Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Vykoupení

20. 10. 2008

 Vjeli do jakéhosi pouštního tábora a mladík obklopený několika jezdci se přikrčil při představě věcí příštích. Asi přede dvěma dny ho tihle rádoby nájezdníci chytili na cestě do Káhiry. Ostatní ho varovali, že je to nebezpečné, ale nedal si říct. A teď to měl.

 Někdo ho hrubě stáhl ze sedla a postrčil vpřed. Mladík klopýtl a upadl. Okamžitě ho obklopilo asi deset mužů. „Hej, Dunkirku!“ zvolal jeden z nich. „Co kdybychom si s ním nejdřív pohráli?“

 Muž, kterého nazvali Dunkirkem, vystoupil vpřed. Mladík v něm poznal „kapitána“ jejich skupiny. Okamžik mladíka pozoroval a pak se lstivým úsměvem pokročil vpřed a vytáhl dýku. Natáhl se a rozřízl mu tričko. „Proč ne? Aspoň bude vědět co ho čeká,“ zasmál se muž a poklekl na jedno koleno. Natáhl ruku k jeho poklopci. Mladík se začal bránit, ale okamžitě ho chytili další muži.

 Vzduchem náhle zasvištěl bič a Dunkirk se mu bolestivě zhroutil k nohám. Všichni muži do jednoho se vyděšeně ohlédli. I mladík, kterého stále kdosi držel za ruce se podíval tím směrem. A měl pocit, že se mu v tu chvíli zastavil dech. Zda to bylo strachem či něčím jiným nemohl s jistotou určit.

 Viděl statného muže sedícího na velbloudovi. Kolem hlavy měl omotaný černý turban, přes ústa stejně zbarvenou roušku, nad kterou na něj hleděli pronikavě šedé oči. Muž byl zahalen v černé tunice a v ruce třímal bič.

 „Co se tady děje, Dunkirku?!“ zaslechli nahněvaný hlas.

 „Pane…,“ vykoktal muž, který se stále svíjel u mladíkových nohou.

 „Ticho! Myslíte, že nám k něčemu bude poskvrněný?!“ zařval. „Jestli ho chci prodat za dobrou cenu, nesmí se mu zkřivit ani vlásek!“  

 Mladík se po těch slovech ještě více pokrčil. Než však stihl zareagovat, stál muž u něj a zvedal ho na nohy. Nebyla v tom žádná jemnost ani nic podobného, přesto cítil, že mu nehodlá ublížit tím způsobem jakým se k tomu chystali jeho muži.

 „Tak pojď, maličký,“ zamumlal a vtáhl ho do svého stanu. Tam ho pohodil do přikrývek a kožešin na zemi. Sám si pak sedl na židli nedaleko od něj. „Jak se jmenuješ?“ vyštěkl. Mladík se opět trochu přikrčil. Muž na něj upřel své oči, ve kterých se nyní zračil chlad. „No?!“

„Saieh,“ vydechl mladík a jeho věznitel si poprvé sundal masku. Saiheovi se tak naskytl pohled na jeho tvář a on tak pochopil co halila rouška. Od pravého koutku přes hrdlo až pod pravé ucho se táhla dlouho jizva. Saieh prudce zalapal po dechu.

Muž se jen zasmál. „Ach ano. Takhle reagují všichni, kdo ji vidí,“ pronesl s lehkým úsměvem. Saieh se mimoděk ještě více přikrčil. „Zdá se, že moji muži tě chytili, když jsi se snažil utéct do Káhiry,“ prohodil.

„Já nikam neutíkal. Jsem člen jedné archeologické výpravy a…“

„Ticho! Nikdo se tě na nic neptal. Měl by ses naučit, že nemluvíš dokud nejsi tázán! Rozumíš?!“

Mladík jen přikývl a ještě více se schoulil. Muž vstal a poklekl u něj. „Přeci by ses mě nebál,“ promluvil téměř laskavě. Saieha to na okamžik zmátlo a tak zavrtěl hlavou. Na to se muž zvedl a zamračil. „Ale měl bys, Saiehu, měl by ses bát,“ zamumlal a přešel k židli, ze které se před chvílí zvedl.

„Jak se jmenujete vy? Mám právo znát jméno svého věznitele.“

„K čemu by ti bylo? Ve chvíli, kdy tě prodám ti bude k ničemu.“

Na Saieha dopadla tvrdá realita a on se roztřásl. „Dunkirku!“ zařval náhle muž a mladík se podivil, že se stan nezbortil silou jeho hlasu. Skrz plachtu nakoukl ten, jenž dostal ránu bičem. „Ano, pane?“ zeptal se a na Saieha se ani nepodíval.

„Odveď Saieha do oázy ať se vykoupe.“

 

Saieh se rychle omyl v čisté vodě, protože po té dlouhé cestě plné písku si připadal neskutečně špinavý. Dunkirk ho sledoval z břehu a na tváři se mu zračil pomstychtivý úšklebek. Mladík věděl, že kdyby se muž nebál trestu svého pána, nejraději by ho v té vodě utopil.

I on se toho muže bál. Byl nevyzpytatelný, nedal se předvídat a k tomu byl… Saieh polkl, ale musel si přiznat pravdu. Byl také hříšně smyslný. Ať už měl jizvu nebo přes ústa roušku. Smyslnost z něj sálala na hony daleko. Avšak i nelítostnost a on věděl, že se dostal do pořádné kaše.

Bleskově se rozhlédl kolem. Nikdo mu nevěnoval pozornost, dokonce ani Dunkirk ne. Přeměřil vzdálenost od oázy ke koním, kteří byli na druhé straně. Rozhodl se, že to zkusí. Rozběhl se co mu síly stačily a doběhl k jednomu hnědákovi. Rychle se vyhoupl do sedla a vyrazil.

Zaslechl za sebou výkřiky, zabodl nohy zvířeti do slabin a tryskem vyrazil pryč. Neslyšel za sebou žádné pronásledovatele a domníval se, že má na půl vyhráno. Sklonil hlavu až ke krku koně a ještě více se s ním rozletěl s větrem o závodem.

V tom ucítil lehké škubnutí a někdo ho stáhl do svého sedla. Otočil hlavu s neblahou představou. Nemýlil se. Hleděl do chladných šedých očí, nyní mírně zúžených do štěrbin ovládaného vzteku. „Udělal jsi moc velkou chybu, Saiehu,“ zasyčel muž a ačkoliv měl přes ústa opět roušku, rozuměl mu až moc dobře.

Mladík na to neřekl, jen opětoval ten pohled spoután tím zvláštním chladným žárem, který svítil z těch šedých očí.

Mezitím dojeli do tábora. Tam ho shodil do náruče čekajícího Dunkirka. „To byla pěkná hovadina, mladej,“ uchechtl se a vzápětí strhnul, když se na něj upřely oči jeho pána. „Tebe trest také nemine, drahý Dunkirku,“ ironie z hlasu přímo čišela.

„Deset ran každému!“ zavrčel k muži stojícímu opodál a hodil mu svůj bič. Pak se posadil na židli a sledoval, jak oba muže připoutávají ke stromům. Saieh se snažil ovládnout třas, který se zmocnil jeho těla, ale nedařilo se mu to. Napjal se v očekávání první rány.

Pronikavě vykřikl, když se bič poprvé dotkl jeho zad. Pootočil hlavu a zadíval se na muže, který ho k tomu odsoudil. V očích mu svítil… Co to vlastně bylo? Posměch? Zvrácená radost? Ne! Ale rozhodně se tam ani nezračila lítost nebo něco podobného citu. To bylo ono. Ty oči byly naprosto bez citu.

Když na Saiehova záda dopadla čtvrtá rána, zvedl muž ruku. „To stačí. Nemůžeme si dovolit poškodit ho víc než je nutné. Věřím, že si to bude dobře pamatovat,“ pronesl a upřeně se na Saieha podíval. Ten slabě přikývl. Trest na Dunkirkovi pokračoval dál.

Mladíka zatím odpoutali od stromu a jemu se podlomila kolena. Dva muži ho podepřeli a dovlekli do pánova stanu. Tam ho hodili do pokrývek, lhostejno jim, zda ho to bolí.

Vzhledem k tomu, že dopadl přímo na záda, je snadné usoudit, že bolelo. Což také dosvědčilo jeho bolestné zasyknutí.

Opět vešel jeho věznitel. „Otoč se na břicho!“ poručil mu a Saieh ztuhl. Takže přeci jenom pomyslel si a dál strnule ležel na zádech, ačkoliv ho pálily jako by se smažil v ohni pekelném. „Otoč se!“ zopakoval příkaz a přistoupil k němu blíž. Mladík raději rychle uposlechl.

Muž si vedle něj klekl na jedno koleno a Saieh se napjal v očekávání nějakého nepříjemného vniknutí. Místo toho však na zádech ucítil chladivou mastičku a jemný dotek rukou.

Pootočil hlavu, aby se mohl podívat na svého „hostitele“. Ten na něj upíral lhostejný pohled a on si tak mohl odvodit, že jemnost tohoto úkonu je jen dalším klamem. Přesto se nechal uchlácholit tím lehkým dotekem a zavřel oči.

 

Tiše pozoroval, jak pomalu zavřel oči. Dál mu do ran na zádech vtíral hojivou mast. Tušil, že za něj bude velice slušná odměna na trhu s otroky. Koneckonců byl to zdravý mladý muž a k tomu ještě přitažlivý.

Očima přeletěl jeho zrzavou kštici s lehkým odstínem tmavě hnědé, oči byly fialovomodré, jemné rysy ve tváři, které svědčily o jeho svěžesti a mládí. Odhadoval jeho věk na slabých dvacet. Jistě. Na trhu měli radši mnohem mladší otroky, ale tenhle byl něčím zvláštní a on věděl, že ho přijmou velice dobře. Ba co víc. Budou se o něj téměř prát.

Usmál se pod rouškou, která mu halila tvář. Vyděsil se při pohledu na něj. Stejně jako všichni ostatní. Děsí i své muže. Ušklíbl se. Nevadilo mu to. Aspoň věděl, že z něj mají respekt.

Kdysi to tak nebylo. Kdysi se víc usmíval a neděsil lidi na první pohled. Ale to je dávná minulost, kterou nechává spát.

Pomalu se zvedl a přikryl ho. Pak se posadil do lenošky, kterou měl ve svém velkém stanu a jen ho pozoroval. Přemýšlel jestli si ho nenechá na hraní, ale pak tu myšlenku zavrhl. Tvrdil mu, že je z nějaké archeologické výpravy. Třeba na trhu narazí na někoho od nich. Jestli ho však někdo postrádá.

Ještě chvíli ho pozoroval a potom vyšel ven. Horké pouští slunce se pomalu klanělo k obzoru a předávalo svou vládu chladnému měsíci. Byl tomu rád. Zvedl hlavu a kochal se pohledem na nádherný západ slunce.

Jeho muži se posadili u ohně a on je s lehkým ironickým pohledem pozoroval.

Ze stanu se ozvalo zasténání. Otočil se a zadíval se malou škvírou v plachtě. Mladík sebou na pokrývkách házel ze strany na stranu a zřejmě ho zraněná záda bolela. Avšak jeho pokus o útěk musel potrestat.

Zítra vyrazí na cestu do Káhiry, kde ho prodá na trhu s otroky. A ví, že to bude za velice slušnou cenu.

 

Saieh se probudil a nechápavě se zadíval na plachtu od stanu nad sebou. Chvíli mu myšlenky zmateně vířily hlavou, ale pak si najednou vzpomněl. Bolavá záda tomu byla dostačujícím důkazem. S povzdechem si lehl na břicho.

Zvedl hlavu a zjistil, že kousek od něj leží jeho věznitel. I ve spánku měl na tváři roušku. Mladík se pomalu zvedl a zvědavě přešel blíž. Rád by si ho prohlédl bez ní. Opatrně natáhl ruku a lehce roušku sundal.

Bleskově ho uchopil za ruku a pronikavé šedé oči se otevřely během sekundy. Byl lapen v jejich sítích a nasucho polkl. Ačkoliv jeho tvář hyzdila ona jizva, přesto byl přitažlivý. Možná trochu děsivý, ale přesto přitažlivý.

„Hraješ si s ohněm,“ zaslechl jeho tichý sykot.

„Já vím,“ přikývl. A pak se prostě sklonil a políbil ho. Vypadalo to, že ho tím vyvedl z míry stejně jako sám sebe. I když možná ještě trochu víc. Rychle se zase odtáhl, ale tu zvláštní chuť jeho úst… Věděl, že si ji bude pamatovat navždy. Stejně jako ty pronikavé oči. Nevěděl, co to bylo, co to je, ale něco ho k němu silně přitahovalo, ačkoliv se ho zítra chystal prodat na trhu s otroky.

„Tohle moje rozhodnutí nezmění,“ prohodil a pustil ho. Mladík zavrávoral, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. „Já vím,“ odvětil prostě a posadil se na zem do tureckého sedu. Muž ho pozoroval ze svého místa ještě několik minut. Pak se otočil na bok a opět usnul.

A tak se Saieh rozhodl udělat to samé. Opatrně si lehl do pokrývek a zavřel oči. Za chvíli ho tichý dech jeho „spolunocležníka“ ukolébal ke spánku.

 

Otočil se na posteli a zadíval se na něj. Přemýšlel, jestli si ten kluk vůbec uvědomoval, co dělá. Zřejmě ne, protože by jinak tušil, že si ho mohl na místě vzít. A že setsakramentsky chtěl. Koneckonců dost velkým důkazem bylo jeho touhou pulzující mužství. Tiše si zakleje pod vousy a vyjde ven.

Musí se zchladit ve studeném večeru. Zatne pěsti a zadívá se na měsíc. Ten na něj chladně zhlíží ze svého nebeského království. Pro něj je naprosto bezvýznamný. Stejně jako je měsíc bezvýznamný pro něj.

„Děje se něco, pane?“ ozve se Dunkirk, který zřejmě zrovna má hlídku.

„Ne!“ zavrčí. „Vlastně ano! Chci abyste s muži byli připraveni hned zítra vyrazit. Za úsvitu!“ s těmito slovy se otočí a rázuje pryč. Noc mu poskytuje útočiště, svou klidnou náruč, která miluje každého. Bohatého i chudého, krásného i znetvořeného, milého i zlého. Nevěděl, do které kategorie spadá on, ale bylo mu to jedno. Už dávno se nesnažil konat milosrdné skutky. Proč taky? Pro koho? Všichni, které miloval byli mrtví. Jeho vlastní rukou.

Na rtech se mu usídlil krutý úsměšek. Muž, který se zrovna vracel a spatřil to, ani si neuvědomil, že nemá roušku, se rychle přeřítil kolem něj, aby to náhodou neschytal.

Znovu se zastavil a zvedl hlavu vzhůru. Jak krásná byla dnešní noc.

Nikdo z jeho mužů neznal jeho minulost a on o to ani nestál. Proč by je to mělo zajímat? Minulost se má nechat spát. A on jí tak nechává.

 

„Jste opravdu velice štědrý, Chalime,“ probudil ho čísi potěšený hlas. „Mohu ten malý zázrak vidět?“

Saieh se dovtípil, že se jedná o něj samotného. Rychle se skryl jak nejlépe mohl a čekal. Odhrnula se plachta od stanu a dovnitř vstoupil muž s rouškou, Chalim, a další muž, kterého nikdy neviděl. „Och,“ vydechl neznámý, „je rozkošný. Kolik za něj chcete?“

Mladík střelil zmateným pohledem po svém únosci. Jemu se v očích opět blýskal chlad. Naklonil se k muži, ale oči ze Saieha nespustil. Cosi mu rychle pošeptal a neznámému se na rtech rozlil lehce výsměšný úsměv, který však dokonale skryl. „Tak směšnou částku za tenhle poklad?“ vydechl a hodil muži měšec, ve kterém cinkaly peníze.

Chalim ho obratně zachytil. „Je váš,“ prohodil a Saieh sebou prudce trhl. „Jdi s ním, Saiehu!“ přikázal mu stroze a hodil po něm volnou tuniku. Mladík se pomalu zvedl, oblékl se a následoval toho muže.

Jakmile vyšli ze stanu uviděl další tři muže na koních. Celkem malý doprovod na to, kam se to vydal. Jenže to nebyla jeho starost. Jeden z mužů, kteří doprovázeli jeho nového pána, seskočil z koně a svázal Saiehovi ruce za zády. Pak si ho vytáhl do sedla před sebe a čekal.

Mladík zatím upíral oči na Chalima, který si ho zdánlivě nevšímal.

Avšak opak byl pravdou. Celým svým tělem vnímal ten jeho pohled, který ho hladil. Nevěděl, co to v tom klukovi je. Něco, čeho se potřeboval rychle zbavit, jinak by to mohla být jeho zkáza.

„Ještě jednou vám děkuji za vaši štědrost, Chalime,“ pronesl muž a tentokrát mu v hlase zazněl jasný posměch.

Saieh si všiml, snad proto jak upřeně Chalima pozoroval, jak se mu v očích nebezpečně blýsklo. Pak už neměl čas na nic, protože se muž, u kterého seděl otočil a vyrazil tryskem z oázy. Poslední co mohl mladík vidět bylo prazvláštní zablesknutí v těch neuvěřitelně šedých očích.

 

Jeli několik hodin pouští, když náhle narazili na oázu. Saieh nevěděl, zda to bylo tohle místo kam celou dobu mířili. Avšak jeho nový pán zavelel k zastavení a muži bez řečí uposlechli. Pomohli mladíkovi na zem a vzdálili se.

Jeho „pán“ k němu přistoupil a zálibně se na něj zadíval. Mladík mimoděk o kousek couvnul. „Snad se mě nebojíš?“ zamumlal chlápek s oplzlým úsměvem na rtech. Saieh si uvědomil, že jsou ve skrytu palem, takže je nemůže nikdo vidět.

Couval tak dlouho, dokud se neopřel zády o kmen stromu. Pak už nebylo útěku. „Tak a teď už nemáš kam utéct,“ posmíval se muž a opřel si vedle jeho hlavy ruce. Mladík tušil co bude následovat a vnitřně se před tím obrnil. Nebo se o to aspoň pokusil.

Muž se k němu přisál svými masitými rty a Saieh se téměř otřásl odporem. Měl co dělat, aby ho nekousl, ale věděl, že jako otrok už nemá žádná práva. A tak jen pasivně stál a čekal co bude dál. Za chvíli měl rozvázané ruce a kdesi v písku se válela jeho tunika.

Stále ho líbal a přitom mu rukama hrubě přejížděl po těle. A náhle si Saieh vybavil úplně jiný polibek. Opět cítil horké rty, ač neodpovídající na jeho snahu. Viděl ty neuvěřitelné šedé oči. Zavřel ty své a plně se oddal představě, že ho líbá Chalim. Nevěděl proč zrovna on… Prostě to tak bylo.

Náhle se okolím rozlehl válečný jekot. Muž si ho nevšímal a začal se sápat mladíkovi do kalhot. Zasunul ruku dovnitř a uchopil jeho mužství do masité dlaně. Tentokrát se Saieh odporem už otřásl a přál si ať to skončí.

A jeho přání bylo vyslyšeno. Vzduchem práskl bič a obtočil se kolem masitého krku toho, jež se na něj tak vášnivě sápal. Muž několikrát bezmocně lapl po dechu a pak se mrtev skácel k zemi.

Saieh zvedl oči a střetl se s chladným šedým pohledem nad černou rouškou. Než stačil cokoliv udělat, seděl před ním na koni a uháněli pryč z oázy.

Držel ho naprosto obyčejně, bez jakéhokoliv citu, ale přesto to cítil jako obrovskou úlevu. Nakonec neodolal, maličko se otočil a přitiskl se k němu. Nevěděl proč, vždyť to byl právě Chalim, kdo ho prodal. Přesto se u něj cítil podivně v bezpečí.

Všiml si, že se opět vracejí k oáze, kde předtím byl a zatrnulo mu. Už se tam nechtěl vrátit. Pochopil. Byl to plán. Mazaný úskok ze strany Chalima. Takže ho přeci jenom prodá na trhu s otroky. Takhle si prostě jen přivydělal.

Seš pitomec!, vynadal si mladík, když si to uvědomil.

Zastavili před stanem a Chalim mu pomohl z koně. Kupodivu ne tak hrubě jako předtím. Postrčil ho do stanu a vlezl tam za ním. Tentokrát zůstal Saieh stát a čekal co se bude dít. Avšak ani Chalim nevypadal, že by se chystal něco udělat. A tak tam jen stáli, uprostřed stanu, a jeden do druhého se vpíjeli pohledem.

A pak, po té nekonečné chvíli ticha a napětí, které se dalo krájet, udělal Saieh dva kroky vpřed, objal Chalima kolem krku, stáhl mu roušku a políbil ho. Neohrabaně, nemotorně, ale přesto pevně a s rozhodnutím.

Chalim v jeho objetí jen strnule stál a přemýšlel, co to ten kluk sakra dělá. Vždyť se ho chystá prodat a on ho tady líbá. Avšak jeho ruce se samovolně obtočily kolem mladíkova pasu a samy si ho přitiskly blíž. Stejně jako jeho rty začaly samovolně bez jeho příkazu opětovat ten nemotorný, ale přesto čarovný polibek.

Dlouho prostě stáli a líbali se jako by žíznivý pil. Jako první se odtáhl Chalim a zadíval se mu do očí. Pak ho odstrčil, až mladík spadl do pokrývek a odešel ze stanu. A přesto, že by měl být Saieh zklamaný, rozčilený, měl by se bát, přesto ani jedno z toho nebyl. Místo toho zasněně hleděl před sebe a věděl, že tenhle vášnivý polibek si bude pamatovat, ať si ho koupí kdokoliv. A v bezesných nocích na něj bude vzpomínat.

 

„Pane?“ optal se jeden z mužů, když se kolem nich Chalim prořítil.

„Jo!“ štěkl.

„Promiňte, ale stále jste rozhodnut vyrazit do Káhiry ještě dnes?“

„Ano!“ to bylo vše co k tomu řekl, aniž by zpomalil. Ten kluk byl ale prevít!, pomyslel si mimoděk. Ale sladkej byl, to se muselo nechat. A jak se k němu tisklo to jeho mladý tělíčko. Ještě teď cítil jeho pružnost. A nejen tu, ušklíbl se a podíval se dolů na své vlastní vzrušení. Za dva dny ho prodá v Káhiře a víc se o něj nebude starat. Proč taky!

Po hodině bloudění jen tak oázou se vrátil do stanu. Tam našel Saieha jak sedí a tupě zírá před sebe.

„Žádné vylomeniny, jdu se teď vyspat, jasný?“ Zdálo se, že ho mladík ani nevnímá a tak se prostě natáhl na postel a zavřel oči. Za chvíli spal milosrdným spánkem.

Saieh na něj upíral pohled a přemýšlel. O čem? O tom, jak Chalim přišel k té jizvě, o tom proč obchoduje s lidmi, proč je takový jaký je. Otázek bylo spoustu, odpověď žádná. Ze zasněného zamyšlení ho vytrhl pronikavý výkřik „NE!“ Trhl sebou a podíval se na Chalima, který seděl na posteli a byl zmáčený ledovým potem.

Nic neřekl, jen se na něj mlčky díval a čekal, jestli mu něco řekne. A Chalim se opravdu nadechl. „Zabil jsem svou rodinu. Jsem vrah!“ řekl s chladnokrevností. Saieh nedal ani mrknutím najevo, že by ho to nějak vyvedlo z míry.

Chalim ho pozoroval a přemýšlel, jak se mu ten kluk mohl dostat pod kůži za pouhý den. Nikdy tohle nikomu neřekl. Ani svým chlapům ne. Propaloval Saieha svým šedým chladným pohledem. Avšak své rozhodnutí nezmění. Za dva dny ho prodá v Káhiře. Vstal a vyšel ven, aniž by čekal, zda mu k tomu Saieh něco řekne.

Venku zjistil, že už jsou jeho chlapi připraveni na cestu. Vrátil se tedy do stanu, vytáhl ven Saieha, vyhoupl se do sedla svého koně a přitáhl ho k sobě nahoru. Nikdy to neudělal, ale dnes cítil, že to jeho zraněná duše potřebuje.

Nikdy by to nepřiznal, ale Chalimova přítomnost mu dělala pozdě. Možná ho přitahovala jeho temná minulost, možná něco jiného. Jediné co věděl bylo to, že mu s ním bylo dobře. A také to, že je pevně rozhodnut ho prodat.

Vyrazili tryskem z tábora a mladík se k němu přitiskl. Chalim ho opět držel chladně a spíše se věnoval uzdě koně, než svému pasažérovi. Přesto ho vnímal každičkým kouskem svého těla, každičkým smyslem. Do západu slunce zbývalo hodně času a oni by mohli do Káhiry díky tomu dorazit o den dřív. Tudíž zítra.

 

Večer se utábořili u souboru palem. Mladík opět spal u Chalima. Ten však nemohl spát. Jen hleděl na černé nebe, ze kterého na něj shlíželo tisíc zlatistých očí. A náhle si uvědomil, proč se mu za tak krátkou dobu dostal Saieh pod kůži. Připomínal mu bratra. Jeho zrzavé vlasy, modrofialové oči. To vše mu připomínala Chalifa, jeho bratra.

On a Chalif byli jako den a noc a o to víc se měli rádi. A pak ho zabil. Chladnokrevně, bez citu. Stejně jako zbytek rodiny. Zahnal minulost zpět do její ulity a zadíval se na mladíka, který vedle něj klidně oddechoval. Natáhl ruku a jemně mu prohrábl kštici rudých vlasů.

Saieh se maličko pohnul a on se okamžitě stáhnul. A aby odolal pokušení raději se otočil a zavřel oči, aby se aspoň na chvíli pokusil usnout.

 

Druhý ráno hned za svítání vyrazili do Káhiry. Saieh věděl, že se tam dostanou ještě tohoto dne a že ještě dnes na večerním trhu bude prodán. A najednou z toho měl těžké srdce. Ne proto, že se stane otrokem, ale proto, že opustí Chalima. Zavřel oči a opět se o něj opřel. A k jeho naprostému překvapení ho muž jednou rukou objal kolem pasu a přitiskl k sobě.

Mlčel, na nic se neptal, ničemu se nedivil. Jen vychutnával tu blízkost. Slunce již téměř zapadalo, když projeli branou Káhiry. Všichni zřejmě Chalima znali, protože se mu klaněli, uhýbali mu z cesty. Možná se jen báli jeho hněvu. V očích se jim blýskal strach, ačkoliv měl na tváři roušku. Saieh sám ho bez ní viděl dvakrát, ale zjistil, že mu strach nenahání. Proč taky?

Konečně dojeli na místo. Chalim seskočil z koně a pomohl na zem i Saiehovi. Ten se mu na malý okamžik zadíval do očí a spatřil v nich opět ten nepropustný chlad. Měl jen jedinou otázku, na kterou potřeboval znát odpověď. Už ho nikdy neuvidí, tak by mu snad mohl pomoci.

Trpělivě čekal, se dvěma muži za zády, až Chalim zařídí jeho zapsání do prodeje. Pořadatel prodeje k Saiheovi přišel a prohlédl si ho. Zkontroloval zuby, vlasy, postavu, dokonce mu sáhl i na mužství, zřejmě aby se ujistil, že není eunuch. Mladíkovi to nebylo příjemné, ale věděl, že odpor je marný.

Konečně muž skončil s prohlídkou a souhlasně kývl. „Dobrá, můžeme ho tedy ještě zařadit do dnešního programu,“ prohodil a odešel za svými povinnostmi. I Chalimovi muži se ztratili neznámo kam. A Saieh vycítil, že má poslední možnost se zeptat na to, co ho tolik zajímá. „Chalime?“ zašeptal.

„Hm?“

„Proč?“

Muž se k němu otočil. „Proč jsem je zabil?“ optal se klidně. Saieha udivilo, že to ví tak přesně. Kolikrát se ho na to asi ptali? Nevěděl a tak jen mlčky přikývl.

„Nevím. Prostě se to stalo. Tehdy jsem byl mladý a hloupý. Nechal jsem se do něčeho zatáhnout a tohle byl můj trest,“ pokrčil rameny. Říkal to chladně, bez citu a přesto Saieh na malý okamžik cosi zahlédl v jeho šedém pohledu. Nevěděl, co to bylo, ale ujistilo ho to, že Chalim není tak chladný jak se zdá.

Přešel k němu. Nevěděl co udělat. Chtěl ho utěšit, obejmout, ale Chalim okamžitě zaujal obrannou pozici. „To je minulost. A ta je dávno mrtvá. Necháme ji spát.“ S tím se otočil a nasměroval ho do jedné z budov, kde budou čekat, až se dostane na dražbu.

 

Uběhly dvě hodiny, než se dostali na řadu. Saieha zatím oblékli jen do prostého roucha, které mu mělo být na tržišti, před zraky všech, sundáno. Bylo mu z toho špatně, ale už se se svým osudem smířil.

Konečně přišli dva muži, kteří ho odvedli. Ocitli se v kulaté místnosti, kde každý mohl vidět všechno. Postavili ho na malé podium, odkud byl nejlépe vidět.

„Takže máte tady další krásný kus. Zdravý chrup, nádherné vlasy, tělo, ještě neposkvrněn. Vyvolávací cena je 2 000 yenů,“ prohlásil organizátor a kývl na muže, kteří ze Saieha svlékli prosté roucho a on náhle stál před tolika lidmi jak ho pán bůh stvořil. Tváře mu zaplály přesto se nezakryl.

Rozhlédl se po lidech a spatřil Chalima s nezbytnou rouškou na tváři, jak si ho prohlíží. Srdce se mu smutně sevřelo, když si uvědomil, že je to naposledy, co ho vidí.

„Tři tisíce!“ zvolal někdo.

„Tři tisíce, dámy a pánové. Dá někdo víc? Tři tisíce poprvé, podr…“

„Pět tisíc.“

„Pět tisíc dámy a pánové. Dá někdo víc?“

„Deset tisíc!“

Kolem to zašumělo a mladík se zadíval po hlase. Překvapeně zjistil, že patří Chalimovi. Zřejmě tak chtěl zvýšit jeho cenu na maximum.

„Dvacet tisíc!“

„Dvacet tisíc, dámy a pánové, dá někdo víc?“

„Padesát tisíc.“

Tentokrát to vyrazilo dech i Saiehovi a hledal kdo je ochoten za něj zaplatit tak horentní sumu. Překvapeně zamrkal. „Profesor Brody?“ vydechl nevěřícně. A když se pořádně rozhlédl uviděl téměř všechny členy jejich výpravy.

„Padesát tisíc, dámy a pánové, dá někdo víc? Padesát tisíc poprvé, pod…“

„Sto tisíc.“

Saieh sebou trhl, ale zaručeně věděl, že ten hlas nepatřil Chalimovi. Kdo? Avšak původce neviděl.

„Sto deset tisíc!“ opět profesor Brody.

„Sto deset tisíc, dámy a pánové, dá někdo víc? Ne? Sto deset tisíc poprvé, podruhé, prodáno tomu sympatickému pánovi s knírkem.“

Saieh si oddechl, ale přesto aby zabloudil pohledem k profesorovi, zadíval se na Chalima. Ten na něj upíral svoje šedé oči. Pak se otočil a odešel. Saieh se rychle oblékl do svých původních šatů a muži ho odvedli za členy jeho výpravy.

„Saiehu! Měli jsme takový strach,“ plísnila ho Lindsay.

„Ještě, že pan profesor Brody, tušil, že tě najdeme právě tady,“ přidal se Jimmy.

„Děkuji vám všem,“ vydechl mladík. „A hlavně vám pane profesore.“

„Nemáš za co děkovat. Věřím, že ses poučil. A navíc mi to všechno hezky vrátíš,“ mrkl na něj rozverně společně se vydali do příjemnější části města.

Náhle kolem nich projel jezdec na koni. Saieh ho poznal. Muž se na konci ulice i s koněm otočil a upřel na něj své šedé oči. Na okamžik se v nich zableskl cit. „Chalime,“ zašeptal mladík.

Chalim ho ještě okamžik pozoroval, pak kývl na pozdrav, kůň se vzepjal na zadní a i se svým jezdcem za víření prachu opustil Káhiru.

 

Saieh na sobě cítil pohledy všech členů výpravy. A tak se dal do vyprávění. Řekl jim všechno. Jen jedinou věc vynechal. Své zmatené city k Chalimovi. Vlastně to byli dvě věci. Ještě drobnost, že zabil celou svou rodinu.

„Chalim, říkáš?“ poklepal si profesor zamyšleně ukazovákem na bradu. „Chalim í Sabirah?“ ujistil se ještě.

„Neřekl mi své příjmení.“

„Řekni mi má na tváři jizvu? Přesněji řečeno táhnoucí se od pravého koutku přes hrdlo až k uchu.“

Mladík němě přikývl. „Vy ho znáte?“ optal se zmateně.

„Ano. Tenhle mladý muž zabil svou rodinu, to je tady známo. Avšak co mnoho lidí neví je to, že byl v tu dobu pod vlivem silných omamných látek, na jméno drogy si teď nevzpomenu. A také to, že vykupuje otroky a vrací je rodinám.“

Saieh na něj zůstal zírat. „Chcete říct, že vy jste s ním byl domluvený na mé koupi?“

„Ano,“ kývl. „Netvrdím, že to dělá z čestných důvodů to jistě nikoliv. Spíš naopak, vydělá na tom slušnou sumičku, ale přesto tím vlastně pomáhá.“

„Proč…,“ vydechl mladík.

„Proč odjel? Protože je to vlk samotář,“ odvětil s přívětivým a trochu litujícím úsměvem profesor. Mladík jen přikývl. „Myslím, že je čas se vrátit domů,“ pronesl starší muž.

„Znamená to, že ukončíme naši výpravu?“ optala se Lindsay.

„Ano,“ kývl profesor.

Saieh se zadíval směrem, kterým zmizel Chalim. Sbohem, zašeptal a rychle dohonil vzdalující se skupinku.

 

Chalim ho pozoroval ukryt ve stínu. Stačilo jen pobídnout koně a mohl ho mít u sebe. Navždy. Ale nikdy by ho k tomu nenutil. A ať si tvrdil kdo chtěl co chtěl byl vrah. Pamatoval si na nevěřícné výkřiky těch, co umírali pod jeho rukama. Pamatuje si na prosby Chalifa.

A poprvé po tolika letech se v očích Chalima í Sabiraha objevily opravdové emoce. Bolest, strach, lítost a láska. A to vše jen díky mladíkovi s modrofialovýma očima, který si ho získal během několika vteřin. Mladíka, který ukázal sílu a odvahu.

„Sbohem, Saiehu. Buď šťastný,“ zašeptal a ještě naposledy pohlédl na mladíka, ze kterého mohl vidět už jen obrys. Pak se ztratil v tmavých uličkách Káhiry…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Profesor, 28. 1. 2010 11:47)

Krásný přáběh, oslovil mne.

Ou.. páni

(Losmaele, 4. 6. 2009 20:37)

Tak tohle byla ta nejkrásnější povídka jakou sem kdy četla! Prostě nádhera, takové smutné konce zbožňuju. Prostě je to s tímhle koncem zajímavější a je to naprosto originální. Všichni čekají happy end, ale ty jsi to udělala jinak a ukázala si nám, že se neřídíš jen podle nás. Vážně mě to fascinuje. Překrásný a nikdo nebude tvrdit opak! Zasloužíš si víc než jen pochvaly :)))

No to nám přece nemůžeš udělat

(Uzaki-chan, 25. 11. 2008 17:09)

Mno co k tomů říct..povídka je naprosto úžasná ale opravdu to potřebuje druhý díl přeci se musí dát dohromady:)

Aaaaa xD

(Tobari-chan, 17. 11. 2008 0:29)

Tak ďalšia, ktorú som čítala cez mobil...ehm aj toto som čítala viac ako trikrát a už len pri pomyslení na koniec som ehm... začala buliť T____T Fussi-chan...si úžasná!! xD Keiro toto MUSÍŠ urobiť!! xD Onegai *.*

No toto!

(Aki, 15. 11. 2008 22:03)

Pěkná povídka a zas blbej konec!! Fakt to chce druhý díl.

Keiro?

(Nex, 9. 11. 2008 1:27)

Ani tě NENAPADNE tu nabídku odmítnout! *ležérně si pohrává s bowiákem*

Už strašně dlouho se chci dozvědět pokračování jejího příběhu a sice nepoměrně kratší dobu, ale také, se chci dočkat pokračování příběhu tohohle.

*zkusmý sek* Vyjádřila jsem se dost jasně?

Jedinečná šance!

(Fussi-chan, 6. 11. 2008 18:51)

Máte rádi brněnskou hromadnou dopravu?

Nelíbí se vám osud, který jistá nejmenovaná osůbka přiřkla dvěma osůbkám, které spolu jednou cestovaly?

Jo, mně se taky nelíbí! ^^ Co bys řekla takové malé "výměnné akci"? Já nechám zapracovat "náhodu" a ti dva dostanou nový příběh. A ty mi za to dopíšeš pokračování k Vykoupení. Protože já jim moc přeju, aby skončili spolu. ^^

Škoda..

(Exa, 30. 10. 2008 13:27)

..jen,že spolu nejsou a že si to Chalim nerozmyslel a zase ho neunesl.. Osobně bych na to někdy udělala pokračování, něco jako "a po letech Chalim viděl Saieha a unesl si ho k sobě do oázy" :#)))

Hlavně

(Nex, 28. 10. 2008 11:20)

nezapomeň napsat druhý díl....Kde napravíš své hříchy...aspoň jeden. ;-)P

To Nex

(Keiro, 24. 10. 2008 23:27)

Tam asi mělo být dobře, ale zřejmě se mi povedl nějaký překlep a já si toho nevšimla, takže mi to automaticky opravilo. :) Jinak jsem ráda, že se ti povídka líbila a zrovna jsem si říkala, kdypak se objevíš. XD

Pa a děkuji

Hu...

(Nex, 24. 10. 2008 18:05)

...hurá! konečně jsem se dočkala! už tady na to číhám kolik týdnů! ;-)P

...hu, ty mi dáváš. Je to skvělé, báječné a překonalo to má nejtajnější očekávání...a tak si myslím, že tady někomu ukradnu námět, pokud neodpřisáhne, že postava mě věnovaná udělá v dalším díle to, co bych udělala já. :))

...chyba! prosímtě, co původně mělo být na konci téhle věty: Nikdy by to nepřiznal, ale Chalimova přítomnost mu dělala pozdě. ?


Je to nádherné. Líbí se mi to víc než Večírek... promiň Beí, ale tu na mě útočí duše pouště a duch horkých krajin, to je něco čemu prostě nedokážu odolávat...ty dva roky styčily na celý život, aby mě poznamenaly a to byly prosím tropy, moře a vůně! Ale něco z pouště zřejmě uvízlo tenkrrát v tátovi, jinak si to neumím vysvětlit... :))

vy ostatní - neděste se že to nechápete, jste úplně v pořádku. Keiro a Bea ale budou vědět, o čem mluvím :)

...

(Chris, 21. 10. 2008 21:38)

Tendle smutný konec sem čekala už od začátku. Ae napsla si i povídky které byli smutnější, u týhle zbylo pořád trochu naděje, ta umírá poslední pač všichni kdo ji měli už sou mrtví, třeba se vrátí a zas se najdou, njn já si hrozně ráda domýšlím ty štastný konce.

Ten Chalim s mi moooc líbil nvm proř možná z důvodů jako Saieovi. O:o)

Myslim, že není co dodat, snad jen že ta povídka byla užasná jako vždy.

;-(

(AidrienAssagir, 21. 10. 2008 19:45)

Škoda, že spolu nezůstali...

dsssssssss

(sisi, 21. 10. 2008 16:31)

jojojo tohle je holt zivot !

béééé

(Ayasumi, 21. 10. 2008 15:54)

to je smutné! Škoda, že spolu neskončili! Ah, krásný příběh!!

:'-(

(Yuiko, 21. 10. 2008 14:42)

Jeee to bylo aj smutný :'-( Jsem ti chtěla k temu napsat komentík už včera, ale bylo třičtvrtě na dvanáct, tkže sem dostala sprda od mamky a musela jsem jít spát xD No tkže: Super povídka, jako obvykle že xD Nádhera :)

=0)

(Teressa, 21. 10. 2008 14:05)

......NADHERA!!!!...to bolo fakt krasne....smrk...a tiez smutne....chudacik chalim...super poviedka uz sa moc tesim na dalsiu =3

Pěkně nefér!!!

(eMxSweet, 21. 10. 2008 12:52)

To mi teda řekni proč tvoje povídky nemůžou alepoň jednou dopadnout dobře!!! Bylo to dokonalý, ale mohli teda zůstat spolu...

Hmm, krása

(Exa, 21. 10. 2008 11:19)

Hmm, vážně krása, i když myslím, že by tomu slušel možná i jiný konec :))

^__^ Nádhera...

(Sax, 21. 10. 2008 9:07)

Moc pěkné, opravdu se mi to líbilo.
Teda ten Saieh měl ale kliku, dostat se do rukou jiného obchodníka s otroky... "brrrr"
Jen mi je trochu líto Chalima...O.o