Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Dej mi vzpomínku

31. 7. 2008

Okouzleně procházel galerií a uchváceně pozoroval umělecká díla. Cítil se tu jako ryba ve vodě. U každého obrazu se zastavil, obdivoval ho, snažil se vyčíst typické rysy toho a onoho autora. Byl v jedné ze smíšených galerií v městě lásky Paříži a na rtech mu hrál úsměv. Občas se dal do řeči s někým dalším, kdo je do umění zapálen podobně jako on.

Zastaví se u jedné sochy, která ho zaujme. Je naprosto odlišná od těch ostatních, co kdy viděl (a že jich viděl hodně). Tvary měla naprosto realistické, což nebylo zas tak neobyčejné. Její zvláštnost spočívala v tom, že žena, která byla do mramoru vytesaná, měla přes oči pásku. Vypadala jako sochy v pařížské Opeře, ale přesto byla tolik jiná. Vyzařoval z ní život. Nekonečná touha po životě, radost z toho, že může být na světě. Bylo mu jasné, že právě našel nejpozoruhodnějšího autora celé výstavy.

Rozhlížel se jestli ještě neuvidí nějakou jinou sochu, která by vypadala stejně, nebo aspoň podobně jako tahle. Žádnou takovou ovšem nenašel. Za chvíli si všiml, jak se k němu o překot blíží majitel galerie. Musel se mu v obličeji odrazit jeho zájem, protože podle výrazu pana Larouc už se domnívá, že má další peníze v kapse. „Pane Newmane,“ prohodí rozzářeně sotva k němu dorazí. Napřáhne ruku a stiskne ji postaršímu muži. Na tváři se mu rozprostře lehký úsměv. „Dobrý den, pane Larouc.“

Muž náhle vypadá nervózně. „Vypadá to, že se vám zalíbil tenhle kousek,“ začne nejistě. „To jste si všiml velice dobře. Kdo je autorem tohoto pozoruhodného kusu?“ ptá se čistě ze zvědavosti, ne snad proto, že by o sochu měl zájem. „Je to začínající umělec. Jmenuje se Gerard Dubouf. Jeho sochy jsou velice zvláštní, že? Nejste první koho zaujaly.“

„A o tom to přeci je, že?“ prohodí a dál pozoruje ten unikátní kus. Má pocit, že ho přímo magicky přitahuje. Téměř zklamaně odchází k dalšímu skvostu téhle výstavy, ačkoliv ví, že se téhle soše už nic nevyrovná. Alespoň ne dnes.

Za půl hodiny oznámí pan Larouc, že se některé kousky budou prodávat. Významně přitom mrkne na Newmana. Zřejmě doufá, že si koupí sochu pana Dubouf. Avšak jemu je jasné, že tahle nádherná věc bude taky stejně tak drahá. A on si bohužel zatím nemohl dovolit takové klenoty umění.

 

Pierre Newman za sebou o tři hodiny déle zabouchne dveře a unaveně se o ně opře. Majitel galerie ho málem uštval, když o pár hodin později, co objevil sochu, uspořádal dražbu některých děl. A socha Duboufa samozřejmě byla mezi nimi. Po celou dobu ho stíhal takovými pohledy, až se obával, že si ten skvost koupí, ačkoliv věděl, že na něj určitě nemá.

Byl velice zklamán, když si jí koupil jakýsi mladý muž, kterému zřejmě naprosto nevadilo jak horentní sumu za ní musel dát. Zdálo se, že ho to spíš ještě těší. Musel v duchu přiznat, že mu závidí, že si může takovou nádheru odnést domů.

Jemu by se však asi ani nevešla do hotelového pokoje. Byl tady v Paříži na takových delších prázdninách, které mu financoval otec. Ten mu ovšem zařídil jen ubytování. Zbytek si musel obstarávat sám. Nebydlel v nikterak drahém hotelu, protože to odmítal. Chtěl ukázat, že se o sebe umí postarat.

Zatím se mu to celkem dařilo, nepočítáme-li ovšem to, že za posledních pár týdnů zhubl pět kilo. Kdyby ho viděla matka asi by ji na místě trefil šlak.  Pousměje se při vzpomínce na paní Nemanovou. Jeho matka byla živel. Vzala si jeho otce, když jí bylo osmnáct a je s ním už třicet let. Uměla si vybrat. Její choť je jedním z nejbohatších lidí Španělska, kde bydlí. A samozřejmě nechce, aby si její syn vydělával peníze, když jich jeho otec má víc než dost.

Proto tenhle vzdorný útěk za hranice. Byl daleko od domova, ale vůbec mu to nevadilo. Paříž ho očarovala a on byl rozhodnut zůstat tady co nejdéle. Také si už začal shánět práci a bydlení, protože nechtěl být pořád jen závislý na svém otci. Jeho matka, Jilian by to nazvala mladickou nerozvážností. I když on už zrovna mladík nebyl. Ve svých pětadvaceti by podle otce měl vychovávat dvě děti a další očekávat v nejbližších chvílích.

Otřese. Brrrr. Děkuji nechci. Stačilo mu, že byl nejstarší z šesti sourozenců a z toho čtyři byly holky. Celé jeho dětství a mládí se stával z jednoho velkého hororu. Kdo by taky v patnácti chtěl chodit na rande s osmiletou sestřičkou, že? Při té vzpomínce se pousměje. Jeho „přítelkyně“ byla z jeho sestry Carmen naprosto uchvácena a on se odsunul na druhou kolej. Od té doby se zařekl, že na rande jedině on sám.

Přejde k baru a nalije si sklenici výborného vína. Tady ve Francii mu nějak zachutnalo. Že by to bylo tou atmosférou? Líbilo se mu, jak po ulicích chodili zamilované dvojice a on je mohl klidně sledovat. Musel si přiznat, že jim sice tiše záviděl, ale to nebylo podstatné. Francouzky byly velice půvabné a on si umanul, že si nějakou „nabalí“.

Avšak už po několika marných pokusech si uvědomil, že to nebude tak snadné. Tyhle francouzské dívky byly náročné a hlavně se nechtěly moc bavit s někým jiným než s pohledným Francouzem. Ne že by Pierre nebyl hezký. S jeho světlými vlasy, zelenýma očima ve tvaru mandlí vypadal jako bůh, do toho štíhlá vysoká postava s přirozeně vypracovanými svaly a ještě opálení.

Na Francouze očividně neměl. Pousměje se svým úvahám a rychle ze sebe shodí oblečení. Právě začínal srpen a Paříž ovinulo sukno hork. Vlezl si pod sprchu a nechal na sebe proudit studenou vodu. Myšlenkami se vrátil zpět do galerie.

Opět před sebou vidí tu nádhernou práci. Ty detaily. Tu neobvyklost. Gerard Dubouf. Hezké jméno, pomyslí si mimoděk. A nejen jméno. Ta jedna jediná socha ho dokázala lapit a nepustit. Zavrtí nad sebou hlavu a rychle vyleze ze sprchy. Usuší se a navlékne čisté spodní prádlo. Je takové vedro, že se ani nenamáhá oblékat něco víc.

Tak jak je padne do postele. Jedním okem ještě koukne ke svému note-booku, ale nakonec se nenamáhá vstát. Na to bude dost času zítra… Nedomyslí na co bude zítra čas, protože usne jako když ho do vody hodí.

 

Probudí ho první sluneční paprsek, který se skrze závěsy prodere do pokoje. Mrzutě se převalí na druhou stranu, ale usnout se mu už nepodaří. Zda je to sluncem nebo zvědavostí, která ho náhle ovládne, těžko říct.

Rychle se osprchuje, nasnídá a usedne za počítač. Najede si na internetový vyhledavač a zadá Gerard Dubouf. Hoří nedočkavostí. Zajímá ho, co se může o tak pozoruhodném člověku dovědět.

Po dvou hodinách si zklamaně povzdechne. Nenašel nic. Vůbec nic. Ani malou, pidi fotku. Ten chlápek si dokonale střeží své soukromí. Z nějakého důvodu ho to zamrzí. Ačkoliv se mu nediví, vždyť i jeho z domova vyhnala touha po soukromí.

Ještě chvilku zkouší něco najít, ale nakonec to vzdá. Mrkne se na internet jestli se poblíž koná nějaká výstava nebo tak něco podobného. Zjistí že ano a s úsměvem vyrazí ven. Má hodinu čas na to, aby dorazil do jedné galerie na okraji města.

Objevil se jen tak tak, výstava už začala. Ještě, že tam byla ta milá uvaděčka, na kterou se stačilo jen lehoučce usmát. Jiná by ho tam už asi nepustila. Takhle si mohl prohlížet obrazy od nových a neznámých umělců. Mohl je porovnávat s tím, co už znal. A to ho bavilo.

Zrovna stál u jednoho obrazu, když ho zaujal jakýsi pohyb vedle. Podíval se tam, čistě ze zvědavosti a uviděl mladíka, který se obrazu dotýkal. Ohlédl se po ostraze, protože tohle bylo zakázáno. Muž, který měl na sobě uniformu ostrahy, však nic nepodnikl. „Dobrý den,“ oslovil nakonec Pierre neznámého. Mladík se k němu otočil. Nebo se spíš otočil za jeho hlasem. Okamžitě jak uviděl jeho oči poznal, že je slepý.

„Dobrý den,“ odpověděl mladík. „My se známe?“ dodal pak nechápavě. „Ach, promiňte, to je ale nezdvořilost. Jmenuji se Pierre Newman. A abych odpověděl na vaši otázku. Ne, neznáme se. Jen mě zaujalo jak si prohlížíte ten obraz.“ Hned poté co to vypustil z úst toho litoval, ale už to nešlo vzít zpátky.

Mladíka se to však zřejmě nedotklo. „Já jsem Gery Deberof. Těší mě,“ natáhl pravou ruku. Pierre nezaváhal a okamžitě do ní vložil svou. „I mě,“ zamumlal. „Myslíte, že bychom se mohli věnovat zbytku výstavě společně? Už mě totiž nebaví „vymetat“ tyhle večírky sám,“ prohodil. Gery se zasmál a kývnul.

A tak spolu strávili několik hodin debatou o umění a tom, jak je který umělec dobrý či špatný. Pierra až udivila znalost Geryho. „Odkud to všechno máte?“ zeptal se nakonec přemožen zvědavostí. „Chodí mi každý týden časopisy. S Brejlovým písmem samozřejmě. A tak je čtu. Už ani nevím kdo mi to objednal.“

„Aha,“ zamumlal. „Promiňte pánové, budeme zavírat,“ ozval se za nimi hlas muže z ostrahy. „Děkuji ti, Larry,“ zamumlal Gery a vykročil k východu. „Nepotřebuješ pomoct?“ optal se Larry. Mladík však jen zavrtěl hlavou. „Znám to tady jak svý boty, neboj se,“ usmál se zářivě. „Tak ti aspoň zavolám taxíka,“ nedal se odbýt tak snadno muž „zákona“ tady v galerii.

„Já ho doprovodím, pokud nebude nic namítat,“ vyhrkl zničehonic Pierre. Oba muži se na něj překvapeně otočili. Larry si ho přitom nedůvěřivě prohlížel. Čelil jeho pohledu bez sebemenšího záchvěvu strachu. Oddechl si však, když muž souhlasně kývl. „Co ty na to, Gery?“ optal se.

„Budu jedině rád,“ usmál se a opět vykročil ke dveřím. Pierre ho rychle doběhl a otevřel mu dveře. „Tak kam to bude?“ optal se ho, když stáli na ulici. „No, já osobně nevím. Ale nejspíš ke mně domů, protože je mi jasné, že mi bude Larry tak za třicet minut volat, jestli jsem dorazil celý,“ zasmál se Gery.

„Pak tedy k vám,“ souhlasil Pierre a přemýšlel jestli mu nenabídnout nějak pomoc. Podle všeho to však nepotřeboval, protože vyrazil sám. „Mohli bychom přejít z toho vykání? Nějak mě to znervózňuje,“ navrhl Gery po chvíli mlčenlivé cesty. „Samozřejmě. Pierre,“ zamumlal a podal mu ruku. Pak si uvědomil, že to vlastně nemůže vidět.

Jemně tedy uchopil jeho pravačku a vložil ji do své. „Gery,“ usmál se druhý mladý muž a lehce paži stiskl. „A kde vlastně bydlíš ty, Pierre?“

„V hotelu,“ zabručel trochu neochotně. Z nějakého důvodu se styděl. „Opravdu? A proč?“ A tak mu vysvětlil jak to celé je s jeho otcem a tak dále. „Víš,“ zamumlal potom Gery zamyšleně. „Já mám dost velký byt. Až moc velký pro jednoho a ještě k tomu slepého člověka. Co kdyby ses stal mým spolubydlícím? Aspoň nebudu platit tak velký nájem.“

Pierre ho zkoumavě pozoruje. „Mohl bych být masový vrah a tohle všechno by mohl být trik, kterým tě chci donutit, abys mi začal věřit a já tě pak mohl zabít.“

„A já bych mohl ze stejného důvodu předstírat slepotu,“ odpoví mu na to Gery. Pierre si ho zkoumavě prohlídne. V jeho blonďatých vlasech se odráží světlo lampy, pod kterou zastavili. Jeho zeleno-šedé oči, ač nevidomé, se lesknou inteligencí a humorem. Hezká tvář, která ač trochu dívčí nedá pochybovat o tom, že patří muži. Vysoká, i když o něco menší než jeho, postava. „Nevěřím tomu, že to jen předstíráš,“ zamumlal nakonec tiše Pierre.

„Stejně jako já nevěřím, že jsi masový vrah,“ odvětil Gery a usmál se. „Tak co říkáš na můj návrh? Myslím, že i tebe to přijde levněji než nějaký pokoj v hotelu. A ještě k tomu v pařížském hotelu.“

Ještě okamžik nad tím váhá, ale nakonec kývne. Pak si uvědomí, že to nemůže vidět. „Tak dobře,“ souhlasí. „Skvělé,“ zatleská naprosto spontánně Gery. Pierre ho pozoruje s lehkým úsměvem. Na tom mladíkovi bylo něco, co dokázalo přitáhnout pozornost. Nedokázal určit co, ale byl rád, že ho to lapilo.

„Víš,“ začal Gery, když se opět dali do pohybu. „Už dlouho jsem neměl možnost si popovídat s někým o umění. Larry sice pracuje v galerii a občas mě navštíví, ale co je opravdové umění nemá ani tušení. Nic proti němu, jsem rád, že aspoň nejsem pořád sám.“

„Jak se ti to vlastně přihodilo? Už jsi se jako slepý narodil?“

Zavrtí hlavou. „Ne. Asi před dvěma lety jsem měl autonehodu. Řídil jsem já a nějaký pitomec mi nedal přednost v jízdě a prostě to do mě napálil. Jemu se nic nestalo, jako vždycky v takových případech, ale já bohužel oslepl. Ale naučil jsem se s tím žít,“ usmál se. „Prosím tě, kde jsme teď? Nějak jsem v té konverzaci zapomněl dávat pozor.“

Pierre mu řekne číslo domu a ulici, kde se právě nacházejí. „Tak to už jsme skoro u mě. Je to barák číslo 58,“ usmál se opět. Pierre si musel přiznat, že ho obdivuje. On sám nevěděl, jak by se zachoval, kdyby náhle oslepl. „Taky jsem nevěděl, jak si s tím poradím. Dokonce jsem myslel i na sebevraždu. Ale nakonec jsem se z toho dostal. Bylo to těžké, ale stálo to za to.“

„Umíš snad číst myšlenky?“ zasmál se druhý mladík. „To ani ne, ale většina lidí, když jim tohle řeknu si to myslí,“ odpověděl také s lehkým úsměvem. „Číslo 58,“ zahlásil Pierre. „Jsme tady.“

Gery kývnul a začal hledat klíčky. „Sakra,“ zaklel. „Vždycky je hledám.“

„Můžu ti nějak pomoci?“ optal se. „To je dobrý, děkuji. Musím se o sebe postarat sám,“ zamumlal Gery a dál prošacovával kapsy. Konečně s vítězoslavným úsměvem vytáhne ten zrádný svazek a teprve nyní nastane ten pravý problém.

Snaží se trefit do klíčové dírky, ale nějak se mu to nedaří. Sakra, zakleje v duchu. Vždyť mi to nikdy nedělalo problémy. Možná to bude jeho přítomností, ozve se vnitřní hlásek. Blbost!, ujistí ho.

Strne však, když ucítí na pěsti ve které drží klíče jeho dlaň. „Pomůžu ti,“ zamumlal mu do ucha a zasunul sám klíče do zámku. Gery cítí jak mu srdce vynechalo dva tepy. „Děkuji,“ šeptnul a společně vešli dovnitř. „Světlo,“ přikázal a v místnosti se okamžitě rozsvítilo. „Je to mnohem praktičtější než šmátrat po vypínači,“ zabrblal na vysvětlenou ke svému společníkovi.

„To je šikovná věcička,“ zasmál se Pierre. Rozhlédl se kolem a zjistil, že ten dům je pro jednoho opravdu dost velký. „Měl jsi celkem pravdu. Pro jednoho velký až dost.“

Gery se otočí za hlasem a věnuje mu jeden ze svých zářivých úsměvů. „Beru to jako definitivní ano.“

„Mám snad jinou možnost?“ vzdá se se smíchem Pierre. „Nemáš. Bohužel už jsem natolik na dně, že prostě potřebuji společnost.“

„A jsi ochotný riskovat, že je to možný masový vrah.“

„Jo. Ale v Paříži se momentálně žádný takový člověk nevyskytuje. To by přeci bylo ve zprávách,“ zaskuhrá trochu teatrálně. Pierre se usměje. „Třeba jsem žhavá novinka.“

No tak žhavý jsi určitě, pomyslí si Gery. Sakra! Ovládej se! „I to je možný,“ souhlasí. „Ale co jsem to za hostitele. Dáš si něco k pití?“

Jeho odpověď přeruší zvonění mobilního telefonu. „Já to věděl. Kolik uběhlo času, co jsme opustili galerii?“

„Asi půl hodiny. Neříkej mi, že je to Larry,“ zasmál se nevěřícně. „Jo, přesně ten,“ zamumlal a zvedl sluchátko. „Larry, samozřejmě, že jsem dorazil v pořádku. Ano je tu se mnou. Jistě budu opatrný. I tobě.“

S komickým zašklebením odloží telefon na stolek, který stojí nedaleko. „Tak cože to bude k tomu pití?“

„Promiň, byl jsem natolik drzý, že jsem si nalil whisky.“

Mávne rukou. „V pořádku, stejně tu budeš za chvilku doma, ne?“ usměje se na něj a Pierre si se zděšením uvědomí, že mu srdce poskočilo radostí. „To je vlastně pravda,“ uvolnil se trochu.

Gery přešel k pohovce, posadil se a zavřel oči. Pierre zatím přešel ke stolu a zvědavě si prohlížel fotky, které tam byly. Na jedné byl Gery s rodinou, poznal to podle podoby. Ale pak si všiml jedné, která byla tak trochu odstrčena. Byl na ní celkem hezký mladý muž, zářivě se usmíval. „Kdo je ten mladík na té fotce? Tedy jestli se mohu zeptat?“ vyplula na povrch jeho vrozená zvědavost.

Všiml si, jak sebou mladík na pohovce lehce trhl. „Myslíš toho v tom modrém triku a džínách?“ ujistil se ještě, zda myslí toho samého. „Ano,“ přitakal Pierre. „To je můj bývalý přítel. Opustil mě po té nehodě.“

Pierre byl rád, že v tu chvíli nepil. Protože by bylo velice trapné, kdyby se zakuckal. A že mu to teda pěkně vyrazilo dech. „Takže ty jsi…,“ nějak to nemohl vyslovit. „Gay, přesně tak. A nijak se za to nestydím.“

„To taky nemusíš. Alespoň ne přede mnou,“ ujistil ho. „To jsem rád,“ usmál se Gery a opět se uvolnil. „A to s tvým přítelem… je mi to líto,“ zašeptal ještě potom, protože cítil, že to musí říct. „Nemusí. Aspoň jsem se přesvědčil, že mě chtěl jen kvůli penězům.“

Pierra to přinutilo k zamyšlení. „Máš šanci ještě vycouvat, chápu jak se na nás ještě teď lidi dívají. I když už je to mnohem lepší než  v minulosti,“ zaslechl náhle Geryho tichý hlas. „Myslíš, že mi to nějak vadí? A když už se o tom bavím, jak vysoký bude můj nájem?“ odvedl šikovně řeč jinam. Z nějakého důvodu o tom nechtěl mluvit.

 

Odcházel od něj o dvě hodiny později s pocitem, že potkal životní partii. Tedy co se bydlení týkalo samozřejmě. Protože takhle výhodný podnájem by tady hledal asi hodně těžko. A navíc si se svým novým spolubydlícím i perfektně rozuměl.

Hned jak dorazil na hotel, tak v recepci oznámil, že zde tráví poslední noc a hned ráno, že se stěhuje. Mladík na recepci na to nic neřekl, jen že je mu líto, že je opouští. Usmál se na něj a poděkoval.

Pak rychle vyběhl těch pár schodů a padl do postele tak jak byl. Vypadá to, že už ani nepotřebuji pyžamo, pomyslí si mimoděk, než upadne do tvrdého spánku plného zeleno-šedých očí nového spolubydlícího.

 

Gery se odebral do koupelny, sotva Pierre odešel. Potřeboval pořádně dlouhou koupel, aby si trochu odpočinul. Poslední dobou toho na něj bylo moc a tohle byl jediný způsob jak se odreagovat. A taky nejlepší místo na přemýšlení.

Dumal nad tím, jestli neudělal chybu. Jenže už se mu dlouho nestalo, že by s někým prokecal několik hodin jen o umění. Vlastně už dlouho nepotkal nikoho, s kým by si tak rozuměl. Takže došel k závěru, že to chyba nebyla. I když až se to dozví Larry tak ho asi trefí šlak, chudáčka.

Ten bodrý chlapík si myslel, že má u Geryho dluh. Byl to totiž bratr jeho bývalého přítele a milence. Jenže jemu jeho starostlivost občas lezla na nervy. Byl sice slepý, ale nebyl chromý ani hloupý. Stále ještě měl svůj vlastní rozum. A ten teď raději mlčel, protože moc dobře věděl, že srdce a osamělá duše, by ho přeargumentovali.

Po dvou hodinách blaženého nicnedělání se vyhrabe z vany a uloží do postele. Tak nějak čekal, že se Pierre objeví hned ráno. Kdo by taky chtěl trávit v hotelu víc času než je nutné, že? Usne s lehkým úsměvem na rtech.

 

Ráno se probudil celkem brzy. Na nic nečekal, nic nerozmýšlel, prostě si sbalil a vyrazil dolů do recepce. Tam ho očekával majitel hotelu. „Je nám velice líto, že už nás opouštíte, pane Newmane. Doufám, že jste byl s našimi službami spokojený a budete na nás rád vzpomínat.“

S úsměvem podal tomu milému staříkovi ruku. „Moc se mi u vás líbilo a je mi líto, že vás opouštím, ale to víte, mé konto není nevyčerpatelné. A hlavně je načase zvednout plachty,“ potřese mu rukou a s lehkým pískáním opouští halu.

Venku si zavolá taxi a nadiktuje mu svou novou adresu. Za chvíli už stojí před domem a vytahuje si z taxíku těch pár věcí, které si vzal sebou. Nedočkavě zazvoní a čeká. „Moment!“ zavolá zevnitř Gery a on přemýšlí, co tam asi vyvádí.

Za dvě minuty se otevřou dveře a v nich stojí mladík jen v teplákách, bosý a s mokrými vlasy. „Ahoj,“ zamumlal, aby ho poznal. „Pierre,“ zvolá radostně a vtáhne ho dovnitř. „Omlouvám se za to jak vypadám, netušil jsem, že se objevíš tak brzy.“ Lháři!, vykřikne jeho druhé já. „Nic se neděje,“ ujistí ho Pierre. „Taky mi mohlo dojít, že v tuhle hodinu všichni normální lidi ještě spí.“

„Tak to vypadá, že my nebudeme až tak normální,“ zasměje se Gery. „Takže pokoj támhle vzadu,“ mávne kamsi za obývací pokoj, ve kterém se nacházejí, „bude tvůj. Je hned vedle toho mého a jsou stejně velké, takže by sis neměl připadat jako vykořisťovaný.“

Pierre se pobaveně zasměje. „Vykořisťovaný a zrovna já. Ty jsi dobrej,“ směje se. Gery s úsměvem naslouchá tomu smíchu. Je opravdu radostný a rozechvívá ho až ke konečkům prstů u nohou. „Takže se tady v klidu zabydli a já zatím ukuchtím něco k snídani.“

Druhý mladík, chce něco namítnout, ale nedostane šanci, protože Gery zmizí v kuchyni. Pierra zahryže svědomí. Snad mu něco nespadne na hlavu, pomyslí si. Ale pak si uvědomí, že on takhle vlastně žije již dva roky, takže už si na to zřejmě zvyknul. „Doufám, že máš rád vajíčka!“ zaslechne jeho hlas z kuchyně. „Nic jiného bohužel v tomhle stavu jaksi neovládám. Na obědy většinou chodím někam ven, nebo mi je nosí Larry,“ vysvětluje. „Vajíčka mám moc rád,“ ujistí ho a dá se do vybalování.

„Sakra!“ zaslechne náhle zaklení a vzápětí řinčení hrnců. Rychle doběhne do kuchyně, kde na zemi sedí Gery mezi rozbitým nádobím. „Proboha, Gery, stalo se ti něco?“ vyhrkne a klekne si k němu.

„Jsem v pořádku. Promiň, jsem nešika. Občas se mi to prostě stane,“ zašeptal a snažil se uklidit nádobí. Pierre ho však chytil za ruce. „Já to uklidím, ano?“ prohodil tiše, ale jeho ruce ze svých nepouštěl. Gery cítil, jak ho ten dotek uklidňuje. „Děkuji ti,“ šeptl pouze.

Pierre ho lehce pohladí. Nebylo v tom nic, jen gesto přítele, přesto se pod tím dotykem Gery zachvěl. „Není vůbec zač,“ odvětil Pierre a dal se do uklízení. Po očku ho přitom sleduje. Sedí tam jako hromádka neštěstí s rukama bezmocně složenýma v klíně.

Uklidí poslední kousek nádobí a přejde k němu. „Hotovo,“ zašeptá a pomůže mu vstát. „Omlouvám se,“ vypadlo náhle z Geryho. „Za co proboha?!“ vyhrkl. „Já…,“ hlas se mu zlomí. Pierre se zachová naprosto instinktivně, přitáhne ho k sobě a obejme ho. Neumí si představit čím musel projít za poslední dva roky. „Kde máš rodinu, Gery?“ zeptal se tiše.

Mladík k němu zvedl hlavu. „Nikoho nemám,“ vydechl a rychle se odtáhl. „Dodělám to jídlo,“ zamumlal, ale Pierre ho chytil za ruku. „Já to udělám,“ ujistil ho a posadil ho ke stolu. „Udělám svojí specialitu,“ zasměje se a dá se do vaření. Za chvíli před Geryho kouřící talíř s vajíčky a slaninou. „Tak ti přeji dobrou chuť,“ zamumlal a sám se pustil do jídla.

Pozoroval mladíka naproti sobě a doufal, že mu to chutná. Sice to nebylo nic extra, ale hlad to zahnalo. „Bylo to výborné,“ prohodil Gery a usmál se. A ten úsměv vyrazil Pierrovi vyrazil dech.

„Máš nějakou práci?“ zeptal se náhle Gery. „Ne,“ zamumlal a náhle si připadal nesmírně trapně. „A líbilo by se ti pracovat v galerii jako hlídač. Střídal by sis směny s Larrym.“

Pierre překvapeně mrkl. Z nějakého důvodu pochyboval, že by s tím Larry souhlasil. „No určitě by mi to nevadilo, ale nevím co by na to řekl Larry.“

„O to se nemusíš starat,“ usmál se Gery. „Určitě mu to vadit nebude.“

„V tom případě tam samozřejmě budu pracovat rád.“

„Skvělý. Zavolám Larrymu a vše domluvím.“

„Budu se ti muset nějak revanšovat,“ zamumlá trochu pobaveně.

„Proč?“ odvětí nechápavě. „Protože jsi mi pomohl s bydlením, teď mi najdeš ještě práci. Co já pro tebe udělám?“

Gery se na okamžik zamyslel. „Já bych o něčem věděl,“ ujistí ho. „O čem?“

„Mohl bys mi popsat jak vypadáš.“

Pierra to na okamžik vyvede z míry, ale pak si uvědomí… „Jistě. Jak si to představuješ?“ optal se. „Záleží na tobě,“ prohodil a pohodlně se opřel do židle. Zavřel oči a nechal se unést jeho hlasem. „Jsem o něco vyšší než ty, mám světlé vlasy o něco tmavší než tvoje, jsem opálený, někdo by možná řekl, že i hezký, ale já si to nemyslím. Jo a mám zelené oči trochu zešikmené.“

Gery se usměje. „Vypadá to, že budeš fešák,“ prohodí a v duchu ho vidí před sebou. Musí být nádherný, pomyslí si mimoděk. Pierre se zasmál. „Zas tak nádherný nejsem,“ ujistil ho a vstal. „Co takhle děláš, když jsi doma?“ optal se.

Pokrčil rameny. „Většinou si čtu. Večer chodím do galerie, kde pracuje Larry. Proč se ptáš?“

„Protože dnes pro tebe chystám jiný program,“ zamumlal tajemně. „Jdi se obléknout do něčeho v čem můžeš mezi lidi,“ pobídl ho a sám zmizel v pokoji. Za chvíli už stál uprostřed obýváku a čekal na Geryho. Ten se objevil vzápětí a Pierre se musel ovládnout, aby hlasitě nevydechl překvapením.

Slušelo mu to. V černém kabátě a bílou košilí vypadal jako by vystoupil z filmu o anglických šlechticích. Přešel k němu a nabídl mu rámě. „Není to proto, že bys byl slepý. Je to proto, že to chci udělat, jasný?“

Gery přikývne a s úsměvem se nechá vyvést před dům. A pak už je všechno jako ve snu. Projdou se po bulváru Paříže, navštíví Eiffelovku a Pierre mu popíše ten nádherný výhled. Samozřejmě, že na ní byl, když ještě viděl, ale tohle bylo něco neobyčejného. Prošmejdili galerie a téměř v každé mu dokázal Pierre domluvit, aby si mohl obrazy osahat.

Dokonce se zúčastnili i dražby, kde se Gery dověděl, že Pierre neskonale obdivuje Gerarda Duboufa. „Opravdu? A co tě na něm tak zaujalo?“ ptal se zvědavě, když vyšli před galerii. „To jak ztvárňuje lidi. Jejich pocity, dokáže je dokonale vystihnout. Ty sochy žijí vlastním životem. Touží po něm, jsou rády, že jsou. Navíc používá jeden neobyčejný rys.“

„Opravdu? Jaký?“

„Jeho sochy mají přes oči pásky. Je to něco nezvyklého a možná právě proto mě to tak přitahuje. Prostě je to něco neobyčejného.“

Vážně přikývl. „Vypadá to opravdu na velice zajímavého mladého umělce. A nedá se o nim zjistit, slyšel jsem dobře?“

Povzdechl si. „Bohužel je to tak. Je tajemný jako sám Fantom Opery.“

Gery se zasmál. „Myslím, že až tolik ne.“

„Ale jo,“ přel se se smíchem. „Pamatuji si, že mi jeho sochy připomněly ty co jsou v pařížské Opeře. Možná že čerpá inspiraci tam.“

Druhý mladík se naoko otřepal. „Nedoufáš, že s tebou půjdu na operu, že ne? Tam jsem naposledy byl jako malý kluk a ještě z donucení.“

Pierre na to nic neřekl. Měl operu celkem rád, ale už dlouho žádnou neviděl. Trošku ho to mrzelo, ale samozřejmě byl rozhodnut Geryho do ničeho nenutit. „Samozřejmě, že tě do ničeho nebudu nutit. Jen mám operu celkem rád.“

Nevěřícně pohodil hlavou. „Tak to jsi jeden z mála,“ zamumlal.

„Jsem trochu unavený, mohli bychom jít domů?“ optal se trošku nesměle po několika dalších hodinách Gery. „Proč jsi mi to neřekl dřív? Samozřejmě. Chceš jít pěšky nebo mám zavolat taxi?“

Na okamžik se zamyslel. „Možná by bylo lepší to taxi. Nevzal jsem si mobil a je možné, že mě sháněl Larry.“

Pierre mávl na taxi, které právě projíždělo kolem a pomohl mu nastoupit. Pak nadiktoval adresu, kam mají jet a pohodlně se uvelebil v sedadle. Po očku pozoroval Geryho, který unaveně zavřel oči. Naklonil se k němu. „Jsi hodně unavený?“ zašeptá mu těsně do ucha. Cítí jak se zachvěl, ale pak zavrtěl hlavou. „Ani ne. Jen si chvilku budu muset odpočinout. Jak dlouho jsme vlastně pryč?“

Mrknul na hodinky. „Přes sedm hodin.“

Narovnal se jako na pružince. „Tak dlouho? Takhle dlouho jsem nebyl pryč z domu…“

„Dva roky?“ nadhodil zkusmo. Gery se opět svalil do sedačky. „Máš pravdu. Byl jsem doma zalezlý jako krtek.“

„To jsi ještě neznal mě. Já doma nevydržím déle než hodinu. Takže tě čeká bohatý program,“ slíbil a cvrnknul ho do nosu.

Taxi zastavilo před domem, Pierre zaplatil a pomohl Gerymu vystoupit. „A jsme tu,“ prohodil celkem zbytečně. Rychle vešli do domu a Gery doklopýtal k posteli. Druhý mladík zůstal provinile stát u dveří. Vypadal opravdu unaveně a byla to jen jeho vina.

„Budeš tam stát celý den?“ ozvalo se z pokoje, kde byl Gery. „Jak víš, že tady stojím?“ podivil se. „Neslyšel jsem tvoje kroky. To že nevidím má přeci jen jeden klad. Zostřily se mi ostatní smysly.“

Ještě chvilku nerozhodně postával u dveří a pak vešel do jeho pokoje. „Pierre?“ zeptal se, protože věděl, že je tam. „Ano?“ zamumlal a pozoroval ho. „Kolik je ti vlastně let?“

„Dvaadvacet a tobě?“ oplatil mu otázku. „O čtyři roky starší,“ zamumlal.

Pierre přešel k posteli. „Odpočiň si,“ poradil mu a přikryl ho. „Děkuji za dnešní hezký den, Pierre.“

„Není zač. Slibuji, že jich bude víc.“

 

A jak slíbil tak i splnil. Uběhl měsíc, co se k němu nastěhoval. Každý den nebo aspoň obden chodili někam ven, na výstavy, nebo se jen projít do parku. Dokonce i Larry si na něj zvyknul. Pracoval s ním v galerii a nesmírně ho to bavilo. Stále se snažil zjistit něco o Gerardovi Dubouf, ale pořád se mu to nedařilo. Tenhle umělec byl taky častým tématem rozhovoru s Gerym. Byl rád, že našel někoho, kdo mu takhle skvěle rozumí.

Občas měl pocit, že Gery v něm vidí něco víc, ale to hned bylo zaplašeno něčím, co jeho spolubydlící řekl.

Vrátil se z nákupu v obchodě, když do něj málem vrazil Gery. „Co se děje?“ zastavil ho tím, že ho chytil za ruce. „Kam tak letíš?“

„Já… Potřebuji na vzduch,“ zamumlal a snažil se mu vysmeknout. Proč je tak nervózní?, diví se v duchu Pierre. Nicméně Geryho nepustí a strčí ho zpět do bytu. Na okamžik strne, když si všimne neznámého muže na pohovce. Vlastně ne tak neznámého, poznal že se jedná o muže z fotografie. O toho, který Geryho opustil po té nehodě.

Tělem mu projede vztek a z náhlého popudu obejme Geryho kolem ramen. „Ale ty jsi zlatíčko, Gery, chtěl jsi mě připravit na návštěvu tak jsi mi to šel říct,“ zamumlal a vešel i s ním do pokoje. V duchu se spokojeně usmál nad výrazem toho týpka. „Ty jsi mu o nás neřekl Gery? Vypadá to že se tedy budu muset představit sám. Jmenuji se Pierre Newman, žiju s Gerym,“ podal mu ruku.

Muž se zvedl a bedlivě si ho prohlížel. „Dost jsi změnil vkus Gery,“ prohodil a dlaň stiskl. A jedině k lepšímu, pomyslí si Pierre škodolibě. „Bohužel musím konstatovat, že tomu divadýlku nevěřím. Jak by sis mohl někoho najít, když jsi tady zalezlý jako krtek?“

Gery pokrčí rameny a posadí se na pohovku. Předchozí hádka ho vyčerpala natolik, že ani neměl sílu odporovat. Ucítí jak se vedle něj prohnula matrace a vzápětí ucítí Pierrovu typickou vůni.

„Jak bych vám mohl dokázat pravdivost svých slov?“ optal se Pierre. V duchu to v něm vařilo vzteky. „Polibte ho, tady a teď,“ vyzve ho bývalý přítel Geryho s vyzývavým pohledem v očích.

V duchu se usměje, on si myslí, že to neudělám. Otočí se na Geryho a jemně vezme jeho obličej do dlaní. Mladík sebou překvapeně trhne, ale nebrání se. Pierre se k němu pomalu skloní a velice něžně přitiskne rty na ty jeho.

Gery se zachová naprosto instinktivně. Ovine mu ruce kolem krku a polibek prohloubí. Přestalo pro ně existovat okolí i ten nevítaný host. Byli jen oni dva a nové pocity, které je prostoupily. Pocity, které je nutily pokračovat.

Pierre mu vpletl ruce do vlasů a přitiskl se k němu úžeji. Jejich jazyky se střetly a tančily pradávný tanec vášně. Zaslechli pohrdavý potlesk a odtrhli se od sebe. „Bravo, bravo! Opravdu přesvědčivé. Jsem zvědavý jak dlouho vám to spolu vydrží. Nenajdeš nikoho jako já,“ prohodil a odešel.

Gery se úlevně opřel do pohovky. „Nemusel jsi to dělat,“ zamumlal. „To jsem nemusel,“ souhlasil. Neujišťoval ho, že to chtěl. Nebyl si tím totiž vůbec jistý. Ale ten chlap ho tak vytočil! Tušil proč Gery chtěl odejít. Ten idiot mu musel říct, že si za ty dva roky nedokázal nikoho najít a že určitě stále ještě chce jeho. Proto ho políbil. Aby se po něm ten chlápek nevozil.

Nakonec vstal z pohovky a šel uvařit večeři. Najedli se mlčky a pak se každý rozešel do svého pokoje. Tahle událost mezi ně vnesla něco nového. Něco čeho se oba báli. Něco, co mohlo navždy změnit jejich přátelský vztah.

 

Pierre však nelitoval, že to udělal. Po týdnu, kdy se přesvědčoval, že to není možné, si konečně přiznal pravdu. Měl Geryho rád. Avšak jinak. Záleželo mu na něm jako na muži, ne jako na příteli. A taky mu to hodlal říct.

Zaklepal na dveře jeho ložnice a čekal. „Ano?“ ozvalo se zevnitř. „Gery, potřeboval bych s tebou mluvit,“ začal bez obalu. Mladý muž seděl na posteli a jen přikývl. „Jistě.“

„Víš, dlouho jsem přemýšlel o tom, co se stalo před týdnem…“

„Já vím. Prosím nechci, aby sis myslel, že z toho něco vyvozuji. Vůbec ne. Prostě tě jen namíchl můj bývalý přítel a to jak se ke mně choval. To přeci vůbec nic neznamená,“ skočil mu do toho nervózně. Nechtěl slyšet jeho omluvy.

Přešel k posteli a posadil se na ní. „Tohle jsem ale říct nechtěl,“ zamumlal. Natáhl ruku a lehce ho pohladil po tváři. Uchopil ho za zátylek a přitáhl si ho blíž. „Chtěl jsem jen říct, že toho nelituji. A budu-li chtít udělám to znovu. A já to udělám, Gery,“ šeptl a vášnivě ho políbil.

Gery věděl, že kdyby neseděl na posteli zaručeně by se pod ním podlomila kolena. Nezaváhal ani vteřinu a přitáhl si ho k sobě. Spadli do polštářů, ale ani jednomu z nich to nevadilo. „Jsi si jistý tím, co děláš, Pierre?“ šeptl mezi polibky. Nic mu na to neřekl, jen zajel rukou pod přikrývku.

Něžnými doteky zkoumal jeho nádherné tělo a věděl, že to chce. Chce mít tohohle muže, chce ho znát jako sám sebe. A taky mu to dokáže. Zasypává jeho tělo lehkými polibky a jeho steny mu znějí jako rajská hudba.

Něžně ho kousne do ucha. „Budu jemný,“ šeptne a Gery se zasměje. „To je mi jasné,“ odvětí, ale zbytek toho co chtěl říct zanikne ve vzdeších.

 

Přitáhne si spícího mladíka blíž k sobě. Prohlíží si jeho hezkou tvář a jemně ho hladí po zádech. Políbí ho do blonďatých vlasů. Gery se mu v náručí zavrtí a pak se k němu přitiskne úžeji. Ani neví jak poznal, že je vzhůru. „Gery?“

„Hm?“ zavrní naprosto spokojeně. „Uvažoval jsi někdy nad operací? Abys mohl znovu vidět?“

Mladík na okamžik ztuhne. „Uvažoval. Jenže je to prý velké riziko. Já… bojím se, víš? A navíc je tu jistá naděje, že se mi zrak vrátí sám.“

Přitiskne si ho úžeji k sobě. „Je to jen tvoje rozhodnutí. Proto jste se rozešli? Nutil tě do operace?“

Váhavě přikývl. „I to byl jeden z důvodů.“ Zívne. Pokusí se to skrýt, ale nepodaří se mu to tak úplně. „Teď ale půjdeme spát,“ zamumlal Pierre a oba je přikryl. Za chvíli se pokojem rozléhalo lehké oddechování jich obou.

 

Ráno ho probudila snídaně do postele a jahody se šlehačkou. A milování. Líné, pomalé a nádherné. „Ty nezbedníku jeden,“ zasměje se a přitiskne ho k sobě. Gery si opře bradu o jeho hruď. „Já?!“ zatváří se jako anděl. „Já jsem přeci andílek v lidské podobě.“

Pierre se zasměje. „Jo, s ďáblem v těle. Ale nádherným ďáblem,“ dodá ještě a lehce ho políbí na špičku nosu. Gery se zlověstně usměje a jazykem začne putovat po jeho těle. Když se nebezpečně přiblíží k důkazu jeho touhy, prudce ho zarazí. „Musím do práce, zlato,“ zamumlá a znovu ho políbí.

Gery se zatváří zklamaně, ale sklouzne z něho. Pierre ho pohladí po vzrušující křivce zad a rychle se oblékne, aby odolal pokušení zůstat s ním. Za chvíli je slyšet jak za ním bouchly dveře a Gery osamí.

Zasněně se posadí na postel a podepře si bradu. Ani nedoufal v to, že by k něčemu podobnému mohlo dojít. Myslel si, že v něm Pierre vidí jen přítele, kterému může říct všechno. Ale to co se stalo před týdnem mezi nimi cosi změnilo. Což bylo jedině dobře. Vlastně by měl být svému bývalému být vděčný. Pomohl mu k tomu získat Pierra.

Vzpomněl si na jejich hádku. Samozřejmě, že přišel kvůli tomu, aby ho přinutil jít na operaci. Jenže to on odmítal. Nechtěl, aby se k němu vrátil až ve chvíli, kdy bude zase vidět. A Pierre ho chtěl i slepého. A on už si na to zvykl, tak proč to měnit.

 

Celý měsíc se vznášeli na růžovém obláčku. Chodili spolu ven, na večeře, obědy, výstavy a ty noci. Slovy se to nedá popsat. Prostě byli šťastní jako nikdy předtím. Jenže, co by to bylo za osud, kdyby nepřišel zvrat.

Pierre se zrovna z práce. Cestou domů narazil na plakát, který lákal všechny příznivce Gerarda Duboufa. Za tu dobu, co byl s Gerym na něj zapomněl. Ale teď se mu tajemný umělec znovu připomněl a on toužil znovu vidět jeho dílo.

Dorazil domů a hned ve dveřích k sobě přitiskl svého milence. „Ahoj,“ zašeptal mu do rtů Gery a usmál se. „Jdeme na výstavu?“ zeptal se bez úvodu.

„Promiň, ale poslední dobou mi není dobře. Raději bych zůstal doma.“

„Zase hlava?“ zeptal se starostlivě a zezadu ho objal. Gery se k němu přitiskl. „Ale ty klidně jdi pokud chceš. Já to tady zvládnu,“ usmál se. Pierre ho lehce políbil na zátylek, protože věděl, že je na tom místě citlivý. Nezmýlil se, protože se mladík před ním zachvěl. „Budu hned zpátky, slibuji. Jen to tam prolítnu.“

 „Dobře,“ přikývl a otočil se mu v náruči. „Budu tady na tebe čekat,“ zamumlal smyslně a otřel se o něj. „Tak to letím, abys mi zatím nevystydl. Dávej na sebe pozor, ano?“ upozornil ho ještě u dveří a Gery jen kývl.

 

Rychlým krokem zdolal vzdálenost mezi domem a galerií. Těšil se jako malý kluk, ale zároveň se bál o Geryho. Konečně stanul před budovou, kde měl opět vidět dílo onoho tajemného muže. Nedočkavě vešel dovnitř a rozhlédl se kolem. Spatřil sochu tak typickou pro Gerarda Dubouf. Přešel blíž a strnul… Ta socha zpodobňovala jeho samotného.

Do nejmenších detailů tady bylo vyobrazeno jeho tělo, rysy tváře a přes oči měl pásku. A náhle mu to všechno došlo. To Gery je Gerard Dubouf. Proto ten zájem o jeho názor, proto to všechno. Nevadilo mu, že je to on. Bolelo ho, že mu nedokázal říct pravdu.

Ještě se můžeš mýlit, ozve se tichý hlásek jeho vědomí. To je pravda. Ani si neprohlédne zbytek a vyjde před budovu. Ještě okamžik váhá, ale pak vytočí jeho číslo. „Prosím?“ ozve se ten nádherný hlas. „Tady Pierre,“ prohodil. „Pierre. Jestli voláš jen kvůli tomu jestli se mi něco nestalo tak tě mohu ujistit, že jsem v pořádku.“

„Kvůli tomu nevolám. Chci se tě na něco zeptat.“

„Tak do toho,“ vyzve ho. „Jsi Gerard Dubouf?“

Na druhém konci se rozprostře ticho. „Odpověz mi!“ zaprosí zoufale. „Nemůžu,“ vydechne a zavěsí.

Pierre nevěřícně hledí na mobil. Pak se bez rozmýšlení rozběhne a žene se jako splašený kůň. Konečně dorazí domů a prudce vtrhne dovnitř. A na místě strne. Všude zhasnuto, nikde ani stopa po Gerym, vlastně Gerardovi. On odešel?, pomyslí si smutně a píchne ho bolestivě u srdce. Jeho pozornost náhle upoutá bílá obálka na stole. Rychle k němu přejde a vezme ji do ruky. Uvnitř je diktafon.

Roztřeseně ho zapne. Z malého reproduktoru zazní Gerardův hlas.

 

Drahý Pierre,

neměl jsem před tebou ukrývat pravdu. Ano jsem Gerard Dubouf, ale to už jistě víš. Odpusť mi, pokud můžeš, že jsem ti to neřekl dříve. Možná jsem měl, ale nenašel jsem k tomu odvahu. Je mi líto, že to končí takhle, ale nemám jinou možnost. Určitě se ptáš proč jsem odešel. Chceš pravdu? Já nevím. Možná proto, že jsem prostě jen zbabělec. Nechci být nikomu na obtíž. Chci, abys byl volný. Máš celý svůj život před sebou a není důvod abys ho strávil se slepým. Prosím zapomeň na mě. Zbaběle jsem utekl předtím, co jsem k tobě začal cítit a nezasloužím si tě. Odpusť můžeš-li.

Nezapomenu, Gerard.

 

Ještě několikrát si přehrál ten krátký vzkaz. A pak se bez rozmýšlení vydal do galerie za Larrym. Jenže ten nic údajně nevěděl. Pokusil se kontaktovat i jeho bývalého přítele, ale ten prý také nic nevěděl. Po Gerardovi Dubouf jako by se slehla zem. Pokoušel se ho najít několik týdnů avšak bez výsledku.

Nyní zoufale bloudil bytem, lapen vzpomínkami na nejšťastnější období svého života. Neměl otázky, protože nechtěl znát odpovědi. Záleželo mu na něm, ale také respektoval jeho přání. Kdyby chtěl být s ním, mohl přeci zůstat a vše vysvětit. Ale Gerard zvolil tuhle cestu. A on mu v tom nemohl bránit.

Za hodinu mu letí letadlo domů a on… Co vlastně? Najde si manželku bude mít tři děti a zapomene? Ne! To by nedokázal. Nedokáže zapomenout a ví to moc dobře. Ale pokusí se žít normální život. Bez Gerarda…

 

 

 

O dva roky později,Španělsko 

 

  Procházel galerii ve svém rodném Madridu a obdivoval nově vycházející umělce. Když se vrátil domů rozhodl se, že bude prospěšný a založil galerii, kterou se snažil pomáhat nováčkům v umělecké branži.

Dnes se konala jedna výstava, avšak nebylo to v jeho galerii, ale v konkurenční. Nikdy neškodí obhlídnout si konkurenci, ušklíbl se. V ruce držel sklenici se šampaňským a zrovna si prohlížel nějakou čmáranici, které rozhodně nemohl říkat umění.

Nevěděl, co ho přinutilo se tam otočit. Podíval se však na druhou stranu sálu a strnul. Ta kštice blond vlasů, to známé držení těla. Málem mu sklenice vypadla z ruky, když se muž otočil a jejich oči se střetly. Nebylo pochyb o tom, komu to tady hledí do očí. Byl to Gerard Dubouf. Avšak mělo to výjimku. Už nebyl slepý.

Srdce mu bušilo kdesi v krku. Pozná mě?, zadoufá v duchu. Avšak když muž zvedne sklenici v přípitku a usměje se na něj, uvědomí si, že nepoznal. Snaží se uklidnit ten svíravý pocit, který mu zaplavil celé tělo. Tohle byla zákeřná rána osudu. Proč ho musel potkat? Copak nestačilo jak moc na něj myslel? Jak moc opět toužil držet ho v náruči, cítit jeho teplo, chutnat jeho rty?

Věděl, že tahle výstava pro něj skončila. Nedokázal by se dál věnovat umění, když by ho měl poblíž. Rychle se rozloučil s majitelem, omluvil se za ten spěch a už byl venku. „Počkejte, prosím!“ zaslechl ten milovaný hlas. Nechtěl se zastavit, chtěl jít dál. Utéct jako tehdy on. Avšak nohy se samy zastavily. Otočil se k němu a téměř se zajíkl pod tím pohledem. Byl tak nádherný. Ještě hezčí než přede dvěma lety, kdy ho viděl naposledy. Možná to bylo tím zářivým leskem v jeho šedozelených očích.

„Ano?“ zachraptěl a nevěřil, že je to jeho hlas. „Známe se odněkud? Víte tam v galerii… Přišlo mi, že mě znáte.“

Ani nevíš, jak důvěrně, pomyslí si. Avšak nahlas neřekne nic. Jen zavrtí hlavou. Ach, Gerarde, poznal bych tě kdekoliv. „Promiňte, ale už musím jít,“ zamumlá. Musím jít, než se ti vrhnu k nohám.

Gerard zůstal stát na místě a sledoval jeho mizející záda. Je možné, že… Můžeš to být ty Pierre?, ptá se v duchu. Je možné, že osud mi připravil tak nádhernou náhodu? Udělá krok dopředu. A pak další. „Pierre?“ zašeptá, ale pochybuje, že ho slyšel.

Prudce se zarazí. On mě poznal?! Nevěřícně se otočí. Ovládej se! „Zřejmě jste si mě s někým spletl,“ vypraví ze sebe skrze stažené hrdlo. Chce se otočit a odejít, ale Gerard ho doběhne a prudce obejme. Zaboří obličej do jeho košile a vdechne tu vůni, která ho pronásledovala celé ty dva roky. „A já myslím, že ne. Ach, Pierre,“ šeptá. Zvedne k němu hlavu a hladovýma očima si ho prohlíží.

Pierre se mu vytrhne. „Myslíš si, že tímhle to spravíš? Nebyl jsi to ty, kdo se před dvěma lety sebral a odešel?! Ty kdos nechal za sebou jen pošlapané srdce?!“ ječí na něj. „Nech mě být. Je to dávno pryč.“

Gerard na něj smutně hledí, ale pak se chápavě usměje. „Omlouvám se. Nechal jsem se unést emocemi, které by měly být dávno mrtvé,“ šeptl a pohladil ho po tváři. „Promiňte, že jsem vás obtěžoval.“

Svěsil ramena a pomalu odcházel. Pierre ho pozoroval a cítil jak se mu do srdce vypaluje cejch. Ještě okamžik stál a pozoroval, jak mizí ve tmě. Pak se však otočil a vydal se domů. Gerarde! Proč ses musel objevit právě teď?!

 

Málokdo ti odolá

 

Znám to sám

 

Co je touha má

 

A co slíbit má

 

Dlouho jsem se příliš bál

 

A tvůj dech opodál šeptal „Stůj“

 

Jeho kroky náhle váznou, nohy se odmítají pohybovat dál. Dokážu ho nechat odejít podruhé?

Rozeběhne se zpět a prudce ho zezadu obejme. „Proč jsi tehdy odešel, Gerarde?!“ šeptá mu zničeně do ucha. „Proč jsi mě tehdy opustil?“ z očí mu začnou stékat tak dlouho potlačované slzy. „Proč?“ uvolní sevření a Gerard se otočí.

„Ne! Prosím neplač kvůli mně, lásko. Nezasloužím si to,“ prosí ho a stírá slzy palci. „Musel jsem odejít, nemohl jsem být přítěží. Bál jsem se že mě opustíš!“ šeptá a upírá na něj zoufalé oči. „Copak jsi mě tak málo znal?“

„Odpusť mi to prosím, jestli můžeš,“ prosí a tiskne se k němu. Pierre kolem něj obtočí ruce a přitiskne si ho k sobě. „Tolik jsi mi chyběl, Pierre. Tak moc jsem tě potřeboval, když jsem byl po operaci. Věděl jsem, že by mi tě Larry našel, ale bál jsem se.“

„Proč jsi mi nevěřil?“

„Odpusť mi to. Odpusť,“ prosí a zoufale ho políbí. Dlaněmi mu přejíždí po tvářích, slíbává jeho slzy.

Pierre se od něj odtrhne. „Jak můžeš vědět, že jsem si někoho nenašel?“ učiní ještě poslední pokus, aby se vymanil z jeho zničujícího kouzla. Avšak stejně ví, že je ztracen. To byl ve chvíli, kdy ho znovu spatřil. „Nevím. Ale nic to nezmění. Vždycky budeš tady,“ chytí ho za ruku a přiloží ji na místo, kde mu bije srdce.

„Pitomče,“ uleví si nakonec Pierre a něžně ho políbí. „Tolik jsem tě toužil znovu obejmout,“ šeptá mu do rtů a přitiskne si ho k sobě. Jen tak stojí, pod září pouliční lampy a vstřebávají blízkost toho druhého.

 

Pierrova galerie se jmenovala Dubouf.

 

 

 

V povídce je použit text z písně Jednou nebe zavolá od Petra Koláře.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Úžasnký

(Mysticia-sama, 8. 7. 2011 9:22)

Tuhle jednorázovku miluju. Miluju umění a miluju ty dva! Nemám k tomu co říct, možná jediné slovo: Fascinující!

potrebujem kyslík

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 28. 2. 2011 2:24)

zabudla som dýchať ako som bola do toho začítaná...veľmi krásna poviedka

Nerozumiem tomu...

(Mushu (Jajja), 19. 11. 2009 22:08)

Jedna z ďalších poviedok, ktoré mnou otriasli. Otriasli v dobrom aj zlom zmysle. V dobrom, že som sa od toho neodtrhla a dodáva mi inšpiráciu. A v tom zlom? Neviem to vysvetliť, ale tvoje poviedky mi proste prídu ako niečo strašne klišoidné, očakávané, proste dokonalý život. Ako sladké romány pre ženy...podobá sa to na ne a predsa to také úplne nie je. Proste tvoje poviedky majú svoje čaro, aj keď ho nedokážem identifikovať. Niečo čo všetkých núti dočítať poviedku do konca s ľahkým úsmevom na tvári a žiariacimi očami pri konci... obdivuhodné čaro, povedala by som:)

takhle bych chtěla umět psát... :)

(rypo, 11. 8. 2009 20:37)

je to naprosto užasný...píšeš tak poutavě zhe člověk nemá hlad a žízeň... no žízeň má velkou...nemuže se totiž dočkat další věty...dalšího slova...prosím určitě pokračuj tvoje povídky mám hodně ráda :)

nádhera..

(Wendy, 22. 2. 2009 12:44)

NIC JINÉHO NA TO ŘÍCT NEMŮŽU JE TO VÁŽNĚ NAPROSTO ÚŽASNÝ...;-)...

Ha!

(Nex, 13. 9. 2008 23:00)

Dokonalost sama! Jak dokonalý popis lidské bláznivosti a šílených nápadů ve jménu lásky...I love you...I love this sekcion. :)

*****

(Bea, 9. 9. 2008 23:02)

Dlouho jsem tu nebyl což? Důvod ti ovšem znám byl, tak doufám, že se moc nezlobíš...:-)

Nu a když už jsem tu. Tak to vezmeme pěkně po pořádku.

Chvilku jsem se obávala, kam sklouzneš, ten začátek byl takový - neber to jako urážku - přišel mi takový nemastný-neslaný. Ovšem potom to už naběhlo na správnou dráhu, prostě úroveň, na kterou jsem od tebe zvyklá, a já si mohla jen vychutnávat.

Ale co mě přesvědčilo, že jsi to opravdu ty a ve formě, jakou tě znám (tudíž daleko přesahující moje mžnosti), byla tak Pierrova otázka: "Kde máš rodinu, Gery?"

V té chvíli jsem málem spadla pod stůl a ještě hloub, abych to vydýchala. Někdo by řekl jedna věta. Já říkám, jeden diamant. A potom už jich bylo tolik, že by Sierra Leone zkrachovala.

Bylo to... Hergot, co ti napsat a neopakovat se? Bylo to diamantové, Kei. Je to diamantový náhrdelník zasazený v platině. I toho Koláře jsem překousla. A to je co říct...

Snad pochopíš, jak to myslím. Jestli ne, ještě pořád tu máme večeři, při dobrém jídle se skvěle přemýšlí.;-)

nemám slov

(Ayasumi, 10. 8. 2008 19:16)

tak kráásná povídka!! Já... nevím co říci... prostě je to opravdu nááádhera!!!

vykoukne zpoza rohu...

(Nime, 8. 8. 2008 14:43)

"..jsem správně v povídkářství Keiro a její Iluze?"Keiroooooo!!!*blush*Já se tak stydím...tak dlouho jsem tu nebyla,protože jsem neměla přístup na net..a..a..jsou to výmluvy,ale..nebij mě!!Muah..tahle povídka mě naprosto omámila!!!**_______**Je to krásné!Vidím,že BL tě poříd nepouští a to je dobře..=3..brečím jak želva,piju mulťák a poslouchám zamilované songy,co víc?Dal jsi mi znovu chuť něco nového napsat..děkuju^^

super

(...lll, 5. 8. 2008 13:17)

jedním slovem: NÁDHERA

Páni

(Sanasami, 3. 8. 2008 20:17)

No pravé som prečítala všetky tvoje poviedky (shounen - ai), ale čítam aj tie ďalšie. Úprimné, bola som už na veľa stránkach a čítala som už nespočetne veľa poviedok, ale tvoje ma totálne prišpendlili k počítaču a vyrazili dych, som uchvátená a nedočkavá čo ďalšieho napíšeš, pretože ty píšeš nádherne a no proste ja strácam reč. Niektoré tvoje poviedky ma rozplakali, niektoré rozosmiali. Viem, že sa opakujem, ale som taká nedočkavá, kedy pridáš ďalšiu úchvatnú poviedku, že sa asi zbláznim ak nenapíšeš ďalšiu a nepridáš ju čim skôr. Držím palce v písaní a nekonči, to by bola škoda. Och, to bol ta najdlhší komentár čo som napísala :0). Ešte rás prosím prosím o dalšiu poviedku inak ma máš na svedomí. :0)))))))))

=0)

(Teressa, 3. 8. 2008 18:40)

nadherne...som rada ze si si to s tym rusenim blogu rozmyslela....dufam ze coskoro zae nieco dodas =3

je to skvělá povídka

(shagau, 2. 8. 2008 23:01)

skora jsem se rozbrečela když ho opustil!!!!

Už opravdu nemám slov...

(Yuiko, 2. 8. 2008 18:24)

Jaká jiná slova než nádhera, skvost a opět úchvatný děj dokáží vystihnout tvé povídky? Fakt nevím jak dál chválit. Celou povídku jsem měla srdce v krku a s napětím jen čekala, co se v příští vteřině semele xD Už jsi napsala tolik povídek, ale vždycky přijdeš s něčím novým. Ještě se mi nestalo, že by měli dvě povídky podobný děj. Zato u mně maj všechny stejněj xD Píšeš krásně a určitě piš dál, protože tak krásné povídky se nenajdou moc často :)

= )

(Neli, 1. 8. 2008 22:41)

Tak tahle povídka byla moc krásná! Opravdu se ti povedla! Sem ráda, že s námi zůstáváš.

*zasněné vydechnutí*

(Amanda, 1. 8. 2008 21:01)

Ty vždycky vykozlíš tak úžasnou povídku!! :) Tohle je krásný!! Nádherný!! Jeden z důvodů, proč se mi to tak líbí je i ten, že strašně obdivuju slepé lidi :) je to fakt krásná povídka!

jak vůbec

(YuRi-HiUr, 31. 7. 2008 22:58)

dokážeš poskládat slova tak že mi to vyrazí dech.Je to opovážlivost snažit se zastavit mé srdce takovými. . . takovými. . . překrásnými řádky.Sem naprosto unešen.
Po mé tváři stékají slzy a to jen díky tobě.
Pláči rád.

snad to

(Kat, 31. 7. 2008 20:55)

dopíšu. Jak jseme psala poprvé, postavy tu žiji dýchají a taky příběh. Plyne lehoučce jako obláček na čisté oboze. Uchvátila mně a musela jsem číst jak to dopadne. Trnula jsem když zjistil kdo to je, ale hlavně se bála rozchodu. U tebe si člověk nikdy není jistý, ale tady byl ten konec krásný. Povídka se mi moc libila. Nic rozvláčného, děj plynul lehce a přirozeně a stejně tak se vyvíjel i jejich vztah. Nemám co vytknout a jednodušepříjemně se to četlo, žádné trhnutí, žeádné podivnosti. Jednoduše krásná povídka, která mi zvedla náladu o 100%. Tak to má být, že. Chjoo lebedím si v příběhu.. tedy moje dušička. Keiro, děkuji za zážitek.
Jednoduše krásné čtení.

Mám bohužel

(Kat, 31. 7. 2008 20:38)

na rátě segru jsem vztekla vrrr, ale jsem první. Později, ale ty postavy žiji a dýchají. Nádherné.