Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Ráj zvířat

13. 5. 2009

 Odhodlaně se nadechl a vstoupil do obchodu nad jehož dveřmi se skvěl obrovský nápis RÁJ ZVÍŘAT. Absolutně netušil pro jaké zvíře jde, nebo kam ho ve svém mini bytečku dá, ale tomu prodavači se prostě nedalo odolat.

 Stavil se tady minulý týden, když ho kolegyně z práce poprosila jestli by mohl koupit nějaké žrádlo její kočce. Že by to nějakým způsobem specifikovala to opravdu ne. Takže on tady dobrou půl hodinu stál, čuměl na konzervy a jiné blbosti pro kočky a přemýšlel, co sakra koupit. Když vtom ho oslovil a on málem padl do mdlob.

 A teď tu stojí o týden později a přemýšlí, co tu vlastně dělá? Vždyť na zvíře nemá čas a ani prostor. Zastavil se před nějakým akváriem a zamžoural přes svoje oranžové brýle co to tam vlastně je. Tak nějak tam nic neviděl.

„To je divný,“ zabručel si pro sebe.

 „Dobrý den,“ ozvalo se vedle něj a on se rozzářil jako sluníčko. Tedy jenom uvnitř. Navenek se snažil tvářit jako dokonalý znalec.

„Copak přemýšlíte jestli by pro vaši kočku byl lepší jako svačinka chameleón?“ optal se ho prodavač s lehkým zasmáním.

 Otočil se na něj. „Dobrý den,“ pozdravil a vstřebával ten pohled. Bože, pomyslel si, já budu mít asi dneska mokrý sny, zabědoval, když ho přejížděl očima. Černé těsné džíny, bílá polorozepnutá košile, ze které vykukovaly tmavé chloupky. Polkl a pak si uvědomil, že se ho na něco ptal. „To není moje kočka,“ prohodil a vynadal si za to, že ho mohla napadnout pohotovější odpověď.

 Mladý muž se na něj usmál. „To mi došlo ve chvíli, kdy jste tak bezradně stál u těch konzerv se žrádlem.“

 Pokrčil rameny. „Kolegyně mě poprosila, jestli bych to pro ni nemohl udělat. Nějak ten den nestíhala a já měl volno, tak jsem si řekl proč ne.“

 „A teď jste si přišel pro vlastní zvířátko?“ optal se mile.

 Kývl. „Jo. Jenom nevím jaký. Víte jsem docela často v práci a nevím jestli si můžu nějaký zvíře dovolit. Psa mít nemůžu, protože by byl doma věčně sám, na kočky mám alergii a rybičky by mi pochcípaly, protože bych je zapomněl krmit. Jsem holt beznadějný případ,“ usmál se.

 Prodavač, který měl na visačce jméno Petr, okouzleně sledoval, jak se jeho tvář tím nádherným úsměvem rozzářila. „Tak to vypadá, že potřebujete něco nenáročného na výchovu a práci,“ prohodil a poklepal si přemýšlivě na bradu. Tak tohle bude oříšek.

 „Sklípkana byste nechtěl?“ optal se, i když tyhle potvory jsou spíše na to, aby se jim člověk hodně věnoval. Jen ho zajímala jeho reakce.

 „Takovou chlupatou nestvůrku? Ani ne. Ještě by mi to uteklo a sousedi by mě vystěhovali, mno fuj.“

 „Tak se tu v klidu rozhlédněte,“ prohodil, protože se musel jít věnovat dalšímu zákazníkovi, který se objevil. Ačkoliv bedlivě poslouchal sáhodlouhý proslov nově příchozího na téma mé želvy a já, po očku stále sledoval toho sympatického zrzka. Bloumal obchodem a bylo opravdu vidět, že neví, co si vybrat. Nakonec tomu zákazníkovi dal nějaké vitamíny pro ty jeho želvy, které evidentně chytly plíseň a opět se šel věnovat jedinému zákazníkovi, který tady v tuhle chvíli byl. Hádejte kdo asi?

 „Tak už jste si něco vybral?“ zeptal se ho, když si všiml, že si zaujatě prohlíží rybičky. Otočil se na něj a bezradně pokrčil rameny. „Bohužel. Absolutně nevím, i když jsem vždycky chtěl mít rybičky.“

 „Neříkal jste před chvílí, že by vám pochcípaly, protože byste je zapomněl krmit?“ optal se ho se šibalským mrknutím. Když už je tady a navíc takovej fešák, proč si nezaflirtovat. Ono mezi těmi němými tvářemi…, v duchu pokrčil rameny.

 „Tak jedna by snad mohla přežít, ne?“ zkoušel to dál.

 „Věřte mi, že jedna je horší, než kdybyste jich měl sto,“ ujistil ho a přešel k vitrínám s hady. Promnul si bradu, ale pak si řekl, že ti jsou taky moc nároční. Pak si všiml u jakého terária se zastavil a neubránil se úsměvu. Díval se dovnitř jako na svatej obrázek. Přešel k němu. „Krásné, že?“ optal se.

 Jen přikývl. Měl pocit, že se právě zamiloval. Okamžitě věděl, že to je to správné zvíře. Jenže nic o nich nevěděl. V duchu se usmál. Už ví, jak k sobě může nalákat Petra. Přes tohle roztomilé zvířátko. ¨

„Kolik stojí?“ optal se a zadíval se do hlubokých hnědých očí činčily za sklem. Sklonil se a prohlédl si ji zblízka.

 I Petr měl krásný pohled, tedy spíš výhled: na jeho pozadí. V duchu si zálibně mlasknul a odolal pokušení pohladit ho. Pak si uvědomil, že se ho na něco ptal. „Osmset šedesát,“ odpověděl na otázku.

 Rosťa se na něj otočil a usmál se. „Myslím, že jsem právě našel, co jsem hledal.“

 „Skvělý výběr,“ prohodil. „Pokud se přes den vyskytujete v práci nevadí, činčily se stejně probouzejí právě večer, kdy jim můžete věnovat pozornost.“

 Bylo mu jasné, že tohle zvíře bude potřebovat náležitou péči a tudíž bude mít důvod sem chodit častěji. V duchu se zálibně usmál. Jen doufal, aby se nechytil do vlastní sítě. Přes půl hodiny pak řešili, co pro činčilu pořídit.

 Nakonec odjížděl s klecí, miskami na jídlo, domečkem, nějakou hračkou a stravou. Byl rád, že si vybral, protože když se díval do těch korálkových očí, něco mu říkalo, že si budou rozumět.

 Doma jí našel pěkné místo, kde na ni i dobře viděl. Vystlal jí klec, postavil domeček, naplnil misku jídlem a do „kapačky“ dal vodu. Vypadala spokojeně a on se začal usmívat. Koneckonců vždycky chtěl nějaké zvíře.                 

 „Jak pak tě pojmenuju, ty malá potvůrko?“ ptal se, když si zvířátko prohlížel přes mříže klece. A okamžitě byl první problém na světě. Nevěděl totiž jestli je to sameček nebo samička. Poškrábal se na hlavě a rozhodl se to zjistit sám, protože zrovna s tímhle se mu nechtělo jít za Petrem.

 Vytáhl zvířátko z klece a obrátil si ho v dlaní. Dobrých deset minut se pokoušel pohlaví vyzkoumat. Jenže neviděl žádný rozdíl ani nic co by se podobalo ehm… „pindíku“? S povzdechem vrátil činčilu do klece a prohrábl si vlasy. Dneska se mu tam už nechtělo.

 Pohlédl na hodinky. Za chvíli končil. Mohl by to využít. Vystartoval ke dveřím a cestou si natahoval džínovou bundu. Došel ke krámku akorát ve chvíli, kdy Petr zamykal dveře.

„A jej, tak to jdu pozdě, co?“ prohodil a usmál se.

 Mladý muž se překvapeně otočil a obočí mu vystřelilo vzhůru. „Copak se stalo?“ optal se lehce a přemýšlel, copak ho sem přivádí.

 „Chtěl jsem se zeptat, jak bych mohl u své činčily zjistit, jestli je to samec či samička. Chtěl jsem jí, nebo ho, pojmenovat a uvědomil si tenhle problém,“ usmíval se nevinně. I Petr se musel usmát. „Ale tak vidím, že už jdete domů, tak to já přijdu zítra, abych vás nezdržoval, přítelkyně by vám mohla vyhubovat,“ jako by rozverně na něj mrknul.

 Petr se usměje. Jde na to chytře, pomyslel si, ale proč si taky jednou neužít to, že se ho někdo snaží sbalit, že? „Nemám přítelkyni,“ prohodil.

 „Ne?“ podivil se a v duchu zajásal. Blbe! To neznamená, že nemůže mít přítele.

 „Bydlíte daleko?“ vytrhl ho z neradostných myšlenek Petr.

 „Asi pět minut odtud,“ prohodil a zkoumavě se na něj zadíval.

 „Já se vám na tu vaši činčilu zajdu podívat, abychom zjistili její pohlaví.“

Rosťa si náhle uvědomil, že je nervózní jako prvňák, co jde poprvé do školy. Nebo ještě hůř, jako na první rande. Narovnal se v ramenou a vykročil. Raději se neohlížel, jestli jde Petr za ním.

 Ten se zatím kochal pohledem na jeho pěkně tvarované pozadí a přemýšlel, co se asi bude dít dál. Přes zvíře ho ještě nikdo ulovit nechtěl, asi to bude zajímavé. Zastavili u jednoho činžáku a vyjeli výtahem do třetího patra. Rosťa sice většinou chodil pěšky, ale teď si dovolil udělat výjimku.

 Otevřel dveře do svého bytu 1+1 a pustil Petra prvního. Ten se rozhlédl a uznal hvízdl. Na to jaký to byl malý byt vypadal světle a vzdušně. Světlé parkety na zemi, světle zelené stěny, vkusné doplňky a to vše laděno do zelena a bílé.

„Pěkné,“ pochválil mimoděk.

 Rosťa cítil, že se červená. „Děkuji,“ pípl a Petr se na něj otočil. To jeho červenání bylo nesmírně roztomilé. Už si toho všiml, když vybíral tu činčilu. Rozhlédl se po zvířátku a našel jeho klec na dobrém místě. Ne moc blízka u okna, ale zase tak aby mělo dostatek světla.

 Pohledem se vrátil k Rosťovi. Ten si uvědomil, že by se mu mohl představit a natáhl ruku. „Rosťa,“ pronesl.

 Uchopil jeho dlaň do své hřejivé a usmál se. „Petr.“

 „Já vím,“ vyhrkl dřív, než si to stihl rozmyslet. Mladý prodavač se zatvářil na okamžik zmateně. „Z visačky v obchodě,“ vysvětlil rychle Rosťa. Petrovi to došlo a začal se smát. Měl příjemný a melodický smích. Rosovi mimoděk na rtech vytanul úsměv.

 „Tak se podíváme na tu malou potvůrku,“ uklidnil se Petr a přešel ke kleci s činčilou. Opatrně ji vytáhl ven a otočil ji stejně jako předtím Rosťa. Ten k němu došel a zezadu se k němu téměř přitiskl tak si byli blízko.

 „Já jen, abych pro příště věděl, jak to zjistit, co když se mi začne rozmnožovat,“ vysvětlil a Petr se jen usmál. Nevadilo mu to, tak proč se bránit. „Je to kluk,“ prohodil po chvíli zkoumání.

 Rosťovi spadla čelist. „Jak to víš?“ ptal se naprosto vyveden z míry. Jak to, že on to nepoznal?!, čertil se sám na sebe.

 „To víš, už s nimi pracuji dlouho.“ Oba si najednou uvědomili, že přešli k tykání. Rosťa se zase zarděl. „Můžu se zeptat kolik ti je?“ optal se ho najednou Petr, protože by ho zajímalo, jak to že se pořád tak červená. I když to skutečně bylo roztomilé.

 „Třiadvacet,“ prohodil a znovu se neklidně ošil. Připadal si jako nevycválaný mladík a to by se už snad měl chovat dospěle, ne?

 Petr se usmál, takže o pár let mladší, kdo by to řekl?

„Proč se vlastně ptáš?“ ozval se Rosťa. Chvíli dumal, co mu říci, ale nakonec se rozhodl pro pravdu.

„Jen, že se roztomile červenáš.“

 Zůstal na něj zírat s otevřenou pusou. Lehce mu jí ukazovákem zaklapl a pohladil ho po bradě. Rosťa z toho byl tak vedle, že se nezmohl na slovo. Jen na něj hleděl a zjistil, že se mu začínají podlamovat kolena. Tohle se mu ještě nikdy v minulosti nestalo.       A že v tom už několikrát pořádně lítal.

 „A kolik je tobě?“ zeptal se ze zvědavosti. Vypadal tak na čtyřiadvacet maximálně.

 „Pětadvacet.“ Rosťa se usmál, protože nebyl daleko od pravdy. Náhle si uvědomil, že už vlastně Petr nemá důvod tady zůstat, ale jaksi se mu nechtělo, aby odešel.

 „Jak dlouho pracuješ v Ráji zvířat?“ optal se, aby hovor nestál a on si neuvědomil, že musí jít domů za přítelem, či přítelkyní. I když tu vlastně nemá.

 „V květnu to budou dva roky,“ prohodil.

Rosťa v duchu zaklel. Tak dlouho? Jak to, že ho neposlala kolegyně pro to žrádlo dřív. Asi jí za to bude muset vynadat. Pak si ale uvědomil, že se opravdu chová jako nevycválaný puberťák a vychladl.

 Petr si všiml té náhle změny v jeho chování. Toho citelného ochlazení. Nebylo to příjemné, víc se mu líbil jako rozverný mladý muž, s roztržitým pohledem modrošedých očí schovanými za skly oranžových brýlí. No raději se začal zaobírat jiným tématem.

„No, já budu muset pomalu jít, abych tady neoxidoval moc dlouho. Co by si mohli pomyslet sousedé,“ prohodil žertem.

 Že jsem si konečně někoho našel, pomyslel si smutně Rosťa, ale nic neřekl. Od té doby, co už Milan není… Rychle se vrátil zpět, aby zahnal smutné vzpomínky. I teď si Petr všiml té změny. „Myslet si můžou, co chtějí,“ prohodil a usmál se tím zářivým úsměvem.

 To byl ale obrat, pomyslel si černovlasý mladík. „Tak se tedy měj, a kdyby byl zase nějaký problém, tak se stav. A nezapomeň mi dát vědět, jak se ten tvůj činčilák, jmenuje,“ mrkl na něj a byl v trapu.

 Rosťa za ním chvíli hleděl, na rtech zasněný úsměv, ve tváři nepřítomný výraz.

„Dobrý den, Rosťo!“ probrala ho z myšlenek sousedka.

 Trhl sebou. „Dobrý den, paní Krátká,“ usmál se a všiml si jejího potutelného výrazu. Rychle se uklidil zpátky do bytu, aby se nemusel zpovídat téhle sympatické babičce, která mu přirostla k srdci, jako by byla jeho vlastní. V těžkých chvílích dokázala být oporou, ačkoliv by to vůbec nečekal.

 No dost chmurných myšlenek, poručí si rázně a přejde k činčile.

„Tak jak ti budu říkat, ty jeden darebáku?“ usmál se a strčil prst skrz mříž, aby ho mohl pohladit. „No jistě, už vím! Budeš Darebák,“ rozesmál se. Nevěděl proč, ale tohle se mu k němu neskutečně hodilo. Tušil, že se Petr bude smát, až to uslyší, ale nemohl si pomoci.

 Podíval se na hodiny a zhrozil se. Půl sedmý večer a on nemá vůbec nic hotové. S povzdechem se přesunul k počítači a dal se do práce. Ne, že by se mu chtělo, ale někdo to udělat musel. Začali totiž pracovat na novém projektu a on byl jeho hlavním vedoucím. Bavilo ho to, tak proč ne, ale tolik odpovědnosti ještě neměl. A to už tam pracuje přes dva roky.

 Byl totiž bytovým architektem. Sice se divil, že ho vůbec vzali, protože si výšku zatím dodělával dálkově, ale evidentně jim to nevadilo. Možná to bylo proto, že Milan viděl, jak si předělal byt a měl známé na správném místě.

 Ne! Nemysli na to. Zavřel oči a snažil se meditovat, což se naučil když… Prostě se to naučil a basta! Nechtěl rozebírat, kde a kdy. Nádech, výdech, nádech a výdech. Pěkně zhluboka. Už jsou to téměř čtyři roky, tak by si snad měl zvyknout, ne? Koneckonců Petr byl první muž, který ho zaujal právě jako muž, který ho přitahoval, ale přitom cítil, že by pro něj mohl být víc. Oporou, kterou potřeboval, láskou, která mu chyběla.

 Povzdechl si a plně se zabral do práce. Po několika hodinách se protáhl a spokojeně se díval na svůj návrh. Spojil svoje nápady s nápady kolegů a výsledek byl fantastický. Teď jen aby se to líbilo zbytku týmu a šéfovi. Naštěstí měl zítra volno, takže to mohl přednést až další den.

 Zaslechl šramot a uvědomil si, že Darebák se probouzí k nočnímu životu. Přešel ke kleci a zadíval se dovnitř. Činčila vesele rejdila po kleci a okusovala hračku, kterou jí pořídil. Přemýšlel jestli ho pustit ven, ale nakonec si netroufl, co kdyby mu utekl nebo něco podobného? Sice neměl moc možností, kam by se tady mohl schovat, ale přeci jenom jistota je jistota.

 A tak jen seděl před klecí a díval se na to zvířátko. Nějakým způsobem ho uklidňovalo, což se mu už dlouho nestalo. Jistě byl klidný, už se s tím vyrovnal, jestli je to někdy možné, ale pořád uvnitř něho bylo něco… Něco, co pochybovalo.

 Zavrtěl nad sebou hlavou. Pak se podíval na hodinky. Zase po půlnoci, pomyslel si s povzdechem a odevzdaně se vydal k posteli. Ale nejdřív se zastavil v koupelně, ač se mu vůbec nechtělo a osprchoval se. Pak, sotva položil hlavu na polštář, usnul jako zabitý.

 

 Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr! Nepříjemný zvuk zvonku ho málem přivedl k šílenství. Cosi nevrle zabručel a přetáhl si polštář přes hlavu. Jenže dotyčný byl neodbytný.

„Jděte do prdele!“ zařval skrz dveře a bylo mu v tu chvíli jedno, že by to mohla být jeho milá sousedka. Nechtělo se mu lézt z postele, nechtělo se mu vůbec cokoliv dělat.

 „Tak já tedy půjdu,“ zaslechl skrze dveře pobavený hlas. Okamžitě mu došlo kdo to je a vystřelil z postele ke dveřím. Rychle otevřel a matně zamžoural na nově příchozího. Ten v ruce držel jakýsi sáček, ze kterého neomylně voněly koblihy. V duchu se oblízl.

 „Dobré ráno, Rosťo,“ přivítal ho a usmál se na něj. Vypadal roztomile s těmi rozcuchanými vlasy a mžouravým pohledem.

 „Hm,“ zabručel, ale také se začínal usmívat. Bez jakékoliv výzvy či pozvání se otočil a vrátil se do bytu. To, že ho bude Petr následoval bral za samozřejmé. A také že to tak bylo.

 „Přinesl jsem ti snídani,“ prohodil a položil sáček na stůl.

Rosťa si zatím nasadil brýle, takže už si nepřipadal tak nemotorně a hloupě, protože bez nich bohužel viděl jen na malé vzdálenosti. Prostě byl slepý jak patrona, co si budeme nalhávat.

„Děkuju,“ zamumlal a dumal o tom, jestli mu včera Petr náhodou neprošmejdil nějak potají špajz. Protože by zjistil, že je úplně prázdnej.

 Podrbal se zamyšleně na hlavě. „Ty, Petře…?“ prohodil.

 „Hm?“ ozval se ten a otočil se od činčily, ke které tak nějak samozřejmě přešel. Bože, vypadá ještě líp, než bez těch brýlí, pomyslí si, když si prohlédne jeho tělo jen do půlky oblečené. Začnou se mu sbíhat sliny a není to na koblihy. Rychle tyhle myšlenky zažene. Prostě ho přitahuje, no…

 „Nešmejdil jsi mi včera ve špajzce?“ optal se z úsměvem.

 Vykulil na něj oči. „Cože?“ podivil se naprosto oprávněně, protože netušil o čem to mluví.

 „No já jen že mám prázdnou spíž a ty jsi mi přinesl snídani, prostě jsi mě zachránil a ani o tom nevíš,“ usmál se šibalsky Rosťa.

 Petr s úsměvem zavrtěl hlavou. „Už má jméno?“ kývl hlavou k činčile.

 „Má,“ pronesl váhavě, protože mu to náhle připadalo hloupé. Petrovo obočí vyletělo tázavě vzhůru, takže věděl, že musí odpovědět. „Derbadf,“ vyhrkl rychle, takže mu vůbec nerozuměl.

 „Cože?“ optal se.

 Rosťa si povzdechl. „Darebák,“ řekl již srozumitelně a čekal, že se mu za to vysměje, že se chová jako dítě. Avšak místo toho ho překvapil svým lehkým pokýváním hlavou.

 „Tak nějak mi to k němu dokonale sedí,“ pronesl a vyhodil tak Rosťu dokonale z kolejí. „Nenajíme se?“ odvedl téma, protože viděl, že se zrzek zase začíná maličko červenat. Málem si nahlas vzdychl.

 „Jasně,“ zatěkal očima po místnosti Rosťa jako by hledal někoho komu ten dotaz patřil. Rychle si sedl ke stolu a kývl na protější židli. Petr se taky posadil a otevřel pytlík, který byl speciálně vyrobený tak, že držel vůni. Oba se zhluboka nadechli.

 Podal mu koblihu a jejich prsty se dotkly. Na okamžik se jejich oči střetly. Rosťa se nesměle usmál a Petr v tu chvíli toužil slíbat ten cukr z jeho rtů. Rychle uhnul pohledem, aby nezahlédl, co se mu v nich odrazilo.

 Rosťa rychle snědl zbytek koblihy a se slovy: „Musím se dát dohromady,“ zmizel v koupelně. Tam se opřel o dveře a zavřel oči. Tohle bylo… Silné! Nevěděl jak jinak to pojmenovat. Uvědomil si, že udělal chybu, že by si Petr mohl myslet, že se mu třeba nelíbí a to přitom nebyla pravda.

 Vynadal si do bláznů a rychle vlezl pod sprchu. Za chvíli zaslechl ťukot a zběsile se mu rozbušilo srdce. „Ano?“

 „Jsi v pořádku?“ optal se ho Petr skrze dveře. Vystřelil z té kuchyně tak rychle, že se bál, že ho něco kouslo. Třeba Darebák, i když ten byl v kleci. Při té představě se musel usmát.         

 „Jasně!“ zařval skrze dveře a přepnul sprchu na ledovou. Sice to byl v první chvíli šok, takže se téměř neovládl a vykřikl, ale nakonec to vydržel. Rychle vylezl ven a oblékl se do čistého.

 Vyšel ven a usmál se na Petra, který se opíral o zeď vedle dveří. „V pořádku?“ zeptal se.

Kývnul na souhlas. Petr se podíval na hodinky. „Budu muset jít, za chvíli musím jít do práce,“ pronesl trochu posmutněle a Rosťu to zahřálo na srdci.

 „To chápu. Já mám dneska volno,“ zakřenil se. Petr se usmál a přešel ke dveřím.

„Tak se měj hezky, Rosťo,“ prohodil.

 „Děkuju za snídani a měj se hezky, Petře.“ Zavřel za ním dveře a opřel se o ně. Byl rád, že odešel, protože už by se asi dlouho nedokázal ovládat, ale na druhou stranu, chtěl aby tu zůstal.

 Petr si mezitím přivolal výtah, protože se mu nějak nechtělo jít pěšky. Otevřely se dveře od sousedů a ven vyšla postarší dáma s malým pudlíkem.

„Dobrý den,“ pozdravil ze slušnosti.

 Otočila se na něj a usmála se. „Dobrý den, mladý muži.“ Nechala svého psa, aby mu očichal nohu, a ten začal poskakovat. Sklonil se k němu a podrbal ho na hlavičce.

„Ahoj, ty malý dravče,“ prohodil a zasmál se, když mu olízl ruku.

 „Vypadá to, že máte rád zvířata, mladíku,“ prohodila ta paní.

 „Velmi, pracuji v Ráji zvířat o dvě ulice dál.“

 „Jdete od pana Rosti?“ zeptala se jen tak mimochodem.

Nadzvedl obočí a zadíval se na ní. „Ano, pročpak se ptáte?“

 Pokrčila rameny. „Jen tak. Já jen, že už je skoro čtyři roky sám a od té doby co… Víte neměla bych vám to říkat, ale přišel o někoho, na kom mu záleželo, ale pokud jste jeho nový přítel určitě vám to řekne sám.“

 „Jsem jen jeho přítel,“ prohodil, ale nasadila mu brouka do hlavy. „Ale děkuji, že jste mi to řekla,“ usmál se a nakonec se rozhodl seběhnout schody, protože výtah jako na potvoru nejel a on musel být za deset minut v práci.

 

 Rosťa sledoval jak vybíhá z baráku. Usmál se. Asi pospíchá do práce. Otočil se na Darebáka.

„A co ty? Co provedeme s tebou? Nechceš jít ven?“

 Jako by na souhlas se z klece ozval šramot. „Beru to jako ano,“ zasmál se a otevřel dvířka. Vytáhl ven činčilu a ta vesele začala rejdit po bytě. S úsměvem jí sledoval. Sedl si opět k počítači a znovu se ponořil do projektu. Chtělo to jen pár úprav.

 Asi za hodinu byl úplně spokojen s tím, jak to vypadá a vstal od počítače. Náhle si uvědomil, že už nějakou dobu neslyší drápky, které by se pohybovaly po parketách.

„Darebáku?“ prohodil a rozhlédl se po pokoji.

 Kam se poděl?, divil se. Přešel do kuchyně, prohledal skříňky, podíval se snad všude. Za skříňky, pod stůl, dokonce i do lednice. Ale nikde ho nemohl najít.

„Darebáku?“ zkusil to znovu, ale nic. Ani tichoučký zvuk k němu nepronikl. Zrak mu padl na topení. Klekl si na zem a uviděl tam vyděšenou činčilu.

 „Darebáku, kam si to zalezl?“ podivil se. Rychle se zvedl a vzal pamlsek. „Na, Darebáku, vezmi si. Polez ven, ty potvůrko chlupatá,“ lákal ho a mával mu před nosem, nebo spíš v té největší blízkosti, pamlskem. Jenže to nepomáhalo.

 Snažil se ho vyndat, ale bál se, aby mu neublížil, protože to vypadalo, že je tam nějak zaklíněný. Nakonec se rozhodl, že zkusí zajít za Petrem, aby mu pomohl. Moc se mu tam nechtělo, protože nechtěl vypadat tak neschopně, ale prostě… Dobře, tak ho chtěl vidět, ale pořád tady byla ta záležitost…

 Zavrtěl hlavou, nechtěl se vracet do minulosti. Rázně vyrazil z bytu a zhruba za deset minut stál před obchodem s nápisem RÁJ ZVÍŘAT. Odhodlanost ho opustila, takže tam jen stál a díval se do výlohy.

 Chvíli tam jen tak přešlapoval a nakonec vešel dovnitř.

„Dobrý den,“ pozdravil, aby zachoval dekorum. Tím se ale Petr zřejmě moc nezabýval, protože vesele zašveholil.

„Ahoj, Rosťo, copak tě sem přivádí?“ optal se a přitom se dál věnoval zákaznici, které radil co udělat s andulkou. Nakonec paní odcházela spokojená s krmením.

 „Tak co potřebujete, pane?“ optal se ho šibalsky. Hlavou mu pořád vrtalo, co mu řekla ta jeho sousedka. Nevěděl, co si o tom myslet. Znamenalo to, že před čtyřmi lety někoho Rosťa měl a od té doby je sám? Byl v tom zamotaný docela solidně.

 „Darebák zalezl za radiátor a nechce vylézt,“ vychrlil rychle Rosťa a Petr se usmál.

Soustředěně si poklepal na bradu. „Zkoušel jste pamlsek?“

 „Jo,“ zabručel Rosťa, protože si připadal jako absolutní pitomec, že si neumí poradit s vlastní činčilou. Co na tom, že jí má doma jen dva dny.

 „Hračku?“

 „Jo.“

 „Sladká slůvka?“

Nad tím se Rosťa zarazil a Petr se musel usmát. „Dobře, tak se na to přijdu podívat, až skončím, ano?“

 „Nechci tě zdržovat, Petře. Určitě máš svoje povinnosti a…“ Ucítil na rtech jeho ukazovák.

 „Já chci přijít. Víš, řeknu ti to na rovinu, Rosťo. Líbíš se mi a přitahuješ mě. Nebudu tě do ničeho nutit, ale chci s tebou být alespoň kamarád, když už nic jiného. Pokud by z toho bylo v budoucnu něco víc, byl bych rád.“

 Rosťa na něj zůstal zírat, jak na blázna. „Vždyť jsi mě viděl všehovšudy dvakrát.“

 „Třikrát,“ opravil ho s úsměvem. „Aspoň vidíš, jak je to silné,“ dokončil původní myšlenku. Rosťa na něj stále trochu nedůvěřivě hleděl. „A navíc,“ dodal ještě tmavovlasý prodavač a upřel na něj svoje šedozelené oči, „se můžeme přeci klidně pomalu poznávat, ne?“ zakřenil se. „Začneme tou tvojí činčilou. Přijdu po práci takže zhruba v půl sedmé, ju?“

 „Okay, tak se zatím měj, uvidíme se v půl sedmé,“ prohodil a vyrazil ven. Ve dveřích se ale ještě otočil. „Mimochodem, doufám, že máš rád lososa,“ mrkl na něj a byl v trapu. Petr fascinovaně zíral na místo, kde ještě před chvílí stál. Helemese, co v něm dřímá, usmál se. Měl kliku, že měl lososa rád. Začal se na večer těšit ještě víc.

 

 Rosťa se stavil ještě v supermarketu, který měl poblíž a nakoupil potřebné ingredience. Rozhodl se udělat lososa s bylinkovým máslem a brambory. K tomu domácí šopský salát. Byl rád za to, co mu Petr řekl. Nerad by si dělal naděje a pak zjistil, že nemá šanci. Takhle věděl na čem je. A hlavně to, že je to vzájemné. I když toho elektrického proudu, co mezi nimi je, by si všiml i slepý.

 Doma ještě zkusil Darebáka dostat ze skrýše, ale ten tam tvrdohlavě zůstával dál. S povzdechem to vzdal a dal se do kuchtění. Zjistil totiž, že je pět, což bylo tak akorát, aby vše stihl.

 Ve chvíli, kdy se rozezněl zvonek u dveří, dával jídlo na talíř. Rychle to ještě zhodnotil a šel otevřít.

„Ahoj,“ pozdravil Petra, kterému to setsakramentsky slušelo. Zřejmě se byl doma převléknout, pomyslel si, když očima klouzal po modré volné košili a černých džínech. V duchu se téměř mlsně olízl.

 „Ahoj,“ odvětil ten a čekal až ho pustí dovnitř. Rosťa si uvědomil, že stále stojí na chodbě a s omluvným úsměvem ustoupil o krok, aby mohl projít. Ocitli se přitom v tu chvíli tak blízko, že zálibně nasál jeho vůni. Mexx. Nádherná voňavka, kterou zbožňoval a poznal by kdekoliv. Jen zalitoval, že on není navoněný.

 Pokrčil rameny a následoval Petra do pokoje. Tam už byl prostřený stůl pro dva. Až tam si uvědomil, že Petr cosi přinesl. Položil to na stůl.

„Dovolil jsem si přinést něco k tomu lososu,“ prohodil a odhalil bílé víno Chardonnay.

 Přešel k němu a přečetl si etiketu. „Hm, dobrý výběr,“ usmál se na něj Rosťa.

 „Děkuji uctivě, říkal jsem si, že bych neměl chodit s prázdnou. Ale nejdřív se podíváme na Darebáka,“ prohodil a kleknul si k radiátoru. Asi za půl hodiny se mu ho podařilo vylákat a Rosťa, stejně tak i sám Petr, absolutně netušil jak.

 „Jak jsi to dokázal?“ optal se ho.

 Petr vstal i s činčilou, kterou konejšivě hladil, protože jak to vypadalo byla vyděšená víc, než její páníček. „Sám nevím,“ prohodil s pokrčením ramen. Vrátil Darebáka do klece a Rosťa se zatím ztratil v kuchyni.

 Večere byla teplá díky vakuové troubě, kterou si nedávno pořídil. Přenesl talíře do obýváku, kde už byl prostřený stůl, u kterého seděl Petr. Ve chvíli, kdy Rosťa přišel se zhluboka nadechl. „Nádherně voní,“ prohodil a usmál se.

 Rosťa postavil talíře na stůl a ještě se vrátil pro salát. Pak se usadil naproti Petrovi a s upřeným pohledem do jeho očí mu popřál dobrou chuť. Pustili se do jídla a přitom si vesele povídali. Víno teklo proudem, takže za chvíli měli oba jazyky rozvázané, možná víc než by chtěli.

 

 „Proč jsi vlastně sám, Rosťo?“ položil otázku, která mu ležela na srdci. Mladík sebou trhl, ale neodpověděl. Nevěděl, jestli by měl. V duchu si znovu přehrával tu scénu. Chvíli, kdy otevřel dveře a zjistil, že se Milan už nevrátí. Maličko se zachvěl.

 „Nemusíš mi odpovídat,“ pronesl Petr, protože mu to zachvění neuniklo. „Asi to nebylo nic příjemného. Špatný rozchod, nebo tak něco, ne?“

 Rosťa se zhluboka nadechl. „Smrt,“ řekl naprosto dutě a zadíval se na Petra. V jeho očích toho bylo vidět tolik. Pochopení, soucit, laskavost. Potěšilo ho, že v nich není lítost, jako v tolika jiných v minulosti.

„Chceš mi to říct?“ zeptal se laskavě Petr.

 Zrzek váhal. Nevěděl, jak začít.

„Vezmi to od začátku,“ poradil mu Petr, který viděl jeho vnitřní boj. Chtěl to s ním zkusit, zažít vážný vztah, ale tohle mezi nimi stálo. Vstal a přešel k němu. Klekl si k němu a položil mu dlaň na koleno.

 „Jmenoval se Milan. Seznámili jsme se na hasičském plese. Tam jsem zjistil, že je hasič. Vypadal božsky. Tmavě hnědé vlasy, černé oči, v nádherném obleku. Začali jsme si povídat a zjistili, že si skvěle rozumíme. Nakonec jsme si vyměnili čísla a rozloučili se. Druhý den mi zavolal a šli jsme na večeři. Začali jsme se scházet a nakonec spolu začali bydlet. Byli jsme spolu rok. Pak mi u dveří zazvonili dva policisti a suše oznámili, že Milan je mrtvý. Zemřel při zásahu, kdy se pokoušel zachránit malou holčičku. V domě byl plyn a než se dostali ven vybuchlo to. Nemohl přežít. Ani on, ani ta dívka,“ dokončil rozechvěle. „Už jsou to téměř čtyři roky.“

 Petra to překvapilo. „Je mi to líto,“ pronesl. Rosťa jen přikývl a zadíval se mu do očí. Od doby, co potkal Petra cítil, že se ta prázdnota v jeho duši začíná zaplňovat. Byl úplně jiný než Milan. Takový šibal. Mimoděk se usmál a Petrovi tím udělal velikou radost. Rozhodl se, že na něj půjde pomalu.

 „Nechtěl bys jít zítra do kina?“ optal se.

 Rosťu ta náhlá změna hovoru na okamžik zmátla, ale nakonec se usmál. „Proč ne?“ souhlasil. „A co vlastně dávají?“

 Pokrčil rameny. „Nevím. Prostě mě napadlo, že by to mohlo být fajn.“ Rosťa se rozesmál. V kině už nebyl pěkně dlouho. Naposledy s kolegy v práci na X-Menech tři. Petr se také usmíval. Byl rád, že souhlasil.

 Rosťa vstal a posbíral nádobí. Petr mu pomohl odnést ho do kuchyně. Náhle si oba uvědomili, jak je tam těsno. Zúžil se jim dech a oči se střetly. Rosťa sklopil zrak. „Umyju nádobí,“ pronesl a otočil se ke dřezu.

 Petr mu položil ruku na rameno. „Nechci na tebe naléhat, Rosťo, ale jestli okamžitě neopustím tuhle mini místnost, asi tě políbím,“ zašeptal zastřeně.

 Ucítil jak ztuhl a domníval se, že udělal chybu. Přeci jenom před chvílí mu zřejmě vyprávěl o své životní lásce. Ustoupil o krok. „Asi bych měl jít,“ pronesl a otočil se k odchodu. Avšak Rosťa ho zastavil.

„Platí zítra to kino?“ optal se ho s lehce nesmělým úsměvem, který pronikl do očí schovanými za skly brýlí.

 Políbil ho lehce na tvář. „Jistě, že ano. Vyzvednu tě v sedm?“ Rosťa si překvapeně sáhl dlaní na tvář a němě přikývl. Petr se na něj usmál a za chvíli mohl mladík v kuchyni slyšet bouchnutí dveří.

 Opřel se o linku a zavřel oči. Ten polibek byl jen přátelský… Přesto v něm rozdmýchal prazvláštní pocity. Ty které cítil naposledy před téměř čtyřmi lety. A navíc to co řekl. Chtěl ho políbit. Srdce mu zaplesalo, ač se tomu bránil.

 „Odpusť mi, Milane,“ zašeptal a dal se do mytí nádobí. Věděl, že už potřebuje obejmout, políbit, polaskat. Jenže se cítil provinile. Ale na druhou stranu tušil, že by tohle Milan nechtěl. Rychle domyl nádobí, vyměnil vodu a krmení Darebákovi a vlezl do sprchy. Pohled mu padl na hodinky, když vylezl. Půl desátý večer a on byl úplně grogy. Dlouho nešel tak brzy spát.

 Avšak jakmile položil hlavu na polštář usnul. Ráno ho probudil zvonek. Bože, zasténal v duchu, z toho se pomalu stává tradice. Neochotně ještě rozespalý vylezl z postele. Tak nějak ho ani nepřekvapilo, že je to Petr.

„Dobré ráno,“ zazíval na něj.

 Prodavač se usmál nad jeho roztomilostí. „Dobré ráno, Rosťo. Jak se spalo?“ optal se a zamával mu před očima dalším pytlíkem se snídaní. Ustoupil o krok a pustil ho dovnitř. Tentokrát přinesl obložené housky.

 „Jen se trochu upravím,“ prohodil směrem k Petrovi, letmo se usmál a zmizel v koupelně. Vyšel už oblečený a s úsměvem na rtech. „Tak copak je to dneska?“ optal se.

 Petr mu podal jednu housku. „Díky,“ usmál se na něj Rosťa s plnou pusou.

 „Nemáš zač. Podle tvého prázdného špajzu soudím, že to potřebuješ.“

 „Měl bych dojít nakoupit, že?“ zasmál se.

 Petr s úsměvem kývl. „Asi jo. Ale to nech na jindy.“ Aspoň měl záminku sem chodit. Bylo mu s ním dobře. Podíval se na hodinky. „Musím jít do práce,“ prohodil a vstal.

 „Já jdu taky,“ zazubil se Rosťa a na chvíli zmizel v koupelně. Za chvíli se objevil oblečený ve volných khaki kalhotách a černé košili. Petrovi málem cinkla čelist o zem. Rychle se ovládl a otevřel mu dveře. Venku se rozloučili a každý vyrazil do práce.

 

 Večer přišel domů a přede dveřmi na něj čekal Petr. „Tak jdeme?“ usmíval se.

Unaveně si promnul kořen nosu. „Jasně, jen mi dej minutku,“ prohodil. Udiveně sledoval, jak zpoza bundy vytáhl Petr DVD s nějakým filmem. „Nebo můžeme koukat u tebe, jestli chceš,“ usmál se.

 „Díky,“ vydechl Rosťa. „Asi bych nebyl schopný jít teď mezi lidi.“

 „Víš, tak nějak jsem si to myslel. Připravím to a ty si klidni odpočiň,“ prohodil, když viděl, že míří do koupelny.

 „Díky, Péťo,“ odvětil a zavřel dveře. Opláchl si obličej a vrátil se do obýváku. Tam už seděl na pohovce Petr a měl připravený film k puštění. Sedl si vedle něj, ale v dostatečné vzdálenosti. Nic neřekl, jen spustil přehrávač. Zjistil, že je to Taxi. Sice už ten film viděl, ale byla to klasika, takže mu to ani nevadilo.

 „Doufám, žes to neviděl,“ prohodil Petr, jako by mu četl myšlenky.

 „Ehm… Ne, jasně že ne,“ vyhrkl.

Rozesmál se. „Neumíš moc dobře lhát, Rosťo.“

Provinile se začervenal. „Promiň.“ Petr uchopil jeho obličej do dlaní, ani si nevšiml kdy se k němu přesunul.

„Neomlouvej se mi, ano? Budeme se dívat na ten filmu, ju?“ usmál se.

 Kývnul a pohodlně se opřel. Ucítil jak ho Petr chytil za ruku a propletli si prsty. Pak už jen mlčky hleděli na obrazovku. Rosťovi se začaly klížit oči. Usnul jako špalek a hlava mu padla na Petrovo rameno.

 Ten se jen usmál a nechal ho spát dál. Nakonec oba spali na pohovce, schoulení u sebe a televize běžela dál s černou obrazovkou, když film skončil.

 

Jako první se probudil Rosťa. Chvíli mu trvalo než si uvědomil, co se včera dělo a že nakonec do toho kina ani nešli. Usmál se při pohledu na Petra. Vypadal sladce.

 „Dobré ráno,“ prohodil prodavač a usmál se, aniž by otevřel oči.

 „Jak jsi poznal, že jsem vzhůru?“ ptal se udiveně. Petr ho pohladil po tváři.

„Začal ses vrtět,“ prohodil a zadíval se mu do očí. Maličko sklonil hlavu a lehoučce ho políbil. Jen jako dotek motýlích křídel. Pak se od něj odtáhl a usmál se.

 „Neměli bychom vstát?“ optal se Petr. Rosťa pokrčil rameny.

„Nooooo,“ protáhl. „Nějak se mi nechce,“ prohodil a zavrtal se mu do náruče. Petra maličko udivila ta změna, ale neodporoval. Lehce ho k sobě přitiskl.

„Dneska nemusíš do práce?“ optal se a políbil ho do vlasů.

 „Hm,“ zabručel Rosťa, protože ho teplo jeho náruče opět ukolébalo ke spánku.

 „Mám to brát jako ne?“ zasmál se.

 „Hm,“ zamumlal spíš už jen ze zvyku. Petr se jen usmíval. Klidně ho nechal spát a sám se znovu podíval na ten film. Když už si ho půjčil, tak proč se nepodívat. Byl rád, že je víkend a on nemusí do práce. Rozhodně nečekal, že by se tady mohl zdržet přes noc. Nechtěl dostat Rosťu do řečí, i když ta jeho sousedka spíš vypadala, že by je ráda dala dohromady. Usmál se při té vzpomínce.

 Nakonec, ač nerad, musel vstát a vyrazit domů. Ale rozhodně se nehodlal vzdávat. Chtěl být s Rosťou teď už si byl jistý. Jen na něj musel pomalu. Napsal mu vzkaz, že ho vyzvedne večer a zajdou na večeři.

 

 Začali se scházet každý den. Tak to šlo půl roku. Jednou zase tak seděli u Rosti doma, když se k němu Petr vážně naklonil.

„Chtěl bych s tebou začít chodit, Rosťo,“ zašeptal mu těsně u rtů. „Dáš mi prosím šanci? Nevím jestli je to na tebe moc rychlé, já nechci to moc uspěchat, potom, co se stalo s Milanem, víš?“

 Rosťa na něj mlčky hleděl. Už dlouho mu chtěl navrhnout něco podobného. Jenže k tomu neměl odvahu. A aby pravdu řekl, tak si za posledních několik měsíců na Milana nevzpomněl. Petr byl z jeho mlčení nervózní.

„Tak jaká je tvá odpověď?“ zeptal se a nesnažil se skrýt nervozitu.

 „Pojď blíž,“ prohodil a Petr se k němu naklonil. Rosťa se maličko natáhl a políbil ho na rty.

„To je ano?“ optal se Petr okouzleně, když se od něj odtáhl.

 Nesměl se usmál. „Ano.“ Petr ho nadšeně objal a vášnivě políbil. Byl rád, že to takhle dopadlo. Koneckonců opravdu se bál, že na něj moc pospíchá. Ale takhle to vypadalo, že i Rosťa to cítí stejně.

 Znovu se spolu podívali na film a Petr se vytratil do práce, aniž by Rosťu budil. Měl za sebou náročný projekt a tak si zasloužil trochu odpočinku.

 

 Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr! Ten zvonek byl nesnesitelný. Strčil hlavu pod polštář, aby to nemusel poslouchat. Jenže dotyčný se nehodlal vzdát. Rozmrzele vstal a vyrazil ke dveřím. Otevřel je a za nimi stál s lehkým úsměvem na rtech Petr. A opět mával jakýmsi pytlíkem s jídlem.

 Rosťa si zívl, udělal dva kroky dopředu a objal ho kolem krku. „Ahoj, zlato,“ zašeptal a vášnivě ho políbil.

 „Hm,“ zamručel spokojeně Petr. „Budeš mě takhle vítat každé ráno?“ zeptal se.

 „Ne,“ zavrtěl hlavou Rosťa a než se stihl Petr na cokoliv zeptat dodal: „Loučit se s tebou.“

 „To je nabídka?“ optal se udiveně a sledoval jak se opět červená. Uchopil jeho obličej do dlaní a lehce ho políbil na nos. „Protože pokud ano, tak jí s radostí přijímám,“ usmál se. I Rosťovi na rtech vykvetl úsměv. Ještě jednou ho políbil a pak se rozhodl nedělat divadlo sousedům, vlastně spíš sousedce, a vtáhl ho dovnitř.

 Když pak odpoledne Petr odcházel byl více než spokojený. I Rosťa byl šťastný. Klekl si před klec s Darebákem, o kterého se příkladně staral, jak on tak Petr.

„Víš, že nebýt tebe, tak bych ho nikdy nepoznal?“ zeptal se ho a lehce se usmál.

 Zvířátko jako by mu rozumělo, otevřelo jedno korálkové oko, aby se na něj podívalo a zase ho zavřelo. Rosťa se usmál a spokojeně se dal do vaření večeře. Štěstí prostě přichází po kouskách.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

jéé

(Esarina, 14. 5. 2009 9:12)

Wow ... aspoň něco mi dokázalo tak nějak zvednout náladu ... když mám dělat dneska ty závěrečky XD

.........

(lafiii, 14. 5. 2009 0:48)

dokonalost!

...

(tess, 13. 5. 2009 23:08)

krása. opravdu krása. nic jinýho mě k tomu nenapadá. moc se mi líbil rosťa. byla takovej kawaii.;-D

kašlu na nadpis xDD

(Kira, 13. 5. 2009 21:40)

krásná povídka ^^