Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Dvojí hra - Část první: Náhle vzplanutí

20. 7. 2007

  Hleděl na svůj odraz v okně. Stékaly po něm kapky deště a zdálo se jako by plakal. Chvíli pozoroval svou podobu. Zelené oči, husté řasy, rovný nos tak moc ukazující na jeho původ, dokonalá ústa, symetrická brada. Ani tělo nebylo špatné, což mohlo dosvědčit několik desítek žen, které měl v posteli.

  Ušklíbl se a odstoupil. Rozhlédl se po svém přepychovém pokoji. Žilo se mu tady tak dobře. Celý tenhle dům byl odrazem přepychu, na který byl zvyklý už od dětství.

  Ozvalo se zaklepání. „Dále!“ zvolal. Do dveří strčila hlavu jeho služebná Dominga. „Promiňte, pane, ale chtěl jste říct, až přijde vaše matka.“

  Kuse přikývl, zběžně se prohlédl v zrcadle a sešel dolů do haly. Tam stála od hlavy k patě dokonale oblečená dáma. Tmavý kožich jí splýval až na zem. „Nezapomněl jsi, drahý Anthony, že jdeme na tu večeři?“

  Pokrčil rameny. „Samozřejmě, že ne. Jenom tě chci upozornit, že do žádného podřadného pajzlu mě nedostaneš.“

  Přešla k němu a políbila ho na tvář. „Nemusíš mít obavy. Přeci bych svoje hrabátko nevzala do nějaké putyky.“

  Shlédl na ní, ale neřekl nic. Hrabě, jak sladce znělo toto slovo. Mohl si dělat téměř co chtěl. Mezi jeho přátelé patřili vysoce postavení politici a jiní aristokrati. Nic jiného vlastně nepoznal a nehodlal to měnit.

  Co by také dělal mezi spodinou.

  Matka se rozhodla dojít do té zpropadené restaurace pěšky. Kdyby býval věděl, že půjdou přes čtvrť plné žebráků, nejspíš by jí  s tím návrhem poslal k šípku. Nyní mu nezbývalo nic jiného než kráčet po jejím boku a znechuceně překračovat povalující se žebráky. „To je teda úroveň matko! Jestli ta restaurace bude stejná jako její okolí tak nepočítej s tím, že tam zůstanu.“

  „Uklidni se, drahoušku. Je to opravdu kouzelná restaurace a ty se nemusíš bát. Jen to její okolí je trochu podřadné.“

  Trochu, ušklíbl se v duchu. To jistě. Trochu víc. Znechuceně se rozhlížel kolem a jeho pohled se střetl s uhlově černýma očima.  Něco v nich ho mírně zarazilo, ale pak muže, který ho sledoval zpražil tím nejchladnějším pohledem, kterého byl schopen.

  Muž se pouze drze ušklíbl a dál ho nestydatě pozoroval. Jestli si myslíš, že ti dám nějaké peníze tak se mýlíš, pomyslel si v duchu. Okázale se od něj odvrátil a věnoval pozornost své matce kráčející mu po boku.

  Něco v těch černých očích ho děsilo. Byl v nich chlad a neuvěřitelné pohrdání. Pohrdání vším, co nepatří do jeho světa. Tak to máme aspoň něco společného, pomyslel si pobaveně, protože i on pohrdal vším, co nebylo aristokratické.

  Mike se pohrdlivě usmál. Pozoroval vzdalující se záda toho panáka a uvažoval nad tím jak se takovýhle člověk může objevit v jejich čtvrti. Vypadalo to, že se mu tady moc nelíbí. Ani se mu nedivil. Jemu samotnému se tu nelíbilo, ale co mohl dělat.

  Uvažoval kam si to ten nafrněnej frája žene a málem si nevšiml, že se ho jeden zlodějíček pokouší okrást o jeho dnešní výdělek. Chytil ho za ruku a chlápek se zarazil. „Ale, ale Derene, o co se to tady snažíš? Snad si mě nechceš znepřátelit?“

  Chlápek vehementně zavrtěl hlavou. „Jistě, že ne, Miku. Jen jsem…“

  „Jen ses chtěl podívat jak jsem dneska byl úspěšnej. Můžu tě ujistit, že dost, takže laskavě zmizni.“

  Deren se stáhnul z jeho dohledu. Mike se myšlenkami vrátil ke svému původnímu tématu. Věděl, kdo je ten chlápek. Anthony Rooseberg, hrabě z Ardenu. Nebylo by špatné na něm trochu vydělat. Usmál se.

  Pěkně si počká až půjde panáček zpátky. Jen doufal, že tu starou rašpli, co šla s ním pošle domů taxíkem jako hodnej synáček. V hlavě se mu začal rodit plán, kterého se nehodlal vzdát. Rozhodl se, že navštíví pár známých, kteří mu dluží službičku.

  Anthony byl zklamaný. Matka tu restauraci vychválila do nebe a přitom to byla průměrná hospoda se sushi. Byl rád když konečně dojedli. „Líbilo se ti tady, drahoušku?“

  Neurčitě pokrčil rameny a odpovědět se ani nenamáhal. Kdyby ho matka opravdu znala, odpověď na svou otázku by si domyslela. „Moc dobře víš, co bych ti odpověděl, tak proč se mě na to ptáš?“ prohodil nakonec.

  Matka se na něj zadívala. „Proč tohle děláš? Copak tě tvůj otec tak rozmazlil?“

  Na okamžik se zamyslel. „Neřekl bych přímo, že rozmazlil. Spíš mě naučil žít jen s tím nejlepším. A tohle rozhodně nejlepší nebylo, mami.“ Žena jen zavrtěla hlavou a zavěsila se do něj.

  „Zavolám ti taxíka,“ pronesl, když stáli na chodníku. Přikývla. „A co ty?“ optala se s obavou v hlase. „Neboj, rozhodně nepůjdu pěšky. Zavolám Ravenovi.“ To byl jeho osobní řidič. „Ty ho ještě pořád zaměstnáváš?“ ptala se. „Kdysi mi ho doporučil otec, ať je mu zem lehká.“

  „Jistě a co řekl tvůj tatíček tak to ty plníš, že?“

  „Jen si užívám života. Není nad to mít osobního řidiče, na kterého se můžeš spolehnout. Navíc řízení je pro slabochy.“

  „V tom případě jsi slaboch, drahoušku. Protože i ty máš řidičák.“

  Zpražil jí pohledem. „To že ho mám ještě neznamená, že ho používám,“ odsekl. „V tom případě mi řekni, proč sis ho dělal.“

  „Protože jsem na střední nechtěl vybočovat z řady.“

  Konečně dorazil taxík pro matku a on si oddychl. Nebylo mu dvakrát příjemné, že ho v jeho šestadvaceti letech pořád sekýruje. Vytáhl z kapsy mobil a zavolal Ravena. Rozhodl se, že se kousek projde, ale jinou částí města, protože se mu nechtělo jít tou podřadnou stokou, které někdo říkal čtvrť.

  Zahnul za roh a strnul. Hleděl totiž přímo do ústí pistole. „Ale, ale. Copak to tady je?“ ozval se jeden z otrhanců. Skvělý, pomyslel si a musel se hodně ovládat, aby se neušklíbl. To byla docela ironická tečka za celým zpackaným dnem. „Řekl bych, že hrabě,“ ozval se druhej z nich.

  Celkem byli čtyři. Anthony se ani neobtěžoval odpovědět. Sice nebyl srab, ale proti přesile a pistoli neměl moc šancí. Zběsile uvažoval, co dělat, zatímco ho obklíčili. Pomalu postupovali do úzké, temné uličky, jako stvořené pro vraždu nebo něco horšího.

  Znal ty co si rádi hrají s muži, ale rozhodně se nehodlal stát tou hračkou. Raději by zemřel než se vyspal s mužem. „Tak copak s ním provedeme, Johny?“ ozval se zase ten s tou pistolí. Takže Johny je hlavní, fajn.

  „To ještě nevím, Romane,“ prohodil oslovený zamyšleně. „Vypadá to, že hadry budou hodně drahý a v peněžence se určitě taky něco najde. I když…“ zarazil se a ostentativně si prohlédl jeho dokonalé tělo.

  Tentokrát to Anthony nevydržel a opravdu se ušklíbl. „Na to zapomeň, frajere,“ odsekl mu a zastavil tak jeho úvahy. Chlápek se mu zadíval do očí. Pak ho popadl za jeho světle hnědé vlasy, které mu volně splývaly na límec a přitáhl si ho těsně k sobě. „Myslíš si, že když jsi mezi horníma deseti tisícema tak si můžeš dělat co chceš i tady? Zabloudil jsi do zakázané oblasti. Do oblasti chuďasů, žebráků a vrahů. A tady pro tebe není místo.“

  Pokusil se mu vysmeknout, ale jediné co dosáhl bylo to, že si škubl vlasy. Jelikož o ně nechtěl přijít, při třetím pokusu to raději vzdal. Když si vzpomněl na pistoli, která na něj ještě stále mířila se raději nepokusil nějakými hazardérskými kousky osvobodit.

  Trhl sebou, když uslyšel rozepínání zipu u kalhot. To snad nemyslí vážně, pomyslel si a tentokrát se ho zmocnilo mírné zděšení. Kdosi mu totiž rukou zabloudil k poklopci. V očích se mu objevil děs.

  Oni se snad opravdu snaží ho tady znásilnit. Náhle nevěděl jak z toho ven a modlil se, ačkoliv to nikdy předtím nedělal a těm co ano se vysmíval, aby se stal zázrak. „Hej, hoši!“ ozvalo se náhle jasné a pevné zvolání. „Tohle je moje kořist. Ruce pryč.“

  Všichni se otočili za tím hlasem. Proti zapadajícímu slunci se vypínala temná postava. Byla vysoká, trochu vychrtlá, ale i tak vypadala hrozivě. „A kdo ti dal to výsadní právo?“ ozval se Johny.

  Anthony jen nevěřícně hleděl na toho chlápka z ulice o dva bloky dál. Copak byl Bůh takový šprýmař, aby mu poslal někoho, kdo pohrdá aristokracií? Jenže rozhodně byl lepší tenhle, než ti zbylí čtyři.

  Temná postava se přiblížila a muži začali couvat. „Miku, nevěděli jsme, že jsi to ty,“ koktal Johny. „Jsem rád, že sis to konečně uvědomil, Johny. Takže buď tak laskav a sundej ruku z jeho rozkroku nebo ti jí narvu někam, kde jí určitě nechceš mít.“

  Ruka na poklopci okamžitě zmizela. „Dej pryč tu pistoli, Filipe, nebo si ještě ublížíš. A bylo by asi nejrozumnější kdybyste vypadli hoši.“

  Nemusel je dvakrát pobízet. Muži zmizeli až jim za patami hořelo.

  Anthony stál na místě jako přikovaný a snažil se vzpamatovat. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Když se mu to konečně podařilo, vykročil z uličky a bez povšimnutí prošel kolem chlapíka, který ho vlastně zachránil.

  „Neuškodilo by poděkovat,“ ozvalo se za ním a Anthony se zarazil a pomalu se otočil zpět. „Někomu jako jsi ty rozhodně děkovat nebudu. Za co vlastně taky?“ optal se s úšklebkem. „Možná za to, že jsem tě nenechal napospas těm zvířatům. Ale což, můžu je zavolat zpátky, jestli chceš.“

  „Ne!“ vyhrkl dřív než se stačil zastavit. Ještě stále v něm převládal děs z prožitého okamžiku. Jeho „zachránce“ se ušklíbl. „Čekám,“ prohodil po chvíli ticha, kdy se měřili pohledy. Černý se vpíjel do zeleného a naopak. „Na co jako?“ odsekl. „Na to prosté slůvko.“

  Odvrátil se od něj a zamumlal. „Děkuju.“

  Mike se uchechtl. „Cože? Vůbec nic jsem neslyšel. Říkal jsi snad něco?“

  Otočil se zpátky k němu a propaloval ho chladným pohledem. „Říkal jsem děkuju!“ opověděl. „Nemáš zač,“ prohodil spokojeně. „Jo a jmenuju se Mike.“

  „Neptal jsem se tě na jméno. A teď s tvým dovolením, nebo i bez něj, se rozloučím. Nemám čas na takovouhle bezvýznamnou debatu.“

  „Kdo ti řekl, že jsem ti zadek zachránil zadarmo?“ optal se, když už byl Anthony skoro na rušné ulici. „A co bys za to chtěl?“ pronesl aniž by se otočil zpět. „Nemusíš se obávat, svojí odměnu si vyzvednu.“

  Hrabě pokrčil rameny a beze slova odešel. U chodníku už na něj čekalo auto. Raven mu otevřel dveře a sám se usadil na místo řidiče. „Nemohlo to trvat ještě déle?“ utrhl se na muže Anthony. „Omlouvám se, pane, ale uvízl jsem v zácpě.“

  „Tak jste se jí měl vyhnout,“ odsekl a zarputile se díval z okna. Muž se ještě jednou omluvil a oni se rozjeli. Ještě než se odlepili od chodníku viděl toho muže, který si říkal Mike, jak vychází z temné uličky.

  Konečně měl možnost si ho prohlédnout. Temně černé vlasy, stejně jako oči mu splývaly na ramena, křivý nos naznačoval, že byl několikrát zlomený, od koutku úst se mu táhla malá jizva, takže to vypadalo, že jsou stále ironicky zvlněné, bradu zakrývalo mírné strniště.

  Postavu měl sice poněkud vychrtlou, ale to by spravil tak týden v péči té nejlepší kuchařky. Rozhodně to byl kus chlapa. Na co to sakra myslíš, Anthony? Ještě před chvíli jsi z toho měl hrůzu.

  Zavrtěl nad sebou hlavou a raději pozoroval těžké kapky dopadající na silnici. Zase jednou Anglii postihlo období dešťů. Povzdechl si, pohodlně se opřel hlavou do sedadla a zavřel oči. Byl unavený jako už dlouho ne. Jakmile dorazili domů okamžitě si šel lehnout. Zřejmě to bylo z prožitého šoku, ale dlouhou dobu nemohl usnout a jen hleděl do plamenů v krbu.

  Pohled mu padl na kožešinu před krbem. Na okamžik se mu před očima zableskla představa toho trhana, ale hned jí zase zapudil, takže se ani nestihla rozvést. Povzdechl si a postavil se. Přešel k oknu, aby se podíval ven.

  Náhle měl pocit, jako by ho někdo sledoval. Podíval se dolů a jeho pohled se střetl s půlnočníma očima. Trhl sebou. Byl to ten muž, kterého potkal v té zpropadené čtvrti. Přivřel víčka, aby tak dal jasně najevo, co si o něm myslí.

  Muž venku se jenom ušklíbl a smekl imaginární klobouk. Anthony měl chuť vypláznout na něj jazyk, ale místo toho se pohrdlivě otočil a vrátil se do postele. Co tady sakra dělá?, ptal se v duchu sám sebe. Nechtěl, aby tady byl. Co kdyby ho tady viděli jeho přátelé? Co by si pomysleli? On velevážený hrabě se stýká s takovým póvlem. Konečně se mu podařilo usnout.

 

  Mike si prohlížel okázale vyhlížející hnízdo… ehm… dům. Na první pohled bylo vidět, že zde asi nežije jen nějaký zbohatlík, ale opravdový aristokrat se vším všudy. Odplivl si na zem. Jak jimi pohrdal.

  Všichni byli stejní. Jako ten parchant. Byl to docela šok po tolika letech vidět jeho mladou podobiznu. Vážený pan hrabě. Raději svoje myšlenky nerozváděl. Nemuselo by to dopadnout dobře. Otočil se na podpatku a zmizel v temné noci.

  Ještě dlouho potom bloumal městem a v hlavě se mu rodil plán na pomstu. Na pomstu své matky, kterou znásilnil muž, který ze sebe dělal aristokrata a přitom byl horší než nějaký žebrák. „Otec,“ vyplivl to slovo šeptem. Jak hořce dokázalo jedno slůvko znít.

  Jen se neboj, Anthony, pomyslel si. Svou pomstu vykonám. A ty budeš jejím hlavním aktérem. Na rtech se mu uhnízdil hořký úsměv. Bude to opravdu zajímavé. Největší odpadlík společnosti a největší snob.

  Bude zábava. Teď se jen musím vyspat. Dovlekl se do svého „bytu“, což byla jedna jediná místnost ve starém napůl rozpadlém skladišti. Stočil se do klubíčka a se sladkým pocitem pomsty usnul.

  Probudilo ho nesnesitelné zvonění zvonku. Přehodil si přes uši polštář. Návštěvník však zvonil dál. „To tam nemůže někdo jít?!“ zařval až musel být slyšet dole. Otevřely se dveře. „To teda nemůže,“ ozvala se jeho matka.

  Vystrčil hlavu a ospale se na ní zadíval. „Co tady děláš v…,“ odmlčel se a podíval se na hodinky. „… v sedm ráno?“ zaúpěl. Usmála se na něj. „Nechci, abys zlenivěl drahoušku. Navíc jsi mi něco slíbil, pamatuješ?“

  Nakrabatil čelo, jak si snažil vzpomenout, co že to vlastně slíbil. „Takže si to nepamatuješ,“ konstatovala suše. „Slíbil jsi mi, že se mnou půjdeš nakupovat.“

  Zasténal. „Panebože, já jsem přeci nemohl být takový blázen, abych ti to slíbil, že ne?“

  Usmívala se na něj jako sluníčko. Rezignovaně vylezl z postele a šel se obléknout. Vůbec nikam se mu nechtělo. Rychle na sebe něco hodil a byl připraven vyrazit. Opět byl jako ze škatulky, protože by si nedovolil vylézt na ulici jako vandrák.

  Nákupy byly něco příšerného, jak ostatně předpokládal. Matka lítala z krámu do krámu a on za ní vlál jako nepotřebná šála. Nakonec to vyřešil a sedl si na lavičku před obchodní centrum a rozhodl se tam na ní počkat.

  Navíc si potřeboval promyslet věci, které se stali včera. Mohl dopadnout opravdu špatně, kdyby se tam neobjevil ten chlápek. Jenže taky to mohlo být nahrané. Zamyslel se. Z téhle strany se na to ještě nedíval. Co když si to ten chlápek prostě naplánoval, aby se mu dostal pod kůži? Červ pochybností začal hlodat hluboko.

  Domů se vrátili až pozdě odpoledne. „Zdá se, že jsi přišla, abys mi opět vyždímala peněženku,“ prohodil suše ke své matce. Ta na něj vyplázla jazyk. „Víš co jsi slíbil, že mě zaopatříš, až se staneš hrabátkem.“

  „Neříkej mi tak,“ ohradil se. „Proč ne, když je to pravda. Přeci by ses nenazýval hrabětem, když jsi tak povrchní, že si nevidíš ani na špičku svého aristokratického nosu?“

  Zamračil se. „Náhodou jsem dobrým pánem. Nebo si na mě snad někdo stěžoval?“ Významným pohledem přejel služebnictvo, které stálo v hale. Všichni se mírně přikrčili a zavrtěli hlavami.

  Kývl a vydal se do salonu. Matka ho následovala. „Myslím si, drahoušku, že by sis měl najít nějakou hodnou ženu, která by se postarala o domácnost,“ prohodila, když se posadila. „Matko! Nikoho nepotřebuju. A navíc, o domácnost se přeci stará služebnictvo.“

  „Chtěla bych vidět, co bys dělal, kdyby tě všichni sloužící opustili.“

  Opět se zamračil. „Chystáš snad vzpouru s mými zaměstnanci?“ prohodil mrazivě a právě v tu chvíli vypadal jako pravý aristokrat, kterým byl. Povzdechla si. Byl až moc podobný svému otci a to se jí vůbec nelíbilo. „Začínáš mi dělat starosti, synáčku.“

  Zadíval se na ni a nechápavě přitom vrtěl hlavou. „To jsi mi sem přišla dělat přednášku?“ optal se hrozivě klidně. „Ne, samozřejmě, že ne. Chtěla jsem tě jenom vidět, je to tak špatné?“

  „Samozřejmě, že ne. Přesto mi přestaň v mém vlastním domě kázat, jako by mi bylo pět let!“ Pokrčila rameny. „To je přeci tvoje věc!“ odvětila klidně. Zabořila se pohodlně do křesla a usrkávala brandy, kterou si nalila.

  Pozoroval jí a v duchu uvažoval nad tím, co tím zase jeho matka sleduje. Nyní ho jen klidně sledovala a srkala pití.

  Ozvalo se zadrnčení zvonku. „Kdo to sem zase leze!“ vyprskl. „Copak mám dneska na dveřích napsáno: návštěvní den?“ brblal a vyrazil zjistit, kdo to zase otravuje. „Jdu za hrabátkem,“ zaslechl povědomý hlas a naježily se mu všechny chloupky na zátylku. To byl ten chlápek ze včera.

  „To musí být nějaký omyl, pane,“ ujišťoval ho jeho majordomus, který si znechuceně prohlížel jeho otrhané oblečení. Anthony tam konečně došel a zastavil se daleko od něj. „Co se děje, Migeli?“ optal se klidně a vůbec nedal najevo, že by toho muže znal.

  Majordom se na něj otočil. „Omlouvám se, pane, ale tenhle muž tvrdí, že má s vámi domluvenou schůzku.“

  Anthony se na něj podíval. „Tohoto muže jsem v životě neviděl,“ prohodil a v očích se mu vítězoslavně zablesklo. Mike se na něj ušklíbl. „Takže milostpán si nepamatuje,“ prohodil výsměšně. „To se mu asi ten včerejší zážitek hodně líbil. Mohl bych se s nimi domluvit oni vás jistě rádi opět přepadnou. Jenže tentokrát nečekejte, že bych vás zachránil milostpane!“ vyprskl.

  „Tak vy tvrdíte, že jste mému synovi zachránil život?“ ozvala se za nimi jeho matka. Otočil se k ní. „Mami, do toho se nepleť.“

  „Vy jste přeci ten muž z té ulice, že? Viděli jsme vás, když jsme šli včera do restaurace.“

  Tentokrát to byl Mike, kdo se vítězoslavně ušklíbl. „Vidíte, milostpane, vaše matka si pamatuje víc než vy sám.“

  Zamračil se na ně na oba a odešel do pracovny. Pořádně za sebou práskl dveřmi. Ti dva co tam zbyli se na sebe usmáli. „Takže vy tvrdíte, že jste toho mýho malýho mizeru zachránil, ano? Tak to pojďte dál, ať mi to všechno řeknete,“ vyzvala ho s úsměvem.

  Bez komentáře jí následoval a byl rozhodnut říct jí to všechno do posledního detailu. Usadili se v salonu, Kristin (tak se jmenovala jeho matka) jim nalila sklenice brandy a pohodlně se uvelebila v křesle. „Tak a teď ven s tím!“

  Usmál se na ní a pustil se do vyprávění. Za chvíli se spolu smáli jako staří známí a vyprávěli si různé historky. Mike si uvědomil, že ještě včera jí nazval starou rašplí a dnes se tady s ní smál jako starej známej.

  Anthony se opíral o veřeje dveří a znechuceně je sledoval. Ten chlápek mu lezl na nervy. Přesto z něj nedokázal spustit oči. Něco na něm ho fascinovalo. Ale co to bylo? Nedokázal to pojmenovat.

  Mike náhle vzhlédl a oni se střetli očima. Černý se vpil do zeleného. Oba cítili, jak mezi nimi přeskočila jiskra, ale ani jeden z nich by si to nepřiznal. Vzpamatuj se, Anthony!, napomenul se. Vzpomeň si na ty hory ženských, které ti prošly postelí.

  Mike se usmál. „Nepřisednete si?“ přizval ho. Anthony se zarazil, protože ten spontánní úsměv mu absolutně vyrazil dech. Zavrtěl hlavou. „Na tohle já nemám čas,“ odvětil ostře. Povytáhl obočí. „Opravdu? A co tak důležitého máte na práci?“

  „Mám takový pocit, že do toho vám nic není, že?“ Z jeho hlasu kapal chlad. Znovu se zašklebil. „Máte pravdu, není. Jenže já jsem od narození strašně zvědavej, už moje máma mi to říkala.“

  Anthony si všiml, jak mu při slově máma ztmavly oči a začalo ho to zajímat. Co skrývá za tajemství?, pomyslel si a popošel do místnosti. Černé oči ho zvědavě pozorovaly. Usadil se na opěradlo jednoho z křesel a jen tak se na něj díval.

  Kristin nadzvedla obočí. Copak se to mezi těma dvěma děje?, ptala se sama sebe zvědavě. Říkala mu sice, aby si našel ženu, ale že by to vzal až takhle? Měla co dělat, aby se neuchechtla jako puberťačka. „Takže on ti prý zachránil život, drahoušku?“ optala se. „Drahoušku?“ ušklíbl se Mike. Zpražil ho pohledem, ale to jen zvýšilo jeho pobavení. Zaťal zuby. „Dobře, přiznávám, že jsem se včera dostal do menších nesnází a on mě  z toho vytáhl. Ne že bych z toho měl nějakou extra radost,“ odsekl.

  Už to nevydržel a rozesmál se. „Nevím, co je tady k smíchu,“ prohodil Anthony. Snažil se uklidnit, ale vyvolalo to v něm ještě větší salvu smíchu. „Co že jsi tak čistý? Vykoupal ses snad?“ usekl hrabě, aby ho nějak donutil přestat se smát. Podařilo se a Mike ho probodl pohledem.

  Sladce se na něj usmál. „Ale, copak copak? Něco se nám nelíbí, Miku?“

  Překvapeně zamrkal. Tak on si zapamatoval moje jméno? Koutky úst mu zacukaly. „Vůbec nic,“ ujistil ho. Zakřenil se na něj, a pak radši odešel. Rozhodl se, že si raději zajde do nějakého oblíbeného klubu.

  Vrátil se až kolem půlnoci. Doufal, že matka i ten otrapa budou dávno pryč. Mírně podroušený se pomalu drápal do schodů a na jejich vrcholu málem dostal infarkt. Stál před ním totiž Mike a na sobě měl jeho, jeho!, pyžamo.

  Promnul si oči, aby se ujistil, že nespí. Když před ním stál dál chvíli na něj jen tiše hleděl, ale pak se na něj rozeřval. „Co tady sakra děláš? Co si to dovoluješ? Kdo ti to dovolil?!“

  Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na něj. „Proč se tak rozčiluješ? Já nejsem ten kdo přišel ožralej na šrot domů,“ vysmíval se mu. „Ožralej na šrot?! Co je ti vůbec do toho? Je to můj dům. Jak si můžeš dovolit o tom mluvit jako o domově?!“

  Byl tak rozčilený, že zuřivě gestikuloval rukama. Náhle mu ujela noha a on začal padat zády dolů. Hmátl po něm rukou a přitáhl ho těsně k sobě. Hleděli si z těsné blízkosti do očí. „Pozor, byl by to ošklivý pád,“ zašeptal Mike.

  Anthony mlčel. Nevěděl, co ho to popadlo, ale náhle se k němu naklonil a přejel mu přes rty svými. Tmavovlasý muž zamrkal. Když se od něj hrabě odtrhl chvíli na něj hleděl, ale pak se na něj vrhl ve vášnivém polibku.

  Jejich rty splynuly. Objal ho kolem pasu a donutil ho postoupit o dva schody výš až k němu na odpočívadlo. Nyní byli téměř ve stejné výšce. Vjel mu rukou do světlých vlasů a maličko mu zaklonil hlavu, aby se k němu mohl lépe dostat.

  Přesunul se ústy na jeho krk a jemně ho kousl, přejel jazykem po odhalené klíční kosti. Ani on sám nevěděl, kdo tu košili rozepnul. Přesto se stále nedokázal bránit. Mike to stále bral jako hru, nástroj k pomstě, ale musel přiznat aspoň sám sobě, že ho ten muž přitahuje.

  Aristokrat, kterými pohrdal nejvíc na světě. Přesto se nedokázal zastavit a přejel mu jazykem po bradavce. Rukou mu vjel pod rozepnutou košili a bloumal mu po odhalených zádech. Opět se vrátil k jeho rtům. Hladil ho přes ně jazykem.

  Anthony se zřejmě rozhodl přestat být pasivní a sám ho začal také líbat. Jemně ho kousl do ušního lalůčku, přejížděl zběsile pulzující tepnu na jeho hrdle.

  Náhle se ozvalo hlasité prásknutí dveří. Oba je to probralo z vášnivého opojení. A oba na sebe jen nevěřícně hleděli. Hrabě se kolem něj rychle protáhl a zmizel ve svých komnatách, kde dumal, co to do něj vjelo.  

  Nakonec ho zběsilé myšlenky a notná dávka alkoholu, unavili natolik, že usnul. Ráno se probudil s pořádnou kocovinou a k jeho smůle s obrovským oknem. Co se včera dělo?, ptal se sám sebe, ale nemohl si vzpomenout.

  Vyhrabal se z postele a pohled mu padl na hodiny. Zasténal. Bylo dvanáct pryč. Prohrábl si vlasy, oblékl župan a vyrazil dolů. Jeho nálada byla pod bodem mrazu. První služebnou kterou potkal pořádně seřval. Dívka se přikrčila.

  Ještě chvíli na ní řval, ale pak to vzdal a raději se šel najíst. Na prahu zůstal stát a málem dostal infarkt. Seděl tam Mike a klidně usrkával z jeho porcelánového hrnku. „Co tady sakra děláš?“ vyprskl. „Ale, ale my si nic nepamatujeme?“ vysmíval se mu.

  Propálil ho pohledem. „Co se včera dělo?“ optal se opatrně, ačkoliv mu tahle slova šla velice těžko přes rty. Nadzvedl obočí. Tiše hvízdl. „No teda, milostpán se umí na něco zeptat?“ Zkřížily pohledy. „Dobře, dobře. Já ti to teda řeknu. Přišel jsi jako zákon káže a ještě si to nepamatuješ. To je tedy příšerné chování, Vaše milosti.“

  „Odpusť si laskavě ty řeči. Nic jiného se teda nestalo?“

  Byl v pokušení mu to říct, ale raději mlčel. „Ne nic jiného se nestalo.“

  Náhle jako by se vzpamatoval. „Co vlastně děláš v mým baráku?!“ zařval. „Kristin byla tak laskavá, že mi dovolila tady zůstat.“

  Nevěřícně na něj vyvalil oči. „Kristin?“ prohodil nechápavě. „Tím jako myslíš mou matku?! Pokud si pamatuji tak ta tady už nebydlí. Takže nemá právo rozhodovat o tom, kdo zde bude bydlet nebo ne. A ty tady bydlet rozhodně nebudeš!“

  Klidně se napil z toho titěrného hrnku a podíval se mu vyzývavě do očí. „Máš smůlu. Už jsem přičichl k luxusu a nevzdám se ho tak snadno. A nezapomínej, že jen díky mě ses nestal obětí znásilnění.“

  Zaťal ruce v pěst a dál ho provrtával pohledem. „Nemysli si, že to něco znamená. Týden. Nechám tě tady týden, a pak si jdi. Myslím, že to bude dostatečně dlouhá doba na to, abych splatil svůj dluh.“

  Chystal se odejít, ale nakonec si to rozmyslel, usadil se ke stolu a nechal si přinést jídlo. „Jaká je kocovina?“ optal se ho Mike provokativně. Ignoroval ho a napil se kávy, o které se domníval, že mu z toho pomůže a rozežene to okno, které měl v hlavě.

  Tmavovlasý muž zvedl ruce. „Milostpán se rozhodl mě ignorovat. To bude velice zajímavé.“ Měl chuť dodat po včerejšku, ale raději by si ukousl jazyk. Dostal příležitost se pomstít a hodlal jí využít.

  Včerejší událost mu však nešla z hlavy. Je to rozmazlený floutek, který přehlíží i vlastní matku. Nemůže s ním dělat to, co se mu honí hlavou. Ačkoliv představa toho, že by se spolu vyspali byla  lákavá.

  Zavrtěl nad sebou hlavou. „Copak, už sis uvědomil absurditu téhle situace?“ prohodil Anthony. Stočil k němu pohled. „Ne, jen jsem si uvědomil, že by bylo velice zvláštní kdybych s tebou prováděl věci, které se mi honí hlavou.“ Vrhl na něj svůdný pohled a s pobavením sledoval, jak se červená.

  Anthony prudce trhl hlavou, ale pohled nesklopil. Byl rozhodnut nedat mu to zadostiučinění z toho, že by před ním uhnul očima.

  Pozorovali se ani jeden nechtě ustoupit. Jeden pohled byl výsměšný a trochu v něm žehla touha, druhý byl chladný jako Antarktida. Přesto, ještě než sklopil oči, v nich mohl Mike zahlédnout něco jako vzrušení.

  Téměř se spokojeně usmál. Zdá se, že panáček nebude tak dokonalý, jak se snaží předstírat. Že by ho už ty nespočty žen v jeho posteli unavily? Posměšně zvedl šálek se svým čajem a připil mu.

  Nevěnoval mu pozornost. „Neříkala matka, že se tady hodlá objevit?“ prohodil. Zavrtěl hlavou. „A i kdyby ano neřekl bych ti to, protože nejsem žádnej pošťák, abys věděl,“ odsekl a na okamžik odhodil masku toho světáka, kterého nic nerozhodí.

  Anthony nadzvedl obočí. Že by pána dokázalo něco rozčílit? Sladce se na něj usmál. „Nepovídej. Já bych řekl, že by ti to docela šlo.“ Mike se na něj zamračil. „Nejsem jako ty. Nepotřebuji si pořád dokazovat, jak jsem dobrej. A navíc si myslím, že tenhle luxus mi sluší víc než pošťácká uniforma.“

  „Moc si na něj nezvykej, protože za týden stejně vypadneš!“

  Vyplázl na něj jazyk. „Být tebou tak si tím nejsem zas až tak jistej,“ zamumlal si pro sebe, ale přesto ho Anthony zaslechl. „Tím chceš jako říct co?“ vyjel na něj. „Absolutně nic.“

  Hodil ubrousek na stůl a vstal. Tahle konverzace ho naprosto znechutila. „Myslím, že my dva si nemáme říct nic víc než urážky. Teď mě laskavě omluv. Půjdu raději do klubu.“

  „Jistě! Rozmazlený floutek utíká z boje!“ volal za ním. Pobavilo ho prásknutí vchodových dveří, které se neslo celým domem. Rozesmál se. Tenhle chlápek ho začínal docela bavit. Jsou tak rozdílní. Anthony rozmazlený až na půdu, Mike vychováván ulicí.

  Prohrábl si vlasy a vstal od stolu. Rozhodl se, že využije kreditní karty, kterou mu tady zanechala Kristin. Proč taky ne. Zasloužil si to po tolika letech odříkání. Vyrazil do města a rozhodl se, že rozhodně nic nenechá náhodě.

  Vrátil se pozdě odpoledne. Nikdo mu nic neřekl, protože jak se zdálo všichni byli loajální ke Kristin. Dostal dokonce i klíče, takže se bez problému dostal do domu. Vyšel do patra, ale místo do pokoje, který si přivlastnil se vydal do toho Anthonyho.

  Opřel tašky s nákupem vedle dveří a tiše je otevřel, ačkoliv věděl, že hrabě není doma. Na okamžik zůstal stát na prahu. A já si myslel, že můj pokoj je luxusní, pomyslel si s úšklebkem. Tiše hvízdl a rozhlédl se kolem.

  Na stěnách zlaté tapety, na zemi perské koberce. Přešel víc dovnitř a málem to s ním šlehlo. Pohled mu totiž padl na obrovskou postel. Přikrývky byly saténové a měly stejnou barvou jako tapety.

  Přešel k ní a začal po tom povlečení přejíždět rukou. Okamžitě si představil něco, co zřejmě neměl, ale nemohl si pomoci. Náhle viděl nahého Anthonyho, kterak se na něj svůdně usmívá přes boky pouze prostěradlo.

  Vzrušením z té představy mírně pootevřel rty a přivřel oči. V jeho představě ho hrabě vábil prstem k sobě a pomalu přitom odhaloval své tělo. Olízl si rty, pohledem ho vyzýval ať ho ochutná, dotkne se ho.

  Polkl a nechal se tou představou unášet. Pomalu si vedle něho lehl, vjel mu rukou do vlasů a přitáhl si ho k sobě. Nekonečně dlouhou, mučivou chvíli prodléval ústy u těch jeho, odmítaje ho políbit. Pak to však nevydržel a přitiskl se k němu. Jejich ústa splynula v nekonečném polibku.

  Z nějakého zvláštního popudu otevřel oči. Jejich pohledy se do sebe zaklesly. V obou planula vášeň. Mike mu začal rukou bloudit po těle. Anthony sebou mírně trhl a prudce se nadechl, ale jinak se nepokusil nějak odtáhnout.

  Mírně se usmál do jeho rtů. Nepřestávali se jemně líbat. Mike ho hladil po těle a s potěšením sledoval, jak mu oči tmavnou touhou. Odtrhl se od něj a začal ho líbat na krk, hrudník přes břicho až vzal do… „Co to tady děláš?“ ozval se mu u ucha sametový hlas.

  Trhl sebou jakoby mu přímo u ucha třeskl výstřel. Opravdu měl tak nádherný hlas už předtím nebo to bylo jen jeho představivostí? Nevěděl. Pomalu se k němu otočil a zadíval se mu do očí. Nepochyboval o tom, že se v jeho temném pohledu odráží touha, kterou vyvolala jeho fantazie.

  Hrabě se na něj zamračil a neklidně se ošil. „Co je?“ vyhrkl. Mikův pohled ho znervózňoval. Byla v něm divoká vášeň. Polkl a začal pomalu couvat. Tmavovlasý muž ho krůček po krůčku sledoval s ďábelským úšklebkem na rtech.

  Když narazil zády do zdi, věděl že nemá šanci na útěk. Mike mu vsunul koleno mezi nohy a přišpendlil ho tak ke stěně. Odvrátil se od něj, ale chytil ho za bradu a donutil ho opět se mu podívat do těch temných očí. „Ale, ale, náš dokonalý mladý pan hrabě se červená,“ zašeptal. Snažil se  být výsměšný jako vždy, ale touha, kterou cítil, se mu odrazila v hlase.

  „Ani nevím co to znamená červenat se,“ odsekl a Mike se zasmál. Z nějakého zvrhlého důvodu, který si neuměl vysvětlit ani on sám, byl rád, že toho muže z ulice vzrušuje. Anthony se na něj svůdně usmál.

  Úsměv mu však téměř hned zmizel z tváře, to když se k němu Mike přitiskl a on mohl cítit každou částečku jeho vypracovaného těla. Polkl. Pomalu se k němu začal sklánět. V očekávání polibku zavřel oči. „Dívej se,“ zachraptěl Mike a on ho poslechl. Nedokázal odolat tomu svůdnému hlasu a uhrančivému temnému pohledu.

  Polibek však stále nepřicházel, protože Mike schválně prodlužoval okamžik, kdy se měly jejich rty střetnout. Anthony to už nevydržel, maličko nadzvedl hlavu a sám ho políbil. Donutil ho rozevřít rty a jazykem se prodral dovnitř. Mikovi naskočila husí kůže, jak jím projelo vzrušení od hlavy až k patě.

  Objal ho kolem pasu, otočil ho a začal s ním couvat směrem, kde tušil tu obrovskou postel. Stále ho laskal ústy, aby odvedl jeho pozornost od svého záměru. Konečně ucítil jak narazil lýtky do pelesti a velice pomalu na ní Anthonyho položil.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

myslím...

(Wendy, 18. 2. 2009 21:34)

že se asi zhroutím, jestli si okamžitě nepřečtu pokračování...:)...naprosto úžasný
hned jsu na další kapitolu...;-)....fakt nádhera

Zbytek

(Nex, 8. 7. 2008 20:56)

je odtud a odtud, obojí 18+ OOO:-)

www.rogy.cz/pribehy/pribehy/index.php

www.sexypovidky.cz

Ehm...teď to víte. XD

Chi chi,

(Nex, 8. 7. 2008 20:55)

musím uznat, že Devilsing alias Haji-san666 má docela pravdu...i když u mně je to jen asi 50%... O:-)

Ah...

(Nex, 8. 7. 2008 20:54)

...ghg...chchchch...*sakra dýchej!*

To bylo...úžasný.

Dále...nemám slov. Jen: Nic krásnějšího jsem tu zatím nečetla.

AAAA

(Yuiko, 26. 3. 2008 18:00)

Tak právě jsem dočetla první kapitolu a hned se vrhnu na druhou.Ale ten Antony je ale rozmazlenej.Připomíná mi jednu barbínu od nás ze třídy XD

OoO

(Ajame, 16. 12. 2007 15:31)

Tak to je něco!

mazaný!"

(Sora, 31. 10. 2007 13:16)

Fakt je to mazaný!

O_o

(E..., 9. 10. 2007 22:05)

jdu honem na další díl!!!

***-***

(Isaaca (isaaca.sblog.cz), 27. 9. 2007 16:14)

to je moc pěkné xD hned si půjdu přečíst i tu druhou část ^^

8)))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

(Smajlík, 22. 9. 2007 21:16)

Jůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů
ůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů
ůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů tak a už ho tady máš:) JSi ráda?:)

*-* Yu

(ki °-°, 11. 8. 2007 23:01)

krucinál tady je horkoo

Kdy...........?

(Watoosh, 3. 8. 2007 10:54)

Kdy bude pokračování???????????????Pošleš mi ho na e-mail cohornao@seznam.cz?Nebo na ICQ 299039017 dík

pěkný

(jun..sss, 30. 7. 2007 14:55)

těším se na pokračování..moc a moc

Asi tak XDD

(Devilsing alias Haji-san666, 23. 7. 2007 19:23)

tak teď musím hodně dlouho přemýšlet nad tím, co sem napíšu XDDD

mno...ehm..takže..řeknu to asi takhle...

Everything i know about sex, i lerned form YAoi fanfiction XDDDD

*****

(Bea, 23. 7. 2007 14:44)

Máš zde můj opravený komentář, drahá přítelkyně, přestože nevím, zda o něj ještě stojíš.:-))

Neodpustím si jednu poznámku. Pokud jsou tví čtenáří inteligetní (a já věřím, ne VÍM, že ano!), tak objeví, co jsem objevila já... Akorát to sem možná nenapíšou:-))

Ale jinak, výjmečně se shodneme v oblibě postav, víš?? Protože Mike forewer & ewer!!! I když ty okamžiky, kdy se ke slovu dostává Anthony, jsou k nezaplacení... :-)))

Víš Keiro, když se tak dívám okolo sebe, v mé hlavě zrají nejrůznější rozhodnutí, která možná, ne vždy jsou správná... Právě ted před jedním stojím a zvažuji všechna pro a proti. :-)) Tvůy příběh k mému rozhodnutí přispívá velkánským dílem - až bude dokončen, moje rozhodnutí bude definitivní a neodvolatelné. Tak se koukej snažit... At toho nemusím litovat!:D

další

(Alexandra, 22. 7. 2007 14:34)

další další další další další další další další další další další další další další další další prosím

úžasný

(Mája, 20. 7. 2007 21:59)

Naprosto fantastický, těším se na další díl. Jsem zvědavá, jak se to vyvine.

*25**25*

(LowE, 20. 7. 2007 12:28)

W PrwNím PříPaDě ti sTrašNě moC DěKuJuu 8* wůBeC zA to, žE jSi si to wzaLa k sRDci, a žE to jDe doCeLa i ryChle 8D

SaMa jSi oDTušIla, žE i přEsto, žE oBě hLawnÍ poStaWy jSou uPe SkWěLý, raDši MáM tY haJzLíKy 8D i kDyž wLasTně nEwííM pRoč 8)

jiNaK jAko PowíDka uPE NádHeRný, čLowěK sE Při toM "TříSká sMíChy" bO aLeSpoň já jsEm sE KráLowSKy BawiLa 8D.. MOcKa sE TěšíM nA DruHý DíL, opRawDu, už ZačíNáM HraBaT, TakžE buĎ si PoSpěš, bo zA Dwa TejDnY 8( bEy MiLáČČku 8*

MuCQ