„Nikdo ani hnout!“ zařve chlápek, který právě vtrhnul do malého krámku na náměstí malého městečka s pistolí v ruce. Vrhnul se k prvnímu člověku, co stál poblíž. Byl to nějak usmrkanec a tak ho popadl pod krkem a přiložil zbraň ke spánku.

  Majitel krámku si téměř povzdechl nad hloupostí toho chlápka. Ten, usmrkanec ho nazval?, byl totiž jeho vnuk. Sice vypadal ani ne na osmnáct, ale ve skutečnosti mu bylo dvaadvacet a měl za sebou dva roky v jednotce rychlého nasazení, nebo jak se tomu tady v Čechách říká (ovlivnění Kobrou 11 je nepopiratelné), a rok v Iráku.

  „A teď prachy do toho, dědku!“ zavřeštěl chlapík, který se zatím s jeho vnukem přesunul až k němu a hodil na pultík igelitovou tašku. Starší muž už po něm sahal, když  v tom na něj jeho vnuk mrkl a než by člověk řekl švec, už klečel na výtržníkovi a ruce mu držel na zádech.

  „Co to doprdele je?“ zařval ten.

  „Dědo, zavolej policajty, ať se tady o našeho hosta postarají,“ prohodil mladík a usmál se na něj. Muž neváhal a okamžitě sáhl po mobilním telefonu, který měl schovaný pod pultíkem. Za chvíli už se objevili místní strážníci a odvedli si výkvět sebou.

  „Díky, Pájo,“ otočil se ve dveřích světlovlasý muž zákona.

  Mladík jen kývl. „Občanská povinnost,“ prohodil a odvrátil se od něj. Jeho dědeček, Čestmír, ho pozoroval. Docela by ho zajímalo, co se mezi těma dvěma stalo. Byli to nerozluční kamarádi a teď najednou tohle.

  Vlastně to všechno začalo přede čtyřmi lety. Rok na to odjel Pavel do Prahy a vrátil se přede dvěma měsíci akorát na dušičky. Příhodný den pro návrat.

  „Jsi v pořádku, dědo?“ zeptal se ho, když uviděl jeho nepřítomný pohled v hnědozlatých očích, které mimochodem zdědil po dědovi i on sám.

  „Jen jsem se zamyslel, chlapče,“ pronesl a usmál se. „Připomínáš mi Semira Gerkhana.“ Černovlasý mladík se rozesmál na celý krám. Byl rád, že v obchodě zrovna nikdo nebyl, když přiběhl tenhle pitomec. Nechtěl na sebe poutat moc pozornosti.

  Nyní se ale předklonil a zplna hrdla se smál. A že to potřeboval jako koza drbání, poznal jeho děda hned jak ho uviděl stát 2. listopadu na prahu svého domu. Zajímalo ho, co mu do očí vneslo ty stíny. Jistě, válka, ale bylo v tom i něco jiného. Poznal to na něm.

  Pavel se konečně uklidnil, otřel si oči rukávem košile a šel zavřít obchod. Bylo už po šesté hodině a to se s dědou vydávali domů. Bydleli kousek od krámku, ale přesto by ho nikdy nenechal jít samotného.

  Kdysi, když odtud odcházel, snil o velkém městě, velkém domě a spoustě dětí. Když se vrátil uvědomil si, že tohle je jediné místo, kde může najít klid a zbavit se nočních můr. Procházeli zrovna kolem policejní… ehm… jak to nazvat, základny? Asi ano, základny, když si Pavel koutkem oka všiml, jak se v prvním patře pohnula záclona.

  Bezděčně tam stočil pohled a uviděl světlovlasého strážníka z dnešního incidentu. Kývl mu na pozdrav a pokračoval společně se svým jediným příbuzným, se kterým si rozumí, v cestě domů.

  Jiří Fidler, velitel této malé policejní stanice, odstoupil od okna a podvědomě se usmál. Ani to nevnímal. Než mohl myslet na minulost a na to co bylo, objevil se jeho kolega Tomáš a zatáhl ho do víru hlášení. Ačkoliv se zdálo, že se tady nic neděje, dnes se toho semlelo až moc.

  S povzdechem se usadil za svůj stůl, rozsvítil lampičku a dal se do pročítání protokolů, výpovědí a jiných papírů. Nesnášel papírování. Ale dovolovalo mu zapomenout.

  Kolem půlnoci se unaveně protáhl a mohutně si zívl. Zůstal na stanici sám. Chlápka, kterého dneska chytili museli odvést do Prahy, protože tady by ho nemohli moc dlouho držet. Nebyli na to vybavení.

  Byli taková malinká vesnička, až se někteří divili, že tady vůbec mají policii. Ona tady vlastně nebyla, ale to je zase jiný příběh.

  Zazvonil mu mobil. Rozzlobeně po něm hmátl. „Jo?“ zavrčel.

  „Sorry, šéfe, že otravuju, ale když jsem šel z Rotem všiml jsem si, že se na služebně ještě svítí. Neměl byste jít domů se vyspat?“

  Byl to jeden jeho kolega. „Díky za upozornění, Martine. Už jdu neboj se, jen jsem to potřeboval dodělat.“

  Mu ž na druhé straně jen cosi zabrumlal a položil to. Jirka se s úsměvem díval na hluchý telefon. Rozhodl se dát na radu svého přítele a vyrazit domů. Bydlel až na druhém konci vesnice, i když u nich to téměř znamenalo jen přejít malé náměstíčko.

  Schoval papíry do šuplíku, který pečlivě zamknul a vyrazil dolů. Zamknul a nadechl se čerstvého nočního vzduchu. Všude kolem vládl klid a mír. Miloval noc. Připadal si pak jako velký hrdina, kterým nikdy nebyl.

  Prohrábl si rukama už tak rozcuchané vlasy a vykročil směr svůj domek na okraji. Měl to tady rád, i když nějaký čas bydlel a pracoval v Praze. Nakonec se rozhodl vrátit a trochu dát dohromady dům, který zdědil po rodičích.

  „Asto k noze!“ zaslechl náhle povědomý hlas a instinktivně se otočil. Zadíval se na něj. „Ahoj, Pájo,“ pronesl a pokusil se o úsměv. Avšak narazil jen na tvrdou bariéru ledových očí.

  „Čau,“ zamumlal a podrbal za ušima nádherného německého ovčáka. Jirka přemýšlel, kde celou dobu Asta byla. Že by jí měl sebou?

  „Ty jsi měl Astu sebou?“ zeptal se, protože nechtěl, aby odešel.

  Pokrčil rameny. „Byla tady. Měj se,“ pronesl a otočil se k odchodu. Ještě hvízdl na Astu, která se potloukala kolem.

  Jirka vteřinku váhal, ale nakonec k němu vykročil a chytil ho za ruku. Mladík se mu prudce vyškubl a postavil se do bojovné pozice. „Pájo, prosím, musíme si promluvit,“ zašeptal a couvl.

  Oslovený se uklidnil. „A o čem bys chtěl mluvit? Nic se nestalo, tak proč pitvat minulost?“ zasyčel a zlostně se mu blýsklo v očích.

  „Nic se nestalo?“ optal se nevěřícně. „Co tím sakra jako myslíš?“ téměř zařval, ale pak si uvědomil, že jsou v opravdu malé vesničce a on by mohl celé její obyvatelstvo vzbudit.

  „Přesně to co jsem řekl, nic se nestalo.“ Otočil se a chystal se odejít. Avšak Jirka to nehodlal tak nechat. Prudce ho otočil nazpět, přitáhl k sobě a políbil. Na okamžik ho tím vyvedl z míry, ale vzápětí se vzpamatoval a prudce ho odmrštil.

  Zuřivě na něj hleděl a otíral si rty. „Co si myslíš, že děláš, doprdele?!“ zavrčel a chtěl se na něj vrhnout. Avšak vedle něj se objevila Asta a začala na Jirku vrčet. Věděl, že by ho mohla velice ošklivě pokousat, protože na to byla cvičená, byl to totiž policejní pes, a tak se uklidnil.

  „Asto sedni!“ přikázal kuse a pes okamžitě poslechl. „Tohle,“ ukázal na Jirku, „už nikdy nezkoušej. Nemuselo by to dopadnout dobře,“ zavrčel, otočil se, hvízdl na psa a ztratil se v noční tmě.

  Jiří si mezitím nadával do debilů, idiotů a vše možné havěti. Nevěděl proč to vlastně udělal. Možná chtěl jen vrátit něco, co vrátit nešlo. Minulost, kterou pokazil on sám.

  Byli s Pájou nerozluční přátelé už jako děti. Jenže jak šel život dál a oni dospívali, začal si uvědomovat svoji orientaci. A také to, že pro něj Pája není už jen kamarád. Dokonce našel tu odvahu, že mu to řekl. K jeho velkému překvapení, na tom byl jeho přítel podobně.

  Rozhodli se, že spolu budou objevovat to nové, nepopsatelné, co mohou ve vztahu najít. Bylo jim skvěle, měli se rádi, v posteli jim to taky klapalo. Jenže pak přišel Pája s tím návrhem. Chtěl se dát k jednotce rychlého nasazení. Koneckonců školu na to měl.

  Avšak on se zachoval jako zbabělec a raději zůstal tady. A to mu evidentně Pavel do dnešního dne neodpustil.

 Nasupeně nakopl kamínek a pohledem se omluvil Astě. Ta vědoucně štěkla a on se musel usmát, ať chtěl či ne. Na chvilku se zastavil, aby jí podrbal mezi ušima. Otočil se na místo, kde před chvílí stál Jirka. Věděl, že je v tuhle chvíli bezpečně ukryt za stromy.

  Pořád tam stál a hleděl za ním. Povzdechl si a polaskal ho očima. Pak se vydal i se svým nejvěrnějším přítelem do dědečkova domu, kde teď bydlel.

  Tiše proklouzl dovnitř a padl na postel. Byl unavenej snad víc než když sloužil. Jenže tohle bylo o úplně jiným druhu únavy. Myslel si, že tady už Jirka dávno není, že odjel do Prahy jak o tom vždycky snil. Evidentně se zmýlil.

  Prohrábl si už tak rozcuchané vlasy a přešel k oknu. Měl dokonalý výhled na celou vesnici. Aby taky ne, když čítala zhruba třicet domků a každý znal každého. Jeho zrak se upínal k jedinému domu.

  Jeho okna byla temná a… Dál se nedostal, protože se zezdola ozval zvonek. „Kdo sakra je?!“ zavrčel a tiše hvízdl, když se Asta rozštěkala. Seběhl schody dolů a proklínal toho, kdo to otravuje v jednu ráno. Měl štěstí, že ještě nespal.

  Otevřel dveře a strnul. Před ním stál Jirka.

  „K čertu se vším,“ zaklel kapitán a vrhl se na Pavla. Uchopil ho za zátylek a začal zběsile líbat. Ten polibek venku v něm vyvolal vzpomínky, které se mu nelíbily, které potřeboval zahnat. Jenže…

  Okamžik stál strnule, ale pak mu položil ruce na hruď, aby ho odstrčil. Avšak ty dobyvačné rty si ho zcela přivlastnily a on místo toho, aby ho od sebe odehnal, si ho přitáhl blíž a začal polibky opětovat.

  Začali ze sebe horečně shazovat oblečení. Oba cítili, že to co mezi nimi bylo, ještě nezmizelo, že to potřebují ukojit. „Tady ne,“ zašeptal Pavel, když stáli oba do půlky těla nazí a Jirka sjížděl rty po jeho hrudi pomalu níž.

  Chytil ho za ruku a tiše se proplížili do pokoje. Tam do něj Jirka strčil a on padl na postel. Zvědavě čekal co bude dál. Vždycky to byl totiž on, kdo byl aktivní. Policejní kapitán se na něj usmál a jemu z toho úsměvu poskočilo srdce. Pak si k němu klekl a vysvobodil ho z kalhot.

  Prudce se prohnul a zasténal, když ucítil jeho dech na svém vzrušeném mužství. Jirka se na chvíli zastavil a zadíval se mu do očí. Tak dlouho toužil vidět ten vzrušený výraz, který mu tolik chyběl.

  Lehl si vedle něj a začal ho hladit po hrudi. „Chyběl jsi mi, Pájo,“ zašeptal mu do ucha a rukou sjížděl níž. Uchopil do dlaně jeho penis a lehce začal hníst. Pavel mu položil ukazovák na rty a zavrtěl hlavou. Nechtěl vzpomínat.

  Místo toho se zmocnil jeho rtů a začal se pohybovat proti jeho ruce. Jiří polibky pohlcoval jeho vzdechy. Odtrhl se od něj a pomalu polibky mapoval jeho tělo. Moc se nezměnilo, jen o pár jizev víc. Každou z těch nových zlíbal a přál si ji vymazat, ale věděl, že to nepůjde.

  Špičkou jazyka pohladil jeho vzrušené mužství a usmál se, když zasténal. Miloval ten zvuk. Nedokázal ho zapomenout. Pavel mu vpletl ruce do vlasů a mimoděk ho přinutil pokračovat. Usmál se a vzal ho celého do úst. Jemně si s ním hrál, sál ho, rukou něžně hladil po celé délce.

  Stáhl mu kalhoty a dál ho laskal. Naslinil si prst a jemně do něj pronikl. Pavel se prohnul proti jeho laskající ruce. Jirka přestal s laskáním a lehl si na něj. „Chci se s tebou milovat,“ zašeptal mu do ucha.

  Pavel ho začal hladit po zádech. „Taky to chci,“ odvětil a začal ho líbat, sáhl do šuplíku a podal mu gel. Opatrně ho připravil a vnikl do něj. Prohnul se proti němu a zasténal.

  Jiří ho políbil na rty. „Tiše, tiše,“ zašeptal. „Nejsme tu sami.“

  „K čertu se tím,“ zamumlal Pavel a přisál se k němu. Prudce pohnul boky a tentokrát to byl Jiří kdo zasténal. Nebylo to jemné milování jaké znali z minulosti. Tohle bylo plné vášně, touhy, zoufalství a příslibů do budoucna. Nevěděli, co bude dál. Bylo jen teď a tady. Jen tohle milování.

  Jiří toužil říct to co ho pálilo na jazyku, už od té doby, co se dověděl, že je Pája zpět, ale mlčel. Nechtěl na to jít moc rychle. Věděl, že to pro Pavla neznamená, že vše bude jako dřív. Podrazil ho a on zradu nikdy neodpouští. Jenže tu fyzickou přitažlivost nemohl popřít. Ani Pavel, ani on.

  Ještě jednou proti němu prudce přirazil a vykřikl. Nestačil se zarazit a vysunout se z něho. Pavel zasténal, jak cítil horký proud ve svém těle. Chytil ho za zátylek a začal vášnivě líbat. Chybělo mu to, i když by to nikdy nepřiznal.

  Jenže už nebyl tím samým Pavlem, kterého Jirka znal. Cítil na sobě váhu jeho těla a bylo to sakra příjemné. Hladil ho po zádech a chtěl tak zůstat navždy. Jenže Jirka se začal odtahovat. „Jsem moc těžký,“ zašeptal.

  Zavrtěl hlavou. „Nejsi.“ Přesto mu dovolil aby se z něj skulil na stranu a objal ho. Přitulil se k němu a spokojeně zavřel oči. Bylo to už dlouho, co vedle něj někdo spal. Vlastně to bylo naposledy právě s Jirkou. Den předtím, než se rozhodl odjet a změnit si tím život. Jestli to bylo k horšímu nevěděl.

  „Měl bych jít,“ prohodil tiše Jirka, protože věděl, že by nebylo dobré, kdyby ho viděli odtud odcházet. Už před lety byli mnohým trnem v oku.

  „Zůstaň,“ poprosil ho a sám si nebyl jistý, jestli to skutečně řekl. Jirka mu nehodlal odporovat a tak jen přikývl a políbil ho do vlasů.

  Společně se osprchovali a Pavel ještě vyměnil prostěradlo, protože se bál, aby něco nezjistil děda. Potom si společně lehli a usnuli si v objetí.

  „NE!“ vykřikl a prudce se posadil. Třásl se po celém těle, po zádech mu stékal ledový pot. Náhle ucítil na rameni něčí ruku a prudce sebou trhl.

  „Pájo,“ zašeptal Jirka a políbil ho na rameno. „Byl to jenom sen,“ pokoušel se ho uklidnit. Otočil ho k sobě a přitiskl blíž. Avšak Pavel se z jeho objetí vymanil a odvrátil se od něj. Vstal a přešel k oknu, aby na sebe pustil ledový vzduch.

  Jirka viděl, jak kolem sebe postavil neviditelnou zeď vzpomínek a trápení. Mrzelo ho, že mu nemůže pomoci. Nevěděl jak, protože neznal příčinu jeho zlých snů. Vstal a přešel k němu. Zůstal stát na vzdálenost paží za jeho zády. Nesnažil se ho dotknout, protože věděl, že tohle mu nepomůže. Jen prostě stál a vyčkával, chtěl aby věděl, že tentokrát je s ním.

  A také se dočkal. Pavel totiž začal tiše hovořit. „Jsou z války,“ pronesl. Neřekl co, ale Jiří to věděl, dokonce i tušil, že se týkají Iráku, jen se nechtěl ptát. „Vzpomínky se mi slévají a tvoří sny. Je jich moc a bolí, ale nedokážu se jim bránit. Vidím všechny kamarády, druhy ve zbrani, jak umírají. Nebylo jich moc, když vezmeme poměry třeba z druhé světové, ale byly to nevinné životy. Otcové rodiny, bratři, vnuci, milenci.“

  Otočil se k Jirkovi a on toužil vymazat stíny, které se objevily v těch nádherných olivových očích. A náhle mu to došlo. Bolestivá pravda, kterou nechtěl připustit. „Tys… tys tam ztratil někoho koho jsi miloval, že?“ optal se velice tiše a uhnul očima, protože nechtěl vidět zda je to opravdu tak.

  Pavel na něj chvíli mlčky hleděl. Nechtělo se mu na tuhle otázku odpovídat. Nechtěl, aby to věděl. Ale když viděl, jak zkroušeně se tváří, přešel k němu a zvedl mu hlavu. Donutil ho podívat se mu do očí. „Ty jsi ten, kterého jsem miloval,“ šeptl, lehce ho políbil na čelo a odešel z pokoje. Za chvíli ho mohl slyšet venku jak hvízdá na Astu a míří směrem pryč.

  Dlouho stál u okna a vstřebával to zjištění. Myslel si, že si našel někoho jiného, přitom… Jenže co to mění? Nic. Jen to, že je zase o jednoho pitomce na světě víc. O něj. S povzdechem si prohrábl vlasy, oblékl se a vytratil se do ranního svítání.

  U okna v přízemí domku se nepatrně pohnula záclona. Čestmír se zamračil. Co se s nimi zase děje? Myslel si, že se usmířili… Místo toho nejdřív z domu vyletěl Pavel s Astou v patách. Několik minut po něm i Jirka, který se zase tvářil jako boží umučení.

  Vypadá to, že se do toho budu muset vložit, pomyslel si a spokojeně si zamnul ruce. Nechtěl, aby jeho vnuk byl smutný a znovu prožil utrpení. Moc dobře si pamatoval jeho výraz, když odjížděl do Prahy a Jiří se s ním nepřišel rozloučit.

  Vrátil se z procházky s Astou asi za hodinu. Zablbnuli si u rybníka, Asta si zaplavala. Nepřekvapilo ho, že Jirka už v domě není. Nenechal ani vzkaz, prostě jen tak odešel. Zašel do kuchyně, kde už seděl děda.

  „Ahoj, dědo,“ pozdravil ho a vzal si rohlík a kousek sýra.

  „Ahoj, Pavlíku, tak jak bylo venku?“ optal se ho a lehce se usmál.

  Sedl si naproti němu a spokojeně upil z hrnku kávy, kterou měl připravenou. Jak byl dědovi vděčný. „Díky, dědo. Venku bylo v pohodě, Asta se pořádně vyřádila, takže bude půlku dne spát,“ prohodil se smíchem.

  „A co v noci, jak to dopadlo?“ nadhodil nenápadně otázku.

  „V noci?“ povytáhl obočí Pavel a doufal, že se nečervená.

  Nečervenal, ale jeho děda sice byl ze staré školy, ale slepý ani hloupý nebyl. Rozhodl se to dál nerozebírat. „Slyšel jsem nějaký hluk, tak jsem myslel, jestli se něco nestalo Astě,“ zaonačil to, ale vnukům výraz při té otázce mu stačil, aby mu odpověděl na otázky.

  „Nn, byla jen trochu neklidná.“ Téměř se ošil pod dědovým pátravým pohledem. Vstal a vyrazil ke dveřím. „Půjdu do obchodu napřed, dědo,“ vyhrkl a zmizel.

  Čestmír se usmál. To je ale najednou spěchu, pomyslel si se spokojeným zamručením. To by v tom byl čert, aby se ti dva zase nedali dohromady.

  Sice vyrazil do obchodu, ale nakonec se ještě rozhodl zastavit na stanici. Nebylo to pro to, že by snad chtěl vidět Jirku nebo tak. Chtěl jen vědět, jak to dopadlo s tím chlapíkem, co přepadl dědův krám.

  „Ahoj, Tome, prosím tě je tady Jirka?“ zeptal se strážníka, kterého potkal dole. Debile!, zařval na sebe v duchu.

  „Jasně, Pájo, hned ti ho zavolám.“ Přešel ke schodům vedoucím do druhého patra. „Jirkooooooo! Máš tu návštěvu!“ zařve nahoru a diskrétně se vypaří. Pavel se ošije, když si uvědomí, co si teď asi musí myslet. Ačkoliv to byla pravda.

  Kapitán překvapeně povytáhl obočí. „Ahoj,“ pozdravil a snažil se uklidnit své splašené srdce, které se náhle rozběhlo maratón, že by předběhlo i Zátopka.

  „Jen jsem přišel zeptat jak to dopadlo s tím výtržníkem, co vpadl do dědova krámu,“ prohodil.

  Skřííííííííííííp. Srdce zastavilo těsně před cílovou rovinkou a padlo do mdlob. „Ještě ten den si ho vyzvedli a odvezli do krajského města.“

  „Takže můžeme být v klidu?“

  „Jasně, že jo,“ pousmál se. „Potřebuješ ještě něco?“ optal se ho a otočil se k odchodu zpět nahoru. Pavel ho ale chytil za ruku a otočil k sobě.

  „To co se včera stalo nic nemění, Jirko,“ prohodil a on přikývl.

  „Já vím, Pájo. Zase budeme ti dva nevrlí, vrčící psi, co se nemůžou ani cejtit. Neboj, jsem na tuhle roli dokonale připravenej.“ Vyškubl se mu a vyběhl nahoru do patra.

  Pavel za ním chvíli hleděl a pak zavrtěl hlavou. Nevěděl komu má nadávat víc. Jestli sobě nebo jemu. Nakonec počastoval nadávkami oba stejnou měrou a vyrazil do obchodu. Tam už na něj čekal děda.

  „Kdepak jsi byl, chlapče? Myslel jsem, že tě tady najdu a ty nikde,“ prohodil a skryl potutelný úsměv.

  „Byl jsem za Jirkou na stanici, abych se optal na toho chlapíka, co nás přepadl. Chtěl jsem mít jistotu, že už bude všechno v pořádku,“ pronesl nepřesvědčivě a věděl, že tentokrát nepřesvědčil ani dědu.

  Ten k němu přešel a vzal ho kolem ramen, což vypadalo celkem zajímavě, vzhledem k tomu, že Pavel byl téměř o dvacet centimetrů vyšší. „Chlapče, víš, někdy není špatné odpouštět. Někdy to může i znamenat lepší zítřky,“ prohodil a mrkl na něj. Nic víc k tomu nedodal a Pavel to pochopil. Jenže bylo to tak těžké. Ačkoliv srdce mluvilo jasně, mozek stále odmítal.

  Povzdechl si a dal se do ranního rituálu inventury. Tohle mu aspoň zaměstnalo mysl a on nemusel přemýšlet. Cítil v zádech dědův pohled a věděl, že má pravdu, jenže… Jenže ty tři roky se prostě jen tak nedaly vzít zpět. Nemohl přijít za Jirkou a říct mu, že ho horoucně miluje, když si tím vůbec nebyl jistý.

  Zavrtěl nad sebou hlavou a na rtech mu zahrál úsměv. Proč se trápit takovými banálními věcmi. Když budou mít být spolu budou spolu, pokud ne… Pokrčil rameny.

  Čestmír sledoval jeho chování zpoza pultu a přemýšlel, jestli nemá na svého milovaného vnuka zavolat Bohnice. Dumal nad tím, zda ho ještě někde má napsané. Pro všechny případy samozřejmě.

  Po chvíli uvažování se rozhodl, že mu ještě dá šanci, než ho nechá zavřít do klece jako opičku. I když by Pavel vypadal zajímavě, usměje se.

  „Čemupak se směješ, dědo?“ optal se ho Pavel, který se vedle něj náhle objevil.

  „Uvažuji nad tím, jestli mám zavolat Bohnice hned, nebo ještě nějaký ten pátek počkat. Představil jsem si tě, jak bys asi vypadal zavřenej v kleci.“

  Jeho vnuk na něj nevěřícně hleděl tak dlouho, až z toho dostal tik do pravého oka. Čestmír se nemohl udržet a začal se smát.

  „Tady je nějak veselo,“ ozvalo se ode dveří a teprve ten hlas donutil Pavla se dostat z toho transu, ve kterém přemýšlel, jestli na Bohnice není spíše zralý jeho děd. Avšak po bezpečném poznání hlasu Jirky se otočil, kývl na něj a zmizel někde mezi regály.

  „Vítám vás, kapitáne, copak vás k nám přivádí?“ optal se jeho děda a moc dobře si všiml toho napětí, které mezi těmi mladými panuje.

  „Potřeboval bych nějaké dobré maso. Večer budu pořádat malou barbecue, tak se na ní musím připravit.“

  „Ale copak se bude slavit?“ optal se nenuceně Čestmír a přitom si všiml, jak zpoza regálu vyčuhuje jeho povedený vnuk s ušima jako radar, který chtějí stavit v Brdech.

  „Jen taková malá párty pořádaná pro chlapce ze stanice. Zaslouží si taky nějaký pořádný odpočinek a co bych to byl za šéfa, kdybych jim ho nedopřál u sebe na zahradě. Pokud budete chtít s Pavlem přijít jste vítáni,“ prohodil a nenápadně pootočil hlavu, ale to už byl Pavel zase bezpečně uložen za zbožím.

  „Přijdeme rádi,“ prohodil proto jeho děda. Křach, na zem spadla sklenice s marmeládou. Čestmír se chtěl starostlivě vydat za svým vnukem, ale Jirka ho předběhl. Došel k místu, odkud zazněl ten rachot a našel Pavla jak stojí s rozbitou sklenicí od džemu v ruce, ze které zaručeně nekape džem.

  Přešel k němu a prudce ho chytil za ruku. „Co to tady sakra vyvádíš?“ zeptal se ho úsečně.

  „Co já vyvádím? Co sakra ty děláš? Jak se opovažuješ, ke mně snažit dostat přes dědu?“ odpověděl mu a zmizel v zadní místnosti, kde si hodlal ránu ošetřit. Jiří šel samozřejmě za ním.

  „Nesnažím se přes tvého dědu dostat k tobě. Je to jen slušné sousedské pozvání,“ odpověděl mu na otázku a znovu ho chytil za zraněnou ruku. Tentokrát však byl stisk jemnější. Sáhl do kapsy pro kapesník, kterým mu ránu převázal. Zvedl hlavu a jejich oči se střetly.

  Pavel mu hleděl do očí a přemýšlel, jestli mu lže. „Jistě a je to bez postranních úmyslů s jeho vnukem.“

  Mírně se usmál. „To jsem nikdy netvrdil. Potřebujeme si promluvit, Pájo,“ pronesl tiše.

  „Není o čem mluvit. Vyjasnili jsme si to před třemi lety.“

  „To není pravda a ty to víš. Já ti řekl, že nepojedu a ty jsi odjel s pocitem zrady. Tomu já neříkám vysvětlení si něčeho.“

  „Tak poslouchám,“ pronesl Pavel, opřel se zády o zeď, překřížil ruce na prsou a zadíval se na Jirku.

  „Teď? Tady?“ divil se.

  „Chtěl jsi mluvit, ne? Máš možnost. Dokud tě poslouchám.“

  „Sakra! Pájo, já vím, že jsem se zachoval jako pitomec, ale byl jsem mladej a pitomej.“

  „Teď už jsi jenom pitomej?“ optal se a mírně mu cuklo v koutku úst.

  „Jo,“ zabručel, ale také se začínal usmívat. „Ty víš, co jsem k tobě vždy cítil. Pořád mi na tobě záleží. Podělal jsem to, to přiznávám, ale to přeci neznamená, že na sebe musíme pořád štěkat a vrčet.“

  „Víš, nikdy jsem ti nechtěl ublížit, Jirko, ale ty jsi ublížil mě a to já neodpouštím. Jsem tvrdohlavej jako mezek, já vím, ale jsem to já. Musíš se s tím smířit a nechat plavat minulost. Nejde vrátit to, co jsme jednou ztratili. Víš co říká jedno takové známé přísloví…“

  „Co máš si uvědomíš ve chvíli kdy to ztratíš,“ dokončil za něj myšlenku, tak jako se jim to často stávalo, když spolu chodili. Pavel se na něj překvapeně podíval. Pak se otočil a zmizel. Rychle vyběhl z krámku a běžel domů. Kam jinam než za Astou, jedinou věrnou osobou (nebo spíš zvířetem) v jeho životě.

  Jeho děda za ním překvapeně hleděl. Stejně překvapeně se otočil na Jiřího, který vyšel se sklopenou hlavou ze zadní místnosti. Rychle zaplatil za maso a byl pryč stejně jako Pavel.

  Ti mladí, zavrtěl nevěřícně hlavou Čestmír. Kdy si konečně uvědomí, že jeden bez druhého nemůžou žít?

  Pavel si nesmyslnost svého počínání uvědomil ve chvíli, kdy za sebou zavřel dveře. Tiše hvízdl a jakmile zvíře přiběhlo, zabořil mu obličej do hladké srsti. Pes smutně štěkl, jako by vycítil co jeho páníčka trápí. Rozhodl se jít na to pitomé barbecue. Nic za to nedá.

  V osm večer byl tedy připraven vyrazit směr Jirkův dům. „Dědo jdeš se mnou k Jirkovi na to barbecue, nebo co to bude?“ zvolal.

  „Ne ne, chlapče, zase mě nějak trápí záda spíš zůstanu doma,“ odpověděl z obýváku, kde se spokojeně rozvaloval v houpacím křesle a hleděl na televizi. Nic mu nebylo, ale to nebude tomu bídákovi povídat.

  „Nemám tu zůstat s tebou?“ optal se starostlivě a už už si sundával bundu.

  „Ani náhodou. Ať už jsi ze dveří!“ pohrozil mu a Pavel se se smíchem raději vypařil. Zastavil se před Jiřího domem a bylo mu divné, že je tam nějaký klid. Pokrčil rameny a zazvonil. Otevřel mu a jemu málem spadla čelist. Stál před ním úplně jiný člověk. Zálibně přejížděl pohledem po jeho postavě v černé košili a světlých džínech.

  „Asi jsem si spletl dům,“ prohodil naprosto v transu.

  „Nespletl,“ odvětil, usmál se a doslova ho vtáhl dovnitř. Bez jediného slova ho začal líbat. A Pavel mu neodporoval, spíš naopak. Přirazil ho ke zdi a hodně rychle z něj strhal oblečení. Ehm… sundal oblečení, samozřejmě, přeci jenom Pavel byl civilizovaný člověk. Nebo si to do téhle chvíle aspoň myslel.

  „Otoč se,“ zachraptěl mu do ucha a Jiří to udělal. Rukama se opřel o stěnu a se sténáním vychutnával jeho laskání, doteky, polibky. Poslepu sáhl pro gel, který měl postavený na stolku. Mno co prostě se na to připravil no. Podal ho Pájovi, který ho jemně připravil a pak do něj vnikl.

  Oba zasténali a Pavel začal přirážet. Nejprve jemně, ale pak stále víc a víc.

  „Rychleji,“ zachraptěl Jiří a svěsil hlavu mezi ramena. Jednou rukou zajel dopředu a začal se laskat. Pavel ho přinutil narovnat a přitiskl se k němu celým tělem. Popaměti došel k zrcadlu, které stávalo v chodbě. „Podívej se,“ zašeptal mu drsně do ucha a Jiří poslechl.

  Mohl tak vidět dva muže s rozkoší ve tvářích. Jeden o hlavu vyšší a tmavovlasý, druhý světlovlasý, který se sám laská po těle. Oba to vzrušilo ještě víc a stačilo pár přírazů, aby se Pavel udělal. I Jiří chtěl dojít vrcholu a tak zrychlil pohyby, ale Pavlova ruka ho zastavila.

  Překvapeně k němu otočil hlavu, ale on ho začal líbat a velice pomalu přivádět k vrcholu. Zasténal mu do úst a naposledy prudce trhl boky proti jeho ruce. Potom se mu vysíleně, ale šťastně, sesunul do náruče.

  Pavel si moc dobře pamatoval, kde má pokoj, proto ho vzal do náruče a odnesl tam. Ještě se spolu vysprchovali a pak ho uložil ke spánku. „Zůstaneš?“ zamumlal ospale Jiří, když už ležel v posteli. Druhý mladík chvíli váhal, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Nemůžeme to vrátit,“ zašeptal, políbil ho na čelo a zmizel ve tmě. Avšak to už Jiří nevěděl, protože spokojeně usnul.

  Začali se opět scházet. Nic závazného jen sex. Tedy až do chvíle, kdy se Pavel zase jednou probudil ze zlého snu.

  „Zase ten sen?“ zeptal se ho Jiří, který ho objal kolem ramen a přitiskl se k němu zezadu. Chtěl mu tak dodat odvahu a pocit, že na to není sám.

  Mlčky kývl. „Víš, poprvé, když jsi mě klidnil po tom snu, jsi se ptal jestli jsem ztratil někoho koho jsem miloval. Pamatuješ?“

  Jak by mohl zapomenout, zvlášť potom, co mu řekl pak. „Jistě,“ prohodil opatrně.

  „Je pravda, že jsem tam někoho miloval. Ale jinak než tebe. Miloval jsem ho jako bratra, měl jsem ho za vzor.“

  „Zemřel?“ optal se přiškrceně.

  „To nikdo neví. Prostě jednoho dne zmizel. Nevrátil se z mise. Neví se, jestli žije, nebo zemřel. Jestli ho neunesli a neumučili k smrti. Jestli ho někde nerozkouskovali a nezahrabali do země,“ zoufale si prohrábl vlasy.

  Hladil ho po pažích. Teď už chápal. „Nesmíš se mučit takovými představami, je to těžké, já vím, ale je jednodušší si myslet, že zemřel rychlou kulkou, než že byl umučen tisíce způsoby,“ šeptal Jiří a vtiskl mu lehký polibek na rameno.

  Otočil k němu hlavu a jejich oči se střetly. „Půjdu ven s Astou, nechceš jít taky?“ optal se ho.

  Jiří mimoděk pohledem zabloudil k budíku, který měl Pavel na stolku. „Teď? Jsou tři ráno.“

  „To je nejlepší chvíle. Nikde nikdo, božský klid a Asta se může vydovádět. Tak jdeš nebo ne?“ optal se se šibalským úsměvem a natáhl na sebe kalhoty.

  Naoko útrpně si povzdechl. „Jasně, že jdu,“ odvětil s úsměvem a také vstal aby se oblékl.

  Venku Pavel hvízdnul na psa, který se k nim s radostným štěknutím připojil. „Koukám, že je na takovéhle procházky zvyklá, co?“ prohodil Jiří a podrbal ji za ušima. Pes šťastně hafnul. Usmál se v odpověď. Procházeli jen tak po malém náměstí a nakonec se zatoulali k lesu.

  Asta se ihned dala do běhu a zmizela jim z dohledu. Jirka ho dvěma kroky dohnal a chytil ho za ruku. Překvapně k němu otočil hlavu, ale nic neřekl. Jen se očima popásal na jeho úsměvu, který se odrazil i v očích.

  Začal se k němu sklánět, že ho políbí, když ho cosi zastavilo. „Nehýbej se,“ špitl mu do ucha a velice pomalu se otočil. Za nimi stál černý dobrman a cenil na ně zuby. Odkudsi se vyřítila Asta. „Asto zůstaň!“ přikázal stroze a pes se okamžitě zastavil, i když začal vrčet taky.

  Jirka se nenápadně rozhlížel kolem, kde ten pes může mít majitele. „Je tady nový a zřejmě si neuvědomil, že by tu mohl být i někdo jiný.“ Snažil se ho hájit.

  „Nehýbej se,“ pronesl ještě jednou Pavel a udělal krok dopředu a pak další. Avšak to se zřejmě zvířeti nelíbilo, protože vystartovalo vpřed. „Asto zůstaň!“ vykřikl ještě Pavel a překvapeně dopadl na zem, neboť ho někdo strčil. A jediný kdo to mohl být, byl… Jirka!

  Prudce vstal a uviděl jak to zvíře na něm stojí a s chutí se po něm vrhá. Měl ruce před obličejem, aby se chránil a tak se zvíře zakouslo „jen“ do jeho ruky. Pavel se k němu rozběhl, když v tom zaslechl hvízdnutí. Bylo jiné než to jeho a pes se okamžitě rozběhl pryč.

  „Je v pořádku?“ volal chlap, který k nim mezitím běžel a byl zřejmě i majitelem toho zvířete.

  „Nevím,“ zavrčel nevrle Pavel a klekl si vedle Jirky. Odhrnul mu ruce z tváře. „Jsi v pořádku?“ optal se ho a muž, který vypadal otřeseně přikývl.

  „A ty, Pájo?“ šeptl.

  „Je mi fajn, ty pitomečku.“ Slyšel jak ten neznámý volá záchranku a taky slyšel příval nadávek na toho psa. Měl sto chutí mu říct, že ten pes za to nemůže, že si ho měl hlídat, ale radši mlčel.

  „Nemá vzteklinu?“ zeptal se ho, když  k nim došel.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Budete podávat trestní oznámení?“

  „Vzhledem k tomu, že napadl policistu tak zřejmě ano,“ pronesl suše.

  „Nic podávat nebude, Pájo,“ zašeptal Jirka na zemi. Okamžitě se k němu otočil. „Ale, Jirko,“ prohodil a chtěl ještě něco dodat, ale bolest v Jirkových očích ho zastavila. To už přijela záchranka, která Jiřího odvezla do nemocnice.

  Nade dveřmi cinkl zvonek a muž za pultem zvedl hlavu. „Dobrý d…“ slova mu zmrzla na rtech.

  „Ahoj, Pájo,“ pousmál se Jirka. Muž u pultu zaťal pěsti. Neviděl ho od té doby, co ho odvezli do nemocnice. A to už byly dva týdny. Vlastně jednou ho viděl. Když za ním přišel a pohádali se.

  „Co chceš?“ zavrčel. Vzpomněl si na jejich poslední noc, kterou spolu strávili před tou „nehodou“. Na to jak tišil jeho rozjitřené nervy po jedné z jeho nočních můr. Stisknul čelisti.

  „Přišel jsem se rozloučit,“ pronesl tiše.

  Zvedl k němu pohled, který rozhodně nesvědčil o jeho naprostém údivu. Jak rozloučit?, divil se v duchu. „Gratuluji,“ zabručel.

  „Ani nevíš proč. Třeba je to kvůli tobě.“

  „Kvůli mně?!“ vyhrkl nevěřícně. „Co tím kruci chceš říct?“ vrčel a pomalu obcházel pult. Jiří se křivě usmál. „Víš, díky tobě jsem si uvědomil, že skutečně nejsem žádný hrdina. Tak proč tady zůstávat a dál si nalhávat opak?“ pokrčil rameny.

  Pavel na něj jen vyjeveně hleděl. „Jak nejsi hrdina?! Co to tady sakra meleš za nesmysly?“ syčel rozzuřeně a přitom ho ukazovákem píchal do hrudi. „A kdo do mě strčil a ochotně ze sebe udělal krmení pro nějakého psa, jen aby se mi nic nestalo?“

  Jirka se smíchem zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Dobře, dobře. Je pravda, že jsem měl v tu chvíli asi zatmění mozku. Nic to ale nemění na mém rozhodnutí odejít. Pro dva hrdiny v téhle malé díře není místo.“ Zadíval se mu do očí a pohladil ho po tváři. „Sbohem, Pájo, můj hrdino,“ zašeptal a bez ohlédnutí odešel.

  Pavel okamžik stál jako by vrostl do země. Nějak nemohl pochopit, že by ho jedna hádka mezi nimi mohla takhle rozhodit a přivést k takovému rozhodnutí. Vzpamatoval se a vyběhl ven. Viděl ho jak nastupuje do auta. „Jiří Fiedlere! Okamžitě se zastav nebo něco zažiješ!“ zařval.

  Kapitán se překvapeně zastavil a zadíval se na něj. Počkal až k němu dojde a pak tázavě zvedl obočí.

  „Jestli si myslíš, že mi zase zmizíš ze života jako ten největší zbabělec tak se mýlíš! Nenechám tě odejít jako před třemi lety. Na to mi na tobě moc záleží,“ pronášel plameně. Dál se však nedostal, protože si ho Jirka přitáhl k sobě a políbil ho.

  „Děkuji,“ zašeptal mu do úst a dál ho něžně líbal. Pavel ho hladil po zádech a tiskl ho k sobě. Na druhou stranu byl rád za to malé přepadení na začátku měsíce. Uchechtl se při té vzpomínce. „Copak nás tak pobavilo?“ optal se Jiří s hlavou opřenou o jeho rameno.

  „Že se mi vyplatilo zahrát si na Semira Gerkhana,“ usmál se při vzpomínce na to jak ho nazval dědeček. Všiml si Jiřího tázavého pohledu a vše mu vysvětlil. Ten se rozesmál, ale to označení mu připadalo trefné. Koneckonců Čestmírovi vděčili za mnohé. To on ho donutil udělat tenhle krok. Dle jeho slov jeho vnuk nenakopne nic jiného než tvrdá realita a možnost, že ho znovu ztratí.

  Neptal se ho, jak to že o nich ví, když ho navštívil v nemocnici. Bylo vidět, že mu jejich vztah nevadí. A tak mu poradil, aby udělal něco co Páju nakopne a donutí ho uvědomit si, že mu na něm záleží. Evidentně to zabralo.

  „Odjedeš?“ vyrušil ho z myšlenek Pavlův hlas.

Zvedl k němu oči a přikývl. „Ano. Musím. Potřebuju vypadnout z místa, kde mi všichni vidí do oken. Potřeboval jsem to už před třemi lety, kdy jsi mi navrhoval jít s tebou do Prahy. Byl jsem hlupák, že jsem si to neuvědomil už tenkrát.“

  Pavel trochu zesmutněl, ale nic neřekl. Nemůže mu bránit, takový sobec není, i když tak občas vypadá. Ví, že pokdu je pevně rozhodnutý jet tak pojede a nic mu v tom nezabrání. Stejně jako by to nedokázal u něj. „Nemám právo ti v tom bránit. Jsem ten poslední člověk, který si to může dovolit.“

  Pohladil ho po ruce. „Vlastně jsem doufal, že bys mohl jet se mnou,“ prohodil a on k němu zvedl oči.

  „To myslíš vážně?“ optal se trochu nevěřícně.

Kývl. „Samozřejmě. Tak nějak jsem s tím počítal, nebo spíš doufal, protože jsem si na okraji Prahy najal domek.“ Pod Pavlovým zkoumavým pohledem se začervenal.

  „Ty sis byl dost jistej, což?“ optal se, ale usmíval se.

  „Vlastně vůbec ne. Ale řekl jsem si kdo nic neriskuje sice nic neztratí, ale taky nezíská. Už jsem tu chybu jednou udělal, nechtěl jsem ji opakovat.“

  Pavel si stoupnul na špičky políbil ho na čelo.

  V okně v obchodě se malinko pohnula záclona. Čestmír si spokojeně zamnul ruce, když viděl jak společně nastupují do auta. Věděl, že se vnuk přijde ještě rozloučit.

  Pochvaloval si, jak skvěle to zařídil. Ne že by tedy toho psa plánoval, ale vlastně mu to nahrálo do karet. Stačila pak malá návštěva v nemocnici, aby dílo bylo dokonáno. Viděl, jak se Pavel od té doby, co byl Jiří hospitalizován trápí a tak mu to nedalo.

  Nakonec Jirkovi poradil, aby udělal nějaký radikální krok a on to vzal vážně.

  Usmál se. Byl rád, že jeho vnuk bude šťastný. A že s Jiřím to tak bude nepochyboval. Sice to znamená, že opět zůstane sám s Astou, ale to mu pranic nevadilo.

  Nade dveřmi cinkl zvonek a donutil ho věnovat se zákazníkům. Alespoň v duchu se s vnukem rozloučil a usmál se na postarší paní, co si kupovala kilo mouky.

  Má rád šťastné konce…