Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozloučení s minulostí

2. 10. 2007

  Stál na okraji lesa a hleděl do černé tmy uvnitř. Za chvíli bude muset do té tmy vběhnout a bojovat o vlastní život. Jak hluboko může člověk klesnout, když nutně potřebuje peníze a hlavně adrenalin, pomyslel si s úšklebkem.

  Kdesi v dáli zazněl výstřel. Lov mohl začít. A on byl lovenou zvěří. Ztratil se v temnotě před sebou a rozhlížel se kolem. Měl mít vytyčené značky, aby věděl kudy se dostat na předem určené místo, ale velice pochyboval o tom, že mu nějaké vytyčili. Až tak naivní zase nebyl, i když si to o něm zřejmě dost často mysleli.

  Snažil se co nejrychleji zorientovat. Zaslechl štěkot psů a přestal přemýšlet. Rozběhl se hlouběji do lesa. Neměl tušení kudy se dostat ven, ale vědomí toho, že pokud nezmizí, zabijí ho, mu dodávalo sílu k tomu, aby běžel dál.

  Konečně se vymotal ze změti stromů a ocitl se na jakési louce. Kolem ucha mu prosvištěla kulka. „Sakra!“ zaklel prudce a rozběhl se bez jakéhokoliv cíle vpřed. Nevěděl jak dlouho běží, ale nakonec se zastavil, aby se aspoň trochu nadechl.

  Po chvíli se narovnal a zjistil, že hledí přímo do ústí pistole, kterou držel pěkně hnusnej chlápek, který se usmíval zkaženými zuby. Super, pomyslel si. Tak tady máš ten svůj adrenalin. „Mám tě!“ pronesl chlápek výsměšně a Draven měl pocit, že to s ním na místě šlehne a usnadní mu tak práci.

  Místo toho však nasadil úšklebek. „A?“ Ozval se mlaskavý zvuk a jemu naskočila husí kůže. „Ale, ale koloušek se snaží drsností zakrýt, že se klepe strachy,“ usekával. Nejhorší na tom bylo pomyšlení, že se ho opravdu začíná zmocňovat strach. Vzchop se, Dravene!, poručil si.

  Chlápek k němu natáhl ruku. „Nechám tě žít, ale musíš mi za to udělat to co ti řeknu,“ pronášel rádoby smyslně. Mladík před ním prudce uskočil. „Nesahej na mě!“ zasyčel a klepal se hrůzou i vzteky.

  Ticho noci prořízlo natáhnutí kohoutku a ještě něco. Prazvláštní zvuk, který jak se přibližoval sílil. Byl to řev motorky, která se vřítila na planinu. Ostré světlo oslepilo protivníka a neznámý chytil Dravena za ruku, hodil si ho za sebe a prudce se rozjel pryč. Za chvíli zmizeli ve tmě.

  Absolutně nechápal co se děje, kam ho veze a jestli nespadl z bláta do louže. Zastavili před opuštěnou budovou a Draven byl dosti nevybíravým způsobem shozen z motorky. „Tohle je cílové místo,“ prohodil neznámý a jeho hlas byl díky helmě značně zkreslený. „Proč jsi mi pomohl?“ vyrazil ze sebe drsně.

  Rozhostilo se ticho. „Sám nevím,“ pokrčil rameny. „Ale rozhodně to nebylo zadarmo,“ ujistil ho a s řevem motoru zmizel stejně rychle jako se objevil. Draven za ním chvíli hleděl, ale pak se s pokrčením ramen otočil a vešel do budovy. Tam čekal uvítací výbor v podobě muže, se kterým se domlouval. „Tak jsi to přežil,“ přivítal ho. V odpověď jen kývl. „Chci svojí odměnu a tím jsme spolu skončili,“ prohodil a chlápek mu hodil balíček bankovek.

  Obratně je zachytil a křivě se usmál. Beze slova se otočil a vypadnul z té špinavé díry. Doufal, že ten bídák dal vědět ostatním, že už úkol splnil. Nerad by aby ho zastřelil nějakej magor. Raději se skryl ve stínech, protože mu moc nevěřil. Vlastně nevěřil nikomu, jen sám sobě. 

  Tmou se znovu rozezvučel zvuk motoru a opět se před ním objevila černá Yamaha. Překvapeně na ní zíral. „Máš na to řidičák?“ zeptal se neznámý. Draven jen udiveně přikývl. „Fajn! Tak nasedej a jeď!“ přikázal mu a šoupl se dozadu.

  Naskočil tedy před něj a se skřípěním kol se rozjel. Sám sice nevěděl, proč to dělá, ale už se nedalo couvnout. Chlápek se ho jednou rukou chytil kolem pasu a Draven se napjal. „Říkal jsem ti, že si to vyberu,“ prohodil tiše. Bylo mu divný proč se ho drží jen jednou rukou, ale byl rozhodnutý, že se nezeptá. „Kam vůbec jedeme?“ zařval, aby přehlušil motor.

  Na oplátku na něj zakřičel jakousi adresu a on se tam rozjel. Zastavil před celkem pěkným a udržovaným domem. „Jsme tady,“ odvětil a slezl z motorky. Čekal že neznámý udělá to samý, ale muž se svezl v bezvědomí na zem. „Hej!“ zavolal. Nic.

  Klekl si před něj a až v tu chvíli si všiml, že z jeho paže stéká proud krve. „Kruci!“ zaklel a rychle mu sundal koženou bundu. V rameni měl zakousnuté jakési ozubené kolo a zdálo se, že je opravdu hluboko.

  Prohledával mu kapsy a našel to co hledal. Klíče. Zvedl ho, podepřel ho pod rameny a vyrazil k domu. Odemkl dveře a padl do prvního pokoje, na který narazil. K jeho úlevě to byla ložnice. Nebyl si totiž jistý jestli by ho někam jinam donesl, protože byl docela těžký.

  Položil ho na postel a sundal mu helmu. Neodolal a začal si ho prohlížet. Přeci jen ho zajímalo, kdo ho to vlastně zachránil. A koho zachránil on. Rozcuchané černé vlasy s bílými melíry vypadaly jako by právě vylezl z postele, jeho tvrdý vzhled ještě zvyšovala dlouhá jizva, kterou měl přímo uprostřed brady. I přesto, že vypadal jako tvrďák bylo na něm něco co jeho rysy zjemňovalo.

  Neuměl to popsat, ale bylo to tam. Možná to byly ty rty, které musely každou ženu svádět k polibku. A nejen ženy. Nebo, že by to byly dlouhé černé řasy, které mu volně ležely na tvářích? Nevěděl, ale nedokázal od něj odtrhnout zrak. Dumal nad tím jaké má asi oči. Dravene!, okřikl sám sebe v duchu.

  Uhnul pohledem jinam a začal zkoumat ránu na jeho rameni. Když si zbraň prohlédl blíž zjistil, že je to ta, kterou používají lovci. Překvapeně zamrkal. Byl snad taky loven jako on? Nebo někdo viděl, jak mu pomohl a rozhodl se ulovit jeho místo mě?, dumal.

  Natáhl ruku a pokusil se hvězdici vyndat. Muž na posteli sebou prudce škubl a napřímil se. Draven tak hleděl do hnědých očí se zlatými odlesky, nyní však plnými bolesti a šoku. „Klid,“ pronesl konejšivě a snažil se ho položit zpět na postel. Měl však sílu tak se rozhodl ho „ukecat“. „Musíme to vyndat. Bude to bolet, ale musíš to vydržet!“ přikazoval mu. 

  Hleděl do těch světle modrých očí pro něj naprosto neznámých a cítil, že se začíná uklidňovat. Lehl si zpět do polštářů a zavřel oči. „Na! Zakousni se do toho!“ rozkázal ten hlas. Otevřel oči a viděl že mu podává smotaný kus jakési látky. Poslušně ho vzal mezi zuby a zakousl. Ramenem mu vzápětí projela taková bolest, že se jeho ruka automaticky vymrštila a odhodila neznámého mladíka na druhou stranu pokoje.

  Draven se s klením sbíral ze země a uvažoval proč prostě neodejde a nenechá ho tady chcípnout. Přesto se zvedl a přešel k němu. „Jestli ti to nevyndám tak tady zhebneš!“ řekl mu na rovinu. „Takže buď se ovládej nebo tě přivážu.“

  Nedočkal se odpovědi, ale viděl, jak silněji zaťal zuby a tak se opět pustil do vyndávání. Už to bylo skoro venku, když ho opět odhodil kamsi do rohu místnosti. Draven se nasupeně zvedl a začal hledat nějaké provazy. Nejsem hadrová panenka!, soptil.

  Muž ho pozoroval přes jakýsi zamlžený opar a cítil, jak zbraň zajela ještě hlouběji. Viděl jak odkudsi vyndal provazy a blíží se k němu. Rychle a překvapivě pevně mu přivázal ruce k pelesti postele. Znovu začal vytahovat obrovský střep. Stiskl zuby tak silně, že provizorní roubík překousl a jeho zuby se zahryzly do spodního rtu.

  Draven sledoval jak mu ze rtů stéká pramínek krve. Prudce trhl a vyndal zbraň. Vypadl mu roubík a on zařval jako zraněné zvíře. „A je to,“ prohodil mladík a šel hledat koupelnu. konečně jí našel, vyndal z lékárničky dezinfekci a vydal se zpět. Rychle ránu vyčistil a ošetřil mu i prokousnutý ret.

  „Díky,“ vydechl namáhavě. „Účty jsou vyrovnány. Teď si odpočiň. Zřejmě si ztratil hodně krve,“ prohodil a přikryl ho. Poslušně zavřel oči. Ostrá bolest ve zraněném rameni mu však nedovolovala usnout.

  Draven si sedl do křesla a pozoroval ho. Věděl, že nespí, ale nehodlal mu něco nabízet sám. Nebude mu dělat osobní zdravotní sestru. „Můžeš…,“ ozval se po chvíli. „Můžeš mi donést něco na spaní?“

  Mírně nadzvedl obočí, ale nakonec přikývl a vstal. Podle jeho bledého obličeje bylo vidět, že ho to zřejmě bolí. Našel jakýsi prášek na spaní, zkontroloval ještě datum spotřeby a vyrazil zpět. Cestou ještě do sklenice natočil vodu. Přešel k posteli, nadzvedl mu hlavu a přidržel mu sklenici u rtů. „Díky,“ prohodil a zavřel oči. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho Draven, ještě než stihnul usnout. „Caleb,“ vydechl.  Za několik minut bylo slyšet jeho pravidelné oddechování.

  Oddechl si a opustil pokoj. Byl docela zvědavý i na další místnosti. Našel prostornou a super moderní kuchyň, prostorný a útulný obývák, další ložnici mnohem menší než ta ve které spal Caleb. Vyraboval mu ledničku a vrátil se zpět do pokoje.

  Pohodlně se usadil a sledoval jak spí. Ani ve spánku nevypadal nevinně. Bylo vidět, že je nebezpečný. Velice nebezpečný. Dumal nad tím jestli by neměl vypadnout. Pak si ale řekl, že počká než se o sebe bude moci postarat sám, a pak mu dá valem. Zasmál se. To zní jako bych mu dával kopačky.

  Jak tak seděl a hleděl do prázdna, začaly se mu klížit oči a on za chvíli usnul.

 

  Stál v umrněný zasviněný místnůstce a blížil se k němu ten hnusnej chlápek. Cela. Tak tomu tady říkali. Jemu to spíš přišlo jako místo, kde si ostatní vězni užívají s nováčky. Třásl se odporem, ale tušil, že se mu nepodaří utéct. Kam taky. „Nemusíš být tak vyděšený. Bude to bolet jen chvíli,“ hlásil chlápek s nechutným úsměvem.

  „Táhni k čertu!“ zasyčel na něj. „Kdepak. Tam potáhneš ty.“ Dostal pořádnou pěstí a sesunul se k zemi. Slyšel jak si rozepíná zip, jak vzrušením chroptí. Cítil jak mu stáhl kalhoty, postavil ho a… Prohnul se bolestí, jak do něj tvrdě vnikl. Měl pocit, že se bolestí snad rozpůlí. Chlápek ho držel pevně, tiskl se k němu, přirážel boky…

 

  Trhnutím se probudil celý pokrytý potem. Zjistil, že ho Caleb sleduje těma svýma prazvláštníma očima. „Zlý sen?“ optal se. „Vzpomínka,“ odvětil a odvrátil se od něj. Cítil jeho pátravý pohled, ale byl rozhodnut mlčet.

  Začal vstávat z postele. „Lehni si zpátky! Ještě nejsi zase tak silný, abys mohl vstávat,“ upozornil ho a on si zase lehl. „Je docela div, že jsi mě zachránil.“

  „Můžeš věřit tomu, že i já se tomu divím. Proč tě zranili? Byl jsi taky loven? Nebo jsi ještě něco horšího?“ ptal se a nespouštěl z něj oči. Caleb se zhluboka nadechl. „Jsem někdo kdo měl lovit a místo toho zachránil. Zradil jsem je, a proto mě chtěli oddělat. Nebýt toho, že jsem měl motorku zřejmě by mě zítra našli ve škarpě s očima v sloup a zařadili mě do nevyřešených případů.“

  „Takže lovec,“ vyprskl. „Tak to jsme vlastně nepřátelé.“

  Zavrtěl hlavou. „Teď už ne. Teď jsem já tou lovnou zvěří. Nepřestanou dokud mě nedostanou. Nenechají jen tak odejít zrádce.“

  „Na to jsi měl myslet předtím než jsi je zradil,“ ujistil ho přezíravě. „Já je zradit nechtěl. Jenže jsem nedokázal ulovit někoho tak mladého jako jsi ty.“ Dravenovi se do očí vkradly stíny. „Možná jsi měl,“ prohodil nakonec smutně.

  Tázavě nadzvedl obočí, ale viděl, že mu nehodlá nic vysvětlovat. Přešel to tedy mlčením. „Jakmile budeš schopnej se o sebe postarat, zmizím odtud,“ prohodil bez skrupulí. Přikývl. „S tím mohu jen souhlasit. Tobě daj pokoj, protože jsi přežil.“

  „Snažíš se mi hrát na city?“ vyprskl. „Ani náhodou. Co bych z toho měl?“ optal se celkem logicky. „Nic. A to je právě ono.“ Na dlouhou dobu se odmlčeli. Dravenovu pozornost upoutaly kapky potu, které mu vyrazily na čele. „Cítíš se dobře?“ zeptal se ho.

  Caleb otevřel nepřítomné oči a zavrtěl hlavou. Vstal, přešel k posteli a sáhl mu na čelo. „To se nedivím, když hoříš jako kamna!“ vyhrkl a rychle se rozběhl do koupelny, aby mu dal ledový obklad. Chtěl mu poděkovat, ale jaksi se mu to nepodařilo. „Na díky se vybodni!“ Snažil se mu srazit horečku.

  Někdy kolem půlnoci se mu to podařilo a Caleb unaveně usnul. I on sám padl zničeně do křesla a ihned usnul.  

 

  Zavšivená místnost… Potetovanej chlápek, kterej se k němu blíží. Nemá kam utéct… Cítí jak mu stahuje kalhoty, rozepíná vlastní zip…

 

  Prudce se probudil. Začínalo svítat. Rozhlédl se kolem a uviděl, že Caleb ještě spí. Otřel si zpocené čelo a zavřel oči. Podařilo se mu ještě usnout a nejlepší na tom bylo, že se mu po dlouhé době nezdál žádný zlý sen.

  Probudila ho vůně slaniny a čerstvého pečiva. Líně otevřel oči a zjistil, že muž na posteli už  v posteli dávno není. Vstal a přešel do kuchyně, kde se domníval, že bude. Nemýlil se. Když ho uviděl se zástěrou stát u plotny málem vyprskl smíchy. Jaksi se tam svou rozložitou postavou nehodil. „Děláš mi snídani do postele?“ optal se pobaveně a vkročil dovnitř.

  Otočil se na něj a na rtech se mu objevil dech beroucí úsměv. „Spíš do křesla, ne?“ odvětil šibalsky a Draven se mírně pousmál. „Na to jak jsi mladý nejsi moc lehkomyslný, což?“ optal se. „Ne,“ odvětil prostě. „Kolik je ti vlastně let?“

  Draven přemýšlel jestli mu má odpovědět. „Dvacet,“ prohodil nakonec. Calebovi vystřelilo obočí vzhůru. Tak málo jsem mu opravdu netipoval, pomyslel si v duchu. Možná má za sebou něco, co ho v očích ostatních činí starším. Přesto v něm byly zbytky nevinnosti právě vypuknuvšího mládí.

  Mlčky mu podal jídlo a sám se do něj pustil. Jedli mlčky, jen se pokradmu pozorovali. Cítili ve vzduchu prazvláštní napětí, ale ani jeden mu nerozuměl. I když náznak pochopení se objevil u obou. Ve stejnou chvíli sáhli po stejné věci a jejich dlaně se dotkli.

  Draven ucukl jako by dostal elektrickou ránu a v očích se mu kmitl strach. „Ne-nedotýkej se mě,“ vydechl těžce. Caleb ho pozoroval. Co se mu to stalo? Nechtěl uvěřit tomu, co ho napadlo a tak hledal jiný důvod, proč by byl takhle nepřátelský.

  Počkal až opět položí ruku na stůl a rychle po ní sáhl. Propletl si s ním prsty. Sledoval jak se snaží vyprostit a do očí se mu vkrádá panika. „Neublížím ti,“ šeptal Caleb. Zadívali se jeden druhému do očí. Draven se ještě stále pokoušel vyprostit. „Co se ti stalo?“ optal se tichounce.

  Zavrtěl hlavou. „Pusť mě, prosím!“ zaprosil. Nedokázal odolat jeho prosbě, i když byl ten dotek velice příjemný. Vytáhl svou dlaň z té jeho a sledoval jak se pomalu uklidňuje. „Tohle už nikdy nedělej!“ vyprskl na něj. V obraně zvedl ruce. „Promiň. Slibuji, že už to neudělám.“

  Draven vstal. „Měl bych odejít. Jak je vidět dokážeš se o sebe už postarat sám, takže tady nemusím bejt. Měj se.“

  Dohnal ho až u dveří a uvěznil ho mezi svými pažemi. „Neodcházej. Slibuji že se tě nedotknu, neublížím ti. Jen neodcházej,“ prosil tiše. Utápěl se v těch jeho zlatohnědých hlubinách a nechápavě zavrtěl hlavou. „Proč bys to měl chtít?“

  Bezradně pokrčil rameny. „Já nevím. Opravdu to nevím. Jen je mi dobře ve tvé společnosti. Nechci aby to skončilo...“

  „Nic nezačalo!“

  „Nemyslel jsem to tak jako ty. Z nějakého důvodu máš zlé sny, nesnášíš cizí dotek. Myslím si, že vím co se ti stalo, ale nehodlám to z tebe dolovat. Věřím, že mi to řekneš sám,“ prohodil s otázkou v očích.

  Draven měl pocit že právě prohrál. Tak dlouho necítil, že je milován. Tak dlouho necítil blízkost někoho komu na něm záleží. Co to plácáš? Copak Caleb tě miluje? Nebo mu na tobě záleží? Ani zbla ne.

  Caleb natáhl ruku a jemně jí položil na jeho tvář. Byl v pokušení sebou trhnout a odtáhnout se, ale na okamžik se nechal unést okamžikem a zabořil se do jeho dlaně. Byl to tak příjemný dotyk. Hleděli si do očí a starší muž náhle pochopil. Toužil po tomhle chladném a uzavřeném klukovi. Proto ho zachránil, proto chtěl, aby tady zůstal. Nehodlal mu to však říkat, protože se obával, že právě proto by utekl.

  Draven se od něj odtáhl a váhavě přikývl. „Tak dobře. Zůstanu tady, ale jen dva dny. Dýl ani náhodou.“ Caleb se na něj usmál a souhlasil. Vrátili se do kuchyně, kde se usadili ke stolu. Prokecali spolu asi hodinu. „Neměl by sis jít ještě odpočinout?“ zeptal se ho, když uviděl jak se na jeho tváři objevila bolestná grimasa. Usmál se skrz zaťaté zuby. „A to jsem ti chtěl dneska nechat postel,“ vydechl a Draven mávl rukou.

  Pomohl mu do pokoje, protože byl slabý jako moucha. Musel ho podepřít pod rameny. Měl pocit, že vyletí z kůže. Jak neměl rád doteky cizích lidí. Caleb cítil jak je napnutý, a proto se snažil o něj opírat co nejméně. Položil ho na postel a přikryl. „Prospi se. Zítra ti bude určitě líp,“ ujistil ho Draven.

  Přikývl. „Pokud chceš můžeš si vzít vedlejší pokoj. Jistě sis už všiml, že je tady ještě jedna ložnice.“ Pokrčil rameny. „Ještě tady budu s tebou, kdyby se ti přitížilo. Není dost dobře jisté, že se ti do rány nedostala infekce. Muž na posteli se koutkem úst usmál. Zavřel oči a za chvíli se pokojem nesl jeho pravidelný dech.

  Draven toho využil a také zavřel oči. Za chvíli spal jako nemluvně.

  Otevřel oči a sledoval toho kluka na křesle. Byl tak mladý a přesto vypadal na víc. Jeho rysy už zdaleka nebyly dětské jak by zřejmě měly být. Naopak byly mužské a jemu z toho pohledu naskakovala husí kůže. Jemně klenuté obočí, husté dlouhé řasy, mírně křivý nos, ostrá brada. Blond vlasy mu spadaly do čela v mírném rozcuchu. Snědá pleť s nimi ostře kontrastovala, ale byla to velice pěkná kombinace.

  Nadechl se, protože cítil jak se ho zmocňuje vzrušení. Konečně si byl schopen přiznat, proč zradil své soukmenovce. Nedokázal zabít takového mladíka, který zřejmě hodně zažil, ale nebylo to moc příjemné. Pozoroval ho dlouho do noci, ale nakonec ho také přemohl spánek.

 

  Vlhko, všude. Kolem něj, ale i v něm. Byl stočený do klubíčka, nehýbal se, ani nedutal. Vedle něj byl slyšet zrychlený dech.

 

  Otevřel oči a snažil se vymazat vzpomínky. Kéž by mohl prostě vypnout mozek jako počítač. „Už ses probral, Dráčku?“ ozvalo se z postele pobaveně a Draven měl pocit, že vyletí z kůže. „COŽE?!“ zařval. „Jakej Dráčku?“ prskal a ještě víc tím Caleba pobavil. „Prostě Dráčku. Co se ti na tom nelíbí?“

  Prudce vstal a přešel k němu. Hrozivě se k němu naklonil, ale ani zdaleka ho tím nevyvedl z míry. „Nejsem žádnej dráček! Laskavě si odpusť tyhlety přezdívky. Jmenuju se Draven a pokud se ti něco na mém jménu nelíbí tak mi říkej třeba Hej, ale ne Dráčku!“

  Caleb natáhl ruku a pohladil ho po tváři. Draven prudce ucukl. „Dobře. Nebudu ti říkat Dráčku, když si to nepřeješ, ty můj zajíčku!“ Tak tohle už na něj bylo moc. Vztekle se otočil na podpatku a zmizel z pokoje.

  Díval se za ním a na rtech mu hrál lehký úsměv. Chtěl ho naštvat, aby už nemyslel na ty sny, co ho tak pronásledují. Pokaždé, když se probudí má na čele krůpěje ledového potu, v očích se na okamžik leskne hrůza. Chtěl by mu ty vzpomínky vymazat, ale věděl, že nemůže.

  Vstal z postele a vyrazil za ním. Hledal ho po celém bytě, ale nemohl ho najít. Zachvátila ho panika. Že by odešel? Pak však zaslechl zvuk sprchy a oddechl si. Rychle udělal snídani a začal dumat nad tím, kdy ho asi začnou hledat. V obýváku zazvonil telefon.

  Rychle k němu doběhl a zvedl ho. Neřekl ani slovo, jen čekal. „Jdeme si pro tebe!“ uslyšel hlas jednoho z lovců a krve by se v něm nedořezali. Musí odtud vypadnout. Tady je první místo, kde ho budou hledat.

  Draven se vynořil z koupelny a uviděl Caleba, jak balí věci. „Co je?“ optal se. Otočil se k němu a nasucho polkl. Stál jen v ručníku kolem pasu a druhým si vytíral vodu z vlasů. Byl neuvěřitelně sexy a Caleb se raději odvrátil zpět ke kufru. „Volali mi lovci. Musíme zmizet. Nedaleko odtud mám chatu, o který by nikdo neměl vědět, takže tam bychom měli být nějaký čas v bezpečí,“ vysvětlil mu.

  Nic na to neřekl, jen odešel a za chvíli se vrátil oblečený. Caleb málem zklamaně zasténal, ale včas se ovládl. Beze slov mu pomohl zabalit a za chvíli už seděli na jeho Yamaze a ujížděli v dál. Řídil opět Caleb. Cítil jak se k němu zezadu Draven tiskne a vychutnával jeho blízkost plnými doušky.

  I mladík za ním zažíval prazvláštní pocity. Bylo mu příjemně, i když bylo hodně těžké si to přiznat. Přitiskl se k němu. Ucítil jak ho pohladil po ruce, kterou ho objímal kolem pasu a poprvé za tři roky neměl tendenci ucuknout. Co to v tom chlapíkovi je?

  Zastavili před malým srubem. Caleb si sundal helmu. „Tak jsme tady,“ prohodil a otočil se na Dravena. Ten ho pozoroval prazvláštním pohledem a on se neklidně ošil. „Děje se něco?“ optal se. „Tos dělal sám?“ změnil rychle téma.

  Pyšně přikývl. „Těmahle vlastníma rukama,“ pochlubil se. Mladík se na ně zadíval a uvažoval nad tím jaké by to bylo, kdyby je cítil na svém těle. Trhl sebou a zadíval se mu do očí. Caleb se maličko zachmuřil, ale už se na nic neptal. Ani jeden z nich si nevšiml muže, který je pozoroval skrytý za stromy.

  Vešli dovnitř a okamžitě rozdělali oheň, protože uvnitř byla docela zima. Postavili se ke krbu, aby se alespoň trochu ohřáli. „Víš že o tobě nic nevím?“ vyhrkl náhle Draven. „Já o tobě taky. Jsme si kvit.“

  Otočil k němu hlavu a jejich pohledy splynuly. „Jenže já bych se rád něco dozvěděl,“ šeptl. „Opravdu?“ nadzvedl tázavě obočí. Kývl. Pousmál se na něj. „Co tě teda zajímá?“ vyzval ho. „Třeba to kolik ti je let.“

  Na okamžik se odmlčel. „Aby ses toho nelekl a neutekl do temné noci,“ pousmál se. Zavrtěl hlavou a čekal na odpověď. „Dvacet osm.“ Bedlivě sledoval jeho reakci. Ve tváři se mu nepohnul ani sval. „A to jako máš být dědula nad hrobem, jo?“

  Caleb chvíli mlčel, a pak se rozesmál. „Jsi opravdu roztomilý, Dráčku,“ vyrazil ze sebe. „Neříkej mi Dráčku!“ vyprskl, ale maličko se pousmál. Starší z nich natáhl ruku a zvedl mu bradu. „Směješ se někdy opravdu od srdce?“ optal se tiše. „Už dlouho jsem se tak nesmál.“

  „A není to škoda?“ zašeptal. Nic neřekl, ale raději se od něj odvrátil. Poodešel od krbu a pozoroval ho jak si nahřívá ruce. Caleb cítil jeho pohled v zátylku, ale neotočil se a dál se ohříval.

  Ještě chvíli ho sledoval, a pak se posadil na postel. A právě díky tomu mu došlo, že je tady jen jedna. „Ty… Calebe,“ ozval se. „Hm?“ zamručel od ohně. „Víš nevím jestli sis toho všiml, ale je tady jen jedna postel.“

  Otočil se na něj s pobavením v očích. „Hm…,“ prohodil zamyšleně a zadíval se na ní. „Je docela velká, nemyslíš?“ Vůbec nepostřehl, že se pohnul, ale ve chvíli kdy mu na obličeji přistál polštář si byl jistý, že to udělat musel. Ublíženě na něj pohlédl a srdce se mu na okamžik zastavilo. Za celou tu dobu, co byli spolu se na něj nyní poprvé rozverně usmíval.

  Ten úsměv mu naprosto vyrazil dech, takže nepostřehl další polštář, který na něj letěl. Když mu opět přistál na obličeji pousmál se. „Tak ty chceš válku, jo?“ optal se a hodil po něm oba polštáře najednou. Rozpoutala se bitva a za chvíli peří lítalo všude po místnosti.

  Draven se vesele smál a Caleba to hřálo u srdce. Náhle se ocitli na zemi, Draven na něm ležel a shlížel na něj. Velice nebezpečná situace. Hleděli si do očí a oba cítili, jak jejich těly prochází slabý elektrický proud.

  Kouzlo chvíle proťal výstřel, který zazněl venku. „Calebe! Vylez ty červe i s tím podvraťákem, cos mu zachránil kůži!“ zařval kdosi. Oba muži ztuhli. „Jak nás našli?“ nechápal Draven. „Musel nás někdo sledovat,“ prohodil a vyskočil na nohy. Natáhl ruku a pomohl i Calebovi. „Je tady nějaký druhý východ?“ optal se mladík.

  Přikývl a přešel k oknu. „Chceš vylézt oknem?“ divil se. zavrtěl hlavou, sklonil se k zemi a v podlaze se objevila díra. „Půjdeme tudy.“ Draven se pousmál a společně skočili dovnitř, Caleb natáhl ruku a poklop opět zavřel. Museli jít skrčení, protože strop byl velice nízko. Prošli temnou asi pět set metrů dlouhou chodbou a vylezli uprostřed lesa.

  Draven si vzpomněl na jiný les. Nemohl uvěřit tomu, že už jsou to skoro čtyři dny. „Znáš to tady?“ zeptal se. Přikývl. „Jako svoje boty. Neboj se. Je to hluboký les. Jen tak nás nenajdou,“ ujišťoval ho. „Kdo ti řekl, že se bojím,“ prskl a následoval ho.

  V temnotě se zableskly jeho zuby v úsměvu. Šli několik hodin. Konečně se zastavili a padli do trávy. „Myslel jsem, že půjdeme celou noc,“ vydechl Draven, který byl už značně unavený. Caleb zavrtěl hlavou. „Museli jsme si od nich získat dostatečný odstup a párkrát zakličkovat aby nás hned nenašli. Teď si můžeme v klidu odpočinout.“

  Nemusel ho dvakrát pobízet. Opřel se o kmen stromu a zavřel oči. Vzápětí usnul.

 

  Cítil jak mu jazykem zajel do ucha, rukou zabloudil do rozkroku. Rozepnul mu kalhoty, začal je stahovat.

 

  „Ne!“ vykřikl. Caleb sebou trhl a zadíval se na něj. Bojoval s neexistujícími duchy, s duchy minulosti. Rychle k němu přešel a obtočil kolem něho svoje ruce. „Klid,“ šeptal mu, ale bylo mu jasné, že ho neslyší.

  Bojoval s rukama, které ho pevně držely. Chtěl se jim vytrhnout, uniknout té bolesti, tomu ponížení. „Nic se ti nestane, vše je v pořádku,“ pronikl k němu skrz zastřenou mysl uklidňující hlas. Otevřel oči a zjistil, že ty ruce jsou Calebovy a on ho k sobě pevně tiskne.

  Chtěl se mu vyškubnout, ale nedovolil mu to. „Neublížím ti, pamatuješ?“ zašeptal mu do ucha. „Dovol mi tě chvíli držet. Dovol sobě alespoň na chvíli ucítit dotek někoho jiného,“ prosil ho. Cítil jak se mu pod rukama chvěje a konejšivě ho hladil po zádech. „Byl jsem ve vězení,“ vydechl Draven. Caleb se napjal. Víc říkat nemusel, protože bylo jasné, že to co si myslel je pravda.

  „Bylo mi tehdy skoro sedmnáct. Poslali mě do vězení na šest měsíců za nějakou vloupačku, už ani nevím jakou. Byl jsem tam měsíc a…,“ odmlčel se. „Nemusíš mi to říkat, Dravene,“ ujišťoval ho. Mladík však pokračoval. „Byl jsem tam měsíc a vyhlídl si mě ten největší hajzl, co tam byl. Byl to vůdce jednoho gangu a koho chtěl toho taky musel dostat. I dozorci mu v tom pomáhali.“

  Chvěl se ještě víc a Caleb ho k sobě beze slova přitiskl a zabořil rty do jeho vlasů. Nechtěl, aby pokračoval, ale také věděl, že to ze sebe potřebuje dostat. „Jednou mě poslali na samotku, už ani nevím proč, ale vím že jsem v tom byl nevinně. A pak tam přišel on. Velkej Joe mu říkali. Začal mi vyprávět jak jsem sladkej, krásnej a že mě strašně chce. Poslal jsem ho k čertu, ale to mu bylo jedno,“ odmlčel se.

  „Dravene, přestaň!“ poručil mu. Jejich oči se střetly. „Přešel ke mně a začal mě osahávat. Bylo mu jedno, že se bráním. Pak ho to zřejmě přestalo bavit a jednu mi vrazil. Složil jsem se na zem a dál se nesnažil odporovat. Slyšel jsem jak si rozepíná kalhoty, cítil jsem jak stahuje ty moje. Donutil mě postavit se a…,“ do očí mu vyhrkly nechtěné slzy. „Pak už jsem cítil jen bolest, ponížení, nenávist,“ dopověděl svůj příběh.

  Caleb mu zvedl bradu a setřel mu slzy. Pak ho objal, položil si jeho hlavu na rameno a jen mu dokazoval, že je tady s ním. „Slibuji, že se to nikdy nebude opakovat,“ ujišťoval ho. „Nic takového neslibuj, Calebe.“ Překvapeně zamrkal, protože to bylo poprvé co vyslovil jeho jméno.

  Ležel mu prkenně v náručí a přiznal si, že je to velice příjemné. Vztáhl ruce a objal ho kolem zad. Caleb se mírně usmál sám pro sebe. „Pokus se usnout, ano?“ Draven přikývl. Chystal se ho pustit, ale nedovolil mu to. „Zůstaň se mnou,“ zaprosil. Nedokázal mu odolat a tak ho dál držel v náručí. Našel si pohodlnější pozici, tak že se o něj Draven opíral zády a zabořil bradu do jeho vlasů.

  Za chvíli mohl slyšet jeho pravidelné oddechování. On sám nezamhouřil oka, protože se obával, že by je mohli najít a zabít ve spánku. A to rozhodně nechtěl. Probudil ho ještě před svítáním. „Dráčku, musíme dál.“

  „Neříkej mi Dráčku,“ zamumlal ospale. Usmál se. „Vstávej. Musíme pokračovat nebo nás najdou.“ Kývl, vstal a protáhl se. Caleb s potěšením sledoval jeho štíhlé tělo, jak se slastně protahuje. „Přestaň!“ vyhrkl Draven. „S čím?“ ozval se nevinně. „S tím jak se na mě díváš!“

  Calebovi v očích svítila otázka: jak? „Jako bych byl pečeně a ty měl příšerný hlad.“ Druhý muž se rozesmál. „Hlad opravdu mám, ale rozhodně ne na pečeni,“ zašeptal s pohledem upřeným na jeho rty. Draven se maličko začervenal a pobavil ho tím ještě víc.

  Bez dalších zbytečných řečí se dali na cestu. Šli dlouho, ale konečně zřejmě našli to co hledali. Byla to jakási jeskyně asi dva až tři metry nad zemí. Bez problémů vyšplhali nahoru a Draven se začal rozhlížet kolem. Byla to velká jeskyně a vzadu se jistě dal rozdělat oheň.

  Hned se téhle úlohy zhostil a za chvíli jim vesele plál táboráček. Caleb ho pochválil a vyndal jakési konzervy, o kterých Draven ani nevěděl, že je zabalil. V klidu se najedli, a pak po dlouhé chůzi oba usnuli s vědomím, že jsou alespoň na chvíli v bezpečí.

  Caleb se probudil docela pozdě a zjistil, že u něj sedí Draven a pozoruje ho. V očích mu plálo něco co nedokázal popsat, ale naskakovala mu z toho očekáváním husí kůže. Mladík se k němu sklonil a beze slova ho políbil na rty. Překvapeně zamrkal, ale rozhodně se nehodlal bránit.

  Spíš naopak. Vztáhl ruku, zapletl mu jí do vlasů a stáhl si ho na sebe. „Ty jsi opravdu Dráček, že?“ vydechl mu do rtů a než stačil odpovědět opět se jich zmocnil. Velice pomalu mu zajel rukou pod tričko a čekal co se bude dít dál. Nadále ho líbal, aby mu nedal šanci zabývat se tím nějak víc.

  Bylo mu jasné, že bude muset být opatrný, potom co vyslechl. Jemně ho hladil po hrudi, laskal bradavky. Draven se syčivě nadechl a na okamžik se od něj odtrhl. Caleb toho využil a přetáhl mu triko přes hlavu. Okamžitě přitiskl rty na odhalenou kůži a laskal ji jazykem. Slyšel jak se mu zrychluje dech a usmál se.

  Jazykem bloudil po hrudi, vzal mezi rty vzrušenou bradavku, zajel jazykem do pupíku. Na okamžik k němu vzhlédl a viděl, jak má zavřené oči a slastně pootevřené rty. Výborně, pomyslel si a rukou začal bloudit po zádech. Přesunul se dopředu a opatrně položil dlaň na knoflík od kalhot.

  Tázavě se na Dravena podíval, ale ten se jen sklonil a začal ho znovu líbat. Vyložil si to jako souhlas a zajel rukou za kalhoty. Sevřel do dlaní jeho mužství a začal ho jemně hladit. Zrychleně oddechoval. Cítil jak mu Draven horlivě rozepíná knoflíky u košile a v očekávání se celý napjal.

  Sklonil se k němu a začal mu na hrudi jazykem kreslit různá kolečka. Caleb cítil jak v jeho dlani tvrdne a usmál se. „Sedni si,“ zašeptal vzrušeně. Poslechl ho. Svlékl mu kalhoty i trenky a kochal se pohledem na jeho vzrušení. „Tak velký,“ vydechl tiše a klekl si před něj. Draven ho pozoroval s rozšířenými zorničkami.

  Sledoval jak se sklání a jeho hlava mizí mezi jeho doširoka roztaženýma nohama. Měl pocit, že vyskočí z kůže když se ho poprvé lehce dotkl ústy. Jen ho jemně dráždil rty, přejížděl po něm jazykem. Obkroužil špičku… Se slastným vrněním slízl bílou kapičku, která se na ní utvořila.

  Zaťal pěsti. „Mám přestat?“ zeptal se ho Caleb s pohledem upřeným do jeho očí. „Př…,“ začal tiše, „nepřestávej,“ vydechl nakonec a on se usmál. Opět se k němu sklonil a vzal ho do ruky. Tu za chvíli nahradily rty. Hrál si s ním, sál, lízal.

  Sedl si mu mezi nohy a rozepnul si kalhoty. „Neublížím ti,“ zašeptal mu do rtů a přitáhl si ho k sobě. Draven natáhl ruku a uchopil jeho mužství do ruky. Hladil ho, aby ho ještě více vzrušil. „Věřím ti,“ odvětil tiše. „Už ses někdy miloval v přírodě?“ zašeptal mu horce do ucha. Draven se pobaveně zakřenil a zavrtěl hlavou. „A ty?“ optal se. „Až s tebou,“ prohodil tiše a   jejich rty splynuly a Caleb do něj začal pomalu pronikat.

  Cítil jak je napjatý a proto se snažil být co nejjemnější. Jakmile byl uvnitř přestal se pohybovat. Hleděli si do očí a Draven měl pocit, že exploduje. Byl zmatený. Netušil, že bude reagovat takhle. Domníval se, že ho zastaví, ale neudělal to. Proč nevěděl sám. Možná chtěl jen zjistit, jaké u toho bude mít pocity. Byly to skoro čtyři roky… Viděl v jeho modrých očích strach a zmatenost. Ani se nehnul jen ho konejšivě hladil po zádech. Byl si jistý, že z jeho pohledu může vyčíst jeho pocity: neublížím ti! Draven si to opravdu přečetl a přestal přemýšlet nad tím, co bylo před čtyřmi roky.  Byl čas konečně hodit minulost za hlavu a zapomenout. Věděl, že s Calebem se mu to podaří. Začal sám pomalu udávat tempo a Caleb se opět zmocnil jeho rtů.

  Mladší z nich zajel rukou mezi jejich těla a uchopil do ruky jeho mužství. Oba cítili, že jsou na vrcholu. Nebo že se vrchol velice rychle blíží. Pohyb těl i ruky mezi nimi se značně zrychlil. „Teď!“ zašeptal Draven. „Společně,“ souhlasil Caleb.

  Cítili jak do Dravenova těla i mezi jejich těly protéká horký proud. Unaveně se svalili jeden druhému do náruče. Těžce oddechovali po právě prožitém zážitku. „Neublížil jsem ti?,“ vydechl Caleb. Draven zavrtěl hlavou. „Ne. Myslel jsem, že to bude hrozné, ale…,“ odmlčel se a trochu se začervenal. Calebovi šibalsky zablesklo v očích. „Vzadu je jezírko,“ prohodil.  Oba se tam vydali.

  Tentokrát to byl Draven, kdo si plně vychutnal Calebovo tělo. Milovali se ještě jednou, tentokrát pomaleji, slastněji… Když vylezli z jezírka stočili se jeden druhému do náruče u ohně a usnuli.

  Probudil se, protože necítil teplo Calebova těla. Posadil se a zmateně se rozhlížel kolem. Uviděl ho stát před vchodem do jeskyně. Na zádech měl přehozený batoh a vypadalo to, že se chystá odejít bez něj. „Co to děláš?“ zeptal se ho tiše.

  Zadíval se mu do očí. „Dávám ti na vybranou,“ odvětil ten. Draven pohodil hlavou. „Mám pocit, že už jsem si vybral, ne?“ prohodil a v rychlosti se oblékl. „Budeme muset utíkat,“ varoval ho Caleb. „Mám rád sport,“ vyhrkl bezstarostně.

  Muži u vchodu se na rtech objevil úsměv. „Oba přestaneme existovat. Budeme si muset změnit jména,“ snažil se ho ještě odradit, ale ve skutečnosti chtěl vědět, jestli si je opravdu jistý tím co dělá. „Změna je život, ne?“prohodil Draven a mrknul na něj.

  Pomalu přešel k němu a stoupl si vedle něho. Neodolal a hladově se mu přisál na rty. Caleb překvapeně zamrkal, ale rozhodně mu to nevadilo. Po chvíli se od sebe odtrhli a společně vykročili do svítání. V tu chvíli přestal Draven s Calebem existovat… 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Slastná tečka dnešního dne.

(Mia, 30. 12. 2011 23:53)

Tohle byla poslední poídka kterou jsem si dnes dovolila přečíst, a jsem naprosto šťastná a spokojená. Dva muži přestali existovat, aly mohl vzniknout pár. Krásné ;)

ach ach

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 27. 2. 2011 2:50)

to fakt bere dych...krásne

:-)

(Eclair(www.eclairsstories.estranky.cz), 27. 11. 2010 15:23)

supr povídka;-)povedla se;-)

...

(Profesor, 25. 1. 2010 21:06)

Minulost je mrcha...
Pěkný příběh. Moc se mi líbil.

hm...

(Wendy, 20. 2. 2009 15:43)

perfektní....;-)...fakt se ti to povedlo...a souhlasím s Kaname..co takhle pokračování ?

Whoo

(Kaname, 21. 1. 2009 17:26)

Fakt dobrý!!!=o) Co takhle nějaké pokračování na tuhle povídku, třeba po nějakých letech nebo něco=o)

Dobrý

(Yoshitsune-Kun, 31. 12. 2008 19:47)

Dobrej Příběh

Happyand

(Aki, 8. 11. 2008 0:42)

Opravdu to bylo ladné, příjemná povídka!!
Truprový jména!!

To bylo

(Nex, 11. 7. 2008 22:21)

napsané s takovou lehkostí, že ti odpouštím tu minulost z vězení. Moc krásné. A...jakýmsi způsobem ladné, jako lesní víla, jako pohyb vlka, jako skok laně...něco z jejich kouzla v tom je.

oi!! XD

(Amanda, 9. 7. 2008 21:26)

hej, já už tohle tky čtu asi po desátý a tky tady nemám komentář!!! co sem dělala? já dávám komentáře skoro dycky XD no to je fuk, bylo to krásný, jedna z mých nej povídek :)

Nevím jak to pochválit.....

(Yuiko, 25. 3. 2008 22:55)

Mě už nenapadá žádná chvála.Lepší povídky než jsou ty tvoje jsem snad v životě nečetla.Tak krásně zamilovaný a většina JE i určitým způsobem smutnÁ.Takže sice je to už otřepaný,ale nenapadá mě jak jinak tvé povídky víc pochválit.BYLO TO UCHVATNÝ,ÚŽASNÝ,NÁDHERNÝ,PROSTĚ PŘEKRÁSNÝÝÝ!!!!!!!!

wooooooooooooooow

(klasik, 25. 2. 2008 17:38)

úžasná povídka

Super

(Kája, 17. 1. 2008 11:34)

Fakt super povídka,fakt skvěle píšeš :-)

uz zase!

(rígfgf, 24. 11. 2007 23:34)

me stvou tyto povidky..jsou tak dlouhé a slozité!

hodnocení

(Terka, 16. 11. 2007 18:53)

Nikdy sem se s takovým námětem nesetkala... původně sem to ani nechtěla dočíst do konce, ale to prostě nešlo. Přečetla sem to jedním dechem. Krásná a originální povídka. :)

SUPER

(..................., 18. 10. 2007 11:06)

TO BYLO ÚÚÚÚÚÚÚÚÚŽASNÝ!!

wow!

(E..., 11. 10. 2007 22:03)

to bylo klášný! ty ses vážně dala na happyendy, co? xD... ale fakt nádhera, dobrý konce mam ráda

........

(jane, 7. 10. 2007 10:25)

Drsný opravdu se ti to povedlo ty píšeš opravdu skvěla těším se na další povídku

Misako se to moc líbí xD

(misako, 3. 10. 2007 19:55)

Misako se přidává ke všemu co tu bylo řečeno. Tato povídka se jí hrozně líbí a bude si jí muset přečíst ještě jednou - možná víckrát. Misako se loučí a jde číst :-*

..............

(mája, 2. 10. 2007 19:23)

Nádhera. Páni ty píšeš čím dál líp. Moc hezké. Draven asi něměl moc hezkou minolst,to ne. Už se těším na další povídku, a to moc.