Netrpělivě přecházel sem a tam u dveří do restaurace. „Richarde, jestli u těch dveří budeš ještě chvíli takhle chodit odradíš mi všechny zákazníky,“ zvolal jeho otec, ale usmíval se.

  „Promiň, tati,“ odvětil a zůstal stát na místě. Dlouho mu to však nevydrželo a za chvíli opět chodil sem a tam. Jeho otec se nad tím jen shovívavě usmíval a stejně tak hosté. Bylo zřejmé, že mladík na někoho čeká.

  Chvíli, kdy ten někdo vešel, poznali okamžitě. Do této chvíle neklidný Richard se okamžitě zastavil a na jeho tváři se objevil úsměv. „Ali!“ vyhrkl a už se na svého přítele věšel. Ten se smál.

  „Ahoj, Ríšo,“ prohodil a odtáhl ho od sebe, aby zjistil, jak se jeho kamarád po tom měsíci, co se neviděli změnil. Jak správně tušil, nebylo to moc. Jen o pár neposedných pramenů pískových vlasů navíc, v zelenošedých očích pořád ten samý rošťácký výraz, stále stejné drobná pružná postava.

  „Richarde! Jestli ještě chvíli budete stát u těch dveří, na mou věru vás oba vyrazím,“ ozval se znovu Ríšův otec a Aleš, zvaný Ali, se usmál. „Dobrý den, pane Nováček. Ale přeci byste nevyhodil zákazníka a navíc tak hladového jako já.“

  „Jestli jsi tak hladový, jak říkáš, už dávno máš sedět u stolu a objednávat si to nejdražší jídlo co tady máme,“ odvětil se smíchem majitel restaurace.

  Richard přikývl na souhlas a vykročil směrem k jednomu ze zastrčených stolů, aby měli soukromí. Přeci jenom neviděl Aleše přes měsíc a to byla sakra doba. Sedli si naproti sobě a Richard se vzápětí zvedl, aby došel k otci pro jídelní lístek. Ten mu ho podal, ale než mu dovolil i s ním odejít chytil ho za ruku. „Přestaň se na něj tak dívat. Já vím, že Aleš ví, co k němu cítíš, ale jestli se na něj budeš takhle dívat mohl by přestat být tak tolerantní,“ upozornil ho.

  Věděl, že má otec pravdu. Proto objednal, pro Aleše tak typickou, kofolu, kterou on sám nenáviděl, a než ji otec nalil, rychle si přítele prohlédl. Změnil se. Jeho uhlově černými vlasy prokvétaly moderní blond proužky, šedé oči s černými tečkami se stále smály, ale začínala se v nich objevovat uspěchanost povolání, které si vybral.

  Postavil před něj kofolu a Aleš se usmál. „Díky, tohle jsem potřeboval,“ prohodil a zhluboka se napil.

  „Jak to šlo v Bruselu?“ optal se Richard.

  Aleš se znovu usmál, tentokrát unaveně. „Dobře. Nakonec jsme je přesvědčili, ale byla to fuška ti řeknu.“

  Abyste pochopili, Aleš se rozhodl pomoci svému otci v podnikání, protože jejich firma šla pomalu ke dnu. A Aleš na to měl vysokou, takže se rozhodl pomoci. Podnikali v cestovním ruchu a v Bruselu si chtěli zřídit sídlo.

  „Doufám, že výlet na hory to neovlivní. Nebudeš muset jet někam jinam nebo tak nějak, ne?“ optal se Richard úzkostlivě.

  Zavrtěl hlavou. „Jasně že ne.“

  Richard sbíral odvahu k tomu, aby Alešovi řekl to, co ho trápí. Nebo spíš, aby ho požádal o laskavost. Jenže si nebyl jistý, jestli mu vyhoví. „Ali, chtěl bych tě o něco poprosit,“ začal.

  Aleš se na něj podíval. Zase v jeho očích viděl ten pohled. Ten, který říkal, který ukazoval až na dno jeho duše a odkrýval city, které k němu cítil. Rychle tyhle myšlenky zahnal. „Poslouchám, Ríšo.“

  Na okamžik si vzpomněl na to, co mu kdysi Aleš řekl. „Miluji tě, Ríšo, ale ne tak jako ty mě.“ Tehdy to zabolelo. Vlastně to bolelo i teď. Obrnil se proti vzpomínkám. „Chtěl bych, abychom jeli na hory jako partneři,“ vyhrkl dřív, než si to mohl rozmyslet.

  Aleš na něj zůstal zírat. Měl pocit, že se přeslechl. „Ríšo už jsem ti řekl, že…“

  „Já vím,“ skočil mu do toho, protože by nesnesl slyšet to znovu. „Ale každý tam bude někoho mít, tak proč ne my?“

„A jak bychom je přesvědčili, že jsme najednou po tolika letech spolu?“

I Richard si uvědomil hloupost svého nápadu. „Máš pravdu, promiň,“ sklonil hlavu. Aleš na to nic neřekl. A navíc jim přinesli jídlo, takže ani nebyla možnost. Popřáli si dobrou chuť a Richard přemýšlel. Vlastně tuhle odpověď čekal. Ale v koutku duše přeci jenom doufal…

  Pokrčil rameny a usmál se. Najednou si připadal jako největší tupec. Jenže si nemohl pomoci. Miloval Aleše a nechtěl to měnit. Stále totiž věřil…

  „Půjdeme?“ optal se Aleš a vytrhl ho ze zamyšlení. Neptal se kam, protože to ani nechtěl vědět. „Vrátím se brzy, tati,“ zavolal a vyšel ven. Mezitím Aleš zaplatil jejich večeři. Richard si spílal, jak ho mohlo napadnout ptát se ho na takové věci. Vždyť už se tolikrát přesvědčil, že jsou jenom přátelé a nic víc.

  Jeli na týden do Krkonoš na hory a na něj dopadlo to, že všichni jejich přátelé tam budou s někým. Jenže Richard nemohl nikoho najít. Dobře mohl, ale nechtěl. Chtěl jen jednoho, kterého mít nemohl. Aleše.

  Doprovodil ho domů, jak u nich bylo řadu let zvykem. „Tak se měj, Ríšo,“ prohodil a chtěl vejít do domu. Ani nevěděl, co ho to napadlo, ale chytil ho za zápěstí, stoupl si k němu a políbil ho. Vložil do toho všechnu touhu a lásku, kterou k němu cítil.

  Aleš byl tak překvapený, že se ani nebránil tomu vášnivému výpadu z Richardovy strany. Avšak po několika vteřinách se vzpamatoval a odstrčil ho na délku paže. „Co to děláš, Ríšo?“ zeptal se a v hlase se mu ozýval údiv. I Richard pochopil, že přestřelil. Neřekl nic. Jen se otočil a zbaběle utekl. Běžel ani nevěděl kam. Jen chtěl být co nejdál.

  Doběhl k potůčku, který protékal městem a sedl si na kámen, který u něj byl. Přitáhl si kolena k bradě a zadíval se na vodu. Chtěl ho políbit. Už dlouho. Vlastně od té doby, co zjistil, co k němu cítí. A to bylo dva roky zpět. Uvědomil si to ve chvíli, kdy ho uviděl vejít na diskotéku. Znali se už předtím a dlouho, ale ten večer něco způsobilo, že do toho spadl. Možná černá košile a tmavé džíny na něj měli tak tvrdý dopad. Nebo jeho milý úsměv, se kterým ho vítal. Nevěděl a ani to vědět nechtěl, protože to tak bylo.

  Vrátil se do reality. Do odjezdu na hory zbývaly právě dva dny a on si nebyl jistý zda by měl po tomhle fiasku jet. Avšak představa týdne s Alešem byla nádherná. Začalo se stmívat, ale nějak to nevnímal. Prostě jen seděl a díval se před sebe. Ještě teď mohl cítit jeho rty. Ačkoliv to nebyl opětovaný polibek, přesto se při vzpomínce na něj lehce zachvěl. Proč to musí být zrovna Aleš?

  K odpovědi se nedostal, protože mu zazvonil mobil. V bláhové naději, že je to Aleš, to zvedl okamžitě.

  „Richarde, kde jsi? Za chvíli zavíráme a potřebuji tvou pomoc.“

  „Promiň, tati. Za chvíli jsem tam,“ prohodil a vstal. Za deset minut stál v restauraci a utíral stoly. Myšlenkami byl v minulosti. Vzpomínal na to, jak mu před rokem Aleš vyrazil dech znovu, když přišel na jeho maturitní večírek. Ve chvíli, kdy ho uviděl, ztratilo všechno ostatní lesk.

  „Co se stalo tak zásadního, že jsi tak zamyšlený?“ optal se ho otec.

  „Co?“ trhl sebou. „Ale nic, jen přemýšlím, co si vezmu na hory,“ zalhal úspěšně.

  „Hlavně na tom svém šnorchbordu jezdi opatrně,“ upozornil ho a zatvářil se nechápavě, když se klátil se Richard rozesmál. Nemohl přestat. Prostě to nešlo.

  „Šnorchbord,“ řval smíchy. Opřel se rukama o kolena a snažil se uklidnit. Sedl si na stůl a stále se klátil smíchy. Otec na něj nechápavě hleděl, ale pak s pokrčením ramen a brumláním ve smyslu ta dnešní mládež, odešel do kuchyně, kde začal mýt nádobí.

„Je to snowboard,“ zavolal za ním Richard a otřel si slzy smíchu. Šnorchbord, vrtěl hlavou. Rychle dodělal, co měl a vyběhl schody. Bydleli totiž přímo nad restaurací. Zavřel se do pokoje, pohladil pohledem fotku matky, kterou měl na nočním stolku a lehl si na postel. Jeho maminka zemřela loni v létě. V tu dobu mu byl Aleš největší oporou. V tu dobu se mu přiznal, že ho miluje. Vyvedl ho tím z míry, ale podle jeho výrazu, věděl, že to přisuzuje jeho žalu. On mu to, ale znovu zopakoval. A dostal odpověď. „Miluji tě, Ríšo, ale jinak než ty mě.“

  Povzdechl si a vyndal z kapsy mobil. Chtěl mu zavolat, ale nevěděl, co by mu řekl. Neomlouval by se, to věděl s jistotou. Jen prostě projevil své city, byť to bylo špatné. Udělal to, co chtěl udělat už dlouho.

  Zavřel oči a schoulil se do klubíčka.

  Aleš seděl u okna a hleděl ven. Myslel na to, co se stalo. Na ten sametový dotek Ríšových úst. Zavrtěl nad sebou hlavou. Měl ho rád. Ale jinak než by jeho kamarád chtěl. Několikrát mu řekl, aby si někoho našel, ale on byl stále sám. Stejně jako Aleš.

  Povzdechl si. Několikrát sáhl po mobilu, ale nakonec ho vždy položil. Co by mu asi tak řekl? Sám byl zmatený

  Celé dva dny se neviděli. Čekal na nádraží jako všichni ostatní, ale Richard stále nikde. „Kde je?“  ptala se netrpělivě Anežka, jejich společná kamarádka. Otázka byla mířena na Aleše. Ten pokrčil rameny. „Jak to mám vědět?“ podivil se. Upřely se na něj čtyři páry očí, pod jejichž intenzitou se neklidně ošil. Nakonec jejich upřené pohledy nevydržel a sáhl po mobilu.

  „Ríšo, kde jsi?“ optal se. Na druhé straně bylo ticho. „Ríšo?“

  „Promiň,“ zaslechl přítelův hlas, „už jsem na cestě. Problémy v restauraci.“ A zavěsil. Aleš nevěřícně hleděl na sluchátko ve své ruce. Ranil jsem ho, pomyslel si. Ačkoliv to neměl v úmyslu.

  Za deset minut Richard přiběhl. Přes jedno rameno přehozenou tašku, přes druhé prkno. „Sorry,“ vyhrkl jen a už seděl v autobuse. Ostatní mu nestihli ani vynadat. Chvíli stáli bez hnutí, ale pak s pokrčením ramen nastoupili taky. Místo vedle zbylo, jak jinak, na Aleše. „Můžu?“ optal se.

  Vzhlédl k němu a obrnil se proti jeho kouzlu. „Jasně,“ usmál se. Na okamžik to byl ten starý Richard. Vlastně celou cestu. Skvěle se bavili, ani zmínka o polibku. Přesto Aleš věděl, že se něco změnilo. Něco zásadního. Ale ať dělal cokoliv, nemohl přijít na to, co to bylo.

  Po dvou hodinách dojeli na místo. Do chaty došli pěšky, protože byla špatně přístupná autem nebo taxíkem. Nevadilo jim to, cesta trvala půl hodinky.

  „Nepůjdeme na sjezd?“ optal se Norbert. Všichni se shodli, že je to super nápad. Za chvíli už testovali svoje prkna popřípadě lyže a skvěle se bavili.

  Richard se nenápadně sklonil, udělal sněhovou kouli a hodil ji po Alešovi. Trefil ho přímo za krk a když se po něm přítel ohlédl byl nevinnost sama. Samozřejmě, že mu to nevěřil a vzápětí se rozpoutala divoká koulovačka bez jakýchkoliv pravidel.

  „Mám tě,“ zaslechl rozesmátý hlas Aleše a než mohl zareagovat už se váleli ve sněhu. Oba se smáli, ani jeden z nich nechtěl být ten „slabší“ a skončit na zádech. Nakonec to byl Aleš, kdo se vítězoslavně opíral o ruce a usmíval se.

  Právě ten úsměv zažehl v Richardovi vzrušení, které ho rozpalovalo do morku kostí. Natáhl ruku a pohladil Aleše po tváři. I on byl polapen těma veselýma očima. Nevěděl, co se to s ním děje. Jako by ten polibek něco změnil.

  Aleš se konečně vzpamatoval a skulil se z Richarda. Rychle se znovu zapojil do koulovačky. Richard zůstal ležet a jen hleděl do nebe. Byla mu zima, ale ani to nevnímal. Stále na sobě cítil příjemný tlak Alešova těla.

  „Vstávej nebo tam zmrzneš,“ prohodil Kryštof a podával mu ruku. Starostlivě se na něj podíval, protože slyšel, jak mu drkotají zuby. Avšak Richard se usmál a vyskočil na nohy. Tak prudce, že se mu zatočila hlava. Kryštof ho podepřel. „Dobrý?“ optal se ho mírně zamračený.

  „Jsem okay,“ odvětil s úsměvem Richard a posadil se na kládu spadlého stromu. Už jen pozoroval probíhající koulovačku. Poslouchal smích přátel, sledoval jak Aleš blbne s Karolínou. Smutně se pousmál. Jistě, vždyť jeho přítel si zasloužil někoho lepšího. Hezkou, milou dívku, která ho bude milovat možná víc než on. Zaťal zuby. „Sakra,“ zaklel polohlasně a v očích ho zaštípaly slzy. Měl chuť křičet na celý svět, ale dál mlčky sledoval dvojici.

  „Co tady sakruješ?“ ozvala se vedle něj Anežka. Trhl sebou, protože vůbec nepostřehl, kdy přišla. „Byli by hezký pár, že?“ kývla směrem ke Karolíně s Alešem.

  Richard pokrčil rameny. Nepromluvil, protože měl hrdlo sevřené bolestí. Věděl, že má pravdu. O to víc to bolelo.

  Dívka se zasmála. „Nech toho. Celé tvoje tělo křičí nesouhlas.“ Pohladila ho po ruce. Neodpověděl, jen dál sledoval dvojici. Když se k dívce Aleš sklonil, aby jí něco důvěrně zašeptal, nevydržel to a odvrátil se od nich. „Dělá to schválně?“ optal se, ale odpověď znát nechtěl. A Anežka to věděla, proto nic neřekla.

  Richard vstal a zmizel v chatě. Tam si sedl k oknu a dál sledoval dění venku. Nakonec zavřel oči. Přeci nebudeš mlčet, Richarde!

  „Co tu děláš tak sám?“ Při zvuku toho hlasu se mu srdce sevřelo bolestnou touhou. Pokrčil rameny. „Byla mi zima,“ zalhal chraplavě. Pravdu přiznat nechtěl. Neotočil se k němu. nemohl. Protože věděl, že by padl na kolena a prosil, žebral o jeho lásku. A tak moc se snížit nechtěl.

  „Proč se nevrátíš za ostatními?“ optal se ho už vyrovnaně.

  „Chtěl jsem vědět kam jsi zmizel,“ prohodil Aleš a přešel k němu. Když si všiml, jak je přítel bledý, starostlivě mu položil ruku na čelo. „Jsi v pořádku?“

  „Ano,“ odpověděl. Ne. Nedotýkej se mě, prosil v duchu. Ne takhle. Tak něžně, tak starostlivě.

  „Jdeme si s ostatními ještě zajezdit, půjdeš s námi?“

  Richard se k němu otočil a veškerou svou vnitřní sílu vložil do toho ulhaného zářivého úsměvu. „Jsem trochu unavený, zůstanu tady.“

  Aleš na něj znovu starostlivě pohlédl. „Určitě jsi v pořádku? Pokud ne, nikam nepůjdu, abys tu nebyl sám.“

  „Je mi fajn, neboj se. A teď už zmiz,“ usmál se. Aleš se váhavě vydal ke dveřím. „Aleši!“ zastavil ho. Otočil se k němu. „Buďte opatrní.“ Jen kývl a s úsměvem zmizel venku.

  Oddechl si a schoulil se do křesla. Pozoroval přátelé, kteří vyrazili směr vlek. Skrz okno slyšel jejich smích. Neušlo mu, že se Karolína motá kolem Aleše. V duchu ji poslal do horoucích pekel. Celou dobu si myslel, že chodí s Norbertem. Zřejmě se pletl.

  Jeho přátelé se vrátili zhruba za dvě hodiny. Všichni unavení, ale veselí. Aniž by se o Richarda nějak zajímali zapadli do pokojů. Aleš byl taky unavený, ale přesto přešel ke křeslu, kde Richard seděl než odešli. Našel ho jak spí v nepřirozené pozici. Usmál se a odhrnul mu pramen vlasů z čela. Zarazil ho bolestný výraz v jeho tváři. „Ríšo,“ zašeptal a pohladil ho po tváři.

  „Aleši?“ vydechl, ale oči neotevřel. Zřejmě se domníval, že se mu to jen zdá. Aleš se neubránil něžnému úsměvu. Sklonil se k němu a vzal ho do náruče. Donesl ho do pokoje a položil na postel. Přikryl ho a sám se převlékl a lehl do postele. Avšak nechtělo se mu spát.

  Otočil se na bok a přes pokoj sledoval spícího Richarda. Mimoděk si vzpomněl, kdy takhle spali naposledy. Bylo to loni v létě, po pohřbu Říšovy matky. Tehdy v noci ho probudil Richardův tichý pláč. Věděl, že by udělal lépe, kdyby předstíral, že o přítelově „slabosti“ neví, ale to nedokázal. Místo toho tehdy vlezl k němu do postele, objal ho a přitiskl k sobě. Kdyby tehdy tušil, co mu přítel řekne, zřejmě by to neudělal. Nebo ano? V tu noc se mu Richard přiznal, že ho miluje.

  Zavrtěl hlavou, aby zahnal vzpomínky, ale nepodařilo se to. Byl jimi zatlačen do kouta. Tehdy to přičítal žalu. Když mu to však přítel znovu zopakoval o několik týdnů později, věděl, že je to pravda. Četl to z jeho pohledu, z každého jeho úsměvu. Odpověděl mu na to. „Taky tě miluji, Ríšo, ale ne tak jako ty mě,“ slyšel svůj hlas. Byla to pravda. Dokonce i teď. Ačkoliv cítil neskutečnou něhu, nic se nezměnilo.

  Únava ho dostihla uprostřed úvah a on klidně usnul.

  Probudil se dřív než ostatní. Nedivil se tomu, jak se dostal do postele. Zřejmě ho tam někdo z jeho přátel přenesl. Posadil se na posteli a promnul si oči. Láskyplně se zadíval na spícího Aleše. Přešel k němu a chvíli ho pozoroval. Vypadal tak rozkošně, tak nevinně. Natáhl ruku, aby ho pohladil po tváři, ale na poslední chvíli ji stáhl svět.

  Tiše se vytratil do kuchyně. Měli pronajatou poměrně velkou chatu. Tři místnosti, kde po dvojicích spali, prostornou kuchyni, wc a koupelnou. S lehkým úsměvem postavil vodu na kakao a všem ho položil na stolek u postele. Jako k poslednímu zašel za Alešem. Tomu pod hrnek ještě přidal vzkaz. Díky

  Pak se rychle oblékl, vzal prkno, napsal vzkaz, že šel na sjezdovku a byl v trapu. koneckonců přijel si za šnorchbovat, při té vzpomínce se znovu musel chtě nechtě začít klátit smíchy.

  „Copak tě tak pobavilo?“ ozval se za ním neznámý hlas. Otočil se a zadíval se do usmívající se tváře nějakého kluka. Hezkého kluka, pomyslel si mimoděk.

  Pokrčil rameny a dál se usmíval. „Jen jsem si na něco vzpomněl. Jinak já jsem Richard,“ představil se a natáhl ruku.

  „Lukáš, ahoj,“ stiskl mu dlaň ve své. „Jsi tu sám?“

  „S přáteli. Ale dneska nějak vyspávají,“ zasmál se a bez jakéhokoliv varování se na prkně vrhl dolů po sjezdovce. S úsměvem zaregistroval, že se Lukáš pustil hned za ním. Celé dopoledne jezdili a Richard zjistil, že si s ním skvěle rozumí. Nakonec skončili na okraji sjezdovky v zaníceném rozhovoru o tom, jestli jsou lepší Linkin Park nebo Simple Plan.

  Všimli si ho okamžitě, protože Ríšovu svítivě zelenou větrovku opravdu nešlo přehlédnout, jak divoce gestikuluje s nějakým klukem na snowboardu. Vydali se k nim. „Kam ses nám ztratil, Richarde?“ optal se Kryštof.

  Ten se k nim s úsměvem otočil. „Nechtěl jsem vás budit, vy ospalci,“ pronesl rozpustile. Pohledu na Aleše se, ale vyhýbal.

  „Děkujeme za kakao,“ pronesla s úsměvem Anežka. „Nepředstavíš nás?“ pokynula směrem k Lukášovi, který se zatím posunul kousek stranou.

  „Jasně, že jo,“ prohodil a drapl ho za ruku. „Tohle je Lukáš. Lukáši tohle je Norbert, Karolína, Kryštof, Anežka a Aleš,“ zadíval se příteli do očí a opět se mu rozklepala kolena. Jak to že na něj takhle drtivě působí?

  Aleš mu podal ruku a usmíval se. „Ahoj, Lukáši,“ pronesl.

  Richarda píchlo u srdce. Čekal nějakou reakci, postranní pohled, cokoliv. Jen ne to přátelské uvítání v jejich řadách. Dál se tím ale nezabýval a vyrazil k vleku. Všichni nadšeně za ním. Za chvíli se proháněli po sjezdovce jako ďáblové. Asi za hodinu se Richard vytratil s tím, že je na sjezdu déle než ostatní a tudíž je unavený.

  Sedl si na jednu z laviček, kterých bylo kolem požehnaně a sledoval ostatní. „To je on?“ zaslechl Lukášův hlas a uvědomil si, že vlastně nejvíc pozoruje právě černo-žlutou větrovku Aleše. „Jo!“ zabručel neochotně a najednou litoval, že mu o tom říkal. Jenže se zdálo, že se Lukášovi líbí a tak to chtěl uvést na pravou míru.

  Téměř překvapením vykřikl, když ho Lukáš objal kolem ramen a přitiskl k sobě. Nevěřícně  se na něj podíval, ale on jen mrknul a dál ho objímal. Koneckonců proč ne, pomyslel si Richard a objal ho kolem pasu. Tak dlouho ho nikdo neobjal a tohle bylo příjemné. Moc příjemné.

  Lukáš zatím čekal až si toho všimne Aleš. Stalo se. Mladík k nim vyslal úsměv, ale Lukáš si všiml, že se za ním skrývá osten žárlivosti, který si ani sám Aleš neuvědomuje. Ale prozradily ho oči. Ty, ve kterých se objevil náznak nesouhlasu. Lukáš skryl úsměv a obrátil svou pozornost na Richarda. „Už je to lepší?“

  „Jo,“ zabručel, ale byl mu vděčný. Potřeboval obejmout a Lukáš to pochopil. „Díky,“ dodal. Víc říct nestihl, protože se k nim přiřítil Aleš. „Jsi v pořádku, Ríšo?“

  Překvapeně zamrkal. „Jasně. Proč bych nebyl?“

  „Bál jsem se jestli na tebe nedolehla včerejší únava,“ prohodil a starostlivě si ho měřil pohledem. Zase ten bratrský zájem, pomyslel si Richard trpce. „Je mi fajn,“ odvětil. „Jdeme si zajezdit, Lukáši?“ optal se a ten jen přikývl, vydal se za ním.

  Aleš zůstal stát jako opařený. Měl jen starost, co to do toho Richarda vjelo? Nějak ho přešla nálada jezdit, a tak si sedl na lavičku, kde předtím seděl Richard s Lukášem. Najednou tomu klukovi nemohl přijít na jméno. Ani nevěděl proč. Lháři! Vyštěkl okamžitě sám na sebe. Víš to. Žárlíš! Byla to pravda a on to věděl. Žárlil. Jenže netušil na co vlastně.

  Ze zamyšlení ho vytrhl smích. Zvedl hlavu a uviděl Richarda, jak si to sviští z černé sjezdovky, kam se přesunuli. Na rtech mu zahrál úsměv. Byl pořád stejný. Stále veselý, usměvavý. Aleš se zvedl, vzal si snowboard a přidal se k přátelům. Všiml si značky, která varovala před srázem a upozornil na ni ostatní.

  Richard se dost riskantně řítil sjezdovkou. Najednou kolem něj probleskla cedule s varováním. Aleš a ostatní na místě ztuhli. Bylo jim jasné, že to neubrzdí. Aleš se za ním rozjel, ale věděl, že ho nedohoní, jel moc rychle.

  I Richard si  uvědomil, že nezastaví, seč brzdil jak mohl. Těsně před srázem se otočil a usmál se na přátele, vrhl poslední pohled na Aleše, a spadl přes sráz.

  „RICHARDE!“ zařval Aleš. To už byl dole ze snowboardu a běžel k místu, kde mladík spadl. I ostatní se tam rozběhli. Naklonil se dolů. „Richarde! Richarde!“ volal. A pak ho uviděl. Srdce se mu zastavilo, když spatřil to křehké tělo v nepřirozené pozici. Noha zkroucené pod ním, rameno téměř v pravém úhlu. „Ríšo,“ zašeptal. Vzápětí se vzpamatoval a vstal.

  „Zavolejte někdo horskou službu!“ přikázal.

  „Už se stalo,“ ozval se vedle něj Lukáš. Jen mu poděkoval pohledem. „A přineste mi někdo lano!“

  „Co chceš dělat, Aleši?“ ptala se Anežka.

  „Co asi?!“ odsekl. „Slézt dolů.“

  „Ale s tělem přeci nesmíš hýbat,“ ozval se Norbert.

  „Já s ním nechci hýbat! Díky,“ prohodil, když mu Lukáš podal lano. „Jen chci být s ním,“ dokončil myšlenku. Přivázal provaz ke stromu a druhý konec si omotal kolem pasu. Pak se pomalu spustil pět metrů dolů. Opatrně si stoupl vedle Richardova těla, odvázal se a klekl si k němu. Všechno se v něm sevřelo strachem.

  „Richarde,“ zašeptal. „Ríšo.“

  Mladík na okamžik otevřel oči. „Aleši?“

  „Jsem to já. Jsem u tebe, Ríšo. Všechno bude v pořádku. Pomoc už je na cestě,“ uklidňoval ho. Rychle mu zkontroloval zranění aspoň pohledem. Neodvážil se mu sundat ochranou helmu a tak mu hlavu prohmatal i s ní. Zděsil se, když ucítil lepkavou, horkou tekutinu. Krev.

  „Ty pitomče pitomej, cos to vyváděl?! Komu si sakra chtěl co dokazovat?!“ nadával. „Blbečku blbej, proč ses takhle předváděl?! Neopovažuj se teď natáhnout bačkory!“ lamentoval. Věděl, že mele nesmysly, ale nemohl se zastavit. Srdce mu svírala ledová hrůza. „Jak bych to vysvětloval tvému otci, zatraceně? Takže jestli vidíš světlo na konci tunelu nechoď za ním, máš absolutní zákaz. Ani do toho tunelu nelez! Sakra. Vždyť já tě miluju, do háje,“ teď už jen šeptal a hladil ho po tváři. „Zítra je Štědrý den a to si nemůžeš nechat ujít, Ríšo.“

  Nahoře zatím nervózně stáli jejich přátelé. Anežka se choulila ke Kryštofovi a tiše mu vzlykala do ramene. I ostatní měli v očích slzy. Měli Richarda rádi. Byl to jejich nejlepší kamarád, i když jim občas svými prazvláštními kousky a náladami lezl na nervy.

  Bylo to jen pět minut, než přijela horská služba, ale všem to připadalo jako hodiny. Přijeli dva muži a jeden okamžitě vyrazil k Lukášovi. „Tobě se nic nestalo, Luky?“ ptal se a starostlivě si ho prohlížel. „Jsem v pořádku, zlato,“ pronesl ten a lehce ho políbil. „Běž pomoct mému kamarádovi,“ pobídl ho a muž s přikývnutím odešel. Tahle scéna všem vzala dokonale vítr z plachet. Oni si mysleli, že letí po Ríšovi a on zatím… Lukáš se na něj jen zazubil a šel sledovat, co se bude dít. Dobře tenhle postup znal, protože takhle se vlastně seznámil se svým stávajícím přítelem. Při té vzpomínce se zasněně usmál. U něj to nebylo tak dramatické jako u Ríši. 

  Pozornost všech se přesunula na muže, který se spouštěl k Ríšovi s Alešem. „Nehýbal jste s ním?“ optal se hned, jak klečel vedle těla.

  „Ne,“ zavrtěl hlavou Aleš.

  „Je dobře, že jste mu nesundal helmu,“ pochválil ho. Rychle Richarda zběžně prohlédl. „Vypadá to, že páteř je v pořádku. Karle, spusť mi sem nosítka,“ zvolal nahoru. Vzápětí mohl vidět, jak k nim opatrně klesají.

  „Budu k přesunu na ně potřebovat vaši pomoc,“ pronesl a Aleš přikývl. Na tři Richarda zvedli a přesunuli na nosítka. Mladík bolestí zasténal. „To je dobré znamení,“ prohodil muž od horské služby. „Karle, můžeš, ale opatrně!“ vykřikl nahoru a nosítka začala stoupat. Kdesi v dáli se ozval zvuk helikoptéry, který se rychle blížil.

  Aleš si ani neuvědomil, že zadržoval dech, dokud nebyl Richard nahoře. „Tak a teď mi, mladíku,“ prohodil „horský“ muž. Vyšplhali nahoru, kde už přenášeli Richarda do helikoptéry, která mezitím přistála na palouku nedaleko.

  „Kam ho vezou?“ zvolal Aleš, aby překřičel hluk. Muž mu nadiktoval adresu. Jen přikývl. Pak už jen sledovali, jak vrtulník s jejich přítelem vzlétá směr nemocnice. Ani chvilku neváhali, využili nabídku Lukáše, že je tam sveze a vyrazili směr nemocnice.

  Když tam dorazili, Richarda právě ošetřovali. „Michale, jak to s ním vypadá?“ oslovil Lukáš lékaře, který se po dvaceti minutách objevil. „Ahoj, Lukáši, co ty tady? Dneska přeci nemáš službu, ne? No to je vlastně jedno. Tebe a zřejmě i vás,“ přejel pohledem všechny přítomné, kteří se teď tvářili trochu zmateně, „zajímá stav toho mladíka,kterého právě přivezli, že? vyvázl z toho „poměrně“ lehko. Na dvakrát zlomená noha, vykloubené rameno, lehký otřes mozku a minimálně do zítra pozorování u nás. Žádné vnitřní krvácení nic podobného. Od horšího ho zachránila přilba,“ prohodil a šel se věnovat dalším pacientům.

  „Díky bohu,“ vydechla Anežka a ostatní jen přikyvovali. Aleš cítil takovou úlevu, že si musel sednout. Složil hlavu do dlaní a zhluboka oddechoval. Stačilo tak málo a ztratil ho. Při té vzpomínce se mu ruce mírně třásly.

  „Hele, Lukáši,“ ozval se Kryštof. „Co myslel tím, že dneska nemáš službu?“ ptal se. Aleš zvedl hlavu a čekal na odpověď.

  Mladík se usmál. „Pracuji tady jako doktor,“ prohodil a trochu se začervenal pod jejich pátravými pohledy. Všechny zajímalo kolik mu je. Vypadal tak mladě. Maximálně na dvaadvacet nebo tak nějak.

  „Můžeme ho vidět?“ prořízl to ticho Aleš.

  „Zeptám se,“ prohodil Lukáš a na chvíli zmizel. Za chvíli se vrátil. „Prý to není problém. Nohu má v sádře, rameno v bandáži a dostal léky na uklidnění, takže nejspíš brzy usne, ale vidět ho můžete. Já se s vámi zatím rozloučím.“

  Aleš s přáteli se vydali do pokoje, kde Richard ležel. Všem se při pohledu na něj sevřelo srdce. Noha byla v sádře až po koleno, zraněné rameno pevně přitisknuté k tělu, ve tváři vepsán bolestný výraz.

  Zazubil se na ně.

  „Cos to vyváděl?“ optala se Anežka a přísně si ho měřila.

  „Já fakt nechtěl,“ bránil se, „ale nešlo to ubrzdit.“ Na Aleše se nepodíval. Ten se snažil udržet klidný výraz.

  „Důležitý je, že to nebylo nic vážnějšího,“ prohodil Kryštof s lehkým úsměvem. Za chvíli už se vesele bavili a vtipkovali.

  „Opravdu nerad to dělám,“ ozval se Richard a zívl, „ale začínají na mě působit ty oblbováky, co mi dali.“ Všichni se zvedli, rozloučili a odešli. Všichni kromě Aleše. Ten zůstal sedět a hleděl do unavené tváře Richarda. „Komu jsi chtěl, co dokazovat, Ríšo?“ optal se.

  Nevěděl, co odpovědět. „Já…,“ vydechl, ale dál se nedostal, protože Aleš se nad něj sklonil.

  „Víš co se stalo, když jsi přepadl přes tu římsu?“ zeptal se tiše s obličejem těsně u jeho. Jen mlčky zavrtěl hlavou, protože náhle nemohl mluvit. Aleš ho chytil za ruku a položil si ji na srdce. „Zastavilo se. Zastavilo se strachem, že už ti nikdy nestihnu říct, že…“

  Tentokrát ho nenechal domluvit Richard. „Neříkej to. Jen mi řekni jediné. To co jsi řekl tam dole, byla to pravda?“ Najednou pocítil strach, že to co slyšel byl jen sen. Že to všechno…

  Vždyť já tě miluju do háje!

  Překvapeně vydechl, když ucítil Alešovy rty na svých v jemném polibku. Přítel se odtáhl a mrkl na něj. „Zítra je Štědrý den a to si nemůžeš nechat ujít, Ríšo,“ prohodil a odešel. Richard se začal usmívat. Takže je to pravda, pomyslel si. Se vzpomínkou na polibek usnul se spokojeným úsměvem.

  Druhý den se jim nepodařilo přemluvit Lukáše, který  měl ten den službu, aby si mohli Richarda odvést do chaty. Snažili se horem dolem, ale ani to s ní nehnulo. Prostě se z něj stal profík, se kterým nic nehnulo. A to holky zkoušely i slzy. Nakonec se všichni shodli, že nemá cenu se dál snažit.

  Aleš je poslal do chaty, protože mu bylo jistý, že se jim Štědrý den nechce trávit v nemocnici. A on tak bude mít soukromí pro sebe a Richarda. Ještě jednou vyhledal Lukáše.

  „Aleši jestli mě chceš zase přemlouvat, tak…“

  „Ne, chci tě jen poprosit o…,“ naklonil se k němu a zašeptal mu co potřebuje. Lukáš na něj chvíli nevěřícně hleděl, ale pak se rozesmál.

  „Dobře, zkusím ho někde sehnat.“

  „Díky,“ zavolal za již mizejícím lékařem. Ten se objevil zhruba za dvacet minut a za ním se vlekl muž z horské služby, avšak nyní v civilu, který se o Lukáše včera tak bál a za sebou táhl malý stromek.

  „Tak tady to máš. Dalo to sice fušku ho přemluvit, ale povedlo se,“ prohodil a láskyplně se podíval na muže se stromkem. Aleš se usmál, poděkoval a vzal si malou borovičku.

  Zaklepal na dveře Richardova pokoje. „Dále,“ zvolal ten a překvapeně zamrkal, když první co uviděl vcházet do dveří byl stromek s nohama, které mu byly nějaké povědomé. A pak se objevil i majitel oněch nohou. „Ahoj,“ prohodil s úsměvem.

  „Ahoj,“ opětoval Richard pozdrav i úsměv. „Co to je?“ ptal se kývnul na malý stromek, který se Aleš snažil postavit do rohu.

  Aleš neodpověděl a jen se podrbal na hlavě a snažil se vymyslet, jak ho postaví. To ale dovnitř nakoukl Lukáš, vrazil mu do ruky stojánek se slovy „To ti posílá, Zdenek,“ a pak se zase vypařil. Aleš houkl poděkování, postavil stromek a konečně se otočil k Richardovi.

  „To víš, když nemůže Mohamed ke stromečku, musí stromeček za Mohamedem,“ prohodil.

  „Ty jsi cvok,“ prohodil se smíchem Richard.

  „Já vím,“ odvětil bezstarostně a posadil se k němu na postel. Pak se sklonil a vrhl se na něj v něžném polibku. „Ještě jednou ahoj,“ zašeptal a Richard omámeně otevřel oči. Tohle byl ten nejkrásnější dárek co dostal.

  „Něco pro tebe mám, Ríšo,“ prohodil Aleš a vstal.

  „Opravdu?“ podivil se Richard a zastyděl se, že pro něj nic nemá. Chtěl to koupit dnes. Aleš cosi vylovil z kapsy v bundě a přešel k němu. Znovu si sedl a podal mu malý balíček.

  Richard ho uchopil do roztřesených rukou. Pomalu ho rozbalil a otevřel krabičku, která se objevila pod balicím papírem. Vydechl úžasem, když uviděl jednoduchý zlatý kroužek, který mlčel a přitom toho tolik říkal. Aleš nyní klečel u postele a hleděl do Richardova obličeje. Jeho oči říkaly vše v co se Richard neodvažoval doufat.

  Richard se k němu sklonil a dlouze ho políbil. „Znamená to ano?“ vydechl Aleš, když se oba mohli zase nadechnout.

  „Záleží na tom, jaká je otázka,“ zašeptal. Aleš nic neřekl, vytáhl prstýnek a nasadil mu ho na levý prsteníček. Richard tomu nemohl uvěřit, bál se že je to sen. „Jestli je to sen, tak se nechci probudit,“ vydechl a znovu Aleše políbil.

  „Takže je to ano?“ zeptal se znovu Aleš.

  „Čekal jsi snad jinou odpověď?“ vískal ho ve vlasech. „Samozřejmě, že je to ano,“ usmál se vesele. Alešovi spadl kámen ze srdce. Vstal a znovu se posadil k němu na postel.

  Richard se zhluboka nadechl. „Miluji tě, Ali,“ zašeptal a s napětím čekal na odpověď. A Aleš pochopil. Zadíval se mu do očí. V duchu se divil, jak mohl být takovou dobu tak slepý. Věděl co mu otevřelo oči. Lukáš. A taky mu za to poděkoval.

  „Byl jsem pitomec, Ríšo. Měl jsem si už dávno uvědomit, co k tobě cítím a ne tě takhle trápit. Chci ti po zbytek života dokazovat, jak moc vřelé mé city jsou,“ pronesl vážně a sledoval jak pohladil prstýnek.

  „Kdybych věděl, že tě to přesvědčí, byl bych z toho srázu spadl už dřív,“ prohodil se smíchem a Aleš na něj chvíli hleděl. Pak se však rozesmál taky. Sklonil se k němu a lehce ho políbil na rtech. Pak si s ním propletl prsty a hleděli si jeden druhému do očí, které prozrazovaly všechny jejich city.

  Oprava… Tohle byl ten nejkrásnější dárek…

P.S.: Aleš s Richardem se nikdy nevzali. Avšak oba nosili zásnubní prstýnky stejně jako by se tak stalo. Oba totiž svorně tvrdili, že papíry na hlavu už dávno mají. J