě chvíli pozoroval, ale pak pokrčil rameny a zmizel v kuchyni. „Co si dáte k večeři?!“ zařval přes celý byt.

  Leoš mlčel, ale od rodičů se ozvaly jasné pokyny. Takže bude čína, pomyslel si znechuceně. Už mu to lezlo krkem. Každý týden čína. Už ho to fakt nebavilo.

  „Co si dáme my dva?“ optal se ho Martin, který najednou zase klečel před ním a položil mu ruce na kolena. Leoš cítil jak se začíná chvět. Proč mu to dělá?, ptal se sám sebe. Copak si neuvědomuje, jak moc ho to zraňuje?

  „Tu čínu, ne?“ prohodil a setřásl jeho ruce ze svých kolen.

  „Myslel jsem, že jí nemáš rád,“ prohodil trochu udiveně.

Pokrčil rameny. „Nemám, ale co můžu dělat? Nutit tě, abys vařil něco jiného jen pro mě.“

  „Tak co vy dva? Proč tady tak cukrujete?“ optal se ode dveří žertem Leošův otec. Mladík v křesle měl co dělat, aby sebou netrhl. Kdyby otec věděl. Slabě zasténal. Martin na něj ještě jednou zkoumavě pohlédl a pak se zvedl a šel se věnovat hostům.

  Leoš se mezitím snažil předstírat, že se skutečně učí. Přitom však po jednom očku sledoval Martina, který kmital v kuchyni a snažil se věnovat jeho rodičům. Leoš se mimoděk začal usmívat. Nakonec byl celkem rád, že ho zase vidí.

 

  „Tak co bratránku,“ prohodil po večeři asi v sedm hodin večer Martin, „zahrajeme si na playstationu?“ optal se.

  „Co máš?“ projevil zájem, protože ho s ním hry bavily.

  „NHL 2008,“ prohodil a zazubil se když spatřil v jeho očích jiskřičku naprostého štěstí. vytáhl tedy konzoly, dva joysticky a příslušnou hru. Za chvíli už pařily.

  „Vyhrál jsem!“ vykřikl Leoš po dvou hodinách zápasu, který nemohli dohrát, protože jejich souboj byl vyrovnaný. Impulzivně Martina objal a on ho přitiskl k sobě. Leošem projelo vzrušení a měl pocit, že to asi nevydrží.

  Toužil ho políbit, dotknout se ho jako muže ne jako bratrance. Odkašlal si a rychle se od něj odtáhl. „Už je pozdě, asi bys chtěl jít spát, ne?“ optal se ho.

  Martin se zvedl. „Asi máš pravdu,“ prohodil a pomohl mu vstát. „Určitě si nechceš jít lehnout do postele?“ optal se.

  Zavrtěl hlavou. „Budu se muset ještě učit,“ prohodil a usmál se na něj, i když to byla jen další lež do jeho sbírky. Avšak pravdu prozradit nechtěl. Demonstrativně se uvelebil do houpacího křesla a položil si na kolena knihu, ze které se chystal učit.

  „Tak tedy dobrou noc, Leo,“ prohodil a zmizel ve druhém pokoji, vedle toho kde spali jeho rodiče. Leoš si oddechl, až ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře. Byl unavený jako kotě, protože podle toho, co viděl, tak u té hry strávili opravdu přes dvě hodiny. Unaveně se opřel do opěradla křesla a zavřel oči.

  Věděl, že ho bude druhý den příšerně bolet za krkem, ale bylo mu to jedno. Všechno bylo lepší než ležet vedle Martina a nesmět se ho dotknout. Pokusil se nějak uvelebit, ale moc se mu to nedařilo. Nakonec usnul, ale pořád se vrtěl.

 

  Dveře se tiše otevřely a Martin neslyšně přešel přes pokoj až k Leošovi. Naklonil se nad něj. Vypadal tak sladce, když spal. Byl roztomilý, i když byl vzhůru, ale tohle bylo na jeho nervy až moc. Naklonil se nad něj a opatrně mu shrnul vlasy z čela. Mladík se pohnul, ale neprobudil.

  Martin se posmutněle usmál. Moc dobře věděl, že k němu Leoš cítí něco víc. A i jeho přitahoval, to nemohl popřít. Jenže si nebyl jistý, jak by se k tomu postavili Leošovi rodiče. Jejich okolí. Přátelé. Bylo to složité a on nechtěl Leošovi ubližovat. Už tak ho ranil až moc, když byl pořád v jeho blízkosti. Ale nemohl si pomoct.

  Ty dva roky pro něj byly doslova očistcem. Chtěl ho mít u sebe. Každý den, každou noc, celičkou noc, kterou by promilovali. Téměř pod tou představou zasténal. Přede dvěma lety měl výmluvu, protože si stále mohl říkat, že není plnoletý, že je ještě dítě. Jenže teď už ne. Před měsícem oslavil narozeniny a dosáhl plnoletosti.

  Sklonil s k němu a vdechl jeho vůni. Usmál se. Opatrně ho vzal do náruče a přenesl do postele. Věděl, že nebude mít radost, až se ráno probudí v posteli a ne v křesle, kde tak zatvrzele chtěl spát.

  Opatrně ho uložil do postele a sám si lehl vedle něj. Původně chtěl se jít vyspat do křesla, ale nakonec neodolal a přitáhl si ho k sobě. Mladík se zavrtěl, přitulil se k němu a spal dál. Martin se usmál a lehce ho políbil do vlasů. Byl rád, že nakonec přijel taky. Myslel si, že z toho nějak vymluví, jako vždycky. Místo toho přijel a jemu tím vyrazil dech.

  Ještě chvíli si užíval jeho blízkost, ale nakonec ho přemohl spánek a Leošova vůně ho doprovodila do snu.

 

  Probudil se a okamžitě si uvědomil, že určitě není v křesle, kde původně měl spát. Hned vzápětí si uvědomil blízkost něčího těla. Podíval se vzhůru a málem se zalknul. Byl to Martin, ve spánku sladký jako med.  

  Neodolal a natáhl ruku aby ho pohladil po tváři. Rašilo mu na ní strniště a o to víc byl přitažlivější. „Proč mi tohle děláš?“ zašeptal.

  „Co ti dělám?“ optal se Martin, ale neotevřel oči. Věděl, že pokud to udělá, zkazí to. Leoš sebou vyděšeně škubl, ale neodtáhl se. Líbila se mu ta blízkost, kterou spolu sdílely.

  „To je jedno,“ odvětil, protože to nehodlal přiznávat.

Otevřel oči. „Mě to ale jedno není,“ prohodil a zadíval se mu zblízka do očí. Leoš se celý rozechvěl, ale nic neudělal.

  „Co když tě chci políbit?“ zašeptal Martin.

  „Proč bys to měl dělat?“ odvětil, ale jejich rty se přiblížily.

  „Protože chci?“

  „Tak to udělej,“ vydechl a nemohl uvěřit tomu, že se mu jeho sen plní. Avšak prásknutí dveří vedlejšího pokoje ho vytrhlo ze snění. Rychle se od něj odtáhl a ještě rychleji vyskočil z postele.

  Martin se po něm pokusil natáhnout, ale byl rychlejší. Zmizel v obýváku a jeho tam nechal ležet. Hleděl na zavřené dveře a přemýšlel, co se stalo. Proč před ním utíká? Oba to chtěli, to věděl. Tak proč? Ale musel uznat, že byl rozumnější víc než on. Mohli je tady vidět jeho rodiče a asi by to nedopadlo zrovna nejlépe.

  S povzdechem se vyhrabal ven z postele a zmizel v koupelně. Když vyšel ven zjistil, že Leoš se někam vytratil.

  „Kam šel Leoš?“ optal se.

  „Nevíme,“ pokrčil rameny Leošův otec. Snažil se tvářit nezúčastněně, ale nedařilo se mu to. Rychle se otočil k plotně a udělal snídani. Přemýšlel, kam by tak mohl Leoš jít. Nevěděl, jestli to tady zná. Nevěděl, co by ho tu mohlo zajímat.

  Rychle tedy připravil snídani, ještě rychleji ji zhltl a s neurčitým zabručením se také vytratil venku. Tam mu začaly v hlavě šrotovat kolečka, která mu měla pomoci ho dovést k Leošovi. Jenže nic ho nenapadalo.

  Nakonec prošel celé město, nebylo nijak extra velké, ale nemohl ho nikde najít. „Sakra!“ zaklel. Kde jen může být?!

  A pak ho uviděl. Opíral se o strom kousek od něj a pozoroval ho. Vykročil k němu, ale Leoš se okamžitě snažil zmizet. „Leoši!“ zavolal, ale mladík pořád šel dál. Nakonec se Martin rozběhl a chytil ho za paži. Prudce ho otočil k sobě.

  Leoš se na něj vzpurně díval, ale v očích mu stály slzy. „Nech mě být, prosím,“ zašeptal a pokusil se mu vytrhnout. Avšak Martin ho nepustil.

  „Nechci ti ubližovat, Leo,“ vydechl a zadíval se mu pevně do očí.

  „Ale děláš to,“ opáčil a odvrátil hlavu. Otočil ho k sobě. Sklonil se blíž a políbil ho na čelo. Leoš vydechl a odtáhl se od něj. „Nedělej to,“ poprosil a zmizel. Věděl, že by to jeho rodiče nesnesli, nedovolili a proto potřeboval pryč. Chtěl pryč. Daleko od něj, daleko od bolesti a sžíravé touhy, která ho svírá.

  Martin za ním smutně hleděl. Chtěl ho obejmout, ale věděl, že by se mu vytrhl. Nakonec se rozhodl k radikálnímu řezu. Řekne to jeho rodičům. Avšak čím blíže byl svému domu, tím více ho odhodlání opouštělo.

 

  Leoš se vrátil velice pozdě a s údivem zjistil, že jeho rodiče odjeli. Bez něj. „Martine?“ zavolal do ztichlého bytu, ale nikdo se neozval. Co se tady sakra děje?, divil se v duchu. Kde jsou všichni.

  Náhle se objevil Martin jen s ručníkem kolem pasu a Leoš nasucho polkl. „Kde jsou rodiče?“ zeptal se ho, aby na sebe upozornil, ačkoliv nepochyboval o tom, že o něm Martin ví. Ten se k němu teď otočil a usmál se.

  „Bohužel volali strejdovi, že se musí v neodkladné záležitosti vrátit. A tak jeli.“

 „Něco si tady zapomněli, nezdá se ti?“ zamumlal sarkasticky, ale na jednu stranu se mu ulevilo. Nebude muset spát v tom křesle.

  „Pokud myslíš sebe, mám ti vyřídit, že se pro tebe zítra odpoledne staví, protože musíš do školy.“ Nenuceně se začal utírat a Leoš přemýšlel, jestli to dělá schválně.

  „Proč tohle děláš?“ zeptal se tiše.

  Otočil se k němu. „Co dělám, Leoši?“ ptal se a přibližoval se k němu. „Ráno jsem ti něco řekl, pamatuješ?“

  Kývl. „Jo. Řekl jsi, že mě chceš políbit,“ pronesl a náhle měl sucho v krku, protože Martin teď stál dva kroky od něj.

  „Co když to chci udělat i teď?“ zeptal se a uchopil do dlaní jeho obličej. Mladík se mimoděk zachvěl. O tomhle snil celé dva roky. A teď najednou je to tady a on neví co má dělat. Avšak ve chvíli, kdy se jejich rty dotkly mu bylo všechno jedno. Přitiskl se k němu blíž a vychutnával si jeho chuť.

  „Nikdy jsem si nemyslel, že se tohle stane,“ šeptal naprosto omámeně, když ho Martin položil na pohovku a dál ho líbal. Nyní se od něj odtáhl a zadíval se mu do očí.

  „Proč ne?“ optal se a rukou ho hladil po těle. Leoš sykl.

  „Protože to pro mě byl nedosažitelný sen,“ vydechl a zasténal, když ucítil, že hladí jeho mužství.

  „Tak teď už to není sen,“ odvětil Martin a znovu ho začal líbat. Nehodlal dnes zajít příliš daleko, protože tím nechtěl Leoše vyplašit, ale jeho polibky byly tak omamné, že nedokázal odolat.

  Leoš mu vpletl ruce do vlasů a přitáhl si ho tak blíž. „Tys to věděl, že?“ prohodil po chvíli. Nyní leželi vedle sebe a jen se jemně laskali. Ani jeden nikam nespěchal.

  „Co?“ odvětil, ale věděl, co má na mysli. Jenže to od něj chtěl slyšet. Ujistit se, že je to opravdu pravda.

  Černovlasý mladík dumal nad tím, zda mu to říct. Nakonec se ale odhodlal, zhluboka nadechl a vychrlil. „Že tě miluju,“ řekl to však tak rychle, že mu Martin nerozuměl. Vzal proto jeho obličej do dlaní a lehce ho políbil na nos. „Zopakuj to prosím ještě jednou a pomalu,“ požádal. Něco v jeho očích Leoše utvrdilo.

  „Miluju tě,“ zašeptal a Martinovy oči se rozzářily. Políbil ho znovu tentokrát prudce a spontánně. Leoš nečekal, že by mu tím udělal takovou radost. Věděl, ale že ještě nemají vyhráno.

  „Netušil jsem, že bys z toho mohl mít takovou radost,“ prohodil.

  „Leoši, už dlouho mě přitahuješ a posledních několik měsíců, kdy jsem tě neviděl se to jen vystupňovalo. Jenže mám vážné obavy, co na to řeknou tvoji rodiče. Nechci, aby ses musel rozhodovat stejně jako kdysi já,“ pronesl, ale dál to nerozebíral.

  Mladík se na něj podíval. Byl zvědavý co tím myslel. Nechtěl, ale vyzvídat, protože na Martinovi bylo vidět, že o tom už nehodlá mluvit.

   „Pokud mi dají ultimátum, jestli oni nebo ty, vyhraješ ty,“ pronesl a pevně se mu zadíval do očí. Martin se téměř zachvěl. I on kdysi měl takovéhle plány. A pak ten kvůli, kterému ztratil všechno jen tak zmizel. Beze slova, bez rozloučení. A jemu zbyli jen oči pro pláč. Právě tak ho našli Leošovi rodiče. Tehdy mu bylo šestnáct.

  Nechtěl, aby Leoš zažil to samé. Neříkal, že on by mohl odejít, ale člověk nikdy neví, co se stane. „Pokud dostaneš ultimátum, chci, aby ses pořádně rozhodl, ano? Žádné uspěchané závěry,“ prohodil a políbil ho na nos. Leoš to nechápal, ale mlčel. Nechtěl zkazit jejich společné chvíle. Třeba to bylo jenom na chvilku, nebo sen, ze kterého se probudí.

  A tak se mu zavrtal do náruče a opravdu usnul.

Martin se mu probíral ve vlasech a přemýšlel, co bude dál. Od té doby, co ho našli uběhlo deset let, ale on pořád… Stále v sobě měl strach, že ho opustí. I když v Leošově zbožném pohledu nebylo pochyb.

  Jenže vždycky se to může zvrtnout.

 

  Leoš se probudil a zadíval se na spícího Martina. Vypadal jako padlý anděl, na čele vrásku starostí. Natáhl ruku a pokusil se mu jí vyhladit. Nechtěl, aby se trápil, ať už se v minulosti stalo cokoliv. Teď bylo nutné myslet na budoucnost. Ať už je jakákoliv.

  Vymanil se mu z náruče a přešel do koupelny. Potřeboval pořádnou sprchu, protože Martinova blízkost na něj působila jako velice silné afrodiziakum. Pustil na sebe ledovou vodu a zavřel oči. Vzápětí na sobě ucítil horké tělo. Neotočil se protože věděl, kdo jediný to může být.

  Místo aby protestoval, nechal zavřené oči a vychutnával si hýčkající ruce na svém těle.

Martin ho namydlil a každým dotekem mu dával najevo jak moc dokáže být jemný. Hýčkal ho, pečoval o něj, laskal ho těmi lehkými pohyby. Leoš se neudržel a zasténal. Zaslechl jak se mu zasmál do ucha a jemně ho začal líbat na krku.

  Pod tmavovlasým mladíkem se podlomila kolena, ale Martin ho pevně chytil kolem pasu. „Uvolni se,“ zašeptal mu do ucha a přesunul svou namydlenou ruku dopředu. Uchopil jeho vzrušené mužství do dlaně a jemně začal masírovat.

  Z Leošových rtů se vydral sten, který Martina příjemně zamrazil. Těšilo ho, že mu může dělat dobře. Pootočil mu hlavu a zmocnil se jeho rtů, přičemž dráždil vstup do Leošova těla opatrně ukazovákem.

  Jazykem si pohrával s jeho spodním rtem a radostně hltal jeho steny. „Jsi nádherný,“ vydechl mu do rtů a znovu si začal pohrávat s jeho vzrušeným mužstvím. „Chci tě udělat šťastným,“ zašeptal a pod Leošem se opět podlomila kolena. „Otoč se,“ požádal ho a Leoš to udělal.

  Hleděli si do očí a Martin si pomalu začal klekat. Leoš mu zaťal ruce do ramen, když ho vzal do úst. Pomalu si s ním hrál, laskal ho a sál. „Miluji tě!“ vykřikl Leoš ve chvíli orgasmu. Martin vstal a objal ho. Hladil ho po zádech a znovu ho začal omývat.

  Leoš mu chtěl taky udělat radost a tak mu jeho laskání oplatil. Nikdy to nedělal, ale věděl, že snaha se cení. A to mu rozhodně potvrdilo sténání od Martina, který se proti němu prudce pohyboval. I on došel vrcholu a nechal se omýt.

  Oba se naprosto spokojeni osušili a přesunuli do pokoje. Už se nelaskali, ale ani se nemilovali. Jen si leželi v náručí a povídali si. Zjistili, že si toho mají hodně co říct. Povídali si opravdu dlouho, když usínali bylo něco kolem čtvrté ráno.

 

  Drnčení zvonku bylo nesnesitelné. Martin si chtěl přes hlavu vzít polštář, ale cosi ho zastavilo. Pak si uvědomil, co to bylo. Políbil Leoše na čelo a opatrně se vysoukal z postele. „No jo, už jdu!“ vykřikl, ale tak aby nevzbudil mladíka v posteli.

  Nepřekvapilo ho, když uviděl Leošovi rodiče. „Tak jsme tady,“ prohodil Leošův otec.

  „Tak kde je ten náš kluk?“ optala se Leona.

  „Ještě spí, ale dejte mi chvilku a já ho vzbudím,“ prohodil a vešel do pokoje. Zavřel za sebou dveře, protože nechtěl, aby něco viděli jeho rodiče. Sklonil se nad mladíka a lehce ho políbil na čelo. „Vstávej, Leo, máš tady rodiče.“

  Spící mladík se ošil, otočil na bok a spal dál. Martin chvíli zálibně pozoroval jeho pěkné pozadí, které se proti němu nyní vypínalo. Byl v pokušení ho přes ni plácnout, ale nakonec odolal a jen ho lehce pohladil.

  Leoš sebou mírně trhl, otočil se a protáhl jako kočka. Otevřel oči a usmál se. „Ahoj,“ zašeptal.

  „Rád bych tě tady takhle pozoroval celý den, ale s politováním musím říct, že vedle jsou tvoji rodiče a netrpělivě čekají.“

  Mladík na posteli protáhl obličej, ale poslušně se vyhrabal z postele. „A dostanu aspoň pusu?“ optal se sladce a objal ho kolem krku. Dal bych ti i víc než jen pusu, pomyslel si Martin, ale mlčel.

  Sklonil se k němu a něžně ho políbil. Hladil ho po zádech a pomalu ho dostrkával k posteli. Leoš na ni spadl a tiše se zasmál. Přitáhl si ho k sobě a pevně přitiskl blíž. Jejich jazyky se propletly ve vášnivém polibku.

  „Leoši?“ ozvala se  z obýváku opět Leona. To je oba probralo. Martin z něj rychle slezl, naposledy ho rychle políbil a zmizel v obýváku.

  „Leoš se jenom doupraví,“ usmál se na ně. Avšak v duchu tak klidný nebyl. Za chvíli skutečně vyšel ze dveří Leoš a usmál se na rodiče.

  „Ahoj,“ prohodil.

  „Čau,“ pozdravili ho rodiče. „Tak jdeme!“ zavelel Leošův otec a jemu nezbylo než je následovat.

  „Tak se měj, Marťo,“ prohodil a zadíval se na něj pohledem, který jasně říkal, že se brzo uvidí.

  „Měj se, Leo,“ odvětil a mrkl na něj.

Celou cestu domů zíral z okna a nebyl schopný se na nic soustředit. Doma se zavřel v pokoji, do uší narval mptrojku a jen tak tupě zíral do stropu. Přehrával si pořád dokola, co se mezi nimi stalo.

 

  Po tomhle víkendu Leoš trval, aby za Martinem jezdili častěji. Rodičům to ze začátku nepřišlo moc divný, protože se domnívali, že potřebují dohnat ty dva roky, co se neviděli. Jenže když už to takhle šlo dva měsíce a oni tam jezdili ob víkend a někdy i třikrát za měsíc, divné jim to už přišlo. A otec uhodil.

  „Proč tak najednou chceš pořád jezdit za Martinem?“ zeptal se ho jednou u večeře a Leošovi zaskočilo sousto.

  Kolečka v jeho hlavě šrotovala co mohla, ale na odpověď, která by obstála nemohla přijít. „Ehm…,“ zakašlal. Věděl, že je nutné se přiznat, ale nechtěl do toho nějak extra zatahovat Martina. Což dost dobře nešlo. „Musím vám něco říct,“ pronesl vážně a jeho rodiče se na něj překvapeně zadívali.

  Bylo vidět, že už začínají litovat toho, že byli tak zvědaví. Ale už se nedalo couvnout, tak trpělivě čekali. „Jsem gay,“ vydechl. Tak a je to venku. Pohledy, které se mu od rodičů dostaly, stály za to. Zhluboka se nadechl a čelil jejich zděšeným tvářím a nevěřícnému kroucení hlavou.

  Nevěděl co čekal, ale tohle bolelo. Jako první promluvila matka. „Leoši, to přeci… Pořád jsi náš syn,“ dodala pevně. Otec přikývl, ale Leoš viděl v jeho očích stíny. Posmutněl. Překonal se a zářivě se na ně usmál. Pak vstal, popřál ji dobrou noc a vyběhl do pokoje. Cítil jejich pohledy v zádech, ale neohlédl se.

  Lehl si na postel a zadíval se na strop. Ozvalo se zaklepání na dveře. Byla to matka. „Můžu?“ zeptala se a on kývl. Sedla si k němu na postel. Pohladila ho po ruce. „Proto jezdíme tak často k Martinovi? Našel sis tam přítele, kterého nám nechceš ukázat?“ ptala se jemně.

  „Nechci se o tom bavit, mami,“ prohodil.

  „Dobře, synku. Chci jen abys ale věděl, že ať už máš rád kohokoliv jsi pořád náš syn. Je možné, že nám bude delší dobu trvat, než se s tím smíříme a akceptujeme to. Ale to nic nemění.“

  Usmál se na ní. „Půjdu si lehnout, jo?“ prohodil a otočil se. Slyšel její povzdech a pak jak klaply dveře. Věděl, že to myslí dobře, ale přesto se cítil, že svým přiznáním něco zásadního změnil. Přešel ke dveřím a zamkl je. Nepotřeboval aby ho chytili při činu.

  Naházel nějaké věci do tašky a otevřel okno. Podíval se ven. Slézal to už několikrát, takže to nebude problém. Přehodil si batoh přes záda a vylezl z okna. Opatrně lezl dolů a snažil se nedělat žádný hluk.

 

  Překvapil ho zvonek u dveří. Podíval se na hodiny. Bylo půl druhý ráno. Sice ještě nespal, ale přesto ho to vyvedlo z míry. Kdo to může být? Přešel ke dveřím a prudce je otevřel s tím, že dotyčnému pořádně vynadaná. Avšak slova mu zmrzla na rtech. Stál tam totiž na kost promočený Leoš.

  Rychle ho vtáhl dovnitř. „Co tu děláš?“ ptal se nevěřícně a pomáhal mu z šatů. Mladík se třásl po celém těle. Přešel s ním v náručí do koupelny a postavil ho po teplou sprchu. Sám tam s ním zůstal a nevnímal ani to, že je sám oblečený. Hladil ho po celém těle, aby ho třením zahřál.

  „Promiň,“ vyhrkl nešťastně mladík, kterému drkotaly zuby v záchvatu zimy.

  Martin se na něj káravě podíval. „Promiň mi řekneš potom, teď se musíš zahřát,“ pronesl pevně a vytáhl ho ze sprchy. Zabalil ho do osušky, vzal do náruče a položil do postele. Rychle ho přikryl a donesl i další pokrývky z druhého pokoje. Lehl si vedle něj a znovu ho začal zahřívat vlastním tělem.

  Leoš se stále třásl. „Jestli budeš nemocnej starat se o tebe nebude!“ pohrozil mu Martin a on se skrz promodralé rty usmál. Martin ho lehce políbil. Měl o něj strach. Co když skutečně onemocní?

  „Jak dlouho jsi byl v tom slejváku?“ optal se.

  „Od té doby, co vypukl,“ prohodil. „Chtěl jsem k tobě dojet stopem, ale nikdo mě nechtěl vzít. Nakonec se mi podařilo stopnout nějakou ženskou, asi se jí zželelo chudáka v dešti,“ snažil se to zlehčit.

  Martin si všiml, že se přestává třást. Snad už to bude v pořádku, pomyslel si. „Proč jsi tady, Leo?“ optal se tiše.

  Mladík se zhluboka nadechl, ale ještě předtím ho políbil. Důkladně, pomalu, aby si to oba náležitě vychutnali. „Řekl jsem to rodičům,“ zašeptal sotva slyšitelně, ale v Martinovi by se krve nedořezal. Dostal na výběr. Mezi jím a rodiči. A neuváženě si vybral jeho.

  „Dostal jsi ultimátum, že?“ zeptal se. Leoš zavrtěl hlavou a on na něj zůstal zírat. „Ne?“ ptal se.

  „Ne,“ odpověděl a zadíval se mu do očí. „Řekl jsem jim pravdu, ale jen částečnou. Řekl jsem, že jsem gay, což je pravda vím to už dlouho. Ale neví, že ten koho miluji jsi ty. Neřekl jsem jim to.“

  „Co tady potom děláš, když jsi nedostal na vybranou mezi mnou a rodiči?“ divil se.

  „Nechci aby se na mě dívali skrz prsty. Jako na někoho s nějakou nemocí. Na někoho cizího.“

  „Jak jsi přišel na to, že by to udělali?“

  Pokrčil rameny. „Prostě jsem zpanikařil. Vyhodíš mě?“ zašeptal.

   Martin na něj zůstal překvapeně hledět. Pak se k němu sklonil a políbil ho. Jemně, důkladně a tak trochu majetnicky. „Blázínku,“ vydechl potom tiše, „teď už jsi můj.“ Leoš se na něj zazubil a přitulil se k němu. Objal ho a přitáhl si ho blíž. „Teď odpočívej, musíš se z toho vyspat a doufat, že z toho nebude něco horšího.“

  Leoš přikývl a zavrtal se mu do náruče. Bylo mu krásně a za chvilku usnul.

  Druhému mladíkovi se dlouho nedařilo usnout. Jen ho starostlivě pozoroval a doufal, že vše bude v pořádku.

  Jenže nebylo, dostavila se horečka. Ale Martin byl připravený, jak na horečku, tak na to, že až bude Leošovi trochu líp dostane za uši. A to doslova. Nebo na zadek.

  Přešel do koupelny, vytáhl paralen a donutil Leoše si ho vzít. Pro jistotu dva, aby to zabralo. Horečka zhruba za hodinu klesla, ale vrátila se zimnice. Lehl si k němu a hřál ho vlastním tělem, aby se mu udělalo líp.

  Kolem osmé ranní se to zlepšilo a Martin si oddechl. Vykradl se z postele a vyšel ven, aby si mohl zavolat. Jak jinak než rodičům Leoše. Museli být strachy bez sebe. Přijeli až obdivuhodně rychle. Martin je upozornil, že je v pořádku a že se potřebuje jen vyspat a pár dní poležet v posteli.

  „Martine, ty jsi věděl, že je Leoš… to…,“ začal trochu nerozhodně Leův otec.

  „Gay? Jo, svěřil se mi,“ zabručel neochotně. Nechtěl to rozebírat. Nemohl vědět, jak se k tomu postaví.

  „Ty víš s kým se tady schází?“ pokračoval ve výslechu, který se Martinovi nelíbil. Ale vůbec. Neklidně se ošil. Co na to asi má říct.

  „Ne,“ zalhal statečně.

 Leona se na něj zkoumavě zadívala, až se ošil podruhé. „Jsi to ty, Martine, že?“ optala se klidně a on měl pocit, že asi spadne ze židle, na které seděl. Chtěl zalhat, ale viděl na nich, že to mu moc nepomůže. Stejně by to jednou prasklo, pomyslel si a pokrčil rameny. Než však stačil cokoliv říct, ode dveří se ozval pevný hlas. „Je to Martin,“ pronesl Leoš a měřil si rodiče pevným pohledem.

  Otec byl trochu překvapený, ale matka se tvářila, že je jí to naprosto jasné. „Proč jsi tak zbrkle utíkal?“ vypálila ostře. Martin sebou při tom tónu trhl.

  „Protože nechci, abyste se na mě dívali jako na nějakého příživníka a bacilo nosiče. Moc dobře vím, jak se na nás heteráci dívají.“

  „Leoši!“ napomenul ho Martin.

  „Je to pravda,“ ohradil se mladík a přešel blíž.

  „Měl bys být v posteli,“ ozval se jeho otec. „Heteráci se na vás možná dívají divně, ale pro nás jsi stále náš syn a to se nezmění. Mám jen jednu podmínku. Až ti bude lépe vrátíš se s námi domů.“

  „Co když chci zůstat u Martina?“ optal se vzpurně.

  „To můžeš, ale až uděláš střední. Pokud budeš chtít jít na vysokou můžeš zůstat u nás, nebo u Martina. Pokud ten tě tady bude chtít,“ podívala se Leona zkoumavě na druhého mladíka. Ten byl vývojem situace trochu vyveden z míry, ale teď se vzpamatoval.

  Otočil se na Leoše a láskyplně se na něj zadíval. Natáhl ruku a on k němu přešel. Jejich prsty se propletly. „Jasně, že ho tady chci,“ pronesl potom pevně s pohledem upřeným do očí Leošovy matky. „Moc mi na Leošovi záleží,“ dodal potom.

  Leošův otec se zvedl, vzal svou ženu za ruku a došli ke dveřím. Tam se otočil. „Co jsem řekl platí. Do té doby, dokud budeš studovat na střední, budeš u nás. Pak si dělej co chceš.“

 

  A jak řekl tak se stalo. Leoš o rok později odmaturoval s vyznamenáním, s Martinem si pronajali byt a on šel na vejšku v Praze. Ani jeden si nemyslel, že to dopadne takhle dobře.

  „Zlato! Jsem doma,“ zavolal na celý byt Leoš, který se právě vrátil z přednášky. Martin vykoukl z kuchyně. Přešel k němu a políbil ho.

  „Ahoj, Leo,“ zašeptal mu do rtů a přitáhl si ho blíž.

  „Máš tady mouku,“ zasmál se Leoš a otřel mu tvář. Martin se zatvářil trochu provinile. „Děje se něco, Marťo?“ optal se. Zavrtěl hlavou, obešel ho a položil mu ruce na oči.

  „Mám pro tebe překvapení, zlato.“

  „To mi došlo ve chvíli, kdy jsem uviděl tu mouku,“ usmál se Leoš. Vrtalo mu hlavou, co na něj ten jeho blázen asi zase chystá. Minulý týden to byla vlastnoručně upečená bábovka, která ho totálně dostala na kolena. Protože byla tak výborná samozřejmě, na co vy hned nemyslíte.

  Sundal mu ruce z očí a objal ho kolem pasu. „Šťastného Valentýna, zlato,“ zašeptal mu a Leoš dojatě hleděl na červený dort ve tvaru srdce, kde bylo trochu kostrbatě, ale přesto nádherně, napsáno Leoš a Martin.

  Otočil se mu v náručí a políbil ho. „Děkuji ti,“ zašeptal mu do rtů dojatě.

  Pohladil ho po zádech. „Nemáš zač. Udělal jsem to rád.“ Políbil ho na čelo. Leoše mrzelo, že pro něj sám nic nemá, ale v tuhle chvíli nemohl nic dělat. Vynahradí mu to zítra.

  Nebo ještě dnes, pomyslel si, když spolu zmizeli koupelně. „Miluji tě,“ zašeptal mu do ucha a klekl si před něj. Milovali se něžně, jako na oslavu své lásky a toho že jsou stále spolu. Pak se přesunuli do postele, kde na Leoše čekalo další překvapení v podobě obrovského plyšového medvěda meet to you s červeným trikem a nápisem with love.



 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:D

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 26. 2. 2011 22:03)

docela dobre to rodičia vzali...xi...bolo to nádherné :D

:-D

(Jasalia, 8. 1. 2011 1:08)

Priznám sa, že neviem písať pochvali. Obávam sa totiž, že sa stále len opakujem. Si dobrá. Píšeš dobre, ľahko sa to číta, je to zaujímavé... Až mám občas problém odtrhnúť sa od notu a ísť robiť niečo užitočné!!! Ale to nech ťa neodradí, len píš ďalej! :-p

...

(Chris, 23. 6. 2009 14:58)

Pěkné takové roztomilé a nežnoučké

Echm,

(Nex, 2. 6. 2009 21:23)

teď předstírejme, že následující větu jsem /nenapsala/ já, ano?

Moc to zahřálo u srdíčka.

wow

(Esarina, 25. 4. 2009 15:20)

Teda teda ... jak to děláš, že umíš tak nááádherně psát?

Jaktože

(Talí, 16. 4. 2009 14:07)

O tom nevím!XD*rudne vzteky od palců až po neviditelnou svatozář XD*
Mám ráda shounen ai s dobrým konce, velmii ráda, a ráda a ráda a ráda XD ovšem než ty napíšeš další na mě vykvete plevel XD
nádherná povídka, nejvíc super hlavní postavy XD :o) obě *yahoo* a dobrý rodiče fakt XD
jááá chci taky dort :'( XD asi sním monitor :oP
bude další, viď? - smutně a najivně kouká před sebe :o)

ou, sugoi :p

(Michiyo, 15. 4. 2009 21:43)

Joj, to bylo sladký ^^ Povídky tohohle typu zbožňuju :) Nádherný :) *Yoshi: ,,Hmm, celkem to ušlo.."* *Yoh: ,,Podle mě je to skvělý"* *Michiyo: ,,Hih, Yoshi se nám červená xD" z potutleným úsměvem se schovává před knihou letící vzduchem*

^_^

(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 14. 4. 2009 18:15)

Velmi pěkně napsané. =)

kawai

(Kaname, 14. 4. 2009 15:14)

to je vážně mocinky hezké...jen tak dál=o)

HiH

(sisi/ctenar, 13. 4. 2009 22:10)

No jo no........ ") mocv hezké ") opravdu moc moc ")

och

(Riki, 13. 4. 2009 21:49)

si bozska, aj ja chcem taketo zazit ;D ach

Och..

(Mandoska, 13. 4. 2009 20:39)

Jako já.. nenacházím slov to.. to je úžasné.. boží.. AAAA!

*rozplívá se*

(Aki, 13. 4. 2009 18:42)

Zase ze mě bude kalůž na podlaze. Krásný konec!

bylo mi moc

(Kat, 13. 4. 2009 17:49)

hezky když jsem to četla. Musím říct, že krásný příběh a kéž by to bylo pokaždé tak jednoduché, ale člověka tak nějkak příjemně zahřála.
Povedlo se ti to. Oblibila jsem si Martina i Leoše a ten konec s medvěděm, úplně jsme to viděla. A pak, že nemáš inspiraci. Pche.budu chtít další povídku.

:-)

(Davida666, 13. 4. 2009 13:51)

Úžasný happy end. :-)

*slint*

(*Ajka*, 13. 4. 2009 12:36)

..mám chuť na to sladký xD...jinak moc nádherný...sem ráda za ten happy end...miluju šťastný konce xD

Krááásssaaa

(Wendy, 13. 4. 2009 9:06)

Tak tohle mě opravdu dojalo...*VZLYK*...jsem ráda, že to jeho rodiče vzali takhle, protože pak by to nemuselo skončit Happyendem což;-)...opravdu krásná povídka...

................

(Akyra, 13. 4. 2009 0:46)

Keiro tak na tohle nemám slov je to nádhera. ti rodiče to vzaly super.*utírá si slzyčky štěstí* takovou nádhera. honem další povídky. a mocinky dík za věnování nezasloužím si ho