Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Last Christmas

24. 12. 2007

  Nepřítomně se zadívá na strop. Je strohý a čistě bílý jako všechno tady v nemocnici. Dvacátého prosince, pomyslí si. Další Vánoce. A opět tady. Smutně si povzdechne. „Proč tak smutně, Taii?“ ozve se náhle ode dveří.

  Ten hlas zná. A naskočí mu z něj husí kůže. Na okamžik zavře oči, a pak se na něj podívá. „Dobré ráno, doktore,“ prohodí. Ano, ano. Tohle je jeho doktor. Pan Alec Champlain. Už rok se ho snaží vyléčit a stále bez výsledku. Pozoruje jeho veselý úsměv a přemýšlí jak si jen může zachovat tu veselost.

  Lékař přejde k jeho posteli. „Tak jak se dnes cítíš?“ optá se a stále se usmívá. Přemýšlí přitom jestli je vidět, že je to strojený úsměv. Má o toho chlapce starost. Je tak mladý… „No už mi bylo i hůř, jak sám víte,“ prohodí. Alec se na něj zamračí. „Co je tohle za řeči? S takovýmhle přístupem se jen těžko vyléčíš.“

  Pokrčí rameny. „Oba víme, že je to zbytečné. Stejně mi už nic nepomůže.“ Sklopí hlavu. Náhle ucítí na bradě jeho prsty a vzápětí hledí do jeho ocelově šedých očí. „Copak se tak snadno vzdáváš? Když ti bylo nejhůř bojoval jsi jako tygr jen abys mohl žít a teď, když se to zlepšuje, to chceš vzdát?“

  Něco v lékařově hlase ho přesvědčí. „Ne! Máte pravdu. Navíc se blíží Vánoce, čas zázraků.“ Poprvé se usměje. „Tak co mě tedy dneska čeká?“ optá se s novým elánem. Alec se jen pousměje. Přesně takhle se mu líbí. Chce mu pomoci. A ví že ta šance tady je. I když se zatím jedná o neznámou nemoc. „Bohužel zase testy. Ale tentokrát to bude rychlejší. Nechci, aby ses unavil jako posledně.“

  Mladík se jen ušklíbne. Testy. Jistě. Připadá si jako pokusný králík. Doktor se na něj podívá a on vykouzlí úsměv. Jen kvůli němu to dávno nevzdal. Jen kvůli němu se dožil těchto Vánoc. Je jeho anděl strážný.

  Alec opětuje úsměv. „Tak pojď,“ prohodí a pomůže mu na vozík. „Doktore, já ale můžu chodit sám,“ ozve se celkem pobaveně. Muž sebou trhne. „Já vím. Jenže nechci, aby ses zbytečně namáhal, víš?“ Tai jen kývne a doktor se zahloubá do svých vlastních myšlenek.

  Pamatuje si, jak ho našli u vchodu do nemocnice. Ležel tam v bezvědomí. Zvláštní, bledý mladík, který ho uhranul. Ve chvíli, kdy otevřel svoje černé oči a mírně se usmál, věděl Alec, že je ztracený. Pak se zjistilo, že má prozatím neznámou nemoc, která se projevuje jako porucha krvetvorby. Bledost, slabost. „A jsme tady,“ vzpamatuje se, když si uvědomí, že už dobré dvě minuty stojí před laboratoří, kde mají probíhat testy.

  Vjedou dovnitř a on mu pomůže na židli. Sestra se ho ujme a Alec pozoruje jak mu odebírají krev. Zajímalo ho, kde má rodiče. Přeci jen je ještě mladý. Osmnáct let. Přeci ho nemůže nechat zemřít. „Tak a je to,“ usměje se sestřička. Tai jí s úsměvem poděkuje a posadí se do kolečkového křesla. „Pane řidič, jedeme,“ zvolá rozverně na Aleca. Ten se na něj usměje a chopí se držadel. „Kam to bude, pane?“ optá se. Tai k němu zvedne oči a jejich pohledy splynou. „Ke hvězdám,“ zašeptá. Alec se k němu mimoděk začne naklánět, ale včas si uvědomí, že nejsou sami. „Pak tedy ke hvězdám,“ prohodí a vyjede z pokoje.

  Alec jede pomalu, protože se nechce vzdát jeho blízkosti. Asi tak před týdnem si uvědomil, že pro něj Tai už dávno není jen pacientem. Je… Sám neví čím. Má rád jeho úsměv a bolí ho, když se trápí. A trápí ho, že nemůže přijít na to, co má za nemoc a zda se dá léčit. 

  Zastaví přede dveřmi jeho pokoje. „Musím se hned vracet na pokoj?“ optá se tiše Tai. Sklouzne na něj pohledem. Rád by mu řekl, že nemusí, že může jít domů. Jenže právě tohle nemůže. Smutně kývne a otevře. Vjedou dovnitř a on mu pomůže na postel. „Rád bych se zase někdy podíval ven,“ zašeptá Tai. Alec ho pohladí po tváři. „Věřím, že dnešní testy přinesou výsledky.“

  Mladík se na něj jen usměje. „Myslíte, že tyhle Vánoce strávím někde jinde, než tady?“ ptá se s nadějí v hlase. Jak rád by mu odpověděl, že ano. Jenže nebyl si tím jistý. Nebyl si jistý ničím. „Odpočiň si. Až budu vědět víc přijdu, ano? Teď mě čeká vizita,“ zašklebí se a mladík se rozesměje. Rád poslouchá jeho smích.

  S úsměvem opustí pokoj. Ještě se za ním zastaví.

 

  Tai pootočí hlavu na polštáři a zadívá se z okna. Pozoruje okolní stromy, jak jsou přikryté stříbrnou peřinou. Jak rád by se teď brouzdal ve sněhu a dělal skopičiny. Ale i tady je mu vcelku dobře. Zřejmě je to proto, že je tady Alec. Tenhle lékař tělem i duší se mu pobyt snažil všelijak vylepšit a usnadnit.

  Byly dny, kdy ani nevěděl, jak se jmenuje, natož aby vnímal doktora. Jenže nějak podvědomě cítil, že je tam s ním a volá ho zpět. Jeho hlas mu nikdy nedovolil překročit tu pomyslnou hranici. Stal se pro něj velice důležitou součástí života. Chtěl by ho někdy vidět taky v jiné pozici než je lékař. Chtěl by poznat jaký je v soukromí. Pokračoval by ve svých myšlenkách dál, kdyby se prudce neotevřely dveře. „Tak jsem tady!“ ozve se vesele a Tai se chtě nechtě začne usmívat.

  Otočí se k lékaři, který stojí uprostřed místnosti a v ruce drží… Prudce zamrká, jak tomu nemůže uvěřit. Ano je to tak. Jsou to karty. Významně s nimi zamává ve vzduchu. „Abychom se tady nenudili,“ pronese a sedne si k němu na postel. „Doufám, že umíš hrát poker,“ zadívá se na něj. Mladík s úsměvem kývne. „A co vy, doktore? Jestli totiž ne, zřejmě se mnou prohrajete i svůj diplom. Jsem nejlepší a nejmazanější hráč, kterého jste kdy měl tu čest poznat.“

  Alec se k němu nakloní. „Jsi si jistý, že nepřeháníš. Znáš přeci to úsloví, že samochvála smrdí?“  Tai viděl, že na něj mluví, ale nebyl schopen vnímat jeho slova. Byl tak blízko, že mu stačilo se jen maličko nadzvednout z polštářů a jejich rty by… „Tai?“

  Trhne sebou. „Jistě, jistě, máte pravdu,“ usměje se a snaží se to zamaskovat. Co to mám za myšlenky? Je to přeci můj lékař. Vycítí jeho zkoumavý pohled a raději se zadívá do karet. Usměje se. „To není moc pokerovská tvář,“ ozve se mu přímo u ucha. Škubne sebou, ale pootočí hlavu. Jejich rty se téměř střetnou a oba ucítí zvláštní brnění. Jako by kolem nich vibrovala touha.

  Doktor se rychle odtáhne a s vítězným zábleskem v očích rozloží své karty. Taiovi stačí jediný pohled na ně, aby zjistil, že to rozhodně není on, kdo vyhrál. Když se jeho prohra opakuje už po desáté, ďábelsky se usměje. „Co kdybychom hráli o něco?“ ozve se. „A o co třeba?“ optá se pobaveně Alec. „Já nevím. Ten kdo vyhraje, může si vybrat výhru.“

  „Pak tedy platí,“ prohodí starší z nich a jejich dlaně se střetnou v úmluvě. Opět jimi projede ten zvláštní pocit. Po půl hodině Tai konečně vyloží karty. Je si téměř jistý, že vyhrál. Jakmile své karty ukáže i doktor, je mu jasné, že je to pravda. „Jak jsi to udělal?“ ptá se Alec. „Vypadá to, že když mi o něco jde, tak můžu i vyhrát.“

  Místností se rozlehne doktorův smích. I Tai se začne usmívat. „Tak co tedy mám udělat? Pobíhat po nemocnici a předstírat, že jsem opice?“ ptá se mezi smíchem. „Políbit mě,“ prohodí mladík. Aleca rázem přejde veselí. „Co jsi to říkal?“ předstírá, že neslyšel. „Řekl jsem: políbit mě.“

  Mlčky si hledí do očí a doktor zběsile uvažuje. Touží to udělat, ale má z toho i strach. Přesto však touha zvítězí a on se k němu začne naklánět. V očích mladíka se rozhoří zvláštní světlo. Náhle se prudce otevřou dveře a Alec rychle vyskočí. „Promiňte, doktore. Řekli mi, že vás najdu tady. Výsledky těch testů už přišly.“

  Sestřička, která do pokoje vtrhla se nejistě usmála. „Říkal jste přeci, že vás mám hned informovat,“ pronese. „Samozřejmě. Děkuji,“ usměje se na ní a z dívky očividně opadlo napětí. Rychle zavřela dveře. Alec se otočil k Taiovi. „Přišly výsledky tvých testů. Půjdu se na to podívat.“

  Mladík zklamaně přikývne. „Ještě pořád mi dlužíte polibek, doktore,“ zašeptá a jeho poleje horko. Raději se otočí a zmizí ve dveřích. Může zaslechnout jeho pobavený smích a mimoděk se také začne usmívat. Prosím, zašeptá neslyšně, ať jsou to dobré zprávy.

 

  Zavře se ve své kanceláři a začne si pročítat výsledky. Jakmile se dobere konce má pocit, že se mu zhroutil celý svět. Duenomorie, tak zní verdikt. Dosud pořádně nezjištěná nemoc, na kterou ještě nikdo nenašel lék. Projevuje se slabostí, bledostí, někdy zvýšenou aktivitou jindy zase zvýšenou únavou. Skoro stejně jako porucha krvetvorby. Na okamžik stiskne víčka, jako by to mohlo změnit výsledky.

  Ještě jednou si pro jistotu přečte jméno na deskách: Tai Curling. Je to tak, nemůže to být mýlka. Unaveně si protře oči. Jak mu to může říct? Tahle nemoc. Je… nevyléčitelná. Zní to v dnešní době neuvěřitelně, ale je to tak. Ale Taiův stav se zlepšil, třeba je tu ještě naděje, přesvědčuje sám sebe. A také tomu věří. Musí tady být. Alespoň jiskřička naděje.

  Odloží desky a vstane. Nevzdá se, stejně jako to neudělal ten mladík s temnýma očima a ještě temnějšími vlasy. Vyjde na chodbu a bezmyšlenkovitě se vydá za Taiem. Ví že to před ním dlouho neutají, ale… Přesto by to rád udělal. Jenže lékařská pravidla to nedovolují. Musí pacienta seznámit s jeho stavem.

  Tiše otevře dveře a přejde k posteli. Je divné, že spí. Jenže po tom co zjistil, se ani moc nediví. Natáhne ruku a položí ji na jeho čelo. Celé hoří. Zazvoní na sestru. „Má vysokou horečku, přineste kapačku s léky. Nechci ho budit. Znáte jeho stav,“ pronese na vysvětlenou. Žena přikývne a zmizí na chodbě.

  Beze slov nad ním stojí a prohlíží si jeho tvář. Dokážu tě vyléčit, Taii. Musím. Mladík náhle otevře oči, ze kterých sálá horečka. „Doktore?“ zašeptá. Jen se na něj usměje. „Odpočívej. Máš horečku, ale za chvíli ti přinesou léky.“

  „Co ty výsledky?“ optá se. V Alecovi vše strne. „Povím ti to později, ano?“ Tai jen přikývne, což je známkou toho, že je opravdu velice unavený a slabý. Kdyby tomu tak nebylo přel by se s ním až by mu to doktor řekl. „Odpočívej,“ zašeptá a pohladí ho po tváři. Poslušně zavře oči. Za chvíli se objeví sestra a zavede mu do žíly kanylu, která je připojená ke kapačce. Alec jí poděkuje a posadí se na židli.

  Asi za hodinu ho odvolají, protože je další vizita. Nerad odchází, ale musí.

 

  Vrátí se k němu hned jak je to možné. Mladík stále ještě spí. Přejde k němu a opět mu položí ruku na čelo. Stále ještě žhne, ale už ne tak silně jako předtím. Nechá ruku na místě a jen ho pozoruje. Je tak příjemné jen se na něj dívat. Pozorovat jeho černé řasy, které má nyní opřené o tváře. Jeho hezky vykrojené rty, rovný nos.

  „Ještě pořád mi něco dlužíte, doktore,“ ozve se tiše a on sebou mírně trhne. Ani si neuvědomil, že se probudil. Zadívá se mu do očí. „Já vím,“ zašeptá. Skloní se k němu a lehce přejede svými rty přes jeho. Pak se hned zase odtáhne. Tai téměř zklamaně zasténá. „Tomu vy říkáte polibek?“

  Pokrčí rameny a usměje se na něj. Doufá, že jeho oči neprozrazují tu touhu, která mu projíždí celým tělem. Palcem ho pohladí po dolním rtu a pak se raději vzdálí k oknu. „Jste nějaký divný,“ prohodí mladík. „Je to kvůli těm výsledkům, že? Něco jste zjistili.“

  Alec neodpoví, jen dál zatvrzele hledí ven z okna. Nemůže mu to říct. Nemá na to sílu. „Musím tě přestat léčit,“ pronese tiše. „COŽE?!“ ozve se z lůžka. „Nedokážu si od tebe udržet odstup, který by měl lékař mít.“

  Ucítí jak se mu kolem hrudníku obtočily jeho ruce. „Jak dopadly ty výsledky?“ zašeptá mu do ucha a lékař se zachvěje. „Alecu?“ Ten sebou trhne. Ještě nikdy mu neřekl jménem. Otočí se k němu čelem a on ho obejme. „Prosím, řekni mi pravdu.“ Zvedne k němu prosebné oči a on cítí, že se v něm cosi zlomilo.

  Obtočí kolem něj své ruce a přitiskne si ho k sobě. Bradu přitom zaboří do jeho vlasů. „Máš Duenomorii. Je to nemoc podobná poruše krvetvorby. Jen je více neznámá a právě proto je i více nebezpečná.“

  „A nevyléčitelná, že?“ optá se téměř bez citu. Prudce ho od sebe odtáhne a zadívá se na něj. V jeho očích se cosi leskne. Vypadá to téměř jako… Jako strach. Poprvé, co tady je v jeho očích vidí strach. „Taii,“ vydechne a přitáhne si ho zpět k sobě. Tiskne ho na svou hruď a kolébá ho v náruči. „Všechno se dá léčit. Najdeme způsob,“ šeptá mu do vlasů. „Stejně jako rakovina?“ optá se ironicky.

  Na to nemá odpověď. „Musíš odpočívat,“ vydechne. „Prosím, Alecu, nechci strávit poslední Vánoce v nemocnici. Chci je strávit s tebou.“ Doktor se od něj překvapeně odtáhne. V jeho očích svítí prosba. „To nejde. Jsi vážně nemocný, potřebuješ být pod lékařským dohledem.“

  „Budu tam mít tebe,“ šeptá a vytáhne se na špičky. Něžně ho políbí. „Taii,“ zašeptá výhružně. K ničemu víc se nedostane, protože se mu přisaje na rty. Přitiskne si ho k sobě a polibek prohloubí. „Tohle nemůžeme,“ vydechne. „Prosím, Alecu.“

  Bezradně pokrčí rameny. „Není to tak jednoduché, Taii.“ Jenže už cítí, že podlehl. Udělal by pro něj cokoliv. Už dávno si přestal namlouvat, že to co cítí je jen nějaké poblouznění. Záleží mu na tom klukovi s chlapeckým úsměvem, půlnočníma očima a vrabčím hnízdem na hlavě. „Budeš muset podepsat revers.“

  „Já vím. Pojedeš tedy se mnou někam pryč. Někam, kde budeme mít opravdové Vánoce, jen my dva?“ Alec rozhodí ruce. „Vyhráls. Ale budeš mě poslouchat na slovo, jasné? A hned po svátcích se vrátíme do nemocnice.“

  Tai zasalutuje. „Rozkaz!“ S úsměvem zavrtí hlavou. „Tak a teď zpátky do postele a odpočívat. Když vše půjde dobře, můžeme vyrazit zítra.“ Ještě jednou ho políbí, a pak ho opravdu uloží zpět do postele. „Spi,“ zašeptá. „A dostanu pusu na dobrou noc?“ ptá se smyslně. Alec nedokáže odolat a opravdu mu lehce přejede přes rty. Pak ho ještě pohladí po tváři a vyjde z pokoje.

 

  Druhý den ráno už Tai netrpělivě přechází po pokoji a čeká na něj. Konečně se otevřou dveře a v nich stojí Alec. „Taii! Co to ksakru vyvádíš. Máš být v posteli,“ nadává. Mladík se na něj jen usměje. „Nebuď tak mrzutý a raději mi řekni, kde to mám podepsat,“ mává netrpělivě rukou. „Jak můžeš vědět, že je co podepsat?“ ptá se s mírně zdvihnutým obočím.

  Světácky pokrčí rameny. „Kdyby nebylo proč bys tu byl v civilu?“ prohodí pobaveně. „Třeba jedu na dovolenou s nějakou sestřičkou?“ zalaškuje a vzápětí zmlkne, protože to už u něj mladík stojí a líbá ho. Usměje se mu do rtů a přitiskne si ho k sobě. „Nevěděl jsem, že jsi takový divoch,“ zašeptá. „Tak pojď. Musíš to podepsat na příjmu. Tvrdím, že tě jen doprovodím ke tvým příbuzným, kteří tě chtějí mít na svátky u sebe. Sice mi to asi nikdo nevěří, ale musíme zachovat, alespoň zdání dekora, že?“

  Tai se rozesměje, ale přikývne. Společně se vydají na místo, kde Tai podepíše příslušné papíry. Za půl hodiny už sedí v Alecově stříbrné corvettě. „Ty, Alecu,“ ozve se po chvíli mladík. „Hm?“ zabručí, aniž by spustil oči ze silnice před sebou. „Řekni mi, jak si může takový doktor vydělat na takovéhle autíčko.“

  Řidiče to maličko zaskočí. „No…,“ protáhne a na okamžik se zadívá na Taie. „No dobře, dali mi ho rodiče k promoci,“ vyhrkne jedním dechem. „A ty se za to teď stydíš, nebo co?“

  „Ono to vypadá, že jsem tu promoci udělal jen proto, že mi to auto slíbili.“ Tai zavrtí hlavou. „Tak to nechápu. Copak ty ses nechtěl stát lékařem?“ ptá se zmateně. „To víš, že chtěl, ale před třemi lety jsem byl takový rebel, že mi museli slíbit auto, abych do té školy vůbec chodil.“ Tři roky, pomyslí si. Tak to je mu nyní devětadvacet. Nevypadá na to. I když v jeho očích by zřejmě byl mladý i kdyby mu bylo padesát.

  Znovu si vybaví co řekl a autem se rozlehne Taiův smích. „Ty a rebel…,“ vyráží ze sebe. „To si neumím představit…“ Alec natáhne ruku a uchopí do ní tu jeho. Mladík okamžitě zvážní. „Proč ne? Je to pravda,“ ujistí ho a dál drží jeho dlaň ve své. Bravurně ovládá volant i jednou rukou a za chvíli už vyjíždí z rušného města. „Kam to vlastně jedeme?“

  Otočí k němu hlavu. „Na mou chatu,“ prohodí a dál se věnuje. „Bude se ti tam líbit. Je na okraji lesa, na míle daleko nikde nikdo.“ Tai si přitáhne jeho dlaň ke svým rtům a políbí ji. „Takže naprosto dokonalé soukromí,“ zašeptá a kreslí mu jazykem kolečka. „Taii. Jestli toho nenecháš, obávám se, že tam nedojedeme!“ zasyčí a prudce se nadechne, když mu jazykem zajede mezi prsty. „Opravdu? To zní lákavě,“ zasměje se. Alec už má na jazyku peprnou odpověď, ale nakonec jen pobaveně zavrtí hlavou.

  Asi za hodinu už parkuje před jednoduchou chatou. Tai okouzleně vystoupí a on ho následuje. Mladík zůstane stát a jen se na tu stavbu dívá. Alec k němu přejde a obejme ho zezadu. „Tak co líbí?“ zašeptá mu těsně do ucha a Tai se zachvěje. „Víc než si myslíš,“ vydechne. „Já ale myslel tu chatu,“ pronáší a jemně mu skousne ušní lalůček. Mladík zasténá. „To já přeci taky,“ vydechne.

  „Je tu trochu zima, půjdeme dovnitř,“ vybídne ho a vezme z auta jejich zavazadla. Vejdou dovnitř a Tai ho políbí. „Děkuji. Je to tady nádherné,“ zašeptá. „Jsem rád, že se ti tady líbí. A to jsi viděl jen předsíň,“ dodá pobaveně. Chytne ho za ruku a vede ho do další místnosti. Té vévodí obrovská pohovka a krb. Před krbem je položená kožešina a Taiova představivost se rozjíždí na plné obrátky. A nejen ta jeho.

  Alec ho raději zatáhne za ruku a ukáže mu kuchyň, koupelnu a ložnici. Mladíka však nejvíce přitahuje obývací pokoj a kožešina před krbem. „Něco uvařím a najíme se, ano?“ prohodí Alec. „Pokud chceš tak se zatím můžeš v obýváku dívat na televizi.“

  „A můžu se dívat na tebe?“ optá se vesele. Doktor jen přikývne a společně vyrazí do kuchyně. Trochu ho sice znervózňuje, že ho Tai pozoruje, ale nakonec uvaří i něco, co se dá sníst. V klidu se najedí a pak se posadí na tu obrovskou pohovku. Nejprve sedí daleko od sebe, ale jakmile Alec pustí televizi, Tai se mu schoulí do náruče a společně se dívají. Jen tak ho víská ve vlasech a ani nevnímá, co se to před ním odehrává za příběh. Pro něj je nejdůležitější jeho vlastní příběh. Přítomnost toho čarovného mladíka, který se mu tulí v klíně.

  Tai otočí hlavu a zadívá se vzhůru. Dávno ho přestal zajímat děj v televizi. Místo toho pozoruje Aleca. Jeho ostře řezané rysy, mírně nazrzlé vlasy, strniště, které mu raší na tváři a jen tak mimochodem mu ďábelsky sluší. Náhle se posadí a doktor se na něj zadívá. Skloní se k němu a políbí ho. Ne jemně, ale vášnivě a divoce.

  Obkročmo si na něj sedne a obtočí mu ruce kolem krku. Alec si ho přitáhne k sobě a začne ho líbat na krk. Mladík zasténá a zakloní hlavu, aby se k němu mohl lépe dostat. Doktor mu rychle přetáhne triko přes hlavu a rty mapuje každičký centimetr odhalené kůže. Jazykem obkrouží bradavku, kreslí mu na hrudi maličká kolečka.

  Ani Tai nechce zůstat nic dlužen a velice pomalu mu rozepne knoflíčky u košile. „Svlékni se!“ přikáže mu tiše Alec. Mladík naprosto uhranutý jeho ochraptělým hlasem se postaví a poslechne.

  Pozoruje jeho nádherné tělo rýsující se proti světlu z krbu. „Lehni si na kožešinu,“ zašeptá a on opět poslechne. Alec pomalu vstane z pohovky a klekne si vedle něj. Skloní hlavu a políbí ho. Pak pokračuje přes hrdlo k hrudi, jazykem obkrouží pupík a zastaví se u podbřišku. zvedne oči k Taiovi a když uvidí jeho touhou pootevřené rty a přivřené oči, pokračuje. Špičkou jazyka lehce obkrouží jeho žalud a mladík vykřikne.

  Ještě chvíli si s ním hraje, lehce ho líže po celé délce a Tai se pod ním svíjí. Nakonec to nevydrží a vtáhne ho celého do úst. Mladík se téměř vymrští do sedu, jak jím projede vlna vzrušení. Alec ho však chytne za boky a dál ho dráždí. Druhou rukou mu hladí varlata a jedním prstem vklouzne do něj.

  Pohybuje se v něm stejně jako pohybuje ústy a Tai má pocit, že se snad roztříští na milion kousků. „Alecu!“ vykřikne. „Prosím.“ Ale on nepovolí a dál pokračuje ve smyslné hře jazyka a prstů. Mladík mu zaklesne prsty do vlasů a pokusí se ho odtáhnout, protože cítí, že se blíží vyvrcholení. „Alecu, já…,“ víc říct nestihne, protože cítí jak z něj proudí horké semeno. A také cítí, jak ho doktor polyká.

  Zatne ruce do kožešiny a snaží se nekřičet. Stejně se mu to nepodaří a Alec se jen usměje. Olízne poslední kapičku jeho touhy a zvedne se. „Ochutnej se,“ zašeptá a vášnivě ho políbí. Tai tak opravdu může cítit chuť své vlastní vášně. Přitáhne si ho k sobě a roztáhne nohy. Alec nasucho polkne nad tou zvoucí polohou. „Vezmi si mě,“ vydechne mladík a on rád uposlechne.

  Rychle se svlékne z kalhot a velice jemně do něj vnikne. Když ho celého vyplní, Tai vykřikne. Cítí jak je úzký a je mu jasné, že ho to musí bolet. „Za chvilku to bude dobré,“ šeptá a líbá ho na krk. Mladík se jen usměje a pohne boky. „Nechci čekat. Chci tě hned, Alecu.“

  Ani se nepozastaví nad jeho otevřeností. I on ho chce. Vášnivě, náruživě, hned. Téměř z něj vyklouzne, aby ho opět celého naplnil. Podebere ho za zády a posadí si ho na klín. Tai mu sténá do ramene a on vklouzne rukou mezi jejich těla. Uchopí ho do dlaně a začne s ní pohybovat ve stejném rytmu jako jejich milování. „Víc,“ vydechne Tai a on zrychlí tempo.

  Cítí, že se blíží vyvrcholení a vyklouzne z něj. Zklamaně zasténá. „Klekni si,“ zašeptá mu do ucha rozkaz. Tai se zachvěje, ale poslechne. Klekne si před něj a Alec vzrušeně sleduje jeho provokativně vyklenuté pozadí. Přitiskne se k němu a jen se o něj dráždivě otírá. „Alecu, chci tě v sobě!“ vykřikne a on mu vyhoví. Začne se pohybovat v divokém rytmu. Rukou sáhne před sebe a obtočí kolem něj prsty. Poslouchá jeho vzrušené steny a zní mu to jako rajská hudba. „Chci tě slyšet křičet slastí,“ šeptá mu a jemně ho kousne do krku.

  Mladík už to nevydrží a opravdu vykřikne. „Ještě,“ zaprosí Alec a přirazí. A Tai mu odpoví dalším výkřikem. „Teď!“ vydechne doktor a oba cítí své uvolnění. Svalí se na kožešinu a Alec se z něho okamžitě skulí a přitáhne si ho do náruče. Oba ještě cítí dozvuky svého vzrušení. Po chvíli doktor vstane a oba je otře. Pak vezme Taie do náruče a přenese ho do ložnice. Ale ještě předtím si dopřejí jednu velice dlouhou sprchu, kterou provází Taiovy výkřiky slasti.

  O hodinu později si usnou v náručí.

 

  Ráno se Alec probudil jako první. Rozhodl se, že udělá Taiovi radost a připraví snídani. Nelíbilo se mu to ticho a tak si zapnul rádio. Vůbec ho nepřekvapilo, že se z něj rozezněla jedna vánoční písnička.

 

 Last Christmas

I gave you my heart

But very next day

You get it away

 

  Dál se zpěvák nedostal, protože to vypnul. Nebudou to poslední Vánoce!, pronese sám k sobě tvrdošíjně. Dokážu ho vyléčit. „Proč jsi to vypnul? To je moc hezká písnička,“ ozve se za ním rozespale a vzápětí ucítí vzadu na krku lehký polibek. Otočí se a usměje se na něj. „Zkazil jsi mi překvapení,“ zašklebí se. „Chtěl jsem ti donést snídani až do postele.“

  „To se dá lehce napravit. Já se tam zase vrátím,“ zašeptá a natáhne se po jeho rtech. „Pokud se tam vrátíš i se mnou, myslím si, že žádná snídaně nebude,“ prohodí a odtáhne se od něj. „Ale mě by to vůbec nevadilo, pane doktore.“

  „Ale mě ano, protože jíst se prostě musí. Takže se tady prosím usaďte, pane a vyčkejte dokud. Neusmažím nová vajíčka,“ dodá, když ucítí zápach spáleniny. Tai se rozesměje, ale když na něj vrhne káravý pohled, rychle zase přestane. Nebo se o to alespoň pokusí. Alec pokrčí rameny a znovu se vrhne na přípravu snídaně. „Co budeme dělat?“ optá se ho tiše. „Hm… No viděl bych to na procházku v lese, co ty na to? Oba potřebujeme čerstvý vzduch.“

  „A já víc než by sis uměl představit, Alecu,“ prohodí mladík a zašklebí se. Naservíruje mu talíř se smaženými vejci a jakmile se oba nasnídají vydají se na slíbenou procházku. Ruku v ruce procházejí zasněženým lesem a připadají si jako v pohádce. Avšak až do chvíle, kdy se Tai náhle prudce zastaví. „Taii?“ zeptá se starostlivě. „Jsem v pořádku. Je se mi trochu zatočila hlava,“ usměje se na něj. „Jsi si jistý?“ ptá se úzkostně. „Jistě. Pokračujeme nebo tady přimrzneme.“

  Obejme ho kolem ramen a znovu vykročí. Po pár krocích se však Taiovo tělo bezvládně zhroutí na zem. „Taii!“ vykřikne Alec a zvedne ho do náruče. Mladík je v bezvědomí. Doktor s ním rychle dojde do chaty a sundá z něj vlhké oblečení. Zabalí ho do deky a zjistí, že se celý třese. Sáhne mu na čelo. Vysoká horečka.

  A právě v tu chvíli v něm začne hlodat červíček pochybností. Sice zde má vše potřebné, ale v nemocnici by byl celý personál. „Tai? Tai jestli mě slyšíš… Vrátíme se do nemocnice. Tam se o tebe postarají.“ Mladík se zavrtí a otevře oči. „Ne! Alecu prosím, já nechci zemřít v nemocnici,“ šeptne. „Co to říkáš, Tai? Ty přeci neumřeš. Nemůžeš mi umřít,“ prosí se slzami v očích.

  Mladík jen vysíleně zavře oči. Lékař ho přenese do ložnice, kde ho zabalí do další deky. Snaží se mu srazit horečku, zahnat zimnici a strach, který se ho zmocňuje. „Nechci tě ztratit, Taii,“ zašeptá a nechá slzy stékat volně po tvářích. Mladík opět otevře oči a natáhne ruku. Jemně mu setře slzy. „Ale doktore. Jste už dospělý, přeci byste nebrečel,“ pronese s úsměvem. Alec se skloní a políbí ho. Jen lehce jako dotek motýlího křídla. „Alecu. Děkuji ti za nádherné Vánoce,“ zašeptá. „Ještě jsem ti nedal dárek,“ vydechne lékař. „Dal jsi mi to nejdražší, cos mi mohl dát. Sám sebe.“

  Bezmocně sleduje jak zavírá oči. Rychle mu změří tep. Dýchá. Stále žije. Je mu jasné, že se teď nemůžou vrátit a ani sanitka by se sem nedostala. Venku se totiž rozpoutalo hotové boží dopuštění. Dál tedy jen seděl vedle mladíka a držel ho za ruku. K večeru se jeho stav zlepšil. Horečka klesla a i zimnice přestala. V Alecovi zahořela malá jiskřička naděje.

  Tai otevřel oči a zadíval se na něj. „Už jsem v pořádku,“ usměje se. „Omlouvám se. Zkazil jsem nám celý den,“ šeptne. Alec prudce zavrtí hlavou a políbí ho. „To není pravda! Už tohle nikdy neříkej. Jakmile přestane ta vánice, vrátíme se do nemocnice, ano?“ šeptá prosebně. „Nechci tě ztratit, Taii.“

  Pohladí ho po tváři a on jeho ruku uvězní svou dlaní. „Já tebe taky ne, Alecu. Vnesl jsi mi do života světýlko naděje a já se ho nechci vzdát. A tebe taky ne.“ Lékař se na něj usměje. „Půjdu připravit něco k jídlu. A žádné výmluvy typu: nemám hlad. Jíst se prostě musí.“

  „Jíst se prostě musí,“ řeknou ve stejnou chvíli. Políbí ho na čelo a vydá se do kuchyně, aby něco ukuchtil.

  Tai mezitím vyčerpaně zavře oči. Nechce mu přidělávat starosti. Ještě chvíli to vydrží, a pak stejně půjdou spát. A zítra už mu bude dobře. Jakmile ucítí vůni slaniny okamžitě otevře oči a s úsměvem se zadívá ke dveřím. V nich se vzápětí objeví Alec s tácem plným jídla. Sedne si k němu a vzájemně se krmí. Tai si vychutnává každou vteřinku s ním. Chce mu říct, že ho miluje, ale nakonec se neodváží. Tuší, že Alec to ví, že to poznal z jeho chování, doteků, pohledů a to mu stačí.

  Konečně padne noc a Alec k němu vklouzne. Přitáhne si ho do náruče a Tai se mu do ní zavrtá. Lékař ho jemně hladí po zádech jen proto, aby cítil jeho blízkost. Tai mu zase na hrudník kreslí kolečka. Za chvíli oba usnou.

 

  Tai se vzbudí asi kolem půlnoci. Cítí se nějak divně. Jako by něco nebylo v pořádku a přesto to tak mělo být. Zvedne oči k Alecovi a uvědomí si co to je. To si pro něj přichází Smrt. Do očí se mu nahrnou slzy. Je mi to tak líto, lásko, šeptá v duchu. Chtěl jsem s tebou strávit více času. Ale už nemůžu. Svůj boj jsem prohrál… Ještě se naposledy dotkne jeho rtů a pohladí ho po tváři. „Odpusť,“ zašeptá. Na Alecovu tvář dopadne jedna osamělá slza. Pak si mladík položí hlavu na jeho hruď a pokojně zavře oči. Ještě ucítí, jak se mu kolem pasu obtočila jeho ruka. Pak se vše propadne do tmy…

 

  Alec se ráno probudí se zvláštním pocitem. Jako by se v noci odehrálo něco důležitého, zlomového. „Tai?“ zašeptá mladíkovi do vlasů. Náhle si něco uvědomí. Rychle se posadí a podívá se na mladíka ve své náruči. Na tváři má až nepřirozeně klidný výraz a stopy slz. To by nebylo nic zvláštního… Kdyby se jeho hruď zdvíhala.

  Rychle mu nahmatá tep. Nic. „Tai?!“ zatřepe s ním. Bez reakce. Pořád tomu odmítá uvěřit. Nemůže být mrtvý. Prostě ne! „Nemůžeš být mrtvý!“ křičí zoufale a tělem mu zmítají vzlyky. Položí si hlavu na jeho hruď a nechá slzy volně proudit po tvářích.

  Po hodině se trochu vzpamatuje a zavolá záchrannou službu. Oznámí jim, že pacient Tai Curling, který trpěl duenomorií,  zemřel zřejmě na zástavu srdce.

  Přijede záchranka i pohřební služba. Sleduje, jak ho nakládají na nosítka, zatahují zip. Prudce se k nim rozběhne, rozepne pytel a ještě naposledy se zadívá na jeho tvář. Na tu milovanou tvář, kterou nikdy dostatečně neopláče. Skloní hlavu a jemně ho políbí. Kéž bych ti tak mohl vdechnout život, Taii, zaprosí v duchu, ale jeho přání nikdo nevyslyší.

 

  Pitevní zpráva zněla takto: Pacient Tai Curling, který z nemocnice odešel na vlastní žádost zemřel 24. prosince v 00:00 na zástavu srdce.  

 

 

 

Lékař Alec Champlain po třech letech usilovné práce
nalezl lék na nemoc zvanou Duenomorie.

 

  Znechuceně se zadíval na titulek jednoho bulvárního plátku. Ano, pomyslí si ironicky, ten lék jsem opravdu našel. Za pomocí odborníků a svých vlastních zkušeností s touto nemocí. Jenže člověku, kterému tím chtěl pomoci, už pomoci nemohl. Bylo pozdě… Už nic a nikdo mu nevrátí život.

  Přejde k rádiu na stole a zapne ho. Ani si neuvědomuje, že jsou nějaké Vánoce, po jeho smrti vše pozbylo významu, dokud se z reproduktoru neozve jedna píseň.

 

  Last Christmas

  I gave you my heart

 

  Víc už neslyšel, protože rádiem mrštil o stěnu pokoje. Opravdu to byly jejich první a poslední Vánoce. Na jeho lék už bylo pozdě. Příliš pozdě…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Lady Slashet, 25. 11. 2009 11:39)

Musím uznat , že povídka byla nádherná a já jsem na konci bulela jako želva .
Už od té doby co jsi ji sem dala , jsem věděla , že to bude mít špatný konec . Já totiž mám takový zlozvyk , že se jdu nejdřív podívat na konec a až potom začnu číst (= chyba). Neměla jsem náladu na špatné konce . A teď skoro po dvou letech jsem jí přečetla . A byla nádherná , skovstná , úžasná ...
Jsi úžasná povídkářka (jedna z mých nejoblíbenějších) a já povídek na internetu vážně neznám málo .
Od teď , vždy když slyším tu písničku brečím a brečím (já jsem taková citlivka) .
Smekám před tebou !

hledám..uklidňující prášky...

(Wendy, 20. 2. 2009 21:38)

teda tohle mě fakt dostalo...*vzlyk*. Myslím ,že dneska už nusnu....ale jinak perfektní, prostě luxus...no jdu na další...

=o(

(Kaname, 1. 2. 2009 16:28)

fakt mocinky smutné, škoda že to takhle dopadlo....ale jinak mocinky kawai=o)píšeš fakt moc hezky=o)

*fňuk*

(You.Have.Idiotik.Ideas, 30. 12. 2008 17:28)

:'-( uááááááá taghle sem už dloho nebrečel :'-(

ty svině!

(Mauinka001, 30. 11. 2008 1:24)

Proc jsi to zase udelala? proc jsi ho nechala zemrit? na tohle fakt nemam...

ZASÉÉÉÉÉ!!!!

(Aki, 7. 11. 2008 23:12)

Na začátku jsem asi špatně četla a ty jsi psala "Špatné konce"!! Holka, i když jsi Borec-na-konec! jak říkam mojí nejkámošce, tu mega depresi, do které jsi mě uvrhla, ti neodpustím!!
Proč při svém nádherném, úžasném talentu mě dneska nepotěšíš aspoň jedním dobrým, zcela zaláskovaným koncem?!
Jinak bejby (nevadí, že ti píšu jako bych tě znala?? Jesti ano, moc se omlouvám!), jak jsem už napsala máš užasný talent a dar od nějakého Antického boha a být tebou, snažila bych se ho využít i mimo tvojí stránku.

X_x

(Rosalie, 29. 8. 2008 23:18)

Proč musel umřít zrovna na vánoce? Už 2 dny na tuhle povídku myslím...T_T Ale píšeš fakt skvěle. Měla bys vydat knížku s těmahle povídkama. :))

pochvala

(silvia, 18. 8. 2008 19:13)

toto je ta nejhezci povidka jaku sem kdy cetla. a to sem jich cetla hodne. citam to furt dokola a stale brecim. poustim si pri tom pisen last christmas a je to superr ozaj poklona za tu nadhernu povidku :o) skoda ze zemrel... uz sem precetla vsechny tvi povidky poklona ale tahle mi virazila dech.. ps: nemam ani zdaleka 18 ale bylo to heeezky :o)

:'-(

(Amanda, 7. 7. 2008 23:59)

Už to čtu snad po stý za tu dobu, co znám tuhle stránku a dycky mě to rozbrečí :'-(... krása, fakt :'-(

Už zase!

(Nex, 30. 6. 2008 21:18)

*vykřikuje a probodává tě pohledy* tt tvoje špatné konce! Grr.

Ale víš, že jsem celou dobu čekala, že Tai je upír? A že jak se v noci probudil, uvědomil si, že se snaží napít z jeho krve? Zvláštní co? Ale nesporně zajímavé... Bylo to *echm echm chrchly chrchly kuck* krásné. Ale ten konec! *rudá záře z očí*

...................

(Smajlík, 3. 3. 2008 15:16)

..Jak jsi mohla dowolit aby zemřel?..
Wždyť jsi je rozdělila..

Mno moje osobní pocity ale nezakrýwaj to ,že je to asi twoje nejhezčí powídka...

varování

(Yveren, 4. 2. 2008 17:13)

Ehm, myslím si že bys tam měla dát varování: nevhodné pro psychicky slabší jedince. Já si dokázala vsugerovat pocit že za pár týdnů umřu a bylo to děsivý. OK, já jsem asi ztracenej případ extra přecitlivělý romantičky * volá si do blázince* ale než si pro mě přijedou, trvám na tom že musíš psát dál ;0)

pochvala

(Esarina, 21. 1. 2008 13:34)

Tak tahle povídka mě fakticky dojala.....přiznám se, že i nějaká ta slzička se objevila......píšeš fakt dobře a máš to tady mocinky hezký!

Náááááááááááááááádhera...

(Adéla, 18. 1. 2008 19:27)

První povídka u které sem plakala..Kráááása..Prostě to nemá chybu...Sem úúplně vyřízená....*pláče jak o život*

wow

(Majka, 17. 1. 2008 11:00)

To je super povídka !!!!!!!!!!!!!!!
Nejlepší jakou jsem kdy četla,měla by ses stát spisovatelkou :-)

doktorova zpověď

(Muraki Kazutaka, 17. 1. 2008 3:19)

Sedím tu za klávesnicí a dívám se ztuhle na obrazovku svého počítače. JSou tři hodiny v noci a za chvíli mi začíná další úmorný den. V boku opět bolí a po tvářích mi tečou slzy. Keiro san, ten příběh je nádhrený. Nádherný a smutný. Možná proto, že vím jaké to je stát tak blízko smrti. Možná proto že vím, že není tak zlá. Možná pro to, že vím, že pak už tě nic nebolí, nic netrápí. Možná proto Ti dokážu odpustit tenhle smutný konecc naservírovaný zrovna na vánoce.
A přesto, že mám pověst chladnokrevného parchanta a cynika, ten příběh mnou pohnul.
V rádiu zrovna dohráli Candle in the Wind a začala hráít jiná písnička, svižžnějšší. Bojovnější.
A stejně tak já hodlám bojovat (i na svých stránkách) za lepší konce.

A možná teď připomenu někomu Anakina Skywalkera, když řeknu že některým umřít nedovolím." Plácám nesmysly, že? Já vím, ale nocc už pokkročila a já jsem unavený/á.
Proto gomen a arigató, Keiro san. Byl to mistrovský kousek.
Loučím se stylově. Slovy mého oblíbeného politika a státníka.
"Zobákem i pařáty bojovati!"

A teď už Good Night a adieu,
doctor Muraki Kazutaka.

p.s.: Tatsumiho bych z Hádu přitáhl i za uši;-) viď Seiishirou;-)

*****

(Bea, 14. 1. 2008 19:05)

Strašně ráda bych ti sem napsala komentář...
Ovšem ještě teak vědět o čem...:-))

Začněme obvyklými pindy... Právě poslouchám mix Space Lion a Goodnight Julia z anime Cowboy Bebop (ona avizovaná třináctá epizoda) a musím říct, že k té povídce je to jako pěst na oko (špatný příměr, málo poetický, ale dneska jsme psali z němčiny, co bys po mě ještě nechtěla:-)).

Čili ještě víc mě to vehnalo do očí slaná vřídla. Jako by nestačilo, že ti zase postavy umírají na běžícím páse... Chjo. A jako by nestačilo, že je zabíjíš čím dál krásněji. Z tvých rukou, slov k nim přichází smrt v té nejpůvabnější podobě.

Právě za odstavec se Smrtí (to velký S je tam zcela záměrně) ti musím složit tu největší poklonu. Nevím, co jsem si myslela, ale každopádně by mě nenapadlo (ni ve snu, to přisahám, že to napíšeš zrovna takhle...
Mrazilo mě až v konečcích prstů...

Dobře, odpouštím ti,že jsi zase jednoho člověka udělala nešťastným, že jsi zase přivolala smrt v černém plášti. Odpouštím ti to a ani sama nevím proč.

Goodnight Tai. Goodnight and sweet dreams. Alec is your ever after... Goodnight and farwell

T.T

(Yveren, 7. 1. 2008 23:45)

To bylo tak hnusný, fuj až se budu v noci budit úzkostí tak ti to budu vyčítat. Rozdejchávat to budu dost dlouho i když jsem od začátku věděla, že to neskončí dobře. Jinak je to jedna z nejlíp napsaných povídek co jsem četla, vážně. No nic, nechci tady zase jako obvykle mluvit o sobě tak si to jdu ventilovat k někomu po ICQ ;0P Piš tak úžasně dál, protože líp se psát ani nedá

Huch konecne

(Kat, 3. 1. 2008 21:45)

zas jsem se dostala k tomu, abych tu neco napsala a dala vedet ze ziju a hlavne to, ze jsi se vyhrabala z te takz. litostive nalady a pises. Jsem moc rada jen mi dela starosti, ze pises tak rychle ze nestiham psat komentare, ale k veci.
Co je dulezitejsi nez komentar k povidce? POvidka sama .
Takze krasne se cetlo, krasny pribeh a smutny pribeh. Napsala jsi to kouzelne a jsem rada, ze pises tyhle pribehy. Nekdy rada si hodimn tim radiem o zed jako napriklad ted a nekdy clovek potrebuje veselest a nekdy smutek a dnes mi to pekelne sedlo. Dekuji moc za krasne cteni.

Můžu??

(Watashi, 28. 12. 2007 9:44)

Ahoj, chtělj sem se zeptat jestli by jsi zde zveřejnila mojí povídku.Napiš mi na ICQ 299039017.