Jdi na obsah Jdi na menu
 


Just because of you

28. 4. 2008

Věnováno LoWe

 

Mladý černovlasý muž u počítače si sundá brýle a promne si kořen nosu. Už u toho sedí několik hodin, ale pořád se mu to nezdá. Pracuje na jednom projektu pro reklamní agenturu a stále neví, co tomu chybí. A to to má v pondělí odevzdat. A dneska je sobota! S povzdechem si opět vezme brýle a zamžourá do monitoru.

Sem tam klikne, přidá nějaký obrázek, nápis, ale stejně se mu to ještě pořád nelíbí. Byl rád, že otec a jeho nová manželka a tudíž i jeho macecha na víkend někam odjeli. Podívá se na hodinky a zasténá. Prohrábne si krátce střižené černé vlasy. Měl bych si dojít k holiči, pomyslí si mimoděk, protože se mu to zdá až moc dlouhé.

Dřepí u toho už šest hodin. Avšak vrhne se do toho s ještě větším odhodláním. Ono zrovna místo v agentuře není moc jisté a on ho celkem i potřebuje. Prozatím totiž bydlí s rodiči, ale chce se osamostatnit. A to dost nejde, když jste bez zaměstnání.

Po dalších dvou hodinách ho vyruší kručení v žaludku. Měl bych se jít najíst. Jenže právě v tu chvíli ho osvítí nápad a on se pustí do zuřivého předělávání, celé reklamy. Být grafik je někdy pěkně těžké. Oni vám řeknou, co chtějí a vy to musíte vypracovat k jejich spokojenosti. A to je dost často nadlidský úkon.

Ponoří se do toho natolik, že neuslyší hned to první zvonění. Avšak, když už se protivný zvuk ozve asi po šesté, vztekle zavrčí, odsune židli a vydá se tam. Prudce otevře dveře, rozhodnut pořádně dotyčnému vynadat, v domnění, že se jedná o nějakého pouličního prodavače. Jakmile však uvidí stvoření za dveřmi naprosto zkamení a není schopen nic říct.

Před ním totiž stojí blonďatý mladík, který vypadá jako vrabčák, jak má rozcuchané vlasy, jeho oči, které ještě vteřinu předtím než ho spatřil zářily radostí, která nyní byla nahrazena nefalšovaným údivem. Je od dobrých dvacet centimetrů menší než on, a to že nepatřil se svými 170 cm zrovna k nejvyšším. Má pocit, že se ocitl někde mimo, a tohle je skřítek, který ho přišel uvítat. Ještě okamžik si ho prohlíží a snaží se vzpamatovat z toho náhlého šoku.

Věděl, kdo to před ním stojí. Byl to jeho mladší bratr. Už ho viděl před tím na fotce, ale ta se nemohla vyrovnat realitě. Jeho vlasy lákaly k tomu, aby je ještě víc rozcuchal, ale zaťal pěsti a odolal.

I druhý mladík vypadal dost překvapeně. Nedůvěřivě sledoval toho chlápka s hranatými brýlemi na rovném nose a rozcuchanými černými vlasy, o kterých věděl, že je takhle běžně určitě nenosí. „Hm, pardon. Asi jsem si spletl dům,“ vzpamatuje se jako první skřítek a chce odejít. „Nespletl. Možná by bylo dobré kdybys šel dovnitř a já ti to vysvětlím.“

Pokrčí rameny a projde kolem něj. Že by si matka našla tak mladého milence. Sice ho černá bradka postrašovala, ale pochyboval, že je mu víc než pětadvacet. Jakmile byl uvnitř, okamžitě pochopil, že si dům nespletl. Klidně se posadil na pohovku v obýváku a čekal. „Jmenuji se Robert,“ začne tedy černovlasý muž.

Mladík jen pozvedne obočí. „Jste nový milenec mé matky? A kde ta vlastně je? Nepřivítá svého syna, který přijel na prázdniny?“ Roberta udiví jeho sarkastický hlas. Pokrčí rameny. „Nejsem nový milenec tvé matky. Dovolím si tvrdit, že bych pro ní byl moc mladý.“

„Jistě, nevypadáš zrovna jako prosperující čtyřicátník. I když pochybuji, že je ti víc než dvacet.“

Musí se držet, aby nezalapal po dechu. Ten kluk je naprostej fracek. Proč ho na to nikdo neupozornil. „Nejsi trochu drzý, mladíku?“ optá se, ale ten jen pokrčí rameny. „Jsem tvůj starší bratr,“ vyjde nakonec s pravdou ven.

Náhle má pocit zadostiučinění, protože mu spadne čelist až téměř na podlahu. „Cože?! Asi jsem tě špatně slyšel,“ prohodí, ale v duchu prská vzteky na všechny strany. „Mám takový dojem, že ne. Rebeka se s mým otcem vrátí v pondělí, takže ti to vysvětlí, Patricku.“

Mladík vyskočí z pohovky. Jak sakra ví jeho jméno. Neohroženě přejde až k němu. „Pokud si myslíš, že tě budu poslouchat nebo tak něco, tak se velice pleteš.“

„Ty jsi na svůj věk opravdu neuvěřitelně drzý,“ podiví se. „No a? V internátní škole nemůžeš být žádná šedá myška, pokud nechceš, aby tam s tebou vymetali podlahu,“ vyprskne a prudce se otočí, aby se vydal do svého pokoje. Robert ho však chytí za loket. Zdálo se mu, že předtím než se odvrátil mu v očích svitlo něco… Ani neví co, ale rozhodně to nebylo nic radostného. „Poslouchej mě. Nechci s tebou mít žádné rozepře. Je mi jasné, že ti vadí, že jsi nevěděl, že se tvá matka opět vdala, ale s tím se už nedá nic udělat. Nechci s tebou vycházet po zlém.“

Jeho vzpurný pohled stačí, aby si uvědomil, že to asi nepůjde. „Mohl bys laskavě pustit mou ruku, bráško?“ Mlčky ho pustí a sleduje jak mizí v prvním patře, kde jsou pokoje. Zavrtí hlavou a jeho kručící žaludek ho opět ujistí, že už od rána nic nejedl. Vyrazí do kuchyně, když zaslechne jak ten skřítek pořádně třískl s dveřmi. Pousměje se. Jestli pak mu nevypadly z pantů?

 

Patrick třískne s dveřmi a doufá, že to ten nafoukanec dole slyšel a ohluchl. Jak je tohle možný? Jeho otec se oženil s jeho, jeho!, matkou a on se tady chová jako doma. Jako by mu to tady patřilo. Ale on se nevzdá jen tak bez boje. Tak jednoduchý mu to zase neudělá. Nevadí mu, že se matka vdala. Však jí to sám několikrát navrhoval. Vadí mu, že má najednou staršího bratra. Že se bude muset s někým dělit.

Celých svých šestnáct let byl sám. Matka ho dala velice brzy do internátní školy a sama si žila svůj život. Přesto jí měl moc rád. A teď tady najednou byl On a tvářil se jako pán světa. Vztekle zaťal pěsti. Jistě před matkou se bude tvářit jak moc ho má rád, ale jakmile se setkají v soukromí dá mu to všechno pěkně „sežrat“.

A začne teď hned. Ďábelsky se usměje a přejde k hi-fi věži, která mu stojí v rohu pokoje. Projde si svoje cédéčka. Linkin Park. Perfektní. Vloží album do věže a otočí volume pořádně doprava. Pokojem se rozeřve písnička Valentine day z alba Minutes to Midnight. Nepochybuje, že ten dole to slyší. Jaká škoda, že přes ten řev nemůže slyšet jeho reakci. Docela lituje, že teď nemůže být moucha, aby se mohl podívat, jak se tváří.

 

Robert v kuchyni nadskočí a téměř si lžičkou vysklí brýle. Já ho zabiju!, pomyslí si zuřivě. A to mám v tomhle randálu pracovat, jo? Ne že by Linkin Park neměl rád, ale ne s tak silnými decibely. Je mu jasné, že to udělal schválně, ale je rozhodnut, že se nenechá tak snadno vyprovokovat. Vypadá to, že jejich soužití nebude zrovna idylický.

Za chvilku si na hudbu zvykne a dál klidně jí večeři, která se mu tam objevila ani neví jak. Možná by mohl mít taky hlad. Třeba by to mohlo jít přes žaludek. Pak zavrtí hlavou. Je téměř dospělý tak ať se o sebe hezky postará.

Docela by mě zajímalo, kdy se objeví sousedi. I když pokud jsou na to zvyklí… Pokrčí rameny a pustí ho z hlavy.

 

Patrick se spokojeně pohupuje do rytmu písně. Tohle mu opravdu chybělo. Ne že by na internátu nemohli poslouchat písničky, ale byly to jen takové, které vyhovovaly všem. Jeho styl to rozhodně nebyl.

Ušklíbne se, když si vzpomene na ty slaďáky, co tam musel každý den poslouchat. Nebo to country, zasténá v duchu. To byl přímo horor. Plácne sebou na postel a zadívá se na strop, odkud na něj ze stropu hledí celkem fešná slečna. Sice vůbec neví, kdo to je a kdy si jí sem vlastně nalepil, ale to je v tuhle chvíli nepodstatné.

Tak tohle budou celkem pěkný prázdniny, pomyslí si trochu posmutněle. Tolik se sem těšil a najednou zjistil, že už není první. Jo, Robert je sice jistě starší tudíž se o sebe postará sám, což on koneckonců taky, ale přesto ho má matka jistě ráda. A určitě mnohem víc než jeho.

Doufám, že si nevzala stejného blbce, jako je ten dole. To by totiž už asi nepřežil a raději by se dobrovolně vrátil do internátu. Věděl, že z něj teď mluví vztek, ale přesto se mu ten kluk nezamlouval. Možná proto, že vy padal dokonale, i když měl na sobě šusťákovou soupravu černé barvy, která jen podtrhávala barvu jeho očí, skrytých za brýlemi.

Za chvíli ho z toho řevu začne bolet hlava, a tak to vypne, i když je rozhodnut, že to zase zapne. Podloží si ruce pod hlavu a poslouchá to náhlé ticho. To je tedy pěknej rozdíl, pomyslí si. Prohrábne si už tak rozcuchané vlasy a vstane. Sedne si k počítači a jen tak brouzdá po internetu. Nic moc ho nezaujme, a tak prostě zakotví na chatu a pokecá si s pár lidmi, se kterými se seznámil už ve škole. Koneckonců, tam se nic moc jiného dělat nedá.

Ani si neuvědomí, že u toho strávil tři hodiny a venku se začíná stmívat. Copak asi dělá? Co kdybych mu zase zvedl mandle?, pomyslí si celkem škodolibě. Neví proč, ale provokovat ho prostě baví. Vezme do ruky ovladač od hi-fi věže a opět ji pustí na plné pecky. Tentokrát se pokojem rozlehne Numb a on se usměje.

 

Robert, který se rozhodl, že si na chvíli odpočine a tak nějak usnul, se prudce posadí, když zaslechne ten řev. Srdce mu buší jako splašené, protože ho vytrhl z tak nádherného snu tak nechutným způsobem. Má pocit, že jestli mu teď zabuší na dveře asi ho zavraždí. Proto se několikrát zhluboka nadechne a vyškrábe se z postele.

Když se podívá na hodinky, zhrozí se. Osm večer a já nemám ještě hotovou tu práci! Rychle si nasadí brýle a posadí se k počítači. Opět otevře svůj speciální grafický program a dá se do práce. Sice má pocit, že se to v tom řevu nedá, ale snaží se k tomu nějak přinutit. Nakonec to nevydrží a vstane.

Vyjde na chodbu a zaklepe, nebo spíš zabuší, na vedlejší dveře. Otevře mu naprosto klidný a usměvavý Patrick, jehož úsměv mu vyrazí dech. Okamžitě se však vzpamatuje. „Mohl bys to prosím ztlumit?“ zařve, aby přehlušil hudbu. „Cože?“ dělá mladík hluchého a on ho probodne těma svým neuvěřitelnýma očima. Srdce zabuší o hrudník.

Robertovi dojde trpělivost, vejde do pokoje, popadne ovladač a věž vypne. Jaká to rajská hudba pro mé uši, pomyslí si, když se domem rozlehne to nádherné, blahodárné ticho. „Co si to dovoluješ?“ vyjede na něj Patrick. „Promiň, ale snažím se pracovat a v tom randálu to jaksi nejde. Nic proti Linkinům, ale co je moc to je příliš. Já vím, že ti nevoním, ale mohl bys mě to prosím nechat dodělat? Je to moc důležité.“

Měří se očima, ani jeden nechtíc ustoupit. „Už to nikdy nedělej,“ zasyčí Patrick. „Nikdo nemá právo mi sahat na věci. A tím méně ty. Jsi tady jen přistěhovalec, takže si tady moc nezvykej.“

Robert má pocit, že ho asi vezme něčím po hlavě, ale odolá té lákavé představě. Nakonec pokrčí rameny. „Slibuji, že už to neudělám, ale necháš to prosím chvíli vypnuté?“

„Záleží na tom, co si představuješ pod pojmem chvilka.“

„Dvě hodiny mi budou stačit.“

„Cože?!“ vykulí Patrick oči. „Tomu říkáš chvilka?“ nemůže tomu uvěřit. Sladce se na něj usměje a je rád, že ho taky vyvedl z míry. „Ani nevíš, jak čas rychle letí, když ho trávíš nad prací,“ s těmito slovy odejde s vítězoslavným úsměvem. Patrick za ním nevěřícně hledí a musí mu přiznat bod. Je to jedna jedna, brácho.

 

Robert se opět usadí k počítači a užívá si to blahodárné ticho. S úsměvem se opět vrhne do práce. Za hodinu s úsměvem zavře grafické okno. „A je to. Jsi borec, Robi,“ pochválí se se zasmáním. Opět si sundá brýle a promne si oči. Je rád, že už je to hotové, protože ho začaly dost pálit oči. Poslední dobou na to celkem trpěl.

Zvedne se ze židle a vyrazí do koupelny v přízemí, aby si vzal svoje kapky. Otevře skříňku a mrkne se na sebe do zrcadla. No jistě. Oči jak angorák. Ty jsi naprostej závislák, Robe. Zakloní hlavu, aby si kápl do oka, když v tom se zarazí. Ve dveřích stojí Patrick a zvědavě ho pozoruje. „Nechceš pomoct?“ zeptá se ho.

Nedůvěřivě si ho prohlíží. Tahle nabídka se mu nelíbí. Bůh ví, co by mi provedl. Ještě by mi mohl vypíchnout oko nebo něco podobného. „Ani ne, díky. Zvládnu to sám,“ s těmito slovy si kápne do pravého oka a pak i do levého. „Hned zmizím, předpokládám, že se chceš jít umýt.“ Mladík přikývne a vyčkává.

Robert chvíli stojí se zavřenýma očima, aby to začalo aspoň trochu působit. Když si je jistý, že už to bude jen lepší, opustí koupelnu, aniž by se na Patricka jen podíval. Ten se usměje. Copak mi vidí až do žaludku?, pomyslí si. Jak mohl vědět, že bych mu něco provedl? Co už je vedlejší, něco by ho napadlo. Jenže on mu zřejmě nedůvěřoval. Pousměje se. Ani se mu moc nedivil.

Rychle se svlékne a vleze si pod sprchu. Nechá na sebe padat kapky vody a snaží se úplně vypnout. Tenhle rok pro něj byl obzvlášť těžký. Přišel na další internátní školu, tentokrát však střední. Možná proto je na Roberta takový. Na někom si prostě svůj vztek musí vybít a on je zrovna na ráně. I když matka to taky pořádně schytá. Ani mu nedala vědět!

Aby nějak zahnal špatnou náladu, začne si prozpěvovat. Robert, který zrovna prochází kolem dveří se musí usmát, když uslyší ten falešný zpěv. Přesto je to roztomilé. Stejně jako celý jeho bráška. Musel si přiznat, že ačkoliv to nevzali za dobrý konec, ten kluk se mu zamlouvá. A hodně.

Vyrazí do kuchyně, aby udělal něco k jídlu. Co ví tak Patrick nic nejedl a on pak nechtěl poslouchat přednášky Rebeky. Rychle něco ukuchtí a ztratí se ve svém pokoji, kde si lehne a sotva položí hlavu na polštář usne.

Patrick se konečně trochu uvolní a vyleze ze sprchy. Rychle se osuší a oblékne si jen černé tepláky. Když matka není doma, může chodit bez trička. Prohlíží se v zrcadle a oči mu mimoděk padnou na tetování, které si nechal udělat minulý měsíc. Z levého ramene na něj zírá tvář, ze které jsou vidět jen červené oči pod kápí. Ani neví proč si nechal nakreslit zrovna tohle.

Zakručí mu v břiše a on vyrazí do kuchyně. Překvapeně zamrká, když uvidí na stole dva tousty a smažená vajíčka se slaninou. Rozhlédne se kolem, kde se ten schovává, ale odnikud se nevynoří. Pokrčí ramena a s chutí se dá do jídla. Jedno musím uznat, pomyslí si, když dožvýkává poslední toust. Vařit teda umí.

Když všechno spořádá bezděky zabloudí pohledem k hodinám. Mírně vykulí oči. Půlnoc. Zívne si do dlaně a vstane. S nádobím se nenamáhá. Vyběhne schody a v pokoji padne na postel. Myšlenky mu mimoděk zabloudí k muži, který spí jen o kousek vedle. Prvotní nával vzteku z něj pomalu vyprchal a on se na to díval trochu střízlivěji. Přesto neodolá a bude ho provokovat dál. Strašně ho to totiž baví.

A začnu hned, rozhodne. Vyloví z tašky jakýsi krém na ruce a vykrade se z pokoje. Rozhlédne se po chodbě, ale nikde ho nevidí. Tiše se krade do koupelny, kde do tuby s pastou vymačká ten krém. Uchechtne se a rychle se vrátí do pokoje, kde hned usne.

 

„PATRICKU!“ vzbudí ho řev, který se nese zezdola. Usměje se a otevře oči. Jaký slastný zvuk, pomyslí si. Prostě se musí někde trochu vyblbnout. A on je tak skvělý terč. „Okamžitě pojď dolů!“ řve dál a on se líně protáhne a přikrývka se mu sveze k bokům. V tu chvíli se prudce otevřou dveře a v nich stojí rozzuřený Robert.

Ve chvíli, kdy uvidí jeho štíhlé tělo, jak se slastně protahuje, na okamžik ztuhne. Je do půl těla nahý a pokrývka mu spadla k bokům. Nasucho polkne a sám sebe přesvědčí, že je to kvůli vzteku. Ještě okamžik si ho prohlíží než se odváží podívat se mu do očí. Ty svítí pobavením a očekáváním. Sleduje jak v ruce drží zubní pastu. Takže pastička sklapla jak měla. „Děje se něco?“ ptá se sladce.

„Ty… ty…ty malej hajzlíku,“ pronáší namáhavě a přemýšlí jestli je to opravdu jen kvůli vzteku. Roberte! „Jak jsi se mohl opovážit tohle udělat?“ syčí a pomalu se přibližuje k posteli. Čiší z něj takový vztek, že se Patrick mimoděk přikrčí. Robert se opře rukama o pelest postele vedle jeho hlavy a skloní se těsně k němu. „Ještě jednou uděláš něco takového a přísahám, že tě tady v pondělí najdou rozřezaného na kousky v nějakým kufru pod postelí,“ vrčí na něj.

Mladík na něj klidně pohlédne. „Obávám se, že toho bys nebyl schopný,“ pronese naprosto v pohodě. „Já bych si tím, být tebou, nebyl zas tak jistý. Neznáš mě natolik dobře, abys to věděl,“ pronese a odtáhne se, protože to horko, které z Patricka, nebo to bylo z něj samotného?, sálalo, se nedalo vydržet.

Klidně se otočí a vyjde z pokoje. Počkej ty kluku jeden nezbedná, usmívá se v duchu. Však já ti to taky ještě pořádně vytmavím. Najednou se cítí zase jako mladý bezstarostný kluk, který může vyvádět skopičiny. Už je to dlouho, co měl tenhle pocit. Vlastně naposledy před pěti lety, kdy mu zemřela matka.

Na okamžik posmutní. Sejde dolů a posadí se k televizi. Snídani už si odbyl a tentokrát se na toho malého fakana může vykašlat. Jen ať si hezky uvaří sám. Věk už na to taky má. Snaží se sledovat to, co běží v televizi, ale moc se mu to nedaří. Pořád bloudí k tomu, co se před chvíli událo v pokoji. Na ten zvláštní pocit, který jím projel od hlavy k patě. Ten kluk mu ještě pořádně zavaří.

Náhle jako by ho osvítila světluška nad hlavou. Bleskne mu totiž nápad, jak se pomstít za tu zubní pastu. V koupelně viděl dost kvalitní šampón, který určitě bude jeho. Tiše se vkrade do kuchyně, vezme olej a zmizí v koupelně. Za chvíli vyleze se spokojeným pískotem a opět si sedne před televizi.

Patrick si ho podezřívavě prohlíží, když kolem něj prochází do koupelny. Před chvílí zuřil jak Lucifer a teď si vesele píská. To se mu nechce líbit. Nakonec pokrčí rameny a zmizí v koupelně a následně ve sprše. Ve chvíli, kdy si na hlavu aplikuje šampón mu to dojde. Ten grázlík mu tam přidal olej. Opět jsi to vyrovnal, Robi, pomyslí si trochu překvapeně.

Vyjde ze sprchy a zrovna se natahuje po ručníku, když do místnosti nečekaně vtrhne Robert. Okamžitě zkamení na prahu a i Patrick se zarazí uprostřed pohybu. Hledí na sebe jako uhranutí. Každý z nich se snaží namluvit si nějakou lež, aby zakryli pocity, které je rozechvívají. Přeci jenom jsou to bratři, i když vlastně úplně nevlastní. A když úplně tak tím myslí úplně.

Nakonec se vzpamatuje Robert a se zamumláním „Promiň“ rychle zase zmizí. Patrick si kolem boků rychle omotá ručník a snaží se ignorovat jak se mu třesou ruce. Pomalu se uklidní a s naprosto kamennou tváří vyjde z koupelny. Projde povýšeně kolem Roberta a zmizí nahoře.

Černovlasý mladík za ním mlčky hledí. Už aby bylo pondělí, pomyslí si mimoděk a tentokrát je to on, kdo zmizí ve sprše. Pro jistotu si vezme svůj vlastní šampón. Za chvíli se místností rozléhá jeho spokojený pískot.

 

Patrick doběhne do pokoje a zhluboka dýchá, aby se uklidnil. Co se to se mnou sakra děje?, ptá se v duchu. To už jsem z toho začal úplně cvokatět? Rychle se oblékne a zadívá se oknem ven. Že bych si šel zaběhat?, zapřemýšlí. To není zas tak špatný nápad, pousměje se sám na sebe.

Převlékne se do šusťákové soupravy a vyjde ven. Na chodbě narazí na Roberta. „Jdeš někam?“ optá se ho. „Musím ti snad podávat zprávy o tom, kam jdu a kdy se vrátím?“ nadzvedne obočí. „Ne. Jen jsem chtěl být přátelský.“

„Tak se o to raději tímhle způsobem nesnaž. Kam jdu a kdy přijdu neříkám ani matce. Proč bych to měl říkat tobě, že?“ s těmito slovy kolem něj projde a vyjde z domu. Rozhlédne se po ulici. Nikde nikdo, kdo by taky v neděli někam chodil, že? Spokojeně se ušklíbne a dá se do běhu.

Tohle mu chybělo. Sice měli ve škole posilovnu, ale běhat mu nedovolili. A přitom ho to tolik bavilo. Užívá si jak se mu vítr opírá do tváří a chladí jeho horkou hlavu. Možná by bylo dobré, kdyby se pokusil s Robertem vycházet. Pousměje se. Z nějakého důvodu je to pro něj tak nějak nepředstavitelná představa.

 

Robert pozoruje, jak běží ulicí. Z nějakého důvodu se mu svírá srdce, ale nezkoumá to, protože to přisuzuje stresu. V poslední je toho na něj dost. Musí si udržet práci, chce odtud odejít a ještě k tomu je už dost dlouho sám. už mu to prostě leze na mozek. S povzdechem si prohrábne vlasy. Měl bych se jít někam pobavit, pomyslí si mimoděk. Celý víkend je zalezlej doma jako krtek a začíná mu to lézt na mozek.

Nakonec, ale zavrtí hlavou a opět si sedne k počítači. Nikdy neuškodí mít nějakou práci udělanou dopředu.

Zaslechne třísknutí dveří a trhne sebou. Automaticky se podívá na hodinky. Sedm večer. To už je tolik? Zavrtí nad sebou hlavou a sejde dolů. Tam se zrovna zouvá Patrick a vypadá neskutečně roztomile s těmi rozcuchanými vlasy. Rychle vyžene takové myšlenky z hlavy. „Jak se běhalo?“ pokusí se o smířlivou debatu. Dneska se mu nějak zdá, že není tolik bojovný jako včera. Pomineme-li tu záležitost se zubní pastou.

Mladík zvedne hlavu a jejich oči se střetnou. Opět ten zvláštní pocit. Tentokrát jsou to oba, kdo ho pocítí. „Celkem v pohodě,“ odvětí a narovná se. Projde kolem něj. „Dojdu se vykoupat,“ prohodí Patrick a ani neví proč mu to vlastně říká. Robert jen kývne.  

Jak tam tak stojí a pozoruje ho jak odchází náhle mu hlavou bleskne jediné: Dneska večer musím vypadnout. A tak zvedne mobil, vytočí číslo svého nejlepšího přítele Marka a optá se ho jestli nezajdou někam na drink. Naštěstí jeho odpověď je kladná a on si oddechne. „Takže za hodinu u Lancastera,“ ujistí se ještě a zavěsí.

Pak se odlepí od země, do které snad přirostl a vyrazí do svého pokoje. Za hodinu stojí dole v tmavě modrých džínech, černé košili a v šedém kabátě. Sice už je červenec, ale přeci jen je chladno. Patrick zrovna vyjde z kuchyně, kde zřejmě večeřel. Nedá ani mrknutím oka zdát, že by ho jeho vzhled nějak zarazil. I když pokud by měl být upřímný, naprosto mu vyrazil dech.  „Chystáš se někam?“ optá se lhostejně.

Robert nadzdvihne obočí. „Musím se snad já zpovídat tobě?“ vrátí mu jeho vystoupení z rána. Patrick v duchu musí přiznat, že je celkem zdatným soupeřem. Pokrčí rameny. „Vlastně ani ne. Tak si to užij ať už jdeš kamkoliv,“ prohodí a vyběhne schody.

Starší z nich se mírně zamračí, ale pak zavrtí hlavou. Vyjde do vlahého večera a s chutí nasaje čerstvý vzduch. Ono být celý den doma a žít jen o otevřeném oknu na vás zanechá určité následky. Pousměje se a mávne na taxík.

Za deset minut si přisedá k zrzavému usměvavému mladíkovi, který na něj už čeká. Na stole před ním stojí půllitr piva a naproti druhý. „Díky za objednání,“ prohodí a žíznivě se napije. Tenhle kluk přesně věděl, co mu teď pomůže. „Není zač. Přeci jenom, znám tě už od střední, takže něco vím, že?“

„To je pravda,“ přitaká ochotně a oni se dají do řeči. „Tak co je u tebe nového Marku. Neviděl jsem tě ani nepamatuji. Neozveš se, nezavoláš, nepošleš holuba. Člověk o tobě nemá zprávu a řekl by, že ses někde zahrabal.“

Mark při „nepošleš holuba“, vyprskl smíchy. „To víš, práce nad hlavu. Pomáhám hlavně tátovi ve firmě, ale snažím se najít si něco vlastního. Koneckonců jednou ten podnik stejně přeberu, tak proč nezkusit taky něco jiného, že? A jak jsi na tom ty? Pořád ještě sníš o vlastní reklamní agentuře?“

Robert se na okamžik zamyslí. „Víš, že už ani ne?“ odvětí vesele. „Stačí mi, když v ní pracuji, i když to zatím není nikterak snadné. Jsem tam půl roku a pořád je to místo jaksi nejisté. To víš konkurence. Ale jednu novinku bych měl. Táta se oženil.“

„Cože?“ vykulí nevěřícně oči mladík proti němu. Kývne. „Je to tak. To by nebylo zas tak hrozné. Kdybych s novou matkou, nezískal taky jejího syna, který je mimochodem strašnej hajzlík.“ Opravdu tomu stále ještě věříš, Robi?, ptá se sám sebe v duchu. Ano!

Povytáhne obočí, když se jeho přítel dá do upřímného smíchu. Nevěřícně sleduje, jak si stírá slzy. „Co je tady k smíchu?“ optá se trochu tupě. „Ty,“ vybuchne Mark. „Nějak si tě neumím představit jak pečuješ o mladšího brášku. Kolik mu vlastně je?“

„Šestnáct,“ prskne. A přítel se klátí ještě víc. Robert ho naštvaně pozoruje. Neví co je na tom tak vtipného?! Vždyť to s tím klukem ty dva měsíce nepřežije. Lžeš sám sobě!, ozve se jeho pošramocené já. Raději na to neodpoví. Proč taky, když  v hloubi duše cítí, že je to pravda? Mark se konečně uklidní a vysvětlí mu to. „Víš, ty už jsi na střední byl trochu „jiný“ to víš, ne? Prostě si neumím představit, že z rebela, kterým jsi byl by se najednou stal hodný milující bratr.“

„No dovol,“ ohradí se naoko. „Copak já byl nějaký rebel?“ Tentokrát je to však on kdo se dá do smíchu. Ještě dlouho pak vzpomínají na školní léta. Nakonec se spolu rozloučí dobré dvě hodiny po půlnoci.

Robert si chytne taxíka a v dosti podroušeném stavu se vydá domů. Upřímně doufá, že Patrick už spí a nebude dělat problémy. Náhle si uvědomí, že je dnes neděle a on musí zítra do práce. Zasténá. Co mě to popadlo jít ven v neděli? Pokrčí rameny, zaplatí taxikáři a vystoupí. Odemkne dveře a chce se tiše vkrást do domu.

Hned v obýváku narazí na Patricka, který leží na pohovce a v místnosti hraje televize. Zřejmě usnul, když se díval. Přejde k němu a okamžik si ho prohlíží. Na svůj věk je až moc hezký, pomyslí si. A ty jsi na svůj věk asi moc frustrovaný, když uvažuješ o tom, jak hezký je tvůj mladší nevlastní bratr.

Přesto neodolá, přejde k němu a lehce ho pohladí po tváři. „Patricku,“ zašeptá pak. Mladík se zavrtí a otevře oči. „Roberte?“ podiví se. Pak si zřejmě uvědomí, co se stalo a rychle vyskočí z pohovky. Robert musí rychle uhnout, ale rychlý pohyb a alkohol udělají své a on se mírně zapotácí. Patrick zareaguje naprosto automaticky a podepře ho, aby neupadl.

Vděčně se o něj opře a usměje se. Ten jeho opilecký, ale přesto nádherný úsměv, mu vyrazí dech. Rychle uhne očima, aby nepoznal, co se mu právě honí hlavou. „Pomůžu ti do postele,“ prohodí a Robert jen cosi žblebtne. Patrick se pousměje a společně začnou zdolávat schody. Připadá mu to jako by stoupal na Mount Everest.

Konečně jsou nahoře a ani jeden neutrpěl vážnější zranění, pomineme-li Patrickovo značně napjaté tělo. Rozhodně to ale není námahou. Otevře dveře a uloží ho do postele. Sundá mu kabát, který z nějakého důvodu měl pořád na sobě, pak mu pomohl z košile. Okamžik si prohlížel jeho maličko, přirozeně vypracované tělo. Byl v pokušení ho pohladit, ale ovládl se. Nemohl popírat to zvláštní chvění, které mu prostupovalo konečky prstů.

Rychle ho přikryl až po bradu. „Díky,“ zamumlal ještě Robert, zavrtal se do postele a zavřel oči. Za chvíli spal jako nemluvně. Patrick ho ještě okamžik pozoruje, a pak s povzdechem opustí jeho pokoj.

Sám ještě dlouho jen tak bloudí po internetu, aby se zbavil toho pocitu. Nechtěl na něj myslet. Měl by ho přeci nenávidět, opovrhovat jím, že nahradil jeho místo. Jenže nějak to nedokázal. Asi jsi moc měkkej, Patricku, pomyslí si mimoděk. Ale soutěžit s ním bude dál. Strašně ho to totiž baví. Nakonec se mu podaří usnout u klávesnice s vrčícím počítačem pod hlavou.

 

Unaveně otevře oči. Kolik je?, pomyslí si s třeštící hlavou. Podívá se tedy na hodinky na svém levém zápěstí a zhrozí. Dvanáct hodin pryč. To-to-to není možný!, zaúpí v duchu. Dneska měl odevzdat ten úkol! Okamžitě vyskočí z postele a ani se nepozastaví nad tím, že je do půl těla nahý.

Hodí na sebe první co uvidí, kupodivu tu samou košili co včera, a vyřítí se z pokoje. Letí jako splašený a málem se srazí s Patrickem, který s nějakým pitím v ruce míří nahoru po schodech. „Promiň,“ zamumlá koutkem úst a chce pokračovat v zběsilém honu na čas.

Avšak mladík ho chytí za ruku a přinutí ho tak zastavit. „Kam se řítíš, ty splašenej koni?“ zeptá se ho. „Musím do práce. Dneska musím odevzdat jeden projekt nebo mě vyhodí,“ sype ze sebe. „Tak se uklidni, ty splašenče a vrať se do postele. Z té tvojí agentury volali. Prý co se s tebou děje. Tak jsem jim všechno vysvětlil.“ Cítí jak na místě ztuhne a rozhodne se ho netrápit. „Řekl jsem jim, že je ti špatně. Že jsi měl včera v noci vysoké horečky a…“ Zarazí se, protože Robert se k němu sklání a doslova mu pohledem visí na rtech.

Rychle si je olízne a pokračuje, přičemž ignoruje jeho uhranutý pohled. „A že jsi usnul až kolem pátý a musíš se tudíž vyspat. A ten svůj projekt, že jim pošleš mailem. Řekli, že sem pošlou odpoledne nějakého kurýra, kterému to máš předat na flash disku.“

Robert má pocit, že se ještě neprobudil a tohle všechno se mu zdá. Opravdu mám věřit tomu, že to Patrick udělal? Nebo je to jen nějaká jeho další bouda. Jestli to ale opravdu takhle řekl, když se teď objeví v kanceláři bude vypadat jako idiot a lhář. „Nevěříš mi, že?“ zeptá se klidně. Chvilku mu trvá než si uvědomí, že na něj mluvil. Uhranutě totiž sledoval jeho jazyk, jak si jím pomalu olizuje rty.

Rychle se vzpamatuje. „Věřím,“ prohodí a udiví ho zjištění, že je to vlastně pravda. „Skvělý. Tak se rychle vrať do postele, nesu ti zrovna něco na kocovinu. A že jí musíš mít pořádnou. Sotva jsem tě dostal do postele byl jsi tuhej.“ V ten okamžik Robertovi dojde, že byl do půl těla nahý. Takže on mě svlíkal! I když víc než já onehdy v koupelně toho asi neviděl, pomyslí si s nádechem černého humoru.

Poslušně ho tedy následuje a stejně poslušně si i lehne. Už méně poslušně pije ten jeho dryák. Když to konečně vypije, neubrání se zašklebení. „Radši se ani neptám, co v tom všechno je,“ zamumlá a zadívá se na něj. Patrick se na něj zazubí a jemu to na okamžik vyrazí dech. „Neptej. Je to moje tajná receptura, kterou nezná nikdo.“

„A odkdy jsi v tom tak dobrý?“ zajímá se. „V internátní škole se toho leccos naučíš,“ prohodí a snaží se maskovat úsměvem. Avšak Robertovi neunikne mírné zachvění strachu v jeho očích. Co se tam na té škole proboha děje?

Raději však na to nic neřekne. „Mohl bych se podívat na ten tvůj projekt?“ zeptá se náhle Patrick a on na něj překvapeně pohlédne. „Chtěl bych pracovat v reklamě,“ prohodí nesměle a jeho ta proměna z rozmazleného fracka natolik udiví, že je schopen pouze přikývnout na souhlas.

Mladíkova tvář se rozzáří a on si sedne k jeho laptopu. Robert raději vstane, aby mu ukázal kde to je. Taky by to nemusel najít. Natáhne se přes něj k myši a vdechne přitom vůni jeho vlasů. Pustí mu program ve kterém reklama je uložena a pak se rychle odtáhne.

Patrick si prohlíží tu spoustu obrázků, nápisů a barev a musí si přiznat, že mu jeho blízkost není nepříjemná. Ve chvíli, kdy se odtáhne má pocit, že něco ztratil. Ale zase se může soustředit víc na dílo před sebou. Jak pochopil je to obálka na nějaký odborný časopis. Ale není nijak obyčejná a fádní, jak je zvyklý. Tahle má náboj a přitáhne váš pohled hned na první pohled. „To je hodně dobrý,“ zamumlá a ani si neuvědomí, že nahlas.

Z nějakého důvodu ho lichotka potěší. „Děkuji. Doufám, že se to tak bude líbit i těm zbylým. A nejlépe i těm nahoře,“ prohodí a opět se přes něj natáhne, aby laptop zase vypnul. Patrick ve stejnou chvíli otočí hlavu a jejich rty se ocitnou nebezpečně blízko u sebe. Mlčky si hledí do očí, ani jeden se neodvažuje udělat to, co by v tu chvíli chtěl. A že oba myslí na to samé nelze popřít.

Robert se ještě maličko skloní a téměř ho políbí. Avšak dole prásknou dveře a ozve se veselé zvolání, které nemůže patřit  nikomu jinému než Rebece. „JSME DOMA!“ Patrick se v tu chvíli vzpamatuje a prudce se odtáhne. To co svítí v očích jeho „bráškovi“ se mu ani trochu nelíbí. Obzvlášť proto, že to odráží pocity jeho samého.

Oba se rozhodnou jít je přivítat. Patrick rozhodnut trochu matku podusit. Ta překvapeně ztuhne, když je uvidí společně scházet ze schodů. „Patricku?“ vykřikne a přeběhne k němu, aby ho mohla obejmout. Pasivně trpí to objetí. „Neměl jsi přijet až příští týden?“ ptá se. „Přijel jsem dřív.“

Za nimi se ozve mírné zakašlání. Oba se tam podívají. Stojí tam vysoký, šlachovitý muž, o kterém není pochyb, že je to otec Roberta. Podoba je nepopiratelná. Je to taková starší kopie Roberta akorát nemá brýle a je možná trochu více ehm… mohutný? „Patricku,“ začne nervózně Rebeca. „Asi bych ti měla něco říct.“

„To bys asi měla,“ kývne na souhlas. „Víš, zatímco jsi byl na internátní škole. Ehm… Vdala jsem se. Tohle je tvůj otčím Valter.“ Muž natáhne ruku a Patrick mu s ní, v zájmu slušného chování, které do nich vštěpovali ve škole (dost nevybíravým způsobem) ní potřásl. „Já… Nemohla jsem ti dát vědět, bylo to tak nečekané, nikdo na ní nebyl kromě svědků.“

„Jistě. A to že se vdáváš jsi mi nemohla napsat. Nemusel bych sem jezdit. Jen mi prostě oznámit, že až přijedu zase na prázdniny najdu doma nějakého chlápka, který mi oznámí, že je můj starší nevlastní bratr,“ pronáší celkem chladně. Robert, který to vše nezúčastněně pozoruje, protože v tomhle má Patrick pravdu, si však všimne drobného chvění jeho ramen.

„Domnívám se Patricku, že to je moje vina,“ ozve se poprvé Valter. Mladík nadzvedne obočí. „Museli jsme se vzít rychle, protože jsem musel odjet na jednu služební cestu a nevěděl jsem, kdy se vrátím.“

„To to prostě nemohlo počkat? Co jste měl tak důležitého na práci?“ ptá se klidně. Vlastně si uvědomil, že mu to tolik nevadí mít rodinu. Vadilo mu, že s nimi nebude moci trávit celý rok, ale jen dva měsíce ročně. „Jsem voják a musel jsem jet do Íráku jako dobrovolník.“ Patrickovi málem spadla čelist.

Zdálo se, že ho to zaujalo, protože vzápětí se z něj vychrlilo tolik otázek, že na ně Valter nestačil odpovídat. Robert se jen pousmál. Je prostě zvědavý. Chvíli poslouchal to, co v dětství chtěl slyšet tolikrát on sám. Nakonec ho to však přestane bavit a vyrazí do svého pokoje. V zádech může cítit zkoumavý pohled svého otce.

Tati, kdybys věděl, pomyslí si, když sebou plácne na postel. Kdyby jen věděl, že ho ten kluk něčím uhranul a on po něm začal toužit. Včera měl vlastně Mark pravdu. Opravdu byl na škole trochu „jiný“. Ale ne z toho důvodu, o kterém přítel mluvil. Jistě, chodil na rande s děvčaty, ale s žádnou z nich neměl trvalejší vztah. To samé v práci. Je to tak. Prostě ho více přitahují muži. Nikdo to neví. Avšak on se obává, že v případě Patricka to už nebude moci dlouho tajit.

Zasténá a přehodí si ruku přes oči. Jednou nohou se opírá o zem. Nejraději by teď byl, kdyby Patrick zapnul ten svůj řev na plno, aby on nemohl nic slyšet, myslet, prostě nic. Jenže přání se mu nesplnilo. Díky tomu mohl zezdola slyšet smích, usmiřování Patricka a Rebeky a další historky svého otce. Jak to že jsem si nikdy neuvědomil, jak jsou tyhle stěny tenké?

Nakonec to s povzdechem vzdá. Musím na vzduch. Sejde tedy opět dolů a přejde do chodby. Nikdo dole ho nezaregistroval, jak byli zabráni do hovoru. Nebo si to aspoň myslel. Zrovna si zavazoval druhou botu, když zaslechl tichý hlas. „Někam se chystáš?“

Prudce zvedl hlavu a zadíval se do nádherných hnědých očí. „Potřebuju na vzduch,“ zachraptí. „Něco jsem provedl?“ optá se mladík. Jo!, vykřikne v duchu. Přijel jsi na prázdniny a naboural mi tak můj celkem, opravdu jen celkem, normální život. Avšak v odpověď jemu jen zavrtí hlavou.

Odvrátí se jako že už jde, ale chytí ho za rukáv. Patrickovo tiché: „Počkej prosím.“ ho spolehlivě přimrazí k zemi. Otočí se zpět k němu a zadívá se mu do očí. „Děje se něco?“ zeptá se. Cítí teplo jeho ruky a na klidu mu to moc nepřidává. „Já….,“ mladík bezradně trhne rameny. „Já… Odpoledne má přijít ten kurýr,“ vypadne z něj nakonec, ačkoliv to vůbec říct nechtěl. Chtěl…

Co jsi vlastně chtěl říct, Patricku?, ptá se sám sebe. Že tě ta událost u laptopu natolik rozhodila? Že chceš aby přitiskl své rty k tvým? Vždyť by se ti vysmál, že jsi až moc dětinský. „Neboj, za chvíli přijdu. Jen se potřebuju provětrat,“ ujistí ho Robert s lehkým úsměvem. Kdybys jen věděl, ty kluku, jak nádherně jsi teď vypadal s tím zasněným výrazem.

Jemně se mu vymaní ze sevření a vyjde před dům. Patrick se za ním chvilku dívá, ale pak zabouchne a vrátí se do obýváku, kde pokračuje v rozhovoru se svým otčímem. Jak by se na to asi tvářili, kdyby zjistili, jak to mezi nimi jiskří. A že to jiskří se už nedalo popřít. Ať se o to oba snažili sebevíc.

 

Jen tak procházel ulicemi a bylo mu úplně jedno, že ho může vidět někdo z práce. Prostě potřeboval vypadnout, jinak… Jinak co, Robi? Jinak by se na něj vrhl rodiče nerodiče. Bože!, co se to se mnou děje, diví se v duchu. Nikdy by ho nenapadlo, že něco takového může cítit k bratrovi. I když je tak nevlastní, že kdyby pátrali v obou rodokmenech nenašli by ani jediného praprapraprappra a ještě hodně pra předka.

Pousměje se nad tou formulací. Nakonec skončí v jedné útulné restauraci, kde si může v klidu vypít kávu a uklidnit se. Po hodině a půl se vrátí domů. Za dveřmi ho čeká otec. „Kam ses tak najednou vypařil?“ optá se ho rovnou tak jak má vždy ve zvyku. Robert se pousměje. „Takhle se vítáš se synem?“ prohodí a přejde k němu. Se smíchem se obejmou a teprve potom mu Robert vysvětlí proč musel na vzduch. Samozřejmě že o Patrickově úloze v tom nepadlo ani slovo. „Jsem rád, že už jsem zase tady,“ prohodí Valter.

„To já taky tati. Ani nevíš jak moc.“

„Roberte, chtěl bych tě o něco požádat.“

Jen lehce nadzvedne obočí. „Mohl by ses věnovat Patrickovi. Ať si tady nepřipadá sám? Třeba s ním jít někam ven, pobavit se, třeba i do kina. Vím, že je mezi vámi velký věkový rozdíl, ale mohl bys to udělat ne?“

Věkový rozdíl v tom nehraje žádnou roli tati, pomyslí si, ale nakonec kývne. Ještě včera by tak snadno neustoupil. Co se to stalo během té noci? Byla u něj víla, která ho začarovala? Nevěděl. Jenže dneska ho viděl v jiném světle. Zaslechl zvonek. „Já tam dojdu,“ prohodí.

Otevře a zjistí, že je to poslíček z jejich firmy. „Dobrý den, jdu pro ten váš projekt. A mám se zeptat jestli už vám je lépe.“

Tak Roberte, teď ukaž jaký jsi herec, vyzve se. Ukázkově zakašle a nasadí zkroušený výraz. „Už je to trochu lepší, ale možná si na zítra vezmu dovolenou. Mohl byste to oznámit, prosím?“ Mladík snaživě přikývne. Páni, on mi to zbaštil. Rychle dojde pro flash disk, na kterém je celý projekt. Předá ji poslíčkovi. Ten s lehkým úsměvem odejde.

Robertovi spadne kámen ze srdce. Kde vlastně je ten Patrick?, napadne ho najednou. „Tati? Kde je Patrick?“ zeptá se, když se vrátí do pokoje. „Nevím. Asi šel někam ven. Ani jsem si nevšiml.“

Kývne. Rád by se vydal za ním, ale jaksi nevěděl, kam asi tak chodí. Pokrčí rameny a vyrazí do pokoje. Je rozhodnut dnes jenom relaxovat, protože celý víkend pracoval na té pitomé obálce. Sedne si tedy kupodivu ne k počítači, ale k psacímu stolu, přitáhne si knížku a začte se do ní.

Ani příliš nevnímá, co to vlastně čte. Poslední dobou se stále věnuje jen práci a na vlastní koníčky mu nezbývá čas. Nakonec si uvědomí, že ho kniha nudí. Zaklapne ji a opře se do křesla. Zavře oči. Připadá si jako by mu bylo šedesát a ne třiadvacet.

Ani neslyší to tiché klapnutí dveří a ještě tišší kroky. Až když ucítí na spáncích čísi dlaně, sebou trhne a prudce oči zase otevře. A hledí do hnědých hloubek svého mladšího, ale úplně nevlastního, bratr. Chce se narovnat, ale ty ruce jsou tak uklidňující a jeho mozek křičí, že potřebuje vypnout.

S očima upřenýma do těch jeho si vychutnává ten lehký dotyk. „Kde jsi byl?“ zeptá se, protože místností jiskří něco, co by asi nemělo. Je to tak silné, až se mu z toho krátí dech a srdce bije o něco rychleji.

Mladík pokrčí rameny. „Projít se. A urovnat si myšlenky.“

Nadzvedne obočí. „A co jsi zjistil?“ optá se zvědavě. „Že mi vlastně nevadí, že se matka znovu vdala.“ Tahle odpověď vyvede Roberta z míry. Nedá to však najevo. Mladík mu dál masíruje spánky a lehce se usmívá. V tu chvíli je naprosto neodolatelný.

Robert zvedne ruku a chytí ho za zátylek. Přitáhne si ho blíž. Patrick se nebrání. Hledí si zblízka do očí. „Co když jsem tě chtěl ráno políbit?“ zachraptí muž na židli. Mladík ani nemrkne. „To jsem pochopil,“ odvětí klidně. „A co když tě chci políbit i teď?“ vydechne a přitáhne si ho ještě kousek blíž.

Mlčí a jen mu hledí do očí. Robert si tu odpověď vyloží jako ano a překlene tu vzdálenost jejich rtů a políbí ho. Jemně, jako dotek pírka, přesto je v tom tolik vášně, až to Patrickovi vyrazí dech. Sedící mladík ho chytí za zápěstí a přinutí ho obejít židli. Ocitne se tak před ním a on si ho přitáhne do náruče.

Mladík ho obejme kolem krku a polibek se prohloubí. Zkoumají, hrají si s tím druhým. Robert opatrně vklouzne jazykem do jeho úst a vychutnává si ten dotek. Ponoří mu ruce do vlasů a začne zkoumat rysy jeho tváře. Líbá ho na rty, tváře, čelo. Patrick zakloní hlavu a on toho využije, aby přitiskl své rty na jeho hrdlo.

Pomalu se posouvá níž a níž až jeho narazí na lem trička. Cítí jak v něm pulzuje touha. Vykašle se na tričko a vrátí se k jeho ústům. Uchvátí je, dobývá a mladík se tomu poddává s ochotou. Pak i on vyrazí na malou objevnou pouť. Jazykem se nesměle dotkne toho jeho a Robertem projede doslova elektrický proud. To však není všechno. Patrick přesune rty níž, líbá hrdlo, pomalu rozepíná knoflíčky u košile, aby se mohl dotknout hrudi. Vezme do úst jeho bradavku.

Robert vzrušeně vydechne a cítí, že se mladík usmál. Přesune pozornost na druhou bradavku a rukou si stále pohrává s tou jež opustil. Pak se začne ústy a jazykem sunout níž. Polaská břišní svaly, zastaví se na provokativní hranici lemu jeho kalhot. Robert opět zasténá, ale přitáhne si ho blíž.

Hledí mu zblízka do očí a jejich rty se s každým jeho slovem lehce dotknou. „Hraješ si s ohněm,“ vydechne. Mladíkovi v pohledu zablýskne nezbednost a znovu ho políbí. Robert ho jednou rukou obejme kolem pasu a druhou ho začne hladit po zádech. Dlouhými, jemnými tahy, které způsobují, že se mladík v jeho náruči chvěje jako list ve větru.

Přestane ho líbat, jen si hledí do očí a Robert ho stále hladí. Vychutnává si to napětí, které mezi nimi jiskří, tu náhle intimní náladu. Už dlouho po nikom takhle netoužil. Jenže tenhle kluk dokázal něco neuvěřitelného. Dokázal si ho získat, uchvátit ho a přivést ho až na hranici vlastní touhy, která se stále zvyšovala.

Oba sebou trhli, když se ozvalo zaklepání na dveře. Patrick rychle Vyskočil, ale ještě mu věnoval jeden lehoučký polibek. Pak se přesunul opět za něj a opřel se o židli. Robert se prudce narovnal a pak zvolal „Dále.“

Do dveří strčil hlavu otec. „Jdeme s Rebekou ven. Napadlo nás, že byste mohli jít s námi,“ prohodí a ani se nepozastaví nad přítomností Patricka v Robertově pokoji. „Takový malý rodinný výlet,“ ušklíbne se ještě Valter.

Robert s Patrickem ne sebe pohlédnou a opět cítí jak jimi cloumá touha. „Proč ne?“ ozve se nakonec Patrick a Robert sebou mírně trhne s vyčítavým pohledem. To proto, že si uvědomil, že by měli celý dům pro sebe. Mladík na něj rozverně mrkne a vyrazí z pokoje společně s Valtrem.

Já to říkal, pomyslí si mimoděk, muž zůstavší v pokoji. Je to malej nezbednej rarach. Skřítek, je to. Přesto se zvedne a s lehkým úsměvem sejde dolů, připraven na rodinnou vycházku. To bude docela zajímavý, pomyslí si s humorem.

Moc se mu na ní sice nechce, ale přeci jenom sejde dolů. Tam už čeká Rebeka, jeho otec i Patrick. Jejich oči na okamžik splynou a oba si okamžitě vybaví tu intenzitu toho, co se mezi nimi před chvílí událo. Rychle od sebe odtrhnou pohled, aby to nebylo podezřelé rodičům a všichni společně vyjdou ven.

Vydají se do města. Robert se drží v povzdálí, sleduje rozverného Patricka, který vyvádí skopičiny. Náhle ho zamrzí to, co se mezi nimi událo. Je tak mladý. Nemůže si být jistý, co vlastně cítí nebo jakou má orientaci. Přesvědčoval sám sebe, že jakmile se mladík vrátí do internátní školy najde si nějakou dívku. A pak si uvědomil, že on nechce aby se tam vrátil. Ne snad proto, co se mezi nimi stalo, ale pro výraz jeho očí, kdykoliv o škole padne zmínka.

Všimne si, že si ho pozorně prohlíží otec. Rychle tedy nasadí úsměv a pozoruje dění kolem sebe. Na Patricka se raději nedívá. I když nakonec mu to nedá a opět se na něj zadívá. Zrovna stojí u květinářství a oči mu svítí jako lampičky. Robert počká až odejde a pak se sám zadívá co ho tak zaujalo. Pousměje se. Byla to nádherná bílo-žlutá orchidej v krabičce. „Roberte! Pojď už!“ zaslechne mladíkovo zvolání.

Vzhlédne a uvidí, že jsou už pěkně daleko od něj. „Už jdu,“ zavolá a rozběhne se k nim.

Patrick sleduje běžícího mladíka. Moc dobře si všiml jeho zamlklosti. Podívá se po matce s Valtrem. Oba jsou zahleděni jeden do druhého a ostatních si nevšímají. Využije toho a přejde k Robertovi. „Děje se něco? Jsi nějaký zamlklý,“ prohodí a lehce mu stiskne rameno.

Zachvěje se pod tím dotekem. S lehkým úsměvem zavrtí hlavou. „Nic neboj. Jen se trochu bojím, aby z toho nebyl problém v práci.“ Lháři! Ví, že lže, ale nechce mu říct pravdu. Proč by ho měl zatěžovat svými starostmi.

Usměje se a vezme ho kolem ramen. „Tak pojď, brácho,“ pronese dostatečně nahlas, aby to slyšeli i rodiče. Ty se na ně otočí a otec souhlasně kývne. Robert se zadívá na Patricka, který na něj upírá pohled, který má do bratrského hodně daleko. Ani on by nepřiznal, že ho ten dotek rozechvívá až po špičky prstů u nohou.

Nakonec to byl celkem příjemně strávení dne. Byli v restauraci, pak šli na bazén. To byl docela kámen úrazu, protože vidět Patricka jen v plavkách bylo něco, co Robert málem nestrávil a vybuchl potlačovanou touhou. Netušil, že druhý mladík je na tom velice podobně.

Domů se vrátili až velice pozdě. Sotva některý z nich položil hlavu na polštář usnul.

 

Takhle uběhl celý měsíc. I když Roberta už to unavovalo. Nebyl s nimi sice pořád, protože musel pracovat. A také dostal nový projekt, na kterém intenzivně pracoval. Někdy až do tří nebo do čtyř do rána. Příčin bylo dost. Nejhlavnější důvodem však byl Patrick.

Pořád mu lezl do hlavy, usmíval se tam na něj, škádlil ho. A pak se objevilo jeho svědomí a řeklo mu, že je mu pouhých šestnáct! Nějak se přes to nemohl přenést, i když cítil, že ho to k mladíkovi přitahuje. Podíval se na hodinky a zasténal. Zase tři ráno. Vypnul laptop, převlékl se a šel si lehnout. Nakonec ještě vstal a šel se osprchovat.

Jakmile otevřel dveře, zarazil se. Narazil totiž na toho, jemuž patřily jeho myšlenky. Na Patricka. A zase byl v rouše Adamově. Tentokrát Robert nasucho polkne, protože mu tělem projede vlna touhy, kterou se snaží zastavit.

Patrick na něj jen mlčky hledí a čeká. Tak trochu možná doufá, že k němu přijde a vezme si co nabízí. Jenže Robert tam dál stojí a jen si ho prohlíží. V tom pohledu je tolik touhy, až z toho mladíka zamrazí.

Starší z nich udělá krok dopředu, ale okamžitě se zastaví. NE! Roberte, ovládej se! Je mu teprve šestnáct, sám jsi to říkal. Chvíli se snaží přesvědčit sám sebe. A pak se zaklením „Seru na to!“ k němu přejde, skloní se a políbí ho. Cítí jak se mu tělem okamžitě rozlije úleva.

Ani Patrick nezůstává pozadu, obtočí mu ruce kolem krku a přitiskne se k němu. Robert udělá několik kroků dopředu a oni skončí ve sprše. Hladově mu přejíždí rukama po vlhkém nahém těle a ani se nesnaží bránit, když ho svléká. Najednou jsou oba nazí a sledují se dychtivými pohledy. „Tohle nemůžeme,“ vydechne nakonec Robert. „Já vím,“ přitaká Patrick a dál si ho prohlíží. Pak natáhne ruku a přejede mu po hrudi.

Robert ji však chytí a odtáhne. „Raději bys měl jít spát,“ vydechne namáhavě. Chce to ukončit dokud se dokáže ovládat. „Co když nechci?“ optá se provokativně Patrick. „Přesto jdi!“

Mladík mrkne. „Proč? V čem je problém?“

„Ty jsi ten problém, Patricku. Jen ty,“ vydechne. V těch neuvěřitelně modrých očích vidí, že mu ublížil. Mrzí ho to, ale přesto neustoupí. Takhle to bude lepší, přesvědčuje se. Patrick na to nic neřekne, ale vyjde ze sprchy, rychle se zabalí do ručníku a zmizí.

Robert za ním chvíli hledí, ale nakonec pustí vodu. Místo uklidňující koupele ho čeká ledová sprcha. Opře se čelem o kachličky a nechá na sebe padat ledové kapky. Věděl, že to přehnal, ale… Po deseti minutách vyleze ze sprchy a padne do postele, přesně tak jak vylezl. Úplně nahý. Nenamáhá se oblékat. Je rád, že zítra začíná víkend. Ještě dlouho nemůže usnout a hledí tupě do stropu. Přemýšlí o tom, co se odehrálo v koupelně.

Nakonec jeho unavená mysl sama převezme řízení a vypne mozek. Alespoň do stádia spánku.

Ráno se probudí jako první a je tomu rád. Rychle se oblékne a vykrade se z domu. Zajde do nedalekého města, koupí to co potřebuje a zase se vrátí. Pak tiše vklouzne do pokoje Patricka a položí krabičku na stůl. Pod ní ještě přidá krátký vzkaz.

 

Patricka probudí zvláštní vůně. Otevře oči a pootočí hlavu. Překvapeně vydechne, když uvidí na nočním stolku v krabičce nádhernou orchidej. Je bílo-žlutá přesně jako ta, na kterou se díval, když šli poprvé do města jako rodina. Vstane a opatrně ji nadzvedne a otevře, aby mohl přivonět.

Jeho pozornost přivábí kousek papíru, který se skrývá pod krabičkou. Zvedne ho a pousměje se. Omlouvám se za včerejšek,Robert.

Pitomec, uleví si tiše. Ozve se zaklepání na dveře. Srdce mu začne zběsile tlouct v naději, že je to Robert. Ve dveřích se však objeví jeho matka. „Ahoj, zlatíčko. Dnes jedeme s Valtrem někam k vodě, nechceš jet s námi?“ optá se. „Ani ne, mami,“ prohodí a doufá, že Robert měl stejný názor.

„Hm. Vy jste teda synové k pohledání, ani Robert nechce jet,“ prohodí. Patrick se v duchu ďábelsky ušklíbne. „A kdy se vrátíte?“

„Nevím. Asi dnes večer, nebo zítra ráno. To bychom vám, ale zavolali, abyste neměli strach.“

Mladík jen kývne. „Dobře,“ usměje se a matka vycouvá z pokoje. Takže ty zůstáváš doma, drahý bráško, pomyslí si. Tentokrát se nenechá tak lehce odbýt. Promyšleně vyčkával ve svém pokoji do chvíle, kdy uslyšel zvuk motoru Valtrova vozu.

Pak se s lehkým úsměvem na tváři vydal na průzkum zcela volného bytu. A jeho cíl byl jediný. Robert. Našel ho celkem snadno. Stál na verandě domu a hleděl kamsi do dáli (popravdě mohl vidět jen na protější dům, ale to už je vedlejší). tiše k němu přešel a (zcela nebratrsky) ho objal.

Trhl sebou, když ucítil ty ruce na svém těle. „Zahráváš si s ohněm,“ zašeptal skrz zaťaté rty. „Nevíš o mě zdaleka nic. Co když tě nemám rád?“ prohlašuje pevným hlasem, ale uvnitř se chvěje. Že by Patrick věděl, co to s ním dělá? Vždyť přeci nemůže vědět, že je gay, ne? Roberte, musel by být úplně pitomý, aby to nepoznal.

Oba jen mlčky stojí a vyčkávají, co bude dál. Nakonec jako první probudí Robert. „Patricku. Já… Já jsem gay. To jsi už musel poznat,“ prohodí a čeká na odpověď. Ta přijde v podobě polibku vtisknutého mezi lopatky. Zachvěje se. Pomalu se mu vyvine z objetí a zadívá se do těch neuvěřitelných očí. „Tobě je teprve šestnáct, šestnáct! Nemůžeš s určitostí říct, jaká je tvoje orientace. Na takovéhle závěry jsi ještě moc mladý. A navíc nemůžeme spolu nic mít. Jsme přeci z jedné rodiny, i když nás nepojí žádné krevní pouto. Rodiče by to asi nevydejchali.“

Avšak čím déle hledí do těch nádherných očí, které se lesknou touhou, tím více si uvědomuje, že to nejsou pořádné argumenty. „Tohle je jediné čím jsem si za posledních několik let jistý,“ šeptne Patrick a stoupne si na špičky. Robert s k němu skloní. Je tak maličký, pomyslí si. A tak křehký.

Pak si uvědomí, že stojí před verandou, maličko si Patricka nadzvedne v náručí a vejde do domu. Jakmile se za nimi zavřou dveře, už ani jeden z nich není schopen udržet na uzdě city, které jim ovládají celé tělo a mysl.

Robertovy rty se vášnivě přisají na ty Patrickovy a v tu chvíli je oběma jedno, co by na to řekli ostatní. Protože přiznejme si, že moc lidí by tohle asi neschválilo. Přeci jen byli rodina, ač bez krevního spojení. Avšak všechny tyhle „problémy“ hodili oba v tuto chvíli za hlavu a vychutnávali jen blízkost toho druhého.

Robert se jemně prodral skrz hradbu bílých zoubků a špičkou jazyka se jemně dotkl té Patrickovi. Mladík v jeho náruči zasténal a přitiskl se k němu blíž. V tu chvíli, už věděli, že to co se za okamžik stane je neodvratitelné. I kdyby venku padaly trakaře, nebo se Bůh snažil zem zničit potopou.

Tmavovlasý mladík se na chvíli odtáhne a zadívá se do tmavých očí. „Tohle je poslední šance couvnout, Patricku. Jestli nechceš, aby se stalo, co se stane, když budeme pokračovat, tak teď hned odejdi,“ šeptá. Patrick se jen usměje a znovu ho políbí na rty. „Ale já to chci,“ odvětí a přitáhne si ho blíž. „Ani nevíš jak moc.“

Robert tedy kývne a vezme ho s nekonečnou něhou, kterou by u něj čekal jen málokdo, do náruče. Opatrně s ním stoupá do schodů, protože by nerad se svým nádherným „nákladem“ upadl. Konečně dorazí do jeho pokoje, kde ho pomalu položí na postel.

Jejich oči se opět střetnou a oba cítí, že teď už je pozdě na cokoliv. A tím spíše na návrat do starých kolejí. Posadí se vedle něj a skloní se k němu. Lehkými polibky začne zasypávat celou jeho tvář, hrdlo a nakonec i hrudník (jak z něj sundal triko se mě neptejte, protože to nevím a on sám to také nevěděl.

Několik minut se jen lehce hladili, něžně zkoumali tělo toho druhého. A z toho všeho, z něhy, ale i vášně nakonec vzniklo něco, co ani jeden z nich nezažil. Bylo to milování. Něžné, dlouhé a přesto plné vášně a touhy.

 

Leželi si jen tak v náručí, oba dokonale spokojeni, a Patrickova hlava spočívala na Robertově rameni, které mladík lehce políbil, aby upoutal jeho pozornost. Povedlo se, protože Robert na něj upřel oči. „Ano?“ zeptá se s lehkým úsměvem a políbí ho na špičku nosu. „Nic. Jen jsem ti chtěl říct, že…,“ odmlčí se a náhle je z něj zase šestnáctiletý kluk, který se dostal do prekérní situace.

Roberta jeho červenání pobaví, ale rozhodne se ho netrápit. „Chtěl jsi říct, že to bylo nádherné, neskutečné jako nějaká mystická vize, kterou jsi ještě nezažil?“ optá se. Mladík udiveně kývne. „Jak to víš?“ šeptne. Robert se k němu skloní a lehce mu přejde jazykem přes spodní ret, a pak se mu zadívá zblízka do očí. „Protože přesně to samé cítím já.“

Patrickovy oči se rozzáří nekonečným ohněm a on ho dokáže jen fascinovaně pozorovat. Je tak nádherný. Jeho vlasy, pokud je to ještě možné, jsou ještě rozcuchanější než normálně, tváře mu stále hoří dozvuky milování. Robert si s oslepující rychlostí cosi uvědomil. A to cosi, bylo to, že se do Patricka zamiloval. Naprosto neplánovaně, hluboce, ale také bez budoucnosti.

Mladíkovi neujde ten zvláštní svit v Robertových očích. Chce se na to zeptat, ale nakonec v sobě nenajde odvahu. „Ještě jsem ti nepoděkoval za orchidej,“ zašeptá a vrátí tak Roberta zpět na zem. Usměje se na něj. „Já myslím, že tohle bylo víc než poděkování. A navíc za ní nemusíš děkovat.“

„To byl ten důvod, že?“

„Cože?“ naprosto nechápe Robert.

„Včera v koupelně. Důvod toho, žes mě poslal do postele. Ten důvod byl můj věk, že? To že jsem moc mladý, jak jsi řekl dnes na verandě.“ Robert neodpoví, protože odpověď je jasná. Místo toho ho lehce políbí a přitáhne si ho blíž. Patrick se mu stulí do náruče a za chvíli spí.

Robert ho lehce hladí po zádech a uklidňuje tak sám sebe. Nechtěl, aby to takhle dopadlo. Nechtěl se takhle zamilovat. Jenže už se stalo a on toho ani  v nejmenším nelitoval. Ba naopak, hodlal si to užít až do konce.

Náhle ho píchne u srdce při představě, že se za necelý měsíc musí Patrick vrátit do internátní školy, tak dalek od něj. Ještě chvíli nad tím přemýšlí a nakonec usne také. Probudí ho až vrnění mobilního telefonu. „Co se děje?“ zašeptá ospale Patrick. „To nic. Jen hezky spinkej dál. To byli jenom naši. Prý přijedou až zítra.“ Políbí ho do vlasů a mladík se k němu opět stulí. Za chvíli už opět spí.

 

Své city jeden k druhému dokázali skrývat čtrnáct dní. Rodiče nyní často někam jezdili, asi si chtěli užít trochu svobody a oni tak měli možnost více se poznávat. Robert už v Patrickovi dávno neviděl toho rozmazleného kluka. A Patrick v Robertovi zase chlapa, co se mu vetřel do rodiny. Ba právě naopak. Blahořečil osudu, že mu „přihrál“ takového bráchu. Jen představa návratu do internátu tuhle idylku kazila.

 

Jemně hladí spícího mladíka. Ten je k němu otočen zády. Ani neví, jak poznal, že je vzhůru. Možná podle lehkého brnění, které Patrickovi probíhalo po zádech. „Patricku?“ zašeptá a mladík se chtě nechtě otočí. Roberta zarazí vyděšený výraz v jeho očích. Okamžitě ho otočí celého a přitáhne si ho k sobě. „Co se děje?“ zašeptá a snaží se ho hlazením po zádech uklidnit.

„Já… Já se nechci vrátit do internátu,“ vypadne z něj nakonec tak tiše, že se Robert musí předklonit, aby ho slyšel. „Proč? Šikanují tě tam, vyhrožuje ti někdo, jsou na tebe zlí?“ dožaduje se odpovědi. „Ne, to ne. Jen… Používají tresty, které nejsou moc příjemné,“ vysouká ze sebe. „Například?“ ptá se se zlou předtuchou Robert.

Patrick zřejmě pochopí a rychle zavrtí. „Nemá to žádný sexuální podtext. Jen se prostě snaží studenty zdeptat, vyděsit je, aby už nezkoušeli vzdorovat.“

„I tebe takhle ‚trestali‘?“ zeptá se napjatě. Mladík přikývne. „Všiml sis někdy těch jizev na mém pravém kotníku?“ Robert jen kývne. „Tak to mám z jednoho takového trestu. Celý týden, už ani nevím proč, jsem musel na pravé noze nosit železnou pětikilovou kouli.“

Robert na něj nevěřícně hledí. „Patricku to je vtip, že?“ zeptá se velice tiše. Zavrtí hlavou. „Bohužel ne,“ vydechne. „Proč jsi to neřekl Rebece? Určitě by tě tam už neposílala.“

„A ukázat jí jak jsem ve skutečnosti slabý?“ šeptá. „Nevadilo mi to. Dokážu se tam o sebe postarat. Ale už tam nechci. Ne potom, co jsem poznal tebe. Nikoho tam nemám, nikdo mě tam nemá rád. Až ty,“ do očí se mu nahrnou slzy.

Robert hledí do těch prosebných očí a přitáhne si ho k sobě. Jemně slíbe ty hořké důkazy jeho trápení. „Přísahám, že se tam letos už nevrátíš,“ ujistí ho a přitiskne si ho blíž. Patrick se ho drží jako tonoucí stébla.

Zaslechnou jak dole klaply dveře a oba se posadí. Robert mu ještě setře slzy a usměje se. „Půjdu si s nimi o tom promluvit hned, ano?“ políbí ho na špičku nosu. Mladík jen přikývne a také se maličko usměje.

Rychle se oblékne a sejde dolů. „Ahoj,“ prohodí k přichozivším rodičům. Ti se tváří až neobvykle vážně. „Chtěl bych s vámi mluvit.“

„To mi s tebou také. Ale nejdřív vyslechneme tebe,“ ozve se otec. Robertovi se to nějak nechce líbit. „Mám na vás jen takovou prosbu. Nechci, aby se Patrick vrátil do internátu. Má tam hrozné podmínky a nelíbí se mu tam.“

„Jistě,“ vyhrkne Rebeca. „Jak bys také mohl chtít, aby se tam vrátil, když si s ním užíváš v posteli, že?“ zaječí hystericky. „Cože?“ zamrká mladík a trochu zbledne. Otec mu podá jakousi obálku. Otevře ji roztřesenýma rukama a zadívá se na obsah. Málem se z toho co vidí pozvrací.

Je tam asi pět fotek. A na každé z nich je on a Patrick. A vždy je to on, kdo vypadá, že si vše bere násilím. Na každé té fotce vypadá Patrick jako nevinná oběť, která se jen snaží bránit. „Co to…,“ zašeptá, ale nedomluví, protože zaslechne kroky. Otočí se a očima se střetne s Patrickovým nechápavým pohledem.

Nestihne se ani nadechnout, když už se k němu řítí Rebeca. „Chuďátko moje,“ vzlykne. „Proč jsi nám nic neřekl? Proč ses nám nesvěřil? Kdybych věděla, co je to za zvíře nikdy bych tě s ním tady nenechala.“

Patrick se stále tváří naprosto nechápavě. Robert k němu přejde a natáhne ruku s fotkami. Mladík se matce vyvine z objetí a vezme je. Sotva se podívá na první zbledne jako ten papír a naprosto vyděšeně se zadívá na Roberta. Tenhle pohled si však Valtr vyloží naprosto jinak. „Zklamal jsi mě, synu,“ prohodí směrem k Robertovi. „Netušil jsem, že jsem tě tak špatně vychoval. Sbal si věci a do dvaceti minut, ať jsi pryč.“

Robert na něj smutně hledí. „Je vidět, že mě vůbec neznáš, tati,“ prohodí. „A s tím balením. To není nutné. Půjdu hned,“ ujistí ho a vydá se ke dveřím. Tam se však ještě otočí a zadívá se na Patricka. „Nemáš k tomu, co říct?“ zeptá se velice tiše.

Mladík skloní hlavu. Náhle je to opět ten šestiletý chlapec, který stojí ve třídě, jejíž žáci na něj upírají nadřazený pohled a on tam stojí neschopen říct jediné slovo. Zvedne opět hlavu a očima Robert prosí ať neodchází. Ten však jen pokrčí rameny a jen jeho pohled vypovídá o tom, jak moc ho to bolí.

Patrick stojí asi dvě minuty jako by vrostl do země. Pak se však prudce pohne a rozběhne ke dveřím. „Roberte!“ vykřikne zoufale, ale už ho nikde nevidí. Odešel. A nechal za sebou jen jeho prázdné srdce.

Mladík se vrátí do domu se sklopenou hlavou. Oba rodiče si ho nechápavě prohlížejí. „Ty fotky lžou. Teda jen v něčem,“ začne tiše. „Miloval jsem se s Robertem, to nebudu popírat. Ale dělal jsem to dobrovolně. Nic si na mě nevynucoval násilím. Valtře, pokud jsi schopný odsoudit svého syna jen proto, že je homosexuál, pak jsi ho nikdy neměl rád. A ty matko,“ zadívá se na zkoprnělou Rebeku. „Nikdy jsi mi nebyla dobrou matkou, která by mi dala lásku. Ve chvíli, kdy jsem mohl nastoupit do školy, jsi mě odložila do internátní školy a brala si mě jen na prázdniny. Přesto tě mám rád. Ale Roberta víc,“ ukončí svůj monolog a odejde do tmavé noci.

Rebeka i Valtr za ním naprosto zkoprněle hledí, ani jeden z nich neschopen reakce.

 

Patrick až do brzkého rána bloudí městem a snaží se Roberta najít. Jenže naprosto bez úspěchu. Nakonec zajde do jeho práce, ale ani tam není. Dozví se, že ho prý vyhodili, protože ho měl údajně zdiskreditovat. Patrick jim to od plic všechno vysvětlil, a pak odešel.

Nakonec zašel do jedné tiskařské agentury. Nechal si asi dvěstěkrát vytisknout plakáty s nápisem: Roberte vrať se mi. Patrick a ty pak rozvěsil po městě. Pak se vrátil domů, kde nikoho nenašel. Jen vzkaz. Šli jsme hledat Roberta.

Hořce se usmál. Na to už je nyní pozdě, pomyslí si smutně a zaleze do pokoje. Je v pokušení pustit si Linkiny, ale pak si vzpomene, že přesně to udělal v první den, co přijel. A okamžitě ho to zavede do vzpomínek na Roberta.

 

Probudí se celej rozlámanej. Kde to jsem?, napadne ho jako první. „Teda tys jí včera měl pěknou,“ ozve se kdesi nad ním hlas jeho přítele Marka. Zasténá, když si uvědomí, co se stalo. Sotva odešel z domu zamířil do nejbližší hospody, kde se ztřískal pod obraz. Nějakým zázrakem se dopravil až sem a u dveří kamaráda se parádně vyzvracel. To bylo poslední co si pamatoval. „Co jsem ti včera vyžvanil?“ zeptá se obezřetně.

„Úplně všechno. Dost v tom lítáš, brácho,“ prohodí a Robert ztuhne. „Proč jsi mě sem tedy vzal?“ zeptá se. „Tak za prvé: jsi můj kámoš, zadruhé: to že jsi gay už nějaký ten čas vím, zatřetí: na tom špuntovi ti záleží a nakonec začtvrté: nejste v pokrevním vztahu tak v čem je problém?“

Robert otevře ústa v němém úžasu. „A sakra,“ vysype ze sebe. „Já bych to zase neviděl tak vážně. Ale domů se zřejmě vrátit nemůžeš, co?“ zašklebí se na něj. „To teda nemůžu. A navíc mě vyhodili z práce.“

„Tak tím bych si nebyl zas tak jistej, brácho.“

Překvapeně mrkne. „Co tím jako chceš říct?“ optá se tiše. „Že jsi sem přitáhl jednu tu fotku. Trochu jsem se na ní mrknul a zjistil, že je to dost odfláknutá fotomontáž. Tak jsem to šel ukázat do tý tvojí agentury. Tam mi řekli, že tam byl ten mladík z fotky a dost jim to vytmavil. Prý ti mám vyřídit, že místo máš zpět a i to že se našel viník.“

Robert nevěří vlastním uším. „Potřebuju sehnat nějaký podnájem, pomůžeš mi?“ optá se nakonec místo toho, aby se divil. „Jasně. Zrovna tady mám inzertní noviny. Kupuju je už jen ze zvyku,“ prohodí a podá mu je.

Vyhlídne si hned několik podnájmů, na které zavolá. Nakonec se dohodne jen s jedním z majitelů, že se přijde na byt podívat. Není to náhoda. Ten byt je totiž ve stejné ulici, ve které bydlel s rodiči. Aspoň bude moci Patricka sledovat zpovzdálí. „Jo a jen tak mimochodem, kámo,“ vyruší ho ze zamyšlení Markův hlas. „Měl by ses jít provětrat,“ prohodí a spiklenecky na něj mrkne.

Cože?!, podiví se v duchu. Jenže hlavu má jako střep, tak to uzná za celkem dobrou radu. Sotva otevře vchodové dveře, uhodí ho do očí obrovský žlutý plakát, na kterém ještě větším písmem stojí: Roberte vrať se mi. Patrick Naprosto nevěřícně na to hledí a neví co si myslet. Ale to už ho nohy samy nesou zpět před dům, kde Patricka poprvé spatřil.

Nerozhodně stojí venku a hledí na zavřené dveře. Náhle ho opustí veškerá odvaha. Věděl, že Patrick s tím nemá nic společného. Jen ho zamrzelo, že nebyl schopný se ho zastat. Nakonec se s povzdechem obrátí k odchodu. Zastaví ho až tiché: „Roberte?“

 

Patrick ležel na posteli a jen zíral do stropu. Nevěděl, co přesně to bylo, to co ho donutilo vstát a přejít k oknu. A ve chvíli, kdy lehce odhrnul záclonu, už ho to ani nezajímalo. Dole na chodníku stál Robert a hleděl na zavřené dveře.

Neváhal ani vteřinu a rychle seběhl dolů. Rozrazil dveře ve chvíli, kdy se chystal odejít. „Roberte?“ zašeptá a odcházející mladík se zastaví. Patrickovi buší srdce až někde v hrdle, ale přesto tam dál stojí a čeká jestli se otočí.

Otočí. Jejich oči se střetnou. Oba mlčí. Ticho nakonec přeruší Patrick. „Já… Vím, že jsem se choval jako ten největší zbabělec a není na to omluva, přesto bych tě chtěl poprosit o odpuštění. Chtěl jsem tě najít a omluvit se už včera, ale zmizel jsi tak rychle, že jsem to nestihl. Já… Prostě jsem se vyděsil. Vyděsil jsem se toho, že to prasklo takhle, že jsme to nebyli my, kdo to rodičům řekl.“

Udělá váhavý krok dopředu a pokračuje ve svém proslovu. „Chci ti jen něco říct. Pokud to z nějakého důvodu nepochopíš, nebo už ti na mě nezáleží, pochopím to a vrátím se na internát. Říct ti to ale musím. Bude to znít otřepaně, já vím, ale nevím jak jinak vyjádřit to co cítím. Miluji tě. Snažil jsem se tomu bránit, ale nešlo to a prostě se to stalo. A proto tě teď prosím. Vrať se domů. Vrať se ke mně.“

Robert ho beze slova sleduje. Neví co říct. Stále se cítí zraněný, podvedený. Ale ty jeho oči. Kradou mu srdce kousek po kousku a přivlastňují si ho. Patrick si jeho mlčení vyloží jako zápornou odpověď a pomalu se otáčí. Snaží se ovládnout třas, který ho rozechvěl. Prostě se vrátí ke svému starému životu, jakkoliv ho nenávidí.

Stihne však udělat jen několik kroků. Zezadu ho obejmou silné paže a na uchu cítí jeho horký dech. „Mám pocit, že mám něco přivázaného tady dole, pod levým žebrem, a to něco vede do tvého srdce. A jestli odjedeš do internátu to něco se utrhne a já tady vykrvácím,“ šeptá mu do ucha a Patrick cítí jak se celý chvěje. „Miluji tě, Patricku,“ pronese prostě a otočí ho k sobě, aby mu ukázal, že to myslí vážně.

Mladík se skrz slzy usměje a obejme ho kolem krku. „Děkuji,“ vzlykne mu do ramene a on ho lehce pohladí po zádech. „Já děkuji tobě,“ usměje se a políbí ho na špičku nosu. Pak ho chytí za ruku a vede ho do domu.

 

Několik následujících dní chodil Robert kolem svého otce jako po špičkách. Oba byli tvrdohlaví a ani jeden nechtěl ustoupit. Patrick do internátní školy nakonec neodjel. Nastoupil na školu v místě svého bydliště. Mrzelo ho, že spolu stále ještě Robert s otcem nemluví. To se však změnilo. Nakonec to byl Valtr, kdo se přišel svému synovi omluvit. Zaklepe na dveře jeho pokoje. „Roberte?“

Mladík, který sedí opět u počítače, se na něj otočí. „Ano?“ optá se. „Já… Přišel jsem se ti omluvit i za Rebeku. Měli jsem reagovat jinak, ale Rebeka byla tak rozrušená. I mě to vyvedlo z míry. Pochop, netušil jsem, že jsi gay,“ trochu vyčítavě se na něj podívá. „Možná proto, že Patrick byl první, vlastně druhý, člověk, který to věděl,“ odvětí. „Prostě se ti omlouvám, synu. Měl jsem ti věřit. Měl jsi pravdu, neznal jsem tě. Ale byla to částečně tvoje vina. Měl jsi mi svěřit své tajemství.“

„A k čemu by to pomohlo?“ optá se s trochu jízlivým pohledem. „Možná bych tě potom více pochopil a uvědomil si, že bys nebyl ničeho takového schopný,“ prohodí a podívá se na něj téměř prosebně. Robert se pousměje. „To už by stačilo. Omluvil ses mi a to stačí,“ vyhrkne a vstane. Přejde k otci a obejme ho. Ten si nahlas oddychne a jeho objetí opětuje.

Robert zabloudí pohledem ke dveřím, kde stojí usmívající se Patrick, který se vrátil ze školy. Rychle otce pustí, což mladíka ve dveřích evidentně pobaví. „Ehm.. Tati. Mohl bych tě poprosit o…,“ výmluvně mávne rukou ven. Ten okamžitě pochopí a diskrétně se vypaří.

Tmavovlasý muž se podívá ke dveřím. „Pojď sem,“ zakývá ukazovákem a smyslným pohledem ho láká k sobě. Patrick neodolá, přejde k němu a obejme ho kolem krku. „Ano?“ zašeptá a lehce ho políbí na hrdlo. Robert se k němu skloní. „Zítra bude hotový ten náš byt. Můžeme se tam hned nastěhovat,“ zaševelí mu do ucha a on se usměje. „To je skvělé,“ prohodí a stoupne si na špičky.

Robert se usměje a políbí ho na dychtivé rty. „To nejlepší,“ šeptne. „A jen kvůli tobě,“ usměje se ještě, než z něj sundá i poslední kousek oblečení.

 

 

Just because of you, I’m cry in sadness

 

Give it one more try and I’ll do the same

 

Just because of us, I feel like I’m dyin

 

So I’m begin you, wantin you, callin you

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V povídce byl použit text z písně Just because of you od skupiny US5.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ty kokos

(Eli, 12. 6. 2011 18:12)

takyto typ poviedky citam prvy krat ale je to uzasne..

wau

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 28. 2. 2011 0:36)

tak to nemám slov...len by ma zaujímalo, kto bol taký zlomyseľný...inak krásna poviedka

teda....

(Wendy, 22. 2. 2009 12:14)

tohle mě teda posadilo (naprosto úpřímně).

Skvělá povídka se skvělým dějem;-)...tenhle kousek se zařadil do sbírky mých nejoblíbenějších ;-)...
...

*smích*

*zírá v úžasu*

(E..., 24. 6. 2008 21:51)

tak dobře. další kousek, kterej se zařadil k mym oblíbenym. a stačilo pár odstavečků, protože ta úžasná laťka, kterou sis nasadila, vydržela až dokonce. no možná bych měla přidat, že jo? xD ok, dobře. čím dýl sem četla, tim lepší to bylo. úžasně krásná věc ^^

Tohle

(Nex, 21. 6. 2008 1:42)

bylo moc a moc zajímavý a tak pěkně hloubavě jsi se snažila zpracovat to téma.. Vyznělo to přesně tak, jak jsi chtěla. Nezvratný osud nakázal a láska se nedá "přestat". Co se stalo, s tím se musí všichni vyrovnat. A tak to má podle mně i být. Myslím ve skutečném životě. Co záleží na světu, když jde o lásku? Jen svět by měl být natolik taktní, aby si jí aspoň tiše nevšímal, když už ji neuznává... Vždyť svět je tvořen lidmi - a kdože se to právě zamiloval?

Nehledě na to, že konkrétně takovéhle "rodinné překážky" jsou skutečně ta nejnešťstnější náhoda, i když by se bez ní nejspíš nepoznali, nemyslím si, že v lásce záleží na okolnostech "rodu, původu a krve", ať jsou jakékoli. Vážně ne (pozor! NIKDY jsem nebyla zamilovaná...je to ode mně čistě rozumová úvaha).

pozdě ale přeci :D

(LowE, 23. 5. 2008 21:15)

moc děkujííí :) nebudu tu ty díky rozvádět, prostě.. :) víme o čem mluwím, momentálně tedy píšu :)

moc dobře víš že vztah bratr a bratr, i když nevlastní žeru :D možná to vypadá blbě ale je to tak :D je to zasazený do rodinnýho prostředí a to je vždycky uplně k sežrání.. teda pro mě :D :) kamarádi k tomu taky patří :D Marek forever :D

prostě shrnuto, podrženo skvělý :) a vůbec nejsem úchylná :D

.............

(Jane, 9. 5. 2008 22:44)

bože uá nemá slov to bylo úžasný. Patricka jsem si oblíbila hned od začátku. Moc se ti to povedlo bylo to dokonalý.

P.S.:

(Fussi-chan, 29. 4. 2008 15:55)

Chííí... je tam chybka XD to chtěl vážně není dvakrát XD ale na to jste snad přišly samy... XD

Yuiko?

(Fussi-chan, 29. 4. 2008 15:54)

Medlánky???? Brno - Medlánky??? Hlásí se Řečkovičák!! XD Kontakty kontakty!!! XD

A ta povídka je nádherná! Vážně... Kouzelná a plná citu... připoměla mi jeden kraťoulinký textík, jenž se před časem objevil na okraji jednoho sešitu:

Jen kvůli tobě, moje hvězda dávno nesvítí,
to kvůli tobě, rozpadá se moje srdce v prach,
to tys mi říkal - každé srdce lásku ucítí,
ty za to můžeš, že prvně pocítil jsem strach.

Je to tvá vina, teď slunce přestalo hřát!
chtěl chtěl jsem ti říkat...
Zas umím mít rád.

Supeeer

(Yuiko, 29. 4. 2008 11:56)

To bylo úžasný!!!Já sem si tu povídku chtěla přečíst už včera,ale normál se nám zase nějak porouchal net a mě to nešlo přečíst.Ani ta druhá,na kterou jdu teď XD Jo a normálně nám včera v celý načí ulici a vlastně v celých Medlánkách (tam bydlíme XD) vyhodili pojistky my byli asi 5 minut úpa po tmě.A já se nemohla dívat na Bleach (anime seriál).No ale co se vykecávám,super povídka!!!!!

Dlouhé

(Kat, 28. 4. 2008 22:27)

ale perfetkní. Libila se mi povídka i prostředí, nápad i zpracování. Hezky jsem si před spánekem početla a zítra se vrhnu na tu další.
Trošičku lituji, že nevím kdo to udělal, ale zasloužil by pořžádně vymáchat v louži. Děs, ale bylo to pěkné jako ho Patrick začal nejdřív trápit a jak obrátil pak o 180 stupňu. A na plné pecky Linkin park bomba i kdy Numb je zrovna tiché nebo je to tim, že já si to pouštím tiše?
Jo libila se mi. Dík

= )

(Neli, 28. 4. 2008 20:13)

jj moc hezký! Tohle párování se mi vždy líbí. Zvlášť reakce rodinky =D i když já bych se ho teda aspon pokusila vyslechnout. Je to přece jeho syn! Ale je to dobrý!

...............

(teressa, 28. 4. 2008 16:13)

pane boze este teraz to rozdychavam....bolo to proste super*slint*akosi mi cely cas tiekli slinky,ale to vobec nevadi-ja ten stol milerada utriem 80) no ale rychlo dodaj cosi dalsie!!!

*_*

(k-katti, 28. 4. 2008 15:00)

uááá, ty más chceš zabít!!! xD tohle mi taaak vyrazilo dech ^^ ... bylo to moc pěkný (mimoto úplně zbožňuji párování bratra s bratrem... je to něco zakázaného xD a tudíž dokonalého a sladkého- když v tom není násilí xD)
Heh, ani se nedivým Valtrovi, že tak na syna vyjel xD já bych dostala pomalu infarkt, kdybych se to dozvěděla takovýmhle způsobem...
He he a Patrik s Robertem tady byli úplně úžasní... ta provokace... byl dobrý nápad xD... he he, nejlepší to bylo s tím olejem- nechtěla bych xD, ale líbilo se mi, jak se dávali postupně dohromady ^^ roztomilý...