Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Šrámy na duši

28. 1. 2008

  Znuděně nakopl plechovku, která mu stála v cestě. Vracel se ze školy jako vždy rovnou domů. Už ho ten život nudil, ale když máte otce vlivného obchodníka (s mafií to samozřejmě nemá nic společného), nemáte moc na výběr. Šel rychlým krokem, jak už se za ty roky naučil. Sice mu bylo divné, že pro něj dnes nikdo nepřijel jako vždy, ale moc se tím nezatěžoval. Byl rád, že může jít domů pěšky. Moc často se mu to nestává.

  Náhle zaslechl prudké brzdění a skřípot pneumatik. Instinktivně se otočí, ale to už mu kdosi na ústa přiloží kapesník s etherem a on se propadl do bezvědomí.

  Probudil se a zjistil, že sedí v luxusní limuzíně. „Dobré ráno, ovečko,“ ozvalo se náhle. Ovečko?, pomyslí si s ironickým úšklebkem. Rozhlédne se a pohled mu padne na obtloustlého chlapíka na protějším sedadle. Poznal ho. Byl to rival jeho otce v tom, kdo bude vládnout mafiánskému podsvětí. „Co chcete?“ vyprskne.

  Muž si přemýšlivě promne bradu. „Co chci? To bys přeci mohl vědět, ne? Přeci vládnout tady tomu všemu,“ zasměje se krutě, až se mladík otřese. „A ty mi posloužíš jako nástroj moci. Tvůj otec tě jistě nechce vidět na kousíčky, že?“

  Mladík se ušklíbne. „To zřejmě opravdu nechce, ale tím, že mě unesete si to spíš ještě zhoršíte.“ Chlápek se na něj mile zašklebí a jednu mu vrazí. Má pocit, že se mu snad hlava obtočila kolem své osy. Nenávistně se na něj zadívá, ale raději už mlčí.

  Asi po půl hodinové jízdě, mu zavážou oči. Jedou asi ještě další čtvrt hodiny, když kdesi zastaví. Jen podle zvuků je naprosto nemožné identifikovat, kde vlastně jsou. Kdosi ho vytáhne z auta a strká před sebou. Slyší, že se otevírají několikery dveře. Pak mu sundají pásku z očí a strčí ho do jakéhosi pokoje.

  Chvilku mu trvá než se rozkouká, ale nakonec se rychle rozhlédne kolem. Je to celkem malá místnost se dvěma lůžky. Náhle se prudce zarazí, protože v jednom rohu se choulí jakési tělo. Je mrtvý?, zachvěje se. Rychle tu představu zažene a vykročí k němu.

  V tu chvíli se mladík na zemi pohne. Všimne si, že je svázaný. Přejde k němu a klekne si. Jeho pohled se střetne s šedozeleným smutným pohledem. Co tady dělá? A proč je nahý? Natáhne ruku a chce ho rozvázat. „Ne!“ vykřikne. „Nesmíš mě rozvázat,“ vyhrkne. Překvapeně zamrká a stáhne ruku zpět. „Proč?“ zeptá se tedy.

  Žádná odpověď. Pomůže mu se posadit. „Já jsem Tobias,“ představí se mu a pokradmu si ho prohlédne. Snaží se nehledět na jeho nahotu, ale pouze na rysy tváře. Má černé vlasy, pěkně vykrojené rty a celkově působí velice hezkým dojmem.

  Po chvilce váhání se ozve jeho tichý hlas. „Dean,“ prohodí. „Proč jsi svázaný?“ ptá se zvědavě. Dean uhne očima, protože nechce mluvit o svém postavení tady. Raději se s námahou, ale jeho pomoc odmítne, postaví na nohy a přejde k posteli. Posadí se a zadívá se před sebe. Vypadá, že hledí do prázdna, ale to je jen zdání. Ve skutečnosti si prohlíží Tobiase. Je vysoký, téměř černé vlasy se mu mírně vlní na zátylku, v modrých očích se blýská cosi zvláštního. Neumí to popsat.

  Dean přemýšlí, kdy pro něj asi dneska přijdou. Nevěděl kolik je hodin, takže netušil, kdy se objeví. Tobias k němu přejde a posadí se naproti němu na druhou z postelí. „Proč jsi tady?“ optá se. Opět žádná reakce.

  Bedlivě ho pozoruje. Má v očích stíny, které se mu vůbec nelíbí. Rezignace, smutek, bolest. To vše lze vyčíst z jeho šedozeleného pohledu. Ví, že ho pozoruje, o tom nepochyboval. Jenže proč se s ním nebaví?

  Dveře se náhle otevřou a on si všimne, jak se mladík naproti němu napne. Tázavě se otočí a zahledí se na toho tlusťocha. „Deane!“ přikáže a on se poslušně zvedne a přejde k němu. Ještě než odejde otočí se na Tobiase. A jemu náhle svitne. Dojde mu jakou úlohu tady ten mladík hraje. A z nějakého, pro něj neznámého, důvodu sevře ruče v pěst.

  Přechází sem a tam a čeká až se Dean vrátí. Konečně se ty dveře zase otevřou a on je vhozen dovnitř. Nikoho nezajímá, že padl přímo na tvrdou zem obličejem. Rychle k němu přejde a všimne si červených koleček na jeho těle. Okamžitě mu dojde, co to je. Někdo si o něj típal cigarety. Z jeho zad srší krev od ran bičem. Nehýbe se. Tobias si k němu přiklekne. „Deane?“ zašeptá. Nic, žádná reakce.

  Opatrně ho zvedne a přenese na postel. V duchu tiše zuří, když si všimne obojku, který se mu objevil na krku. Předtím ho tam neměl. Rozsvítí svíčku, kterou tady mají. Je mu to sice divné, ale teď to nerozebírá. Prohlíží si jeho tělo. Ruce a nohy má poseté červenými kolečky, záda zbičovaná, na hrudníku nějaké šrámy. „Pít!“ zasípe náhle Dean a on se zběsile začne rozhlížet kolem.

  Pohled mu padne na jakousi sklenici v rohu na stole. Chňapne po ní a raději se nepídí po tom, co je jejím obsahem. Přiloží mu sklenici k ústům a nechá ho napít. Přejde ke dveřím a zabuší na ně. Kupodivu se objeví ten tlusťoch. „Dejte mi něco čím bych ho mohl ošetřit!“ přikáže a vůbec si v tu chvíli neuvědomuje, že by on sám mohl skončit stejně. Chlápek se kupodivu otočí a podá mu lavor s teplou vodou, několik hadříků a dezinfekci. Než na to stihne Tobias zareagovat, opět mu přibouchne dveře před nosem.

  Vrátí se k Deanovi a opatrně mu začne ošetřovat rány. Opalky od cigaret nejsou tak nejhorší, ani šrámy na hrudi ne. Jakmile se však dotkne zad, mladík se prohne, vykřikne a skousne si rty tak silně, až si ten spodní prokousne. Snaží se ho utišit, ale nedaří se mu to. Nakonec smotá jeden z hadříků a strčí mu ho do pusy jako roubík. Pak si na něj celou vahou lehne a pokračuje v ošetřování. Pravda, jde to hůř, ale aspoň sebou tolik nehází. Když konečně skončí zjišťuje, že je mladík v bezvědomí.

  Ještě mu ošetří ret a pak se posadí na postel. Nechá mu na rány proudit studený vzduch, aby ho to tolik nebolelo. Natáhne se a stále na něj hledí. Doufá, že otevře ty svoje oči a zadívá se na něj. Nemohl, nechtěl uvěřit tomu k čemu ho tady nutí. Jak se sem asi dostal? Kolik je mu let? Má nějakou rodinu, která by se o něj bála? Nevěděl…

  Mlčky pozoroval spícího mladíka. Bylo mu jasné, že to byl on, kdo ho ošetřil. Pochyboval, že Milesovi poskoci, by to udělali takhle pečlivě. Proč se o mě takhle stará? Měl by spíš uvažovat nad tím, jak se odsud dostane. Pokud se mu to ne podaří dostatečně brzy, mohl by skončit jako on.

  Otřese se, když si vzpomene jako co tady slouží. Jako nástroj, hračka bez citu. Nikoho nezajímá jeho bolest, strach, samota. Pevně stiskne oči, aby slzy, které se mu do nich derou, nevytryskly ven.

  Náhle ucítí lehký dotek na tváři a prudce sebou trhne. Vzápětí vykřikne, protože ho zabolí rány na zádech. „Šššš,“ zaslechne tichý a konejšivý hlas. Cítí jak mu jemně stírá slzy a díky tomu se mu ještě více derou do očí. Něha… Už skoro ani neví, co to vlastně je. Prudce se od něj odtáhne a otevře oči. „Prosím,“ zašeptá. „Nech mě být.“

  Tobias se na něj zadívá, ale nic neřekne.  Jen se na něj mile usměje a zase si lehne. Dean se stočí do klubíčka a přitáhne si nohy k sobě. Tobias si uvědomí, že nemá přikrývku, ale nepřehodí přes něj tu svojí. Nějak vytušil, že je to zakázané. Vyčkal tedy až usne a teprve potom ho přikryl. Mladík se pod slabou pokrývku ihned zavrtal.

  Celou noc hleděl do stropu a přemýšlel. Snažil se rozebrat tu tíhu, kterou cítil na hrudi, když spatřil jeho slzy. Jenže nějaký zvláštní odůvodnění nenašel. Prostě to zřejmě bylo proto, co viděl. Pro jeho šrámy. Ne ty na těle, ale na duši.

  Neví jak vycítil, že už je ráno, ale sotva z Deana stáhl přikrývku a přehodil ji přes sebe, otevřely se dveře. V nich stál nějaký neznámý chlápek a nesl dva podnosy jídla. Položil je na zem a zase zmizel. Tobias se pomalu zvedl a přešel k nim. Opatrně jeden zvedl a donesl hok posteli. Klekl si vedle Deana a jemně ho pohladil po tváři. „Snídaně,“ zašeptá.

  Mladík se zavrtí a vzápětí otevře oči. Topí se v jeho modrém pohledu. „Promiň mi ten včerejšek,“ zašeptá Tobias. Dean jen kývne a zadívá se na podnos. Mladík se na něj zazubí a zvedne pokličku. Pak si uvědomí, že je svázaný a začne ho krmit. Občas ucítí letmý dotek jeho rtů na svém prstu a projede jím vlna slasti.

  Jejich oči se střetnou, ale zase je rychle odvrátí, takže nestačí přeskočit jiskra. To napětí však cítí oba. „Proč tě sem unesli?“ optá se náhle Dean a Tobias překvapeně zamrká. „Hm…,“ zamyslí se nahlas. „Můj otec je celkem vlivný člověk. Zřejmě chtějí výkupné,“ prohodí neurčitě. O tom že je spojen s mafií raději pomlčí.

  Jen kývne. „Posaď se!“ přikáže mu náhle Tobias. Překvapeně zamrká, ale poslechne ho. Otočí si ho zády k sobě a pečlivě si začne prohlížet rány. „Vypadá to lépe než včera,“ zašeptá a opatrně ho pohladí. Dean sebou při tom lehkém doteku trhne. „Nedělej to,“ pronese šeptem a on okamžitě stáhne ruku.

  Nechci cítit něhu, pomyslí si mladík na posteli. Nedokázal bych pak… raději se v myšlenkách nedostane dál. Tobias pochopil. „Jak dlouho tady jsi?“ zeptá se ho. V odpověď pokrčí rameny. „Nevím,“ odpoví popravdě. Chce něco říct, ale dveře se opět otevřou. Všimne si, jak se Dean napjal a nejraději by tomu tlusťochovi řekl, že ho nikam nepustí.

  Mladík se však poslušně zvedne a přejde ke dveřím. Chlápek ho poplácá po zádech a Tobias spatří, jak se na jeho tváři mihla bolest. Zatne pěsti, ale neřekne vůbec nic. Nic. Jen znovu netrpělivě přechází po místnosti, kterou za tu chvíli zná téměř z paměti.

 

  Zaslechne jakýsi šramot. Pak ho oslepí světlo, ale ještě stihne chytit do náruče Deana, který je opět vhozen dovnitř. Chce ho vzít do náruče a přenést k posteli, když zaslechne jeho sykot. „Můžu jít sám.“ Pustí ho tedy a sleduje, jak se potácí k posteli.

  Vypadá to, že dnes ho tolik nezřídili. Pozoroval jak, si lehl na pryčnu a zadíval se do stropu. Tiše k němu přešel a zahleděl se na něj. Oba mlčeli, jen se na sebe dívali. Vpíjeli se do sebe očima. Pak si k němu Tobias sedl a natáhl ruku. Pohladil ho po tváři a Dean sebou trhl. „Nedělej to,“ zašeptá jako již jednou, ale jeho oči prosí, aby pokračoval. A on je s radostí poslechne. Jemně mu ukazováčkem přejíždí po obličeji, objíždí kontury jeho tváře. V pohledu mu zahlédne strach. Chápe čeho se bojí. Má strach z něhy. Ale zároveň po ní zoufale touží.

  Dotýká se ho lehce jen jako pírkem. Dean zavře oči a jen si vychutnává ty lehoučké doteky. Je to taková změna oproti… NE! Teď na to nemysli, jen vnímej, pokus se zapomenout. Náhle přestane a on prudce otevře oči. Jejich pohledy splynou. „Musíme se ti podívat na záda,“ pronese mírně v rozpacích Tobias. Je poněkud zmatený ze svých vlastních pocitů.

  Dean pochopí a posadí se. Cítí, jak mu na rány přikládá obklad a občas zasykne. „Promiň,“ zamumlá. „To nic. Není to tvoje vina.“ To Oni, dodá už v duchu. Klienti pana Milese, slizouna jednoho, pomyslí si. A největší měrou k tomu přispívá sám pan Miles. „Odpočiň si,“ zaslechne Tobiasův tichý hlas.

  Kývne a chce si lehnout, když na svázaných rukách náhle ucítí jeho dlaň. „Proč tě nerozvážou?“ šeptá. Pokrčí rameny a lehne si. „To je jedno,“ vydechne. „Ne to není!“ vykřikne a sám je zaražen svou prudkostí. Dean se maličko pousměje a zavře oči. „Dobrou noc, Tobiasi,“ zašeptá. „Dobrou, Deane,“ odpoví ten.

  Opět sleduje jak se schoulí do klubíčka, jak se snaží zahřát. Už dávno se naučil nevnímat jeho nahotu. Rád by mu dal alespoň svou mikinu, ale nějak tušil, že by to nepřijal. Přesto se rozhodl, že to zítra zkusí. Znovu vyčkal až uslyší jeho pravidelný dech, a pak přes něj přehodil přikrývku.

 

  Ani nevěděl kolik uběhlo času, když se dveře jako vždy zase otevřely. Tentokrát to bylo v noci, protože mladík vedle něj spal. Čekal, že jdou opět pro Deana, ale bylo mu to divné, protože dnes už pro něj jednou byli. Tentokrát to však byl on, koho si tlusťoch zavolal. Téměř ironicky se ušklíbl, když zaslechl své jméno z jeho úst. Copak? Chtějí ze mě udělat to co z Deana?

  Raději nic neřekl a poslušně ho následoval ven. Ještě se ohlédl přes rameno, ale viděl jen spícího mladíka. Pohladil ho očima.

  Dorazili do jakési velké místnosti. Zůstal stát přímo uprostřed a čekal co si na něj ten tlouštík vymyslí. „Už je to týden,“ začal dramaticky. Opravdu uběhlo tak málo času?, pomyslí si. „co jsme volali tvému otci. Zřejmě nám nevěří, protože nám odmítá dát peníze. Pošleme mu proto dopis, že pokud nedoručí peníze do určitého termínu, každý den navíc ti uřízneme jeden prst.“

  Tobias se v duchu otřese. Tak to mě čeká pěkný osud. Proč jim však otec nepošle peníze? Že by mu na mě nezáleželo zas tak moc jak hlásá? Nebo jen na něco vyčkává? Ale na co? „Takže doufám, že souhlasíš.“

  Podívá se tomu tlusťochovi přímo do očí a ušklíbne se. „Mám snad nějakou jinou možnost? Kdyby záleželo na mě byly by to tvoje prsty, co by se posílaly mému otci.“ Po téhle větě mu na tváři přistane facka, až se mu téměř otočí hlava kolem vlastní osy. Protáhne si čelist, ale dál na něj posměšně hledí. Pak si náhle uvědomí, že by to mohl odnést Dean. Pokorně sklopí hlavu a raději už mlčí.

  Slyší jak si ten chlápek spokojeně promnul ruce. „Tak a teď se můžeš vrátit,“ pronese a kývne na poskoka, od kterého Tobiasovi přilítla ta facka. Ten ho popadne za rameno a vleče zpět do „pokoje“.

 

  Dean se trhnutím probudil. Rozhlédl se kolem a uvědomil si, že Tobias tam není. „Tobiasi?“ zašeptal přeci jen, aby se ujistil. Doufal, že se mu to jenom zdá. Ale odpovědí mu byla ozvěna jeho vlastního hlasu. Náhle se ho zmocní panika. Co s ním udělali? Kde je?

  Uvažuj. Třeba za něj prostě otec zaplatil výkupné a oni ho pustili. Proč se cítím tak prázdný?, ptá se sám sebe. Celý se schoulí a přejde do rohu místnosti. Sedne si na podlahu a kolena si pokusí přitáhnout k sobě. Moc to nejde s rukama svázanýma za zády, ale přesto…

  Dveře se otevřou, ale on ani nezvedne hlavu. Zřejmě si ho jdou zase vyzvednout. Vždyť je to jedno. Jenže se neozve obvyklé „Deane!“, ale dveře se zase zavřou. Přesto se stále choulí v rohu a vzpomíná na něj.

  Tobias zamrká, když ho nespatří v posteli. Rozhlédne se a uvidí, že je opět v tom rohu, kde ho našel poprvé. Co se stalo? Rychle k němu přeběhne a klekne si před něj. Vidí, že se celý chvěje. „Deane?“ zašeptá.

  Mladík vzhlédne a zamrká, jako by tomu nemohl uvěřit. „Myslel jsem, že jsi odešel, že tě pustili,“ vydechne. Tobias se na něj usměje. „Bez tebe bych neodešel,“ pronese tiše. Dean na něj jen tiše hledí. Přehodí přes něj svojí mikinu a vezme ho do náruče. Opatrně ho přenese na postel a usadí se k němu.

  Opře se o zeď, přitáhne si ho k sobě a přitiskne si ho na hruď. Objímá ho kolem pasu a jen tak si zaboří bradu do jeho vlasů. Dean náhle pocítí touhu ho také obejmout, ale svázané ruce mu v tom zabraňují. Tak se do něj jen vpíjí pohledem a snaží si alespoň představit, jaké by to bylo obejmout ho.

  Tobias jako by to vytušil. Sklouzne rukou k jeho zádům a rozváže ho. Dean sebou trhne. „Tohle jsi…,“ nedořekne, protože druhý mladík už nedokáže ovládat své pocity a políbí ho. Je to něžný polibek. Ani Dean se už nedokáže ovládat, vztáhne ruce a prudce ho obejme a zoufale se k němu přitiskne.

  Usměje se mu do rtů a odtáhne ho od sebe. Políbí ho na čelo a znovu se usměje. Pak ho jen drží v náručí a vychutnává si jeho blízkost. Cítí jak se chvěje a ví, jaký cit to ovládá jeho tělo. Je to strach. Ten, který u něj už jednou viděl. Hladí ho po zádech a usmívá se mu do vlasů. Dean sklouzne rukou k jeho hrudi a přejede po ní dlaní. Sune jí níž a níž, až se přes látku kalhot dotkne jeho penisu.

  Tobias zasykne. „Co to děláš?“ šeptne. „Přeci to co oba chceme?“ odvětí. Prudce ho od sebe odtáhne a zadívá se mu do očí. „Myslíš, že to dělám, protože tě chci do postele. Copak mě tak málo znáš?“

  Mladík sebou trhne. „Neznám tě skoro vůbec, pamatuješ?“ Tahle věta se mu zařízne přímo do srdce, ale uvědomuje si, že má pravdu. Je to vzájemné. On taky neví. Neví proč je tady, jakou úlohu tady hraje… Ale začínalo mu na něm záležet. Až moc záležet. I on měl strach. Z toho co se stane, až se odtud dostane. Z toho co bude s Deanem. „Na co myslíš?“ optá se náhle mladík v jeho náruči.

  Stočí na něj pohled. „Přemýšlím o tobě,“ přizná nakonec popravdě. Nadzvedne udiveně obočí. „O mě? Na mě není nad čím přemýšlet,“ prohodí. „To by ses divil, Deane. Je toho tolik.“ Pohladí ho po tváři. „Například co se stalo s tvojí rodinou? Proč tě nikdo nehledá? Proč jsi tady zavřený? Co jsi nucen dělat? Vidíš? Otázek je opravdu hodně.“

  Dean se mu vykroutí z náručí a sedne si na okraj postele. Chce se pro něj natáhnout a omluvit se, ale zastaví ho jeho tichý hlas. „Rodiče mi nedávnou zemřeli. Nevím, jak je to dlouho, nevím jak dlouho jsem tady. Byl to normální den jako vždycky. Maminka vařila snídani a táta si četl ranní noviny. Já se s nimi trochu pohádal, protože zjistili, že chodím za školu. Nelíbilo se jim, že se scházím s jednou prazvláštní partičkou. Jenže já měl poprvé v životě pocit, že někam patřím. Ukázalo se, že to byla chyba. Táta mi ten den řekl, že jestli dnes půjdu za školu nemám se vracet. Odvětil jsem mu na to, že je mi to naprosto ukradený,“ odmlčí se. Tobias téměř nedýchá, protože chce, aby ve své zpovědi pokračoval. „Samozřejmě, že jsem do školy nešel. Za každou cenu jsem chtěl vypadat jako drsnej rebel. Kluci na našem obvyklém místě nebyli. Nešel jsem je hledat. Bylo mi to jedno. Jenže později mi došlo, že jsem je hledat jít měl. Víš, zatáhli mě do prazvláštních machinací. Nevadilo mi to. Do chvíle, kdy jsem zjistil, že se paktují s mafií. Rozhodl jsem se z toho vycouvat. Když jsem jim to naznačil, vyhrožovali, že to odnese moje rodina. Vysmál jsem se jim, protože samozřejmě nevěděli, kde bydlím. Neuvědomil jsem si, že by si to mohli jednoduše zjistit. Čekal jsem až se vrátí, ale ten den nepřišli. Večer jsem se tedy vydal domů, ačkoliv mi otec řekl, že se vracet nemám. To co jsem uviděl navždy změnilo celý můj život,“ hlas se mu zlomí.

  Tobias už nevydrží hledět na jeho svěšená ramena, bolestí stažený obličej a smutné oči. Sedne si vedle něj a obejme ho kolem ramen. Uchopí jeho ruku do své dlaně a jemným stisknutím ho vyzve, aby pokračoval. „Před naším barákem stáli policajti a hasiči. Sousedi kolem lámali rukama se slovy ‚Jaké neštěstí, chudák chlapec‘. Zprvu jsem nevěděl, co se děje, ale když jsem přišel blíž pochopil jsem velice rychle. Náš dům byl na prach a podle soucitných pohledů mi došlo, že rodiče zřejmě zůstali uvnitř. Stál jsem tam jako zkoprnělý a jediné na co jsem byl schopen myslet bylo to, že jsem s nimi nestihl rozloučit. Že odešli, aniž bych se jim omluvil a řekl  jim jak moc je mám rád. Pak jsem si uvědomil, že moje mladší sestra je na táboře a dnes se má vracet. Rychle jsem se tedy pro ní vydal na letiště. Jenže kousek od našeho domu jsem se zastavil. V příkopu leželo nějaké tělo. Zmocnila se mě hrozná předtucha a já…“

  Zhluboka se nadechne a snaží se zahnat slzy, které se mu hrnou do očí. Ještě nikdy o tom s nikým nemluvil. A Tobias nebyl první, kterého k němu zavřeli. Jenže nikdo se ke mně nechoval tak hezky. Podívá se mu do očí a něco se v něm zlomí. „Byla to Carol, kdo tam ležel s kulkou ve svém malém tělíčku. Bylo jí teprve osm, Tobiasi. Teprve osm a ani ona neunikla krutosti mafie. Nedokázal jsem zachránit vlastní rodinu a oni zemřeli jen z mojí vlastní hlouposti,“ zašeptá a slzy se mu začnou kutálet po tvářích. Tobias si ho přitiskne k sobě a kolébá ho v náruči.

  Hrdlo má stažené a nedokáže cokoliv říct. Snaží se ho utěšit tedy alespoň tím, že ho objímá. Cítí jak se k němu zoufale přitiskne. Dean mu zaboří obličej do ramene a tiše vzlyká. Po několika minutách opět zaslechne jeho tlumený hlas. „Byl jsem naprosto nepříčetný. Nikdo mě nemohl zastavit. Vtrhl jsem do tohohle domu a chtěl je zabít vlastníma rukama. Jenže bylo jich moc. Za chvíli mě zbyli do bezvědomí a já se probudil tady. S pouty na rukou a nahý. Zlá předtucha se mi brzy potvrdila a já skončil jako hračka pana Milese,“ vyplivne jedovatě to jméno.

  Druhý mladík cítí jak v něm proudí hněv a sevře čelisti. Tohle mu neodpustí. „Dostanu tě odtud,“ slyší svůj hlas. Dean zvedne hlavu a pousměje se na něj. „Neslibuj něco, co nemůžeš splnit, Tobiasi,“ šeptne. Maličko se posune a políbí ho na rty. Tobias se snaží odolat, ale nakonec to nedokáže, uchopí jeho obličej do dlaní a polibek opětuje. „Chtěl bych se s tebou milovat,“ vydechne Dean.

  Odtáhne se od něj a zadívá se do jeho šedozelených očí. „Já…,“ vykoktá, protože neví, co na to říct. Že to chce taky, ale má strach? Že mu nechce ublížit? Že chce, aby to bylo jinde? „Nemůžu, Deane, odpusť.“ Sleduje jak mu posmutní pohled a okamžitě svých slov lituje. „Dobře tedy,“ vydechne nakonec. „Ne!“ trhne prudce hlavou Dean. „Nechci, aby to bylo z donucení. Chci, abys to chtěl taky, abys…,“ nedomluví, protože ho Tobias umlčí. Jak jinak než nejspolehlivějším prostředkem. Polibkem.

  Jemně mu přejíždí jazykem přes rty a lehce ho nutí je otevřít. Když se tak stane vtrhne dovnitř jako uragán a střetne se s tím jeho. Líbají se hladově, jako by to mělo skončit dříve než to začalo. „Ale já chci, Deane,“ zašeptá mezi polibky. Položí ho na postel a dál ho líbá. Rty se začne posouvat na krk, jazykem obkrouží bradavku. „Chci ti dát něhu, která ti tolik chybí,“ šeptá a stiskne zuby vzrušením naběhlé poupě.

  Dean zasténá a zaboří mu ruce do vlasů. Pro Tobiase to je jako rajská hudba. Drobnými polibky posévá jeho tělo, jazykem objede špičku jeho vzrušení. Další sten. Vezme ho celého do úst a mladík se proti němu vypne. Hladí ho po těle a dál laská na nejcitlivějším místě na jeho těle. Saje, líže, hraje si s ním. „Tobiasi,“ vydechne a cítí, že se blíží jeho vyvrcholení. Snaží se ho od sebe odstrčit, ale on se jen usměje a ještě pevněji kolem něj semkne rty.

  Vykřikne a cítí, jak mu z těla proudí žhavé semeno. Cítí, jak mladík vše pochytá ústy. Pak se k němu zvedne a políbí ho na rty. Dean si myslí, že bude pokračovat, ale on ho jen vezme do náruče a do vlasů mu vtiskne polibek. „Tobiasi?“ zašeptá zmateně. „Jen spi. Takhle mi to stačí,“ ujistí ho a usměje se. Ještě jeden letmý dotek rtů, a pak už ho jen kolébá v náruči. A Dean si uvědomí, že je to příjemné. Moc příjemné. Tak dlouho ho už nikdo jen tak nedržel. Byl rád, že mu řekl svůj příběh. Jako by z něj spadla obrovská tíha. Za chvíli ho blízkost jeho těla ukolébá k spánku.

  Hleděl na ten uzlík ve své náruči. Přemýšlel jestli je starší nebo mladší než on. On osobně si myslel, že je mladší, ale kdo ví. Pohladil ho po tváři a usmál se, když se k němu přitulil blíž. Muselo pro něj být příjemné opět cítit něčí blízkost. Chtěl mu zase dát něhu, jak mu řekl. Chtěl vidět na jeho rtech úsměv a ne jen to pousmání, kterému zřejmě říká úsměv.

  Vydrží ho pozorovat dlouho, protože se mu nechce spát. Neuvědomuje si kolik času uběhlo. Prostě jen ležel a sledoval jeho klidný obličej. Ve spánku z něj opadlo to napětí, takže vypadal ještě mladší než byl. Zítra se ho na to zeptám, pomyslí si. Jemně ho hladí po zádech a poslouchá jeho lehké nádechy a výdechy.

  O několik hodin později sleduje, jak se trhnutím prudce probudil. „Pouta…,“ vyhrkne vyděšeně. Konejšivě ho políbí na rty. „Klid. Neboj, svážu tě včas,“ upokojí ho. Jen tak lehce přejíždí jazykem po jeho spodním rtu, protože se mu to prostě líbí. Dean zasténá a sám se ujme vedení. Vklouzne mu skrz zuby až do jeho sladké jeskyně. Tobias mu zaboří ruce do vlasů a hladově se k němu přisaje. Oba cítí, jak v nich narůstá touha.

  Jejich jazyky tančí ten starodávný tanec vášně a lásky. „Vím, že bych ti to asi neměl říkat, abys nezpychl,“ šeptne Dean mezi polibky, „ale líbáš naprosto dokonale.“ Druhý mladík se zasměje. „I ty nejsi tak špatný,“ vydechne a znovu se zmocní jeho rtů. Pomalu přesouvá svou pozornost na jeho hrdlo a jazykem kreslí cestičku až na hrudník. „Chci tě,“ prohodí a vzhlédne k němu. V očích Deana svítí stejná touha, kterou cítí i on. Usměje se a opět se k němu skloní.

  Ústy se vrátí zpět k jeho obličeji, přes tvář až k uchu. „Přísahám, že budu jemný,“ zašeptá a Dean se zachvěje. „Já ti to věřím,“ zašeptá a obejme ho kolem zad. Přitiskne se k němu a Tobias se obává, že už to nevydrží. Druhý mladík si to zřejmě uvědomí, protože rukou zabloudí k jeho hrudi a pak níž, až mu rozepne kalhoty. Vysvobodí ho z jejich těsného sevření a on cítí jak se mu rozlil do dlaní.

  Zasténá, když mu ukazovákem přejede špičku údu. „Deane,“ vydechne a opět se k němu přisaje. Cítí jak mu vyhrnuje triko a vzápětí ten kus přebytečného oblečení leží na zemi. „Teď jsem na řadě já,“ usměje se lišácky a jemu se téměř zastaví srdce. Drobnými polibky mu začne posévat hrudník, jazykem obkrouží bradavku, aby ji vzápětí vsál celou do úst. Tobias zakloní hlavu a zasténá. Cítí, jak ho Dean rukou laská na jeho penisu a má pocit, že se zblázní. Nyní přesune pozornost na druhou bradavku a věnuje stejně péče jako té první. Pomalu se posouvá níž a níž až se provokativně zastaví na podbřišku.

  Tobias se maličko prohne a vyčkává. Trochu do něj strčí a on cítí, jak zády padá na postel. Dean se mu pohodlně uvelebí mezi stehny a pak se k němu skloní. První dotek jazyka a on téměř vybuchne. Pomalu ho laská, rozkošnicky ho ochutnává, rukou ho hladí jako nejjemnější hedvábí. Pak ho vezme do úst a jemu se před očima roztančí hvězdičky. Líbá ho naprosto zkušeně, aby mu přinesl ještě více rozkoše. Je celý v jeho ústech, vzápětí ucítí jen lehké kmitnutí jazyka na špičce.

  „Deane!“ zachraptí a cítí jak se usmál. Přejíždí jen jeho špičku a rukou si pohrává s varlaty. Cítí, že už to nevydrží a ponoří mu ruce do vlasů. Přitáhne si ho k sobě a políbí ho na rty. Otočí ho na záda a tentokrát je to on, kdo se mu uvelebí mezi nohama. Rukou přejede od hrudníku až k jeho penisu. Sjede ještě níž a opatrně do něj vnikne prstem. Zasténá. „Neublížím ti,“ zašeptá a další prst se ocitne uvnitř něj. Další sten. „Já…,“ koktne náhle Tobias, když se k němu začne přibližovat penisem. „Bojím se, že nesplním svůj slib a přece jen to bude trochu bolet,“ vydechne a začne do něj pronikat.

  Dean opět zasténá a tentokrát je to mírnou bolestí. Tobias okamžitě přestane a vyčkává. Ještě ani není celý uvnitř. „Myslím, že by bylo dobré přestat, nechci, aby tě to bolelo,“ šeptá a posévá jeho obličej polibky. „Moc myslíš,“ prohodí, políbí ho na rty a současně ho obejme nohama a donutí ho tak, aby do něj vniknul. Jakmile se kolem něj sevře, opadnou z něj veškeré zábrany a on přirazí. Nejprve jemně, opatrně, ale pak prudce a své tempo stále zrychluje.

  Cítí, jak mu zarývá nehty do zad, ale nevadí mu to. Líbá ho na rty a pohrává si s jeho penisem. Dean mu zasténá do úst a vyrazí proti němu boky. Jejich pohyby se sladí do jednoho a Tobias naposledy přirazí. Pak už jen cítí nekonečné uvolnění jeho touhy i své vlastní. Unaveně se na něj svalí a jemně mu ožužlává ucho.

  Svalí se z něj a vezme ho do náruče. Pak se zvedne a najde kus hadru z toho, jak ho naposledy ošetřoval. Rychle pro něj dojde a oba je otře. Pak se s nechutí zadívá na provaz, který leží na zemi. Nakonec ho zvedne a Dean se k němu otočí zády. Začne mu svazovat ruce, když v tom se prudce otevřou dveře.

  Stojí v nich Milesova nejoddanější gorila. Oba mladíci vyskočí. Přejde k nim. „Tys ho rozvázal,“ zavrčí a jednu Tobiasovi vrazí. Ten maličko zavrávorá, ale na nohou se udrží, ačkoliv mu před očima jakýsi podivný maratón běhají snad všichni svatí. Opět napřáhne ruku, ale to už před mladíka skočí Dean. „Nechte ho. On za to nemůže!“ vykřikne. Chlap ho popadne za ruku a táhne ho pryč.

  Tobias se k němu vrhne, ale gorila ho taky drapne za ruku a vleče společně s Deanem. Dotáhne je až před jakýsi pokoj, kde otevře dveře a vstoupí dovnitř. První čeho si oba všimnou je Miles, který sedí v koženém křesle a nechutně v něm rozpíná své tlusté tělo. Stačí mu jediný pohled na ty dva a okamžitě mu dojde, co se stalo. „Ale, ale,“ zamlaská a odpudivě se usměje. „Tady někdo zlobil. A co přijde po tom, když někdo zlobí? No přeci trest.“

  Kývne na toho chlápka a ten pevně sváže Deanovy ruce. Sykne, ale neodváží se promluvit. „Proč to děláte?“ optá se Tobias, kterému mluvení s tímhle odporným slizounem, nedělá problémy. „Proč? To je velice dobrá otázka. Je na ní spousta odpovědí. Ale teď to udělám proto, aby sis uvědomil, že nejsi jediný na tomhle světě. Pojď sem, Deane!“ přikáže a zakývá prstem. Mladík chvilku váhá. „Deane! Pojď sem!“ zopakuje. Dean se podívá na Tobiase a vykročí. „Na kolena!“ přikáže tlusťoch. Poslušně klesne na zem. „No tak! Víš přeci co dělat, ne?“

  Deanovi se zvedá žaludek, ale ví, že to musí udělat. Jeho touha po něze a lásce teď ohrozila Tobiase a to on nikdy nedovolí. Začne se k němu sklánět. „Deane!“ vykřikne Tobias. Otočí k němu hlavu a smutně se na něj usměje. Pak zavrtí hlavou a odvrátí se od něj. Pak se skloní a vezme do úst Milesův penis. Musí se hodně ovládat, aby se neotřásl.

  Chlápek mu zaboří ruce do vlasů. „To je ono. Takhle to umíš jenom ty,“ vzdychá a Tobias má pocit, že se po něm vrhne a vlastníma rukama ho zaškrtí gorila negorila. „Nepřestávej.“ Koutkem oka mrkne na druhého mladíka, který se dusí ve vlastní šťávě. Provokativně se usměje a kývne na svého bodyguarda. Ten obejde Tobiase a uchopí Deana za boky. Ten se tak nedobrovolně dostane na kolena a prohne se proti němu. Tvrdě do něj vnikne a on vykřikne bolestí. Tobias se k němu chce vrhnout, ale zachytí ho čísi ruce. Ohlédne se a spatří další dva chlápky, kteří se tím evidentně baví.

  „Pusťte mě!“ zasyčí. Muži jen zavrtí hlavou a pobaveně se zakření. Má pocit, že mu s každým bolestným výkřikem Deane někdo vráží kudlu do srdce. Chlapík se nezajímá o to, zda ho to bolí, zajímá ho jen vlastní uspokojení. Tvrdě do něj naráží, zarývá do něj nehty. Popadne ho za vlasy a provokativně ho otočí k Tobiasovi, aby mohl vidět jeho bolestný výraz. On pláče!, pomyslí si bolestně a opět se pokusí vytrhnout těm dvěma. Bez úspěchu.

  Miles náhle kývne na svou gorilu a chlápek ustoupí. Tlusťoch chytne Deana za ramena a přitáhne si ho k sobě. Prudce si ho posadí na klín a mladík opět vykřikne. Tobias bezmocně hledí, jak ho štípe do bradavek a jeho bolestně stažený obličej. „Ne,“ vydechne Dean, ale nikdo ho nevnímá. Jen Tobias. S hrůzou pozoruje, jak si Miles zapaluje doutník. Sleduje, jak chytá mladíka za boky a nutí ho vstát.

  Ten se raději ani neohlíží a utápí se v modrých očích svého přítele. Náhle ucítí ostrou bolest a vzápětí cosi horkého. Klesnou pod ním kolena a už ani nemá sílu vykřiknout. Došlo mu, co udělal. Típnul si doutník. Uvnitř něj. Zaslechne šlehnutí biče a vzápětí se mu kůže zařízne do zad. „Neeee!“ vykřikne Tobias, ale není mu to nic platné. Miles vytáhne Deana na všechny čtyři a prudce do něj vnikne. Mladík už ani nehlesne. Stoupne si před něj ten bodyguard a rozepnul si kalhoty. Pochopil a vzal ho do úst. V chlapíkově ruce se nějakým způsobem objevila svíčka.

  „PŘESTAŇTE!“ zařve Tobias, když na Deanovu kůži dopadne první kapka vosku. Miles se jen uchechtne a chytím mladíka za vlasy. Ten je tak nucen se proti němu prohnout a odhalit tak zranitelné místo chlápkovi před sebou. Ten natáhne ruku a nechá vosk kapat na mladíkův penis. Ten už to nevydrží a omdlí. Nemůže proto vidět, jak se Tobias vytrhne svým dvěma „strážcům“ a vrhne se na Milese. Ani to jak se mu důtky zaříznou do tváře a následně je zkopán. Odpusť mi, Deane, odpusť mi, že jsem to dovolil, pomyslí si než upadne do bezvědomí.

  Probudí ho chladivý obklad na tváři. Otevře oči a střetne se se šedozeleným pohledem. Prudce se posadí a vzápětí sykne. Pak si ho však opatrně přitáhne do náruče. „Odpusť mi to, Deane,“ šeptá mu do vlasů. „Je to moje vina, to já…,“ hlas se mu zlomí. Cítí jak se chvěje a jemně ho pohladí po zádech. Trhne sebou a on si uvědomí, že musí mít na zádech mokvající rány od biče a nejen od něj. Opatrně se postaví a aniž by dbal na vlastní bolest přešel i s ním v náručí k posteli.

  Tam ho opatrně položil a sedl se k němu. Prohlíží si jeho záda a tělem mu projíždí jedna vlna vzteku za druhou. „Zabiju ho!“ zasyčí náhle a myslí to naprosto vážně. Natáhne se pro vodu a kusy hadrů. Opatrně mu je přiloží na rány. Dean k němu otočí hlavu a jejich oči se střetnou. Pak opatrně natáhne ruku a přejede mu prstem přes jizvu. „Budeš mít jizvu,“ zašeptá. Pokrčí rameny. „Přestanu se ti pak líbit?“ optá se.

  Zavrtí hlavou a raději se odvrátí. To si však Tobias nedá líbit, obejde postel a zadívá se na něj. „Co se děje? Myslíš si, že když jsem viděl, co jsi nucen tady dělat a jak s tebou zacházejí, že pro mě budeš něco míň? Že tě budu nenávidět?“ ptá se. Mladík váhavě kývne. „Copak mě vůbec neznáš, hlupáčku?“ šeptne. „Nikdy bych tě nedokázal nenávidět. Nenávidím, to nebudu zapírat, ale nejsi to ty. S každičkým nádechem nenávidím víc a víc to co se tady děje. To do čeho jsem se narodil. Nechtěl jsem ti to říkat, Deane, ale můj otec je taky mafián. Klidně mě  zavrhni, ale já ti přísahám, že není takový jako Miles. Nikdy by tohle neudělal. Snaží se spíš s lidmi vycházet po dobrém, ale někdy to nejde. Obzvlášť ve chvíli, kdy se objeví pohůnci toho tlusťocha,“ odmlčí se.

  Povzdechne si. „A navíc to vypadá, že pro něj nejsem zas až tak důležitý. Je mu očividně jedno, že pokud nedoručí peníze, tak mi za každý den navíc useknou prst.“ Dean zalapá po dechu a on se na něj konečně zadívá. Pohladí ho po tváři. „Víš, nikdy by mě nenapadlo, že mi to, že jsem z mafiánský rodiny přinese něco dobrého. Vždycky jsem si připadal jako v kleci. Teď, ale vidím, že z toho něco hezkého přeci jen je. Ty. Nebýt toho, že Miles a můj otec mezi sebou bojují, nikdy bych tě nepoznal. Ale nebýt Milese, nikdy bys nebyl tady!“ zatne pěsti. Ucítí na jedné z nich jeho dlaň.

  Prudce zvedne hlavu, protože mu připadá nějaká horká. A má pravdu. Deanovy úplně žhnou oči, ale přesto se na něj mírně usmívá. Musí mít horečku z těch ran na zádech. Rychle mu přiloží na čelo ledový obklad. Skloní se a lehce mu přejede rty přes ty jeho. „On pro tebe přijde, Tobiasi,“ vydechne. „Kdyby ne, byl by hloupý a já věřím tomu, že není.“

  Lehne si vedle něj a jejich hlavy se ocitnou velice blízko sebe. „Pokud se tak stane, přísahám, že tě tady nenechám, Deane. Dostanu tě odtud!“ prohlásí zapáleně. Mladík jen maličko natáhne krk a políbí ho. „To by bylo moc hezké,“ vydechne a usne. Skoro celou noc se mu pokoušel srazit horečku. Jenže bez léků to jde dost těžce. Skoro půlku noci problouznil a většinu času volal jeho jméno. Zřejmě se bál, že ho opustí. „Jsem tady, Deane, jsem tu s tebou,“ šeptal mu a tiskl ho v náruči. „Neopustím tě.“

  Teprve nad ránem se trochu uklidnil. Stále ho držel v náruči a nakonec usnul také.

 

  To světlo je hnusné, pomyslí si nesmyslně. Pak prudce otevře oči. „Tak pojď!“ popadne ho za ruku a vytáhne z postele. Rychle se podívá jestli je Dean vedle něj. Klidně spí a on si oddechne. Pak však sleduje, jak i jeho vytahují z postele. „Nechte ho odpočinout!“ zakřičí na něj. „Šéf ho tam chce!“ odsekne ten a oba vyvleče z pokoje.

  Tentokrát se však neocitnou v tom samém pokoji jako předtím. Teď jsou tu jen holé zdi a stůl uprostřed, na kterém je popruh kůže a vedle ní leží obrovský nůž. Tobiasovi zatrne. Takže otec přeci jen nezaplatil. Ne! Nechci, aby to viděl Dean. Jeho oči jsou ještě stále zakalené horečkou a vypadá trochu dezorientovaně. „Prosím. Pošlete ho pryč,“ zašeptá směrem k Milesovi, který si zálibně otírá nůž o rukáv. „Ale proč bych to dělal?“ zasměje se.

  Kývne na chlápky co stojí u dveří a ti popadnou Tobiase za ruce. Odvlečou ho ke stolu a připoutají mu ruku. Pootočí hlavu k Deanovi, který na něj zmateně hledí. Tlusťoch zvedne ruku s nožem a Deanovi to najednou dojde. „Ne!“ vykřikne. „Prosím, nedělejte to. Já… Usekněte prst mě. Vždyť je to jedno. Nepozná o čí prst se jedná.“

  V Tobiasovi se zastaví úplně všechno. „DEANE!“ zařve až se otřese místnost. „chcete můj prst!“ přesvědčuje toho chlápka. Ten však už kývl na svoje poskoky a ti Tobiase odvázali. Tentokrát ho drží tři, aby se jim nevyškubl. Sleduje, jak místo jeho připoutávají Deane.

  „Nedělej to, Deane, slyšíš? Nemusíš to dělat, mě přece nevadí jestli mi useknou prst, obejdu se bez něj. Deane, slyšíš?!“ křičí zoufale. Mladík se však raději neotočí. „Deane! Prosím tě nedělej to.“ Ostatní se jeho zoufalstvím očividně baví, ale on si jich nevšímá. „Deane!“

  Místností se jako výbuch ozve zvuk svištícího nože. A pak se jen ozve výkřik a Deanovo tělo se sveze k zemi. Někdo mu odvázal ruku a Tobias se jim vytrhl. Rozběhl se k němu a vzal ho do náruče. Někdo se suše zasmál, ale on tomu nevěnoval pozornost. Hrdě zvedl hlavu a přešel ke dveřím. Nečekal jestli půjde někdo za ním. Prostě kráčel tou chodbou až se zastavil u otevřených dveřích. Vešel dovnitř a opatrně ho položil na postel. Zaslechl jak zacvakl zámek, ale bylo mu to jedno.

  Klekl si vedle postele a snažil se všemožně zastavit krvácení. Z očí mu přitom tekly slzy, ale nenechal se tím ovlivnit. „Proč jsi to udělal? Copak jsi tak hloupý? Co jsi tím chtěl dokázat?“ ptá se zoufale. Hadr, který mu přiložil k prstu, zatím nasákl krví. Asi po deseti minutách se mu konečně podařilo krvácení zastavit.

  Hladí ho po tvářích a přitom stále opakuje to samé. „Proč jsi to udělal, hlupáčku? Proč? Copak ti nezáleží na sobě samém?“ ptá se a otírá si slzy. Náhle ucítí na tváři jeho ruku a zadívá se na něj. „Deane,“ vydechne. „Tobiasi nezáleží na tom, že mi usekli prst. Důležité je, že nebyl tvůj. Tvůj otec se tě teď jistě už vydá hledat, a pak budeme spolu, že?“ šeptá. „Odvedeš mě odtud, jak jsi mi slíbil, že?“ šeptá a upírá na něj zoufalé oči.

  Tobias se k němu skloní a jemně ho políbí. „Jistě. Přece bych tě tady nemohl nechat.“ Drobnými polibky posévá jeho tvář. „Nikdy tě neopustím, rozumíš? Nikdy!“ šeptá. „Pojď ke mně, Tobiasi,“ zaprosí a on ho poslechne. Lehne si vedle něj a přitáhne si ho do náruče. Hladí ho po zádech a kolébá v náruči. Ví že má pravdu.

  Tohle jeho otce přinutí k činu. A pokud ne, tak mu to bude jedno. Přesvědčí se, že mu na něm nikdy nezáleželo tak jak hlásal a to bude stačit. Pokud se tak stane, pokusí se odtud dostat sám. Ne sám, s Deanem.

  Zadívá se na něj a jemně mu odhrne vlasy  z čela. Políbí ho na čelo a zaboří si bradu do jeho vlasů. Cítí jak kolem něj obtočil ruce a pousměje se. Oba usnou. Asi za hodinu ho probudí jeho tiché zašeptání. „Bolí to, Tobiasi.“ Otevře oči a vidí, že v těch jeho stojí slzy. Jemně je slíbá. „Já vím, že to bolí, Deane, ale nemůžu s tím nic dělat. Kdybych mohl vzal bych všechnu svou bolest na sebe. Měl jsem to být já! Ne ty, Deane, ale ty jsi tak zatraceně tvrdohlavej,“ šeptá a snaží se ho nějak utěšit. Jenže to co by mu chtěl poskytnout mu dát nemůže. Léky a doktora. Tati, pomyslí si, prosím pospěš si, zaprosí v duchu.

  Jediné co celou noc může dělat, je zoufalé pozorování jak se Dean chvěje v horečce a svíjí se pod náporem bolesti. Jednou byla křeč tak silná, že ho dokonce shodil z postele. Po pár hodinách se konečně trochu uklidnil a usnul. Jemně mu otíral tvář, zkontroloval prst, nebo spíš to co z něho zbylo. Po chvíli nakonec sám přemožen únavou usne.

  Probudí ho jako obvykle otevírání dveří. Ne!, pomyslí si, když si uvědomí, kdo jediný to může být. „Tobiasi?“ ozve se náhle tichem a on má pocit, že musí mít halucinace. Prudce se posadí, ale ve dveřích opravdu stojí jeho otec Tanner. „Tati?“ zašeptá nevěřícně. „Jsem to já, tak pojď. Musíme jít.“

  Zavrtí hlavou. „Ne! Nenechám ho tady, nemůžu.“ Teprve nyní si starší verze Tobiase všimne mladíka schouleného na posteli. Nic neřekne. Zepředu se ozve výstřel. Mladík si přiklekne k posteli a pohladí Deana po tváři. „Deane. Rychle probuď se. Je tady záchrana. Slyšíš mě?“ šeptá. Otevře své šedozelené oči a usměje se. „Opravdu? A mohu jít s tebou?“ ptá se jako malé dítě.

  Přikývne. „Jistě. Tak rychle musíme jít,“ šeptá a pomáhá mu na nohy. Náhle však ucítí dutou ránu a bezmocně si uvědomí, že to musel být jeho otec, kdo ho uhodil. „Deane!“ zašeptá než upadne do bezvědomí.

  Dean nevěřícně hledí na to, jak si ho ten chlápek přehazuje přes rameno. „Tobiasi!“ vykřikne. Ten muž se na něj jen smutně podívá, a pak se i s ním rozběhne pryč. Mladík se sveze k zemi a zaboří hlavu do dlaní. Pak si však uvědomí, že je to tak lepší. Jen by je zdržoval a nakonec by se odtud nemuseli dostat vůbec. A nějakým šestým smyslem vycítil, že se pro něj Tobias vrátí. Schoulil se do klubíčka a rozhodl se čekat.

  Probudí se s bolestí hlavy. Ta postel je nějaká měkká, pomyslí si nesmyslně. A pak mu to dojde rychlostí světla. Deane! Prudce se posadí, a pak se rozběhne do otcovy pracovny. Aniž by se obtěžoval se zaklepáním, vtrhne dovnitř. „Tati! Musíme se tam okamžitě vrátit!“ vyhrkne.

  Tmavovlasý muž, jemuž spánky už prokvétaly stříbrem a v jeho světle modrých očích už dávno nesvítil ten smích, zvedl hlavu. „To nejde, synu. Bylo by to moc riskantní. Jít pro tebe byl už tak dost velký risk.“

  Přejde k jeho stolu a položí si ruce na stůl. „Tati! On si kvůli mně nechal useknout prst! Nemůžu ho tam nechat! Slíbil jsem mu, že se pro něj vrátím,“ křičí zoufale. Tanner se zvedne a uchopí ho za ramena. „Synu. Vidím, že ti na něm opravdu záleží, ale je to opravdu nemožné.“

  „Proč?! Copak ti dělá takové problémy svolat své chlapy a vtrhnout tam? Určitě jich máš víc než on. Nebo se ho bojíš?“ ptá se výsměšně. „Nebojím se takového skrčka, jako je on. Ale nechci, aby moji chlapi zbytečně umřeli, chápeš?“

  „To teda nechápu. Jste mafiáni, proboha! Tak se podle toho chovejte. Nebo tam toho kluka necháš jen tak umřít?! Tati prosím. Nikdy jsem po tobě nic nechtěl, pamatuješ? Jen teď. Prosím.“

  Tanner však zavrtí hlavou a posadí se zpět za stůl. Tobias na něj jen nevěřícně hledí. Pak se však otočí a vyběhne z pokoje. Je mu jasné, že on sám se tam nedostane. Musel by mu někdo pomoct, ale kdo?

  Deane, pomyslí si zoufale. Jak dlouho už jsem doma? Jak dlouho jsi tam sám? Zaboří obličej do dlaní. Raději si ani nepředstavuje, co s ním ten odpornej chlápek dělá. Ach bože. Nesplnil jsem slib, Deane, nechal jsem tě tam. Odpustíš mi někdy?  „Tobiasi?“ zaslechne něčí hlas. Zvedne hlavu a střetne se s pohledem jednoho z mužů svýho táty. „Jo, Logane?“ optá se. „Stalo se něco?“

  Pokrčí rameny. „Nic. Jenom… Jak dlouho jsem tady?“ Není si sice jistý, zda chce slyšet odpověď, ale zeptat se musel. „Čtyři dny.“

  „Cože?!“ vyletí jako čertík z krabičky. „Logane. Musím zpátky. Ty víš, kde to bylo, že? Prosím tě, pomoz mi. Řekni mi jak se tam dostanu.“ Upírá na něj prosebné oči. „To nejde. Je tam velká přesila na jednoho muže.“

  Zavrtí hlavou. „Já vím. Je mi to jedno. Já se tam prostě musím vrátit. Nemůžu ho tam nechat, Logane. Slíbil jsem mu, že ho zachráním. Že ho odtamtud odvedu.“ Vyskočí na nohy a chytí ho za klopy jeho saka. „Kruci Logane! Jsme přeci mafiáni. Copak se lekneme nějakého oslizlého tlusťocha?!“ křičí zoufale.

  Muž jemně sundal jeho ruce ze svého saka a zadíval se mu do očí. „Je mi to líto, Tobiasi,“ prohodí a rychle se vzdálí. Kdyby měl Tobias něco po ruce, určitě by to po něm hodil…

  Pomalu se probíral z bolestného oparu. Dnes byl obzvlášť krutý. A obzvlášť si to užíval. Do očí se mu nahrnou slzy. Dnes tu nikdo nebyl, aby ho ošetřil a tak se schoulil do klubíčka a jen  hleděl do prázdna. Je tady záchrana, zněl mu v uších stále Tobiasův hlas. Vrátíš se pro mě, že?, ptá se v duchu. Jen to jediné ho drželo nad vodou. Jen ta myšlenka, že se pro něj vrátí.

  Cítí jak mu po tvářích stékají slzy. Bylo mu to jedno. Jediné na co chtěl myslet byl Tobias. Vybavil si jeho oči a na okamžik se usmál. Jenže smích ho přešel ve chvíli, kdy se otevřely dveře a v nich stála gorila Milese. „Tak pojď,“ prohodil a vzal ho za ramena. Snažil se nechvět, ale věděl, že se mu to nedaří.

  Teď to ale bylo jiné. Nevedl ho do pokoje jako obvykle, ale někam dolů jako by do sklepa. Tam na ně čekal Miles. „Vypadá to, že se pro tebe tvůj přítelíček už nevrátí,“ prohodí posměšně, ale Dean tomu nechce uvěřit. Cítí, jak mu rozvazují ruce. Co se děje?, pomyslí si zmateně.

  Vzápětí mu dají ruce nad hlavu a přivážou ho k provazům, které visí ze stropu. První ránu téměř necítí, ale ten zbytek vnímá každičkou částečkou svého těla. A nezůstane jen u biče. Za chvíli mu na tělo lejí horký vosk, típají o něj cigarety. Pak náhle vše přestane a on si uvědomí, že ho tady hodlají nechat, ať se hezky vydusí ve vlastní šťávě, a pak tady chcípne.

  Tobiasi.

  Trhne sebou, jak jím projede zvláštní pocit. Deane? Rychle se oblékne do černého roláku a tmavých džínů. Je mu jedno, že mu nikdo nechce pomoct. On se tam prostě musí vrátit. Nemůže ho tam nechat. Opatrně se vykrade z pokoje a chystá se to samé udělat i s domem.

  U vchodových dveří ho však zastaví hlas. „Chystáš se tam jít sám?“ optá se Logan, který se klidně opírá o dveře. „Jo!“ odpoví. „V tom případě se domnívám, že tě nemohu pustit.“

  Tobias vytáhne zbraň, kterou má za pasem. „Pak se domnívám, že tě budu muset zabít,“ odvětí mrazivě. Jeho rozhodnutí je pevnější než skála. „Myslím, že to nebude nutné, Tobiasi,“ ozve se za ním otec. Prudce se otočí. „Co tím myslíš?“ ptá se obezřetně. „Nic. Jen to, že to vypadá, že budeme muset jít s tebou.“

  Málem mu spadne čelist, když to uslyší. „Tati,“ vydechne. Ten se na něj jen usměje a vykročí. Následuje ho a překvapeně si uvědomí, že jsou venku všichni jeho „zaměstnanci“. Jen na ně kývnou a nasednou do auta. „Tati?“ ozve se, když se blíži k jejich cíli. „Ano?“ otočí k němu hlavu. „Můžu mít prosbu? Nechte mi Milese, prosím.“ Tanner si ho dlouho dobu prohlíží. Nikdy tak svého syna neviděl. V očích mu svítí nenávist a chlad, ve tváři mrazivé odhodlání vraždit. Váhavě přikývne a mladík vystoupí.

  A pak to jde rychle. Ostatní se celkem rychle vypořádají s Milesovou ochrankou, a Tobias tak má volný průchod domem. Najde ho v pokoji, kde se viděli naposledy. Zvedne zbraň a zamíří na něj. „Kde je Dean?“ zeptá se. Chlápek se uchechtne. „Stejně to neuděláš. A pokud ano nikdy se nedozvíš, kde je,“ chechtá se.

  I Tobias se usměje. Tak chladně, že by zmrazil Antarktidu. „Myslíš?“ optá se medově a vystřelí. Kulka se zařízne do tlusťochova kolena. „Pak přijde na řadu to druhý, potom to co se ti houpe mezi nohama, a pak tě možná, možná!, zastřelím,“ cedí skrze zuby. „Takže kde je?“ Bez odpovědi. A další kulka v jeho koleni. „Tak kde?“ Nic. Milesův penis už nikdy nic nesvede.

  „Dobře!“ vyhrkne. „Já ti to řeknu. Je dole ve sklepení. Ale jestli přijdeš včas nemám tušení. Je možné, že už ho najdeš…,“ nedořekne, protože kukla, která se mu zakousne do čela mu to nedovolí. Tobias sleduje jak se z jeho pohledu vytrácí život. Pak už na nic nečeká a rozběhne se tam, kam řekl.

  Opravdu tam Deana najde. Klečí na zemi, ruce mu visí od stropu, hlavu skloněnou. „Deane!“ vykřikne a rozběhne se k němu. Padne před něj na kolena a zvedne mu hlavu. Změří mu tep. Slabý, ale stále hmatatelný. Rychle ho odváže a chytne do náruče. „Deane, prosím tě otevři ty svoje nádherné oči. Neopouštěj mě. Vrátil jsem se, Deane, slyšíš? Jak jsem slíbil.“ Skloní se a políbí ho na rty. „Nemůžeš mě opustit, ano?“ prosí ho tiše a zasypává jeho obličej polibky.

  Otevře oči a zadívá se na něj. „Ty jsi přišel,“ vydechne. „Ano. Slíbil jsem to přeci,“ šeptá. Mladík se pousměje a zavře oči. „Deane?“ vykřikne. Nic. Opět mu nahmatá pulz. Ještě žije. Zvedne ho do náruče a opatrně s ním vyjde schody.

  Nahoře potká otce. Ten ho jen poplácá po rameni a nechá ho projít. Usadí se s Deanem v autě a snaží se mu neublížit. Ví, že to odnesla jeho záda, ale nemá odvahu se na ně podívat. Místo toho ho jen jemně hladí po tváři a zasypává jeho obličej polibky. „Už bude dobře, Deane,“ šeptá. „Už jsem s tebou.“

  Konečně dorazí do domu, kde už čeká lékař. Když zahlédne jeho záda jen sykne a okamžitě mu začne rány čistit. Musí ho držet dva muži, aby si ještě více neublížil. Když po půl hodině skončili, sedl si k němu Tobias. „Bude v pořádku, doktore?“ zeptá se, než se muž stihne diskrétně vypařit. Bezmocně pokrčí rameny. „Nevím, mladý pane. Záleží na jeho vůli žít. Podle toho, co jsem dnes viděl, musel si prožít hotové peklo.“

  Tobias kývne a doktor odejde. Uchopí Deana za ruku. Peklo, pomyslí si. Jistě. A já jsem toho z dost velké míry příčinou. „Odpustíš mi někdy, lásko?“ zašeptá a uvědomí si, že poprvé dal najevo své pocity, ale už to v sobě nedokázal držet. Skloní hlavu a vtiskne mu polibek na zápěstí.

  Položí si hlavu na postel a sleduje jeho obličej. Co vše jsi musel prožít, než jsem přišel?, ptá se v duchu. V noci přijde horečka, ale s tím už on umí bojovat. Nedokáže však bojovat se závojem smrti, který se nad nimi neustále vznášel. „Nevzdávej se, Deane, prosím. Já vím, že je to těžké potom všem, ale nevzdávej to. Musíš žít. Ty jediný na to máš právo.“

  Doktor ho chodí pravidelně navštěvovat, ale stále si není jistý tím, jestli to přežije. Jeho stav je kritický a ještě k tomu se neprobral. „Nevypadá to moc dobře, pane Tannere,“ prohodil k Tobiasovu otci. „Já vím, ale neříkejte to synovi. Tolik věří tomu, že se uzdraví.“

  Tobias však tenhle rozhovor náhodou zaslechl. „Nevěří tomu, že se vrátíš, Deane. Ale já ano. Tak mě nezklam, ano? Já vím, že já tě zklamal já, ale ty mi to nemůžeš udělat. Je mrtvý, Deane, slyšíš? Zabil jsem ho, jak jsem ti slíbil. Vlastníma rukama. Zastřelil jsem ho, víš? Nechtěl mi říct, kde jsi, tak jsem si to vystřílel.“

  Opře si hlavu o postel a pozoruje ho. Vydrží to několik hodin. Dean se maličko pohne a Tobiasovi zaplesá srdce. Sleduje jak se trochu vrtí a vystřelí z pokoje. Doběhne pro doktora, který se tam okamžitě vydá. „Máš pravdu. Opravdu změnil polohu. Vypadá to, že se tvůj přítel rozhodl bojovat,“ ujistí ho a vzdálí se.

  Tobias na Deana hledí se slzami v očích. Byly to však slzy štěstí. Cítil, že se začíná usmívat. Teď jen zbývalo, aby se probudil. Stalo se tak o dva dny později. Zrovna u něj seděl někdo jiný, ale jakmile otevřel oči ptal se po Tobiasovi. Ten byl okamžitě zavolán a bez dechu vběhl do pokoje.

  Zastavil se kousek od postele a uhnul očima. „Deane,“ zašeptá. Pak přejde k posteli a posadí se vedle něj. „Odpustíš mi někdy, že jsem tě tam nechal?“ optá se tiše a bedlivě sleduje jeho reakci. V jeho očích svítí jen něha a ne nenávist, kterou v nich čekal. „Není co ti odpouštět. Vrátil ses pro mě. Dostal jsi mě odtamtud, jak jsi mi slíbil. A zabil jsi ho, že?“ optá se.

  Kývne. „A nejen jeho. I jeho poskoky. Už nikdy ti nikdo neublíží. To by se totiž, musel utkat se mnou!“ prohodí a ukáže na sebe prstem. Mladík v posteli se usměje. Pak natáhne ruku a uchopí ho za temeno. Přitáhne si ho k sobě. „Kde to vlastně jsem, Tobiasi?“ zašeptá.

  Zadívá se mu do očí, a pak se usměje. „Doma,“ vydechne. „Jsi doma, Deane,“ dokončí a jejich rty se poprvé střetnou na svobodě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

*happý*

(Talí, 2. 7. 2010 22:01)

Nevím, proč mám v hlavě proč zaevidováno že to skončí špatně, no uff - oddechla jsem si :o)
**********srdičková očičkáááááááá********* když začne hloubat v hloubi fantazie a představovat si Deana a ehm.. ty chlípňárenské scény :D *uf, červená se*
A velmi se mi líbilo jak jsi to skoncovala s plešounem :D
Děkují za tuto povídku, bezkonkurenčně napsané :o)

*vzlyk*

(Wendy, 20. 2. 2009 22:16)

tak tahle povídka mě strašně dojala...břečím...jsem ráda, že má dobrý konec..protože další tragéii bych asi už neunesla...no jdu na další ;-)

moc velká krása

(vevejunka, 17. 1. 2009 15:04)

nááááádhera prostě krása bylo to božske opravdu chválím mocinky klašný!!!!!!!!!!

Koniec...

(Tobari-chan, 17. 11. 2008 2:42)

...štastný no ja napriek tomu zase plačem T__T
Chvíľkami som sa ostala kukať s otvorenou hubou...ako to môže niekto robiť?
Ehm...zas čítam druhý krát xD Sere ma to...prečo niesom schopná napísať komentár po prvom prečítaní_?? T_T
*smrk* Sakriš ani vreckovky tu nemám T___T

Héééééj

(Aki, 7. 11. 2008 22:37)

Holka, ty mě vraždíš!! Ne-sku-teč-ně NÁDHERNÝ!!!
Nex (i když jí neznám) má pravdu. I takové odporné lidské chování musí někdo zaznamenat, i když je jenom z fantasie.

Tvůj styl psaní je naprosto nepřekonatelný!!!
Nejsem lesbička, ale naprosto tě miluju!!

U všech světel!

(Nex, 21. 6. 2008 2:18)

Tohle bylo tak mrazivě hnusně odporný! *stěžuje si* A ještě teď cítím, jak mě bolí zuby, ani nevím, kdy jsem je tak pevně zaťala, ale bylo to čím dál horší. No, řekla bych, že je to známka tvých dokonalých spisovatelských kvalit, když dokážeš takhle dokonale ošálit smyslsy a cloumat atmosférou. Ještěže se mu už nic nezvratitelného nestalo, než se pro něj vrátil - a ještěže se pro něj vártil! V rámci toho plně schvaluju ty vraždy tam. Chjo, nesnáším, když to říkám, ale i takovéhle příběhy mají právo být vysloveny. A jejich nositelé mají přímo povinnost je sepsat. Snad to nakonec pomůže k tomu, aby se nic takového už nikde nedělo. *dravčí pohled přes hory a oceány, do všech míst, kde se přesně takováhle svinstva dějí*

Chmm..dokonce už mě pomalu přestává bolet ta čelist. Že by se vše k dobrému obracelo? *naděje*

Ke stylu psaní - jen tak dál! K obsahu - trochu mě šetři! 8-I

*CRYING*

(Mirabelle, 16. 6. 2008 21:17)

Naprostá nádhera... jeden z nejkrásnějších příběhů, co jsem kdy četla!!!

No coment...

(Amanda, 24. 3. 2008 22:04)

Nemám co dodat,bylo to prostě kráááááááááááásný!!!!!! :o)

To bylo krásné... *zasněný pohled*

(Tigie, 5. 2. 2008 12:48)

Hnusný odporný Miles! Já ho nenávidím a ty jeho poskoky taky! Ale hlavně že jsou zase spolu

Buuuuuuuuu

(Kat, 2. 2. 2008 19:44)

tedy to je konce s velkým K. Krásá to se mi libilo a jsem ráda, že skončil mIles jasně kdo jiný jak skončil. Pěkný moc pěkný a konec šˇatstný. Chjoo opakuji se viď. prostě se mi to libilo. Co víc dodat.

*teary*

(E..., 1. 2. 2008 21:49)

tak teda! snad ještě lepší než obvykle. už od půlky sem měla slzičky v očích, ale nejvíc te'd na konci, když to tak hezky dopadlo. moc moc moc moc krásný, šikulka

****

(Misako, 30. 1. 2008 20:39)

To bylo více než nádherné a ještě lepší díky tomu, že to dopadlom dobře... Jak já miluju pěkné konce... Dojatá budu ještě asi dost dlouho, protože to vážně je krása... :)

Nadhera

(Sora, 29. 1. 2008 18:09)

To bylo tak pekne,ne to nebylo pekne,to bylo vice nez pekne uz jsem si i myslela ze ho nechas zemrit a udelala jsi dobre ze jsi ho nechala zit:D:P

taKže..:D

(LowE, 29. 1. 2008 13:16)

TřičTwrTina Za mNou, čTwRTKa přeDemNou :D HneD jaK doRazIm doMu sE na to wRhNu, už jsEm neDočKawoSTí bEz seBe :)

............

(Jane, 29. 1. 2008 13:07)

to koukám ,to bylo naprosto uchvatný....Ne to bylo dokonalí ,jak vyjadřit svůj pocit stéhle povídky.Byla tak smutná a přesto dobře skončila....*dojatý pohled*
Bylo to opravdu super aji muj obdiv máš a skládám poklonu ,Keiro

*****

(Bea, 28. 1. 2008 20:47)

Bee nevyšel první koment (za***nej správce sítě a jeho přípojení!), tak to zkouší podruhé.
Avizuju už předem, že ten první koment byl vynikající, a biju se do hlavy, že jsem si ho neuložila... No nic, za chyby se holt platí.:D Budu se tedy muset snažit, aby i tenhle koment byl zařazen mezi ty vynikající. :-)) Snad se mi to podaří.

Mělo by. Mám tu Nightwish na plný pecky, až se zdi otřásají, takže by i mělo:-))

No nic, přejděme k jádru věci. (Ted zkusím formulovat věty, jako v tom prvním komentíku..:-)))

Povídku jsem přečela jedním dechem. Opravdu. Od prvního písmenka, po závěrečnou tečku jsem četla a zapoměla na činnost svých plic (mozek mi málem umřel na nedostatek kyslíku, ale ustál to, kluk můj zlatá:-). Přečetla jsem jednm dechem, bleskovou rychllostí a srdce mi celou dobu s námahou tlouklo někde v krku. To samo o sobě by ti mělo napovědět, jaké hodnocení tě čeká (všimni si, snažím se vyhnout otřepaným frázím):-).

Hodnocení na jedničku. Vážně! (nic víc ode mě nečekej, vyschla studna slovní zásoby, protože už prostě nevím, co víc psát:-)).

Jednu menší výhradu bych měla ke spádu Tobiasovy pomsty. Na můj vkus byla moc rychlá a záporáci rozhodně netrpěli, jak by trpět měli. Ve smyslu fyzickém i psychickém. A navíc...
Domnívám se, že chlap s oběma kolenama prostřílenýma a navíc už jaksi "bez důstojnosti" by se rozhodně nezmohl na takový proslov, jaký pronesl Miles. Leda by to byl extra silný jedinec... No nevím, Keiro, nevím nevím:-) Ale to by byla jenom taková malá, stupidní poznámka na okraj.

No nič, i tento komentík píšu ještě v silném rozechvění, takže ode mě neočekávej žádná světoborná moudra (stejně se jich nedočkáš ani v stavu mé mysli střízlivém:-)). Snad jen...

Keiro, příště buď na ty postavy trochu hodnější:-))

The Ende:-)))

.............

(Mája, 28. 1. 2008 16:15)

Je to.....úchvatné,úkouzlující,přenádhené...Já nemám slov,ale ty přece stejně nestačí. Já...páni *stírá slzy* Ano jsem přecilivělá já vím,ale myslím že tenhle příběh mluví za vše,určitě nebudu jediná,komu ukápně slza,nebo ano?
Je to Nádherné,nádherné,nádherné a ještě jednou nádherné a mohla bych pokračovat ještě hodně dlouho.
Máš můj obdiv a skládám ti poklonu, Keiro...