Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Návrat domů

19. 6. 2009

  Vystoupil z letadla a zhluboka se nadechl těžkého horkého vzduchu. Někdo by si řekl, že je blázen, ale on byl šťastný. Po dlouhých sedmi letech byl opět tady. V Káhiře. Nostalgicky se usmál.

  Za těch sedm let se z něj stal celkem uznávaný archeolog. Vydal se do haly letiště a radostně se usmíval. Prošel celní kontrolou a zavolal si taxi. Nahlásil adresu svého hotelu a pohodlně se uvelebil na sedačce. Na okamžik zavřel oči a nechal se unášet vzpomínkami na jeho první návštěvu Káhiry.

  Tehdy byl mladý a nadšený ze všeho co zavánělo dobrodružstvím. Nebo snad ještě přesněji průšvihem. Ano, dostával se do problémů ať se hnul kam se hnul. Avšak jeden takový problém ho zavedl k muži, na kterého nebyl schopný zapomenout ani za těch sedm let. Ach ano, stále před sebou viděl ty šedé oči nad černou rouškou. Chalim.

  „Jsme v hotelu,“ pronesl poněkud lámanou angličtinou taxikář. Saieh se usmál, vrátil se ze vzpomínek do reality a zaplatil. Poté se zaregistroval v hotelu, odnesl si kufry do pokoje a opět vyšel ven do horkého dne.

  Měl tady úkol, ale ještě předtím si chtěl užít trochu volna. Přiznejme si to, chtěl prostě náhodou narazit na toho neuvěřitelného muže. Avšak věděl, že tady hledá marně. Protože jediné místo, kde ho mohl najít byla poušť.

  Prohrábl si vlasy a vydal se na místní trh. Přeci jenom slíbil neteři, že jí přiveze něco na památku. Všude kolem viděl malé sfingy a pyramidy. Nakonec se rozhodl, že koupí miniaturu sfingy. Věděl, že by mohl vyjednávat, ale prodavaččin úsměv byl velice příjemný, takže ho to nějak přešlo. 

  Spokojeně se vracel do hotelu. Vrátil se do pokoje a začal pomalu vybalovat. Pak se přesunul na balkon a se sklenkou vody v ruce se zadíval ven. Byl to nádherný výlet. Mohl vidět kousek obrovské pouště, která se skvěla v dáli. Nostalgicky se usmál, když si vzpomněl na to, jak v ní putoval s Chalimem po boku. No ne tak přesně, ale to je jedno.

  Opřel se lokty o zábradlí a jen tak si pohrával se sklenkou v ruce. Už se těšil na to, co ho čeká. Byl rád, že se konečně vrátil do Egypta, který mu tolik přirostl k srdci. Samozřejmě, že to s Chalimem nemělo nic společného. Nebo tomu aspoň naivně věřil.

  Ani si neuvědomil, že na balkoně stojí tak dlouho. Na město se začala snášet tma. A o to bylo krásnější. Alespoň pro něj. Zítra se měl setkat s mužem, který mu bude dělat průvodce po poušti. Byl na něj celkem zvědavý. Měl rád místní lidi a byl rád, že se kdysi učil arabsky. Byl to krásný jazyk. Složitý, ale krásný.

  Do tváře ho štípl komár a to ho konečně probralo za zasnění. Vrátil se dovnitř, nechal otevřené okno a vydal se do sprchy. Rychle se umyl a potom, oděn je do vlastní kůže, si lehl do postele. Za chvíli spal jako když ho do vody hodí.

 

  Druhý den ráno ho probudila pokojová služba. Promnul si oči a vlezl do sprchy. Nechtělo se mu vstávat, ale věděl, že musí. Za chvíli se má sejít se svým „průvodcem“. Asah se jmenuje. Dole v recepci se rychle optá, zda ho někdo nesháněl, a pak se vydal na místní trh, kde se měl setkat s Ashem.

  Muž ho poznal okamžitě, takže za ním vyrazil. „Pan Saieh?“ optal se ho příjemným hlasem.

  „Ano,“ kývl ten. „Vy musíte být Asah, že?“

  „Jistě. Slyšel jsem, že potřebujete průvodce po poušti. Co vás konkrétně zajímá?“

  „Chtěl bych prozkoumat nějaké pyramidy. Třeba budu mít štěstí a najdu něco, co bude ještě lepší než objevení Tutanchámovy hrobky.“

  Věděl, že to by musel být opravdu hodně dobrý objev. Nedělal si velké naděje, ale prostě ho to bavilo. „A navíc tady nedaleko můj přítel provádí vykopávky. Rád bych se za ním podíval.“

  „Jak se jmenuje váš přítel?“ ptal se muž dál a přitom mířili pryč od trhu.

  „Doktor Morderi,“ prohodil.

  Mladý muž si poklepal prstem na bradu. „Ano, toho znám. Pohybuje se v severní části pouště. Jen nevím, co tam vlastně hledá,“ pokrčil rameny a zazubil se.

  I Saieh se usmál. „To já taky ne,“ odvětil nakonec. „Asi písek,“ prohodil se smíchem. Ve skutečnosti věděl, co tam hledá. Posvátnou dýku bohyně Maat. Něco mu říkalo, že to nebude tak jednoduché.

 „Můžeme se za doktorem vypravit hned, Asahu?“ optal se po chvíli mlčení.

„Jistě, pane. Jen zajistím nějaké jídlo a velbloudy.“

„Děkuji ti,“ pronesl a sledoval, jak mizí v davu, který je obklopoval. Saieh se rozhlížel kolem sebe. Vyvolávalo to tolik vzpomínek. A nebyly vždycky zas tak dobré. Například si vzpomněl na profesora, který tehdy zachránil život. Profesor Brody, bohužel před rokem zemřel. Saieha to velice zasáhlo.

Zakázal si na to myslet, protože s tím se automaticky vracely i jiné vzpomínky. Vzpomínky na někoho, kdo ho upoutal svou tajemností. Na Chalima. Zavřel oči a povzdechl si. Bylo to už tak dlouho…

„Pokud chcete můžeme se hned vydat na cestu, pane Saiehu,“ vyrušil ho tiše Asah.

„Výborně.“ Otevřel oči a vyrazil za mladíkem, který ho vedl k jejich dopravním prostředkům. Saieh pohladil jednoho velblouda po nozdrách a usmál se, když mu olízl ruku. „Ty neřáde,“ zašeptal.

Vyhoupli se na zvířata a vyrazili ven. Měli dostatek vody i potravin, takže by to neměl být problém.

„Za doktorem se dostaneme zhruba za den,“ upozornil Asah, když vyjeli z města. Saieh jen přikývl a rozhlížel se kolem. Byl rád, že je zpět.

Pouští jeli dlouho, ale to ho neznepokojovalo. Znal to z minulosti. Jediné, co mu přišlo zvláštní byl ten neodbytný pocit, že je někdo sleduje. Avšak kdykoliv se otočil, nikdo tam nebyl.

„Děje se něco, pane?“ optal se ho po několika hodinách Asah.

„Co?“ trhl sebou a podíval se na něj.

„Pořád se někam otáčíte. Děje se snad něco?“

„Nic zvláštního, neměj strach,“ usmál se na něj a muž přikývl.

Dál jeli mlčky, aniž by si jeden druhého všímali. Každý pohroužen do svých myšlenek. Saieh už se plně zabýval profesorem a místem, kde hledá dýku. Tušil, že tam ji nenajde, ale prozatím nevěděl, kde ji má hledat on. Koneckonců archeologie byla o tom, kdo dřív najde. A on chtěl najít. Byl by to jeho první objev, který by ho mohl zapsat do historie.

Mohl bych být stejně slavný jako Indiana Jones, pomyslel si s pobavením, ale věděl, že na filmového archeologa má jen těžko. Hlavně proto, že nemá tolik obdivovatelek.

„Tady se utáboříme,“ pronesl po hodné chvíli, kdy slunce začalo zapadat za obzor, Asah. Saieh přikývl a slezl z velblouda. Pohladil ho po nozdrách. „Jdi si odpočinout, ty dračice,“ usmál se na ní a velbloud, nebo spíš velbloudice ukázala zuby.

„Jak víte, že je to samice?“ optal se s lehkým úsměvem jeho doprovod.

„Víte, před několik lety jsem v poušti a s velbloudy strávil víc času než bych chtěl. Naučil jsem se je rozeznávat. Je i nástrahy pouště. Otázkou je, zda jsem to za tu dobu nezapomněl,“ odpověděl a očima se zadíval do dáli. Před očima mu proběhla vzpomínka. Vzpomínka na muže s jizvou na tváři a nádhernýma šedýma očima. Trhl hlavou, aby ji zahnal, protože v tuhle chvíli nebyla vítána.

Nevšímal si mírně zvědavého pohledu Asaha a natáhl se na provizorní lůžko, které tady vytvořil. Založil si ruce pod hlavu a zadíval se na hvězdy. Nikdy nebyly tak nádherně zářivé jako nad pouští. Na rtech se mu usídlil úsměv.

Za pár minut mu Asah podal misku s jídlem. Nezkoumal o co se jedná, jen si to od něj vzal a zhltl to na pár soust, protože měl obrovský hlad. Pak se stočil na bok, popřál svému společníkovi dobrou noc a zavřel oči. Byl unavený a potřeboval spánek. Avšak ten jako by naschvál nepřicházel. Tma sebou nesla i nevítané vzpomínky.

Jako by znovu cítil jeho rty. „Ne!“ zašeptal a pevně semkl víčka. Nakonec se mu po dlouhém vnitřním boji podařilo usnout.

 

Ráno se ale necítil odpočatý. Spíše naopak. Bylo mu hůř. Mnohem hůř, ale na Asaha se usmíval jako sluníčko.

Rychle se najedli a pokračovali v cestě, protože to měli ještě poměrně daleko. Saieh se hodnou chvíli cesty rozhlížel kolem sebe. Hledal, zkoumal, přemýšlel. Avšak na nic nemohl přijít.

„Jsme skoro na místě,“ upozornil ho po několika hodinách Asah. Byl to mlčenlivý společník, ale o to víc spolehlivý, to Saieh moc dobře poznal.

Kývl a usmál se na něj. Asah ukázal před sebe, kde mohli vidět obrysy tábora, který před nimi rozbil doktor Morderi a jeho lidé.

Saieh si položil ukazovák na rty a přemýšlivě si s ním poklepával. Otočil hlavu tu nalevo tu napravo. „Pojedeme támhle!“ přikázal a ukázal prstem na shluk pyramid po jejich pravici. Asah vypadal překvapeně, ale nic na to neřekl. Jen stočil zvíře tím směrem a bez řečí se tam rozjel.

Mladý archeolog ho následoval. Slyšel totiž, že dýka bohyně Maat se nachází v nějaké pyramidě. Nevěděl v jaké a jak by ji mohl poznat, ale připadalo mu to jako nejlepší nápad. Dojeli tam za chvilku a sesedli z velbloudů.

Saieh neváhal a okamžitě se jal prozkoumávat pyramidy. Asah se držel v ctihodné vzdálenosti, protože mu nechtěl překážet. A hlavně se mu nechtělo dráždit faraony. Ač na to nevypadal byl velice pověrčiví.

Proto se mu postavily všechny vlasy na zátylku, když uslyšel Saieha: „Půjdeš se mnou dovnitř, Asahu, potřebuji pomoc.“

Nemohl mu odporovat a tak jen odevzdaně přikývl. Avšak mladík si všiml jeho nervozity. „Co se děje, Asahu?“

„Nic, pane. Půjdu s vámi,“ pronesl rázně. Saieh si ho ještě chvíli pochybovačně prohlížel, ale pak pokrčil rameny. Podal mu zapálenou louči a vstoupil do první pyramidy. Dvě hodiny v ní procházeli, Saieh kreslil křídou na zeď znaky, aby se neztratili, ale nic nenašli. Nic neobvyklého, jen pár krásný hieroglyfů, které mu Asah ochotně přeložil. V podstatě to byly jen staré egyptské příběhy.

O několik hodin později vylezli ven a zjistili, že den už pokročil a skoro se blíží noc. Opět ta temná noc. Avšak tentokrát ho nepronásledovaly vzpomínky. Usnul jako když ho do vody hodí.

 

Druhý den byl na nohou dřív než Asah a tak mohl pyramidy trošku prozkoumat sám a po svém. Nenašel nic zvláštního, ale přesto se mu jedna z nich zdála jiná. A tak se rozhodl, že tuhle prozkoumají dnes. Sice si nedělal velké naděje, že by něco našli, ale přece…

Asah se probudil asi hodinu po něm, rychle připravil něco k jídlu a čekal na další instrukce. Věděl, že budou znovu bádat v pyramidách, ale neodvažoval se protestovat. Koneckonců tenhle muž mu platil.

A jak si myslel, tak se stalo. Po jídle zmizeli opět v útrobách pyramidy. Opět překládal hieroglyfy. U jednoho jeho překladu se Saieh prudce zastavil.

„Řekni to znovu, Asahu!“

„Ty kdož hledáš v této hrobce, můžeš nalézt život, ale také smrt. Střež se probudit to, co v této tmě spí.“ Nasucho polkl a zadíval se do Saiehových očí. Připomínalo mu to Mumii, ten film, ale v něm nebylo varování. Vlastně bylo.

Avšak vypadalo to, že Saieh tomu nevěří, protože kráčel dál. Natáhl ruku po jakési páce a prudce za ní zatáhl. Zvuk, který se potom ozval se oběma vryl do uší i do srdce. Bylo to nepříjemné skřípání, doprovázené prazvláštní písní. Asah raději slova nepřekládal, protože se mu to vůbec, ale vůbec nelíbilo.

„Myslím,“ zašeptal, „že jste objevil něco, co jste objevit rozhodně neměl.“

„Utíkej!“ vykřikl Saieh a oba se dali na útěk. Vyběhli s pyramidy a ta jako by se před nimi zavřela.

Saieh si všiml, jak Asah ztuhl a zadíval se kamsi k obzoru. Stočil pozornost tímž směrem a krve by se v něm nedořezal. Řítilo se k nim totiž několik jezdců na koních.

„Hanibalové,“ vydechl téměř zbožně Asah.

„Hanibalové?“ otočil se na něj mladý archeolog. „Jako ten Hanibal Lecter?“

Asah se na něj tázavě podíval, protože netušil, o čem to Saieh mluví. Ten jen mávl rukou a dál hleděl na řítící se jezdce. Byli skoro až u nich a ani nezpomalili. Jeden popadl Saieha a přehodil si ho přes hřbet koně a upaloval dál. Aniž by se zastavil, jakkoliv ho varoval, prostě jen tak.

Mladík byl natolik otřesený, že se ani nebránil. Neřekl ani slovo. V duchu si totiž vzpomněl na jiné přepadení, na jiný únos. Pootočil hlavu, aby si prohlédl svého věznitele, ale jediné co z něj vidět byl černý šátek.

Povzdechl si a mlčel. Po několika hodinách nepříjemné jízdy, dojeli do jakéhosi tábora. Tam mu jeho únosce pomohl z koně, zavázal mu oči a strčil zřejmě do nějakého stanu. Saieh raději zůstal sedět, aby něco nevyvedl, nebo neublížil sám sobě. Taky nakrásně mohl sedět ve stanu se zbraněmi.

„Co jste hledal v té pyramidě?!“ šlehl temnotou tichý hlas. Saieh sebou trhl, ale mlčel. Nechtělo se mu odpovídat, koneckonců mohlo se jednat o špehy doktora Morderiho.

„Odpovězte!“ Jasný příkaz, který nesnesl odpor.

„Hledal jsem dýku bohyně Maat!“ odsekl. Náhle to nevydržel a strhl si pásku z očí. Muž, který seděl naproti němu ani nehnul brvou, když to udělal. Zřejmě mu to bylo jedno. Stejně měl na tváři masku. Avšak Saieha neoklamal. Srdce jako by se v něm zastavil, dech zadrhl kdesi v hrdle.

„Chalime?“ zašeptal. Muž na něj zkoumavě hleděl svýma nádhernýma šedýma očima. „To jsem já, Saieh.“

„Nemám tušení o čem to mluvíte, pane,“ pronesl ten.

Saieh vstal a přešel k němu. Omámeně mu sundal šátek, který měl přes obličej, aby se přesvědčil, že je to skutečně on. Byl. Na tváři se stále skvěla ta samá jizva, kterou si tak detailně pamatoval.

Než nad tím stihl dumat, na tváři mu přistála facka. Sedl si na zem a zadíval se na něj. Nezměnil se, pomyslel si ironicky. Copak jsi čekal, že tě pozná a vrhne se ti kolem krku?, ozvalo se jeho kritické já.

„Už nikdy tohle nedělej!“ zavrčel Chalim a vstal. „Co se týče té pyramidy. Po staletí tam dříme zlo, které chrání právě dýka bohyně Maat, pokud po ní tolik toužíš musíš na ní zapomenout.“

Ve východu u stanu se ještě otočil. V očích mu svítilo jemné teplo. „Neměl ses vracet, Saiehu,“ pronesl tiše a zmizel venku nechav ho na pospas vlastním myšlenkám.

Saieh za ním hleděl. Vzpomněl si, pomyslel si radostně. Jenže to jeho situaci vůbec neměnilo. Pořád byl zajatcem jakéhosi kmene Hanibalů. Byl zvědavý co to pro něj znamená.

„Hej! Může sem někdo jít prosím?!“ zařval ven. Překvapilo ho, že skutečně někdo strčil hlavu dovnitř.

„Co chcete?!“ optal se.

„Co se stalo s mým společníkem? Kde je?“

„Zůstal tam.“

„COŽE?!“ Málem vyskočil z kůže. Jak ho tam mohli nechat. Co když se mu něco stane?

„Dva moji muži ho doprovodí zpět do města,“ ujistil ho muž a zmizel.

„A co jááááá?!“ zaječel, ale odpověď už nedostal. Složil hlavu do dlaní. Jak jsem se sakra mohl dostat do tak pitomé situace podruhé v životě?, zoufal si.

 

Chalim držel hlídku před Saiehovým stanem. Ač tomu třeba mladý archeolog nevěřil, mohl se ocitnout v nebezpečí života. Proto ho taky unesli. Aby dál nepátral po dýce. Jenže to nemohlo zaručit, že po ní přestanou pátrat ti druzí. Jsou sice na špatné stopě, ale nikde není psáno, že si to neuvědomí.

Pro jistotu k nim do tábora poslal pár svých mužů, aby jim tam trošičku za motali hlavinky. A trošku jim nahnali strach malou výhrůžkou.

„Chalime?“ zaslechl tichý hlas ze stanu. Trhl sebou.

„Co?“ optal se, nevěděl jak ho poznal, ale bylo mu to jedno.

„Mohl bys mi sem dát nějakou deku?“ zadrkotal zuby. Muž si uvědomil, že tam nemá nic a noci jsou přeci jenom chladné. Na okamžik zmizel u sebe ve stanu a pak vlezl za Saiehem. Ten se třásl po celém těle a snažil se zahřát rukama.

„Tady,“ prohodil a podal mu jí. Rychle se do ní zabalil, ale moc to nepomohlo. Chalim ho chvíli pozoroval, a pak beze slov vyšel ven.

Saieh se stočil do klubíčka a pokoušel se zahřát. Ani mu nepřišlo, že je taková zima, když spal u ohně ve svém spacáku. Trochu ho mrzelo chladné chování Chalima, ale v podstatě to bylo všechno při starém. Jako by od jejich posledního setkání neuběhlo šest let.

„Chalime?“ ozval se opět po několika minutách. Ještě pořád mu nebylo teplo, ale už to s ním nehodlal rozebírat.

„Hm?“ reagoval trochu neochotně. Nechtěl se s ním bavit. Nepotřeboval to. Nebo si to snažil sám sobě namluvit?

„Už neunášíš lidi?“

Trhl sebou. „Co je ti do toho?“

„Jen se ptám,“ bránil se. „Myslel jsi na mě za těch šest let někdy?“ optal se, protože už to v sobě nedokázal držet.

„Ne!“ odpověděl příkře.

„Já na tebe ano,“ pokračoval, aniž by dal najevo, že slyšel jeho odpověď. Ale slyšel… „V prvních měsících každou volnou chvilku. Jak ubíhal čas, začala vzpomínka na tebe blednout, až vymizela úplně. Pak jsem s vrátil do Káhiry a byl jsi opět tu. Už jsi nebyl jen matná vzpomínka, ale zcela jasná a téměř hmotná. Toužil jsem se s tebou opět setkat.“

„Přestaň!“ zavrčel muž venku.

„A teď jsem opět tvým zajatcem. Je to náhoda? Nebo osud?“

Chalim zaťal pěsti a vtrhl do stanu. Chytil mladíka pod krkem, ale ne tak aby mu ublížil. „Řekl jsem přestaň!“ zachraptěl, ale jeho dotyk najednou zněžněl. Saieh se do něj vpíjel očima. Vadilo mu, že má přes tvář opět šátek. Neodvážil se mu ho sundat, ač ho prsty bolely od té výzvy.

Nakonec ho Chalim pustil a jen ho mlčky pozoroval těma svýma neuvěřitelnýma očima. „Proč jsi mě nechal před lety odejít, Chalime?“ zašeptal tiše Saieh, který využil nastalého ticha.

Muž mlčel, jen na něj hleděl.

„Proč?!“ téměř vykřikl Saieh. To už se Chalim neudržel, strhnul si šátek a vášnivě ho políbil. Bral si tvrdě jeho ústa, podmaňoval si ho. Saieh mu obtočil ruce kolem krku a zoufale se k němu přitiskl. Na povrch vybuchla tak dlouho potlačovaná a nenaplněná touha.

Chalim mu rukama bloudil po těle, obdivoval, toužil, hladil. A mladík se mu ochotně podvoloval. Jejich polibek zněžněl, více zkoumal. Jazyky se propletly ve víru touhy a vášně. Muž se od něj odtrhl a zadíval se mu zblízka do očí. Pak bez jediného slova odešel, zpět na své místo před stanem.

Saieh se svezl na zem a usmíval se jako pitomec. Věděl, že tohle nic nemění, ale stejně… Mohl se ho znovu dotknout, cítil jeho rty. Dokonce i tušil, jak to bude pokračovat. Prostě ho odvezou zpět do Káhiry. V tu chvíli mu to bylo jedno. Vždyť dýka bohyně Maat ho opět dovedla k Chalimovi.

 

Ten mezitím seděl venku a přemýšlel proč to udělal. Co to do mě vjelo?, pomyslel si poněkud strnule. Seděl před stanem a dál držel hlídku. Věděl, že ho zase jenom dopraví do Káhiry, aby odletěl zpět do Evropy. Do své vlasti. Co by ho tady mělo držet? Jeho zjizvená tvář a pokřivené vzpomínky? Těžko.

Nemyslel si, že ho miluje. Jen mu prostě ten kluk před šesti lety přirostl k srdci. Avšak dozrál. Předtím se mu líbil, imponoval ho, přitahoval ho. Avšak teď v něm probouzel jeho živočišné pudy, které nedokázal ovládnout.

Slyšel jak stále ještě drkotá zuby, ale nevrátil se do stanu. Nechtěl být v jeho blízkosti. Nechtěl cítit zmatenost ani nic podobného. Nemohl si to dovolit před svými lidmi.

„Co s ním uděláme, pane?“ optal se ho právě jeden z jeho lidí, který šel okolo.

„Odvezeme ho zpět do Káhiry a důrazně mu doporučíme se už nevracet.“

„Co když se vrátí?“

„Nevrátí!“ odsekl a provrtal ho pohledem, který nesnesl odporu. Muž pokrčil rameny a vrátil se ke své práci. Chalim zavřel oči a pokusil se usnout. Nepodařilo se mu to. Pořád musel myslet na to, co se stalo před tolika lety. Na to, jak se rozloučili, jak se k němu choval.

„Nejsi tady v zajetí jako před lety, Saiehu,“ promluvil do tmy, byl si jistý že ho slyší. „Můžeš kdykoliv svobodně odejít a my ti poskytneme koně i zásoby na cestu zpět do Káhiry.“

Na druhé straně bylo dlouho ticho. „Co když nechci odejít?“ ozval se nakonec mladík tiše.

„Proč?“

„Chci tě poznat, Chalime. Řekl jsi mi, že jsi zabil svou rodinu, vylíčil ses mi v těch nejstrašnějších barvách, a pak jsi mě předal mým přátelům. Nejsi tak špatný, jak ses mě snažil přesvědčit. Ve skutečnosti jsi pomáhal lidem. Pomohl jsi i mě a ty to víš.“

„Na tom přeci teď nezáleží. Je to všechno pryč. Nepatříš sem.“

Saieha se to dotklo. „V tom se právě mýlíš, Chalime. Káhira se pro mě stala druhým domovem. Byl jsem tady s profesorem přes pět let. Bohužel jsme pak byli nuceni se vrátit do Evropy. Ale teď jsem se vrátil.“

„Nemusel jsi odjíždět.“

„Co bych tu dělal? Sám bez přátel, bez profesora, bez tebe? To tys odjel, pamatuješ?“ nesnažil se zakrýt hořkost v hlase. Veškerý ten cit vytryskl napovrch. „Netvrdím, že tě miluji, Chalime. Ale chci od tebe dostat šanci. Jen jednu, malou šanci.“

„Ne!“

Saieh už na to neodpověděl. Jen se víc zachumlal do deky, pod kterou ležel a zavřel oči. Nevšímal si slz, co ho tlačily za víčky, nedovolil jim opustit toto ponuré království. Takže to dopadne jako poprvé. Spořádaně mě doprovodí do Káhiry a bude klid, pomyslel si strnule. A to nechtěl. Nehodlal to dovolit. Doma byl tady, po boku Chalima. Teď to věděl, protože mu to celých šest let chybělo. Až tady si připadal úplný. A donutí Chalima, aby si to uvědomil také.

 

Jen co se slunce dotklo jeho tváří otevřel oči. Promnul si unavené oči a na okamžik sundal z tváře roušku.  Potřeboval, aby se slunce dotklo i jeho zjizveného obličeje. Ještě na chvilku zavřel oči, než rázně vstoupil do stanu. A tam naprosto zkameněl. Saieh uvnitř nebyl.

„Saiehu?“ zeptal se. Náhle si uvědomil, že mu včera řekl, že může svobodně odejít. Nepřipouštěl si bodnutí u srdce. Vlastně se ještě usmál. Aspoň mu nestihl přirůst tolik k srdci. Sklonil se a zvedl papír, který ležel na dece.

Byl psán jemu.

 

Chalime! Vracím se k pyramidám. Jestli mě chceš zastavit přijeď tam ty sám. Saieh

Co ho to sakra popadlo?, zahromoval v duchu. To už ale byl na půl cesty ke svému koni. Vyskočil na něj a zadíval se na své muže, kteří se chystali udělat to samé. „Ne!“ přikázal jim. „Pojedu sám.“ S těmito slovy opustil tábořiště.

Nelhal, když říkal, že střeží dýku bohyně Maat. A ta dýka chrání Káhiru před zkázou. Nesmí spatřit světlo světa. Popohnal koně k rychlému trysku. Konečně uviděl vrcholky pyramid, ke kterým mířil. Jakmile se ocitl v jejich středu, seskočil z koně a rozhlížel se kolem sebe. Kde je ten malý blázen?, hádal se sám se sebou.

„Saiehu!“ zvolal, ale odpověď nedostal. Prošel každou pyramidu, ale nenašel ho. Kde je?! „Saiehu!“ opakoval své volání, opět se stejným výsledkem. Mlčení. Jen ticho kolem něj.

„Hledáš mě snad?“ ozval se za ním tiše Saieh. Prudce se k němu otočil. Viděl v jeho rukách dýku bohyně Maat a málem omdlel.

„Cos to udělal?“ zašeptal a vykročil k němu.

„Ani se nehni!“ zasyčel a obrátil dýku proti sobě. „Ještě krok a zabiju ho!“ Chalim se zhluboka nadechl. Takže tohle není Saieh. Někdo ho ovládl. Přesně tohle se nemělo stát.

„Jestli chceš někoho zabít, vezmi si mě!“ pronesl a poklekl před něj.

Pohrdlivě se usmál. „K čemu by mi byla tvoje mrtvola?“ vysmál se mu. „Chci jeho! Je mladší, moje duše se v něm dokáže udržet déle než v tobě. Já v něm budu žít, on bude pomalu umírat.“

Chalim na něj nevěřícně hleděl. Jak ho mohl tak snadno ovládnout? „Sakra, Saiehu! To se necháš tak snadno ovládnout nějakou oživlou mrtvolou?! Okamžitě se mu vzepři. Nejsi přeci takovej srab!“

Opět ten pohrdlivý smích. „Neslyší tě. Nevnímá tě. Byl snadnou kořistí. Myslel si, že dokáže dýku, a tím i mě, udržet spát. Nepovedlo se mu to. V jeho nitru dřímal vztek, touha po pomstě, ale i zoufalství a touha umřít. Tak jsem mu to umožnil. Celá jeho mysl byla zaslepená tebou. Jak jsem říkal, byl snadná kořist.“

Chalim si ho měřil pohledem. Stále před sebou držel posvátnou dýku. Přímo proti tepně na krku. Stačil jeden neopatrný pohyb. „Tak ho zabij. Udělej to. Beztak pro mě nic neznamená. Je to jen kluk, co si myslí, že mi na něm záleží. To ale není pravda. Ví to, jenže si to nechce přiznat. Je mi fuk, co s ním bude. Klidně ho zabij,“ pronesl. Doufal, že ho Saieh skutečně nevnímá.

Avšak podle lesku slz v jeho očích věděl, že to není pravda. V duchu se mu omluvil. Sledoval, jak se mu na tváři opět zaleskl ten nechutný úsměv. Ani nevěděl, že ho jeho rty dokáží vytvarovat.

„Máš pravdu. K čemu mi vlastně je? Můžu si kdykoliv najít někoho jiného,“ usmíval se a přiblížil dýku blíž ke svému hrdlu. Náhle se však zarazil a bylo vidět, že bojuje vnitřní boj. Saieh se rozhodl nevzdát tak snadno.

Bojoval s ním vlastní vůlí, nedovolil, aby se ruka byť jen o milimetr přiblížila. „Chalime,“ vydechl náhle a ruka polevila.

Chalim na nic nečekal a skočil. Stihl před dýku strčit ruku a tu mu projela skrz ruku. Zařval bolestí. Saieha, nebo spíš toho, kdo v něm byl, to překvapilo natolik, že dýku na okamžik pustil.

Muž to využil a vyrval si jí z ruky. Začal potichu odříkávat modlitbu, která měla zahnat ducha zpět do dýky. Za chvíli mohl vidět jak ze Saieha vystoupil a ten padl v bezvědomí do písku.

Slyšel neveselý nářek zajímané duše, ale nehodlal polevit. Jakmile si byl jistý, že je nepřítel opět v dýce, znovu ji uzavřel, tentokrát však do jiné pyramidy, na jiné místo, aby jí nikdo nenašel tak snadno. Pak se vrátil k Saiehovi.

Byl stále v bezvědomí. Strhl mu košili a použil ji jako obvaz pro svou ruku. Silně krvácela a on věděl, že se musí dostat zpět ke svým lidem. Nebo prostě jen někam do civilizace, kde by ho ošetřili.

Uvažoval nad tím, jak dopraví zpět Saieha. Duch z něj vysál hodně života, nepřipadalo v úvahu, aby se probudil, i kdyby se sebevíc snažil. A on ho do náruče také vzít nemohl. Nakonec ho odtáhl jednou rukou do stínu jedné z pyramid a sám vyrazil zpět ke svým lidem.

Přitom se modlil, že Saieha někdo najde.

 

Probudil se v jakémsi pokoji. Překvapeně zamrkal. Připadalo mu, že prospal snad celou věčnost. Poslední co si pamatoval bylo to, jak v ruce držel tu nádhernou dýku. Pak už vše bylo zastřeno tmou. Vlastně skoro všechno. Smutně se zadíval na strop, když znovu slyšel hlas Chalima, kterak vypráví jak otravný pro něj vlastně je.

„Už jste se probudil, pane Saiehu,“ pronesl Asah, který se náhle objevil v pokoji.

„Asahu. Co se stalo? Kde to jsem?“

„Jste zpátky v Káhiře. Přivezli vás beduíni, kteří vás našli v poušti. Byl jste v bezvědomí, dehydratovaný a tak vás vzali sebou do Káhiry.“

„Jak dlouho už jsem tady?“ optal se.

„Spíte přes dva dny.“

„Dva dny…,“ zašeptal a odvrátil se od Asaha. „Jsem rád, že jsi v pořádku,“ dodal ještě, a pak se ponořili do mlčení.

„Tohle je pro vás,“ řekl a položil mu na pokrývku jakousi obálku. „Prý to dal jednomu z beduínu jakýsi muž s šedýma očima.“ S těmito slovy Asah odešel a Saieh netrpělivě roztrhl obálku.

 

Saiehu… Vím, že si nejspíš budeš pamatovat moje slova u pyramid. Nebudu tvrdit, že to nebyla pravda. Tvrdil jsem, že pro mě nic neznamenáš, ale ve skutečnosti jsem myslel, že nechci, abys pro mě něco znamenal. Před šesti lety ses mi dostal pod kůži během pár hodin. Nechtěl jsem, aby se to stalo znovu. Avšak uvědomil jsem si, že se to vlastně za celých šest let nezměnilo. Pořád jsi ve mně byl, pořád jsem na tebe musel myslet, i když jsem řekl něco jiného. Chtěl jsem, abys byl šťastný, Saiehu, a to chci stále. Proto jdi a žij dál, abys mohl najít své štěstí.

S láskou

Chalim í Sabirah

„Pitomče!“ ulevil si, když dopis dočetl. Vstal z postele, ač se mu zatočila hlava, došel k šatníku a rychle se oblékl. Venku narazil na Asaha, který na něj udiveně hleděl. „Kam jdete, pane Saiehu?“ optal se ho.

„K pyramidám,“ pronesl a zmizel venku. Asah nestihl vůbec nic říct, ani ho zastavit. Venku vylezl na velblouda a vyjel. Cestu si pamatoval velmi dobře. Byl si jistý, že se tam Chalim objeví. Když ne hned, tak za čas určitě.

Byl ochotný tam vydržet.

Konečně dorazil na místo a postavil se přímo doprostřed jakéhosi čtverce, který pyramidy tvořily. Stál a čekal, co se bude dít dál.

Chalim ho pozoroval ze stínu. Evidentně můj dopis nepochopil, pomyslel si. Avšak pod rouškou mu zahrál úsměv. Taky si mohl domyslet, že se jen tak nevzdá. Nebyl si ale jistý, jestli on sám je na to připravený.

„Budeš tam stát ještě dlouho?“ optal se Saieh a Chalim strnul. Jak o něm ví?

„Možná ano,“ odpověděl.

„Děkuji ti za dopis,“ pronesl a otočil se tváří k němu. Zadíval se mu do očí. „Řekl jsi, že mám jít a najít své štěstí. A tak jsem tady,“ zazubil se.

„Cože?“ podivil se.

„Ty jsi moje štěstí, můj osud. Tebe chci znát jako sám sebe, být ti po boku a střežit s tebou dýku, když jsem nyní poznal sílu toho, kdo v ní dřímá. Měl pravdu. Byl jsem pro něj snadná kořist. Dřímal ve mně vztek, zoufalství, ale i sebelítost. Bylo mi líto, že tě nedokáži přesvědčit, upoutat, že tě zřejmě dost nepřitahuji. Tvůj dopis mě přesvědčil o opaku. Nechceš mě mít rád, nechceš aby ti na mě záleželo? Máš smůlu. Protože ty mě musíš mít rád, stejně jako já tebe,“ pronášel zapáleně. Oči mu přitom plály, ruce divoce gestikulovaly.

Chalim si sundal roušku, aby mohl Saieh vidět jeho úsměv. „Není to lehký život, Saiehu. Jsi přeci archeolog, chceš nacházet nové věci, prohrabovat se ostatky starodávných mrtvol. To není život pro mě.“

„V tom se právě mýlíš. Střežíš starodávnou dýku, vsadil jsi pro ni svou pravou ruku,“ kývl směrem k jeho ruce, kterou měl stále ještě ovázanou, protože obvaz dokázal skrýt prapodivnou jizvu. „Byl jsi pro ni ochotný riskovat můj život,“ dodal tiše.

„NE! Nechtěl jsem riskovat tvůj život, protože bych za tebe položil ten svůj.“

Saieh k němu přešel a objal ho kolem krku. „Právě jsi mi všechno potvrdil. Záleží ti na mě minimálně stejně tak jako mě na tobě. Dovol nám, abychom zjistili, jestli dokážeme milovat…“

Chalim ještě váhal. Měl obavy, strach, prožíval pocity, o kterých si myslel, že dávno zapomněl. Avšak láskyplný pohled Saieha ho utvrdil v tom, že to vyzkoušet prostě musí. Nemusí jim to vyjít, mohou se rozejít v dobrém či zlém, ale nezjistí to pokud to nezkusí.

Lehce přikývl a sklonil se k němu. Políbil ho na rty. Saieh mu si stoupl na špičky a jeho polibek opětoval. „Děkuji,“ zašeptal mu do rtů.

„Ne. To já děkuji, že ses vrátil a hledal své štěstí,“ oplatil mu Chalim a opět ho umlčel polibkem.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

jůůůů

(Susu, 4. 7. 2010 23:35)

Moc hezký, jsem strašně ráda za tohle pokráčko, bylo mi líto jak skončila první část a tohle mi zvedlo náladu xP.

...

(Profesor, 28. 1. 2010 11:58)

Nádherný příběh, také velice silný, ale první část působí silnějším dojmem.

hm.... *to bylo uznalé hm!*

(darknesska, 1. 11. 2009 19:28)

krása! Sice se to od prvního příběhu o hodně liší, ale jsem ráda že i Chalim uznal, že pro něj nebude Saieh tak nedůležitý jak si myslel! fakt se ti i druhý dílek neuvěřitelně povedl!

Ó.......

(Nex, 3. 7. 2009 0:21)

Já se nějak obávám, že nemám slov..neuvěřitelný jev, co? :)

Je to.....překrásné? *nevystihující! nový pokus!* Nádherné? *nevystihující! nový pokus!* Úžasné a dokonalé? *nevystihující! nový pokus!* ...ERROR.

Hm...nechci si dobudoucna škodit, ale takhle to ani další pokračování nepotřebuje. Rozhodně ne k téhle linii. Nebyla bych vůůůbec proti, kdyby se třeba časem objevilo povídání z běžného života těch dvou, krátká povídka, jen oneshot, ale i kdyby ne, je to...v pořádku. *prohlíží vlastní otisky, jestli je to stále ona* Už dlouho jsem neviděla tak elegantní uzávěrku nějakého příběhu. Keiro. Vždyť ty nám zraješ! Jako víno!

P.S. Zjištění, že jsi napsala pokračování kvůli mně je pro mě obrovskou poctou a cítím se jaksi podezřele polichocena. B)

***

(Wendy, 25. 6. 2009 16:31)

No co prostě říci? Nádhera, jsem tak ráda, že se zase potkali a tentokrát spolu zůstali. ;-)

A souhlasím, že toto už pokráčko nepotřebuje...bůh ví, co by se jim ještě mohlo stát! :D...krásný

Co dodat xD

(Michiyo, 22. 6. 2009 20:48)

Nádhera, jsem ráda, že jsi napsala pokráčko :) Další to už myslím ani nepotřebuje xD

muhahaha

(Danika, 22. 6. 2009 20:00)

Vážně tě nejde nějak podplatit??? xD já bych to i zkosila...zavoala bych dědovi, ten by mi snad nějaký penízky dal xD (kyž řekl že je do mě bude vrážet, prosim xD). Jako k tak nádherné povídce že bys nenapsala pokráčko? *ukončuje beznadějné prosby*

Oo...

(Losmaelle, 21. 6. 2009 18:05)

twe!.... to je překráásný... neuvěřitelně romantický :))

...

(*Ajka*, 21. 6. 2009 15:32)

to bylo tak krásně sladké...pamatuji si, jak mě v prvním díle zklamalo, že se odloučili, ale když čtu tohle nemám slov!...dokonalost...

^_^

(Sax, 21. 6. 2009 10:42)

To je dobře, že se vrátil a že se našli. Skvěle si vysvětlil ten dopis a šel hledat své štěstí... krásný konec... taky se těším na další povídky...

Takže se přidám

(Kat, 20. 6. 2009 23:34)

i já s troškou do mlýna. Jsem ráda, že jsi se rozuhodla s nimi dvěma pokračovat a taky za štastný konec. Zápletka s dýkou je kouzlená a přesně ve stylu Indiany nebo Mumie, poušt přitahující a doslova cítím temné noci prozařené hvězdami až se člověku zdá, že obloha na něj spadne.
Vzrušující a čarovné čtení i to jak k sobě šli a nakonec konec, kdy se vzdali sami sobě.
Moc děkuji a těším se na další věcičky

*.*

(Remiwk, 20. 6. 2009 23:29)

Pááááni... Heh nemám slov xD To bylo dokonalý ^^

...................

(Akyra, 19. 6. 2009 21:59)

to byla....*/nemá slov* no prostě já chci dalšííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí

=0)

(Teressa, 19. 6. 2009 21:00)

prekrasne!!! dufam ze bude este nejake pokracovanie =) a nenapises prosim nieco na temu yami no matsuei?? zacala som ho zase pozerat takze ma zase chytilo....=) prosim =)

To se povedlo ;)

(ebika, 19. 6. 2009 15:44)

Jéé to byla nádhera kdo yb to byl čekal fakt krása!!!
Tak ať se jin daří*culí se*:-)

To je nádherné ...

(Broskynka, 19. 6. 2009 15:06)

strašne krásna poviedka - pekná a precítená

Nemám slov!!

(Lex-san, 19. 6. 2009 11:24)

Ach jo, nevím co psát, abych se neopakoval. Tahle povídka byla prostě úžasná. Cesta dvou lidí k sobě je vždycky zajímavá, ale v tvém podání je takové vyprávění bezkonkorenční. Prostě balzám pro moji duši.