Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Pod korunami stromů

29. 12. 2010

Každičký strom, kolem kterého mladík prošel, zašveholil na pozdrav. Mladý elf jim jejich vstřícnost oplácel lehkým pohlazením po jejich kúře, ve které hledal klid pro rozběsněný tón svého srdce. Jeho podvědomí toužilo po setkání s Ním. A věděl stejně jako pokaždé předtím, že přijde.

Konečně dorazil na své oblíbené místo. K jezeru, skrytém uprostřed lesa. Posadil se na nedaleký kámen a zahleděl se na klidnou hladinu. Byl to laskavý pohled, díky němuž získával vnitřní rovnováhu.

Netrpělivě se ošíval, protože zatím nevycítil Jeho přítomnost, ale tušil že přijde. Nevěděl sice kdo to je, nikdy ho nespatřil, ale jeho přítomnost jako by byla spásnou nadějí, kterou už dávno ztratil.

Pocítil jak ho pozoruje a v duchu se začal usmívat. Nepochyboval o tom, že je to temný elf. Koneckonců, i přes veškerá nebezpečí, se pohyboval na jejich území. Přesto se nedokázal od tohoto pravidelného počínaní odpoutat.

Stejně jako se nedokázal otočit, aby spatřil onoho elfa. Byl to jejich malý rituál. Takové tajemství, které netoužil měnit, ačkoliv ho zvědavost stravovala do posledního orgánu jeho těla.

Mlčel. Dál předstíral, že o tichém návštěvníkovi nemá tušení. Vzal do ruky kámen a netečně ho hodil do vody, aby rozvířil hladinu. V duchu si představoval, jak asi jeho společník vypadá. Jistě má černé dlouhé vlasy, které prudce kontrastují s jeho popelavě světlými. Ostatně takhle je od sebe „rozlišují“. Jako by nebyli jedním národem, jako by nežili a netoužili po stejných věcech.

Temní elfové měli černé vlasy, Světlí zase popelavé. Přesto všichni dýchali stejný vzduch, žili ve stejném lese. Přesto byli rozděleni a rozeštváni jak největší nepřátelé. Nelíbilo se mu tohle uskupení, ale nedokázal s tím bojovat. Neměl na to dost sil.

„Jmenuji se Tiernan,“ přerušil nakonec vůbec poprvé ticho mladík s neveselými úvahami sedící na kameni.

„Pokud sem budeš nadále chodit, může to být nebezpečné,“ pronesl hlubokým hlasem onen neznámý.

„Tak proč mě tady pravidelně pozoruješ?“

„Abych zjistil tvé úmysly.“

„Jen proto?“ optal se a doufal, že zklamání, které cítil v srdci, se neodrazilo v hlase. „Pak tě mohu ujistit, že pro vás nejsem hrozbou. Nehodlám přitáhnout s armádou Světlých elfů.“

„To nepovažuji za vtipné!“ odsekl nevrle.

„Ani já ne. Nejsem pro vás hrozbou. Hledám zde vnitřní klid,“ a spřízněnou duši, dodal v duchu. Naivně si do téhle chvíle myslel, že by to mohl být On. Ovšem jak je vidět tak v Tiernanovi vidí jen hrozbu pro jeho národ.

„Zatím nejsi hrozbou,“ pronesl po chvíli mlčení a Tiernan na tohle neměl odpověď. Nesváry mezi jejich klany trvaly mnoho let. Oni oba si vzájemně byli hrozbou. Ale ne teď.

Odmlčeli se, každý ponořen do svých myšlenek. Tiernan hluboce uchvácen jezerem a jeho společník zase Tiernanem.

Nebyla tak docela pravda, že sem chodil zjistit jeho úmysly. Ze začátku se opravdu obával, že tady zkoumá území a terén, snaží se zjistit, zda tohle je jejich slabé místo. Postupem času si uvědomil, že sem před něčím utíká. Vždy seděl s rovnými zády, přes která mu do půli zad spadaly popelavé vlasy.

Ovšem tohle držení těla mu vydrželo vždy jen prvních pár minut. Zřejmě pokaždé našel to, co hledal, neboť se uvolnil. Zřejmě opravdu našel vnitřní klid.

Byl jím dokonale očarován, jako by ho svázal nějakým kouzlem, kterému se nechtěl vzpírat. Přesto musel být opatrný. Jeho otce by zničilo, kdyby zjistil, že sem chodí pozorovat nepřítele.

„Jsi tu ještě?“ ozval se tiše Tiernan a on sebou trhl. Mlčel. „Vím, že tu jsi. Cítím tvou přítomnost,“ pronesl bez rozpaků a druhý elf se tiše usmál.

„Řekni mi své jméno,“ požádal Tiernan.

Dlouho mlčel, nevěda zda mu to říci. Co se tím změní? Podle jména se přece nedá nic poznat. Nebo ano?

„Jmenuji se Iah,“ pronesl a zmizel ve stínech, neboť pochopil, co se chystá udělat.

Skutečně se Tiernan otočil, jak předpokládal, ale Iaha už vidět nemohl.

On jeho ano.

Vydechl překvapením. Tušil, že bude krásný, ostatně jako každý elf, ale až takhle? Tvář jako by vytesali samotní andělé. Vysoké čelo, jak u Světlých elfů bývá běžné, hezky klenuté obočí, rovný nos a pod ním…

Nasucho polkl.

Rty, které políbili okvětní lístky rudé růže. Rty, které lákají, aby je ochutnal jako nejčerstvější jahodu tohoto lesa. Rty, které zatoužil laskat a dobývat, až by jej prosily, aby nikdy nepřestával.

Zavrtěl nad sebou hlavou, naposledy pohladil pohledem tu tvář a skutečně se ztratil ve stínech stromů.

Tiernan okamžik bojoval se zklamáním, že mu neviděl do tváře, ale rychle se vzpamatoval. Věděl, že Iah přijde zítra opět, stejně jako on sám, takže bude mít zase šanci. A kdo ví, třeba tentokrát neuteče.

S povzdechem se těžce zvedl a vykročil zpět na svou stranu lesa. Nerad se loučil s touto oázou klidu. A ještě více nerad se vracel zpět do své vesnice. Přesto musel, tuto jedinou povinnost, si nedovolil nesplnit.

„Tiernane, kde jsi zase byl?“ dobíral si ho jeho nevlastní bratr Zaahir.

„Hledat vnitřní klid, bratře,“ usmál se. Ačkoliv měli společnou pouze matku, byli si blízcí, jako vlastní.

„A našel jsi ho?“

„Jistě,“ přikývl. A nejen ten. Mimoděk se při vzpomínce na Iaha začal usmívat.

„To musel být velice hezký vnitřní klid,“ rýpnul si do něj bratr, neboť poznal charakter jeho úsměvu.

Tiernan se začervenal, ale neodpověděl. Veškeré postrkávání a dobírání si jeden druhého bratry přešlo, když uslyšeli přísný hlas Zaahirova otce.

„Tiernane! Okamžitě pojď sem!“ dožadoval se. Mladík bez odporu došel do hlavní síně, ke které se Zaahirem došli zabráni do svých šarvátek.

„Ano, sire?“ optal se. Již dávno mu neříkal otče. Vlastně od svých dvanácti let, kdy se mu poprvé vzepřel tím, že nenastoupil do armády jak požadoval. S požehnáním své matky Meldaven, královny této země a jejich lidu, vstoupil do učení k jednomu z místních alchymistů a léčitelů.

Sir Arnon, otec Zaahira a manžel jeho matky, nikdy nechtěl být králem. Ostatně ani Meldaven se nechtěla vzdát svého trůnu, neboť věděla, že její manžel touží jen po krvi. Proto si před svatbou umanula, že sir Arnon nebude nikdy chtít trůn a přenechá ho jejímu prvorozenému synovi – Tiernanovi.

Po narození Zaahira se Arnon snažil tu smlouvu pozměnit, ale neuspěl. Tiernan si nedělal naděje, věděl, že má Zaahira raději, protože je jeho vlastní krve a navíc mu splnil přání, které on nedokázal. Vstoupil do armády a byl schopným vůdcem.

„Kde jsi byl?“ optal se nyní sir Arnon.

Mlčky, téměř výsměšně na něj hleděl. Neměl potřebu se mu zpovídat. Koneckonců byl svobodný člověk. Jestli se nadvládě tohoto tyrana, dá říkat svoboda.

Sir Arnon nebyl znám svou trpělivostí. Ani nyní jí neměl dostatek. Zvedl tedy ruku, aby drzého spratka své ženy, ztrestal. Zastal se ho ovšem někdo, od koho to čekal nejméně.

„Otče! Vždyť víte, že Tiernan je tak trochu snílek s nosem zabořeným stále v učebnicích a myslí daleko od nás,“ tišil jeho hněv jediný člověk, který si mu kdy dovolil odporovat, Zaahir.

„Ze svého bratra by sis měl brát příklad, ty knihomole!“ odfrkl si Arnon a odvrátil se. Zaahir se bratrovi omluvil pohledem. Ten jen pokrčil rameny a odešel, aniž by se ptal na dovolení.

Přestal myslet na generála a posadil se pod svůj oblíbený strom. Tiše pozoroval skotačící děti, mezi nimi sem tam nějací dospělí. Dívky seděli na paloucích a vily věnce pro své milé. Bylo mu příjemně.

Všiml si muže, který do této idylky rozhodně nepatřil. Oděný do lehké zbroje se snažil nepozorován proplížit ke dveřím hlavní síně. Jistě, špeh sira Arnona.

Tiernan se rychle zvedl a neslyšně se za ním vydal. Chtěl vědět, co za zprávy přináší. Tiše se přikradl pod okno, kde měl pracovnu právě Arnon. Sotva muž začal hovořit, překryl mu kdosi rukou ústa, aby mu zabránil vydat jakýkoliv zvuk. Mladík ztuhnul, neboť se domníval, že ho chytil někdo ze strážných. Tohle bude bolet, pomyslel si mimoděk.

Tiernan ztuhl. Tohle přece není pravda!

„Neučili tě, že se nemá poslouchat za dveřmi?“ zašeptal mu do ucha pobaveně Iah. Tiernan si oddechl a téměř v jeho náruči ochabl. Není to stráž. „Budeš křičet?“ zeptal se a Tiernan zavrtěl hlavou. Iah ho tedy pustil a on se otočil.

Překvapeně vydechl, protože Iah vypadal jako Světlý elf. Plavé vlasy svázané v dlouhém copu, dokonalé rysy, jedna z uniforem jejich vojáků. Jen ty půlnoční oči vyvolávaly podezření.

„Poslouchám pod oknem, jestli sis nevšiml!“ odsekl, když se vzpamatoval. Iah se pobaveně usmál.

„Jak ses sem dostal?“ dotazoval se Tiernan podezřívavě.

„Velice snadno,“ ušklíbl se. „Vaše stráže nekontrolují lidi ze svých řad, i když je nikdy předtím neviděli. Velice lajdácké,“ upozornil.

„To bys měl říci siru Arnonovi. Ovšem pokud by tě nechal tak dlouho naživu.“

„Proč mu to neřekneš sám? Je to tvůj otec.“

„Nikdy jím nebyl!“ odsekl a oči mu zaplály hněvem.

„Zajímavé,“ zamumlal a pohladil ho po tváři. Tiernan měl pocit, jako by místo, kde se ho dotkl, vzplál ohněm.

Náhle se v místnosti, kterou odposlouchávali rozhostilo ticho. Zdálo se, že muž hodlá říci něco velice vážného.

 „… Proslýchá se, pane, že váš syn Tiernan chodí pravidelně k jezeru na Černé mýtině. Prý se tam tajně setkává s nějakým elfem a dodává jim informace o našich plánech.“

Tiernan ztuhl. Pokud tomu Arnon uvěří, tak si to pořádně schytá. A nedokáže tomu zabránit ani královna. Kdo by však mohl tohle prozradit? Vždyť si dával takový pozor. Tohle nedopadne dobře, pomyslel si mimoděk.

Iah ho soustředěně pozoroval. Zdálo se, že je z toho stejně v šoku jako on sám. Znamená to, že o nich ví.

Tiernan měl potřebu to Iahovi vysvětlit, ale nedostal příležitost. Ten se k němu náhle sklonil a lehce ho políbil. Mladík vytřeštil oči, ale nezmohl se na odpor.

Iah mu zajel prsty do vlasů a přitiskl si ho blíž. Jazykem se něžně dobýval do sladkosti jeho rtů a on mu ten vpád mlčky umožnil. Tiernan ho objal kolem krku a poddal se tomu hřejivému pocitu, který vysílaly Iahovy rty. Ten, přesto že byl uchvácen Tiernana, vnímal dokonale své okolí.

„Co tady děláte?!“ ozval se hlas, o kterém Iah věděl, že se ozve. S posledním svůdným kmitnutím jazyka proti Tiernanovu se od něj odtáhl. Tiernan na něj omámeně hleděl a Iah ho dál lehce vískal ve vlasech.

„Nevidíš, že rušíš?!“ odsekl nevrle a aniž by čekal na jeho reakci, opět se sklonil k Tiernanovým rozechvělým rtům.

„Omlouvám se!“ zakoktal muž, který je vyrušil a zmizel.

Iah by velice rád pokračoval v tom, co započali, ale narazil na chladnou hradbu tvořenou z Tiernanova ledového pohledu.

„Ty vážně věříš, že jsem tak hloupý?!“ otázal se tiše, až z jeho tónu šel strach.

„To jsem nikdy netvrdil,“ zvedl ruce v obraně.

„Ale evidentně sis to myslel. Nejsem tak naivní, abych nepochopil, že jsi mě políbil jen proto, že jsi věděl, že se sem někdo blíží,“ vrčel skrze sevřené rty.

„Teď už nikdo nejde,“ zavrněl Iah, jako by právě nebyly jeho úmysly odhaleny. Tiernan zalapal po dechu a chtěl mu vytnout políček. Iah ho však chytil za ruku a přitáhl si ho k sobě. Držel ho tak, aby se nemohl bránit.

„Jsi tak sladký,“ zašeptal mu těsně u rtů. Pak ho prudce políbil. Téměř hrubě, po předešlé něze ani památky. Než mu mohl polibky vrátit, přestal a sklonil se těsně k jeho uchu.

„Nejraději bych tě teď unesl hluboko do lesa, sundal z tebe ty hadry a miloval se s tebou dokud bys neprosil, abych skonči,“ šeptal mu hříšně a Tiernanovi jen z té představy běhal mráz po zádech.

„Ale to vše později, sladký,“ zašeptal a vtiskl mu polibek na hrdlo. „Teď musím jít,“ pronesl a zmizel stejně rychle jako se objevil.

Tiernan tam jen stál s roztřesenými koleny a vzrušeným tělem neschopen slova či pohybu. Nepochyboval, že vše co mu řekl skutečně provede. Neděsilo ho to. Více ho děsila představa, že si přeje, aby se to stalo.

Ze snění ho vytrhli dva strážci jeho otce, kteří se náhle objevili vedle něj.

„Sir Arnon si s vámi přeje mluvit, princi,“ pronesl jeden z nich a nemilosrdně ho uchopil za loket. Tiernan neodporoval, chápal, že tady se nemá komu vzepřít. Koneckonců celá jejich osada stála za sirem Arnonem.

Dovedli ho před otcovu pracovnu. Bez klepání otevřeli, pustili ho dovnitř a zase zavřeli. Tiernan si náhle připadal jako dvanáctiletý chlapec, který přišel požádat o možnost jít studovat.

„Donesli se ke mně neveselé zprávy, Tiernane,“ začal tiše sir Arnon. Mladík jen zvedl hlavu a čekal, co se bude dít dál. „Dnes tu není tvá matka. Vyjela na mírové setkání s králem Selmacasem. Možná bys mi mohl říci, co je pravdy na tom, že prý chodíš za nějakým temným elfem podávat mu hlášení o našich aktivitách?“

Mladík ani na tohle neodpověděl. Jen mlčky čelil otcovu planoucímu pohledu s vnitřním klidem, který v sobě dokázal nalézt.

„Mlčení znamená souhlas, víš to?!“ zaječel už generál, který se přestal plně ovládat. Tiernan odolal nutkání pokrčit rameny.

„Víš co tě za to čeká?“

„Smrt?“ odtušil suše.

Ovšem Arnon se líbezně usmál, ale v jeho podání to vypadalo spíše jako nepovedená grimasa bolesti. „Kdepak. To by s velice špatně vysvětlovalo tvé matce. Tohle bude zajímavější. Dostaneš třicet ran bičem a to tak, že ihned. Stráže!“

Okamžitě se objevili dva muži, co ho přivedli a uchopili ho tak, že se nemohl vzpírat.

„Uděláš to veřejně?“ zeptal se tiše Tiernan.

„Kdepak. Tvůj bratr by se pokusil zabránit mi v tom.“

Stráže srazili mladíka na kolena a strhli z něj horní díl šatů. Pak zavřeli dveře a stále ho držíc čekali na další rozkazy.

Vzduchem zasvištěl bič, který si vzal sám pan generál. Tiernan zatnul zuby a přísahal, že nedovolí, aby vydal byť jen hlásku.

Prvních deset ran se mu dařilo toto předsevzetí plnit. Potom už nedokázal zadržet steny bolesti, které se draly z hrdla. Modlil se, aby upadl do bezvědomí, ale nebylo mu to dopřáno. Po dvacáté ráně přestal vnímat okolí, ale bolest zůstávala.

Jen matně si uvědomoval, že do místnosti vtrhl Zaahir. Vyrval otci bič z rukou a vzal svého bratra pod rameny. Téměř v bezvědomí ho vynesl ven a vykročil rovnou k jejich ranhojičovi, který byl zároveň Tiernanovým učitelem.

„Vezmi mě k jezeru,“ zašeptal slabě mladík v jeho náručí.

„Zbláznil ses? To je smrt!“ odporoval mu.

„Jsi jediný komu tady věřím. Prosím vezmi mě tam.“

Zaahir ještě okamžik váhal, ale pak vyslyšel bratrovo přání. Mlčky procházel mezi stromy, které Tiernana vítali nářkem nad jeho bolestí. Snažil se je utišit letmým dotekem, ale byl příliš slabý.

Došli doprostřed mýtiny, která obklopovala jezero. Tady Zaahir zaváhal. Co doufal, že tady najde. Nějakého elfa, který se ochotně nabídne pomoci jeho bratrovi? Nikdo tu nebyl. Jen nad jezerem se zlověstně spínal měsíc, který převzal vládu nad zemí.

„Nech mě tady, Zaahire,“ zašeptal mladík a jeho bratr začal pochybovat o jeho zdravém rozumu.

„NE!“

„Prosím. On přijde. Nechci, abys měl potíže i ty,“ žádal ho. Zaahir uposlechl jeho prosby a opatrně ho položil na palouk. Ještě předtím však na zem rozprostřel svou tuniku.

„Pozdravuj ode mne matku, bratříčku,“ zašeptal Tiernan. „Teď jdi!“ přikázal.

Ještě několik vteřin otálel, ale pak s těžkým srdcem odešel. Ještě však zaslechl tichý šepot svého bratra: „Prosím, přijď pro mě.“

Tiernan ležel několik hodin na tunice, aniž by pro něj přišlo vysvobozující bezvědomí. Chladný vítr mu ovíval rány, jako by mu chtěl znásobit bolest, která cukala každým pórem jeho zmučeného těla.

Nevěděl kolik času uběhlo, jestli už se blíží doba, kdy se tu pravidelně setkávají. Opouštěli ho síly, ale nechtěl se vzdávat.

„Tiernane!“ zaslechl vyděšený výkřik Iaha. Teprve nyní ho do své náruče přijalo zapomnění.

 

„Proboha!“ zašeptal Iah, když poklekal vedle mladíka. „Jak dlouho tu takhle ležíš?“ ptal se se smutkem. Opatrně ho zvedl a nesl do srubu, který měl nedaleko tohoto místa. Mladík se třásl, ale on nevěděl, zda je to zimou nebo bolestí. Přehodil přes něj svou tunika, ale dal pozor, aby nezasáhl záda.

Konečně otevřel dveře skromné chaty a položil ho na postel. Mlčky si prohlížel rány na jeho zádech a proklínal jeho otce, který to měl nepochybně na svědomí. Rychle rozdělal oheň a snažil se mladíka zahřát.

Když se přestal třást, ujistil se, že oheň bude plát ještě dlouho a tiše vyklouzl do noci. Nezapomněl přitom však pečlivě zamknout. Vrátil se do chaty, jakmile měl nasbírané veškeré potřebné byliny. Nad rozdělaný oheň zavěsil kotlík s vodou a počkal až bude vřít. Poté dovnitř vhodil bylinky, aby z nich udělal odvar na obklady.

Za pár minut kotlík sundal a vložil do něj proužky látky, kterou mezitím natrhal. Pohled na mokvající rány na Tiernanových zádech rozhodně nebyl pro slabé nátury. Iah měl co dělat, aby se neodvrátil, ačkoliv viděl i mnohá horší zranění.

Konečně dostaly obklady takovou barvu jakou potřeboval, aby je mohl položil na zranění. Rychle přenesl kotlík vedle postele a začal na mladíkova záda pokládat jednotlivé proužky látky. Podle jeho zkušeností, by měly bylinky do dvou hodin zabrat a mladík by měl začít nabírat vědomí.

Při pokládání obkladů na jeho záda sebou občas slabě trhl, ale jinak nejevil žádné známky toho, že by vnímal své okolí. A to Iaha znepokojovalo. Tiernanův dech byl slabý a povrchní. Obával se o jeho život.

Ačkoliv ho tížilo pomyšlení, že někdo o jejich tajném místě ví, tušil, že mu Tiernan bezmezně věří. Proto se pro tuto chvíli rozhodl věřit také.

Po několika hodinách, kdy pravidelně vyměňoval obklady, jeho čelo zbrázdily vrásky obav. Už přede dvěma hodinami se měl mladík začít probouzet. Nebo aspoň se mu měl zklidnit dech. Nic z toho se však nestalo a Iah začal přecházet jako tygr v kleci. Tohle se mu pranic nelíbilo.

Zrovna se chystal odejít a najít ještě nějaké silnější bylinky, na které si bude schopen vzpomenout, když je hledal se svým dědečkem, když se z postele ozval tichý hlas.

„Co se stalo?“ zašeptal Tiernan. Iah k němu rychle přešel a poklekl vedle lůžka.

„To bys mi spíše měl říci ty, ne? Našel jsem tě ležet na zemi téměř mrtvého se zády rozdrásanými do krve.“ Za tu dobu, co byl Tiernan v bezvědomí si už bezpočtukrát vynadal za to, že ho nechal pod oknem, kde poslouchali. Jistě to byl trest za informaci, kterou dostal generál.

„Generál se vytáhl,“ ušklíbl se.

„Mám to chápat tak, že tohle ti udělal tvůj otec?“ zeptal se, aby si potvrdil svou domněnku.

„Není to můj otec!“ zavrčel nevraživě.

Iah zvedl v obraně ruce. „Dobře, dobře. Jak ses sem dostal? Pochybuji, že po svých.“

„Donesl mě sem bratr Zaahir. Dal bys mi prosím něco napít?“ zeptal se tiše, téměř nesměle.

„Samozřejmě!“ vyhrkl a rychle přispěchal se sklenicí vody. Opatrně ho nadzvedl a přiložil mu sklenici ke rtům. „Pomalu,“ tišil ho, když se Tiernan zakuckal.

„Děkuji,“ zašeptal mladík a vysíleně si položil hlavu na polštář.

„Měl by sis odpočinout. Promluvíme si později.“

„A o čem? O tom, že mě můj otec, jak mu všichni říkají, nechal nemilosrdně zmrskat bičem a ještě ho třímal v ruce? Že to udělal v soukromí své pracovny, aby o tom nevěděl Zaahir a nemohl mi pomoci? Že si počkal, až matka opustí naše město, kvůli vyjednávání s Temnými elfy o míru, aby to nevěděla. Myslím, že není o čem mluvit,“ mínil hořce a zavřel oči.

Na to Iah nenašel žádnou odpověď.

Nechal ho proto odpočívat a sám se opět vydal do lesa pro bylinky. Tentokrát však byl více obezřetný, protože si uvědomil, že generál nenechá Tiernana jen tak odejít. A navíc také věděl, že jeho matka, až zjistí, že její syn zmizel převrátí každý kout lesa, aby ho našla. A on jim k tomu nechce dát příležitost.

 

Seděl před krbem a hleděl do plamenů. Střežil Tiernanův spánek a sám se spát neodvažoval. Ačkoliv věřil úsudku nemocného, že jeho bratr nic neprozradí, nedokázal se zbavit úzkosti. V duchu ho opanoval strach, že sem v co nejbližší době vtrhne jednotka Světlých elfů a jeho obviní, že zranil Tiernana.

S hlubokým povzdechem se snažil lépe uvelebit na židli. Oheň příjemně hřál, ale spánek stále nepřicházel.

„Nemůžeš spát?“ otázal se z postele elf.

Iah sebou trhnul. „Popravdě tak ne.“

„Trápí tě Zaahir? Můžeš mi věřit, on nic neprozradí,“ ujišťoval ho.

Mladík vstal ze židle a přešel k posteli. Položil dlaň na Tiernanovo čelo. „Zdá se, že horečku nemáš,“ podotkl a zadíval se mu do očí. Hleděli na sebe a oběma se v naprosto shodnou chvíli vybavilo, co říkal Iah odpoledne.  

 

„Nejraději bych tě teď unesl hluboko do lesa, sundal z tebe ty hadry a miloval se s tebou dokud bys neprosil, abych skončil.“

 

Tiernanovi vyschlo v ústech, oči mu ztmavly žádostí.

„Jak se cítíš?“ optal se Iah, jako by si náhlé změny ovzduší nevšiml.

„Lépe,“ zachraptěl pacient, ale s nemocí to nemělo pranic společného. Tento elf ho naprosto uhranul a on toužil, aby do posledního splnil, co mu slíbil pod okny generála.

„Otoč se!“ vyzval ho tiše Iah a Tiernan mimoděk ztuhl, stále ještě pod vlivem hříšné představy jejich dvou nahých propletených těl. Naprosto bez hlesu uposlechl ten tichý příkaz a otočil se na břicho.

Iah mu počal sundávat obklady ze zad a vracel tam čisté. Tiernan občas sykl, ale jinak mlčel. Cítil, jak mu Iah přejíždí horkou dlaní přes nezraněná místa na zádech. Dech se mu prohloubil, zrychlil. Vzrušení stoupalo z celého jeho těla.

Konečně se zdálo, že obklady jsou na svých místech a elf čekal, co se bude dít dál. Ovšem Iah ho opatrně přikryl lehkou dekou a zašeptal mu do ucha: „Později, sladký, mnohem později.“

Moc dobře poznal, co se odehrává v Tiernanovu nitru, neboť i to jeho hořelo podobným plamenem. Nejraději by si ho vzal hned teď. Ovšem dokázal se ovládnout. Navíc tušil, že až se vrátí Tiernanova matka z vyjednávání, první co bude postrádat, bude její milovaný syn.

„Iahu?“

„Ano?“ povytáhl obočí.

„Chystáš se dnes v noci vůbec spát?“ otázal se tiše.

Dlouho mlčel. „Ne,“ odvětil nakonec. „Židle je nepohodlná a postel je k dispozici tobě.“

Tiernan k němu otočil hlavu. „Dobře. Ale pokud by sis to rozmyslel…,“ nedokončil, jen se posunul, aby mu udělal místo. Poté zavřel oči a usnul.

Iah dlouho hleděl do prázdna a vstřebával tu němou výzvu. „Ty mi opravdu věříš, sladký,“ zašeptal, když si opatrně lehal vedle něj.

 

Tiernan se na okamžik vyděsil, když otevřel oči a uviděl vedle sebe ležet Iaha. Pak si vzpomněl co se stalo a uklidnil se. Mlčky se očima pásl na jeho bezchybných rysech. Plné rty přímo zvaly k rannímu polibku.

Zrovna se začal naklánět, aby splnil to, na co myslel, když jeho společník otevřel oči.

„D-dobré ráno,“ zakoktal Tiernan. Věděl, že se vše odrazilo v jeho obličeji, ale snažil se zachovat klid. Proto překvapeně vydechl, když ho Iah místo odpovědi políbil. Nebyl to vášnivý polibek jako včera.

Něžně překryl jeho ústa, hýčkal jejich hebkost. Přesně takhle si představoval polibek pro dobré ráno. Odtáhl se od něj. „Dobré ráno,“ popřál mu Iah tiše a usmál se jeho vyjevenému výrazu.

Tiernan se nemohl vzpamatovat. Nicméně Iah už vstal a podíval se mu na rány. Bylinky, které mu dal, zabíraly překvapivě rychle. Ačkoliv by ho to nemělo tolik překvapovat, byly přece od jeho dědečka.

„Zdá se, že se to hojí dobře,“ pronesl po chvíli. Tiernan jen přikývl a usmál se na něj. Iah opětoval pousmání a připravil snídani. Ještě tak dva dny a bude v pořádku, pomyslel si.

„Co uděláš až se vrátíš domů?“ otázal se, když dojedli.

Mladík na posteli pokrčil rameny a vzápětí lehce sykl, jak ho rány zabolely. „Nevím. Matce o tom zřejmě nic neřeknu, zničilo by jí to. Zkusím si promluvit se Zaahirem.“

„Proč o tom neřekneš královně? Vypadá to, že jediný, kdo prahne po válce je tvůj… generál,“ opravil se rychle, neboť si vzpomněl, co o něm Tiernan říkal.

„To není tak jednoduché. Není jediný, kdo chce tohle všechno udržovat. Vojáci žijí pro bitvy. Co by si se životem počali, kdyby skončili?“

„Schvaluješ to?“ zeptal se vážně a zadíval se na něj.

„Vypadám snad na to?“ odpověděl mu otázkou a dal mu tak příležitost vytvořit si vlastní názor. Iah si ho prohlížel vskutku dlouho. Znal odpověď dříve než otázku vůbec položil.

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

Tiernan se usmál, naklonil se a pohladil ho po tváři. Na okamžik se ocitli tak blízko, že Iah prostě neodolal a znovu se zmocnil jeho úst. Posadil si ho na klín a pustošil jeho ústa něžnou invazí svého jazyka.

Tiernan ho objal kolem krku a přitiskl se blíž. Nevěděl, co je to za pocit, který ho svírá okolo žaludku, nikdy ho nepoznal. Ale chtěl víc. Mnohem víc. Bloudil rukama po Iahově těle, hladil, laskal, poznával nepoznané.

Iah se opatrně zvedl a přenesl ho na postel. Bylo to šílené, věděl to. Ale bylo to to jediné, co v tuto chvíli chtěl. Na okamžik se od Tiernana odtrhl a ten na protest cosi zamručel, čímž ho nesmírně pobavil.

„Chci, abys se mnou dělal vše, co jsi mi řekl pod tím oknem,“ zašeptal Tiernan a Iah se zarazil. Mladík pod ním se obával, že řekl něco špatně.

Avšak Temný elf se k němu sklonil a opět ho políbil. „Přísahám, že ti všechno z toho dám, ale ne teď. Nyní musíš odpočívat,“ šeptal mu, ale nedokázal od něj odtrhnout rty. Tiernan se mu probíral ve vlasech. Bylo to pro něj něco tajemného, hříšného. Nebylo to proto, že by oba byli muži.

Elfové tohle brali jako samozřejmost. Všichni se přece narodili na přání Přírody. Kdyby to bylo špatné nikdy by to nedopustila. Tady šlo spíše o to, že byli ze znepřátelených rodů a přesto mezi nimi vypukla tato vášeň.

„Prosím, nepřestávej,“ žadonil, když si ho přitahoval stále blíž a Iahovy ruce ho něžně hladily po hrudi. „Už je mi lépe.“

Iah se ještě snažil vzdorovat, ale jeho vůle byla v tuhle chvíli velice slabá. Opatrně pomohl Tiernanovi z oblečení a pohledem se kochal jeho nádherným tělem. A roztomilým ruměncem, který pokryl jeho tváře.

Opět se sklonil, aby ho políbil, avšak tentokrát smyslně pohladil jeho bradavku, která na laskání okamžitě reagovala.

„Iahu!“ zasténal mladík a oslovený se ušklíbl. To jsem ještě ani nezačal, pomyslel si pobaveně. Avšak na Tiernanovy chabé protesty nedbal a dále putoval rty po celém jeho těle. Mladík se pod ním svíjel, ale to ho neodradilo. Naopak. Opatrně si naslinil prsty a připravoval Tiernana na svůj vpád do jeho těla.

„Iahu!“ tentokrát nesténal, křičel rozkoší. Iah se usmál. Přesunul své rty zpět k jeho a splynuly v dlouhém polibku.

„Nechci ti ublížit, ale ze začátku to nejde jinak,“ šeptal mu konejšivě. Opatrně si na něj lehl a jedním prudkým pohybem do něj vstoupil. Tiernan prudce zalapal po dechu a z očí mu vytryskly slzy. Iah mu je jemně slíbával a opatrně se začal pohybovat.

Tiernanovi z úst občas splynulo syknutí, ale po několika vteřinách opět blaženě vzdychal do Iahových rtů, které nemilosrdně plenily ty jeho. Pohybovali se v jednom rytmu, jako by pro tohle byli předurčeni.

„Bože!“ vydechl Tiernan, když cítil, že se blíž vrchol.

„Iah,“ zašeptal mu do ucha a svět kolem nich vybuchl. Společně stoupali ke hvězdám, aby vzápětí byli nemilosrdně vrženi zpět do reality.

Iah se z něho rychle skulil, ale vzápětí si ho přitáhl do náruče. Tiernan se mu spokojeně zavrtal pod rameno; dech již o něco klidnější.

„To bylo…,“ vydechl, ale Iah ho políbil na rty.

„Neříkej nic,“ zašeptal. „Slova by to znevážila.“ Tiernan pochopil a o to vášnivěji ho políbil. Společně si usnuli v náruči…

 

Týden si připadali jako ve snu. Jako by svět kolem přestal existovat. Byli tu jen oni dva. Jen sami pro sebe.

Ovšem realita je jednou dohnat musela. To, když na dveře chatrče, ve které byli kdosi třikrát zaťukal. Tiernan pochopil, že je to smluvený signál, ale stáhl se do stínu, aby ho dotyčný nemohl vidět. To ovšem vůbec nehrozilo, protože Iah s omluvným úsměvem vyklouzl za návštěvníkem ven.

Když se vrátil, byl to někdo úplně jiný. Náhle chladný, nikde ani stopa po předchozí radosti a lásce.

„Myslím, že je načase aby ses vrátil domů, Tiernane,“ pronesl klidně, ale z hlasu mu zazníval vztek.

„Iahu,“ zašeptal mladík a chtěl k němu přejít. Ovšem ten couvl a sveřepě se postavil do obranné pozice. „Co se stalo?“ chtěl vědět, ale nedostal odpověď. Neměl si vlastně ani co sbalit, tak prostě jen prošel kolem něj.

Když ho míjel na okamžik se zastavil a jejich oči se střetly. V jedněch byl chlad a zášť, v druhých bolest a nepochopení. Ovšem, aniž by si to uvědomovali, jeden výraz měli stejný. Za všemi těmi pocity se skrýval cit nejtajnější, který si ani oni neuvědomovali. A ani jeden z nich by ho v tuto chvíli neřekl nahlas.

„Sbohem,“ hlesl Tiernan a ztratil se mezi stromy. Iah dlouho stál a sledoval místo, kde Tiernan zmizel. Pak se však s rázným trhnutím hlavy vydal splnit své povinnost, co by prince Temných elfů.

 

„Té válce už se nedá zabránit, mami?“ dotazoval se Tiernan, který se vrátil do naprosto rozvráceného světa. Temní elfové prý unesli prince Světlých – tj. Tiernana – a za to jim Temní vyhlásili válku. Proto ho Iah poslal pryč. Věděl to, ale jemu o tom neřekl. Nezeptal se ho, jestli o tom ví.

„Vypadá to že ne,“ hlesla vysoká plavovlasá žena, která ačkoliv obtěžkána starostmi, stále dokázala stát hrdě a zpříma.

„Ale vždyť je to nedorozumění,“ dohadoval se s ní.

„Nedorozumění?“ ozvalo se ode dveří a Tiernan se otočil na nenáviděného generála. „Jaképak je v tom nedorozumění? Temný elf chtěl využít situace, když tě našel zraněného, zřejmě tě napadla nějaká zvěř?“ povytáhl obočí a jeho výraz jasně upozorňoval na to, jak dopadne, pokud jenom cekne.

„Nevěděl však, že jsi nastrčený, abys mohl zjistit informace o jejich plánech, armádě a podobně. Když se to dověděl, protože je to princ Temných elfů, vyhlásil nám válku. Což jsme museli přijmout.“

Tiernan na něj zíral jako by ho uhodil něčím moc tvrdým do hlavy. Iah si myslel, že byl jen nastrčený? Že se nechal schválně zbičovat téměř k smrti, aby mohl zjistit informace? Tak snadno mu dokázal nevěřit?

Zatmělo se mu před očima a kdyby ho nezachytil pohotový Zaahir zřejmě by prostě omdlel.

„Jak? Proč?“ šeptal spíše sám sobě než komukoliv v místnosti.

„Snad sis nemyslel, že by mu na tobě mohlo záležet?“ syčel mu do ucha generál, který náhle stál u něj. „Byl jsi pro něj jenom hračka, díky které mohl získat informace pro převzetí vlády nad touto zemí. Nad Světlými elfy. A tys mu podlehl, protože jsi tak slabý. Aspoň jednou buď chlap a postav se tomu, kdo tě takhle zradil,“ pronesl.

Tiernan mu uvěřil. Uvěřil tomu, že Iah ho jen využil, zradil a odkopl. A teď byl připravený jít na smrt. A vzít sebou i Jeho!

 

„Nedokážeš mě zabít, Tiernane. Ne takhle, ne tady,“ pronesl elf, který klečel na jednom koleni a držel se za zraněné rameno. Bitva už probíhala několik dní, síly byly na obou stranách vyčerpané. Iah si pomalu uvědomoval nesmyslnost téhle války. Jenomže se musel podřídit vůli svého otce, který tvrdil, že jim Světlí vyhlásili válku.

„Jsme nepřátelé,“ ucedil mladík, který držel napnutý luk. Jeho jinak krásnou tvář hyzdil úsměšek.

„Ne my, Tiernane. Naše rody, to je rozdíl,“ usmíval se, ale oči zůstávaly chladné. Přesně takové, jaké je viděl ten poslední den.

„Jsi jejich princem, Iahu, souhlasil jsi s touhle válkou.“

Iah se smutně pousmál. „Kdybych tomu mohl zabránit udělal bych to. Ale jak jsi sám podotkl jsem jejich princem, nikoliv králem,“ pronesl tiše.

„Jenže já ti to nevěřím,“ trhl hlavou Tiernan a opět pozvedl luk.

Vzduchem skutečně zasvištěl šíp, ale nebyl Tiernanův. Právě naopak. Trčel z jeho hrudníku. Mladík na něj nechápavě hleděl. Poznal ho, takové šípy má jen jediný elf. Zaahir.

Klesl na kolena a nevěřícně na něj hleděl. „Ty zrádče!“ zasyčel, než naprosto nedůstojně padl tváří k zemi. Jak to mohl udělat? Byl to jeho bratr!

„Tiernane!“ vykřikl a s námahou se k němu rozběhl. Opatrně ho otočil a položil si jeho hlavu do klína.

„Dojemné!“ odfrkl si Zaahir.

„Proč?“ zachrčel namáhavě Tiernan.

„Proč?!“ plivl. „Protože mě nebavilo sledovat, jak se elfové půlí vedví. Jak se mezi sebou neustále handrkují o nic. Jak ty můžeš být šťastný a já musím trpět pod nadvládou Generála! To, že jste se vy dva potkali, byl osud. A vaším osudem je také zemřít. V téhle bitvě.“

„Jsi zrádce,“ chrčel Tiernan, ačkoliv mu tekly slzy. Pořád tomu nedokázal uvěřit. Jeho bratr! „Zasloužíš smrt!“ vykřikl tlumeně. Nyní to dávalo smysl, on jediný přece věděl o jeho vztahu s Iahem.

„Ale ty jsi ten, kdo tady dnes zhebne. A všichni uvěří, že…“ Prudce se odmlčel a nevěřícně shlédl dolů. Z hrudi mu trčela dýka, kterou vrhl Iah. Ještě okamžik si je nevěřícně prohlížel, než padl mrtvý k zemi.

Iah se zadíval na mladíka, který na něj zamračeně hleděl.

„No co je?“ pokrčil rameny. „Moc žvanil. Sám jsi říkal, že zaslouží smrt.“

„Ale po řádném soudu!“ odpověděl.

„Pfff, soud sem soud tam. Teď tě musíme dostat k léčitelovi!“ Nečekal na odpověď a, nevnímaje vlastní bolest, ho zvedl do náruče.

„Byl to můj bratr,“ vydechl Tiernan slabě. Na to Iah neměl odpověď. Nedokázal si představit, jak takováhle zrada musí bolet. „Příroda mě k sobě volá, Iahu,“ zašeptal přerývaně.

„Tak si zacpi uši!“ odsekl neuctivě, ale v tu chvíli ho to nezajímalo.

„Protivíš se snad Přírodě?“

„Ne. Ať si klidně vezme kolik elfů chce. Jenom ne tebe, ne teď!“

Tiernan se lehce usmál. „Je hezké to slyšet z tvých úst,“ zašeptal. „Po tom všem. Jako by to neznamenalo konec.“

„Neznamená to konec!“ odsekl hněvivě, protože v něm vzkypělo zoufalství. Takhle to přece neskončí! Nemůže!

Mladík v jeho náručí ho lehce pohladil po tváři. „Odpusť, že jsem nevěřil. V tebe, v nás,“ vydechl a zavřel oči. Ruka mu bezvládně klesla.

„Tiernane? Tiernane!“ vykřikl. Položil ho na zem, poklekl vedle něj a spojil ruce v tichém pokusu o modlitbu.

„Příroda všemocná, pokud mě nyní slyšíš, prosím žehnej mému přání. Neber si jeho život, nezaslouží smrt!“

„Nemohu narušit vesmírný řád. Jeho duše je již na cestě,“ ozval se tichý, líbezný hlas.

„Potřebuješ duši. Nemusí to být přímo ta Tiernanova,“ odporoval.

„Chceš snad říct, že nabízíš…?“

„Ano. Nabízím svou duši, svůj život za ten jeho,“ skočil jí do řeči.

„Zvážil jsi dobře tuto volbu?“

Iah se s lehkým úsměvem a vroucným žárem v očích, zadíval na Tiernana. „Není co zvažovat!“ pronesl pevně.

„Staniž se!“

S posledním pohledem na Tiernana klesl Iah bez života do trávy vedle něj. V ten samý okamžik se Tiernan zhluboka nadechl.

„Co se stalo?“ podivil se, neboť v hrudi již neměl šíp a rána byla zacelena. Pohled mu padl na bezvládné tělo vedle sebe. „Ne!“ vydechl a položil mu ucho na hrudník. Srdce mu nebilo.

„Iahu!“ zašeptal a z očí mu stékaly slzy.

„Přál si to tak!“ zašveholil vítr.

„Nabídl svůj život za můj, že?“ pochopil Tiernan.

„Ano.“

Neodpověděl. Jen rázně přikývl. Poté políbil Iaha na čelo a vstal. Pevným krokem vykrčil přímo do bitevní vřavy.

„Tiernane! Tiernane okamžitě se vrať!“ volal rozčileně generál. Ovšem zároveň byl nucen, na přání své choti, zastavit palbu. I protistrana, překvapena jeho chováním, zastavila útok.

„K čemu je tahle válka? Tohle nesmyslné zabíjení?“ křičel, aby ho všichni slyšeli. Viděl, že přinesli Iahovo tělo před generála Temných elfů.

„Kolik dalších milovaných musí zemřít, abyste pochopili nesmyslnost této bitvy? Neobměkčí vás ani smrt vašich dětí?!“ vykřikl a vzápětí se bodl dýkou do břicha.

„Tiernane!“ vykřikla královna a nedbaje nebezpečí se rozběhla k mladíkovi. O pár vteřin později donesli generálovi tělo Zaahira – zrádce vlastní krve.

„Synu!“ vydechla žena a padla vedle něj na kolena. Tohle byla po dlouhé době první bitva, které se zúčastnila a takhle měla dopadnout?! Smrtí obou jejích synů?!

Tiernanova duše vykročila za vidinou lepší budoucnosti. Nebylo jí to však umožněno. Před ním se objevil Iah a zavrtěl hlavou, na tváři láskyplný úsměv.

„Nevyměnil jsem svou duši za tvou, abys mě vzápětí následoval,“ pronesl tiše.

„Tak proč?“ ptal se horečně, což zaslechla i jeho matka. Podívala se směrem, kam její syn upřeně hleděl. Nikoho však neviděla.

„Proto abys udělal tohle. Zastavil válku a umožnil našim rodům uzavřít mír.“

„Ale já tě miluji!“ vzlykl a královna pochopila s kým to mluví.

„Já vím,“ pronesl smutně. „Nikdy nebudu litovat toho, co se mezi námi stalo, Tiernane. Ani ty toho nelituj. Mělo to skončit takhle.“

„Ne!“ odporoval mu. „To mě Zaahir zasáhl. To mě zradil. Já měl zemřít!“ Královna sebou trhla. Zaahir zradil?!

„Neodporuj mi, lásko,“ pohladil ho po tváři. „Nech mě žít naší láskou.“ Iah se sklonil a lehce ho políbil. Naposledy. Pak jeho tělo obklopila bílá záře a on se začal ztrácet v mlze.

„Neodcházej!“ šeptal Tiernan a všiml si, že ačkoliv se Iah snažil být silný, po tvářích mu kanuly slzy, které jeho samého štípaly v očích.

A pak, již podruhé za tento ponurý den, Příroda vyléčila ránu jeho těla. Ovšem tu hlubší, tu v srdci, utišit nedokázala.

 

Opět, ostatně jako každý večer, seděl pod stromem, kde sedával Iah, když ho pozoroval u jezera. Na místě kde se poprvé setkali. Uctíval tak jeho památku, ačkoliv většina již zapomněla. Ale on nikdy. Nedokáže zapomenout!

Od smrti Iaha uplynulo mnoho let. Tiernan se mezitím stal králem Světlých elfů. Vlastně ne jen jejich. Po smrti Iaha neměl, kdo nastoupit po králi Nelsonovi a ten v úctě ke svému synovi, a pro potvrzení míru, požádal Tiernana, aby vedl jeho lid. Věděl, že by si to Iah přál.

Zčásti proto zde každý večer sedával a vzpomínal. Zčásti také proto, že vedle sebe cítil jeho uklidňující přítomnost. Cítil opět jeho lásku, jejich lásku. A tak to mělo být…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nezkusíš soutěž ???

(MiLaCek-YaOi, 31. 1. 2012 18:08)

Na mém blogu je soutěž zkusíš to ? mam diplomek :-D ... tu: http://milacek-yaoi.blog.cz/1201/soutez-yaoi

Dvě slzy

(Mia, 11. 1. 2012 18:17)

Dvě slzy skanuly po tváři.
Lekce zastudily a spadly.
byly jen dvě, pro dvě duše,
kterým věnuji dary.

Dary věčné lásky a míru.
Svými slzami zaplním jejich bolest.
Aby se již více netrápili.
A já je mohla na druhý břeh odvést.

( Dlouho se nestalo, že bych kvůli něčemu plakala. ale Tobě se to podařilo. Díky)

sákryš

(Kat, 7. 8. 2011 15:11)

to bylo pěkné. Fantasy ti tedy jde. Líbilo se mi to a klidně bych viděla to o hodně delší. Trochu je mi líto, že to špatně skončilo, ale dobré konce vždy nemusí být. Díky

Ako sa píše plačúci smilík?

(Jasalia, 7. 2. 2011 21:32)

Teda, pri čítaní som neplakala - to sa ani pri mojom štýle čítania nedá - ale keď som si následne predstavovala, ako tam ten chudáčik sedí a sníva o svojom Jahovi, ako mu chýba a aký je osamelí... tak vtedy som už nejakú tú osamelú slzičku musela naháňať. Ono by sa mi to ťažko vysvetľovalo, prečo bulím, že? Ale bolo to nádzerné, smutnobôľne a už som si to stihla ukončiť definitívne a po svojom. :-p

pffff xD

(Talí, 20. 1. 2011 11:51)

Co to je tohlecto xD to mi nedělej x) nejdřív si oblíbím Iaha, kterýho mi s potěšením na konci zabiješ, vr xD pak je ho bratra ze kterého se vyklube arogantní hajzl a největší padouch xD snad jen ta matka mě nezklamala x) ale jinak krásné, zase jsi mě rozbrečela ale o mě platí že jsem měkota xD a koukej něco napísat x)

na rozloučenou .... dojemné

(Esarina, 19. 1. 2011 14:06)

Parádní povídka, tak trochu jako elfí Romeo a Julie XD ... už se nestává moc často, že by mě nějaká povídka dojala téměř k slzám, ale u téhle se mi to opět stalo ... Nádherné dílo jsi napsala ~^.^~

:-)

(Lachim, 1. 1. 2011 5:10)

Nádhera. Ale proč ten smutný konec, proč? Nemám rád smutné konce.

Proč?!?!?....PROČ?!?!!!

(Luella-chan, 31. 12. 2010 20:14)

Proč jsi ho zabila?!...To není fér!!!...*brečí jako malá*......ty jsi zlá!!!...*obviňující pohled*...se s tebou nehraju!!!!.......jinak dokonalá povídka!..Ostatně jako všechny XD...ale ten konec.....*pohled vraha*.......ale fakt krásná a velice dojemná povídka!!!!

---

(Satiras, 31. 12. 2010 19:38)

Ach jo tak tohle jsem číst neměla už tak mám melancholickou náladu.
Ale jinak to bylo nádherné mockrát děkuji :D

...

(angie, 30. 12. 2010 18:50)

čím to je, že smutné poviedky od teba ma vždy dokážu rozplakať a z ľudí čo fňukajú pri filmoch sa smejem?
nádherný príbeh. jednoducho nádherný. škoda len, že smutný. taký smutný...

...(O_o)...

(....EmPiNk...., 30. 12. 2010 17:59)

jako..já zase brečím..:-(..dneska nemám dobrý den. Dozvím se, že moje nejoblíbenější spisovatelka jde do dočasného důchodu. A že za sebou zanechala jen smutnou povídku. Ale bylo to nepřekonatelný!!..vrať se brzy!!...

krásné

(Kellsey, 30. 12. 2010 0:18)

bylo to prostě nádherné, smutné ale nádherné. Jen doufám že to skutečně nebude poslední povídka kterou sem dáš.

:o(

(Wierka, 29. 12. 2010 23:59)

ne ne ne proč musí být poslední povídka (pro ted) smutná... nádherná, ale ten konec sa mi nepáčí :,o(