Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Cena života

12. 2. 2008

Věnováno Bee za nekonečnou inspiraci (děkuji).



  Už několik hodin jeli a jediné co viděli byli ubíhající stromy. Nikdo nevěděl, kam je vezou, ale každý něco tušil. Ať už to bylo dobré či špatné. Vlak zastavil a někdo venku křičel: „Schneller! Schneller!“

  Začali vystupovat a všem náhle došlo, že jejich tušení bylo správné. Že tohle místo bude zřejmě to poslední, co uvidí. Stačilo se rozhlédnout kolem a bylo to jasné. Všude muži se zbraněmi, ostnatý drát kolem.

  Tmavovlasý mladík se zdržel o něco déle než ostatní a vysloužil si za to ránu puškou pod kolena. Klesl k zemi, ale vzápětí se postavil a vzdorně se podíval na dozorce. S tím to nijak nehnulo. „Schneller!“ zařval mu přímo do obličeje a postrčil ho pažbou.

  Zařadil se k ostatním. Rozhlížel se kolem. Opatrně, aby některý z vojáků nepojal podezření, že se chystá k útěku. Nebo spíš k pokusu o útěk. Na první pohled však bylo jasné, že tahle možnost tady není. Celá oblast byla obehnána ostnatým drátem, o které nepochyboval, že je pod elektrickým proudem. Kam oko dohlédlo tam byl voják nebo věž s reflektorem.

  Bude o tom uvažovat později. Něco mu říkalo, že času bude dost. Teď raději poslušně ťapal za ostatními do velké budovy. Tam jim prohlédli věci. Něco jim nechali, něco si vzali. Přišel s malým uzlíkem osobních věcí a s tím i z této budovy vyšel, protože neměl nic cenného, co by si mohli nechat.

  Zavedli je do vedlejší budovy, kde byli v jednom pokoji podél zdi asi tři palandy. Ušklíbl se. Bylo jich tady nepochybně přes stovku a oni jim dají tohle. Nic jiného však od těch hajzlů ani nečekal. Celá jeho rodina stihla utéci jen on se den zdržel a takhle dopadl.

  To se mi to vyplatilo, pomyslel se. Opět do něj strčil dozorce. Nevraživě se ohlédl a on na něj jen mávl puškou. Copak nezůstanou tady?, divil se v duchu. Zavedli je do veliké místnosti, kde je přinutili svléknout. V tu chvíli mu to došlo. Vši.

  Zavřeli je do „koupelny“. Od stropu visely sprchy. Vzhlédl a dumal nad tím jakou vodu na ně asi pustí. Teplou nebo studenou? Odpověď dostal vzápětí. Studenou. Jakmile skončili vyhnali je ven, kde zjistili, že jim spálili šaty.

  Nahé je donutili přejít do budovy, kde byli předtím a tam je nechali. Hodili po každém z nich oblečení, což se skýtalo z kalhot a trika. Bylo léto, takže se zřejmě domnívali, že jim to stačí. Všichni byli nervózní, posedávali na postelích, někteří i na zemi. Bylo jasné, že se v noci budou těsnat tak po dvaceti, ale bude to lepší aspoň jim nebude zima.

  Usadil se nedaleko jednoho jediného okna, které zde bylo a poslouchal, co se děje venku. Slyšel řev dozorců a někoho kdo jim odpovídal. Nerozuměl jim, protože to bylo zřejmě moc daleko, aby rozeznal co říkají. Náhle nastalo hrobové ticho.

  Třeskl výstřel a všichni do jednoho sebou trhli. I mladík u okna na tom nebyl jinak. Na okamžik zavřel svoje temně černé oči. Zřejmě je čeká stejný, nebo velice podobný, osud jako toho nešťastníka. Jenže on se nehodlal tak snadno vzdát.

 

  Druhý den ráno pro ně přišli dva dozorci. Odvedli je do místnosti, která zřejmě sloužila jako jídelna. Dostali jakousi kaši jako snídani, každý po jedné sběračce ani o trochu víc. Pak je vyvedli ven, kde se rozdělovala práce.

  Někteří byli odvezeni pryč, jiní jen přesunuti do jiné části tábora. Tomáš zůstal poblíž jejich ubytovny a dostal za úkol vykopat jakousi jámu. Když se rozhlédl kolem viděl takových jam nespočet. Nebylo pochyb k čemu slouží. A tomu kdo pochyboval se vysvětlení dostalo vzápětí.

  Do jedné z děr vhodili dozorci zbídačené, mrtvé tělo jakéhosi muže. Mohla to však dost dobře být žena, to se nedalo poznat. Mladík raději od té scény odvrátil oči a věnoval se práci. Kopal mechanicky, nevnímal co dělá. Jediné co dokázal bylo rozhlížet se kolem a plánovat útěk.

  Neuniklo mu, že ho sleduje jakýsi dozorce. Podle toho jak se k němu všichni chovali to tady zřejmě měl na povel. Nelíbilo se mu, jak ho pozoroval. Jako by byl hračka a on si zrovna teď chtěl hrát. Na okamžik přestal kopat a po očku si ho prohlížel. Vysoká, možná vyšší než jeho, postava. Tmavě hnědé vlasy střižené na krátký vojenský účes. Zelené chladné oči, rty semknuté do přísné linky. Ostré, přesto zajímavé rysy. Že by snad byl na muže?, ptal se v duchu sám sebe Tomáš.

  Náhle muž pootočil hlavu a jejich pohledy se střetly. Rychle se opět vrátil k práci, ale stejně k němu vykročil. „Proč nepracuješ?!“ zařvala a mladík zamrkal nad jeho češtinou. Z jeho přízvuku bylo patrné, že je Němec – neuměl pořádně vyslovovat č, š a ř a také trochu ráčkoval. Přesto byla jeho čeština téměř perfektní.

  Tomáš neodpověděl. Jen se odvážil hodit po něm vzdorovitý pohled svých černých očí. To se mu zřejmě nelíbilo protože se mírně zamračil. „Name!“ vyštěkl ve svém rodném jazyce. Ticho. „Name!“ zopakoval a z jeho hlasu bylo poznat, že mu dochází trpělivost.

  Tomáš byl v pokušení ještě chvíli ho zkoušet, ale něco v jeho pohledu ho přesvědčilo o opaku. V jeho očích bylo jasně vidět, že by nezaváhal ho zabít. „Tomáš Jakobicz.“ Bylo vidět, jak si vše imaginárně zapisuje do paměti. „Beruf!“ pokračoval v rozkazech. „Student.“

  „Alter!“

  „Achtzehn,“ ošil se neklidně. Dozorce přikývl a odešel. Tomáš za ním udiveně hleděl a přemýšlel, jestli si tím výslechem nepodepsal rozsudek smrti. „Co ti chtěl kapitán Schatz?“ ozvalo se vedle něj.

  Otočil se a uviděl vychrtlého muže, který v ruce svíral lopatu. Pokrčil rameny. „Zřejmě jen klasický výslech,“ odvětil. „Dávej si pozor. Ten koho si Schatz vyhlédne se tady dlouho neohřeje, jestli chápeš, jak to myslím,“ prohodil tajemně.

  Chápal to až moc dobře. Uvědomil si, že to pro něj není moc dobré, když si ho hned druhý den vyhlédl samotný kápo tohohle tábora. Přikývl a dal se do práce, protože jeden z dozorců zmerčil, že si povídají a vydal se k nim. Každý si vysloužil ránu pažbou od pušky. To je definitivně odradilo od jakékoliv další konverzace.

 

  Procházel táborem, zdravil dozorce, sledoval jak pracují vězni. Zamyšleně si promnul bradu. Ten kluk měl odvahu, když se odvážil, třeba jen pohledem, odporovat zrovna jemu. Musel si přiznat, že ho zaujal. Docela by ho zajímalo proč je tady.

  Zrovna procházel kolem jednoho dozorce, který mířil pistolí na jakéhosi starého muže. Když ho uviděl tázavě se na něj zadíval. Schatz si prohlédl toho chlapíka a uvědomil si, že jim nebude k ničemu. Přikývl tedy a bez jakéhokoliv citu sledoval, jak do něj dozorce střílí. Kulka se zařízla doprostřed čela.

  Už dávno se naučil nic necítit. Prostě byl jen dalším z mnoha. Co mu do něj bylo. Bylo jich tady ještě víc než dost. Pokračoval ve své obchůzce. Bylo mu lhostejné co vidí, protože to bylo pořád stejné.

  Dorazil do svého domu kousek nad táborem a s unaveným povzdechem si sedl do křesla. Tomáš Jakobicz, vzpomněl si mimoděk. Tak mladý a tak hezký…

  Usmál se sám nad sebou. Už jednou si sem přivedl mladíka, ale utekl a byl zabit, dřív než k něčemu stihlo dojít. Vzhledem k tomu, že to tady měl na povel, mohl si prakticky dělat co chce. Ovšem jen do chvíle, kdy se zde jednou za čas objevil plukovník Flecke. Toho on musel poslouchat ať se dělo co se dělo.

  Prohrábl si vlasy a pohodlně se opřel. Pohled těch jeho vzdorovitých očí mu nešel z hlavy. Nalil si sklenku brandy a pomalu ji usrkával. Však bude ještě mnoho času. Nezdálo se totiž, že by ho mohli zabít.

  Vypadal silně a zdravě, takže bude moci pracovat poměrně dlouho. Pokud se však nepokusí o útěk. Uvažoval nad tím jestli je ten mladík opravdu tak hloupý.

 

   Do ubytovny je odvedli až hodně pozdě v noci, všechny unavené, hladové a celé modré od ran pažeb. Tomášovi neuniklo, že někteří se nevrátili vůbec. Zřejmě je potkalo to samé, co toho nešťastníka včera. Povzdechl si. Zdá se, že tady odtud není cesta ven. Přesto se rozhodl, e se odsud pokusí dostat. Přinejhorším alespoň zemře se ctí.

  Lehl si pod oknem, kde včera seděl. Nechtělo se mu těsnat se s ostatními na posteli. V noci mu sice bývala zima, ale to se dalo překousnout. Občas si večer někde našel odhozenou přikrývku a „půjčil“ si jí.

  Nyní ležel na zemi, hleděl do stropu a přemýšlel o tom, co se dnes událo. Schatz, znělo mu v hlavě. Takže ten to tady měl pod palcem. A zřejmě si do svého hledáčku zařadil i jeho. Neměl z toho radost, ale nedalo se s tím nic dělat. A na jeho rozhodnutí to taky nic nezměnilo.

  Další den se opakovalo to samé, co včera. A další den znovu. Takhle to šlo dva měsíce a Tomáš zjistil, že jestli se nepokusí utéct teď tak už mu na to v budoucnu nezbudou síly. Počkal tedy až všichni usnou.

  Už dávno se přestal zajímat o své okolí. Stal se z něj sobec, který chtěl zachránit jen svou kůži. Nezáleželo mu na tom. Jediné na co dokázal myslet byl útěk. Konečně se celou místností rozléhalo pravidelné oddechování.

  Potichu se vykradl ven a přitiskl se k tmavé zdi. Reflektor ho těsně minul. Dostal se k další budově, a pak k další. Teď už jen zbývalo přeběhnout ke zdi, která byla v zadní části tábora a dostat se přes ni.

  Počkal až se od něj odkloní reflektor, a pak vyběhl. Vzápětí strnul, protože na sobě téměř cítil světlo z další věže. Spustil se poplach a on věděl, že je po všem. Proč mě nezastřelí?, ptal se sám sebe.

  Měl za to, že jakmile ho objeví, zastřelí ho. Výstřel se však neozval. Jen ho dva dozorci ho uhodili pistolí do hlavy tak, že ztratil vědomí.

  Probudil se v jakési malé kobce bez oken. Tak tady zřejmě počkám na smrt, zauvažoval. Možná by bylo lepší, kdyby mě zastřelili.

  Po dvou dnech přestal vnímat běh času. Už tak byl dost slabý, ale tohle ho ještě více oslabilo. Ono přeci jenom několik dní nejíst není žádný med. Opřel se o zeď a zavřel oči. Takhle jsem tady umřít nechtěl.

  Náhle se prudce otevřely dveře a v nich se proti prudkému světlu rýsovala jakási postava. „Schnell!“ zařvala a mladík se postavil. Zavrávoral, jak se s ním vše zatočilo, ale udržel se na nohou. „Schneller!“ Měl chuť něco odseknout, ale už ani na to neměl dost síly.

  Následoval dozorce na dvůr. Tam čekalo několik dalších mužů, kteří vypadali stejně zbídačeně jako on sám. Stejný počet tam bylo i vojáků. Zřejmě to mělo být tak, že každý z nich byl na jednoho muže.

  Postavili je ke zdi a sami se postavili před ně. Tomáš stál až na konci řady a proti němu se na něj šklebil jakýsi křivozubý zrzek. Měl co dělat, aby se neušklíbl. Zaslechl první výstřel a ten, co ještě před chvílí stál v čele řady, se zhroutil k zemi.

  Oni to pojali jako hru, uvědomil si. Nezbývalo mu nic než čekat, až na něj dojde řada. Právě zastřelili muže vedle něj. Chlapík před ním si opřel pušku o rameno, položil prst na spoušť a Tomáš už jen odevzdaně čekal, až vystřelí.

  Rána však nikdy nevyšla. Než stihl zmáčknout kohoutek ozvalo se pevné: „Aufhören!“ Mladík u zdi otočil hlavu a jeho pohled se střetl s chladnýma zelenýma očima. To snad není pravda, zaúpěl v duchu. Zase on.

  Kapitán Schatz tam klidně stál a autorativně rozkázal. „Er ist mein.“ Pak už se Tomáš nestíhal divit.

  Donutili ho svléknout si šaty, svázali mu ruce za zády a pak ho vlekli přes celý tábor. Strkali do něj puškami, cítil jak se mu zarývají mezi lopatky. Jednou dokonce klesl na kolena a vysloužil si za to pořádnou ránu do spánku.

  Vše se s ním zatočilo, ale, jako by to bylo schválně, neupadl do bezvědomí. Cítil jak mu pramínek krve stéká na tvář. Dál ale kráčel s hrdě vztyčenou hlavou. Nenávistně hleděl na ta rovná záda před sebou. Kapitán si vykračoval jako by byl na procházce, vůbec ho nezajímalo, co se s ním děje.

  Konečně dorazili před jakýsi dům kousek nad táborem. Tam si ještě jednou vysloužil pořádnou herdu do zad, až o pět padl na kolena, a pak byl až zlověstný klid. „Vstaň!“ pronesl Schatz.

  Tomáš se marně snažil vyškrábat na nohy. Byl slabý a ještě měl zavázané ruce. Byl to nadlidský úkol. Kapitán se k němu otočil. Před jeho ledovým pohledem se ošil a nakonec se vyškrábal na nohy.

  Dozorce otevřel dveře do domu a pokynul mu aby vešel. Mladík tak učinil a zůstal stát na prahu. Muž se postavil tak těsně za něj, že cítil jeho dech ve svých vlasech. Měl co dělat, aby se neotřásl odporem. Navíc mu začala být zima, takže se třást opravdu začal.

  Postrčil ho dovnitř a zavřel dveře. „O nic se nepokoušej!“ zasyčel mu do ucha a rozvázal ho. Tomáš si pomyslel, že by na to stejně teď neměl sílu. Měl pocit, že má snad zlámané všechny kosti, i když věděl, že to není ani jedna.

  Schatz ho na chvíli opustil. Vzápětí se vrátil a hodil mu nějaké oblečení. Mechanicky se do něj navlékl. Bylo mu jedno, co to je. Pomalu přestával vnímat okolí. Hlad, zranění a i strach si začínaly vybírat svou daň a vše se s ním začínalo točit.

  Frederick sledoval, jak se mladík kácí k zemi. V poslední chvíli se rozhodl, že ho zachytí. Přehodil si ho přes rameno a přenesl ho do obývacího pokoje. Tam ho položil na pohovku a dál se o něj nezajímal. Bylo mu jasné, že se musí vyspat, protože byl zřejmě dost zesláblý.

  Nějakým způsobem vycítil, že se nepokusí o útěk, protože jednou už mu to stačilo. Vydal se proto na svou pravidelnou obchůzku tábora. Přesto raději zamkl dům. Sice by mohl utéct oknem, ale… Sám nevěděl proč to udělal.

 

  Probudil se asi po dvou hodinách a chvíli mu trvalo než si uvědomil, co se stalo. Prudce se posadil a zasténal, jak ho zabolelo celé tělo. Rozhlédl se kolem a zjistil, že je tady sám. Zamračil se.

  On ho tady nechal? Zřejmě si myslel, že se nepokusí o útěk. Ušklíbl se a vyrazil ke dveřím. Zjistil že jsou zamčený. Takže přeci jen si tím nebyl tak jistý, pomyslel si ironicky. Chystal se prošmejdit celý dům, ale právě v tu chvíli se ozval zvuk odemykajícího se zámku.

  Rychle si lehl zpět na pohovku a předstíral že spí. Slyšel jeho tiché kroky, i to jak se zastavil těsně nad ním. „Nejsi moc dobrý herec,“ pronesl a Tomáš otevřel oči, ale neodpověděl. Schatz mu hodil jakýsi papírový pytlík.

  Otevřel ho a zjistil, že je v něm nějaké pečivo. Ani nepoděkoval, jen se na něj vrhl a za chvíli ho snědl. Nepřipadalo mu důležité mluvit. Do místnosti se začaly vkrádat stíny a Tomáš uvažoval nad tím kolik je hodin.

  Kapitán beze slova odešel z místnosti a vůbec se nezajímal, co bude on dělat. Když ucítil vůni nějakého jídla, vydal se za ní. Našel Schatze, jak sedí v kuchyni a pojídá cosi, co zřejmě měla být čína s rýží.

  Nasál vůni, ale věděl, že stejně nic nedostane. Frederick se k němu pomalu otočil a provokativně pomalu si nesl vidličku k ústům. Polkl, jak se mu začaly sbíhat sliny. Kapitán odložil příbor a vstal. „Můžeš to dojíst,“ prohodil směrem k mladíkovi a odešel.

  Za chvíli mohl slyšet tekoucí sprchu. Na okamžik zavřel oči, protože si představoval, že je to on, kdo se sprchuje. Zvláštní, pomyslel si. V extrémních situacích si člověk uvědomí, jak moc jsou důležité věci, které dosud považoval za samozřejmost.

  Chtěl odolat pokušení a to jídlo si nevzít. Hlad nakonec zvítězil a on to snědl do posledního zrnka rýže. Moc toho nebylo, ale aspoň něco. „Tomasi!“ zaslechl své jméno. Poslušně se zvedl a vydal se za původcem toho zvuku.

  Kde sakra je?, ptal se sám sebe. Pak si všiml jedněch otevřených dveří a vešel do nich. Na prahu však strnul. Na posteli ležel nepochybně nahý Schatz, jehož zakrývala jen tenká pokrývka a to jen do půlky těla. To snad nemyslí vážně, pomyslel si a poprvé se ho zmocnil opravdu panický strach.

  „Sedni si,“ vyzval ho. Zřejmě měl na mysli, aby si sedl k němu na postel, ale on raději zvolil zem v jednom rohu pokoje. Byl tak od něj dostatečně daleko a mohl ho bez větších problémů sledovat stejně jako on jeho.

 Nebýt chladných očí, které na něj upíral dalo by se uvažovat o tom, že v té posteli vypadá roztomilé. Nebýt těch očí… „Snad víš co se v takových situacích dělá, ne?“ ozve se náhle a Tomáš sebou trhne. On to fakt myslí vážně, pomyslí si zděšeně, ale dál se tváří netečně.

  Zabije ho alespoň pohledem a poslušně vstane. Není zrovna v situaci, kdyby si mohl dovolit odporovat někomu, kdo se stal jeho pánem. Skoro se ušklíbne. Přešel k němu a zůstal stát několik kroků od něj.

  Vzájemně se měřili pohledy. „Nejsi moc pokorný k někomu, kdo ti zachránil život,“ prohodí Frederick. „Neprosil jsem se o to,“ odsekne. Kapitán po něm bleskově hmátne a přitáhne si ho k sobě na postel. Snaží se mu vytrhnout, ale je silnější. Aby taky ne. Díky okolnostem byl teď slabý jako moucha.

  „Já vím, že ne,“ šeptá  mu těsně u rtů. „Jenže je v tobě něco, co mi nedovolilo nechat tě zabít.“ Tomáš otočí hlavu a jeho rty se dotknou tváře. Otřese se odporem. Schatz ho chytí za bradu a otočí k sobě. Lehce se nadzvedne na loktech a přisaje se mu k němu.

  Mladík stiskne rty do úzké linky. To však kapitána neodradí, spíše ještě více vzruší. Dál přejíždí jazykem po jeho rtech a pokouší se ho tak přinutit je otevřít. Pomalu ho hladí po zádech, protože již dávno klesl zpět do peřin a on s ním.

  Ve chvíli, kdy se mu Tomáš pokusí vytrhnout, mu jednu ruku vplete do vlasů a přitáhne si ho k sobě. Začne ho hladit po hrudi. Cítil jak se napjal, ale nevěnoval tomu pozornost. Sevřel mezi prsty jednu bradavku.

  Využil toho, že se ostře nadechl a vnikl jazykem mezi jeho rty. Ani Tomáš však nezahálel a kousl ho do jazyka. Schatz se odtáhl a vrazil mu takový políček až se mu před očima roztančily hvězdičky. „Už to nezkoušej!“ zavrčí. Dává si však pozor a místo na rty se mu přisaje ke krku.

  Přetáhne mu triko přes hlavu a posouvá rty níž. Mladík si uvědomí, že nemá cenu se bránit a tak jen pasivně čekal, co bude dál. Kapitán ho přetočil na záda a lehl si na něj. Jejich oči se střetly.

  V černém se blýskal vzdor, v zeleném chlad, ale i něco jiného. Něco… Nevěděl, jak to definovat. Začal ho laskat na odhalené hrudi, pohrával si s jeho bradavkami, rukou sklouzával níž. Náhle zvedl hlavu a znovu se přisál k jeho rtům. Tomáš byl v pokušení znovu ho kousnout, ale rozmyslel si to. Ještě pořád ho pořádně pálila tvář.

  Frederick byl vzrušený a cítil, jak se přestává ovládat. Pak však jeho tělem projela vlna vzteku, protože byl jeho objekt zájmu tak pasivní. Nebavilo ho to. Hněvivě se nadechl a odtáhl se od něj. Přetočil se na bok. „Vypadni!“ zasyčel a shodil ho z postele.

  Tomáš sykl, jak ho zabolelo tělo, ale neodporoval. Byl rád, že se tomu vyhnul. Prozatím. „Spíš támhle,“ mávl rukou do kouta místnosti, kde předtím seděl. Nevadilo mu to, spal tak i před tím.

  Zvedl se, přešel ke své „posteli“ a uvelebil se na zemi. Schoulil se do klubíčka a pokusil se usnout. To se po chvíli opravdu podařilo.

  Vstal z postele a přešel k němu. Stál nad ním a jen na něj hleděl. Prohlížel si jeho pěkné rysy, smyslné rty. Však já tě jednoho dostanu, pomyslel si. Jsem ochotný si počkat, abych slyšel tvoje vzdechy, své jméno z tvých úst.

  Vrátil se k posteli a sebral z ní deku. Jemně ho přikryl, a pak si opět lehl. Ještě několik minut ležel a hleděl na strop. Myšlenky mu neklidně běhaly jedna přes druhou. Nakonec zavřel oči a odebral se do říše snů.

 

  Ležel na zemi a ani nedutal. Probudil se ve chvíli, kdy vstal z postele. Očekával, že využije toho, že bude otupělý spánkem a bude se ho znovu dotýkat. Nestalo se. Jen nad ním stál. Málem sebou trhl, když přes něj přehodil pokrývku, ale ovládl se.

  Odvážil se otevřít oči, až ve chvíli kdy slyšel jeho pravidelný dech. Ještě několik minut ležel bez hnutí. Když si byl jistý, že tvrdě spíš, tiše jako kočka vyskočil na nohy a vykradl se z pokoje.

  Rychle prošel celý dům a zjistil, že má tři místnosti a kuchyň. Nakoukl do jednoho pokoje a uviděl postel. Pokročil dovnitř a zase se vrátil. Nakonec však neodolal pokušení a zabořil se do pokrývek. Po tak dlouhé době si v měkké posteli připadal jako v ráji. 

  Jen chvilku, pomyslel si a zavřel oči. Vzápětí usnul.

  Frederick se probudil velice brzy, jak měl ve zvyku. Pohled mu padl na zem, kde měl spát Tomáš. Měl, ale nespal. Prudce se posadil. Určitě nebyl tak hloupý, zauvažoval a vstal. Přeci by nebyl takový blázen, aby šel ven.

  Snažil se zachovat klid, ale představa toho, že ho v noci zastřelili při útěku (sám k tomu dal příkaz pokud by se pokusil zmizet) a on si s ním ani nestihl užít ho popíchla jako včela. Za chvíli už lítal domem jako splašená střela.

  Jako poslední vtrhl do pokoje, kde spal tmavovlasý mladík. Jediné co z něj bylo vidět byla tmavá kštice, tak byl zachumlaný do peřin. Usmál se. Přešel k němu a posadil se na postel. Okamžitě poznal, že se probudil. Jejich pohledy se střetly. Černý se vpil do zeleného.

  Schatz se nad něj začal pomalu sklánět. „Víš, že bys zasloužil trest?“ šeptal. „Nesplnil jsi můj rozkaz,“ to už měl rty těsně u těch jeho. Tomáš na něj jen vzdorně hleděl. Kapitán se k němu přisál. Cítil jak mladík pod ním ztuhnul.

  Sám nevěděl, jak poznal, co se chystá udělat. Rychle se od něj odtáhl, a tak Tomáš dosáhl jen toho, že místo Schatze kousl sám sebe. Zřejmě to bylo hodně bolestivé, protože mu vyhrkly slzy.

  Natáhl ruku a prstem mu přejel po zraněných rtech. „Vidíš? Proč si způsobuješ bolest? Nebylo by jednodušší se pokusit se mnou vycházet?“ ptal se téměř laskavě, ale chlad v jeho očích s těmi slovy prudce kontrastoval.

  Mladík neodpověděl. Jen v jeho očích se zračilo cosi, co by se dalo popsat jako nenávist. Druhý muž pokrčil rameny a opustil místnost. Něco mu říkalo, že přijde za ním. Nechal vařit vodu na kávu a udělal si snídani.

  Za chvíli se celým domem linula vůně slaniny a smažených vajíček. Klidně seděl u stolu a snídal. Na rtech se mu rozehrál úsměv, když postřehl (nebo spíš vycítil) tmavou siluetu ve dveřích. Nevšímal si ho a dál se vesele krmil.

  Téměř viděl, jak zběsile polyká sliny, které se mu nahromadily v ústech a v jeho očích sálá tak silná nenávist, že kdyby měl po ruce zbraň zřejmě by ho zabil. Pomalu a provokativně se k němu otočil. „Ale copak? Snad nemáš hlad?“ ptal se s úsměvem.

  Tomáš váhavě přikývl a popošel do místnosti. „Posaď se,“ ukázal na židli proti sobě. Mladík se usadil a hladově se zadíval na druhou porci jídla, kterou měl u sebe kapitán. Zachytil jeho pohled a přisunul k němu talíř. Ve chvíli, kdy se po něm natáhl si ho však přitáhl zpátky k sobě.

  Zavrtěl hlavou. „Kdepak. Tak jednoduché to nebude. Přeci jen jsi včera trochu neposlouchal o dnešku ani nemluvím.“

  „Co za to chceš?“ promluvil téměř poprvé Tomáš. Jeho hlas byl ostrý jako břitva. „Mám pro tebe speciální úkol. Budeš mě krmit…,“ odmlčel se a vychutnal si jeho nevěřícný pohled, který jasně říkal: Je ti snad pět? „… a za každé sousto, které mi dáš, si svlékneš jeden kus oblečení,“ dokončil.

  V černých očích se zableskla nevěřícnost. Zadíval se na své oblečení, které všehovšudy čítaly jedny kalhoty, triko a ponožky. Polkl. Pohledem zabloudil k jídlu. Zakručelo mu v břiše. „No když nemáš hlad,“ prohodil Frederick a opět si nesl vidličku k ústům.

  Vztekle mu jí vytrhl. Chvíli ještě zaváhal, ale nakonec zvítězil hlad a on mu dal první sousto. Jakmile ho rozžvýkal, přetáhl si přes hlavu triko. Moc dobře si uvědomoval, že stačí ještě dvě taková sousta a on tu bude nahý.

  Podíval se na kapitánův talíř. Jeho obsah byl rozhodně větší než by se vešlo na vidličku jako jedno sousto. Ještě dvakrát mu nabral jídlo a už před ním seděl nahý. „Postav se!“ zachraptěl tiše a čekal.

  Tomáš zaťal zuby, ale poslechl. Vstal a s hrdě vztyčenou hlavou na něj hleděl. Ještě ostřeji si uvědomoval, že to co včera začalo bude mít dohru. A on bude jejím hlavním hrdinou. Byl v pokušení zavřít oči, ale odolal. Nechtěl dát najevo slabost.

  Frederick si ho uhranutě prohlížel. Byl nádherný. I přesto, že strávil v táboře téměř dva měsíce si udržel pěknou postavu. Možná byl trochu víc pohublý, ale přesto jeho tělo bylo… Bylo… Nedokázal to popsat slovy, protože je nenašel.

  Vstal a postavil se před něj. Natáhl ruku a přejel mu po hrudi. Sledoval výraz v jeho tváři a sjížděl stále níž. Tomáš syknul. „Říkal jsi, že chceš jenom nakrmit!“ odsekl napjatě. Jeho tělo ovládal strach, ale i něco jiného. Prostě jen reagovalo na jemný dotyk, které již tak dlouho nemělo.

  Schatz zvedl hlavu. V očích mu plálo vzrušení. Chtěl pokračovat, vzít si ho hned teď, protože touha se pomalu zmocňovala celého jeho těla, ale ovládl se. Tohle chtělo trpělivost a on uměl být trpělivý, když chtěl. Sedl si zpět ke stolu. Nabídl mu plný talíř a Tomáš, aniž by se namáhal obléct, se na něj vrhl.

  Klidně ho pozoroval. Byl tak spontánní. A vzdorný. Chtěl ho zkrotit. Chtěl aby patřil jen jemu. Ne z donucení, ale dobrovolně. Ty jsi byl odjakživa snílek, Schatzi, promluví sám k sobě. Tušil, že chce nemožné, ale přesto to tak chtěl.

  Když mladík dojedl, zvedl hlavu a vzdorně se na něj zadíval. „Obleč se nebo za sebe neručím,“ prohodil Schatz na rovinu. Beze slova poslechl a dál jen seděl proti němu. „Nejsi moc hovorný, že?“ optal se klidně.

  „Nemluvím s nepřáteli.“

  Nadzvedl obočí. „Nevěděl jsem, že jsem tvůj nepřítel. Čím jsem si to zasloužil?“

  „Všichni Němci jsou přeci našimi nepřáteli,“ prohodil a sledoval jeho reakci. Nic. Ani sval se v tváři nepohnul, ani oči nedaly najevo, že by se ho to dotklo. Je to ledovec, pomyslel si podrážděně. „Všichni nejsou stejní. Nebudu tvrdit, že jsem svatoušek. Zabil jsem mnoho lidí. Nebo jsem je nechal prostě zastřelit. Jinak to nešlo. Nemusím se hájit!“

  „To po tobě ani nikdo nechce,“ zazněla stručná odpověď a znovu se rozhostilo ticho. „Půjdu na obchůzku. Pokud budeš chtít vykoupej se,“ prohodil a vstal. Tomáš napjatě poslouchal jestli uslyší zvuk zámku. Uslyšel.

  Rezignovaně pokrčil rameny a vydal se do koupelny. Měl v plánu se jen vysprchovat, ale když uviděl obrovskou vanu nemohl si pomoci. Rychle ze sebe shodil věci, napustil vodu a s blaženým úsměvem se ponořil do horké lázně.

 

  Rychle prošel tábor a vracel se zpátky. Bylo mu jasné, že o něm všichni mluví. Zpozoroval jejich pobavené pohledy, když Rychlým krkem mířil k domu. Bylo mu jasné, co si všichni myslí. Kapitán dostal novou hračku a chce si s ní pořádně vyhrát.

  Ušklíbl se. Kdyby jen věděli. Bylo mu jedno, co si o něm kdo myslí. Museli ho poslouchat a jestli ho mají rádi nebo ne mu bylo jedno. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Prošel dům a nikde ho nenašel. Že by dal na mou radu a šel se vykoupat?

  Nakoukl do koupelny a zůstal stát na místě, jako by ho přimrazili. Pozoroval mladíka ve vaně s lehkým úsměvem na rtech a cítil jak mu vysychá v ústech. Opřel se o veřeje a tiše ho pozoroval. Nemohl se toho pohledu nabažit.

  Jak rád by k němu přešel, klekl si před něj a začal ho hladit. On by nechal zavřené oči a jen by vnímal jeho doteky. Přejížděl by mu po hrudi, polaskal bradavky, rukou by zabloudil až pod vodu.

  Mladík se prudce posadil, když ho uviděl ve dveřích. Zdálo se, že se nedívá na něj, ale skrz něj. V očích měl prazvláštní výraz. Nechyběl tam však ani chlad. „Jak dlouho tam stojíš?“ probral ho ze zasnění jeho chladný hlas. Mírně sebou trhl a zadíval se mu do očí. „Před chvíli jsem přišel. Nenech se rušit. Chci se jen dívat.“

  Tomáš věděl, že nemá na výběr. Položil se zpět do horké vody a zavřel oči. Pokusil se znovu uvolnit, ale stále na sobě cítil jeho žhavý pohled. Nakonec si rezignovaně povzdechl a vylezl ven. Rozhlédl se po ručníku, ale nikde ho neviděl.

  V tom uviděl, jak se k němu přibližuje Schatz s osuškou v ruce. Sáhl po ní, ale on zavrtěl hlavou. „Já sám,“ prohodil a začal ho otírat. Byly to jen lehké doteky. Tomáš zaťal zuby a nechal se otřít.

  Už dávno byl suchý a přesto ho stále hladil ručníkem. „Chceš ze mě sedřít kůži?!“ optal se podrážděně, protože mu ty doteky vadily. Usmál se a zavrtěl hlavou. „Promiň,“ prohodil, ale vůbec to nevypadalo, že by se mu opravdu omlouval. Podal mu oblečení a odešel z místnosti.

  To brzy, ušklíbl se, když si natahoval kalhoty. Učesal si vlasy a vyšel ven. „Umíš vařit?“ ozvalo se náhle za ním. Otočil se a váhavě přikývl. „Fajn. Máš na starosti oběd.“ S těmito slovy odešel ven.

  Tomáš jen překvapeně mrkal. Co si o sobě sakra myslí? To že ti může rozkazovat, což je pravda, prohodilo jeho druhé já. Vydal se tedy do kuchyně. Když uviděl potraviny, které tam byly zasténal. Jak z toho mám něco uvařit?, ptal se sám sebe.

  Bylo toho až žalostně málo. Nakonec se mu podařilo přeci jen něco ukuchtit. Trošku si vzal, aby alespoň částečně zahnal hlad, a aby se neopakovala scéna z dnešního rána. Zbytek dal do lednice, aby si to potom ohřál.

  Jak rád by šel aspoň na chvilku na vzduch. Tenhle dům už na něj začínal působit a on měl pocit jako by měl mořskou nemoc. Prohrábl si vlasy a aspoň otevřel všechna okna.

  Asi za hodinu se Schatz vrátil. Beze slov si vzal připravené jídlo. „Je to dobré. Zdá se, že máš talent,“ prohodil po chvíli. Tomášovi nad tou pochvalou lehce zaplesalo srdce. Odmítal si přiznat, že by ho to potěšilo. „Ty si nevezmeš?“

  Zavrtěl hlavou. „Nemám hlad.“ Zkoumavě si ho prohlédl. Jediné co viděl byl kamenný výraz v jeho černých očích. „Jak se vlastně jmenuješ?“ optal se náhle a Schatzovo obočí vyletělo bleskově vzhůru. „Proč tě to zajímá?“

  „Už mě nebaví tě v duchu oslovovat Ten grázl.“

  Zasmál se. „Jmenuji se Frederick.“ Kývnul jako že to bere na vědomí. Ani jeden si neuvědomil, že už se téměř stmívá. „Proč jsi vlastně otevřel všechna ta okna? Venku přeci jen není takové teplo.“

  Pokrčil rameny, ale neodpověděl. Nevrtal se v tom. Unaveně zívnul a vstal od stolu. Jídlo bylo opravdu znamenité. Divil se, že dokázal něco vykouzlit, když tam bylo tak málo ingrediencí. Prošel kolem něj a vešel do ložnice. Dveře nechal otevřené, takže bylo jasné, že očekává, že ho bude následovat.

  Pomalu se tam tedy došoural a usadil se v rohu místnosti, který mu byl určen. Objal si kolena a položil si na ně hlavu. Začínalo ho to unavovat a litoval toho, že ho nenechal zastřelit. Raději by byl mrtvý než aby se pořád jen hádal s ním a bojoval.

   Frederick ho zamyšleně pozoroval. Vypadal tak nějak ztraceně. „Pojď sem!“ vyzval ho. Mladík se zvedl a beze slov odporu k němu přešel. Odevzdaně čekal na to, co bude následovat. Kupodivu se k němu, ale nenatáhl, aby ho stáhl k sobě. Prostě jen ležel na posteli a pozoroval ho.

  Prohrábl si vlasy a dál z něj nespouštěl pohled. „Chci aby sis zapamatoval jedno. Dostanu tě. Je mi jedno kdy, ale dostanu. A věř tomu nebo ne bude se ti to líbit. Teď ti přeji dobrou noc.“

  Tomáš nad ním udiveně stál a vůbec nevěděl jak reagovat. „Si nějak moc věříš, ne?“ odsekl proto drze. Kapitán se k němu otočil. „Chceš to dokázat?“ optal se velice tiše a hmátl po něm. Přitáhl si ho k sobě a pevně držel. O nic se nepokusil jen ho k sobě tiskl.

  Zazmítal se, ale nepomohlo to. „Ničeho nedosáhneš, když se mnou budeš bojovat. A mysli na to, že až mi dojde trpělivost vezmu si tě, ať budeš chtít nebo ne.“

  „Tak na to teda zapomeň!“ Pokusil se mu vytrhnout, ale marně. „Opravdu? Nevypadá to, že by ses tomu mohl nějak bránit.“

  Pomalu ho pustil a opět se od něj odvrátil. Tomáš už raději mlčel a odšoural se k místu, kde měl spát. Jak znovu zatoužil po té měkké posteli v pokoji o pár dveří dál. Schoulil se na zem a zavřel oči.

 

  Něco se k němu zezadu tisklo. Bylo mu příjemné teplo a nechtěl se z toho snu probudit. Po chvíli mu došlo, že to není sen a to co se k němu tiskne musí být jedině Schatz. Pokrýval mu zátylek polibky a jemně ho hladil po hrudi. Po nahé hrudi, což znamenalo, že mu rozepnul košili!

  Cítil jak ztuhl a okamžitě věděl, že je vzhůru. „Jen klid,“ zašeptal mu do ucha a dál pokračoval v lehkém hlazení a líbání. Sjel rukou níž a přes látku kalhot začal hladit jeho penis.

  Tomáš sebou trhl, protože v něm narůstalo vzrušení, ale zároveň i odpor. Stále ho hladil a on měl pocit, že těmi pocity praskne. Křečovitě ho chytil za ruku a odmítal pustit. Chtěl mu tím zabránit, aby ho laskal.

  Nechal to být a dál ho líbal. Otočil si jeho hlavu k sobě a jejich rty splynul. Nejprve to byl jemný polibek, ale zintensivněl. Chtěl ho přinutit reagovat, ale on byl jako socha. Nehybný, bez citů.

  Odtáhl se od něj a znechuceně vstal. „Nejsem moc trpělivý člověk, v budoucnu na to mysli,“ prohodil a odešel z pokoje. Hleděl za ním ještě naprosto paralyzovaný ani nevěděl z čeho. Když přišel do kuchyně byl dům již dávno prázdný a Schatz na pochůzkách.

 

  Zamyšleně stál u okna a hleděl do noci. Frederick již dávno spal, ale on nemohl usnout. Uběhl již měsíc, co ho sem přivedli. Už měsíc tu byl zavřený jen sám se sebou nebo s ním. Už měsíc odolával jeho nástrahám.

  Nepřešel den, kdy by se ho nepokusil donutit reagovat na jeho dotyky. Věděl, že mu dochází trpělivost. A jemu pro změnu docházela síla se bránit. Stále v něm viděl nepřítele, ale jeho tělo si myslelo něco jiného.

  Stačil jediný jeho dotek a jeho tep vyletěl do závratných výšin. Začínal se těšit na jeho doteky, protože je tolik potřeboval. Potřeboval blízkost někoho jiného. I když to znamenalo, že tím Schatzovi dá za pravdu.

  Náhle ho zezadu objaly jakési ruce. Bylo jasné čí jsou. Nikoho jiného být nemohly. Ztuhl, jak už to měl ve zvyku, ale zároveň cítil, jak se mu zrychluje dech. Zatnul zuby, aby na to nepřišel.

  Ucítil jeho rty na svém krku a téměř zasténal. Zezadu ho tlačilo jeho vzrušení. „Nemůžeš spát?“ zašeptal mu do ucha. Zavrtěl hlavou, ale neřekl ani slovo. Frederick ho k sobě pootočil a přisál se k němu.

  Tomáš se snažil bránit, ale nebylo to nic platné. Sváděl sám se sebou vnitřní boj. Zatoužil mu polibek oplatil, ale zároveň se od něj chtěl odtáhnout. Druhá verze vyhrála a on se od něj odtrhl. „Jsem unavený,“ vydechl a doslova utekl.

  Frederick se za ním usmíval. Zdá se, že moje metody začínají vynášet ovoce, pomyslel si spokojeně. Moc dobře si uvědomoval jeho vnitřní boj. Srdce mu nad tím poskočilo očekáváním. Však já si počkám, prohodil k němu v duchu a vydal se do ložnice.

  Byla tma jako v ranci, ale přesto na sobě cítil pohled jeho černých očí. Místností se nesly smíšené vibrace. Byl v nich vztek, touha a zmatek. Lehl si do postele a s úsměvem usnul. věděl, že se brzy dočká.

  Ještě dlouho hleděl do stropu. Nakonec to vzdal a znovu vstal. Vzal si sebou deku a posadil se na verandu na houpačku. Věděl, že již neusne a zahleděl se na nebe. Bylo jasné a poseté hvězdami. Měsíc, pomyslel si. Být tak svobodný jako on, Pastýř hvězd. Jen tak si plout po obloze, občas se ohlédnout, zda ho ovečky následují a dál se rozhlížet po okolí.

  Ušklíbl se. Jediné co uvidím já, budou zdi tohoto domu a studené zelené oči svého „pána“. Nejsou vždy tak chladné, pomyslel si zcela bez souvislosti.

  Do světa se pomalu začalo vkrádat svítání. Povzdechl si a vrátil se zpět do ložnice. Věděl, že by Schatz byl schopný vyhlásit poplach, kdyby ho nenašel. Schoulil se do rohu a zavřel oči. Slyšel jak se Frederick protahuje v posteli, vstává a obléká se.

  Náhle se v Tomášovi cosi zlomilo a on zatoužil utéct, zmizet. Otočil se a zadíval se na pistoli, kterou měl položenou na stole. Vstal a přešel k němu. Zezadu ho objal a Schatz překvapeně ztuhnul. Hned se však otočil a políbil ho.

  Srdce mu zaplesalo, když polibek poprvé obětoval. Nejprve jen nesměl, zkusmo, potom však se vší vášní, které byl schopen a která se v něm nahromadila. Líbali se téměř zběsile a Tomáš ho hladil po zádech. Jednou rukou přitom sáhl po pistoli.

  Než se stihl kapitán vzpamatovat tiskl mu zbraň pod bradu. „Teď mi hezky pomůžeš se odtud dostat,“ syčel. Stočil na něj pohled svých ledových očí a zavrtěl hlavou. „Dal jsem příkaz, že pokud se pokusíš o útěk mají tě okamžitě zastřelit.“

  „Jenže když budeš se mnou ty a řekneš jim aby nestříleli neudělají to.“

  „Proč bys to dělal? Stejně tě chytí, to bys chtěl? Znovu se sem vrátit, když na chvíli ochutnáš svobodu?“

  Tomáš ustoupil o několik kroků dozadu. Stále na něj však mířil. „I když se pojistíš mnou nezabrání jim to tě zabít. Nechápeš to? Tak to přeci zmáčkni. Zastřel mě!“ říkal to klidně, oči mu chladně plály.

  V mladíkovi se cosi hnulo, zřejmě svědomí a on to nedokázal udělat. Uvědomil si, že kdyby Schatz chtěl mohl ho už dávno zabít a nikdo by se ho neptal proč to udělal. Možná by ho považovali za hrdinu.

  Zbraň mu vypadla z ruky a on se otočil, aby utekl z pokoje. Nestihl to, protože ho kapitán přirazil ke zdi. „Myslíš si, že mě můžeš takhle vzrušit, a pak si utéct?“ syčel mu do ucha a rychle z něj sundával oblečení.

  Zmítal sebou, ale nebylo mu to nic platné. „Chtěl jsem k tobě být poprvé něžný, ale sám sis vybral.“ Stáhl mu kalhoty a rozepnul si ty svoje. Maličko ho předklonil a přinutil ho položit ruce na zeď.

  Přímo před ním se rýsoval jeho pěkný zadek a doslova ho zval k sobě. Přitiskl se k němu, ale nepronikl do něj. Jen se o něj otíral svým vzrušením. Tomáš začal rychleji oddechovat. Takhle si to sice nepředstavoval, ale cítil, jak mu do celého těla proudí vlny vzrušení.

   Schatz sáhl dopředu a sevřel do dlaně jeho penis. Pohyboval rukou nahoru a dolu. Pod jeho dotekem pulzoval a stále mohutněl. Mladík před ním zavřel oči a sklonil hlavu mezi ruce, kterými se stále opíral o zeď.

  Zasypal jeho záda polibky. Tomáš zkusmo pohnul boky proti jeho ruce a cítil, jak Frederick prudce vydechl. „Neměl jsi pokoušet mou trpělivost,“ zašeptal mu do ucha a začal do něj pronikat.

  Napjal se, ale jednou rukou ho laskal a druhou tlačil jeho hlavu mezi ruce, aby se nemohl narovnat. Byl proti němu stále vyklenutý a kapitána ještě více vzrušilo, když mohl vidět svůj úd jak do něj proniká. Konečně byl v něm. Pustil mu hlavu a přinutil ho narovnat se. Nehýbal se jen si vychutnával, jak v něm pulzuje.

  Tomáš se kousl do rtu. Bolelo to, ale nechtěl mu udělat tu radost, že by vykřikl. Vůbec nic nedělal, jen čekal. Schatz opět natáhl ruku a začal si pohrávat s jeho vzrušením. Mladík se stále přesvědčoval, že je to jen čistá reakce jeho těla. City s tím nemají nic společného.

  Frederick zkusmo pohnul boky. „Bolí to?“ zeptal se tiše. Byl v pokušení říci, že ano. Třeba by potom přestal. Jenže on nechtěl, aby přestal. On chtěl pokračovat. Zavrtěl tedy hlavou. Kapitán se usmál a otočil mu hlavu k sobě. Vášnivě ho políbil a pohnul přitom boky.

  Zasténal mu do rtů a polibek opětoval. Vychutnával si ten pocit, který se mu šířil každičkým nervem v jeho těle. Sklouzl rty kousek níž a nyní ho líbal na krk. Tomáš sklonil hlavu ke straně, aby se k němu lépe dostal.

  Jeho ovládání se hroutilo jako domeček z karet. Tiskl se k němu celým tělem, jen jeho boky se proti němu vypínaly. „Uvolni se přeci trochu,“ zašeptal mu do ucha a velice pomalým pohybem z něj úplně vyklouzl. Vzápětí se do něj opět celý ponořil a Tomáš zasténal, jak ho celého znovu vyplnil.

  Usmál se. Konečně projevil nějaké pocity. Chytil ho za boky a on se opět opřel o zeď. Jeho přírazy nabraly zběsilého tempa, zaklonil hlavu, jak cítil, že se blíží vyvrcholení. Naposledy se pohnul. Tomáš se narovnal, jak jím projela poslední křeč milování a opřel se zády o jeho hrudník.

  Položil mu vyčerpaně hlavu na rameno a pažemi ho objal. Tiskl se k němu a nechtělo se mu z něj. Nakonec však přeci jen vyklouzl ven. Tomáš cítil, jak mu po stehnech stéká jeho semeno, ale nevadilo mu to. Ještě stále se chvěl dozvuky milování.

  Schatz kamsi odešel, ale on se stále opíral o zeď. Nemohl tomu uvěřit. Pořád se tomu bránil a nakonec se… nakonec se mu to líbilo. Nevěřícně zavřel oči a opřel se čelem o studenou stěnu. Náhle ucítil, jak ho otírá mokrým hadříkem. „Otoč se!“ přikázal chraptivě.

  Poslechl a nechal se otřít i zepředu. Frederick očistil i sebe, a pak ho objal. Snažil se od něj odtáhnout, ale nedovolil mu to. Vzal ho do náruče a přenesl k posteli. „Myslím, že dnes budeš spát tady,“ pronesl a položil ho do pokrývek.

  Lehl si vedle něj a přitáhl si ho k sobě. Ztuhl. „Neboj se,“ uklidňoval ho. „Nebude se to opakovat, alespoň ne dneska.“  Trochu se uvolnil a zavřel oči. Teplo Schatzova těla ho za chvíli uspalo.

 

  Probudil se uprostřed noci s nezvyklým pocitem, že není sám. Kolem pasu ho objímala jakási ruka, přes boky měl přehozenou čísi nohu. Chvíli byl zmatený, ale pak si vzpomněl na to, co se stalo. Opatrně se otočil, aby ho nevzbudil.

  Prohlížel si jeho rysy ve světle měsíce. Opravdu byl hezký. Ostré rysy ani ve spánku nezjemnily, ale přesto byly přitažlivé. Natáhl ruku a opatrně mu ukazováčkem přejel po obočí, rovném nose, plných rtech.

  Pokračoval ve své pouti. Kapitán spal jen v trenýrkách, takže mohl prozkoumat téměř celé jeho tělo. Dlaní mu přejížděl po hrudi, prstem obkroužil bradavku. Sjel níž až mu ruka zmizela za gumou jeho spodků. Cítil jak pod jeho dotekem mohutní.

  Sám nevěděl proč to dělá. Možná ze zvědavosti, možná prostě jen chtěl cítit jeho blízkost. Náhle zvedl oči a střetl se s jeho zastřeným pohledem. „Hraješ si s ohněm,“ zachraptěl. Neodpověděl, jen ho ještě více sevřel.

  Slastně přivřel oči a nechal ho ať si dělá co chce. Pomalými pohyby ho hladil, pohrával si s jeho špičkou. Pootevřel rty  a vzdychl. Tomáš se usmál, když viděl, jakou nad ním má moc. Sklonil hlavu a objal jazykem jednu jeho bradavku.

  Schatz sykl a chytil ho za vlasy. Přitáhl si ho k sobě a políbil ho. „Slíbil jsem ti, že se to nebude opakovat, ale jestli toho okamžitě nenecháš, neručím za sebe,“ prohodil a znovu se k němu přisál.

  Nereagoval na jeho slova a dál ho přiváděl k šílenství pomalými pohyby své ruky na jeho přirození. Pohnul boky proti jeho ruce a zasténal, když cítil, že se blíží k vrcholu. Chytil ho za zápěstí. Otočil ho k sobě zády a stáhl mu kalhoty.

  Tomáš se v očekávání napjal. Jeho tělo už dávno ovládala touha po naplnění. Připadal si jako nestoudný člověk, ale nedokázal se tomu bránit. Chtěl to. Prudce do něj vnikl a on vykřikl. Částečně bolestí, částečně slastí.

  Frederick ho hladil po hrudi, rukou sjížděl níž a níž. „Za chvíli to přejde,“ šeptal mu do ucha a přerývaně oddechoval. Pohnul boky a zrychlil tempo. Náhle se přetočil na záda, a tak  Tomáš seděl na něm.

  Objal mu boky nohama a začal se sám pohybovat. Držel ho kolem pasu a zvedal se proti němu. Líbilo se mu, že určuje tempo. Dráždivě zpomalil, aby vzápětí zrychlil. Nechal ho ze sebe téměř celého vyklouznout, aby si na něj znovu prudce sedl a nechal se jím celý zaplnit.

  Schatz pod ním zasténal a chytil ho za boky. Začal s ním pohybovat ve zběsilém tempu. Mladík na něm se prohnul ve vrcholné křeči a on ho po dalším přírazu následoval. Tomáš se na něj unaveně, ale spokojeně zhroutil. „To bylo příjemné probuzení,“ zabručel mu do ucha.

  Ošil se a chtěl se z něj svalit. Pevně ho objal a přitiskl ho k sobě. „Ještě chvilku takhle zůstaňme,“ prohodil šeptem a Tomáš mu vyhověl. Frederick se sám otočil na bok a přitiskl si ho k sobě. Jen tak ho hladil ve vlasech, občas ho políbil na hrdlo. Za pár minut se pokojem neslo dvojí spokojené oddechování.

  Na tváři ho pohladil první sluneční paprsek a on otevřel oči. Okamžitě si uvědomil, že Tomáš s ním není. „Tomasi?“ zvolal. Mladík byl v pokušení se neozvat, ale nakonec se rozhodl, že ho nebude trápit. Byl by schopný tak jak je vyběhnout ven. A dozorci by se zřejmě velice divili, kdyby viděli svého nadřízeného nahého. Usmál se pod tou představou. „Jsem v kuchyni,“ prohodil v odpověď.

  Schatz se usmál a protáhl se jako kočka. Vstal a vyrazil za ním. „Hm. Tady něco krásně voní,“ prohodil a usadil se na židli. Za chvíli před ním stála snídaně. „Díky,“ prohodil a rychle ji zhltl. „Musím na obchůzku. Až se vrátím,“ prohodil a sjel ho smyslným pohledem od hlavy k patě. Tomášovi z toho naskočila husí kůže, ale rozhodně to nebylo strachem.

  Kapitán už byl u dveří, když se náhle vrátil a zezadu ho objal. „Mám na tebe otázku. Líbilo se ti to?“ Mladík ztuhl a rozhodně nehodlal odpovídat. „Odpověz!“ přikázal a byl to zase ten starý autorativní Schatz. Po chvílí váhání přikývl, protože neměl jinou možnost. „Chci to slyšet!“

  „Jo, líbilo se mi to! Stačí?“ odsekl a dostal šílený vztek. „Proč se na to ptáš? Co je ti do toho? Myslel jsem, žes to poznal. Ty nemůžeš vědět, jak já se díky tomu cítím?!“ křičel na něj a sledoval ty jeho chladné oči bez citu. „Pořád jsi můj pán!“ vyprskl a vytrhl se mu z objetí. Rozběhl se pryč.

  Chtěl se za ním vydat, ale rozmyslel si to. Místo toho vyrazil na obvyklou obchůzku. A tam zjistil nemilé překvapení. „Přijede sem plukovník Flecke, zřejmě chce zkontrolovat jak to tady vedeš,“ prohodil jeho přítel Gustav. Přikývl a nedal nijak najevo, že by ho to rozladilo. Koneckonců běh tábora šel svým vlastním krokem. Dozorci měli dost volnosti k zacházení se zajatci a ti také pracovali, protože jim nic jiného nezbývalo.

  Měl přehled o všem, takže v plukovníkově návštěvě neviděl problém. „Kdy má přijet?“ optal se. Přítel se podíval na hodinky. „Asi za hodinu.“

  „Za hodinu? A to mi to říkáš jen tak?!“ zvolal nevěřícně a rychle zmizel z jeho kanceláře. Schatz lítal po táboře jako na koštěti. Kontroloval všechno, co se zkontrolovat dalo. Když si byl jistý, že je vše v pořádku vyrazil za Tomášem.

  Našel ho na verandě. „Tomasi, teď mě prosím dobře poslouchej. Přijede sem můj nadřízený. Plukovník Flecke. Chci, aby ses k němu choval co nejuctivěji, aby neměl důvod se šťourat v tom proč tě tady mám, ano?“

  Hleděl na něj a po chvíli váhání přikývl. Usmál se a pohladil ho po tváři. „Děkuji ti. Nechci, aby ses vrátil tam dolů a myslím, že ty to nechceš taky, ne?“ Kývl a zadíval se před sebe. Schatz ho ještě jednou pohladil a rychle se vrátil do tábora.

  Tam už se vše připravilo na příjezd plukovníka. Zastavil vlak a z něj vystoupil vysoký statný muž s mírně prošedivělými černými vlasy a pichlavýma modrýma očima. Frederick mu zasalutoval. „Je to pro mě čest, plukovníku!“ zahlásil. Muž opětoval pozdrav a začal za jeho doprovodu procházet tábor.

  Občas souhlasně přikývl, občas se zamračil. Frederick si uvědomil, že ho bude muset ubytovat ve svém domě. „Půjdeme do mého domu a tam můžeme vše v klidu probrat,“ prohodil, když prošli celý tábor. „Jistě.“

  Otevřel dveře a zavedl plukovníka do obývacího pokoje. Byl rád, že tam Tomáš není. nemusel o něm vědět hned od začátku. „Mám na vás pár otázek, kapitáne.“

  Nadzvedl obočí. „Ano?“

  „Kolik jste provedli ,koupelí‘ ?“ optal se. samozřejmě věděl, co „koupelí“ myslí. Plynové komory. „Za tenhle měsíc? Osm.“ Muž přikývl. „Dobře. A pochody smrti?“

  Nad tím se musel na okamžik zamyslet. „Myslím, že dva.“

  „Dovezli vám nějaké nové pracovníky? Nebo ženy a děti?“

  „Přijeli celkem tři vlaky. První z nich byl pak odvezen jinam, během toho dne proběhly dvě koupele, protože nebylo místo. Na zítřek je také jedna naplánována pokud jí budete chtít vidět.“

  Pokrčil rameny. „Uvidí se.“

  Tomáš stojící za dveřmi si přitiskl ruku na rty. Také věděl, co byly „koupele“ a přeběhl mu z toho mráz po zádech. Uvědomil si, že i on tak může skončit. Rychle se otočil a vyrazil na verandu, kde se schoulil na houpačku.

  Frederick zatím nabídl plukovníkovi ubytování. „Byla by to pro mě pocta, kdybyste bydlel tady.“

  „Děkuji, rád přijmu vaší nabídku,“ souhlasil a vstal. „Pokud vám to nebude vadit, rád bych se ještě rozhlédl po táboře. Sám.“

  Kývl a nechal ho odejít. Spadl mu kámen ze srdce. Ten chlap se mu nelíbil a neměl ho rád, ale byl to jeho nadřízený, takže s tím nemohl nic udělat. Vyrazil hledat Tomáše. Našel ho na verandě schouleného v rohu houpačky.

  Sedl si vedle něj a chtěl ho obejmout, ale mladík se ještě více schoulil. „Co se děje?“ optal se tiše. „Chystáš pro mě taky takovou koupel jako pro ty ostatní?“ prohodil vzpurně. Frederick sledoval jak se mu vzdaluje.

  Nehodlal to dovolit, přitáhl si ho k sobě a pevně ho objal. „Ty víš, že ne. Nepokaz to hezké, co se mezi námi odehrálo. Moc dobře víš, že jsem tě dávno mohl vrátit dolů to tábora a tam tě nechat umřít. Jenže já nechci. Chci tě mít tady, blízko sebe, chci tě objímat, dívat se na tebe.“

  Tomáš k němu zvedl zrak a maličko se pousmál. Už dávno si přestal nalhávat, že mu na něm nezáleží. Choval se k němu slušně, lépe než na začátku. Občas sice vymyslel nesmyslný rozkaz nebo něco takového, ale na to už si dávno zvykl.

  Schatz mu přejel ukazováčkem přes rty. „Proč se neusmíváš častěji? Sluší ti to.“ Mladík pokrčil rameny. „Prosím tě snaž se plukovníkovi vyhýbat. Nemám toho chlapa rád a nechci, aby se ti něco stalo.“

  Přikývl a přitiskl své rty na jeho. Opětoval polibek a prohloubil ho. Jazykem si pohrával s tím jeho, rukama jezdil po zádech. „Ale, ale copak to tady máme,“ prohodil plukovník. Prudce se od sebe odtáhli. Tomáš se mu chtěl vyvléci ze sevření, ale nedovolil mu to. Očima ho varoval, aby mu neodporoval. Zkrotl tedy a zůstal mu vláčně ležet v náruči.

  „Jen takové krácení chvíle. Slouží mi tady.“ Cítil jak se mladík naježil a téměř se usmál. Nenápadně ho konejšivě pohladil po paži. Uklidnil se. „Je to pravda, chlapče?“ optal se ten chlapík. Přikývl. „Dobře tedy, nenechte se rušit. Pokud vám to nebude vadit rád bych použil vaši koupelnu.“ 

  „Jistě,“ souhlasil. Jakmile za plukovníkem zaklaply dveře, Tomáš se k němu vášnivě přitiskl. „Takže sluha, jo?“ zašeptal a provokativně se o něj otřel. Kapitán zasykl. „Něco jsem říct musel, ne? Nechtělo se mi vysvětlovat proč tě tady mám.“

  Mladík se zamyslel. „A proč mě tady vlastně máš?“ optal se. Zadíval se mu do očí. „Protože po tobě toužím. Chci tvoje rty, tělo, doteky. Chci slyšet tvůj hlas, vidět tvůj obličej. Cítit tvůj dech. Stačí?“

  Přikývl a opět ho políbil. Měl téměř totožné pocity jako on. Snažil se tomu bránit dost dlouho, ale nakonec ten boj prohrál. Byl s ním rád, chtěl být s ním a na ničem jiném mu nezáleželo. „Měl bych jít uvařit oběd,“ prohodil, když mu začal přetahovat triko přes hlavu. „ Za chvíli,“ vydechl vzrušeně a odhodil ten kus oblečení pryč.

  Sklonil hlavu a políbil ho na hruď. Objel jazykem vzrušenou bradavku, pak ji vzal celou do úst a sál. Tomáš mu zabořil ruce do ramen a zaklonil hlavu. Zasténal. Z náhlého popudu otevřel oči a zadíval se do okna, které vedlo do domu. Pozoroval ho plukovník.

  Prudce se od Fredericka odtáhl. Ten k němu vzhlédl. „Co se děje?“ optal se, když uviděl jeho téměř vyděšený výraz. „Plukovník. Pozoroval nás.“ Schatz se napjal, natáhl se pro jeho triko a oblékl ho. Vtiskl mu ještě jeden polibek a pak si ho shodil z klína. „Běž uvařit oběd. Hned jsem u tebe, ano?“ Kývl a zmizel v domě. Kapitán ho téměř hned následoval.

  Usadil se v kuchyni a sledoval jak cosi kuchtí. Místností se linulo takové množství vůní, až se mu začaly sbíhat sliny. Objevil se i plukovník. Tomášovi byl ten chlápek ještě nepříjemnější než předtím.

  Rychle jim naservíroval jídlo a aniž by si něco vzal zmizel. Nechtěl se s ním dostat do křížku a cítil jak v něm vře vztek. Zalezl do ložnice a tam se usadil v rohu místnosti, přitiskl si těla ke kolenům a položil si na ně hlavu. Byl tam až do večera a tak ho i našel Frederick.

  Klekl si před něj. „Pojď si lehnout,“ prohodil a vzal ho do náruče. Položil mu hlavu na rameno a nechal se donést až k posteli. Tam se k němu stočil a nechal se obejmout. „Nic se nestane, slibuji,“ prohodil po chvíli kapitán. Kývnul. „Můžu se tě na něco zeptat?“

  „Na cokoliv.“

  „Kolik je ti let?“ Schatz sebou po téhle otázce mírně trhl, ale rozhodl se mu odpovědět. „Dvacet sedm.“ Přikývl a pohodlněji se k němu uvelebil. Zívnul mu do hrudi a zavřel oči. „Jen si odpočiň,“ zašeptal mu do ucha a položil si bradu do jeho vlasů. Za chvíli už mohl slyšet jen jeho pravidelný dech. Usmál se, pohladil ho po zádech a usnul také.

 

  Druhý den se vydal s plukovníkem na pravidelnou obchůzku tábora. Tomáš mezitím uvařil oběd a jen tak seděl na terase. Uběhl týden od Fleckeho návštěvy. Vždy chodil s Frederickem na obchůzky, občas byl v domě sám s Tomášem, který se mu vyhýbal.

  Někdy však přišel pro vodu do kuchyně zrovna ve chvíli, kdy tam vařil. Ignoroval ho, protože to bylo pro něj to nejlepší. Většinu času byl v domě i Schatz, takže to nebyl zas takový problém.

  „Jak dlouho tady ještě bude?“ optal se jednou večer Tomáš, když opět ležel schoulený u Fredericka v náruči. „Nevím. Doufám, že už moc dlouho ne. Nelíbí se mi jak tě pozoruje. Snažím se ho sebou brát na obchůzky, ale už to začíná být podezřelé, takže zůstává i tady.“

  Kývl. „O nic se nepokoušel. Jen si občas přijde do kuchyně pro něco k pití, když tam vařím. Jinak se mu vyhýbám a on mě nevyhledává.“

  Usmál se na něj a políbil ho. Už tak dlouho necítil jeho dotek. Tenhle týden byl natolik hektický, že vždycky dorazil domů k smrti utahaný. Tak moc se s ním chtěl milovat, ale prostě k tomu nenašel sílu.

  Dnes to vypadalo, že to bude jinak. Rychle ho svlékl a začal ho líbat po celém těle. Mladík pod doteky jeho rtů jen sténal a bezmocně mu zatínal ruce do ramen. Uvelebil se mezi jeho nohama a pomalu do něj pronikl. Tomáš ho objal nohama kolem boků a přitiskl si ho ještě více do sebe. Schatz sklonil hlavu a vášnivě ho políbil. Pil jeho steny svými ústy a přiváděl ho k šílenství dráždivými pohyby svých boků.

  Mladík se prohnul a cítil na svém těle své vlastní semeno. I Frederick se prohnul ve vrcholné křeči a svalil se na něj. Vyklouzl z něj a začal z jeho těla slíbávat důkazy Tomášovy touhy. Vpletl mu ruce do vlasů, ale nevěděl jestli proto, aby ho od sebe odtáhl nebo si ho přitáhl blíž. Druhá možnost zvítězila a on se prohnul do oblouku, když kolem jeho vzrušení obemkl své rty.

  Dělal to mu to pomalu, sledoval každičkou jeho reakci. Hrál si s ním, lízal ho, sál. Rukou si pohrával s jeho varlaty, druhou ho hladil po vnitřní straně stehen. Házel hlavou na polštáři. „Prosím,“ vydechl a sám nevěděl, o co prosí. Aby to skončilo, nebo pokračovalo? Vypjal se proti němu, když cítil, jak přichází vrchol.

  Vysál ho do poslední kapky a zvedl hlavu. Smyslně se olíznul a Tomáš se mírně začervenal, aniž by si to uvědomil. Zvedl se od něj a políbil ho. „Jsi roztomilý, když se takhle červenáš,“ zašeptal mu do rtů. Rychle je oba otřel a přikryl je. Spokojeně usnuli.

  Frederick musel odejít již za svítání, protože se v táboře vyskytl nějaký problém. Zřejmě pokus o útěk. Jemně ho políbil. Otevřel jedno oko. „Spi,“ prohodil s úsměvem a zmizel. Tomáš ho tedy poslechl a převalil se na bok, aby se ještě prospal.

  Nakonec to vzdal a šel do kuchyně, aby uvařil oběd. Rychle krájel papriku a přemýšlel, kdy se Schatz asi vrátí. Do oběda určitě. Z nějakého důvodu si vzpomněl na jeho poznámku, že dobře vaří. Usmál se.

  Úsměv mu však zmizel ze rtů ve chvíli, kdy se ve dveřích objevil plukovník. Pokusil se ho ignorovat. Koneckonců šel si zase jenom pro něco k pití. Sice mu bylo divné, proč není s Frederickem dole v táboře, ale nedumal nad tím.

  Zrovna se chystal natáhnout pro sůl, když ho objaly čísi ruce. Ztuhnul. Pevněji sevřel nůž v dlani a chtěl se jím ohnat. Pak si ale uvědomil, že by z toho měl problémy Schatz. Jsi ale kvůli němu ochoten podstoupit tohle? Na další myšlenky už mu nezbyl čas. Flecke ho chytil do ocelového sevření. „Jsi tak sladký,“ šeptal mu do ucha a začal mu přejíždět rukama po těle.

  Tomáš se chvěl odporem i zlostí. Nechtěl… Vykroutil mu nůž z ruky  a rychle mu přetáhl triko přes hlavu. Čepelí mu začal přejíždět po hrudi. Občas mu rozřízl kůži a mladík jen bezmocně zatínal zuby. Pokusil se mu vytrhnout, ale bez úspěchu. Nebylo kam utéct. Zepředu měl před sebou kuchyňskou linku, zezadu se k němu tiskl ten chlap.

  Plukovníkovy ruce sjely níž a rozepnuly mu kalhoty. Trhl sebou a pokusil se bránit. Marně. Chytil jeho ruce do jedné své obrovské tlapy a pevně stiskl. Druhou mu stáhl kalhoty do úrovně kolen. Slyšel chrčivý zvuk rozepínajícího se zipu a projela jím vlna hrůzy.

  Začal sebou škubat, ale jediné čeho docílil byl pohlavek a to, že se mu do těla ještě více zařízla deska linky. Nůž nebyl nikde v dosahu a ani nic jiného co by mohl použít jako zbraň. Flecke mu položil ruku na šíji a přinutil ho se předklonit.

  Sledoval jeho vyšpulený zadek, který jako by ho zval k sobě. Tvrdě do něj vnikl a Tomáš se bolestně napřímil. Skousl si rty tak silně, až mu z nich vytryskla krev a stékala po bradě. Plukovník si toho nevšímal. Dál tvrdě a rychle přirážel se snahou docílit svého vyvrcholení.

  Tomáš bolestí zasténal a na rtech mu přistála jeho ruka. „Ticho!“ zasyčel mu do ucha a ještě jednou přirazil. Okamžik v něm zůstal, pro pocit absolutní moci, kterou nad ním měl. Pak z něj vyklouzl a zbytek semena nechal stéci na jeho tělo.

  Otřel se papírovou utěrkou, zapnul si kalhoty a s pískáním odešel.

 

  Tomáš se svezl podél linky a přitáhl si kolena k sobě s pohledem upřeným před sebe. Nemohl tomu uvěřit. Jak se to mohl o stát? Proč já? Otázky mu vířily hlavou jako zběsilý vír. Rozhodl se v jedné vteřině.

  Vstal a rozhlédl se kolem. Konečně našel co hledal. Nůž. Vzal ho do ruky a opět se posadil. Uchopil ho do dlaně a otočil zápěstí. Chvíli pozoroval pulzující tepnu, a pak říznul. Nic necítil, ani bolest ani strach. Vnímal to naprosto apaticky.

  Chtěl říznout podruhé, ale místností se ozvalo: „Tomasi!“ a kdosi mu nůž vyrazil z ruky. Frederick si rychle roztrhl košili a zastavil krvácení. Co se stalo?, ptal se v duchu. Až teď si všiml jeho zkrvavených rtů, prázdného pohledu, šrámů na hrudi a stažených kalhot.

  V očích mu zaplála zlost a chystal se vyrazil ven vybít si zlost na nějakém dozorci. Bylo mu jasné, kdo to udělal, ale také věděl, že proti němu nic nezmůže. Plukovník. Prudce se otočil a chtěl opustit místnost.

  Tomášova ruka se náhle vymrštila a obemkla jeho zápěstí. Stočil k němu pohled. „Neodcházej,“ zašeptal mladík. Padl před ním na kolena a přitáhl si ho k sobě. „Měl jsem tu být,“ šeptal mu do ucha a pevně ho k sobě tiskl.

  Neodpověděl, jen se chvěl po celém těle. Cítil jak ho hladí po zádech a sám se třese zlostí. Něžně ho kolébal v náruči. Pak se zvedl a pomohl na nohy i jemu. Když uviděl krev na jeho stehnech, jen bezmocně zaťal ruce. Nechal ho stát na místě a odešel do koupelny. Nůž měl však u sebe, aby se o něco znovu nepokusil.

  Vrátil se s ručníkem namočeným v horké vodě. Jemně ho otřel, a pak mu natáhl kalhoty. Vykročili z kuchyně. Tomášovi se podlomila kolena. Frederick k němu přiklekl a nakonec ho vzal do náruče. Odnesl ho do ložnice, kde ho opatrně položil na postel.

  Mladík bolestí sykl. „Promiň,“ zašeptal Schatz. Neodpověděl a odvrátil hlavu. Kapitán si toho nevšímal. Hmátl po lékárničce, kterou si sem přinesl a dal se do ošetřování. Jemně mu vyčistil rány na hrudi, zalepil je náplastí.

  Tomáš se stále chvěl po celém těla a Schatz mu nakonec dal prášek na spaní. „Spi!“ přikázal mu tiše a jemně ho políbil na čelo. Mladík sebou trhl. „Budu tady, neboj se. Nic se ti už nestane,“ slíbil a vyklouzl z ložnice.

  Asi za hodinu se objevil plukovník. „Jdu vám jen oznámit, že se musím vrátit ke svým povinnostem. Děkuji za vaši pohostinnost,“ prohodil a šel si sbalit. Tvářil se jako by se nic nestalo. Frederick stál uprostřed pokoje a chvěl se zlostí.

  Rychle vyrazil do ložnice, protože mu nevěřil. Sedl si k Tomášovi a čekal až Flecke odejde. Asi za půl hodiny uslyšel bouchnutí dveří. Otočil pohled k mladíkovi na posteli a jejich oči se střetly. „Už je pryč,“ ujistil ho.

  Kývl a otočil se na bok. Schatz ho pozoroval. Tak moc ho chtěl utěšit, uklidnit. Nakonec vklouzl k němu pod peřinu. Cítil jak ztuhl. Objal ho rukou kolem pasu. „Nic neudělám. Jen mě nech tě objímat. Chci ti být nablízku. Budu tě jen držet.“

  Váhavě souhlasil a opřel se o něj. Jemně ho líbal do vlasů. Nic jiného nedělal. Jen ho k sobě jemně tiskl. „Zítra musím odjet,“ zašeptal po chvíli kapitán. Mladík sebou trhl. „Neboj se. Do večera se vrátím a navíc plukovník dnes odjel. Pokus se ještě spát, ano?“ zaprosil.

  Zavřel oči a opravdu se mu nějakým způsobem podařilo usnout. Frederick ho konejšivě hladil a po chvíli ho zmohla únava také.

 

  Ráno se s ním rozloučil jemným polibkem a slibem, že do večera je zpět. Tomáš kývl, ale nemohl se zbavit prazvláštního pocitu. Několik hodin jen ležel v posteli, zíral do stropu a vzpomínal na vše co se mu během tohoto pobytu stalo. Na vše dobré samozřejmě.

  Nakonec přeci jen vstal a vydal se do kuchyně. Chtěl uvařit jídlo, aby aspoň trochu udělal Frederickovi radost. Začal se na něj těšit. Cítil se klidnější, když tady už nebyl plukovník. Zamyšleně si promnul bradu a dumal nad tím co uvařit.

  Šmejdil po kuchyni a připravoval večeři. Sice bylo teprve něco po třetí hodině, ale nebyl pak problém to ohřát. Schatz říkal, že se do večera vrátí. Zrovna míchal těstoviny, když se otevřely dveře.

  Domníval se, že je to Frederick a tak se k němu s úsměvem otočil. Ten mu však vzápětí zmizel ze rtů. Uprostřed kuchyně stál plukovník Flecke. Tomáš ztuhl na místě. Muž ho sledoval s mlsným výrazem. Pomalu k němu vyrazil.

  Mladík před ním couval až narazil na kuchyňskou linku. Oči se mu rozšířily hrůzou. Schatzi, zašeptal v duchu. „Dlouho jsme se neviděli, chlapče,“ pronesl tiše a sklonil se k němu. Jeho rty mu sklouzly po krku, prsty začaly rozepínat košili.

  Tomáš se chvěl po celém těle a jednou rukou šmátral po noži, o kterém věděl, že někde je. Konečně ho nahmatal a bleskovým pohybem mu ho přiložil k hrdlu. „Ne!“ vydechl. „Už ne!“ Flecke o krok ustoupil. Mladík před sebou držel zbraň. Bylo mu jedno, že ho potrestají. V tu chvíli nepřemýšlel. V hlavě mu jen poplašně bilo: znovu ne!

  „Plukovníku co…“ muž s zarazil uprostřed věty a okamžitě vytáhl zbraň. Zamířil na Tomáše připraven vystřelit. „Ne!“ zadržel ho jeho nadřízený zvednutím ruky. „Ale pane, očividně se vás chystal připravit o život,“ odporoval voják. „To vím i bez vás. Neřekl jsem, že nebude potrestán. Odveďte ho do nějaké kobky, jeho trest projednám s kapitánem Schatzem.“

  Ani se nebránil, když ho odváděli pryč. Ani nevnímal, že ho strčili do jakési cely dole v táboře.

 

  Vrátil se domů přesně v čas na večeři. Už se těšil, jak se s Tomášem nají, pak ho přenese do ložnice a tam ho bude jen tak objímat a konejšit. Chtěl, aby na včerejší incident zapomněl. I on se o to pokoušel, ale nešlo to. Stále ještě viděl rudá kola, kdykoliv si na plukovníka vzpomněl.

  Sotva za sebou zavřel dveře, vyrazil do kuchyně. Tam však mladík nebyl. Všechno prošel, ale nikde ho nenašel. Ani venku na terase nebyl. Zlou předtuchou mu přejel mráz po zádech. „Tomasi?“ zvolal a vracel se do kuchyně. „Tomasi?“

  U stolu kdosi seděl, ale on okamžitě poznal, že to není Tomáš. Muž se k němu otočil. „Plukovníku?“ prohodil. „Stalo se něco? Myslel jsem, že jste odjel.“ Kývl. „To jsem také udělal, ale musel jsem se vrátit. Musím s vámi však o něčem mluvit. Dnes se mě někdo pokusil zabít.“

  S chutí bych mu pomohl, pomyslel si v duchu. „A byl potrestán?“ optal se klidně. Mozek mu však šrotoval. Kde je Tomáš, co s ním ten parchant udělal? Co je to sakra za blbost? „Ještě ne. Čekal jsem na vás, koneckonců vy tady na to dohlížíte. Jak byste ho potrestal vy?“

  Frederick dlouho mlčel. Pořád se nemohl zbavit nepříjemného pocitu. Kde je ten Tomáš? Ozvalo se vrznutí houpačky venku, což bylo důkazem, že mladík je tady. Oddechl si. „Pokud vám usiloval o život, měl by být popraven.“

  Flecke nadzvedl obočí.  „Opravdu? A jakým způsobem?“ Kapitán si zamyšleně promnul bradu. „Zastřelením?“

  Kývl. „Dobrá tedy. Budete té popravě velet.“

  „Jistě,“ souhlasil. „Zítra za úsvitu bude tedy obžalovaný Tomas Jakobicz popraven zastřelením.“

  Frederick cítil, jak se mu z tváře vytrácí veškerá barva. Prudce se otočil a rozběhl se na verandu. Tam se s křivým úsměvem houpal jakýsi voják. Schatz na něj okamžik hleděl. Pak ho popadl a prohodil prosklenou výplní verandy. Voják přistál na zádech a přestal se hýbat.

  Vrátil se dovnitř. „Chci ho vidět,“ prohodil plukovníkovi. Ten zavrtěl hlavou. „Je mi líto. Nemá povolené návštěvy.“ Schatz se přestal ovládat a téměř se na něj vrhl. Včas se zastavil a jen zaťal pěsti. Bez dalších zbytečných řečí opustil dům.

  Vletěl do kanceláře svého přítele. „Gustave. Kam ho odvedli? Kde je Tomas?“ ptal se téměř bez dechu. „Má zakázané návštěvy, Frede. Nemohu tě k němu pustit. Porušil bys plukovníkovy příkazy,“ pokoušel se mu to rozmluvit. „To je mi jedno. Prosím tě. Právě jsem ho odsoudil na smrt!“ vykřikl.

  V očích mu svítil jeho obvyklý chlad, ale i něco jiného. Zoufalství. Přikývl tedy a zavedl ho do jedné z kobek. Věděl, že z toho bude mít on sám problémy, ale nebude problém říci, že mu ty klíče prostě jako nadřízený vzal. Otevřel mu dveře a pustil ho dovnitř. „Půl hodiny, Frede,“ prohodil a odešel.

  V zámku cvakl klíč.

  Schatz to nevnímal. Jediné, čeho byl schopen si všímat, byl mladík schoulený v rohu místnosti s koleny přitisknutými těsně k sobě. Nyní zvedl hlavu a propichoval ho svýma černýma očima.

  Přešel k němu a klesl na kolena. „Tomasi!“ vydechl a přitáhl si jeho chvějící se tělo k sobě. „Udělal to znovu,“ zašeptal. „Znovu se mě pokusil znásilnit. Nechtěl jsem. Vytáhl jsem na něj nůž…,“ vyrážel ze sebe trhaně. „Pst, nemluv o tom, uklidni se,“ prosil ho. Pustil si kolena a zoufale ho objal. Tisknul se k němu, trhaně dýchal, hledal jeho rty těmi svými.

  Uchopil jeho obličej do svých chvějících se dlaní a zadíval se do jeho zelených očí. „Mám strach, Fredericku,“ zašeptal. Bylo to vůbec poprvé, co ho oslovil jménem a jemu bylo líto, že se tak stalo za těchto okolností.

  Vpletl mu ruku do vlasů a přitiskl si jeho hlavu do ohbí ramene a krku. „Já to vím,“ vydechl a cítil, jak mu na hrdlo stékají jeho horké slzy. Kolébal ho v náručí a toužil zastavit čas, zvrátit osud. Věděl však, že to nedokáže.

  Trochu se od něj odtáhl, aby se k němu zoufale přisál. Líbal ho jako by tak mohl vdechnout jeho úděl na sebe. „To já tě odsoudil, Tomasi,“ zašeptal. „Myslel jsem si, že jsi na verandě, nevěděl jsem, že mluví o tobě! Nikdy bych to neudělal, kdybych to věděl.“ vyrážel ze sebe.

  Tomáš ho objal a přitisknul se k němu. „Já ti přeci věřím. Nedá se to zvrátit. Kdy mě popraví?“ ptal se. „Zítra za úsvitu,“ vydechl Schatz a zoufale ho k sobě tiskl. „Slíbíš mi něco, Fredericku?“

  Stáhlo se mu hrdlo. „Cokoliv,“ zachraptěl. „Dívej se mi zítra do očí. Chci, aby to byly tvoje oči, co mě doprovodí na věčnost.“  Prudce zamrkal, jak se mu obraz rozmazal slzami. „Slibuji,“ zašeptal a položil mu obličej do vlasů. „Odpusť mi to!“ vydechl. Tomáš jen zavrtěl hlavou.

  Beze slov ho k sobě tiskl, líbal do vlasů, hladil po zádech. „Frede!“ ozvalo se za nimi tichým hlasem. „Je čas.“ Přikývl a vstal. Tomášovy prsty se ho křečovitě chytily za rukáv. Upínal k němu svoje temné oči a byla v nich prosba, strach…

  Znovu si k němu klekl. Ještě jednou ho políbil a na okamžik přitiskl k sobě. Pak vstal a přešel k příteli u dveří. „Nemůžu ho tady nechat, Gustave,“ zašeptal. „Tohle přece chce, Frede! Přesně k tomu tě chce přinutit!“

  „To je mi jedno!“ odsekl. „Prosím. Pomoz mi,“ šeptal. Váhavě přikývl. Schatz se vrátil k Tomášovi a pomohl mu na nohy. „Co to děláš?“ zeptal se. „Dostávám tě pryč,“ odpověděl stručně. Když se otočili ke dveřím, Gustav tam už nestál.

  Dveře byly otevřeny dokořán a Frederick nezaváhal ani minutu. Rychle k nim vyrazil a vlekl za sebou Tomáše. Ten se však u nich zastavil. Překvapeně se k němu otočil. „Konečně ses projevil jako člověk,“ pronesl tiše a pohladil ho po tváři. „Co tím myslíš?“ ptal se celkem zmateně.

  Zavrtěl hlavou. „To je jedno. Nedovolím ti kvůli mně riskovat.“

  „Teď tě tady nenechám, Tomasi,“ prohodil. „Obávám se, že budete muset, kapitáne,“ prohodil za ním plukovník. Velice pomalu se k němu otočil. „Porušil jste mé rozkazy, Schatzi. To bude mít dohru,“ pronesl a odešel. „Promiň, Frede. Nemohl jsem ho déle zdržet, aby nepadlo podezření i na mě,“ omlouval se Gustav ve dveřích. „V pořádku.“

  Otočil se k Tomášovi, který se na něj lehce usmíval. Ani ten úsměv však nedokázal skrýt strach v jeho očích. Ještě jednou, naposledy ho k sobě přitiskl a políbil. Pak bez jediného ohlédnutí opustil celu.

  Venku se opřel o dveře a složil hlavu do dlaní. Takhle jsem to přeci nechtěl, pomyslel si zoufale a odlepil se od toho kusu dřeva. Vyrazil do svého domu. Jestli tam najdu plukovníka, přísahám, že ho zabiju, pomyslel si krvelačně.

  Ten mizera si to však zřejmě domyslel, protože tam nebyl. Schatz tiše procházel celý dům a všude viděl Tomáše. V kuchyni jak vaří, v koupelně jak se poprvé koupal, v ložnici, když ležel vedle něj. Zavřel oči nad bolestnými vzpomínkami.

  Se zoufalým výkřikem uhodil pěstí do zdi. Omítka popraskala. Přešel ke karafě s whisky a ani se nenamáhal si nalít do sklenice. Vypil téměř celou láhev, a pak jen seděl na verandě a hleděl na hvězdy. Neviděl však je. Viděl Tomáše, jak se k němu tiskne a sledují je spolu. Téměř cítil jeho tělo na svém.  

  Přál si spát, ale spánek nepřicházel. Jako by ho chtěl vytrestat. Jenže tohle nebyl žádný trest. Měli by mě dát na skřipec, vykastrovat, rozčtvrtit a hodit psům, pomyslel si vzteklý sám na sebe. Proklínal se za svou hloupost.

  Začínalo svítat a on věděl, že musí jít vykonat rozsudek, který sám dal. Pomalu vstal z houpačky a vykročil dolů do tábora. Raději se už neohlížel na svůj dům, protože si nebyl jist, jestli by to dokázal.

 

  Dveře kobky se otevřely a v nich stál muž, kterého včera Frederick oslovoval Gustave. „Je čas jít,“ prohodil. Mladík se zvedl, hrdě se narovnal a vykročil z cely. Nechtěl, aby věděli, že jím od hlavy až k patě cloumá strach.

  Tolik si přál žít… Jenže jeho osud byl zřejmě jiný a on s ním už nedokázal bojovat. Už na to byl moc unavený. Jediné po čem ještě toužil, byl polibek. Lehký jako vánek. Od Fredericka…

  Gustav ho dovedl k dlouhé zdi jako tenkrát. I tenkrát si myslel, že zemře. Jenže pak se ozvalo Schatzovo: „Aufhören!“ a on přežil. Dnes však věděl, že se tomu nevyhne. Dnes tu stál jediný a proti němu asi pět vojáků s puškami.

  Za chvíli se objevil i Schatz. Měl strhaný výraz a v očích mu plálo zoufalství a ještě něco. Něco, co ho uklidnilo. Postavil se ke zdi a čekal. „Máme mu zavázat oči?“ zeptal se jeden z vojáků plukovníka.

  „NE!“ ozvalo se hned dvojím hlasem. Tomášovým a Frederickovým. Jejich oči splynuly. Nedokázal se od něj odtrhnout. Věděl, že musí vydat rozkaz… V minulosti dokázal zabít bez mrknutí několik stovek lidí. Nyní však při pohledu do jeho černých očí nedokázal vyslovit to jediné slůvko. V mysli mu vytanula slova, která mu řekl včera: Dívej se mi do očí. Chci, aby to byly tvoje oči, které mě doprovodí na věčnost.

  „Schatzi!“ zařval jeho nadřízený. Stočil k němu pohled a kdyby ten mohl zabíjet, plukovník by se tady válel v kaluži krve. Jeho pohled sklouzl na vojáky mířící zbraněmi na Tomáše. Zhluboka se nadechne. „Pal!“ zvolá a v tom jediném výkřiku je, jen pro pozorného posluchače a Tomáš pozorný opravdu byl, slyšet bolest a zoufalství.

  Třeskly výstřely a vzduchem se nesl pach střelného prachu. Frederick si během sekundy uvědomil, že nesplnil slib. Prudce se otočil, aby viděl jeho oči, alespoň těsně před smrtí. Bylo pozdě. Jeho tělo se bez dechu sesunulo k zemi.

  Ještě několik hodin po tom tam stál a hleděl na mrtvého mladíka. Trochu se vzpamatoval a přešel k němu. Klekl si vedle něj a vzal ho do náruče. „Odpusť,“ zašeptal a zabořil obličej do důlku mezi Tomášovým ramenem a krkem. Bylo mu v tu chvíli úplně jedno, že mu po tvářích stékají slzy. Odtáhl se od něj a zadíval se do jeho, nyní již nevidoucích, očí.

  Pohladil ho po tváři. „Nesplnil jsem slib,“ zašeptal. Sklonil se k němu a políbil ho na studené rty. Zatlačil mu oči a dál ho sledoval. Nezajímal se o hluk a střelbu, která se ozývala zepředu tábora. Na rtech mu zahrál lehký úsměv. „Brzy se setkáme,“ zašeptal. Právě v tu chvíli se za ním rusky ozvalo: „Ani hnout! Vstaňte s rukama nad hlavou.“

  Bez sebemenšího odporu ho poslechl. Otočil se k němu. Vysoký statný muž na něj mířil puškou. Mávl na něj a on ho následoval. Dovedl ho k ostatním dozorcům mezi kterými byl i plukovník a jeho přítel Gustav.

 

  O hodinu později

 

  Nyní to byli oni – dozorci a plukovník – kdo stáli u zdi jako ještě před několika hodinami Tomáš. Bylo mu jedno, co se kolem něj děje. Stejně věděl, že to takhle jednou skončí. Že jednou budou potrestáni.

  „Plukovník a kapitán tohoto tábora, vystupte z řady!“ ozvalo se náhle. Udělal krok dopředu, stejně jako Flecke. Muž podle hvězdiček na jeho rameni přesně poznal, kdo je plukovník. Kývl na jednoho střelce a jakéhosi pána v černém obleku. „Jméno?“ optal se. „Georg Flecke,“ prohodil. „Plukovníku Georgu Flecke, litujete všech činů, které jste spáchal?“

  Horlivě přikývl. „Ano, ano pane. Lituji toho všeho strašně moc. Ušetřete mě,“ škemral a Schatz měl co dělat, aby se neušklíbl. Vyšla rána.

  Frederick bez mrknutí oka sledoval, jak zastřelili plukovníka Fleckeho. Řada tedy přišla na něj. postavil se před něj střelec a ten muž v černém. Ten promluvil. „Jméno?“ optal se ho. „Frederick Schatz.“

  „Kapitáne Fredericku Schatzi, litujete všech činů, které jste napáchal?“ ptal se. „Ne!“ zazněla jasná odpověď. Vojáci kolem i ostatní dozorci zašuměli. „Litujete alespoň něčeho?“ tázal se muž, který byl zřejmě kněz a snažil se mu usnadnit cestu.

  Kam vlastně? Do nebe? Těžko. Do pekla? Možná. Na věčnost? „Ano lituji,“ opět to zašumělo. „Lituji toho, že jsem to nebyl já, kdo plukovníka zabil.“

  Třeskl výstřel a to bylo poslední, co kapitán Frederick Schatz ve svém životě slyšel. Chtěl se ještě ohlédnout na místo, kde zřejmě ještě ležel mrtvý mladík, ale nestihl to. Kulka se neomylně zakousla doprostřed čela.

  Děkuji, Tomasi.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ehm...

(Luli(na), 10. 1. 2013 10:12)

Řekla bych, že je trošku... divné psát komentář k povídce čtyři roky poté, co jsem jí četla. Lehce opožděná reakce... Nevím, možná jsem v tu dobu nekomentovala vůbec. Myslím, že určitě ne. Tvé povídky patřily k těm prvním, které jsem kdy četla a miluju je doteď. Hlavně tuhletu. Je jen málo věcí, které mě dokážou rozbrečet. Někteří o mně dokonce říkají, že jsem naprosto bezcitná... neberu jim to, je to jejich názor, že? No, jak jsem říkala, je toho málo, co mě dokáže rozbrečet, mnohdy se mnou neotřese ani smrt v rodině... ale tohle... prostě... Způsob, jakým to je napsané, je naprosto neskutečný, a já nedokážu najít žádnou výtku ani teď, kdy to čtu už asi po třetí nebo po čtvrté... a ano, zase tady brečím a jsem totálně v prdeli a div se tu nehroutím a obdivuju tohle dílo a dostávám se do deprese... zase. Ono, aby byl někdo, kvůli komu mám po každém přečtení povídky pocit, že moje vlastní snaha psát nestojí za nic... vážně tě obdivuju. Ani nevím, proč jsem si k tomu zase sedla a čtu, místo, abych šla do školy... asi proto, že pak už bych se k psaní komentáře zase nedokopala... who knows. Každopádně jednou jsem ti napsat musela. Ani nevím, zda ještě píšeš, nějak jsem to přestala sledovat a teď jsem tu opravdu po dlouhé době, a taky nevím, či si komentář přečteš. Maybe, nevím, ale aspoň budu mít dobrý pocit z toho, že jsem se konečně odhodlala. Tak ještě jednou - tahle povídka je mou srdcovkou od první chvíle, co jsem ji přečetla a rozbrečí mě pokaždé tak, že odmítám vylézt z pokoje a jen tiše doufám, aby naše nenapadlo mi tady vlézt. Emotivní, krásná... reálná. Aspoň já ji tak vidím. Miluju povídky s fantasy tématikou, ty vyhledávám nejvíce spolu s fandomy na korejské kapely, a originálním tvorbám se většinou vyhýbám. Patříš k té malé hrstce autorů, jejichž povídky miluju a dokážu je číst pořád dokolečka. Ale teď už vážně musím, nestíhám a už vidím mistrovou, jak mě mlátí žehličkou po hlavě. Klaním se ti až k zemi (i když je pravda, že mi brání stůl a taky ty nůžky... au?) No nic, padám. Ale zase se někdy vrátím a... snad napíšu i nějaký další komentář :)

Velm dobrá

(Hagiku, 22. 5. 2011 20:29)

Túto poviedku som dostal od kamoški, ked som stel nejakú poviedočku z druhej svetovej a musím ti zablahoželať lebo je skvele napísaná, o nejakej realističnosti tu hovorit netreba, keby hej, tak Tomáš skončí skôr či neskôr tak ako skončil alebo horšie v kúpeli, len pekne pokračuj v písaní. :D

O Pane Bože!!!!

(Kira, 24. 8. 2010 21:18)

naprosto úžasný děj.....už jsem četla dost povídek s dost smutným koncem ale jedině u tohoto sem brečela jak želva....nehorázné krokodýlý szly v očích a plný nos:D......asi za to mohlo i to z jakého prostředí se děj odehrává ale i to jak je to napsané......jednoduše.........Smekám

Děkuji!!!

(Chrystelle, 12. 5. 2009 13:39)

Už mám přečteny skoro všechny tvé povídky, bohužel nemám čas psát ke každé komentář, ale musím napsat aspoň sem, jak strašně moc se mi líbí. Píšeš úžasně, miluju shounen-ai a ty to umíš tak nádherně všechno popsat, že nemám slov. Nápady máš jeden lepší než druhý, nedokážu se od těch povídek odtrhnout!!!
A proč píšu zrovna sem? Protože tuhle povídku miluji ze všech nejvíc. Je naprosto dokonalá, a to natolik, že se mi dokonce podařil překousnout i ten strašný konec, který mě málem zabil a přečetla jsem si celou povídku znovu. Já totiž tragické konce přímo nesnáším, ale tady se ani nic jiného nedalo očekávat a asi to tak vážně mělo být. Přesto, nebo možná právě proto, mě tenhle příbeh neuvěřitelně dostal, všechny scény jsem neskutečně prožívala....Smekám před tebou, protože něco tak senzačního a dojemného jsem ještě nikdy nečetla. A že toho mám přečteného dost... :-D
Děkuji za tuto i všechny ostatní povídky a doufám, že se dočkám ještě spousty dalších!!!

tyyyyjooooo.....

(Wendy, 21. 2. 2009 11:02)

ty mě asi vážně chceš přivěst do špitálu viď? Jestli dneska přečtu ještě něco, co neskončí jako Happy end...tak mě asi vážně odvezou..jinak vážně naprosto úžasná povídka...říkám to pořád máš fakt talent;-)

=o(

(Kaname, 2. 2. 2009 17:14)

kawai...zase něco oc skončilo špatně=o(škoda ale že to takhe skončilo=o(

iiie!!!

(darknesska, 28. 11. 2008 19:26)

T_T bylo mi sice jasný že to skončí smrtí jednoho nebo druhýho, ale že oba na ráz to je moc! T_T Ale bylo to nádherné, dokonale zpracované, myšlenky postav úplně přesné! Máš můj plný obdiv!

Bbůůů!

(Aki, 7. 11. 2008 21:56)

...Nemůžu se vyjádřit! Ten příběh byl tak pěkný, ale co se v té době dělo, bylo tak nechutné a nemorální!!!!! Mám chuť se rozbrečet, už od první věty, kdy mi došlo o čem to bude!!
Umíš nádherně vystihnou pocity a tu atmosféru!!

P.S.: Ráda utíkám do fantasie, ale chystá se na mě lehčí deprese. Doufám, že teď narazím na veselejší z tvých dílek.

Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!!! (Trocha obveselení)

T-T ...Tobari buliiiiiiii

(Tobainka-Mandarinka, 7. 9. 2008 1:16)

Dievča neskutočne ťa obdivujem... takto ako ma rozplakala táto poviedka, ma rozplakal iba odchod od mojich kamarátok... Nedokážem uveriť tomu, ako jendoducho ale predsa sa človek dokáže rozrevať kôli niečomu čo nie je pravda... Ale je to nádhera naozaj :) Si talent fakt ťa obdivujem... T.T

O_O ... T-T

(Amanda, 17. 5. 2008 13:22)

:'-( :'-( :'-(........ Já tyhle povídky nemůžu číst jinak asi přijdu o slzné kanálky :'-(...........´bylo to krásný :'-(... *padám na stůl a brečím jako pominutá* :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

*konsternovanej výraz*

(E..., 5. 3. 2008 19:47)

sakra. už tenkrát, při návštěvě terezína se školou sem neměla zrovna moc pěknej pocit. už tenkrát mě to tak nějak dusilo. a teď, když sem si to všechno znovu vybavila, nemůžu snad ani mluvit, tohle zůstane hodně dlouho...

Keiro Děkuji

(Kat, 26. 2. 2008 23:25)

víš za tu povídku

Bee děkuji

(Kat, 26. 2. 2008 23:25)

za upozornění, že se můj komentík nezobrazil, protože jsem ho tady psala. Povídla jsem Bee, že jsou tady trochu nesrovnalosti, ale co se týče příběhu je na velkou 1.
Konec ani jinak nemohl dopadnout. Sice jsme čekala trochu jiný konec, ale tady opravdu nic jiného nešlo a je mi moc líto smrti Tomáše.
Libil se mi od A až do Z i když atmosféra smrti tomu dala takový jiný rozměr. Mně by nikdy nenapadlo napsat odtud povídku i když i tam žili všichni svým osudem.
Nevím je to náhdera.Beznaděj smrt a do toho zakázaná láska. Děkuji

*****

(Bea, 24. 2. 2008 13:36)

Beu fackuje hanba ze všech stran... A víš proč, milá Keiro? Protože ty tenhle nepopsatelný sen uprostřed noci beznaděje věnuje velkoryse moji zpovykané maličkosti a já se teprva dneska dokopu k tomu, abych ti sem napsala pár písmenek, kterým budu potom nadsazeně říkat komentář. :-)

Mno, tak úvodní výlev jsme si odbyly a já se ted dívám, zda by se nějaká formulace nedala použít dál. A jak tak vidím - dala.

Ano... Nepopsatelný sen uprostřed tmy beznaděje.
Přesně tak to na mě působilo a ještě stále působí. Víš, ani nelituji, že není šťastný konec, protože co my víme o Šťastných koncích? :)

Nebudu se zabývat jestli to je, nebo není historicky přesné, protože se s klidným svědomím přiznávám, že více než historická fakta hodnotím atmosféru příběhu. Vím, že fakta by právě té atmosféře mohla dodat na syrovosti, ale pro mě to bylo už tak syrové až moc.

Mrazilo mne v zádech Keiro. Velice. Celou dobu. A nejvíce snad při Tomášově přerodu. Nepatrný, ale byl tam! A sice ve chvíli, kdy Tomáš zjišťuje, že mu záleží na sobě. Na SOBĚ, na nikom jiném.
Stejně tak oceňuji, že Schatz nevede litanie o tom, jak se snaží nezabíjet, jak se snaží o to a to, což by vzhledem k jeho postavení znělo směšně.

Oceňuji, že oba se chovají jako lidé. Normální lidé. Žádná velká gesta "zachraň je!" nebo "nemohl jsem nic dělat"... Jsou to prostě lidé, jak je načrtla doba. Vězeň a Nacista.

Při závěrečných řádcích jsem napětím nedýchala a co jsem cítila, to se asi slovy nepopíše. Ne, to prostě... Ne, nebudu se o to ani snažit, protože je to prostě nemožné. Keiro, ty určitě víš, co tím myslím, že ano?

No ovšem, že víš. Vždyť já to JENOM četla. Ale tys to NAPSALA...

hrůza

(Sam.B, 13. 2. 2008 19:24)

čtyřikrát jsem ten komentář odesílala!!!! nakonec jsem na tuhle stránku musela najet znova a znova to odeslat!Tenhle způsob komentování by měli zažalovat!!!!!:-)))ještě,že jsem si stím komentářem dala takovou práci...těch písmenek napsat.....jinak bych se na to (promiň,ale trpělivost není moje parketa) vyprdla!

nadpis

(Sam.B, 13. 2. 2008 19:21)

tohle je snad poprvé,co bych uvítala spíš otevřený konec! Ale to jen pro mé potěšení!Povídka zkončila tak,jak dobrá lovestory z 2.světové končí.Ze začátku mě jenom udivilo Frederickovo vstřícné a trpělivé chování k Tomášovi.Cestou pžíběhem mi však došlo,že to měly na svědomí zřejmě city.Z chladného a pro mě šarmantního kapitána Schatze se vyklubal citově založený romantický muž a to rozhodně nebylo na škodu.Líbí se mi tvůj styl psaní i témata a těším se na další tvorbu...Případné gramatické chyby omluvte

Je mi to lito...

(Seeina, 12. 2. 2008 17:50)

....ze vetsimna krasnych povidel konci smutne. A potom premyslim cim to asi je, a nikdy me nic nenapada. Poradite mi?
Tady tahle byla tak krasna a tak smutna! A taky tak doresena:-) proste by happy end nesnesla:-)
Dekuji moc a pis porat tak dobre jako doted, jenom, myslis ze bys tam mela nejakou co by ubohe lidi jako sem ja vytahla z deprese? (do ktere ji uvedly tvoje krasne smutne povidky?)

fňuk =(

(Eressie, 12. 2. 2008 16:50)

ouu, tak takýto záver som veru nečakala :( bolo mi síce od začiatku jasné, že to happy end nebude, ale... fňuk, toto mi doslova a to akože fakt doslova xD, vyrazilo dych... nádherná poviedka, skvelá, dokonalá, proste ako vždy :) Už sa teším na dalšiu :)