Každý si jistě pamatujete na svá školní léta. Konkrétně tedy ze základní školy. Ne? Já si je pamatuji až moc jasně.

  Ono být v patnácti letech spíše bowlingová koule s necelými 160 cm a 90 kg, to je potom dětství obzvlášť těžké a také rozhodně nezapomenutelné. Ovšem ne z té dobré stránky.

 Proto jsem také značně váhal, když mi přišla pozvánka (jak mě vyšťourali je mi dodnes záhadou) na sraz ze základní školy. Koneckonců bylo to již patnáct let.

  Už sice nejsem chodící otesánek, ale ono to ve vás přeci jenom něco zanechá. A rozhodně to něco není sebedůvěra. Přesto jsem v určenou dobu byl na určeném místě. A také jsem toho později nelitoval.

  Ono totiž vypracovat se na manažera zahraniční firmy, zhubnout přes třicet kilo a vypadat skvěle, to se přeci musí někde odrazit.

  Odrazilo.  Ve chvíli, kdy jsem vešel do salonu v hospodě, kde se sraz konal, se veškerá pozornost obrátila mým směrem. No nebudeme si nic nalhávat… Mé sebevědomí okamžitě vyšplhalo do závratných výšin.

  Sedl jsem si kousek od té naší sešlosti (nebylo těžké je poznat, v podstatě se moc nezměnili), objednal si pivo a pozoroval dění kolem.

  „Roberte? Jsi to opravdu ty?“ zaslechl jsem nad sebou mužský hlas. Z nějakého důvodu jsem přesně věděl, co uvidím, až se na muže podívám. Když jsem zvedl hlavu, zjistil jsem, že se jsem se opravdu nemýlil. Nade mnou stál můj „spolužák“ Luboš. Ty černé oči bych poznal kdekoliv. A navíc na lidi jako Luboš se nedá zapomenout, i když byste moc chtěli. A já opravdu chtěl.

  „Ahoj, Luboši,“ prohodil jsem. Musel jsem uznat, že se téměř nezměnil. Alespoň na první pohled. Stále to byl mladý muž, který dbal na svůj vzhled. No dobře… Změnil se. Už to nebyl ten namachrovanej „debílek“, který se do mě pořád strefoval. Dobře, to taky není zrovna pravda, ale kdo by se chtěl hnípat v minulosti, že?

  Luboš byl z mé změny očividně v šoku. Nakonec ale překonal prvotní překvapení a sedl si ke mně. Bohužel nebyl jediný. Za chvíli vedle mě sedělo tolik lidí, že mi dělalo potíže registrovat kdo je kdo.

  Odřízlo mě to od Luboše, cože mě docela mrzelo, protože to byla dobrá příležitost zavzpomínat na staré časy. Avšak zhruba do půlnoci jsem byl v obležení mých rádoby dobrých „spolužaček“. Když jsem se konečně vymanil z jejich vlivu, zjistil jsem, že Luboš je pryč.

  Ano, přiznávám se bez mučení, že jsem cítil zklamání. Ale uvědomil jsem si, že tak to bylo vždycky. Oba jsme byli na druhé straně barikády. Přesto jsme si kupodivu v dětství rozuměli, tajně samozřejmě, protože kdyby viděli machírka školy bavit se s otesánkem asi by mu to zkazilo pověst. Přesto byl jediným člověkem, který se se mnou byl ochotný bavit. A nejen proto, aby si ze mě dělal legraci.

  Vrátil jsem se ze vzpomínek do reality, zvedl sklenici, abych dopil pivo, když mě zarazil lístek, který jsem měl pod půllitrem. Zvedl jsem ho a zjistil, že na něm je telefonní číslo a krátký vzkaz: Ozvi se, zajdeme na pivo. Luboš

  Usmál jsem se a schoval vzkaz do kapsy. Dopil jsem pivo (s dosti zlepšenou náladou), rozloučil se s ostatními (ne že by mi později nějak chyběli) a vypadl na vzduch. Venku bylo příjemně a tak jsem se rozhodl jít pěšky. Předtím jsem sice jel taxíkem, ale bydlím pár bloků od oné hospody, tak proč se neprojít.

  Domů jsem se díky tomu dostal sice až kolem jedné ráno, ale nevadilo mi to. Druhý den byl víkend, tak proč si neužít, že? Byl jsem v pokušení napsat Lubošovi. 

  Místo toho jsem si číslo uložil, dal si sprchu a pak mu poslal SMSku o tom, že s tím pivem se mnou může počítat. Mírně mě udivilo, že odpověď přišla vzápětí. Budu se těšit. L.

  Musím se přiznat, že tu noc se mi usínalo velice dobře. Mnohým z vás už určitě něco došlo, že? Ano, byl jsem do Luboše na základce zamilovaný. Nestydím se za svou orientaci. Proč taky? Měl jsem dost mužů proč tvrdit opak. A v tuhle chvíli, po patnácti letech, jsem opět zatoužil po Lubošovi. A také jsem věděl, že tentokrát mám co nabídnout.

  V sobotu, druhý den po srazu, jsem vstával pozdě. Nejsem zvyklý lenošit, ale tentokrát to mé tělo zřejmě potřebovalo. Hned jak jsem se probudil, pohled mi padl na mobil. Žádná zpráva na něm však neblikala.

  Pokrčil jsem rameny a šel si udělat „snídani“. Byl jsem rozhodnut, že Luboše přinutím, aby se ozval sám a jako první.

  Kolem páté mě však přestalo bavit zevlovat doma. Stal se ze mě totiž tvor společenský. vydal jsem se do své oblíbené restaurace, dát si něco na zub a strávit večer v příjemné společnosti. Pokud jsem doteď nevěřil na náhody tenhle večer mě přesvědčil.

  Ve své oblíbené hospůdce jsem totiž narazil…. Ano správně, byl to Luboš. Náhoda? Zřejmě. Avšak můj „spolužák“ nebyl sám. Po jeho boku seděla velice atraktivní brunetka. Dělal jsem tedy, že jsem si ho nevšiml a sedl si na vzdálenější stranu.

  Objednal jsem si oblíbené martini, pousmál se při vzpomínce na Bondovo: „Protřepat, nemíchat,“ a rozhlédl se po místnosti. Pohled mi padl, jak jinak, na Luboše. Zrovna něco povídal oné záhadné krásce. Než jsem stihl uhnout pohledem, vzhlédl a já se utopil v jeho černých očích.

  Srdce mi poskočilo až do krku, když se na mě usmál a zvedl ruku k pozdravu. Jako náměsíčník jsem jen tak mávl do vzduchu a pokusil se vymanit z jeho kouzla. Ve chvíli, kdy se obrátil zpět k brunetce jsem se volně nadechl.

  Nakonec jsem si ani nic k jídlu nedával. Jen jsem dopil martini a zvedl se k odchodu. Zrovna jsem stál venku a sahal pro mobil, že si zavolám taxi, když mě zastavil tichý hlas. „Nezajdeme na to pivo?“

  Otočil jsem se za hlasem a spatřil Luboše s lehkým úsměvem na rtech. „Nerad bych ti kazil večer,“ prohodil jsem, v mysli obraz oné brunetky.

  Luboš se zasmál a ohlédl se přes rameno. Neodolal jsem a zadíval se též tím směrem. Mohl jsem tak spatřit onu atraktivní mladou ženu ve vášnivém objetí s nějakým mladíkem. Raději jsem na to nic neřekl. Na tváři se mi však také usadil úsměv. „Tak co bude s tím pivem?“ optal jsem se.

  Ten večer jsme skončili v nejbližší putyce, odkud nás barman nakonec musel vykopnout. Mluvil jsme ovšem možném i nemožném, probírali jsme školní léta i ta následující.

  A ten večer jsem zjistil, ve chvíli, kdy mě před mým domem Luboš lehce políbil, že i on celou dobu skrýval tajemství, které nás spojilo….