Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Láska na druhou

1. 11. 2009

„PŘIJELA POUŤ A LIDÍ PROUUUUUUUUUUD…,“ vyřvávaly reproduktory na celé náměstí známou hitovku od Karla Gotta, která na žádné pouti prostě nesměla chybět.

Muž opírající se o zábradlí jedné z atrakcí se nostalgicky usmál. Ani nevěděl co ho přimělo sem jít. Nebyl na pouti už od svých… No prostě dlouho.

A teď tu stál, pozoroval lidi kolem a přiblble se usmíval. Vzpomínal na to, jak v osmnácti na poutích balil holky, střílel pro ně na střelnici růže a kupoval perníková srdce. Ach ta sladká puberta, usmál se.

Uvažoval nad tím, že by se na nějaké atrakci svezl, ale nakonec to zavrhl. Přeci jenom ve svých třiceti na to byl už poměrně starý. I když viděl starší co se vesele vozili na autodromu. Jenže vždycky byli ve dvou. A on tu byl sám, takže by to ani nemělo cenu.

„Pojďte vážení a milí, dospělí i děti, kupujte žetony na galaktickou jízdu centrifugy. Pojede se nová jízda, dámy a pánové, tak neváhejte a poleťte s námi.“

Mimoděk k tomu obřímu kolu otočil hlavu. „Svezete se taky?“ zaslechl za sebou rozesmátý hlas. Otočil se a pohlédl do očí nejkrásnější bytosti jako kdy viděl.

„Prosím?“ vysoukal ze sebe, protože si nebyl jistý, zda ten éterický skřítek mluví opravdu k němu.

„Ptal jsem se, jestli se svezete taky,“ prohodil vesele, usmál se a do pusy strčil další kousek cukrové vatry, kterou třímal v ruce.

Zavrtěl hlavou. „I kdepak. To by moje staré kosti nemusely přežít,“ odvětil lehce ironickým tónem, kterým se pokusil to všechno zlehčit.

Ten éterický skřítek, ve skutečnosti mladík v černých džínech a pestrobarevné košili, si ho přeměřil hodnotícím pohledem. „To si nemyslím,“ odvětil a vesele odhopkal k atrakci, na kterou ho lákal.

Adam, tak se muž jmenoval, stál na místě jako přimražený. Udiveně sledoval, jak ten mladík hbitě běhá od jedné kabinky ke druhé a vybírá žetony. Takže komediant, pomyslí si.

Okamžik sledoval tu obří věc, která se točila stále rychleji. Už při pohledu na to mu žaludek dělal kotrmelce. Při představě, že by si do toho měl sednout… Přesto to bylo lákavé. Pohled mu padl na mladíka, který se opíral o zábradlí u atrakce, a ze své zvýšené pozice hleděl do davu.

Tmavě hnědé vlasy s moderními žlutými proužky mu cuchal vítr, černé oči zářily radostí a z rysů tváře čišela naprostá spokojenost. Nedokázal od něj dotrhnout zrak. Jeho svěžest byla tak zřejmá, až z toho bolely oči. Snažil se odhadnout, kolik mu asi je.

Náhle se mladík otočil Adamovým směrem a jejich oči se na dlouhou dobu střetly. Hodnotili se, odhadovali jeden druhého. A pak mladší z nich zvedl ruku a vesele mu zamával. Adam chvíli váhal, ale pak také zvedl ruku a lehce mávl.

 

Přestal mu věnovat pozornost a přešel ke střelnici. Když už tu byl, chtěl přinést něco své malé neteřince, dcerce svého bratra. „Pojďte, pane, vystřelte růži pro svou přítelkyni, manželku, či dceru,“ vyzývala ho atraktivní bruneta s lehkým úsměvem.

Adam jen zavrtěl s úsměvem hlavou. „Ani jedno z toho nemám, ale vystřelil bych něco pro svou neteř. Jenže nevím co,“ pokrčil bezradně rameny.

Žena se otočila a rozhlédla se po střelnici a věcech, které nabízela. „Kolik je neteřince let?“ optala se.

„Tři roky,“ prohodil a uvědomil si jak ten čas letí. Bylo to sotva pár dní, co držel malou Klárku v porodnici v náručí. Nebo snad ne?

„Hm,“ zamumlala a poklepala si zamyšleně na bradu. „Co takhle nějakého plyšáčka či laskominku? Nebo jen růžičku pro radost?“

Chvíli si prohlížel, co kouty střelnice nabízejí a pak si poručil pět broků. Vyhlídl si takového malého plyšového pejska. Byla to maličkost, ale věděl, že Kamilce tím udělá radost. Bude vědět, že na ní strejda Adam myslel. Na okamžik si uvědomil, že on vlastně bude vždycky jenom strejda, ale tu myšlenku rychle vymetl z hlavy.

Nepovedlo se mu pejska vystřelit na poprvé, to by bylo až moc pěkné. Ale když už si bral druhou várku pěti broků opět za sebou vesele uslyšel. „Dostanu taky něco?“

Téměř sebou trhl, ale odolal. Co se ten kluk pomátl? Otočil se k němu a znovu se v něm zastavil dech. Kolik mu asi je?, pomyslel si. Nejdřív chtěl být nepříjemný, ale nakonec si řekl proč ne?

„A copak by jsi chtěl?“

Mladík mrkl na ženu za pultem a ukázal na obrovskou růži. Byla nádherná a stála na osmi špejlích. Byla to výzva a on to věděl. Holt bude mít střelnice dneska velké tržby.

Požádal o deset broků a chystal se jí vystřelit. Nedělal si velké naděje, že ji vystřelí, ale proč to nezkusit. Cítil na sobě pohled toho kluka, který si ho prohlížel od hlavy k patě. Už jen ten pohled ho rozpaloval do morku kostí.

Soustředil se na růži před sebou. Spotřeboval všech deset broků, ale růže stále na čtyřech držela. Řekl si o další. Zítra ráno toho bude litovat, ale dnes to byla výzva, kterou hodlal zvládnout. Kytka se však zarytě držela svého stanoviště už jen na jedné špejli.

„Jestli si koupíte ještě pět broků, dám vám tu kytku ať už jí trefíte nebo ne,“ slitovala se žena, která to celé pobaveně pozorovala. Mladík na ní zpoza muže rozverně mrkal. Poznala na něm, že se mu ten mladý muž líbí. I jí přišel sympatický, jak tak bloudil osaměle po tom humbuku.

Nakonec její krok milosti nebyl potřeba, protože se mu podařilo poslední špejli skolit. Vítězoslavně se otočil k mladíkovi, který už tam nestál. Zmateně se podíval na ženu, která se jen lehce usmála.

„On je takový šprýmař. Musíte si ho najít sám, abyste mu tu růži dal,“ vysvětlila mu.

„Láká takhle muže často?“ zeptal se mírně nerudně, protože se mu z představy, že je jen dalším z mnoha, dělalo mírně špatně. Nesnesl by být znovu ten druhý.

Žena se na něj zamračila. „Jste první s kým takhle laškuje,“ upozornila ho. „Takže bych vám radila, nedat mu naději pokud to nebudete myslet vážně.“

Nechápavě na ní hleděl. „Snad si nemyslíte, že bych já s tím dítětem…,“ nedořekl, protože věděl, že lže. A věděla to i ta žena. Přitahoval ho jako můra světlo a on ho chtěl poznat.

„Myslím, že odpověď znáte jen vy sám,“ mrkla na něj a šla se věnovat dalším zákazníkům.

Adam se mezitím bezmocně rozhlížel kolem a přemýšlel, kde by toho vykuka mohl najít. Nechtělo se mu moc toulat mezi atrakce, aby si majitelé nemysleli, že se jim chystá s nimi něco provést.

Nakonec s povzdechem vyrazil k centrifuze, kde doufal, že by mohl být, kdy ž na ní evidentně pracuje. Avšak náhle si všiml záblesku jeho pestrobarevné košile na úplně druhé straně pouti. Vyrazil tam a připadal si tak trochu jako puberťák.

Jenže zjistil, že ho to baví. Zašel za přívěs u autodromu a rozhlížel se kolem. Kde je ten skřítek? Náhle mu kdosi položil ruce na oči a on sebou mírně trhl. Avšak podvědomě poznal, že je to On.

„Kdo je to?“ zašeptal mu do ucha. Nechápal, jak to mohl udělat, protože byl o dobrou hlavu menší než Adam.

„Že by skřítek z centrifugy?“ odpověděl. Mladík se zasmál a pustil ho. Náhle stál před ním a zubil se od ucha k uchu. Adam natáhl ruku a vpletl mu růži do vlasů. Vypadal velice zvláštně, ale jemu se to docela líbilo.

Mladík natáhl ruku a dotkl se květiny. Pak po něm loupl očima a zase byl pryč. Adama ta hra začala bavit. Vyšel zpoza přívěsu a viděl ho jak zase vesele hopsá po centrifuze a sbírá vstupenky. Růži měl omotanou kolem zápěstí.

Muž se zhluboka nadechl a vykročil k pokladně.

„Jednou!“ pronesl a vytáhl padesátku. Bože takové nekřesťanské peníze. Kde jsou ty doby, co to stálo dvacku. Muž mu podal žeton a on vystoupal nahoru. Tam přemýšlel, kam si vlastně sedne. Avšak ve chvíli u něj stál jeho černovlasý skřítek, drapl ho za ruku a vlekl k jedné kabince.

Musel přiznat, že ten dotek jemné dlaně byl velice příjemný. Posadil se tam, kam mu ukázal a modlil se, aby tu jízdu vůbec přežil. Přeci jenom už na tom nebyl fakt pěkně dlouho. Zhluboka se nadechl a na okamžik zavřel oči.

Maličko ho udivilo, když se kabinka zhoupla jako by si k němu někdo přisedl. Otevřel oči a všiml si ho, jak sedí vedle něj.

„Pojedu s tebou,“ pronesl vesele a Adam jen udiveně přikývl. Atrakce se pomalu začala rozjíždět a Adam, ač si připadal pěkně pitomě, zaťal pěsti. Mladík si toho všiml, uchopil jednu jeho ruku do své a propletl si s ním prsty.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se muž. „Nebo ti mám říkat skřítku?“

„Jmenuji se Julian,“ pronesl tiše a zadíval se na něj. Jejich oči se na okamžik střetly ve změti blesků a hromů.

„A já Adam, jestli tě to tedy zajímá,“ zlehčil situaci, protože chtěl uvolnit tu napjatou atmosféru. Už dlouho ho takhle nikdo nepřitahoval. Vlastně možná nikdy. Jenže pořád se nemohl zbavit pocitu, že ten kluk je ještě pod zákonem.

Uvědomil si, že ani pořádně nevnímá, jak se ta bláznivá atrakce točí, takovou sílu měly jeho oči. V duchu nad sebou zavrtěl hlavou.

„Jasně, že mě to zajímá. Ačkoliv bylo zajímavější přemýšlet o tobě jako o Panu Tajemném z pouti,“ usmál se.

„Kolik ti vlastně je, Juliane?“

„Bojíš se, že jsem pod zákonem?“ optal se rozverně.

„Pravdu nebo společensky přijatelnou odpověď?“

„Pravdu.“

„Jo, bojím.“

„Proč?“

Mírně se zamračil, tenhle výslech se mu nelíbil. „Proč tě to zajímá?“

„Jen tak,“ mrkl na něj. „A nemusíš se bát, už jsem plnoletý. Je mi jednadvacet.“

Překvapeně mrkl. „Tolik?“

Julian se rozesmál a vyskočil z kabinky. Adam si ani neuvědomil, že už zastavili. Jako v mrákotách vystoupil a sešel schody. Nohy ho nějak nenesli tak si sedl na schod u atrakce a přemýšlel. Náhle mu kdosi zaklepal na rameno. Zvedl oči a díval se do zelených očí nějaké dívky. Ta mu beze slova podala papírek a zase zmizela.

Rozložil ho a přečetl si vzkaz.

 

Přijď v deset k centrifuze, pokud chceš. Julian

 

Adam na ten rozmáchlý rukopis hleděl ještě dlouho. Pak vstal a doprovázen ohlušující písní odešel domů. Bydlel nedaleko, stačilo mu jen sejít kopec, na kterém bylo náměstí. Přemýšlel co dělat. Chtěl přijít, ale také věděl, že není dobré zahrávat si s komediantem. Koneckonců na konci týdne odjede.

Avšak cosi ho lákalo, aby tam šel. Možná to byla éterická přitažlivost toho skřítka, vlastně Juliana, nebo jen možnost ochutnat po letech opět něco zakázaného, jako byly uloupené polibky dívek v pubertě.

Usmál se sám pro sebe. Podíval se kolik je hodin. Půl šestý. To je ještě poměrně dost času. Dorazil domů a vlezl si pod sprchu. Venku bylo krásně, ale člověk tohle ověžení více než uvítal. Z hlavy mu nešel Julian.

Cítil jeho ruku stále ve své. Chtěl ho políbit, ale neodvážil se. Byl zvědavý, co se bude v těch deset hodin dít. Byl nervózní a nevěděl proč. Naopak Julian vypadal, že je ve svém živlu. Zřejmě byl zvyklý získat to co chce.

Avšak cítil v jeho minulosti nějaký háček. Nehodlal se nějak ptát, protože ho neznal tak dlouho, aby se mohl vyptávat. Znovu si musel připomenout, že na konci týdne odjede a on se do něj tudíž nesmí zamilovat. Jen podlehnout jeho kouzlu a pořádně si užít.

Zasmál se sám sobě a vylezl ze sprchy. Rychle se osušil a šel si pustit film. Už dlouho nic neviděl. Přemýšlel, na co se tak podívat. Otevřel skříňku, ve které schovával své dvd poklady.

Chvíli se přehraboval v krabičkách a nakonec vytáhl osvědčenou klasiku. Pán prstenů. Tenhle film miloval. Viděl ho už tolikrát a přesto byl schopný se na něj podívat znovu a znovu.

Pohodlně se uvelebil do křesla a pustil si film. Než se nadál usnul jako špalek. Probudily ho až závěrečné titulky. Prudce vyskočil na nohy a zadíval se na hodiny, co mu visely nad televizí. Půl jedenáctý pryč.

„Sakra!“ zaklel, rychle se obul a vystřelil ze dveří. Kopec, který vedl na náměstí k pouti vyběhl jak ještě nikdy a zastavil u centrifugy. Opřel se o kolena a zhluboka oddechoval. Rozhlížel se kolem, ale nikde nikoho neviděl.

„Ty jsi takový pako, Adame,“ pokáral se. Přijít pozdě. To se mu už dlouho nestalo. Ale to bylo zřejmě kvůli tomu, že se na to tak těšil.

„Já bych řekl, že to nebude tak hrozný,“ ozval se za ním veselý hlas, na který si začal zvykat až moc rychle.

Otočil se a zadíval se do jeho černých očích. „Přišel jsem pozdě,“ pronesl tiše. Mladík pokrčil rameny.

„To nevadí. Důležité je, že jsi přišel.“ Přešel k němu, opět ho drapl za ruku a odvlekl do kabinky centrifugy.

Jen tak seděli vedle sebe a pozorovali se, vzájemně se hodnotili. „Proč jsi mě sem vytáhl?“ protrhl ticho Adam.

„Jen jsem si s tebou chtěl popovídat.“

Nakrabatil obočí. „A o čem?“

„Ovšem možném,“ usmál se Julian. Adam pokrčil rameny a dali se do vyprávění historek. Zjistil, že Julian je synem provozovatele centrifugy a do tohoto shonu se už narodil. Také zjistil, že by tohle měl jednou celé zdědit.

„Ty tenhle život hodně miluješ, viď?“ optal se po chvíli Adam.

Julian na něj pohlédl rozzářenýma očima. Opět si s ním propletl prsty a položil mu hlavu na rameno. „Miluji. Ale občas je to poměrně unavující.“

„Proč já?“ optal se Adam na to, co ho pálilo.

Mladík zvedl hlavu. „Já ani nevím. Líbíš se mi. A stál jsi tam tak ztraceně. Chtěl jsem na tvé tváři vidět úsměv,“ začervenal se a i Adama tohle přiznání mírně udivilo. Zvedl mu bradu a zadíval se mu do očí.

„To mi tedy lichotí,“ usmál se.

I Julianovi na rtech vykvetl úsměv. „Tak to jsem rád.“

Povídali si ještě dlouho do noci. Dokud Adam nezavelel zhruba ve tři ráno, že by bylo dobré jít spát. Julian kupodivu ani neprotestoval.

„Uvidím tě zítra?“ optal se.

Adam na něj chvíli hleděl. „Pokud chceš?“

„Chci,“ ujistil ho. „Zítra v tu samou hodinu a na tom samém místě?“

„Ano,“ souhlasil rád. Pak se jen díval jak vesele poskakuje ke schodům dolů. „Juliane!“ zastavil ho ještě a čekal, až se otočí. „Dobrou noc.“

Mladík přihopkal zase zpátky, lípnul mu pusu na tvář, sklopil oči a zašeptal: „Dobrou noc, Adame.“ A pak už byl v trapu.

Ještě chvíli stál na místě, ale pak se vydal domů. Tam padl do postele, ale nemohl usnout. Stále měl před vnitřním zrakem Julianovy nádherné oči. Rozhodl se, že zítra na pouť nepůjde a nechá ho také čekat trochu v nejistotě. Spokojeně se usmál a s myšlenkou na zítřejší večer spokojeně usnul.

 

Druhý den se probudil spíše odpoledne než ráno. Avšak nic si z toho nedělal. Byl víkend, mohl si dělat co chce. Zhruba hodinu se jen tak válel v posteli, dokud ho zvuk z poutě nedonutil vylézt.

Postavil se k oknu a chvíli pozoroval centrifugu, nebo spíš ten kousek, co z ní viděl. Odolal nutkání jít se na pouť podívat. Místo toho si dal dlouho sprchu, v klidu si najedl a pustil si film. Tentokrát si dal pozor, aby neusnul a mohl přijít tudíž včas.

Doslova počítal minuty, dokud se na hodinách neobjevilo třičtvrtě na deset. V tu chvíli vstal a vyrazil na náměstí. To už všude kolem panoval klid a mír a on se spokojeně usmíval, že dorazil včas.

Nicméně Julian nikde. Podíval se na hodinky a usoudil, že ho nejspíš něco zdrželo. To už mu však kdosi položil ruce na oči.

„Kdo je to?“ zašeptal ten veselý hlas, na který si začal zvykat až příliš rychle.

„Že by černooký skřítek?“ optal se.

„Ne!“ dostalo se mu odpovědi.

„Tak jakýkoliv skřítek?“

„Ne! Už máš jenom jeden pokus.“

„A pokud neuhodnu?“

„Pak mě budeš muset líbat tak dlouho dokud neztratíš dech.“

To už jsem ztratil jen z té představy, pomyslel si mimoděk. „Tak tedy zelenooký skřítek?“

„Špatně,“ smál se Julian a sundal mu ruce z očí. Adam se k němu otočil a zadíval se mu do očí. Hodlal splnit to, co je teď čekalo, protože to chtěl. Sklonil se k němu, avšak mladík ho zarazil.

„Tady ne,“ zašeptal a chytil ho za ruku. Opět se usadili v jedné kabince a Adam si mladíka přitáhl k sobě. Sklonil se k němu a políbil ho. Nejprve jemně, jen se s ním mazlil a hrál si. Vychutnával. Avšak potom přidal na intenzitě, jazyk narážel na jazyk a ruce horečně hledali místa, kterých se ještě nedotkli.

Po několika minutách se tato situace opojná jako dobře kořeněné víno, změnila jen v lehké mazlení. Adam přitáhl Juliana k sobě do náruče a jen ho lehce líbal. Líbilo se mu cítit to teplo jiného těla na svém.

„Dnes ses neobjevil na pouti,“ pronesl po chvíli mazlení Julian.

„Opravdu? Ty sis všiml?“ popíchl ho.

„Jistě,“ zabručel. „Doris si ze mě dělala celý den legraci, když viděla, jak tě vyhlížím.“

„Doris?“ povytáhl udiveně obočí.

„Ta dáma ze střelnice.“

„Ach tak,“ odvětil a vzpomněl si na její varování. „Jak ses dnes měl celý den?“ optal se ho.

„Skvěle! Téměř. Přišlo hodně lidí, asi proto že bylo tak hezky. Takže tržby budou velké. Táta byl spokojenej,“ usmíval se.

„Tak to je dobře. Jak dlouho se tu vlastně zdržíte?“

„Máme prodlouženou jízdu v tomhle městě, takže dva týdny,“ loupnul po něm očima.

Adama tohle zjištění potěšilo, až byl sám překvapený intenzitou tohoto pocitu. Usmál se na něj a odhrnul mu spadlý pramínek vlasů. „Máš nějaké sourozence?“

„Ne,“ zazubil se. „Musel bych se dělit.“

„Ty jsi brebta, viď?“ políbil ho na nos a Julian se rozesmál. Stulil se mu do náruče a poslouchal Adamovo vyprávění o tom, co se s bratrem v dětství navyváděli za skopičiny. Občas se musel smát, když to tak slyšel.

Po pár hodinách vyprávění mohl Adam slyšet jeho pravidelné oddechování. Mlčky si prohlížel jeho uvolněnou tvář a na rtech mu zahrál úsměv. Jen tak ho hladil po zádech a uvědomil si, že je absolutně spokojený. Tohle mu stačilo. Bylo to zvláštní, ale opravdu v tuhle chvíli nechtěl nic víc, než držet toho skřítka ve své náruči a poslouchat jeho klidný dech.

Podíval se na hodinky. Zase byli tři ráno. Nebyl unavený, protože spal dlouho a navíc byla neděle, takže nechal mladíka spát.

Avšak, když hodiny na kostele nedaleko odbily pátou ranní, musel ho probudit. Nechtěl, aby měl problémy. Lehce ho pohladil po tváři. „Juliane,“ zašeptal a mladík sebou lehce trhl a otevřel oči.

„Ano?“ optal se a rozespale na něj mžoural.

„Je moc pozdě, musíš jít spát domů,“ upozornil ho. Mladík kývl a natáhl krk k polibku. Adam tomuhle požadavku rád vyhověl a zmocnil se jeho úst. Julian mu obtočil ruce kolem ramen a přitiskl se k němu.

Když se od něj Adam odtáhl nesouhlasně zamručel, ale nebránil mu. „Uvidíme se zase?“ zašeptal a zasypával mužův obličej drobnými polibky.

„Copak se tomuhle dá odolat?“ odvětil tiše a ještě jednou se zmocnil jeho úst. Pak ho nekompromisně vystrčil z kabiny a vylezl za ním. Políbil ho na čelo a se slovy „Dobrou noc, Juliane,“ ho nechal zmizet stejně jako včera.

Pak se sám vrátil domů, kde lehnul do postele a usnul jako mimino. Sny mu provázely usměvavé oči jeho skřítka.

 

„Pojďte vážení, dámy a pánové, dívky a chlapci, jedou se prodloužené jízdy na galaktické centrifuze! Přistupte blíže za chvíli odlétáme!“ vyvolával muž ze skleněné kukaně, kde se prodávali lístky.

Julian stál na svém obvyklém stanovišti u zábradlí atrakce a rozhlížel se kolem sebe. Bylo tady spoustu párů, skupinek dětí, všechno se houfovalo. Nikdo nebyl sám. Jen on… Usmál se a znovu z něj čišela ta nádherná svěžest, kterou si získal Adama. On už totiž nebyl sám, měl svého kouzelného pana Tajemného s pískovými vlasy a zelenýma očima.

Podvědomě ho hledal v davu, ale tušil, že nepřijde. Avšak pak mu pohled padl ke střelnici, o jejíž pult se ležérně opíral právě Adam. Zářivě se usmál a zamával mu. Muž si posunul brýle na nose a usmál se na něj.

Pak se otočil a jal se vystřelit něco, co nemohl na tu dálku vidět. Srdce mu poskočilo, když sbíhal schody a razil si cestu ke střelnici.

„Ahoj, Doris. Tak koho pak to tu dneska máš?“ optal se zvesela a opřel se vedle Adama. Ten na něj pohlédl a usmál se.

„Pán se rozhodl, že by mohl neteřince ještě něco vystřelit,“ mrkla na něj.

„A copak to bude, drahý pane?“ směřoval otázku přímo na Adama, který se na něj otočil.

„To ještě nevím. Neporadil bys mi?“

Julian ho obešel z druhé strany a mimoděk se o něj lehce otřel. Velice ho potěšilo, když zaslechl jeho lapnutí po dechu a rozverné mrknutí Doris.

„Co třeba nějakou růžičku?“ odpověděl mu na otázku a stoupl si vedle něj na té straně, kde držel brokovnici.

Adam přikývl, vzal si brok, nabil a vystřelil. Neomylně trefil špejli jedné malé růžičky. Julian překvapeně mrkl.

„Netrénoval jsi náhodou?“ optal se.

Adam se otočil a mrkl na něj. „Možná,“ pronesl tajemně a poručil si dalších deset broků. S nimi vystřílel deset malých růží. Pak se usmál na Doris a odcházel. Tak nějak předpokládal, že tentokrát to bude Julian, kdo ho bude sledovat, jako prchající přízrak.

Proto přidal do kroku a zmizel za jedním z karavanů. Nepřekvapilo ho, když se za chvíli objevil jeho skřítek a stoupl si těsně před něj. Vytáhl se na špičky a vášnivě ho políbil.

„Taky jsi mi chyběl, Juliane,“ zasmál se lehce.

„Přijdeš večer?“ zašeptal mladík a přitiskl se k němu. Obtočil mu ruce kolem pasu a lehce ho hladil po zádech.

„Jistě že ano,“ zašeptal, políbil ho na nos a byl pryč, stejně jako poprvé on. Julian jen stál se zasněným úsměvem na rtech. Než ho však vzpamatovalo volání z atrakcí.

„Dámy a pánové, dívky a chlapci, pojďte se proletět s naším centrifugou, za chvíli odlétáme na galaktickou prodlouženou jízdu. Neváhejte a kupujte žetony.“

Rychle se rozběhl na své stanoviště a nemohl se dočkat večera.

 

Ten přišel poměrně brzy. V deset hodin skončili a Julian opět vyčkával na Adama. Doma musel říct, že se jde projít. Viděl na otci, že se mu ty jeho noční toulky moc nelíbí, ale on si nemohl pomoci. Chtěl být s Adamem.

Usmál se když ho viděl přicházet. Přešel k němu chytil ho za ruku, propletl si s ním prsty a nechal se políbit na čelo. „Dneska bych byl rád, kdybychom se šli někam projít, vadilo by ti to, Adame?“

„Samozřejmě, že ne. Můžeme jít jen tak do města prohlédnout si výlohy, co ty na to?“

Julian nadšeně souhlasil a tak vyrazili směr město. Zastavovali se u každé výlohy a Julian sem tam zajásal nad nějakou věcí, co se mu líbilo. Nejdéle stáli u zlatnictví, kde se mu líbil náramek na ruku. I Adamovi se zdál hezký. Potajmu se rozhodl, že mu ho koupí a dá mu ho na památku.

Uvědomil si, že vlastně za jedenáct dní odjedou. Píchlo ho u srdce, i když by se tomu rád bránil. Avšak věděl, že proti Julianovu kouzlu je bezbranný. Toužil s ním být navždy, ale věděl, že ne všechny sny se plní.

„Děje se něco?“ zašeptal mladík. „Najednou jsi zvážněl.“

Adam se na něj podíval a usmál se. „Nic se neděje,“ cvrnkl ho do nosu. „Jen jsem si uvědomil, že musím dnes jít dřív, protože jdu ráno do práce.“ LHÁŘI!, vykřikla dušička uvnitř něj, kterou ale rychle umlčel.

Zdálo se, že se s tím Julian spokojil a vyrazili dál. Opět si vyprávěli historky, ale teď byl na řadě Julian. Ten sice vesele brebentil, ale v duchu přemýšlel, zda mu říct své obrovské tajemství. Avšak uvědomil si, že za pár dní odjíždí a on už ho nejspíš neuvidí. Proč si kazit nádheru, něčím tak ohavným.

Dorazili zpět na pouť tentokrát v docela rozumný čas. No… I když ono záleží jak se na to díváte. Bylo totiž půl jedný v noci.

„Takže dneska se rozloučíme už takhle brzy?“ optal se mladík trochu smutně.

Adam přikývl. „Už to tak vypadá,“ sklonil se k němu a políbil ho na nos. „Dobrou noc, Juliane, ať tvé sny provázím já,“ usmál se a byl v trapu.

Mladík žasnul jak se jejich role vyměnili. Avšak nevadilo mu to. Stál chvilku na místě a pak se tiše vplížil do karavanu, kde spal jeho otec a matka. Lehl si na postel a hleděl do postele. Nemohl usnout, protože pořád musel myslet na Adama.

S překvapením si uvědomil, že se zamiloval. Místo aby z toho měl radost, pocítil bodnutí u srdce. Vždyť už ho pravděpodobně nikdy neuvidí. Věděl, že by stačilo odejít, opustit tenhle kočovný život a usadit se s milovanou osobou po boku.

Avšak věděl, že tohle nedokáže. Miluje svůj život u kolotočů, stejně jako začínal milovat Adama. Povzdechl si, setřel zbloudilou slzu a usnul.

 

Druhý den se sešli znovu. A další také. Ani jeden z nich nechtěl mluvit o tom, že se blíží jejich odjezd. Týden uběhl jako voda a čas začal krájet druhou půlku jeho času s Adamem. Juliana doslova pálil jazyk, aby mu řekl to co před ním celou dobu tajil. Toužil, aby věděl pravdu, aby věděl, že si takhle nezačíná v každém městě.

Avšak bál se, že pokud to jeho vyvolený zjistí, mohl by za ním přestat chodit a to on nechtěl. Chtěl, aby se viděli do poslední chvíle a pak se na sebe pokusili zapomenout. To že to nedokáže věděl už teď.

„Děje se něco?“ optal se Adam, když už zbývaly jen čtyři dny jejich odjezdu. Opět seděli v centrifuze a povídali si a líbali se.

„Nic,“ usmál se Julian. „Jen jsem si na něco vzpomněl z dnešního odpoledne,“ pronesli tiše a přitiskl se k němu blíž.

„A copak to bylo, že jsi tak najednou zvážněl?“

„Zvážněl? To se ti jen zdá. Byla to poměrně veselá historka. Jedna slečna chtěla jít na centrifugu a snažila se přemluvit přítele, protože nechtěla sama. Avšak mladíkovi se vůbec nechtělo byl strašně vyděšený. Nakonec se tedy dívka nasupila, drapla za ruku prvního co šel kolem a odvlekla ho sem. Její přítel zřejmě potřeboval právě takhle nakopnout, protože v tu chvíli seděl vedle ní v kabince.“

Adam se rozesmál. „To sis vymyslel.“

„Ne, opravdu!“ Zvedl dva prsty v přísaze.

„Dobrá tak já ti věřím.“

Hodiny kdesi odbily jednu hodinu ranní. „Budu muset jít,“ zašeptal mu Adam do rtů. Julian přikývl, ale polibek nepřerušil. Po velmi dlouhé době, kdy už oba nemohli dýchat, se od něj odtrhl a vystoupil ven. Za ním pak Adam.

Ten nemohl odolat, objal ho a přitiskl k sobě. Vdechl jeho vůni a toužil pamatovat si ji navždy. Náhle mu mladíka kdosi vytrhl z náruče a přitáhl k sobě. Tak nějak podvědomě věděl, že je to Juliánův otec.

„Tati!“ ohradil se ten a snažil se mu vytrhnout.

„Ty ses vážně nepoučil, Juliane, že? Nestačilo ti to jednou?! Musel jsi s tím zase začínat? Doufal jsem, že si uvědomíš, co se před šesti lety stalo a přestaneš se s ním stýkat. Řekl vám to?“

„Tati NE!“ vykřikl Julian, ale bylo pozdě. Muž roztrhl košili, kterou měl mladík na sobě a Adamovi se tak odhalil hrůzný pohled. Celá Julianova hruď a břicho bylo pokryto nespočtem malých rudých jizviček. Dvě větší se táhli přes jeho bradavky a protínaly se ve tvaru kříže.

Mladík vzlykl a rozběhl se pryč. Ani nedal šanci Adamovi se vzpamatovat z toho šoku. Avšak tomu netrvalo dlouho, než se vrátil do reality a chtěl se za ním rozběhnout. „Juliane!“ vykřikl, ale jeho otec ho zastavil.

„Nepřeji si, abyste se s ním stýkal.“

Adam vztekle zaťal pěsti. Avšak ne proto, že mu to řekl, ale proto že toužil zabít toho, kdo to jeho éterickému skřítkovi udělal. „Co se mu stalo?“ zašeptal.

Muž se opřel o zábradlí. „Před šesti lety, zrovna když mu bylo čerstvých šestnáct, se stalo to samé co teď. Na pouti ho okouzlil muž, který osamoceně bloudil mezi atrakcemi. Všechno vypadalo idylicky, dokonce nám ho i představil. Den před naším odjezdem, se spolu sešli naposledy. Ráno jsme Juliana našli takhle znetvořeného, zneužitého a na pokraji života. Rychle jsme ho odvezli do nemocnice. Vzpamatovával se z toho dlouho. Nechci svého syna najít poslední den před odjezdem s podříznutým hrdlem, chápete?“

Adam bezmocně zatínal pěsti a vzteky téměř neviděl. Který bastard! „Záleží mi na vašem synovi.“

„To on tvrdil také.“

„Dovolte mi se s ním rozloučit. Nechci, aby si myslel, že mi jeho jizvy nějak vadí.“

„Ne. Tohle bude lepší. Třeba se z toho poučí a už nikdy to neudělá,“ odvětil muž a odešel. Adam bezmocně stál a nevěděl co má dělat. Takhle to přeci neskončí. Nemůže!

Stál tam dlouho a hleděl do prázdna. Nechtěl, aby si Julian myslel, že ho opustil kvůli jeho jizvám. Nevadily mu. Naopak, toužil toho bastarda najít a zabít ho vlastníma rukama. Z jeho strnulosti ho probraly až hodiny, které odbily třetí hodinu ranní.

Rozhlédl se po pouti a věděl, že už na ní nepřijde. Nevydržel by Julianův pohled. Doma si sedl ke stolku a napsal dopis. Vyjádřil v něm vše co cítil. Pak si lehl do postele, stočil se do klubíčka a snažil se usnout. Avšak před očima měl stále tělo poseté jizvami a Julianovy oči plné slz.

„Juliane,“ zašeptal. Chtěl mu navrhnout, aby zůstal s ním, ale teď už věděl, že to není možné. Dlouhou dobu ho mučily myšlenky na to, jak to nakonec dopadlo, až vyčerpáním usnul.

Druhý den se vydal na pouť. Pohledem se vyhýbal centrifuze, ačkoliv na sobě cítil jeho černý pohled. Došel ke střelnici.

„Dobrý den, Doris,“ pronesl tiše.

Žena se zhrozila, když uviděla kruhy pod očima. I když jí to nepřekvapilo, viděla to samé dnes u Juliana. „Dobrý den.“

„Mohla byste tohle prosím předat Julianovi?“ optal se a podal jí dopis. Žena mimoděk zabloudila pohledem k centrifuze. Tam stál mladý komediant a sledoval ji úpěnlivým pohledem. Převzala psaní.

„Jistě. Nechcete mu to spíš říci?“

Zavrtěl hlavou. „Nemuselo by to dopadnout dobře,“ pousmál se. „Mohl bych před něj padnout na kolena a škemrat, aby se mnou zůstal a to nechci. Jeho otci by to zlomilo srdce. Hodně štěstí, Doris a prosím, věřte mi, že jsem mu nikdy nechtěl ublížit.“

Žena jen kývla a zadržovala slzy, které se draly do očí. Adam se na ní ještě jednou pousmál a pak odešel. Chtěl odejít a už Juliana nevidět, ale nedokázal odolat.

Zvedl oči k centrifuze a zděsil se, kam se poděl jeho veselý skřítek. Místo něj tam stál mladík bez duše a smutným pohledem ho pozoroval. Adam zvedl ruku na pozdrav a byl pryč.

Julian ho sledoval a pak se svezl podél zábradlí a skryl hlavu v dlaních. Jeho tělem otřásaly vzlyky. Jeho otec to všechno tiše sledoval a pukalo mu srdce za syna, ale byl rozhodnut neustoupit.

Mladík se uklidnil, nasadil opět svůj veselý výraz a jal se vybírat žetony na další jízdu. Avšak každá buňka v jeho těle křičela jediné: ADAME!

Když se kolotoč rozjel, rozběhl se k Doris.

„Co ti řekl, Doris? Co ti to dal?“ ptal se dychtivě visel na ní pohledem. Žena ho smutně pozorovala.

„Mám ti vyřídit, že ti nikdy nechtěl ublížit,“ zašeptala a podala mu dopis. Mladík si sedl na zem u střelnice a rychle dopis roztrhl. Z obálky vypadl náramek, který se mu líbil v onom zlatnictví. Stiskl ho v dlani a do očí se mu narhnuly slzy. Mlčky se dal do čtení.

 

Nejdražší Juliane,

 

nechci ti tady vyznávat lásku až za hrob, protože vím, že miluješ svůj život u kolotočů. Jen bych byl rád, abys věděl jediné. Tvé jizvy, které jsem včera viděl, nezměnily vůbec nic na citu, co mi vykvetl v srdci. Jen jsem byl šokován, že ti to mohl někdo udělat. Kdybych mohl toho chlapa najít, zabil bych ho vlastníma rukama pomalou smrtí.

Nechtěl jsem se tě vzdát tak snadno, vlastně jsem tě chtěl poprosit, abys se mnou zůstal, ale situace se změnila. Tvůj otec by s tím nikdy nesouhlasil a nechci, aby sis musel vybírat mezi tím, co miluješ. Věř mi, že na tebe nezapomenu, protože jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo, ať už to zní jako to největší klišé na světě.

Nenech nikoho, aby zničil tvou nádhernou svěžest, kterou všem dáváš. Jsi můj éterický skřítek a budu tě provázet aspoň svými myšlenkami.

Jsi nádherný, byť tvé tělo hyzdí ty jizvy, prosím pamatuj si to.

 

S láskou

 

Adam

 

Ještě dlouho tam pak mladík seděl a díval se na ten kus papíru, ač mu písmenka plavala před očima. Nechal slzy tiše kanout po tváři. Věděl, že to skončí, ale nechtěl, aby to skončilo takhle.

„Miluji tě, Adame,“ zašeptal, i když ho nemohl muž slyšet. Avšak Doris, která stála nad ním ho slyšela naprosto zřetelně. Neslyšně si povzdechla a šla odbavovat zákazníky.

Zbytek jejich pobytu ve městě se nachýlil ke konci. Začali balit a v sobotu odpoledne vyrazili na cestu. Julian stál mezi atrakcemi a úpěnlivým pohledem hledal tak dobře známou postavu. Ve skrytu duše doufal, že Adam přijde, požádá ho aby zůstal s ním. Udělal by to. Ale nechtěl se doprošovat.

„Jedeme!“ zaslechl zavolání svého otce.

„Adame,“ zašeptal a nechal skanout poslední slzu svého života. Pak bez ohlédnutí nastoupil do vozu a odjel.

Nemohl vidět Adama, který stál skrytý ve stínu a přemáhal se, aby se za nimi nerozběhl. Vystoupil ze stínu a díval se za karavanou. Doufal, že ho Julian spatří aspoň v zrcátku a bude vědět, že ho nenechal odjet bez rozloučení.

Avšak mladík už ho neviděl, neboť se neohlížel. Věděl, že by pak neodjel.

 

Adam dlouho stál na místě. Věděl, že kvůli němu neopustí svou milovanou centrifugu a kočovný život. Přesto v koutku duše doufal, že by mohl. Jednou někde slyšel takové přísloví: V životě stačí malá chvíle na to, abychom si někoho oblíbili, ale nestačí celý život, abychom na něj zapomněli.

 A on věděl, že Julian je právě tahle osoba…

 

 

O dva roky později

 

„PŘIJELA POOOOOOUUUUUUUUŤŤŤŤ…!“ Náměstí opět ožilo tóny Karla Gotta, které nesměly chybět na žádné pouti.

A on znovu stál o samotě a rozhlížel se kolem. Avšak tentokrát hledal a nenacházel. Hledal éterického skřítka, který uloupil jeho srdce a ponechal si ho celé ty dva roky, než se k nim vrátila tahle pouť.

Viděl Doris na střelnici, ale neodvážil se za ní jít. Na centrifuze obsluhoval jiný mladík. Co se stalo s Julianem?, ptal se v duchu. Nedokázal vydržet a vyrazil ke střelnici.

„Kde je?“ zeptal se Doris a ta se ani nemusela ptát kdo.

Smutně po něm loupla očima. „Opustil nás.“

Adam strnul. „O-opustil?“ vykoktal.

„Odešel od nás pryč. Řekl, že s námi už nemůže dál jezdit. Že by nedokázal zapomenout. Už rok a půl jsme o něm neslyšeli.“

„Udělal to kvůli mě?“ zeptal se tiše.

Všiml si, jak se Doris překvapeně rozšířily oči. Neodvážil se otočit. Neodvážil se doufat.

„Víš,“ zaslechl za sebou tichý, milovaný hlas. „Jednou jsem ti řekl, že miluji tenhle život, Adame. Avšak našel jsem někoho, koho miluji mnohem víc.“

To už muž nevydržel a otočil se. Za ním stál Julian. Byl starší. O něco smutnější, ale stále to byl jeho éterický skřítek.

Udělal krok vpřed a natáhl ruku, protože se ho chtěl dotknout, aby se ujistil, že to není jen sen. „Juliane,“ vydechl. Mladík překonal těch několik kroků co je dělilo a objal ho. Adam obtočil ruce kolem jeho pasu.

„Odpusť, že jsem se nevrátil hned,“ zašeptal Julian. „Ale nemohl jsem. Nemohl jsem uvěřit tomu, že by ti mohlo záležet na někom se znetvořeným tělem. Avšak, když jsem tě tady dnes uviděl, jak zoufale bloudíš kolem a hledáš...,“ zmkl, protože se na něj Adam podíval.

„Pitomče! Kde jsi byl celou tu dobu?!“ zařval, aby si ulevil od celých dvou let trápení. Pak ho však vášnivě políbil. Neuniklo mu, že na mladíkově zápěstí se zaleskl náramek, který mu tenkrát nechal spolu s dopisem. Jeho mysl se oprostila od všech pochybností. Jediné co litoval, byly ty dva roky, které zbytečně promarnili.

Julian si oddechl a přitiskl se k němu. „Snažil jsem se zapomenout. Miluji tě,“ zašeptal mu do úst a Adam se štěstím rozzářil.

„Zůstaneš se mnou, Juliane?“

„Zůstanu!“ souhlasil mladík a ještě dlouho dobu spolu seděli na schodech střelnice a povídali si, aby dohnali ty dva roky, které ztratily.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

krásna

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 26. 2. 2011 20:56)

jedným dychom...krásna

Heskýýýýý

(Jasalia, 1. 2. 2011 21:22)

Ale až dva roky? Chudáčikovia, :-p

super...

(Turelia, 29. 10. 2010 14:12)

čauky,
musím říct, že tahle povídka se mi opravdu líbí.. bála jsem se, že skončí smutně, ale jsem ráda, že se tak nestalo..
líbí se mi, jak je tato povídka napsaná i jak jsou vystižený charaktery postav.. rařezení děje.. .. no prostě vše, co se této povídky týká..:-)

...

(Profesor, 25. 1. 2010 20:10)

Přidám, přidám si Tě do oblíbených, líbilo se mi to.

Já tu

(kat, 19. 12. 2009 19:48)

spokojeně bulím jako želva. Krásné a proč by se to takhle nemohlo skončit? Já mám raději hezký konec.
Líbilo se mi to a nápad byl moc pěkný. Tohle by mě nenapadlo, ale klidně to použiju!.

Pekný nápad:)

(Mushu (Jajja), 19. 11. 2009 14:01)

Poviedka takéhoto typu nemusí byť dobre napísaná, takže nebudem tu vymenúvať aké veci sa mi na nej nepáčili:) Naopak, poviem len, že neľutujem tých 15 minút, ktoré som na ňu obetovala. Zaujímavý nápad, hoci by som ho trochu ináč rozvinula a nechala by som tam ten zlý koniec...aj keď by sa veľa ľudí nahnevalo, je to predsa len tvoja poviedka:)

O.O

(Broskynka, 14. 11. 2009 23:21)

Kyaaaaaaaaaaa! *výbuch emócií* no skrátka aby si rozumela čo som tým "Kyaaaa" myslela xD ... heh xd je to pekné - príbeh úžasný koniec úžasný popísané je to úžasne xd no nemám čo povedať len že to je úžasné xd xd xd ... xd ,,,,

*hledá kapesníky*

(Kira, 10. 11. 2009 18:44)

Nádhera, tahle psát umí málokdo T-T *dělá že vůbec nebrečela*

špatně?

(*Ajka*, 7. 11. 2009 13:47)

Kdyby sis to nerozmyslela asi bych u ní umřela xD... ještě, že to skončilo dobře x)... jinak byla skvělá!

Jen tak

(Keiro, 6. 11. 2009 15:55)

pro info: Ta povídka měla skončit špatně... Nakonec jsem si to rozmyslela...

:p

(Michiyo, 5. 11. 2009 16:57)

Nádhera :)

*-*

(Yuiko, 5. 11. 2009 16:26)

Waaa to bylo tak strašně krásný T-T

...

(Ebika, 4. 11. 2009 18:52)

Nádherná povídečka:-D

relief

(Mao, 4. 11. 2009 16:56)

pani fakt uleva! :D myslela sem si ze to skonci spatne! :D:D:DD kraasny :)) nadherna povidka

...

(Elen, 3. 11. 2009 18:21)

moc hezká povídka.jsem ráda,že jsi zase začala psát

=o)

(Kaname, 2. 11. 2009 22:37)

je to vážně kawaii...nic jiného mě nenapadá:D:D:D

...

(Aylen, 2. 11. 2009 22:10)

Krásná povídka a jsem ráda,že dobře skončila...

povídaly?

(sisi/ctenar, 2. 11. 2009 21:50)

jojo kočovný život? a tatulda to bylo zajímavý, ale citově se ktomu vyjadřovaqti nebudu (dělá drsnou přesti že tu bulí ja želva!)

*povzdech*

(Arlen, 2. 11. 2009 21:02)

Ach jo, je mi skoro líto, že ta povídka nepokračuje dál, i když hezky končí... Moc hezké

...

(ailam, 2. 11. 2009 19:07)

Krásna poviedka, naozaj sa ti podarila....