Temný... Hřbitov… Bolest…

  Trhnutím se probudil zmáčený potem. Pořád ta sama noční můra. Nechce to. Nechce vzpomínat na něco, co bylo a nejde to vrátit zpět. Jenže jeho podvědomí odmítá zapomenout.

  Okamžik má pocit, že pokojem zasvítily temně modré oči. Další přelud, pomyslí si zoufale. Od té osudné noci ho představy doslova stíhaly jedna za druhou. Očima zabloudí k budíku. Tři hodiny ráno.

  Povzdychne si. Poslední dobou se probouzel právě takhle časně. Možná to bylo proto, aby mu to připomnělo, že ještě nic nezjistil. Nic o jeho smrti. Nic o tom, kdo to udělal a proč. Zaťal pěsti a pomalu se posadil.

  Vstal a přešel ke stolu, kde měl položený note-book. Nesnášel ten pocit bezmocnosti. Otevřel přenosný počítač a zapnul ho. Na obrazovce naskočila fotka mladého muže. Natáhl ruku a pohladil ji. Davy, zašeptá v duchu.

  Hledí do temně modrých očí, vidí jeho nádherný úsměv, tvrdé rysy nyní zjemnělé úsměvem. Povzdychne si a složí hlavu do dlaní. Pak si však vzpomene na co přišel včera. Ta mrcha! Nyní už si byl téměř jistý, že to Ona zařídila, aby Davyho unesli.

  To Ona mu dala ten typ, kde ho najít. To Ona zařídila, aby přišel pozdě. Otevřel si složku Rapsodie a zadíval se na fotku mladé ženy. Krásná. Černovláska se zelenýma kočičíma očima. Pro něj však naprosto nepřitažlivá.

  Manželka velice vlivného muže. Bezúhonná žena. Jméno: Katharina Watsenová. Věk: 25 let, to bylo vše co o ní bylo uvedeno. Zdá se, že si jí Watsen střeží jako oko v hlavě.

  Ušklíbl se. Jestlipak Pan senátor ví, že jeho žena má dvě tváře? Ale on už se postará o to, aby nemohla páchat další zlo. Už mu to bylo jedno. Byl na dně a věděl to. Nic už mu nemohlo pomoct.

  Asi po čtyřech nebo pěti hodinách mu zazvonil mobil. „Miku! Už zase přijdeš pozdě.“ Volala mu jeho šéfka. Dřív dokázal lovit senzace, ale poslední rok už ne. Práce se pro něj stala jen povinností, ne zábavou jako tomu bylo předtím. Dřív prošmejdil jakýkoli kout Londýna, ale teď seděl v kanceláři a po netu hledal nějaké informace pro nudné a fádní články. „Promiň, Elis, už jsem na cestě.“

  Zavěsí, rychle se vysprchuje, oblékne a nasedne do auta. Pak se rozjede směr redakce novin, ve kterých pracuje. Nechce se mu tam, nejradši by někde číhal na tu mrchu, ale nějak se uživit musí. Ještě než dorazil do kanceláře musel si vyslechnout přednášku své nadřízené.

  Pak se konečně dostal do svého kamrlíku, jak tomu říkal Davy a zavřel za sebou. Usedl k počítači a začal prohledávat internet jako vždy. Nudně projížděl stránku za stránkou.

  Náhle se prudce posadil. Spatřil totiž tu, kterou tolik chtěl dostat. Katharinu. Usmál se, když zjistil, kde dnešní noci bude.

  Je čas na pomstu Davy, pomyslí si spokojeně.

  V deset hodin večer stál před budovou jednoho velice luxusního hotelu. Nebylo těžké se dostat dovnitř. Stačil oblek a průkazka novináře.

  Stál v rohu místnosti a pozoroval ji. Právě se bavila s nějakým mužem a otírala se o něj snad celým tělem. Děvka, pomyslí si znechuceně, ale dál ji pozoruje.  Náhle zvedla zrak a zadívala se na něj. Střetly se očima a Mike měl co dělat, aby se neotřásl nechutí.

  V duchu se usmála. Tak už si mě všiml, pomyslela si. Že by přišel, že za tím vším jsem já? Bude to zajímavé. Pousmála se na něj. Zvedl sklenku k přípitku a odvrátil se od ní. Maličko se zamračila. Že by nic netušil? Nebo je tak dobrý herec.

  Je to dobrá herečka, pomyslel si. Jak se k ní dostat? Odpověď dostal vzápětí, protože se k němu vydala sama. Narovnal se a čekal. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Kdyby to neudělal zřejmě by se na ní vrhl před tolika lidmi a vlastníma rukama jí uškrtil.

  Musí být trpělivý. A to on uměl být. Čekal rok. Pár dní už ho nevytrhne.

  To už k němu ale dorazila Katharina. „Dobrý večer, drahý,“ pozdravila sladce. Měl co dělat, aby se jí nezačal vysmívat. „Dobrý večer.“

  „Neznáme se odněkud?“ zeptala se a spiklenecky se k němu naklonila. „Je mi líto, ale nepamatuji se. To by se však dalo změnit, že?“ prohodil s lišáckým úsměvem, který ho stál všechno jeho herecké umění. „Co takhle večere ve dvou? Jen ty a já?“ naklonil se k ní a jeho dech jí ovanul hrdlo.

  Přikývla. Nabídl jí rámě a společně opustili luxusní hotel.

  Dorazili do nedaleké pětihvězdičkové restaurace a Mike uvažoval nad tím jestli tuhle večeři vydrží jeho konto. Už tak bylo dost tenké.

  Začali si povídat. Po dvou hodinách jí přestal vnímat a myšlenkami se vrátil do rok staré minulosti.

  Opět běžel temnou chodbou. Opět cítil ten strach. Kde je? Je opravdu tady? Jak ho najde? Bude v pořádku? Určitě ano. Bude na něj čekat s tím svým sladkým úsměvem. A on ho chytne, obejme, políbí, ujistí se, že je opravdu s ním.

  Rozráží všechny dveře, na které narazí. „Davy!“ zvolá, ale nedočká se odpovědi. Otevře poslední dveře, srdce mu buší nadějí. Nic. V tenhle okamžik ho nenávidí. Jak mu to mohl udělat? Klidně se nechat unést. Celé to byl jen klam, není tady. Podvedla ho.

  „Davy!“ zkusí to ještě jednou. Ticho. Pomalu se otočí a odchází. „Miku,“ zastaví ho sotva slyšitelný hlas. Prudce se obrátí zpět a zuřivě se rozhlíží.

  Konečně ho spatří. Nediví se, že ho neviděl. Leží schoulený v rohu místnosti a nehýbe se.rychle k němu přejde. „Davy,“ zašeptá a klesne na kolena. Mladík na zemi se mu zadívá do očí. „Nemůžu se hýbat,“ pronese téměř neslyšně.

  Pohledem sklouzne na jeho nohy a má co dělat, aby se neotřásl. Má je zdeformované a Mike v tu chvíli pochybuje, že se na ně ještě někdy postaví. „Dostanu tě odsud“ uklidňuje ho. Skloní se k němu a pohladí ho po tváři.

  Davyho ruka  vystřelí a křečovitě se ho chytne. „Mohou se vrátit, Miku,“ prohodí vyděšeně. Ten zatne volnou ruku v pěst. Ještě nikdy ho neviděl v takovém stavu. Vždycky to byl on sám, kdo zalézal do ulity…

  Uvolnil si ruku z jeho sevření a vzal ho do náruče. Musí se odtud dostat. Davy musí do nemocnice. Ten ho okamžitě objal kolem krku a přitiskl se k němu. „Děkuji, že jsi přišel, Miku,“ zašeptá a políbí ho. Opětuje něžnost a pak se usměje. „Přeci sis nemyslel, že bych tě tu nechal. Všechno bude dobré, Davy,“ ujišťuje ho.

  Přikývne, položí si hlavu na jeho rameno a zavře oči. Mike ho pohladí po tváři. Nelhal. Postará se o něho. Ale nejdřív ho musí dostat do nemocnice.

  Konečně se dostali ven z toho zpropadeného bludiště chodeb. „Za chvíli bude dobře, Davy. Za chvíli budeš v nemocnici a tam ti pomůžou,“ zašeptá mu do ucha. Žádná odpověď. Usnul, pousměje se.

  Něco je špatně, pomyslí si náhle a úsměv mu zmizí z tváře. Skloní se k muži ve své náruči. Nedýchá. Snaží se mu změřit tep. Nehmatný. „DAVY!“ zařve z plných plic.

  „Miku!“ pronikne k němu jako z velké dálky čísi hlas. „Miku! Posloucháš mě?“

  Zadívá se na svou půvabnou společnici. Chvilku je vyveden z míry vzpomínkami a přemýšlí proč si jí vlastně uvázal na krk. Pak si to uvědomí. Z pomsty. Kvůli Davymu. Když konečně vypátral, kdo je za jeho smrtí hodlal se pomstít.

  „Promiň, zamyslel jsem se,“ omluvně se usměje. Opětuje úsměv. „Nepůjdeme už? Je dost pozdě.“ Přikývne. „Zavezu tě domů,“ navrhne.

  Konečně nasednou do auta a Mike se rozjede. Teď Davy. Teď tě konečně pomstím. Odbočí do temné uličky a zastaví. Vytáhne zbraň a otočí se k ní. Katharina se ani nepodiví. „Čekala jsem, kdy na to přijdeš,“ usměje se lstivě.

  „Chci vědět jen jedinou věc: Proč?“

  „Proč? Nesnáším buzíky, proto!“ odvětí chladně. Už se nerozmýšlí a vystřelí. Je mu úplně jedno, že si zašpinil auto, že ho mohou zavřít za vraždu. Jí taky nikdo nepotrestal za to, že zabila. Vyhodil jí z auta a pomalu se rozjel ke svému bytu.

  Konečně dojel domů, rychle se osprchoval a nahý zalezl do postele. Zavřel oči a vrátil se do minulosti. Znovu cítil jeho rty, ruce, žhavý pohled. Toužil ho znovu držet v náručí, hladit po těle, ale věděl, že to není možné. Proto objal alespoň polštář. „Davy,“ zašeptal do noci. Za chvíli usnul.

  Hřbitov… déšť… smutek… poslední polibek…

  Probudil se. Prohrábl si zpocené vlasy. Zase ta sama noční můra. Proč se mu stále vrací ten pohřeb? Možná proto, že na něm byl jen on. Z Davyho rodiny nepřišel nikdo. Zavrhli ho, když se dověděli o něm.

  Nedokázali to přijmout, a proto nechali svého syna odejít bez lásky. To je vlastně lež, pomyslí si náhle. Neodešel bez lásky. Byl tam přece on a jeho srdce přetékající právě tímhle citem.

  Zavřel oči a vzápětí je otevřel. Opět viděl jak se temnotou pokoje bleskly temně modré oči. jenže tentokrát neviděl jen oči. Viděl tvář, úsměv, slzy… Vstal a jako náměsíčný přešel k postavě v rohu místnosti.

  Šel pomalu, aby náhodou nezmizel. Opatrně natáhl ruku a… a sáhnul do prázdna. Nevnímal, že mu do bytu vtrhla policie, že ho povalili na zem a dali mu pouta. Jediné na co byl schopen myslet bylo: Nebyl to Davy. Byla to… Pouhá iluze…