Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Yurusenee!

21. 10. 2007

  Letadlo lehce a tiše dosedlo na dráhu a začalo rolovat. Mladík sedící na sedadle číslo 51 pocítil zvláštní vzrušení. Česká republika, pomyslel si. Rodná země jeho matky. Nedokázal již zakrývat své nadšení a vesele se zazubil na dívku vedle sebe. Ta po chvíli váhání úsměv nesměle opětovala.

  Nemohla uvěřit tomu, že se na ni usmívá takový pěkný mladík. Zafir už jí ale nevěnoval pozornost. Zvědavě hleděl z okýnka. Před měsícem mu přišel dopis, že byl přijat na Karlovu Univerzitu v Praze jako jeden z mála mezinárodních studentů. Nemohl svému štěstí uvěřit.

  Díky matce, která ho učila česky, věděl, že se tady bez problému domluví. Na letišti na něj měl čekat mladík, se kterým měl sdílet pokoj. Byl zvědavý na jejich první setkání, protože by byl rád, kdyby byli přátelé a když vše špatně začne, nemůže to dobře pokračovat.

  Nyní se rozhlížel po letištní hale a hledal nějakou ceduli se svým jménem: Zafir el Dhabir. Našel ji poměrně snadno, protože byla vcelku veliká a držel ji velmi sympatický mladík. Měl světlé vlasy, zelenomodré oči, byl vysoký a hubený. Jeho tvář byla velice hezká a příjemná. Měl lehce vystouplé lícní kosti, rovný nos, hezky vykrojená ústa. Zdálo se, že si spolu budou jistě rozumět.

  Přešel k němu. „Já jsem Zafir,“ představil se a podal mu ruku. „Ahoj,“ usmál se na něj. „Já jsem Erik. Těší mě.“ Vyšli ven a Erik zavolal taxík.

  Asi za půl hodiny zastavili před budovou školy. Vedl ho na kolej, kde vešli do jednoho z prvních pokojů. „Tak tady bydlíme,“ prohodil s úsměvem. Vešel dovnitř a rozhlédl se. Vypadalo to tam jako v klasickým studentským kumbálu. Učebnice se válely všude, postel byla rozestlaná, kde to jen šlo leželo instantní jídlo.

  Zafir se usmál. „Promiň je tady nepořádek,“ omlouval se Erik. „Nic se neděje. Vypadá to tady přesně jak by měl vypadat studentský pokoj.“ Mladík si oddechl. Byl rád, že se tady novému spolubydlícímu líbí.

  Vypadalo to, že si budou rozumět. Byl mu sympatický už od začátku. Tmavě hnědé vlasy, které se mu vlnily nad ušima a na krku, hnědé oči, opálená pokožka, která svědčila o tom, že žije někde, kde je skoro pořád teplo. Měl jemné rysy, ale přesto v nich bylo dost mužnosti na to, aby si ho nikdo nespletl s někým jiným než opravdu je. Očima na okamžik spočinul na jeho rtech, které byly hezky vykrojené.

  Zafir si sedl na postel a začal na ní hopsat. Erik ho pobaveně pozoroval. „Nemusíš mít strach, má dobrý pérování,“ usmál se. „Asi za hodinu máme první vyučování,“ prohodil. Přikývl a rychle si začal vybalovat. Druhý mladík se pohodlně natáhl na postel a přehodil si ruku přes oči.

  Na chvíli usnul, protože ho probudil zvonek oznamující hodinu. Vstal, protáhl se jako kočka a kývl na Zafira. „Je čas.“ Mladík vykročil za ním. První vyučovací hodina proběhla celkem klidně.

  Pozorně naslouchali profesorovi, zapisovali si poznámky, rozdělili se na přednášky. Erika překvapilo, že Zafira zajímají téměř totožné věci. Vrátili se na pokoj v dobré náladě. „Pokud budeš chtít mohu tě o víkendu provést po Praze,“ nabídl se. Nadšeně přikývl a Erik se téměř rozesmál.

  Oba se začali těšit na víkend. První týden uběhl celkem rychle, protože se téměř ještě neučili. Vše mělo začít v následujících týdnech a měsících. Konečně byl pátek a oni se mohli vydat zkoumat noční život v Praze.

  Zašli do jedné hospůdky, která byla vcelku oblíbená studenty z jejich univerzity. Narazili bohužel i na takové, kteří neměli Zafira zrovna v lásce. „A hele, kříženec,“ pronesl jeden, když je uviděl v kruhu přátel.

  Oslovený mladík ho ostentativně ignoroval a dál se klidně bavil s ostatními. „Mluvil jsem na tebe, kříženče!“

  Erik zaťal pěsti, ale mírné zavrtění hlavou Zafira, ho zastavilo. „Něco ti vadí?“ optal se klidně mladíka, který pořád dotíral. „Jo. Ty!“ Jeho kumpáni se zasmáli, jako by řekl něco extra vtipného.

  „Tak to máš docela problém, protože se v budoucnosti zřejmě budeme velice často potkávat,“ usadil ho a opět se věnoval ostatním. Dotěrného mladíka nakonec usměrnil vyhazovač, který si všiml, že se schyluje k problémům. „Kam tedy zítra půjdeme?“ optal se Zafir Erika a připomněl mu tak jeho slib.

  Ten se nyní usmál. „No já osobně bych začal Pražským hradem, pak bych to vzal na Karlův most, na Staroměstské náměstí k Orloji a radnici, a pak se uvidí.“ Souhlasně přikývl. Domů se vrátili chvíli po půlnoci a s velmi dobrou náladou a taky velkou únavou. Padli do postele jako podťatý a v tu ránu spali.

  Druhý den ho probudil Zafir s širokým úsměvem na rtech. „Vstávat! Čeká nás prohlídka města.“ „Hm. Nemůže to chvíli počkat?“ ptal se ospale. „Ne!“ ozvalo se pobaveně a na obličej mu šplouchlo trochu ledové vody. Prudce otevřel oči. „Už vstávám!“ zavrčel a raději vyskočil, než ho napadlo vylít na něj celý kýbl vody, který měl připravený u postele.

  Zafir se na něj zubil a Erik se nedokázal dlouho zlobit. Vyrazili do ulic. Světlovlasý mladík mu cestou ukazoval historické budovy, které by ho mohli zajímat. Nastoupili do tramvaje a vyjeli na Pražský hrad.

  S úsměvem pozoroval Zafirovu téměř dětinskou radost. Oči mu svítily jako dvě olejové lampičky, bílé zuby se blýskaly v úsměvu. A to jsme teprve na Hradě, pomyslí si pobaveně. A sleduje, jak z pouzdra vytahuje foťák a vše kolem fotografuje. Sem tam ho vrazí i Erikovi a ten fotí Zafira na pozadí Hradu.

   „Pojď!“ chytne ho náhle za ruku a vleče před hlavní bránu. Tam totiž za chvíli bude probíhat výměna stráží a to by si přece neměl nechat jako cizinec ujít.

  Naprosto hypnotizovaně to pozoruje. Náhle se otočí se zářivým úsměvem k Erikovi. Ten rychle uhne očima, protože místo stráží pozoroval Zafira. Ten nyní tázavě nadzvedne obočí. „Jen jsem chtěl vidět tvojí reakci,“ brání se a trochu se začervená. Moc dobře si uvědomuje, že na něm očima spočinul déle než je u přátel běžné.

  Co to se mnou je?, ptal se sám sebe v duchu. „Půjdeme?“ prohodí nakonec, aby prolomil to mírně trapné ticho. Jen přikývne a vyrazí do Zlaté uličky. Zafir sem tam koupí nějaký suvenýr. Erik mu zatím vypráví, co ví o Praze.

  Dojdou na Karlův most. Fotoaparát opět cvaká jako o závod. Dokonce se sem tam najde i nějaký ochotník, který je vyfotí spolu. Přímo královsky se baví. Občas se zastaví u nějakého karikaturisty a pozorují jeho práci. Obdivují jeho šikovnost, protože dokáže vystihnout kohokoliv do toho nejmenšího detailu.

  Na kolej se vrací někdy kolem osmé večer, oba sice unavení, ale šťastní z pocitu příjemně stráveného dne. „Asi mi upadnou nohy,“ pronese Zafir, když si čachtá nohy v lavoru s horkou vodou. „Copak? Nejsi zvyklý na chůzi?“ ptá se s úsměvem Erik.

  Mladík zavrtí hlavou. „Tak to není. Jen nejsem zvyklý chodit…,“ zmlkne a neví jak dál. „Já tě přeci chápu,“ ujistí ho, protože cítí jeho rozpaky. „Teď si pěkně odpočineme a zítra ti ukážu Orloj a Týnský chrám. A mohli bychom na nějakou výstavu,“ pronese.

  Zafir ho pozoruje. Fascinují ho zelené plamínky vzrušení, které mu planou v očích. Zdá se že i jemu stačí jen málo k radosti. Jen přikývne, protože se mu nechce mluvit. „Mohli bychom dát vyvolat ty fotky, ne?“ optá se. „Jasná věc. Jsem na to docela zvědavý.“

  Erik přejde k dvouvařiči a chystá se něco uklohnit. Vrazí hlavu do lednice a dumá nad tím, co by mohl ukuchtit. Pohled mu padne na fazole s párky v plechovce. Zašklebí se. Tohle jedli už včera. Náhle se na něj zezadu nalepí Zafir a zkoumá obsah uvnitř.

  Mladík nasucho polkne, ale dál se snaží vymyslet, co by tak mohl uvařit. Vůbec nic ho nenapadá. Jak mu říct, aby si raději sedl zpátky?, dumá, protože není opravdu schopný myslet, když se na něj tak tiskne.

  Zafir poodstoupí a dumá nad tím, proč Erik tak ztuhl. Pokrčí rameny a opět ponoří nohy do horké vody. Zavře oči a za chvíli slyší tiché broukání, které se ozývá od vařiče. Takže něco našel, pomyslí si pobaveně.

  Do nosu ho uhodí vůně fazolí. Ušklíbne se. Žádná novinka. Za chvíli se před ním pohupuje miska plná kouřícího se pokrmu. „Je mi líto, ale nic jiného jsem nenašel,“ omlouvá se Erik a bezradně krčí rameny. „Zítra budeme muset nakupovat.“

  Přikývne se lžící v puse a usměje se. Druhý mladík rychle sklopí oči k misce a láduje do sebe fazole, ačkoliv by si nejraději zašel někam na jídlo. Jenže Zafir byl jistě tak unavený, že by se mu nikam nechtělo.

  Poslušně tedy polyká jedno sousto za druhým, ale je to jako by polykal hřebíky. Nakonec misku odloží, popadne ručník a jde se vysprchovat. Spolubydlící za ním jen udiveně hledí, ale je rozhodnut na nic se neptat. Možná má Erik problémy s dívkou, pomyslí si vcelku pobaveně.

  U něj ve vesnici Kellana v Angole bylo dívek dost, ale on si zatím žádnou nevybral. Možná najde tu pravou tady, usměje se pro sebe.

 

  Erik mezitím pod sprchou uvažuje nad svými vlastními pocity. Pak však zavrtí hlavou a usměje se. Zřejmě to bude jen tou únavou. Rychle se umyje a vyrazí zpět do pokoje už naprosto v pohodě. Nachází tam v křesle spícího Zafira.

  Zavrtí nad ním hlavou. Zítra bude mít pěkně přeležený krk. Pokrčí rameny, shodí ze sebe ručník a rychle si natáhne pyžamo. Pak se s úsměvem zadívá na svého spolubydlícího. Měl bych ho probudit, pomyslí si. Už natahuje ruku, aby to udělal, ale zastaví se.

  Vypadá tak sladce, když spí, že nemá to srdce ho budit. Nakonec se sám zavrtá do postele a sotva zavře oči spí jako když ho do vody hodí, protože celý den byl vcelku namáhavý.

  Ráno ho opět vzbudí Zafirovo „Dobré ráno.“ Zasténá a otočí se na druhý bok. „Eriku!“ ozve se nad ním přísně. Otočí se zpět a zadívá se do hnědých očí. „Jak je možný, že jsi pořád takhle čilý?“ ptá se a pohledem zabloudí k budíku.

  Prudce se narovná a popadne přístroj do ruky. Hned na to zasténá. „Nemyslíš to vážně, že ne?“ skuhrá nevěřícně. Z budíku na něj totiž velkými zelenými číslicemi bliká: 6:00. Padne zpět na postel a zavře oči.

  „Bože, Zafire, je neděle! Já vím, že jste u vás zřejmě zvyklí vstávat brzy, ale tady se v neděli spí minimálně do deseti dopoledne,“ skučí a vůbec si nevšímá, jak spolubydlící lítá po pokoji. Chce ještě spát, ale on mu to nedovolí. Nekompromisně z něho stáhne přikrývku.

  Erik rezignovaně zasténá a pomalu se začne hrabat z postele. Otevře jedno oko a vidí, že je nad ním jeho spolužák nakloněný a zkoumavě si ho prohlíží. Neovládne se a vyplázne na něj jazyk. Než stihne Zafir nějak zareagovat, je pryč a on může slyšet, jak pouští sprchu.

  Zdá se, že jeho prazvláštní nálada ze včerejška je definitivně pryč, pomyslí si spokojeně. Vrhne se na přípravu snídaně. Podle ingrediencí, které tady mají to nebude moc výživné ani chutné.

   Nakonec oba skončí s chlebem namazaným máslem. Znechuceně ho žvýkají a nakonec se svorně shodnou, že se půjdou najíst ven. Zapadnou do jedné kavárny poblíž univerzity a objednají si koblihy a čaj. „Koho pak to tu máme. Zase ten kříženec,“ ozve se nad nimi za chvíli hlas a vyruší je tak z debaty o Zafirově domově.

  Erik prudce zvedne hlavu. Nad nimi stojí jeden jejich spolužák. Pavel se jmenuje, tuší matně. Mladíci to přejdou mlčením a opět se pustí do hovoru. Na Zafirovo rameno dopadne čísi ruka. „Ty jsi zřejmě nepochopil, co jsem tím myslel. Nejsi tady vítaný.“

  „Pokud vím, tak ty nejsi majitel téhle kavárny. A tomu nevadí, že je tady se mnou,“ neudrží se už Erik. „Jo protože to tady patří tvýmu strejcovi.“

  Pokrčí rameny, ale mlčí. To je sice pravda, ale i tak může kolem sebe vidět hodně cizinců, kteří si tady pochutnávají na snídani jako oni dva. „Dej si odchod!“ upozorní ho ještě. Mladík cosi zaprská, ale poslušně se stáhne.

  V očích mu však plane touha po pomstě. „Bude zřejmě dělat problémy,“ pronese po chvíli mlčení Zafir. „S tím si poradíme, neboj. A navíc. Teď nás čeká ta příjemnější část dne, ne?“

  Celý den opět stráví touláním po Praze a nakonec skončí na velice zajímavé asijské výstavě, která se týká převážně Japonska. Oba si uvědomí, že našli další věc, kterou mají společnou. Čas jim uteče poměrně rychle a kolem šesté se vrací na kolej, protože se ještě chtějí učit na druhý den.

  Padnou na postele, každý nos zabořený v knížce a plně soustředění. „Víš,“ ozve se po dvou hodinách Zafir. „Jsem rád, že jsi na tom letišti čekal právě ty.“ Erika to zaskočí, ale on je na tom stejně. „Já taky.“

  „Lepšího přítele bych tady asi jen těžko hledal.“

  Přítele, pomyslí si mimoděk. Pak se ale vzpamatuje. „To jo, když vidím, jak se k tobě chovají. Máš kliku, že já jsem z rodiny milující vše živé,“ mrkne na něj přes knihu a opět se do ní ponoří.

  Nemůže se však soustředit. Přítel, táhne mu neustále myslí. Zavrtí nad sebou hlavou. Po půl hodině zjistí, že čte jeden řádek už minimálně po šestý. S povzdechem zaklapne učení a zavře oči.

  Cítí jak se prohne matrace, ale nechává to být. Čeká co Zafir chce. „Ty, Eriku. Můžeš mi s něčím pomoct?“ ptá se nesměle. Přeci jen tedy otevře jedno oko a zadívá se na něj. „Hm?“ zabručí. „Potřeboval bych…,“ to už zanikne v živém rozhovoru na téma jedné přednášky z minulého týdne.

  Když jejich živá konverzace skončí, hodiny ukazují deset večer. „Měli bychom jít spát,“ prohodí Erik do ticha. „To asi jo,“ souhlasí a mírně zčervená, když mu zakručí v břiše. „Měli bychom něco ukuchtit,“ zívne světlovlasý mladík. Zafir se usměje od ucha k uchu. „Víš co? Ty zůstaň ležet a já něco uvařím. Stejně bych měl být na řadě.“

  Poslechne ho a znovu zavře oči. Snaží se mermomocí udržet vzhůru, ale nakonec zvítězí únava a Erik odpluje do říše snů.

  Pozoruje ho a přemýšlí jestli ho má vzbudit. Nakonec se rozhodne, že ho nechá spát a dá mu jídlo do ledničky. Sedne si do křesla a ještě chvíli si čte. Tentokrát už ne učebnici, ale jeden román. Myšlenky se mu toulají všude možně jen ne u knihy.

  Vzpomene si, jak dnes šli jednou ulicí a přímo naproti nim si to štrádovali dva mladíci a drželi se za ruku. Bylo na nich vidět, že jsou do sebe velice zamilovaní. Zafir na tohle téma mimoděk zavedl řeč a dověděl se, že tady jsou poměrně chápaví, co se vztahu lidí stejného pohlaví týká.

  V jeho rodné Angole to bylo jinak. A v jeho vesnici by za to byli schopni i zabít. Zjistil mnoho užitečných věcí a nějak vymámil i Erikův názor. Stavěl se k tomu v zásadě pozitivně. Pousmál se. Líbilo se mu, jak byl u toho rozhovoru červený. Náhle si uvědomil, že on se svými třiadvaceti lety je o dva roky starší než Erik. Bohužel dostal stipendium až nyní po několikerém zažádání.

  Odložil knihu, protože stejně věděl, že už se jí nedokáže věnovat a šel se osprchovat. Nechal na sebe téct proudy horké vody a byl rád, že mu masíruje ztuhlé svaly. Po půl hodinové koupeli se vydal do pokoje, kde se rychle převlékl a zavrtal do peřin.

  Budík na stole ukazoval dvanáct hodin večer. Zasténal si pro sebe. To zítra z té postele asi nevylezu, pomyslí si než se usne.

 

  Oba probudí ostrý zvuk budíku. Natáhnou po něm ruku ve stejnou chvíli. Jejich prsty se dotknou. Otevřou oči a zadívají se na sebe. Pak se usmějí a společně zamáčknou toho nepříjemného původce zvuku.

  Ještě chvíli leží a přemýšlí nad tím, co je dnes čeká. Při té představě zasténali. Nebude to žádný med. Mají tolik přednášek… Zřejmě se ani neuvidí, protože zrovna dnes měli skoro všechny rozdělené. S odhodlaným úsměvem se rozešli každý na jinou stranu školy.

  Erik seděl v lavici a prstem nepřítomně kreslil kolečka. Nemohl se vůbec soustředit na přednášku a ani nevěděl proč. Se Zafirem se vždy jen minuli na chodbě, pozdravili se a šli dál. Jednou ho dokonce učitel vyvolal, aby mu zopakoval co řekl a on ze sebe dokázal vyrazit jen: „Promiňte, nesoustředil jsem se.“

  „To jsem viděl,“ prohodil profesor a vrátil se k výkladu. Erik se rudý až za ušima posadil. Takhle uplynul celý měsíc. Se Zafirem se viděli vždy jen večer v pokoji a to ještě oba padali únavou nebo se museli učit. Oba to mrzelo, ale nedalo se nic dělat.

 Erikovi právě skončila poslední přednáška a tak se unaveně šoural do pokoje. Na chodbě však narazil na toho kluka, co je pořád otravoval. „A heleme se. Koho tady máme? Kdepak máš toho svého afrického přítelíčka. Vy snad nechodíte všude spolu?“ rýpal. Mladík jen zaťal ruce, protože si řekl, že mu nestojí za vyhazov z university. „Copak vyřízl ti jazyk? Nebo ho máš tak odřenej z toho jak mu ho pořád…“ nedořekl, protože byl dost tvrdě přiražen ke skříňkám.

  Erik ho propaloval pohledem. „Jestli máš nějaký problém, tak si ho pojď vyřešit, teď hned! Jestli ne, tak se přestaň navážet do mého přítele. I když je z Afriky, což se ti evidentně nelíbí, tak v mnoha ohledech je milionkrát lepší než ty i já,“ syčel na něj. Mladík na něj hleděl se strachem, že mu něco provede. Konečně se projevilo, že je silný jen tehdy, když ví, že mu nikdo nic neudělá a bude jen se svěšenou hlavou poslouchat jeho urážky. S odporem v žádném případě nepočítal. Ani ve snu.

  V očích mu plál vztek, že by ho mohl rozdávat. „Eriku?“ ozvalo se za ním. Poznal, že je to Zafir. Pomalu se k němu otočil. Stále však držel druhého mladíka pod krkem. „Tady Pavel se ti chtěl omluvit,“ pronese a čeká, naprosto si jist, že tak učiní. „Pro-promiň,“ vykoktá ten.

  Propaluje ho svýma hnědýma očima a není schopen je od něj odtrhnout. On kvůli němu riskoval vyloučení, myslí si trochu omámeně. Našel jsem opravdového přítele. „Co se to tady děje, pane el Dhabire?“ ptá se jeden profesor, kterého zřejmě někdo zavolal. „Jen výměna názorů?“ ozve se a v jeho hlase je spíš nejistá otázka než jistota.

  Profesorův pohled padne na Erika a na mladíka, kterého drží. „Hlaste se v ředitelně, pánové,“ prohodí a odejde. Oba ho následují nechávajíc Zafira za sebou. Ten je sleduje s mírně vyděšeným pohledem. Co když Erika vyloučí?

  S obavami se vrátí do pokoje. Přechází v něm jako tygr v kleci, dokud se jeho spolubydlící neobjeví. Tentokrát jim oběma končily přednášky dříve, takže byli domluvení, že zase někam zajdou. Vypadalo to, že tímto to zřejmě padne.

  Konečně se otevřely dveře a on se k nim rychle vrhl. Nebyl to však Erik, ale jeden jejich společný přítel, který se přišel zeptat, jak to dopadlo u řídi. „Ještě nepřišel?“ optal se.

  Zavrtěl hlavou. „Ne. Nezdá se ti, že tam je nějak dlouho?“ ptal se mírně starostlivě. Pokrčil rameny. „Říďa tohle obvykle řeší dost dlouho, neboj se. Přinejhorším dostane nějaký trest nebo důtku.“

  Zafir si sice nebyl jistý, zda to bude tak jednoduché, ale usmál se a přikývl. Ještě chvíli si povídali, a pak odešel.

  Usadil se do křesla, vzal knihu a začetl se do ní. Chvíli mu to sice trvalo, protože byl stále jako na trní, ale nakonec se podařilo. Nezaregistroval proto, jak se dveře tiše otevřely a v nich stojí Erik.

  Ten když ho viděl na okamžik se zarazil. Pak se ale opřel o veřeje a klidně ho pozoroval. Vypadal uvolněně nad rozečtenou knihou. Byl rád, že ho bránil. Tiše si odkašlal. Mladík v křesle okamžitě vstal a vydal se k němu. „Tak jak to dopadlo?“ ptal se netrpělivě.

  Erik se mírně usmíval a rozhodl se ho ještě chvíli napínat. „Eriku!“ zatřásl s ním. „Vyvázl jsem jen s napomenutím. Naštěstí náš kápo je naprosto v pohodě a pochopil proč jsem tě bránil,“ usmíval se od ucha k uchu.

  Zafir v tu chvíli neuvažoval. Vlepil mu na usmívající se ústa pusu a pevně ho objal. Dalo by se říci, že to byla jen přátelská pusa, ale na Erika zapůsobila jako rána kladivem do hlavy. Po tom měsíci, kdy se prakticky vídali jen na chodbách a pak v pokoji, kde padli za vlast únavou, to byl šok.

  Přesto se nechal objímat a dokonce kolem něj ovinul své ruce. Cítil jak se mu zrychluje tep a nevěděl, co je toho příčinou. Nehodlal si připustit, že by to mohl být samotný Zafir. Vždyť u nich je tohle neodpustitelné.

  Tmavovlasý mladík se od něj konečně odtáhl. „Promiň,“ zašeptal. Oba byli na rozpacích a neklidně přešlapovali. „To nic,“ prohodil nakonec a vešel do pokoje. Sedl si na postel a hleděl před sebe. „Jsem rád, že to pochopil. Bylo by pro mě dost neúnosné, kdyby mě vyhodili, potom co jsem se sem snažil tak moc dostat,“ pronesl náhle, aby řeč nestála.

  Zafir neodpověděl. Byl naprosto vyveden z míry  z toho co udělal. Bylo to jen přátelské objetí a přesto… Ne! Byl to jen projev radosti mezi přáteli. „Taky jsem rád,“ prohodil nakonec. „Byl tady Roman se na tebe ptát. Měl bys mu dát vědět, jak to dopadlo.“

  „Vždyť stejně jdeme s ním a ostatními ven, ne?“ optal se a vzhlédl. Jejich oči se střetly. „Jistě,“ odvětil s úsměvem a pohledem raději zabloudil k budíku. Bylo šest hodin večer. Za hodinu jim klepali na dveře přátelé a oni vyráželi do usínajících nebo spíš probouzejících se ulic města pražského.

  Zapadli do jedné svojí oblíbené hospůdky a dali si první kolo pití. Zafir si velice oblíbil české pivo a tak si objednal. I Erik na tom byl stejně. V klidu popíjeli a povídali si přitom. Bylo jich dost, takže si bylo celou dobu o čem povídat.

  Kolem desáté večer spustili hudbu a oni se rozhodli si zatancovat. Byla s nimi i děvčata, takže každý některou vyzval k tanci. Erik si vybral dlouhonohou brunetku, Zafir zase rusovlásku.

  Vířili s nimi na parketu jako by to byli profesionální tanečníci a skvěle se bavili. Oba sice někdy na okamžik zadumaně hleděli před sebe, ale hned se zase vrátili do reality a bavili se s přáteli.

  O půlnoci už byli v docela podroušené náladě, ale stále ještě dokázali plně vnímat okolí, protože za celou tu dobu vypili asi tři piva. Nebyli na alkohol zvyklí, takže jim dost rapidně stoupal do hlavy.

  Celá jejich akce, ještě že byl pátek, skončila ve tři hodiny ráno. Erik se Zafirem jí zakončili jednou skleničkou whisky, která jim mírně zatemnila mozky. Na kolej je museli tak trochu doprovodit jejich přátelé.

  Pěkně je uložili do postelí a odcupitali, protože jakmile se jejich hlavinky dotkli polštářů už spali.

 

  Zavrtěl se a nakonec pochopivší, že už neusne, otevřel jedno oko. Tím zamžoural na budík a zjistil, že je pět hodin. Povzdechl si a vstal. Spal jsem jenom dvě hodiny, pomyslel si a začal si masírovat spánky.

  Hlava ho bolela jako střep. Přešel k oknu a zadíval se na noční Prahu. Všude svítila světla a byla to nádhera. Pousmál se. Opřel si hlavu ho chladivé sklo a s uspokojením zjistil, že to pomáhá. Pro jistotu se však ještě vydal k lékárničce na zdi, vyštrachal dva acilpiriny a zapil je studenou vodou.

  Pak se vrátil k oknu a opřen o sklo čekal až prášky začnou působit. Bylo to poměrně rychle, a tak se napřímil a opět se zadíval ven. Myšlenky se mu nechtíc zatoulaly k dnešnímu odpoledni a k té spontánní puse. Přestal vnímat okolí a jen tupě hleděl před sebe.

  Je to tvůj přítel!, promlouval k sobě v duchu. Přítel… A dokážu ho tak ještě vidět?, ptal se sám sebe. Odpověď neznal, ale domníval se, že ne. Moc dobře si uvědomoval, že mu na Zafirovi začalo záležet úplně jinak.

  Náhle ho zezadu objaly čísi ruce. Ztuhnul a na okamžik zavřel oči. Nemusel se otáčet, aby poznal, kdo to je. Byl v pokušení se o něj opřít, ale odolal a dál bez odezvy hleděl před sebe. Ucítil jeho rty na své šíji a prudce vydechl. Přesto stále nereagoval. Jedna ruka zabloudila pod jeho triko a lehkými doteky přejížděla po horké kůži, rty stále bloudily po citlivé pokožce na šíji.

  Ve chvíli kdy prsty sevřely jeho bradavku, nevydržel to a zasténal. „Co to děláš?“ vydechl těžce. Nedostalo se mu odpovědi. Jen dál cítil jak si pohrává s jeho tělem. „Uvolni se,“ zašeptal mu Zafir do ucha, do kterého ho vzápětí jemně kousl. Poslechl jeho radu a opřel se o něj.

  Vzápětí se však narovnal. Nechtěl zničit jejich přátelství, ale… Nedokázal potlačit touhu, která ho rozechvívala až po konečky prstů.

  Zafir se postavil před něj a jejich pohledy se střetly. Hnědý se vpíjel do zelenomodrého. V jednom svítila touha, ale i nejistota, v druhém pouze ta nejistota, ale začala se tam vkrádat i vášeň. „Chceš to?“ optal se Zafir, protože to tak cítil. On po Erikovi toužil tak, až to hraničilo s fyzickou bolestí.

  Nechtěl si to ze začátku připustit, ale po tom, co ho tak dlouho neviděl a po té puse… Musel přiznat aspoň sám sobě, že se již dávno na Erika nedívá jako na přítele. V jeho zemi to nebylo přípustné, ale tady… Tady mohl člověk dělat téměř cokoliv. A on chtěl právě teď dělat tohle…

  Erik na něj mlčky hleděl a nebyl si jistý. V hlavě mu neustále zněl jeden jejich rozhovor, když mu Zafir řekl, že se u nich v zemi homosexualita trestá. Viděl obrovské otazníky v jeho očích a nevěděl, co dělat. Rozum se hádal se srdcem. Argumenty byly vyvážené.

  Zvítězilo srdce a on se mu vášnivě přisál na rty v odzbrojujícím polibku. Zafirovi zaplesala duše a objal ho kolem krku. Oba si vychutnávali blízkost a příchuť toho druhého. Jeho ruka pomalu sjížděla z krku níž, až opět vklouzla pod triko. Chvíli jen tak bloumala po hrudi, než se k ní přidal i druhá a přebytečný kus oděvu skončil na zemi.

  Přejížděl mu fascinovaně po odhalené kůži. Pak sklonil hlavu a vzal mezi rty jednu jeho bradavku. Hrál si s ní, sál, sem tam jemně kousl. Erik zasténal a zapletl mu ruce do vlasů. Jeho rty pokračovaly přes jeho břišní svaly, až se zastavily u pásku kalhot. Obratně ho rozepnul a uvolnil ze sevření Erikovo vzrušené mužství.

  Uchváceně hleděl na to, jak se mu rozlil do dlaní. Přejížděl po něm jako by to byl vzácný kov, který se jen tak nenajde. Nakonec sklonil hlavu a jazykem ochutnal jeho špičku.

  Zaťal mu ruce do ramen a zasténal. Hlava mu klesla dozadu a on jen přerývaně dýchal, jak cítil jeho ústa, jazyk, ruce. Měl pocit, že se zblázní, když ho vzal celého do úst.

  Zafir zvedl hlavu a zadíval se na něj. Chtěl vidět jeho pocity. Snažil se ho pojmout, jak nejvíce to šlo a přitom ho hladil rukou. Pozoroval jak se na jeho tváři objevuje celá škála pocitů. Usmál se a začal po něm přejíždět jazykem.

  Ještě naposledy ho olízl po celé délce a vstal. Políbil ho na rty a uchopil jeho mužství do ruky. Bylo příjemné cítit, jak mu pulzuje v dlani.

  Erik se nehodlal držet pozadu, takže mu za stálého líbání, rozepnul košili a stáhnul z ramen. Políbil ho na krk, přes klíční kost k bradavce a ještě níž. Přes kalhoty naznačil, jak si ho bere do úst, hladil ho až ho téměř přivedl k šílenství.

  Vytáhl si ho k sobě a vykročil. Erik couval k posteli, ale bylo mu to jedno. Věděl, že v ní dnes skončí. Spolu. Sedl si na ní a fascinovaně hleděl, jak se Zafir svléká. Očima hltal každý kousek jeho odhaleného, dokonalého těla.

  Když před ním stál nahý mírně zvedl obočí. „Ty se nesvlékneš?“ optal se ho a on mírně zčervenal, ale přikývl. Chystal se udělat co mu řekl, ale zastavil ho. „Počkej. Já sám,“ zašeptal.

  Přešel k němu a velice pomalu ho zbavil kalhot. Potom následovaly trenky. Klekl si mezi jeho nohy a vzhlížel k němu. „Chci tě,“ zašeptal a Erik jen přivřel oči, jak slastně mu ta dvě slůvka zněla.

  Chytil ho za boky a přitáhl ho na okraj postele. „Možná to bude trochu bolet,“ šeptal mu Zafir do rtů. „Já vím,“ prohodil tiše a opět se k němu přisál. Roztáhl mu nohy a pohodlně se mezi ně vklínil. Opět ho začal líbat na krk, hruď, pohrával si s bradavkami, rukou dráždil jeho mužství.

  Velice pomalu do něj začal pronikat. Cítil jak je napjatý strachem a snažil se ho ukonejšit polibkem. Konečně byl v něm a zarazil se. Ztěžka oddechoval, ale nehýbal se. Místo toho si líně pohrával s jeho vzrušením a líbal ho na rty.

  Erik se zkusmo pohnul a zjistil, že už to tolik nebolí. „Můžeš,“ zašeptal mu do ucha a cítil jak se usmál. Začal se tedy pohybovat. Nejprve pomalu, ale jak cítil, že stoupá jejich vzrušení tak stále rychleji a rychleji. Jeho ruka na Erikově mužství se pohybovala ve stejném rytmu jako jejich těla.

  Zatínal mu ruce do zad, jemně ho kousal do ramene. Náhle jejich těly projela milostná křeč a oba vykřikli a vypjali se. Zafir na něj padl a oba zůstali ležet na posteli. Vyklouzl z něj a přešel k malému umyvadlu v rohu místnosti. Namočil ručník a jemně otřel Erika a potom sebe.

  Zachumlali se do postele a přikryli se. Jemně se vzájemně hladili a poznávali jeden druhého. Tu noc (nebo spíš ráno) se milovali ještě mnohokrát, protože se jeden druhého nemohl nasytit. Ani jeden si nevšiml, že je skrz okno kdosi fotí.

 

  Ráno je probudil ostrý zvuk telefonu. Zafirův mobil. „Ano?“ ozval se rozespale a přitáhl si Erika k sobě. „Otče? Jistě. Ano. Samozřejmě,“ a zavěsil. „Co se děje?“ ptal se mladík vedle něj. „Musím se vrátit okamžitě domů. Mám rezervovanou letenku. Za hodinu mi to letí.“

  „Cože? Ale proč? Poletím s tebou,“ soukal ze sebe a vylezl z postele. Zafir, který se mezitím stihl obléci, ho zadržel. „Ne. Musím letět sám. Někdo evidentně referoval o tom, co tady vyvádím. Otec zuří. Nevím jak by reagoval, kdyby ses objevil se mnou. Ozvu se ti, ano?“ zašeptá a zoufale ho políbí.

  Erikovi se to nelíbí. Připadá mu jako by se loučil navždy. Obejme ho a odmítá pustit. Tisknou se k sobě, líbají. „Musím jít,“ vytrhne se mu Zafir a bez ohlédnutí odejde.

  Za hodinu už letí směr Angola. Za několik hodin přistane na malém letišti a vydává se do své rodné vesnice. Tam na něho již čeká celý zástup. „Je to pravda?“ optá se ho otec. Zafir ví, že nemá cenu ptát se co. „Ano,“ přikývne velice pomalu. „Neodpustitelné,“ zašumí davem. Ví co to znamená. Smrt. Jeho smrt.

 

  Erik několik dní netrpělivě vyčkával u mobilu. Přišla mu jen sms: Za týden se o mě rozhodne. Z. Týden rychle uběhl a Erik na nic nečekal a zamluvil si letenku do Angoly a okamžitě se tam vydával. Je rád, že mu Zafir několikrát vyprávěl o své rodné vesnici.

  Naštěstí se tam dostane velice snadno. Je to malá osada. Maličko ho udiví zástup lidí. Vystoupí z auta, které ho sem dovezlo a razí si cestu tím davem. „Co se tady děje?“ ptá se anglicky. „Syn našeho vůdce bude ukamenován,“ prohodí jedna žena bázlivě.

  Erika se zmocní hrozná předtucha. Rychle se prodírá davem až konečně narazí na kruh nějakých mužů. Ti se evidentně nehodlají tak snadno nechat předběhnout. Přesto se mu podařilo prodrat až dopředu.

  Nevěřícně se zarazil. Nemohl tomu uvěřit. Prostě to nešlo. Zafir byl až po ramena zahrabán v zemi a s hrdě vztyčenou hlavou čekal. Upřeně sledoval, jak se rozhlíží, jako by si chtěl vše vtisknout do paměti.

  Erik konečně pochopil, kdo jsou ti muži, co tvoří kruh. Kati. První ze samozvaných popravčích zvedl ruku a hodil kámen. V tu chvíli Zafir zavřel oči a Erik se vrhl vpřed. Třetí rána už dopadla na jeho hrudník. „Přestaňte!“ vykřikl.

  Zafir prudce otevřel oči. „Eriku?“ zašeptal téměř neslyšně. Mladík se k němu otočil a pousmál se. Pak svou pozornost opět přesunul na muže před sebou. „Proč to děláte?!“ vykřikl. „Co je špatného na tom, že se máme rádi? Copak Bůh nepraví miluj bližního svého?! Není tam přeci určeno pohlaví. Copak děláme něco špatného?“ ptal se a jeho oči se zalily slzami. Mladík za ním překvapeně zamrkal. Netušil, že Erik k němu cítí lásku. On ho miloval, ale…

  Jakmile si okolostojící uvědomili, kdo že to na ně mluví, začali kameny házet znovu. Tentokrát jejich cílem byl Erik. Ten neuhnul ani o píď, protože nehodlal dovolit, aby se něco stalo Zafirovi. Otočil se k němu a jejich oči se střetly. Zafir tak mohl vidět veškerou lásku, kterou k němu cítil. Ačkoliv jí vidět nemusel, protože činy mluvily za něj.

  Stále si hleděli do očí. Zafir vrtěl hlavou a po tvářích mu tekly slzy. Mlčky ho prosil ať odejde. Druhý mladík se na něj však usmíval, jako by nevnímal ostrou bolest, která zůstávala po každé ráně kamenem. Jeden ho zasáhl přímo do spánku. Zafir nevěřícně hleděl na pramínek krve, který mu stékal po tváři.

  „Stoooooooop!“ zaječel, když Erik padl tváří do písku. Nikdo ho však nevnímal. Stále házeli kameny a některé dopadli i na něj samotného. Snažil se dostat ven, ale nemohl. Očima vyhledal otce. Prosil ho, aby to zastavil, aby nedovolil takhle zmařit lidský život.

  Ten sklopil hlavu a Zafir pochopil, že všechno prohrál. Kdyby se ho tak mohl ještě naposledy dotknout. „Přestaňte!“ ozvalo se náhle a kamenování přestalo. Mladík překvapeně vzhlédl. „Vytáhněte ho.“

  Udělali co jim náčelník přikázali. Zafir okamžitě přešel k Erikovi a vzal jeho obličej do dlaní. „Dám ti na výběr, synu,“ ozval se jeho otec. „Ten mladík má pravdu. I Bůh pravil miluj bližního svého. Máš dvě možnosti. Zůstat tady a nebo odjet pryč a už nikdy se sem nesmět vrátit.

  Zafir se zadíval dolů a jeho pohled se střetl s tím Erikovým. Viděl v něm tolik očekávání až se musel usmát. „V tom případě sbohem, otče,“ pronesl tiše a pomohl příteli vstát. Bylo jasné, že zvolil druhou variantu.

  Podepřel Erika a společně vykročili k autu, které zde čekalo. Oba nasedli a přikázali jet směr letiště. Tam si objednali letenky do České republiky. Když konečně seděli v letadle oba si oddechli.

  Zafir se natáhl a chytil ho za ruku. „Tohle už mi nedělej,“ zašeptal mu těsně u rtů. „Víš jak jsem se o tebe bál?“ ptal se a pomalu se k němu skláněl. Jejich rty se střetly…

  Jediným zadostiučiněním jim bylo, že jejich přátelé zjistili, kdo to všechno spískal a nenechali to jen tak. Pavel ze záhadných důvodů opustil univerzitu. A prý měl dost slušné modré brýle, když tak činil. Ještě hodně dlouho potom, co si to vyslechli se smáli…  

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Myslela jsem, že budu mít zase depresy..

(Wendy, 20. 2. 2009 16:45)

ale díky...bohu (nebo spíše díky tobě)...to dopadlo dobře....fakt jsem si v jednu chvíli myslela, že umřou..*třese se při tom pomyšlení*...jinak..bylo to naprosto úžasný...no co jiného od tebe taky očekávat že ?...:D....no nebudu to tady moc protahovat a vrhám se na další..povídku..;-)

Prožila jsem si parádní hrůzu,

(Aki, 16. 11. 2008 0:21)

protože jsem si myslela, že ho zabiješ, ale nezabilas!! To je úleva a dobrej pocit.

Nemám slov

(Yuiko, 25. 3. 2008 21:24)

Souhlasím s bastet!!!!!Musíš vydat knížku a až ji vydáš,budu první co si ji koupí.Dám na ni zlatý obal a napíšu na něj velkým písmem ,,Kdo mi tu knihu sebere,zemře!!!'' XD Budu si to číst jako pohádky před spaním :) Ty píšeš prostě tak nádherný povídky,prostě....já nemám slov!!!!Já to četla se zatajeným dechem a jenom očekávala,co se stane v příští minutě :D Protsě nádhera!!!!!!

Sugoi!

(LINA, 18. 3. 2008 21:22)

Pri tejto poviedke som bola myslov len v nej.Tak superne sa to číta.Máš vážne talent.Toto je zatial jediná dlhá poviedka pri ktorej som vydržala.Vážne nádhera!

kniha

(bastet, 12. 1. 2008 22:59)

hele a to je rozkaz jdi do nejbližšího nakladatelství a oznam že chceš publikovat sbírku povídek vlastní výroba žádnej opis jasný já chci mít tihle povídky ve svý nový knihovničce budu ji mít v únoru tak sebou mákni jasný!?!?!?!?!?!?

Super

(Melody, 8. 1. 2008 14:58)

To je super povídka,jsi rozená spisovatelka!!!!!
Fakt je to napsaný jao z knížky je to úžasný :-D
fakt SUPER SUPER SUPER !!!

Nádherné

(Sora, 29. 10. 2007 13:43)

No nádherné a ani nevím co ktomu více dodat.Plostě klášné!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

=))))

(Lirael, 23. 10. 2007 21:54)

nevine, vasnive,dobrodruzne,napinave..presne takove jake to ma byt(nebo spis tak jak se to libi me...=DD)
takze moc hezka prace...uz se tesim na dasli tvoje povidky..tak zatim
L.

^___^

(misako, 21. 10. 2007 22:08)

Souhlasím s Beou - pokračování by nebylo to pravé ořechové. Ale jiná povídka... To by bylo super :-)
Je to skvělý! Ale málem mě klepla pepka, srazila mrtvice a dorazil infrakt... Ale konec - sugoooi! XD

*****

(Bea, 21. 10. 2007 21:26)

Nadpis... Možná je chybná transkripce, ale mělo by to znamenat Neodpustitelné! :-)) To je pro všechny, které by to zajímalo.:-))

Jinak. Jinak... Myslím, že z celého maratonu se tahle povídka nejvíce vymyká. A to příběhem, který se snad nejvíce dotýká reality ze všech uveřejněných... (Tím je nechci nijak srážet, to vůbec! Vždyť tam mám Ríšu, Andrého, Tylera, Charlieho, "Dráčka", Caleba no a samozřejmě nenapodobitelného a úžasného Billyho!)

Ale dalo by se říci, že tenhle příběh asi nejvíce zapůsobí. Právě proto, že je tak skutečný, tak příšerně moc skutečný... Kdybych nevěděla, že ještě patří do Maratonu Happyendů, tak na konci dostanu infarkt v podobě "zázrakové záchrany" (můj nový termín:-)). Ještě, že jsem to věděla a čekala, jinak by mě asik vezli do nemocnice...:D

Jinak - musím ti obzvláště pochválit závěr a "slušivé, modré brýle" na Pavlových očích, to je prostě ta správná tečka, do správně realistické pohádky.

Na závěr si dovolím jedno doporučení (za které mě Nextrásek a jiní asi zabijí, ale nemohu jinak): pokračování nepiš. Byl by to už jen slabý odvar skvělé LoweStory z Karlovy univerzity. A to by byla strašná škoda...:D

Heh máš štestí,že to přežily m_m

(Nime, 21. 10. 2007 19:22)

senzační povídka jsem zvědava jestli dojde i na mé přání^^

uuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuf!

(E..., 21. 10. 2007 17:51)

tys mě reda vyděsila! úpně senza povídka, ale na konci sem málem dostala infarkt... máš štěstí, žes je nakonec zachránila xD

PS:

(Kat, 21. 10. 2007 16:49)

Co znamená nadpis? Nechce se mi to hledat a možná by to zajímalo i ostatní.

Tak

(Kat, 21. 10. 2007 16:48)

už jsem si myslela, že porušíš šťastné konce, ale ty ne. Krásná povídka s krásným koncem. Krásně se mi to četlo a příjemně jsem si u toho odpočinula.
Pokračování bych ani nechtěla a spíš další povídku stejně hezkou jako tato.
Trochu smutné,že někde to odsuzuji, ale i u nás jsou někteří, kteří to netolerují.

........

(mája a jane, 21. 10. 2007 15:52)

Uf,ty jsi nás viděsila. Úžasná povídka, souhlasíme s pokračováním. Jj už se těšíme,tedy pokud bude.

arigááááátoooo :-*

(nextrásek, 21. 10. 2007 11:05)

Moc se ti to povedlo..

fakt se mi to moooooc líbilo, nechceš mi napsat ještě

pokračování..

třeba jak jedou spolu na dovču..do..no do jedné

krásné země =))

vypadalo to že mi milovaný Zafírek umře..ještě žes ho

nechala žít..máš štěstí..to bych hoodně zuřila..

ještě jednouuuuu hooooodně moooooc děkuuuuuji zlatíško

arigato...gracias...mersi=))

posílám ti big muuuuuuuucq