Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Za Tvůj úsměv.. - část I.

12. 12. 2013

 Za Tvůj úsměv jediný, sežral bych i peřiny

 

Při vzpomínce na tenhle starý slogan se téměř rozeřval smíchy. Ovšem věděl, že před Správní radou by pokus o žert nevyšel. Vrátil se proto rychle z výšin na zem.

Pracoval v reklamní agentuře a s úsměvem souvisel jeho nový projekt, který dostal k vypracování. Na trh se měla uvést nová zubní pasta. Příhodně nazvaná SMILE. A on pro ni měl vymyslet slogan. Už nad tím dumal týden, ale vždy se mu vrátil jen ten stupidní popěvek.

Prohrábl si vlasy a zahleděl se z okna své kanceláře. Doufal, že mu překrásná scenérie pomůže něco vymyslet. Ovšem tentokrát jeho rozjitřené myšlenky nedokázal zklidnit ani nádherný výhled.

„Fabiene!“ Strčil hlavu do dveří jeho kolega a dlouholetý přítel Yago. Nevzrušeně k němu stočil tázavé oči. „Už jsi pohnul s tím sloganem?“ otázal se a se samozřejmostí jemu vlastní se pozval do kanceláře.

„Jistě, pojď dál,“ zabručel nevrle Fabien, ale v téměř fialových očích mu čertovsky hrálo. Kdyby věděl kolik obdivu za jeho nezmírající optimismus k němu v tu chvíli Yago cítí, zřejmě by ho to překvapilo.

„Neodpověděl jsi mi na otázku,“ vytkl mu jemně.

„Jediné, co mě napadá jest: Za tvůj úsměv jediný, sežral bych i peřiny,“ zadeklamoval. „Ale myslím, že Správní rada by to velkým trumfem nenazvala.“

Yago se svíjel potlačovaným veselím. „Vím, že by se našel jeden, který by se potrhal smíchy.“ Ústa byla rychlejší než myšlenky a on tak nechtěně narazil na citlivé místo.

Fabienovy oči pohasly. „Ano. Určitě by to ocenil,“ přitakal. Úsměv, který mu vykvetl na rtech se však v očích neodrazil.

„Jak se má?“ zeptal se opatrně Yago. Věděl, že to teď má Fabien těžké.

„Rád bych ti řekl, že výborně, příteli. Nicméně se obávám, že realita je horší.“ S těžkým povzdechem vstal, prošel kolem přítele a se zářivým úsměvem opustil svou kancelář. Bylo načase vrátit se domů. Zpět k tomu o němž hovořili. K Etienovi.

Pouze v soukromí svého vozu si dovolil dát průchod opravdovým pocitům, které s ním poslední půl rok zmítaly den ode dne víc a víc. Beznaděj, zoufalství, strach.

Zastavil před luxusním domem, kde měl byt. Opět nasadil veselý výraz, pozdravil vrátného a vyjel do šestého patra. Otevřel dveře a vstoupil do prostorného, světlého bytu.

„Dobrý večer, pane,“ pozdravila ho růžolící černovláska.

„Dobrý večer, Bello,“ usmál se. „Jak to dnes šlo?“

„Velmi dobře. Pan Etien dnes chvíli chodil po ložnici. Dokonce i sám!“ Žena zářila pýchou, která se rozhořela i ve Fabienově hrudi.

„Velice vám děkuji, jděte si odpočinout. Dnes už to zvládnu sám.“ Ošetřovatelka se na něj povzbudivě usmála, vzala si pár věcí co zde měla a odešla domů. Fabien si obrnil srdce před tím, co uvidí. Zhluboka se nadechl a otevřel dveře do ložnice.

„Ahoj, miláčku,“ pozdravil zvesela, ačkoliv se tak vůbec necítil. Svíralo se mu srdce, když očima klouzal po postavě opřené o pelest postele. Vypadalo to jako by na něj čekal. Stejně jako tomu bylo v minulosti. Stejná pozice, stejně krátce střižené slámové vlasy. Přesto tu byla bolestná změna.

Neusmíval se, nevítal ho polibkem. To by ale dokázal přežít. To, co ťalo do jeho srdce jako ostří, byl prázdný pohled v jeho šedavých očích.

„Slyšel jsem, že jsi dnes dělal pokroky,“ pronesl a přešel k němu, aby ho políbil na čelo. Etien sebou mírně trhl, ale jinak nereagoval. „Prý jsi byl na procházce po pokoji. Co kdybychom si udělali výlet? Jen my dva? Mohli bychom zajet k řece na piknik, co myslíš?“

Samozřejmě nedočkal se žádné reakce. Etien dál hleděl do prázdna. Fabien se na něj zazubil. Přešel k posteli a odhrnul přikrývku.

„Půjdeme se vykoupat, zlato,“ vyzval ho něžně a pomohl mu vstát. Přetáhl mu přes hlavu triko a pomohl z pyžama. Objal ho kolem pasu a vydal se s ním do koupelny. Srdce mu zaplesalo, když se mu Etien vymanil a pokusil se jít sám. Udělal sice jen pár kroků, než ho musel zase podepřít, ale byl to úspěch.

Pustil sprchu, otestoval teplotu a postrčil ho pod tekoucí vodu. Opatrně omýval jeho tělo a srdce se mu svíralo bolestnou touhou. Ovšem ne tou tělesnou nebo sexuální. Toužil ho držet v náručí, líbat do vlasů, šeptat milostná vyznání. Chtěl aby se na něj usmál, vyslovil jeho jméno, tak jak to uměl jen on.

Ovšem Etien ho už přes půl roku nepoznával. Nepoznával nic a nikoho blízkého ze svého okolí. Od chvíle, kdy ho našel brutálně zmláceného v té zpropadené uličce.

 

 

* * *

 

Kráčel téměř prázdnou ulicí, na tváři lehký úsměv. Jako každý večer šel naproti svému příteli, který zase pracoval přesčas. Ovšem nevadilo mu to. Byl rád, když se mohl projít a navíc to bylo lepší než jet autem. Taková procházka před spaním. Nebo dlouhým milováním. Zasněně se usmál. Z myšlenek ho vyrušila táhlá melodie mobilního telefonu. Jeho úsměv se rozšířil, když spatřil do mu volá.

Ano?“ ohlásil se vesele.

Miluji tě,“ ozvalo se ze sluchátka rozverně.

My se snad známe, pane?“ otázal se laškovně.

Možná bych vám mohl říci, co jsme prováděli minulou noc, a tím vám osvěžit paměť, monseigneure.“

Fabien byl v tu chvíli rád, že ho Etien nemůže vidět, neboť zrudl až po kořínky vlasů. Zároveň mu tělem proběhlo slastné zachvění při vzpomínce na vášnivou noc. „Myslím, že už si začínám vzpomínat,“ vykoktal a Etien se rozesmál. Rád poslouchal jeho smích. „Proč mi vlastně voláš? Tak za deset minut se uvidíme.“

Potřebuji zvláštní důvod pro zavolání někomu koho miluji?“

Samozřejmě že ne. Taky tě miluji.“

Dej sem prachy, sráči!“ zaslechl najednou. Nepříjemné klapnutí ho ujistilo, že mobil spadl na zem. Srdce mu vyskočilo až do krku a nohy se samy daly do pohybu. V hlavě mu bušilo jediné: Etiene!

Bez dechu se zastavil na místě, kde ležel přítelův mobil a zběsile se rozhlížel kolem. Nepatrný pohyb upoutal jeho pozornost k zapadlé uličce. Vnitřnosti se mu sevřely, když uviděl jak do bezvládného těla kopou tři výtržníci.

Bezhlavě se vrhl vpřed se zběsilým výkřikem na rtech. Muži se zalekli a utekli. Padl vedle něj na kolena. „Etiene!“ vydechl a okamžitě volal záchranku. Nad jeho zoufalým stavem mu pukalo srdce. Obličej plný krve, v obrané pozici byl stočený do klubíčka, rukama si instinktivně chránil tvář a břicho.

Vydrž, zlato,“ šeptal a probíral se mu vlasy. Záchranáři přijeli téměř okamžitě, Fabien s nimi beze slova odjel do nemocnice. Žádná pozemská síla by mu v tom v tu chvíli nezabránila. Etiena okamžitě odvezli na operační sál a jeho příteli nezbývalo než čekat.

Bylo to nekonečných osm hodin jeho života. Mezitím informoval Etienovu rodinu. Ani ho moc nepřekvapilo, že přijel jen jeho mladší bratr Edgar. Od milého věděl, že matka mu zemřela, když byl ještě malý a s otcem neměl dobré vztahy. Bližší podrobnosti neznal, ale prý to bylo od chvíle, kdy se dověděl, že jeho starší syn je homosexuál. Podle Fabiena naprosto klasická reakce rodičů.

Vy jste příbuzný pana Gabrieliho?“ otočil se lékař neomylně na Edgara.

Ano,“ přikývl.

Nemám pro vás příznivé zprávy. Při útoku byla poškozena nervová soustava, která ovlivňuje motoriku člověka.“

A to znamená?“ otázal se Edgar stísněně, když se lékař na okamžik odmlčel.

Bude se muset učit vše od začátku. Jíst, chodit, mluvit…“

Fabien zbledl jako papír a Edgar na tom byl podobně. „Ale bude žít?“ vyslovil těžce otázku, na kterou v případě záporu, ani jeden nechtěl slyšet odpověď.

Pokud se tomu dá říkat život,“ podotkl doktor rezignovaně a vzdálil se. Fabien i Edgar zůstali strnule hledět před sebe, snažili se vstřebat tuto informaci.

Jak týdny plynuly Etienův stav se nelepšil, ale naštěstí ani nehoršil. Sice byl při vědomí, ale s nikým nekomunikoval, nikoho nepoznával, byl zcela odkázán na pomoc druhých. V nemocnici v níž se nacházel již potřebovali uvolnit jeho pokoj. Byly pouze třimožnosti. Přesun do domácí péče, na specializovanou kliniku nebo do ústavu pro choromyslné.

Jediný člověk, který by mohl kliniku zaplatit, byl Etienův otec. Ten však o svého syna nejevil zájem. Edgar by si bratra do péče vzal, ale staral se o vlastní rodinu. A blázince rozhodně nepřicházel v úvahu!

Fabien nezaváhal ani na vteřinu. O týden později, kdy jim oznámili toto stanovisko, si vezl Etiena domů. Najal si Bellu jako ošetřovatelku, přizpůsobil byt potřebám nemocného.

A pustil se do boje s větrnými mlýny.

 

* * *

 

Hleděl na spícího muže a vzpomínal na tyto nepříjemné chvíle. Zatřepal hlavou a přivolal vzpomínky příjemnější. Jako by slyšel jeho smích, viděl čertovské plamínky v očích. Lehce mu přejel palcem přes hebké rty.

„Kéž bys mi věnoval jeden svůj úsměv,“ zašeptal a opustil ložnici. Vyšel na balkon a zapálil si cigaretu. Kvůli Etienovi s tím chtěl přestat, ale teď už to bylo stejně jedno. Zhluboka vdechl spásný nikotin do plic a zavřel oči.

Ačkoliv docházeli na pravidelné kontroly, rehabilitace a různé prohlídky do nemocnice, zatím nebyly žádné novinky. Zatím vše probíhalo jako doposud.

Odhodil nedopalek dolů a sledoval, jak padá mlhou, která se na město snesla od řeky. Ještě okamžik se kochal čerstvým vzduchem, ale nakonec se vrátil dovnitř. Proklouzl tiše do ložnice a zadíval se na spícího muže. Vzpomněl si na Yagova slova: Vím, že by se našel jeden, co by se potrhal smíchy.

I on o něm věděl, právě teď si ho prohlížel, v krku knedlík a v očích slzy bezmoci, kterou cítil.

Posadil se na zem vedle postele a uchopil jeho ruku do své. Lehce ho políbil na konečky prstů. Etien se zavrtěl, ale spal dál. Fabienovi bylo do pláče. Snažil se s Etienem udržovat „fyzický“ kontakt, alespoň tím, že ho držel za ruku. Nicméně on nikdy jeho stisk neopětoval.

Jednou, asi dva týdny po tom, co ho odvezl z nemocnice, se ho pokusil obejmout. Ale on se vyděšeně přikrčil a kryl si rukama obličej. To byl jediný projev emocí za celou tu dobu. Strach. Podvědomý strach z těch, co mu tak ublížili.

„Jestlipak víš, jak moc tě miluji,“ zašeptal mu a něžně odhrnul kadeř světlých vlasů, která spadla milenci do čela. Promnul pramínek v prstech a nostalgicky se usmál. Že ho miluje mu říkal každý večer, snad proto že doufal, že k němu jeho hlas pronikne a donutí ho bojovat. Tak moc mu chyběl…

Nakonec usnul vedle postele na zemi, v dlani svírajíc tu Etienovu.

Probudil ho lehký dotek na rameni. Zadoufal, že snad Etien… Prudce zvedl hlavu, ale shledal, že mladík stále ještě spí. Nad ním stála Bella.

„Pane, měl byste si jít odpočinout,“ pronesla tiše s ohledem na pacienta.

„Kolik je hodin?“ zeptal se a políbil ho do dlaně.

„Šest ráno,“ upozornila. Přikývl a vstal. Vtiskl Etienovi polibek na čelo pro krásné ráno a odešel.

Bella za ním hleděla se smutkem a zároveň obdivem v očích. Jeho oddanost a láska byla nezměrná. Jiný na jeho místě by dávno umístil Etiena do ústavu. Ovšem Fabien ne. Staral se o něj s láskou a něhou, která vyzařovala z každého póru jeho těla. Neúnavně na něj mluvil, neustále měl skvělou náladu. Obdivovala ho za to. Přesto v jeho očích občas probleskla beznaděj, kterou cítil hluboko v srdci.

Pustil na sebe proud horké vody a zavřel oči. Kolikrát tady takhle stál po dlouhém dni, když k němu náhle vklouzl Etien, aby se milovali. Kolikrát mu jen masíroval ramena, aby uvolnil napětí v jeho těle. Kolikrát si jen prostě stáli v náručí a líbali se pod horkou vodou.

Zastavil sprchu a rychle se otřel. Nechtěl, aby ho myšlenky na minulost cele ovládly. Musel žít pro přítomnost. Pro Etiena, i když ho nedokáže vnímat. Jednou se to zlepší. Věřil tomu. Držel se toho jako tonoucí stébla.

Ovšem pomalu přestával věřit v zázraky.

 

Vrátil se do ložnice, aby se převlékl. Etien byl vzhůru, pohledem bez zájmu propaloval dveře, kterými zřejmě zmizela Bella, aby připravila snídani.

„Dobré ráno, lásko,“ pozdravil ho zvesela. „Dnes je venku nádherný den a já mám volno. Víš, co to znamená?“ otázal se.

Že se s tebou budu milovat pod korunami stromů? Tak by odpověděl starý Etien. Ten nový, zlomený těžkým úrazem, mlčel.

„Že si uděláme piknik u řeky,“ odpověděl si a rychle se oblékl, aby nevyděsil Bellu svou nahotou. Stihl to těsně, neboť se zrovna začaly otevírat dveře.

„Bello!“ oslovil ji, když vstoupila s tácem obtěžkaným snídaní. Tázavě na něj pohlédla. „Připravte nějaké občerstvení. Dnes budete mít volno, společně s Etienem si uděláme piknik.“

Žena přikývla a položila tác na stůl. Chtěla začít s krmením muže na posteli, ale Fabien ji zastavil. „Postarám se o něj,“ pronesl měkce. Přesně tohle řekl tenkrát v nemocnici. Již přes půl roku se o něj staral, jak nejlépe mohl. Zřejmě to nestačilo.

Posadil se na postel proti němu a namazal topinku máslem. „Nechceš to zkusit sám, zlato?“ otázal se jemně a vložil mu jídlo do dlaně. Vedl mu ruku, aby mu ukázal jak se to dělá. Nad tím obyčejným úkazem mu srdce svírala ledová ruka.

Etien si kousl a nechal ruku bezvládně klesnout na peřinu.

„No tak, zlatíčko, zkus to sám. Tak hezky,“ přemlouval ho Fabien a opět mu pomohl. Etien sice jedl, ale on pochyboval, že vůbec vnímá co jí. Natáhl ruku a pohladil ho po tváři.

„Kdypak se mezi nás vrátíš, nejdražší?“ zašeptal. Tuto otázku zaslechla i Bella, která věděla odpověď. Byla dost zkušená na to, aby poznala, že nikdy. Jenže to nedokázala panu Fabienovi říci. Zlomilo by ho to. Zničilo jeho křehkou naději, kterou choval v duši.

„Jídlo je hotové, pane,“ pronesla měkce. Muž přikývl a dál hleděl na Etiena. V jeho očích se odráželo tolik lásky, že se jen těžko dalo věřit, že je určena jen jedinému člověku.

Fabien vstal a odhrnul pokrývku. „Je čas jít na vzduch, zlato,“ pronesl tiše a pomohl mu vstát. Společnými silami ho s Bellou oblékli. Objal ho kolem pasu a vyrazili na chodbu. Pomohl mu s obutím, převzal od Belly košík s jídlem a otevřel dveře.

Již několikrát byli s Etienem venku, ale vždy jen před domem a na malou chvíli. Dnes ho chtěl vzít k řece, na jejich oblíbené místo. Doufal, že by mu to mohlo něco připomenout. Stejně tak ale doufal, že mu něco připomene byt, ve kterém spolu bydleli rok.

Statečně se zubil na vrátného, který je pozdravil a sjeli do podzemních garáží, kde měl svoje auto. Usadil Etiena na místě spolujezdce a připoutal ho. Sám se potom usadil za volant a vyjeli.

Jednu ruku položil Etienovi na stehno. Vzpomínal, jak spolu takhle podnikali výlety. Etien ho vždy uchopil za ruku a jen ji držel ve své dlani. Jako by mu tak chtěl dát najevo, že jen s ním žije.

Fabiena v očích zaštípaly slzy, které se vzápětí rozkutálely po tváři. Ovšem nebyly to slzy smutku, ale radosti. Prudce zastavil na krajnici a zadíval se na ruku, která byla lehce položena na té jeho.

„Etiene,“ zašeptal a podíval se na něj. Doufal, že spatří jak se na něj dívá, usmívá, ale on hleděl před sebe. Přesto dlaň, kterou cítil na své, mu dodala novou naději. Zvedl ji ke rtům a lehce políbil.

„Miluji tě, zlato. Spolu to zvládneme,“ zašeptal dojatě a znovu se rozjel. Ruku, kterou držel Etiena, by mu v tu chvíli museli useknout, aby ho pustil.

Zastavil na parkovišti a pomohl mu vystoupit. Objal ho kolem pasu a společně s ním se vydal pod jejich oblíbený strom naproti řece, která nyní vesele zpívala jarní píseň. Posadil ho do trávy, než rozprostřel deku, na kterou si mohli sednout.

Připravil občerstvení a pak se pohodlně natáhl na deku. Pomohl i Etienovi, protože pro něj zřejmě bylo nepříjemné sedět bez opory.

„Je tady krásně, že lásko?“ optal se po chvíli. „Vzpomínám, jak jsme tu byli poprvé,“ dal se do vyprávění. „Seděli jsme přesně na tomhle místě, tys mě držel v objetí a jen jsme si povídali. Bylo tak krásně jako dnes. Smáli jsme se na celé kolo, vzájemně se něžně dotýkali,“ pronášel s melancholií v hlase. Vzpomínky mu tančily před očima, jako by to bylo včera.

Natáhl ruku a položil ji do blízkosti Etienovi. Doufal, že ji opět vezme do své, ale nic se nestalo. Zřejmě předtím reagoval nějak podvědomě, pomyslel si posmutněle. Přesto to pro ně znamenalo určitou naději.

Leželi tam takhle téměř celý den. Fabien mu vyprávěl o novém projektu, o tom jak je bez něj ve firmě nuda, jak jeho mladší bratr všechno komanduje, když to tam teď má na starosti. Firma, ve které Fabien pracoval, totiž patřila Etienovi a jeho mladšímu bratrovi Edgarovi. Ten nyní držel firmu při životě. V naději, že se Etien jednou vrátí.

Z příjemného odpoledne je vyrušilo zvonění mobilního telefonu. „Promiň, zlato,“ omluvil se a zvedl ho.

„Ano?“

„Dobrý den, pane Deone, tady doktor Fiscali. Volám ohledně posledních výsledků pana Gabrieliho.“

„Nějaké nové zprávy?“ otázal se s nadějí.

„Dalo by se říci, že ano. V posledních testech se ukázalo mírné zlepšení vnímání pana Gabrieliho, zdá se že je zde naděje na uzdravení.“

Fabienovi se stáhlo hrdlo. „Slyším v tom nějaké ale, že?“

„Jednalo by se o velice náročnou operaci, u které není jisté zda by se zdařila. Navíc je velice nákladná.“

„Co znamená není jisté, zda by se zdařila?“

„Pacient by mohl zemřít.“

Ta věta se mu usadila v žaludku jako obrovský kámen. Zemřít, blesklo mu hlavou. Otočil se na Etiena, který netečně hleděl vzhůru. Zemřít… opakoval si v duchu. Je tohle život?

„Kolik ta operace stojí?“ vysoukal ze sebe.

„Dvě stě tisíc eur.“

Balvan v jeho žaludku se zvětšil ve velikost Himalájí. „Děkuji vám za informaci doktore. Předpokládám, že tohle stejně musí rozhodnout rodina Etiena. Řeknu jim podrobnosti a ozvu se vám do konce týdne?“

„Jistě. Nashledanou.“

„Nashledanou.“

Ztěžka vypnul telefon a otočil se na Etiena. Podepřel si rukou hlavu a pozoroval ho. Jak se mám rozhodnout, miláčku? Křičel v duchu bolestně. Copak může riskovat, že se ta operace nezdaří? Bude si muset promluvit s Edgarem. A otcem Etiena… Ta myšlenka zabolela.

„Vrátíme se domů, miláčku?“ zeptal se něžně. Pomohl mu vstát, sklidil jídlo a deku. Opět ho objal kolem pasu a vydali se k autu.

 

Pozoroval spícího Etiena. Výlet ho unavil, takže usnul sotva ho s Bellou převlékli a osprchovali. Dal ženě volno. Nyní si opíral bradu v dlani a v druhé ruce držel mobilní telefon. Vytočil číslo Etienova bratra, aniž by ho spustil z očí.

„Fabiene? Stalo se něco bratrovi?“ ozval se hned po prvním zazvonění Edgar.

„Etien je v pořádku, Edgare,“ ujistil ho. „Potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit, mohl by ses u nás stavit?“

Podivný klid, který slyšel v jeho hlase, donutil Edgara být na pozoru. Něco se stalo. „Jistě. Zastavím se po práci. Zhruba za hodinu.“

„Tak tedy za hodinu. A díky,“ pronesl zvesela a zavěsil. Pohledem opět zabloudil k Etienovi.

„Jak dlouho tě takhle dokážu vídat?“ zašeptal. Každý pohled na něj ho bolel. Na jeho bezmoc. Prázdné oči. Přesto se nevzdával. Až do dnešního dne. Jako by ho ten telefonát zlomil.

I kdyby se totiž rozhodl riskovat, což stejně může rozhodnout jen Etienův bratr nebo otec, nikdy nedokáže sehnat takový obnos peněz. Musel si vzít úvěr, aby mohl byt přizpůsobit potřebám svého milého a další by mu již nedali. Možná Edgar?

Zavrtěl hlavou. Ten má dost vlastních výdajů pro svého malého synka a manželku. Jistě si nebude moci dovolit jen tak vyhodit dvě stě tisíc. Jen tak… opakoval. Copak by to bylo jen tak? Možná to dokáže zachránit Etiena.

A možná ne, rýplo si jeho sarkastické já. Musel přiznat, že má pravdu. Co když Etien zemře. Jak s tím on dokáže žít? Jak dokáže žít bez něj?

„Co bys udělal ty, drahý?“ zašeptal spící postavě, schoulené do klubíčka. Něžně ho pohladil po křivce zad a přetáhl přes něj přikrývku, aby mu nebyla zima. Věděl, co by Etien udělal. Risknul by to. Nikdy by nechtěl takhle živořit. Vždyť byl tak mladý a plný života, smíchu.

Když se tohle odehrálo bylo mu teprve šestadvacet a Fabienovi o dva roky méně. Copak si zasloužili takový osud?

Z chmurných myšlenek, kterým dovolil průchod, jen když byl sám ho vyrušilo zazvonění. Došoural se ke dveřím a otevřel. Překvapeně zamrkal, když spatřil Edgara v doprovodu Yaga.

„Co tu děláš?“ otázal se přítele.

„Trval na tom, že musí jít se mnou,“ pokrčil rameny Edgar. Fabien byl příteli vděčný. Usmál se na ně a ustoupil, aby mohli vejít.

„Dáte si něco k pití?“ Zavrtěli hlavami, oba dychtiví novinek. Pokývl jim tedy, aby se posadili na krémovou sedačku v obývacím pokoji.

„Dnes mi volal doktor,“ začal. Oba povytáhli obočí. „Podle posledních výsledků je tu jistá naděje, že by mohl Etien být jako dřív.“

„A to?“

„Musel by podstoupit operaci. Ovšem má to dvě ale.“

„Jaké? Sakra Fabiene vymáčkni se!“ zavrčel podrážděně Edgar, neboť byl nervózní, jak první den ve škole.

„Při té operaci by mohl zemřít a stojí dvě stě tisíc eur,“ vyrazil ze sebe jedním dechem. Pohledem spočinul na zsinalém Edgarovi. „Jen ty, nebo tvůj otec, smíte rozhodnout zda operaci podstoupí.“

Muž, na kterého upíral oči, dlouho mlčel. I Yago jako by ztratil řeč. Nechtěl se do toho vměšovat, přece jen nepatřil do rodiny.

„Mám na tebe otázku, Fabiene,“ ozval se konečně po nekonečně dlouhé době Edgar.

„Ano?“

„Co by podle tebe udělal Etien?“

Sakra! Měl tušit, že s touhle otázkou vyrukuje. Má zalhat? Zhluboka se nadechl. Ne, to nemůže udělat. Nemůže ho zradit. „Riskoval by,“ pronesl prostě.

Edgar přikývl. „V tom případě dám svolení k operaci. Nicméně tolik peněz… Bude trvat delší dobu, než je seženu.“

„To by snad neměl být problém. Doktor se nezmiňoval, že by čas mohl být problém.“

„Dobře. Pokusím se požádat otce, aby operaci zaplatil.“

Fabien na něj vděčně hleděl. Věděl, co to pro Edgara znamená. Je to jako největší ponížení, ani on totiž neměl s otcem dobré vztahy. Zřejmě to souviselo s jeho brzkým založením rodiny. Vždyť byl stejně starý jako Fabien a už měl dvouletého syna a manželku.

Povídali si spolu dlouho do noci, než se oba muži rozloučili a odešli. Fabien šel dát Etienovi polibek na dobrou noc. Vypadal tak nevinně. Políbil ho na čelo a sám se vydal na kutě.

 

Ráno ho probudil nepříjemný zvuk mobilního telefonu. „Jo?“ zavrčel, neboť nesnášel, když ho někdo budil.

„Tady Edgar,“ ozvalo se prostě a Fabien byl okamžitě dokonale vzhůru. „Otec odmítá operaci zaplatit.“

„Ach ne,“ zašeptal.

„Ovšem stanovil si jednu podmínku.“

Fabienovi přeběhl mráz po zádech. Toho muže s tvrdýma modrýma očima viděl jen jednou a nebylo to příjemné setkání. „Jakou?“

„Chce si ještě promluvit s tebou.“

„Cože?“

„Prý máš přijít ve tři odpoledne do jeho kanceláře. Zřejmě je ochoten vyjednávat, ale pouze s tebou. Dokaž mu, že stojíš o záchranu Etiena, ať to stojí co to stojí.“ S těmito slovy zavěsil. Kdyby Edgar tušil, co na Fabienova ramena přivolal touto větou, zřejmě by ji nikdy nevyslovil.

O půl třetí svěřil Etiena do péče Belle a vydal se za Edwardem Gabrielim. Nyní stál před jeho kanceláří a čekal, až ho vyzve, aby vstoupil. Konečně se ozvalo spásné „Dále!“ a on vstoupil.

„Á pan Deon,“ pronesl protáhle a zahleděl se na něj těma tvrdýma očima. „Posaďte se.“

Učinil jak žádal. „Prý jste si se mnou přál mluvit.“

„To je pravda. Vypadá to, že můj neschopný syn, dokáže předat aspoň takto jednoduchý vzkaz,“ odfrkl si. „Prý se staráte o Etiena.“

„Ano,“ souhlasil.

„Jeho stav se zlepšil, že?“ Jen přikývl, nechápaje kam tím směřuje. „A vyžaduje velice nákladnou operaci, ke které je nutný souhlas někoho z rodiny a dvě stě tisíc eur, že?“

„Když to všechno víte, proč se ptáte?“

„Jsem ochoten dát souhlas k operaci, dokonce jsem ochoten i zaplatit ty peníze.“

„Ale?“ dotazoval se Fabien, nedovolil aby naděje, která se mu rozhořela v srdci, vytryskla na povrch.

„Žádám za to malou protislužbu.“

„A to?“ povytáhl obočí. Sakra ten má ale nadání věci dramatizovat.

„Vyspíš se se mnou.“

Fabienovi padla čelist. „Prosím?“ vysoukal ze sebe.

„Myslím, že jsi slyšel dobře, ale pokud to chceš zopakovat,“ pokrčil rameny.

„Ne!“ vyhrkl, aby ho zastavil. „Proč?“ zašeptal.

„Protože chci svému synovi ublížit.“

Fabien to nechápal. „Vždyť se to nikdy nedozví.“ Z plamenu, který zahořel v mužových modrých očích, pochopil, že tato dohoda má ještě jednu podmínku.

„Dozví. Abych tu operaci opravdu zaplatil, musíš mi slíbit, že mu to řekneš. Ale pouze Etienovi, nikomu jinému!“

Fabienovi puklo srdce. Aby mohlo být nebe, musí být i peklo, že? Proč zrovna jeho chtějí tak krutě vyhnat z jeho ráje. Od jeho nejmilovanějšího.

„Potřebuji si to rozmyslet,“ pronesl rezervovaně.

„To chápu. Tady je má vizitka. Do konce týdne mi zavolej,“ pronesl Edward a slyšení bylo u konce.

Opustil jeho pracovnu jako v mrákotách. Řešil to nejhorší dilema ve svém životě. Jak se rozhodnout. Mít Etiena stále u sebe, ale chorého, bez vlastního života, bez jakéhokoliv citu? Nebo ho ranit tím nejhorším a dopřát mu život, jaký měl?

Ale co můj život? křičel v duchu. Dokáže bez Etiena vůbec žít? Nebude odsouzen pro změnu on k naprostému živoření?

Ani pořádně nevěděl, jak se dostal domů. Byl tak otřesen, že nedokázal předstírat veselou náladu. Zůstal stát uprostřed pokoje a sledoval Etiena opřeného o pelest. Jeho prázdný pohled, který upíral skrze něj.

Z očí mu stekly slzy, ale rozhodl se. Věnuje mu život…

Přešel k němu a políbil ho na čelo. Etienovi na tvář spadla jeho slza. Jako by ho to na chvíli probudilo z jeho podivného snu, vzhlédl k němu. Fabien se nesnažil zadržet slzy, když se v Etienových očích na vteřinu zablesklo poznání.

„Miluji tě, nejdražší, prosím nikdy na to nezapomeň,“ zašeptal mu. Pak rychle opustil ložnici, aby splnil předsevzetí, které si dal. Nevšiml si, že v koupelně byla Bella a jeho tiché přiznání slyšela.

Roztřesenými prsty vytočil číslo na vizitce.

„Gabrieli!“ ozvalo se ze sluchátko.

„Tady Fabien,“ pronesl prostě.

„Jak ses tedy rozhodl?“

„Udělám to. Ale jen jednou!“

„Vícekrát to nebude nutné, že?“ otázal se výsměšně Edward a Fabien věděl, že má pravdu. Vždyť jakmile řekne Etienovi, že se vyspal s jeho otcem, s člověkem, kterým Etien z hloubi duše opovrhuje, odvrhne ho jako prašivého psa.

„Jistě.“

„Přijď dnes v osm večer do hotelu Salvatore. Ptej se po mě.“ S těmito slovy muž zavěsil a Fabien se musel posadit. Nasadil výraz nuceného veselí a vytočil číslo doktora. Stručně mu sdělil, že operace bude.

Pak vstal a přešel do ložnice. Bella se tam starala o Etiena a jemu se svíralo srdce. Dokáže mu tohle někdy odpustit? Dokáže to pochopit?

„Stalo se něco, pane Fabiene?“ otázala se opatrně.

Stočil k ní pohled a usmál se. „Vůbec nic. Jen vás chci poprosit, zda byste mohla dnes večer zůstat u Etiena? Mám něco naléhavého na práci a potřebuji, abyste na něj dohlédla.“

„Jistě,“ přikývla. Tohle bujaré veselí se vůbec neslučovala se syrovým zoufalstvím, které spatřila, když tu byl před chvíli a vyznával lásku. Fabien přešel k Etienovi a vtiskl mu bolestně něžný polibek. Věděl, že je to jejich poslední. Žádný další nebude.

Jednak proto, že jím bude Etien pohrdat, možná ho i nenávidět, jednak proto, že se sám Fabien bude cítit poskvrněn.

Nyní stál před hotelem a vzhlížel na jeho majestátnost. Ještě než vkročil dovnitř, vzal do ruky mobil a vytočil číslo.

„Stalo se něco?“ ozval se hluboký hlas zastřen obavou.

„Edgare, chci tě o něco požádat.“

„Děje se něco, Fabiene?“ V hlase zazněla stopa starosti o přítele.

„Nic závažného. Jen potřebuji, abys měl do operace Etiena u sebe.“

„Do operace? Jak to myslíš? Tys přesvědčil otce?“

„Ano.“ Měl pocit, že ho to jediné slovo zadusí. „Dám ti k dispozici Bellu, která se o něj stará. Uděláš to pro mě?“

„Samozřejmě, je to můj bratr a navíc se cítím provinile, že jsem veškerou odpovědnost převedl na tebe.“

„Staral jsem se o něj rád.“

„Proč najednou ta změna? Vždy jsi chtěl mít Etiena u sebe.“

Copak se na něj ještě budu moci podívat? „Situace se změnila. Zítra si ho prosím vyzvedni,“ pronesl mdle a zavěsil. Pak se s hlubokým nádechem vydal do útrob hotelu, který se stane svědkem jeho největšího ponížení. Na recepci mu řekli číslo pokoje, kde se Gabrieli ubytoval.

Odpusť mi to, Etiene!, zaprosil v duchu a zaklepal. Poté, aniž by čekal na vyzvání, vstoupil. Dělalo se mu špatně ze sebe samého, když spatřil jak se Etienův otec rozvaluje v křesle. Nahý. Nezajímalo ho to. Neprohlížel si ho.

„Tak jsi přece jenom přišel,“ pronesl jako by o tom do poslední chvíle pochyboval. Fabien přikývl. Nač odpovídat?

„Odlož si!“ přikázal Edward. Začal se svlékat. Cítil na sobě jeho pohled a třásl se odporem. Stál před ním, jak ho pán Bůh stvořil a sám sebe nenáviděl. Musel se obrnit před veškerými city, ale především před vzpomínkami. Vzpomínkami na milování s Etienem.

„Pojď sem!“

Pomalu k němu vykročil. Náhle se však zastavil. To když spatřil kameru, která byla přidělaná k pelesti postele.

„Co je to?“ vypravil ze sebe křečovitě.

„Tohle?“ mávl rukou Edward. „To je jen pojistka, aby ti můj syn uvěřil.“

„Ne!“ zašeptal. Měl pocit, že se pozvrací. Tohle přece nejde, to nemůže udělat. Zničí ho to! Zničí to to křehké, co s Etienem sdíleli.

„Teď už nemůžeš couvnout. Je to jediná šance, jak zachránit Etiena. A teď se opři o postel!“

Fabien věděl, že má pravdu. Sám si to takhle zvolil, měl by být připravený čelit následkům. Opřel se rukama o dřevo na posteli a cele se tak nabídl chtivému pohledu Edwarda. Náhle pochopil v čem tkví ta nenávist mezi ním a Etienem. Etien našel odvahu k tomu, aby se přiznal, že miluje muže. Edward tak silný nebyl. Proto ho chtěl tak moc ranit.

Gabrieli přešel ke kameře a zapnul ji. Pak se postavil za Fabiena. Uchopil ho za boky a jediným plynulým a nepříliš šetrným pohybem do něj pronikl. Projela jím vlna bolesti, ale raději si prokousl spodní ret, než by mu udělal tu radost, že by vykřikl.

Jak do něj tvrdě a nekompromisně pronikal za účelem svého vlastního ukojení, Fabienovi začaly z očí stékat slzy. Ani ne tak bolestí, která ho roztínala ve dví, ale ponížením, nenávistí k sobě samému, hloupému nápadu těch mužů, co zničili Etienův život a přiměli ho tohle udělat.

Nevydal ze sebe hlásku, rozdíral si ret do krve a poslouchal, jak to prase za ním okázale sténá. Evidentně si to užíval, protože po několika minutách pocítil, že se blíží jeho vyvrcholení.

Fabienovi stékala po stehnech krev, stejně jako z rozedraných rtů. Slzy, které se na nich usazovaly svou slaností jen zvětšovaly jeho bolest.

Náhle Edward vykřikl a prudce mu škubl hlavou vzhůru, aby vystavil jeho usouženou, uslzenou tvář se rty rozedranými do krve přímo na kameru.

Konečně bylo po všem. Fabien klesl na zem a třásl se po celém těle. Jak moc si přál, aby tohle všechno byl jen sen. Aby celý ten půlrok byl sen a on se probudil v Etienově hřejivé náruči.

Jenže tohle bylo krutější než jakákoliv noční můra. Právě proto to musela být realita.

Slyšel jak Gavrieli vypnul kameru a vytáhl kazetu. To ho probralo, sesbíral svoje věci a chtěl se obléknout.

„Nechceš použít sprchu?“ otázal se Gavrieli věcně.

Fabien na něj upřel skelný pohled. Přesto „nabídku“ využil, aby alespoň ze svého těla smyl ten nechutný důkaz o tom, co se stalo. Rychle se osprchoval a oblékl. Poté vyšel ven a tváří v tvář se střetl s Edwardem. Ten mu podal šek, díky kterému zaplatí operaci, a cítil se jako děvka. On jí vlastně byl. Zachoval se jako nejšpinavější děvka ze všech.

„Neukazujte mu tu kazetu,“ dokázal ze sebe prosebně vypravit. Nesmí ji vidět!

„Na to už je pozdě. Možná nakonec bude lepší pokud tu operaci nepřežije, že?“

Fabien na něj nevěřícně hleděl. Nebyl mocen slova. Jak by si tohle mohl přát? Po tom, co podstoupil musí Etien žít. I když to pro něj bude znamenat, že už nikdy neuvidí ten hřejivý úsměv na jeho rtech, který se odrazí v očích, kvůli kterému tohle všechno podstoupil. Opustil pokoj, aby se pokusil zapomenout.

Toho večera se domů nevrátil. Pouze na okamžik se tam zastavil, aby pode dveřmi podstrčil šek, který měl Etiena vrátit do života. Jaká škoda, že mu uchystal tak kruté probuzení…

Celou noc seděl v autě před domem. Chtěl se s ním aspoň rozloučit pohledem, když už mu nedokázal čelit. Dočkal se přibližně v devět ráno. Z červeného sedanu vystoupil Edgar. O hodinu později odváděl Etiena z jeho domu, vlastně i z jeho života. Viděl zmatenou Bellu, ale nedokázal vystoupit z auta a vysvětlit jí to.

Očima polaskal svého milence a prudce se rozjel pryč. Zvonil mu mobil, ale nezvedl ho. Nedokázal by teď čelit Edgarovým otázkám. Proč nebyl celou noc doma? Proč se nevrátil, aby se s Etienem rozloučil? Proč mu nepředal šek na peníze osobně?

Několik hodin jezdil po městě, dokud mu nedošel benzín. Překvapeně zamrkal, když si všiml, že stojí před domem svého nejlepšího přítele Yaga. Strnule hleděl před sebe. Jako by od včerejšího večera byl v hodně špatném snu.

Z této podivné latergie ho probudilo až rázné zaklepání na okénko. Otočil hlavu a spatřil Yaga, kterak na něj tázavě hledí. Stáhl sklo dolů.

„Co tu děláš? Jak to že nejsi u Etiena?“ podivil se přítel.

Nuceně se na něj zazubil. „Do operace bude u Edgara,“ pronesl.

„Do operace?“ vyjekl nadšeně přítel. „No to je skvělé, takže se vám podařilo sehnat peníze?“

„Jo,“ zabručel a násilně zatlačil pocit bezmoci, který se mu začal šířit tělem.

„Proč z toho nejsi nadšený, tak jak bych předpokládal?“ optal se zaraženě Yago.

Pokrčil rameny. „Zřejmě si to ještě pořádně neuvědomuji. Yago mohu tě o něco požádat?“

„Jistě,“ přikývl a pátravě si ho prohlížel, až měl Fabien pocit, že má to co provedl vypáleno na čele jako šarlatové písmo hanby. Nemohl vědět, co Yago vidí. Rozedraný ret, na tváři zaschlé slzy, pod očima kruhy. Tentam byl ten veselý člověk, který se vždy tak dokonale ovládal, aby nikdo neviděl, jak zoufalý je. Teď bylo všechno zoufalství vepsáno v jeho pohledu a Yago měl pocit, že někoho zabije. Někoho kdo tohle způsobil.

„Mohl bych do operace zůstat u tebe?“

Yagovy se přes rty hrnulo nespočet otázek, ale nevyslovil ani jednu. „Jasně. Dej si auto do garáže, vedle motorky se vejde v pohodě, jenom ti s ní uhnu.“

Přikývl a pomalu jel za přítelem, počkal na znamení, aby mohl vjet do garáže. Poté se vetřel do jeho domu. Připadal si hloupě, ale prostě se nemohl vrátit domů. Byl Yagovi vděčný, že se zatím na nic nevyptával. Potřeboval si promyslet, co mu řekne. Proč není s Etienem? Za posledního půl roku se od něj téměř nehnul.

A najednou, ve chvíli kdy by měl být nejšťastnější na světě, s ním není.

„Děkuji ti, Yago,“ pronesl tiše, když ho zavedl do pokoje, který využíval jako pokoj pro hosty. Přítel jen kývnul. Pochopil za co děkuje. Nechápal spoustu věcí, ale doufal, že se to od Fabiena dozví, až bude on sám připravený.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Bomba *******

(Ala, 10. 3. 2014 15:21)

Nádhera ale kdy bude pokračování ??? Smekám báječná povídka a už se nemůžu dočkat dalších a dalších .... Máš fakt talent .... Díky za překrásné chvilky strávené čtením tvých děl :)))

nádhera

(klakla, 1. 3. 2014 23:08)

Tvoje povídky byly vždycky zajímavé a prostě v nich je něco křehkého a jsou plné citu. Máš dar psát nádherné a jemné povídky, škoda že je jich tak málo, ale chápu to. Ale možná, i proto jsou tak skvělé. Doufám tedy v pokračování.

super

(Jamie17, 15. 2. 2014 17:06)

Uff, tohle bylo něco... Po strašně dlouhé době jsem zase mrkla, jestli náááhodou není něco nového a ono tohle :) ta povídka je úžasná, já se u ní normálně rozbrečela. Tvoje povídky byly vždycky skvělé, a pořád doufám, že se zase začne objevovat něco dalšího. Budu doufat aspoň v pokračování téhle :)

pls

(wierka, 25. 1. 2014 18:58)

pokráčko... :( ?

.,.

(fin, 9. 1. 2014 19:34)

bude pokračování že jo? byla by škoda, kdyby jejich příběh zůstal takhle ošklivě načatý :-( a kde-nic-tu-nic

(angie, 23. 12. 2013 14:32)

Nádherné...a hrozné. Chudák Fabien, musieť spraviť takéto rozhodnutie. Dúfam, že pokračovanie bude, naozaj som zvedavá ako sa to medzi nimi vyvinie.

nadšení

(Sineada, 18. 12. 2013 20:47)

Povídka je úžasná. Ale prosím pokračování co nejdřív. Jsem šíleně zvědavá, jak to s nimi dopadne a fantasie mi maluje samé katastrofické scénáře. Takže prosím, prosím smutě koukám napiš brzy pokračování.

JUPÍ!

(Aidrien Assagir, 17. 12. 2013 10:40)

Pokračování! Pokračování! Pokračování! Pokračování!