„Budeš někdy můj?“ zašeptal světlovlasý mladík.

Muž se k němu otočil a pohladil ho po nahém rameni. „Jak to myslíš, Roare? Vždyť přeci jsem tvůj,“ prohodil a políbil ho na čelo.

„Tak jsem to nemyslel. Chci vědět jestli někdy budeš můj doopravdy. Přede všemi.“

Zamračil se. „Víš, že to nejde. Nikdy by to nepřijali.“

Roar si povzdychl. Já vím, pomyslel si v duchu a vše se v něm sevřelo. Co na tom, že ho miluje, když s ním může být jen ve chvílích samoty? Jeho samoty? Podíval se na něj. Troy McEmploy. Velice vlivný muž Londýna. A také svázaný pravidly a konvencemi.

Troy mezitím uvažoval, co to do Roara vjelo. Vždyť s tímhle byli vždy spokojení. Tak proč najednou tyhle romantický řečičky? Chce ho obejmout a přitáhnout si ho k sobě, ale Roar se zvedl a vyrazil do koupelny. Než tam však stihl dojít, Troy ho dohnal, přišpendlil ke zdi a vášnivě ho políbil.

A Roar ač se tomu bránil jak chtěl, začal reagovat. Vášeň ovládla jeho tělo a on se k němu zoufale přitiskl.

„Doteď nám to takhle vyhovovalo, co to do tebe vjelo Roare?“ zašeptal mu do rtů a rukou bloudil po jeho nádherném těle.

„Zapomeň na to, Troyi,“ vydechl a tiskl se k němu.

Roar stál v rohu místnosti na slavnosti Troye a pozoroval, jak se jeho milenec věnuje všem ostatním jenom ne jemu. Usrkával ze skleničky šampaňské a netečně sledoval dění kolem.

Troy dokázal být naprosto okouzlující, tak si získal i jeho. Procházel mezi hosty, usmíval se na všechny strany, zdravil se se známými. Pohledem občas zabloudil do rohu, kde stál Roar a nepřítomně se rozhlížel kolem.

Ten pohled na něj ho bolel, protože tušil na co myslí. Bylo těžké být šlechticem a hlavou rodiny. „Hrabě,“ usmála se na něj žena v odvážné róbě. Opětoval úsměv. Jsou sice v jednadvacátém století, ale jeho rodina stále žije v devatenáctém. Nelíbilo se mu to, ale nedokázal se tomu vzepřít.

Několik minut flirtoval s onou ženou, ale pak se s úsměvem vydal dál. Nakonec to nevydržel a vyrazil za Roarem. „Bavíte se dobře, pane?“ optal se ho. Roar sebou mírně trhl, když uslyšel vedle sebe jeho hlas.

„Výtečně, hrabě,“ prohodil a mírně se uklonil. On sám sice nebyl šlechtic, ale chovat se uměl. „Skvělá párty jako vždy.“

Troy si ho prohlížel. Otočil se a rychle se rozhlédl. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Chytil Roara za ruku a rychle ho zatáhl za sloup. Pohladil ho po tváři. „Co se děje, zlato?“ zašeptal a letmo ho políbil.

Roar se na něj usmál. Koneckonců byl výborným hercem. „Vůbec nic,“ odvětil a otočil hlavu stranou. Troy ho uchopil za bradu a přinutil ho podívat se mu do očí. „Nevěřím ti,“ zamumlal.

„Uvidíme se večer, Troyi?“

„Samozřejmě, že ano.“

Mladík se usmál, políbil ho na tvář a zase se vrátil na své místo do rohu. „Měl by ses vrátit ke svým hostům,“ prohodil, když se k němu Troy připojil.

„Za deset minut v zahradě, sire Roare,“ zašeptal mu a vrátil se do vřavy večírku. Roar ho pozoroval a na rtech mu  hrál lehký úsměv.

„A teď to vyklop,“ vyrukoval na něj Troy sotva se vášnivě políbili schovaní za stromy.

„A co jako?“ nechápal Roar.

„Od včerejší noci jsi divný. Co se stalo? Někdo ti něco řekl? Co se děje, Roare,“ šeptal a hladil ho po zádech, zatímco ho tiskl k sobě.

Roar přemýšlel co mu na to říct. Miluje ho, ale nikdy mu to neřekne. Nemůže, protože by se Troy cítil provinile. Ví, co po něm požaduje jeho konzervativní matka. Nikdy by neschválila, že její syn má něco s mužem.

„Nic se neděje,“ prohodil nakonec světlovlasý mladík. Troy ho od sebe odtáhl na délku paže a zadíval se mu do očí.

„Něco tě trápí, zlato. Vidím ti to na očích.“ Roar se usmál a políbil ho na bradu.

„Jestli tě ještě chvíli budu muset přesvědčovat, že se nic neděje, obávám se, že skončíme v tom růžovém keři, který je za tebou,“ prohodil a vášnivě ho začal líbat. Troy ani nepomyslel na to, že by se měl bránit. Naopak. Opětoval jeho touhu se stejnou měrou.

Roara bolelo srdce, že mu takhle zatajuje pravdu, ale nemohl mu to říct. Ne, pokud nechtěl ztratit aspoň tyhle chvíle štěstí.

„Troy? Troy kde jsi?“ zaslechli volání Troyovi matky.

Odtáhli se od sebe a on ho smutně pohladil po tváři. „Musím jít,“ prohodil a políbil ho na nos.

„Já vím,“ usmál se Roar, ale vůbec se necítil šťastně. Spíš naopak.

„Odpusť, Roare,“ zašeptal mu do ucha a s posledním pohledem do jeho očí odešel. Roar ho sledoval dokud nezmizel za oním zmiňovaným růžovým keřem.

Počkal deset minut, aby to nebylo podezřelé a pak se začal vracet do sálu. Avšak, když uviděl ten pompézně nasvícený dům něco se v něm vzbouřilo. Srdcem Troye miloval, ale duše se vzpírala jeho pompéznímu životu.

„Odpusť, Troyi,“ zašeptal pro změnu on a odešel. Bez jediného ohlédnutí, bez rozloučení se vytratil ze života Troye McEmploye. Navždy…

Nebo si alespoň myslel, že je to navždy. Dokázal bez něj vydržet. Ale nedokázal bez něj žít. A tak stál dnes před kongresem, kde měli zasedání lordové a čekal, až se objeví Troy. Nechystal se mu ukázat. Jen tam prostě stál, aby ho mohl aspoň na chvíli vidět.

„Kdy už necháte mého syna na pokoji?“ ozval se za ním mrazivý hlas. Pomalu se otočil a spatřil Troyovu matku. Neměl tušení, že o nich ví. Že o nich vůbec někdo ví.

„Nedivte se tolik. Copak si myslíte, že bych nechala svého syna ve spárech nějakého pobudy?“

Zmateně na ni hleděl. „Prosím?“

„Můj syn má na každém kroku v patách někoho, kdo mi podává hlášení. Proto o vás vím. Dokud jste nezmizel, byl můj syn relativně šťastný. Ale teď chodí po domě jako tělo bez duše. Takže vám dám jednu radu. Vy teď napíšete dopis o tom, jak vás to mrzí, ale prostě spolu nemůžete být, že ho nemilujete a nikdy nemiloval a vše se smaže ze stolu.“

„A když to neudělám?“ zeptal se a tvrdě se na ni díval. Přeci jenom ho jen tak nic nevyděsilo. A kdyby to udělalo znamenalo by to, že se ho opravdu vzdal. A on si chtěl ponechat aspoň zdánlivý kousek naděje.

„Pokud to neuděláte udělám to já sama,“ pronesla a chladně ho pozorovala. Než stihl reagovat cosi ho zastavilo.

„Roare?“ zaslechl za sebou tichý hlas. Poznal ho okamžitě, protože mu rozechvěl každičký nerv v těle.

Pomalu se otočil a zadíval se do jeho nádherných zelených očí. Neodpověděl, jen se do něj vpíjel pohledem. Pak se bez jediného slova otočil a rozběhl se pryč.

„Roare!“ rozštípl vzduch jeho bolestný výkřik. Srdce se mu sevřelo bolestí, ale nezastavil, i když by to tak rád udělal. Nemohl. Cosi uvnitř něj mu to nedovolilo.

Troy za ním smutně hleděl. Pak se otočil k matce. „Co jsi mu řekla?“ zeptal se ostře.

„Aby se k tobě vrátil. Odmítl.“

Zkoumavě si ji prohlížel. Nezaskočilo ho sdělení, že o nich věděla. „Proč bych ti to měl věřit?“

„To jsem po tobě nechtěla. Jen ses mě ptal, co jsem mu řekla,“ odvětila mrazivě a odešla k autu.

Dobrých pět minut stál a hleděl směrem, kterým zmizel Roar. Pak se však otočil a nasedl do auta k matce. Nemohl tak vidět světlovlasého mladíka, který ho pozoroval zpoza rohu.

Unaveně si opřel hlavu do sedačky a zavřel oči. Měsíc uplynul od toho plesu. Od té doby, co ho Roar opustil beze slova. Stejně jako dnes. Stiskl si kořen nosu. Nechápal proč to udělal. Co se stalo? Vždyť jim to vyhovovalo.

Neuvědomil si jak moc mu na něm záleží dokud ho neztratil. A ta ztráta bolela. Jenže něco mu říkalo, že byla nevyhnutelná.

Roar mířil k přístavu, odkud se chystal zmizet ze země. Věděl, že kdyby tu zůstal, nikdy by se od Troye neodpoutal. A jeho matka to řekla jasně. Napsal ten dopis. Ale ne v tom znění, které chtěla slyšet.

Proplétal se mezi doky, přes rameno přehozený vak. Hledal loď se jménem Temptation. Konečně ji našel. Skvěla se proti slunci a vypadala úchvatně. Avšak jeho nenadchla. Proč taky? Měla ho odvést od jeho lásky.

Troy právě dostal dopis od Roara. Rychle ho rozškubl a začetl se do něj.

Drahý, milovaný Troyi,

odpusť, že jsem odešel bez rozloučení, ale něco se ve mně vzbouřilo. Vím, že jsi svázán povinnostmi a proto nikdy nebudeš moci být se mnou. Vyhovovalo mi to. Dokud jsem nezjistil, jak moc tě miluji. Jak moc mi na tobě záleží.

Ačkoliv mi srdce krvácí bolestivou ztrátou, nedokážu být vždy ten druhý. Ten, za kterým jdeš, když máš čas a on poslušně čeká až si ten čas uděláš. Nechci sbírat drobečky tvé pozornosti.

Odjedu ze země, abychom oba nebyli v Pokušení. Já v tom, se k tobě vrátit a ty v tom, vidět v každém světlovlasém klukovi mě. Nebudu ti říkat, kam mám namířeno, protože vím, že by ses tak snadno nevzdal. Znám tě.

Věz, že na tebe nezapomenu. Nebudu tady psát o nehynoucí lásce, protože si oba zasloužíme svobodu.

Dopis nebyl podepsán, ale Troy věděl, kdo to napsal. Roar. Musel to být on. Cítil to. A rozhodně se mu nelíbilo, co se chystal udělat. Jenže už taky mohl být dávno pryč. Někde za horami a on už ho nikdy nenajde.

Četl ten dopis znovu a znovu, aby v něm našel nějakou nápovědu. Něco co by nasvědčovalo tomu, že Roar nechce odjet, že chce být zastaven. A pak mu to došlo. Pokušení, napsal pokušení s velkým P. Dnes z přístavu vyplouvala Temptation – Pokušení.

Okamžitě se rozběhl ven, minul překvapenou matku, naskočil na svou černou motorku a rozjel se do přístavu. Bože prosím, ať to stihnu, modlil se. Avšak ve chvíli, kdy smykem zastavoval u mola, uvědomil si, že jeho přání nebylo vyslyšeno.

Ležel v zapadlé uličce, v samém koutku té špinavé díry a bezmocně natahoval ruku před sebe, jako by tak mohl Troye zastavit. Z rány v zádech silně krvácel, ale nebyl schopen se pohnout. Nebyl schopen vykřiknout. Jen ležel a děkoval Bohu, že ho mohl potkat.

  Byl rád, že si Troy myslel, že odjel. Že ho opustil. Jeho bolest bude menší, než kdyby věděl, že zemřel. Přepadli ho tři chlapi. Ubránil by se jim, kdyby mu třetí z nich nevrazil dýku do zad. Padl na kolena a mohl slyšet jejich smích.

  Nic si nevzali. Věděl, že jejich úkol byl zabít ho. Nedovolit mu znovu se s Troyem setkat.Věděl, kdo je najal. A krom toho byla to všechno jen jeho vlastní vina. Kdyby nezačal s tím, že ho miluje, kdyby si neusmyslel, že nemůže být pro Troye tím druhým, mohlo všechno být jinak.

  Avšak nelitoval.

  A teď tu umírá jako prašivý pes, protože si dovolil milovat aristokrata. Odpusť mi to, Troyi, lásko. Zavřel oči a představil si jeho nádherný úsměv, který ho vyprovodil k Branám pekelným.

  Pozoroval jak se tmavá loď, na jejímž zádi se blýskal nápis Temptation, opouští přístav. „ROAREEEE!“ vykřikl. Pár lidí se po něm ohlédlo, jen z lodi se neobjevil žádný náznak, toho, že by tam Roar skutečně byl.

  Svěsil hlavu a sedl si opět na motorku. Opustil ho. Opravdu to udělal. Nastartoval motor a ještě naposledy se ohlédl. Avšak nikde neviděl jeho nádherné oči, ani úsměv. Nakopl svůj silný stroj a vyrazil pryč.

  Nikdy se proto nedozvěděl, že jeho milovaný Roar nikdy na loď nenastoupil. Nikdy neodplul do Francie, kam měl původně namířeno. Zemřel sám a  opuštěný v zapadlé uličce naproti molu, kde předtím stál. Zemřel s očima upřenýma na jeho mizící záda.

   People stop fighting, angels are crying

  We can be better, love is the answer

  Why you feel so alone all against the world