Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Zásah osudu

23. 10. 2009

„Ahoj, zlato,“ lípnul zrzavý mladík pusu na tvář pohlednému Španělovi. Ten se na něj usmál, postavil si ho před sebe, objal ho a opřel si bradu o temeno jeho hlavy. Oba tak mohli pozorovat moře, které se lehce vlnilo v letním vánku.

„Copak tady děláš?“ vyptával se mladík.

„Vzpomínám,“ zabručel dobromyslně.

„Na co prosím tebe? Snad ne na naše první setkání?“

„A co jiného stojí za vzpomínku?“ optal se.

„Atílio, Atílio,“ vrtěl láskyplně hlavou zrzek, „měl bys žít přítomností a ne minulostí.“ S těmito slovy se mu vymanil z náručí a rozběhl se k moři. Oblečený do něj vběhl. Zastavil se až když mu voda sahala po pás, otočil se k muži na pláži a ve zvoucím gestu rozpřáhl ruce.

Španěl se rozesmál, ale neváhal a rozběhl se za ním. Ve chvíli, kdy stál před ním, tak do něj lehce drcl a mladík tak spadl do vody a byl mokrý celý. Rozesmál se na celé kolo a Atílio si uvědomil, jaké má štěstí, že ho má.

Pomohl mu vstát a objal ho. Přitiskl si ho k sobě, takže byl okamžitě taky mokrý. Což mu ale ani v nejmenším nevadilo. Sklonil se k mladíkovi a vášnivě ho políbil. „Miluji tě, Radime,“ zašeptal a zrzek se usmál.

Odtáhl se od něj a pohladil ho po tváři. „A já tebe, Ati,“ zašeptal zdrobnělinu, kterou mu dal. Ještě chvíli jen tak stáli a objímali se v záři zapadajícího slunce. Pak však začali jen tak řádit ve vodě.

„Vzdávám se!“ vykřikl mladý Španěl a s úsměvem zůstal ležet v mělké vodě. Radim si lehl vedle něj a přitulil se k němu.

„Já ti říkal, že tě porazím,“ zašeptal. Atílio na to nic neřekl, jen ho hladil po rameni. Líbilo se mu tady s ním takhle ležet, ukolébán lehkými vlnami moře. Nějak nemohl uvěřit tomu, že Radima zná už přes půl roku.

Potkali se v Madridu, když oba čekali na rychlovlak do Tarragony. Pak zjistili, že bydlí kousek od sebe a mohli začít jejich schůzky. Vše bylo v pořádku. Dokud se o vztahu nedozvěděla Atíliova matka.

Moc se jí nelíbilo, že její jediný syn, podlehl mladému českému chlapci, o kterém si myslela, že ho chce využít jen pro jeho tučné konto. Pranic ji nezajímalo, že je úspěšným manažerem největší firmy v Madridu. Avšak její syn si stál zatvrzele na svém, mladíka si nastěhoval do svého bytu a už půl roku spolu šťastně žili.

„Zase se touláš v minulosti?“ optal se ho škádlivě Radim.

„Promiň,“ usmál se omluvně,“ usmál se omluvně.

Pohladil ho po tváři. „To přeci vůbec nevadí,“ políbil ho na tvář. Atílio pootočil hlavu a zmocnil se jeho rtů. Miloval ten pocit, když jejich rty splynuly v nekonečně dlouhém polibku. Právě jako teď.

 

Všiml si ho okamžitě, kdy ho uviděl na té zastávce. Dokonale padnoucí oblek, nic neříkající výraz manažera, avšak oči… Oči měl zasněné jako by se toulal někde v jiné dimenzi. Okamžitě poznal, že není místní, prozradily ho jeho zrzavé vlasy.

Oba čekali na stejný rychlovlak. Atílio celou cestu do Tarragony přemýšlel, jak ho oslovit. I mladík si všiml jeho zájmu, protože se na něj občas podíval. Avšak na tváři měl stále stejný výraz, takže si mladý Španěl nebyl jistý, co si o něm má vlastně myslet.

Proto ho mile překvapilo, když ho zrzek oslovil sám, když vystoupili, kupodivu oba na stejné zastávce.

„Perdone, qué hora es?“ zeptal se ho a Atílio se v tu chvíli usmál. Byl to ten nejstarší balící trik, jaký znal, ale nevadilo mu to. Byl rád.

„Osm čtyřicet,“ odpověděl mu s lehkým úsměvem. „Jmenuji se Atílio,“ představil se, aby mu ten mladík náhodou někam neutekl. Ačkoliv to on neměl vůbec v úmyslu.

„Radim,“ usmál se a podal mu ruku. Přitom mu upřeně hleděl do očí. Atília překvapila ta náhlá změna. Tak dokonalá, když se usmál.

„Těší mě. Bydlíte tady?“ zeptal se. Takže je z České republiky, usoudil podle jména. Pár jeho přátel tam odjelo studovat a už se nevrátilo. I Atília to lákalo, avšak vázaly ho povinnosti k rodině. Nebo spíš k matce.

„V jednom hotelu nedaleko pláže,“ přikývl.

„Tak to jsme prakticky sousedi,“ odvětil Španěl a široce se usmál. I Radima to potěšilo. Všiml si ho hned na té zastávce. Byl úplně jiný než kolegové, se kterými se stýkal v práci. Tak živelný, tak tajemný, tak přitažlivý. Usmíval se a ten úsměv se mu odrazil i v očích. Ne jako ti chladné stroje na peníze.

Zahnal tyhle myšlenky a usmál se na svého společníka. Tak nějak samozřejmě se k domovu vydali spolu. Koneckonců byli sousedi. A Radim se poprvé za ten rok, co tu pracoval, cítil jako doma.

Ještě téhož večera pozval Atília na večeři, ačkoliv by to v Čechách nikdy neudělal. Španěl ho neodmítl, spíš naopak. Byl rád, že se to možná nějak vyvine. Už dlouho byl sám, avšak mezi svými druhy nemohl nikoho potkat. Až tento mladík na něj dokázal tak silně zapůsobit.

Rozloučili se až druhý den nad ránem, s tím, že si slíbili, že se večer opět uvidí. Jak si řekli, tak se stalo. Radim měl volno, protože začínal víkend a Atílio na tom byl stejně.

Procházeli se jen tak po pláži a povídali si. Tak o sobě zjistili hodně důležitých věcí. A Atílio si uvědomil, jaké měl štěstí, že se s ním na zastávce střetl.

„Víš,“ usmál se na něj Radim, když o pár dní později opět kráčeli vedle sebe. „Byla vlastně obrovská náhoda, že jsme se na té zastávce potkali,“ pronesl tiše.

Atílio nadzvedl obočí. „Jak to?“ optal se. Už se spolu vídali delší dobu a on se osmělil a vzal ho za ruku. Mladík neprotestoval.

„Já totiž tímhle spojem obvykle nejezdím. Vždycky končím později a jezdím až tím, co jede v deset hodin. Avšak ten den, jsme měli všechno hotové dřív a šéf nás pustil dříve. Proto jsem mohl jet domů. A proto jsem tě potkal,“ usmál se.

Atílio se zastavil a donutil k tomu i Radima. Ten k němu tázavě vzhlédl. „Tak to jsem měl opravdu štěstí,“ zašeptal a sklonil se k němu, aby ho poprvé políbil. Radim mu ochotně vyšel vstříc a objal ho kolem ramen.

 

Odtrhl od něj rty a zašeptal mu do ucha. „Chci se s tebou milovat, lásko.“

Radim se rozesmál a přitiskl se k němu úžeji. Atílio tak mohl na svém boku pocítit jeho vlastní vzrušení. „Myslím, že naše pocity jsou vzájemné,“ odvětil a v očích mu zajiskřilo. Španěl dlouho nečekal, pomohl mu vstát a rozběhli se do svého domku.

Tam ho povalil na postel a rychle z něj strhal oblečení. Radim se smál, ale zároveň i on mu strhával oblečení. Pak však oba zkrotili svůj spěch a něžně se vzájemně prozkoumávali. Zlíbal snad každičký kousíček na zrzkově těle a ten pod ním vzdychal blahem. Jejich milování bylo vždy naplněno španělskou vášní a českou vynalézavostí.

O hodinu později se k němu Radim tulil a spokojeně se usmíval. Políbil ho na rameno. Byl tak slastně unavený, vůbec nic se mu nechtělo nic dělat. Španěl ho hladil po zádech a zazíval.

„Ty jsi mi zase dal,“ pronesl s úsměvem. „Měl bys začít myslet na mé stáří,“ prohrábl mu zrzavé vlasy.

Radim se usmál. „Já zapomněl, že už ti táhne na šestadvacet, to bychom ti měli zažádat o předčasný důchod, že?“

„To bych tedy řekl,“ pronesl a překulil se na něj. Opřel si ruce vedle jeho hlavy a pohodlně se mu uvelebil mezi nohama. Sklonil se k němu a začal ho smyslně líbat, až lapal po dechu.

„Myslím, že na to, jak moc si stěžuješ na svůj věk ti tohle jde až moc d… aaaah,“ zasténal slastně, když ucítil jak do něj znovu pronikl.

„Taky se mi zdá,“ odvětil Atílio s úsměvem a lehce se pohnul. Pak se jejich těla opět propletla ve vášnivém tanci milování. Po tomhle druhém „kole“ už Radim nedokázal udržet oči otevřené a stulený v náruči své lásky usnul, jako když ho do vody hodí.

Atílio ho pozoroval a cítil obrovské štěstí. Tohle miloval. Mohl s ním trávit odpoledne, večer s ním usínat a ráno vědět, že se probudí vedle něj. Jemně mu kreslil kroužky po zádech a přemýšlel co budou zítra dělat.

Pak si ale uvědomil, že bude muset jít navštívit matku. Dlouho u ní nebyl a jeho sestra už ho začala nahánět. Nedivil se jí. Žila s matkou jen proto, aby nezůstala sama. Ačkoliv oba sourozenci věděli, že by si poradila. Atílio se jí vzepřel, avšak jeho sestra to zatím nedokázala. Možná proto, že ještě nepotkala toho pravého.

Mrzelo ho, že matka neuznává Radima, ale byl rád, že jeho sestra Julia si mladíka naopak velice oblíbila. Věděl, že se nebude Radimovi líbit, že by zase měli jít do toho domu, kde ho tak chladně přijali. Téměř vyhodili.

Při té vzpomínce se zamračil.

 

Byl zamilovaný blázen a tak věřil, že jeho matka ho přijme s otevřenou náručí. Věřil, že přijme jeho rozhodnutí, jeho volbu. Avšak krutě se zmýlil. Viděl, jak moc to Radima ranilo, když se mu dostalo takového přivítání.

Jednou mu oznámil, že by ho rád představil své rodině. Radim měl radost, protože mu o ní moc vyprávěl a byl zvědavý na jeho sestru i matku. Byli už jen oni tři. Otec mu zemřel, když mu bylo deset let. Asi proto na něj byla matka tak fixovaná.

Nicméně, když večer zazvonili u jeho rodných dveří, zjistil, jaká to byla chyba. Otevřel jim jejich majordomus a uvedl je do salonu. Viděl, jak je z toho Radim nesvůj. Netušil, že žil tak honosně.

Pak se objevila Julia, jeho malá sestřička (no zas tak malá nebyla, už jí bylo jedenadvacet) a vrhla se mu kolem krku.

„Atílio! Ty prevíte, víš jak dlouho ses tady neukázal?!“ vyčetla mu mírně a políbila ho na tvář. Pak si všimla mladíka, který trochu nerozhodně postával za jejím bratrem. S úsměvem k němu přešla.

„Ty musíš být Radim. Tolik toho o tobě vyprávěl,“ usmála se a přešla k němu, aby ho také objala.

Poněkud zdráhavě její objetí opětoval. „Velice mě těší. Vy musíte být Julia, také mi toho o vás hodně vyprávěl,“ pronesl.

„Oh,“ zasmála se, „tomu se mi moc nechce věřit,“ spočinula láskyplným pohledem na bratrovi. „Nemusíš mi vykat. Jsem prostě Julia.“

„Radim,“ podal jí ruku.

Zrovna byli uprostřed družného rozhovoru, když dovnitř vstoupila Atíliova matka. Přivítala se se synem, který jí na uvítanou políbil na tvář. Pak spočinula chladnýma očima na Radimovi. Ten už už se jí chtěl představit, když v tom se žena od něj prostě odvrátila, jako by tam ani nebyl a plnou pozornost věnovala svému synovi.

Ten si s ní chvíli povídal, ale pak rázně přešel k mladíkovi, který si povídal s Juliou, objal ho kolem ramen. „Tohle je Radim, mami, můj přítel.“

Radim natáhl ruku, avšak jeho matka to přešla chladným pohledem, který mu uštědřila. Po celou dobu ho ignorovala, jako by tam vlastně ani nebyl. Atílio po něm při večeři, kterou absolvovali občas hodil okem, ale Radim měl na své tváři masku dokonalého managera. A to ho bolelo. Ještě nikdy se na něj takhle netvářil, když byl mimo zaměstnání.

Snažil se ho zapojit do rozhovoru, ale jakmile se Radim pokusil odpovědět na nějakou otázku, okamžitě ho Atíliova matka přerušila, jako by otázka patřila jí. V jednu chvíli toho měl mladý Španěl dost a zlostně vybuchl.

„A dost!“ praštil do stolu. „Byl bych rád, kdybys přestala ignorovat mého přítele!“ pronesl a tvrdě se na ní zadíval.

Opětovala jeho pohled a pak chladným pohledem spočinula na Radimovi. „Ach jistě. Jsem to ale nevychovaná. Promiňte mi to,“ pronesla, ale než stihl Radim cokoliv říct pokračovala. „Předpokládám, že se vám líbí honosné sídlo mého syna, ve kterém si vás vydržuje. Slyšela jsem, že jste z České republiky, tam asi jen tak snadno nenarazíte na naivního boháče, kterému se nastěhujete do postele, že?“

Celý stůl ztichl překvapením a Atílio cítil, jak jím prostupuje vztek. Radimovi se v očích zableskl vztek a následně rezignace. „Je mi líto, že se na to díváte takhle, madam,“ pronesl tiše. Nic víc na svou obranu neřekl, jen se zvedl a odešel z domu.

Atílio matku probodl vražedným pohledem a vyběhl za ním. Viděl jen jak nasedá to taxíku a odjíždí. Rychle tedy nastartoval auto a vyrazil za ním. Doma ho našel, jak balí věci.

„Co to děláš?“ zašeptal ode dveří ložnice.

Radim se neotočil, protože nechtěl, aby viděl slzy, které se mu leskly v očích. „Miluji tě, Atílio, a ty to víš. Ale nedokážu pomyslet na to, že si tvoje rodina o mě myslí, že tě chci jen kvůli penězům. Vždyť jsem ani do dnešního dne netušil, jak moc bohatý jsi. Ale tvá matka mi otevřela oči.“

Atílio rychle překonal vzdálenost, která je dělila a zezadu ho objal. Přitiskl se k němu a do ucha mu zašeptal: „Neopouštěj mě, de mi alma!“

Radim se v jeho náruči při tom oslovení zachvěl. Milovaný…

Otočil se mu v náruči a on mohl vidět city, které se mu leskly v očích. Prudce ho k sobě přitiskl a začal mu šeptat slova lásky. Radim se mu chvěl v náruči a on mu přísahal, že se to už nebude opakovat.

 

Tuhle krizi před několika měsíci přečkali. Avšak matce to nedokázal odpustit. A teď se za ní měl vydat znovu. Nechtělo se mu, ale také věděl, že sebou nevezme Radima. Málem mu puklo srdce, když ho uviděl, jak si balí věci. Zatvrdil se, že tohle už se nestane. Nikdy!

Přestal myslet na minulost, jak mu dneska poradil Radim a znovu se na něj zadíval. Spal jako andílek. Políbil ho na čelo a vstal, aby se mohl jít vykoupat. Jakmile opustil jeho náruč, Radim se ze spánku mírně zamračil.

Sklonil se k němu a na uklidněnou zašeptal: „Hned se vrátím, zlato.“ Okamžitě se přestal mračit a pohodlně se uvelebil v přikrývkách. Atílio si mezitím vlezl pod sprchu a spokojeně si pobrukoval. Občas přemýšlel čím si vlastně Radima zasloužil. Jednou se ho zeptal proč vlastně odešel z České republiky zrovna sem.

Odpověděl mu na to, že ho sem nejspíš zavál osud, aby ho potkal. Avšak v očích se mu objevila bolest, když otázku vznesl. Zahnal tuhle vzpomínku, protože si nechtěl smutkem kalit jinak tak dokonalé odpoledne.

Náhle ho zezadu objaly ruce a Radim ho políbil mezi lopatky. „Jak to, že ses šel vykoupat beze mě?“ zašeptal.

Otočil se k němu. „Když ty jsi tak sladce spinkal,“ odpověděl a políbil ho na špičku nosu. „Nechtěl by ses dneska jet podívat do Madridu?“ optal se ho. Rád by s ním strávil odpoledne někde mimo dům, třeba jen takovou procházkou po památkách.

Mladík nakrčil čelo, jak se zamyslel. „Do Madridu? Tam jezdím každý den do práce. A navíc mám teď týden dovolenou.“

Atílio si uvědomil, že na to úplně zapomněl. „V tom případě si uděláme nějaký výlet,“ pronesl rozhodně a Radim s nadšením přikývl. Do práce může zavolat až budou na místě, stejně si ho nedovolí vyhodit, problesklo Atíliovi hlavou.

„A kam tedy pojedeme?“ ptal se zvědavě Radim.

„Do Zaragozy,“ usmál se na něj. Byl to spontánní nápad, ale líbil se mu. Proč si na chvíli neodpočinout a jen tak bloudit po městě. Navíc tak krásném, jako byla Zaragoza.

„Tak to tedy rozhodně beru!“ souhlasil Radim a oba se šli usušit. „Kdy vyrazíme?“ zeptal se mladík, když otíral Atíliovo mokré tělo. Ten jen slastně vrněl a nebyl schopný odpovědi. To Radima pobavilo, tak že se rozesmál.

„Co je?“ podivil se Španěl.

„Nic. Jen že předeš jako kočka co právě slupla velkou misku smetany.“

Atílio se k němu sklonil a políbil ho. „Vždyť je to pravda,“ pronesl tiše a vzal mu ručník z rukou, aby pro změnu otřel on jeho. Pak ho vzal do náruče a přenesl na postel.

Mladík pozvedl obočí. „Zase?“ optal se se smíchem a Atílio jen zavrtěl hlavou.

„Vyrazíme zítra, co ty na to?“ zašeptal mu do ucha a Radim se k němu přitiskl úžeji. Jen kývl na souhlas.

Španěl vstal a šel se obléknout. Mladík na posteli zatím s úsměvem sledoval křivky jeho těla. Přes obličej mu na okamžik přeběhla maska bolesti, proto byl rád, že ho Atílio nevidí. Ten se otočil a viděl už jen úsměv na jeho tváři.

„Dnes půjdu navštívit matku, zlato,“ pousmál se na něj.

„Půjdu s tebou,“ nabídl se, ačkoliv měl v živé paměti svou první a poslední návštěvu u něj doma.

„To nebude nutné,“ přešel k posteli a políbil ho na nos. „Nechci aby se opakoval její výstup z naší poslední návštěvy, takže tě požádám, abys zůstal doma, ano?“

Radim rád souhlasil, ačkoliv to nedával najevo. „Dobrá tedy, ale slib mi, že se vrátíš brzy,“ usmál se.

Atílio přikývl, upravil si košili a džíny a byl pryč. Radim si oddechl a svalil se do pokrývek, aby se mohl stočit do klubíčka. Už zase ho bolela záda. Už ho to zlobilo dva měsíce.

 

„Atílio!“ vítala ho mezi dveřmi sestra, která mu skočila kolem krku.

„Ahoj,“ smál se a políbil ji na čelo. „Tak proč jsme se tady dneska museli tak nutně setkat?“ optal se jí, ale ona jen pokrčila rameny.

„To kdybych věděla,“ zamumlala a vedla ho do salonu, kde matka dělala formální návštěvy. Atíliovi se na tom něco nelíbilo. Avšak než nad tím stačil uvažovat nějak podrobně, objevila se matka.

„Zbavil ses toho příživníka?“ optala se ho chladně.

Zkřížily pohledy. „Ne!“ pronesl pevně a z očí mu šlehaly blesky. Za tohle jí nenáviděl, nevzdá se svého zrzka.

„V tom případě mě následujte!“ pronesla a šla do salonu. Julia na něj hleděla smutnýma očima. Chápal že to pro ní musí být těžké. Rozhodl se, že jí navrhne, aby se nastěhovala k němu a k Radimovi.

Sedli si v salonu ke stolu a zadívali se na matku v očekávání věcí příštích.

„Jelikož odmítáš, Atílio, splnit mou prosbu a ta je rozejít se s tím klukem, musím přistoupit k radikálnímu řezu.“

„A to je?“ pozvedl obočí.

„Vydědit tě.“

Julia pohoršeně vyskočila na nohy. „To nemyslíš vážně?!“ vykřikla.

„Smrtelně!“ odvětila její matka klidně a tvrdě se dívala na svého syna. Ten zachoval klid a pohled jí oplácel.

„Tak to udělej,“ pousmál se. „Aspoň ze mě spadne veškerá tíha. Ale o dům, co mám mě připravit nemůžeš, protože jsem výhradní vlastník,“ s těmito slovy se zvedl a odcházel. Ve dveřích se ještě otočil.

„Julio! Pokud ti to tady někdy přeroste přes hlavu, jsi vítána u mě, to víš. Mám tě rád, sestřičko,“ poslal jí vzdušný polibek.

„A já tebe, bráško,“ odpověděla a v očích se jí leskly slzy. Pak už sledovala, jak její velký brácha mizí z jejich domu a jejího života.

Otočila se na matku. „Co ti na Radimovi tolik vadí?“ chtěla vědět.

„Prostě chce tvého bratra využít,“ odvětila a pokrčila rameny.

„Každý není jako ty, matko!“ odsekla zuřivě a narazila tak na důvod, proč si její matka vzala nejbohatšího muže Španělska. Ta na to nic neřekla, jen beze slov uštědřila své dceři políček a odešla.

Julia ještě dlouho stála a dívala se za ní. Rozhodla se, že pravděpodobně přijme nabídku svého bratra.

 

Atílio jel domů za Radimem a přemýšlel, jestli mu to řekne či ne. Zastavil před domem, kde bylo zhasnuto. Podíval se na hodinky. Devět hodin večer. Že by šel jeho miláček už spát? Pokrčil rameny, zaparkoval a vešel do domu.

„Radime?“ zvolal, ale nikdo se neozval. Došel do ložnice, kde ležel schoulený v klubíčku, jeho přítel. Usmál se a šel se osprchovat. Asi byl unavený. I on se cítil utahaný jako kotě. Rychle udělal večerní očistu a zalezl si k němu do postele.

Přitáhl si ho k sobě a mladík se mu zavrtal do náruče. „Dobrou noc, lásko,“ zašeptal mu do ucha a usnul taky.

Radim se druhý den probudil jako první a pozoroval ve světle vycházejícího slunce jeho tvář. Vypadal nádherně. Už chápal proč se v Čechách nemohl zamilovat. Čekal na Atília. Něžně ho pohladil po tváři.

„Dobré ráno, Radime,“ zašeptal Španěl.

„Dobré ráno, zlato,“ políbil ho na rty. „Jak ses vyspal?“

„Skvěle jako vždy. Tak co? Dnes vyrazíme do Zaragozy?“

„Určitě!“ souhlasil s nadšením Radim. „Ale až mi řekneš, co ti chtěla matka a jak se má Julia.“

„Julia se má skvěle, ale vypadá to, že doma to nějak vře. Nabídl jsem jí, že může kdykoliv přijít a zůstat u nás, nevadí ti to?“

Mladík zamrkal. „Proč by mi to mělo vadit? Je to tvůj dům.“

Atílio se zamračil. „Je to NÁŠ dům! A nechci, aby ses cítil nějak trapně či něco podobného, když by tu s námi bydlela.“

Radim se proti své vůli musel rozesmát. „Dobře, je to náš dům. A nebude mi vadit, když tady bude bydlet. Jen ty by ses musel trochu více krotit ve svých vášnivých projevech.“

Španěl se na něj vrhl. „Tak a teď tě ulechtám k smrti. Pros o milost!“ smál se.

„Prosím, nech mě žít!“ řehtal se až se za břicho popadal Radim, který byl lechtivý snad úplně všude. Jeho přítel se k němu sklonil a políbil ho.

„Už budeš hodný?“ optal se tiše.

„Budu,“ odvětil a opětoval polibek. Atílio se z něj skulil a jemně ho plácnul přes zadek. „Tak si jdi zabalit!“

Radim se vyhrabal z postele a šel dělat činnost, kterou mu nařídil jeho milenec. Už se na společnou dovolenou moc těšil. V rychlosti zabalil vše, co se domníval, že bude potřebovat, což se vešlo do jednoho batohu, protože stejně předpokládal, že budou spíš na hotelu.

Atílio ho zezadu objal a políbil na šíji. „Hotovo, miláčku?“ zašeptal mu a kousl ho do ucha. Mladík se zachvěl a přikývl.

„Výborně, tak můžeme jet.“

„Co si vezmeme za auto? Jeep nebo kabriolet?“ zeptal se ho.

„Co bys rád?“

„Spíš Jeep, jestli by ti to nevadilo.“

„Také jsem nad ním přemýšlel. Je pohodlnější,“ mrkl na něj rozverně a Radim se začervenal, když si vzpomněl, že se spolu v obou autech milovali.

„Jsi roztomilý když se červenáš. Tak jdeme?“ vzal ho kolem pasu a Radim si přehodil přes rameno batoh.

„Jdeme,“ objal ho taky a vyrazili k autu, které už bylo připraveno. Usadili se a vyrazili směr Zaragoza, která bylo od nich nejblíže. Cesta utíkala poměrně rychle, povídali si ovšem možném. Jediné co z Atília nemohl dostat, byla odpověď na otázku, co chtěla jeho matka.

„V jakém budeme hotelu?“ optal se tedy, aby odvedl řeč jinam.

„Budeme v bungalovu, abychom měli soukromí,“ usmál se Atílio.

„Ty jeden draku,“ mrkl na něj Radim, a položil ruku na tu jeho, kterou měl na řadící páce. Lehce mu přejížděl palcem po kloubech prstů, což dělal naprosto mimoděk. Atílio se začal usmívat a už si přál být na místě. Konečně si budou moci užívat jeden druhého.

Konečně dorazili do města. Atílio bez problémů našel bungalovy, kde měli být. Byly v blízkosti města, protože si myslel, že Radim bude mít moře tak akorát dost, když bydlí v přímořském domě.

Že se nemýlil poznal podle jeho rozjařeného pohledu. Spontánně ho objal a políbil. „Taky tě miluji, lásko,“ zašeptal a sundal mu ruce ze svého krku. Radim si uvědomil, že tu nejsou sami a trošku se začervenal, což Atíliovi připadalo neskutečně roztomilé.

Odnesli si věci dovnitř a rozhodli se, že zajdou do města se jen tak projít a podívat se po památkách. Kolem sedmé večerní si zašli na večeři do místní restaurace. Byla krásná a oni si našli místo přímo u okna, kde měli výhled na panorama města. Byl to úchvatný pohled.

„Co si dáš?“ optal se Atílio.

„Nevím,“ pokrčil rameny a zíral do jídelního lístku. Moc dobře si uvědomoval Atíliův pohled. Cítil jak jeho vzrušení stoupá. Podíval se na něj přes okraj lístku a muž se na něj usmál.

„Co kdybys mi něco vybral?“ navrhl nakonec Radim.

Atílio pokrčil rameny a objednal pro ně oba. Najedli se a pomalu se ruku v ruce vraceli zpět do bungalovu. Oba byli příjemně unavení. Doma se vysprchovali a šli spát. Ani nějak neměli myšlenky na milování, protože věděli, že mají před sebou celý týden.

Radim se stulil Atíliovi do náruče a dlouho nemohl usnout. Opět ho totiž bolela záda. Nakonec se mu podařilo usnout, ale celou dobu se neklidně házel.

 

„Zlato copak se ti včera zdálo za divoký sny?“ optal se ho laškovně ráno Atílio u snídaně. Radim na něj nechápavě pohlédl.

„Házel jsi sebou jako kůň na dostihové dráze.“

„Víš, že si ani nepamatuji?“ pronesl s úsměvem. „Asi se mi zdálo o tobě,“ mrkl na něj a Španěl se usmál.

„Co dnes podnikneme?“ optal se, aby odvedl téma.

„Netuším. Co budeš chtít.“

„Tak budeme improvizovat, co ty na to?“

„Skvělý nápad, zlato.“ Atílio vstal a políbil ho. Radim se k němu přitiskl a také napůl vstal ze židle.

„Co kdybychom zůstali tady?“ zavrněl a provokativně se dotkl špičkou jazyka toho Atíliova. Ten jen zasténal, sklonil se a přenesl ho do ložnice. Zrzek si to vyložil jako ano.

 

Týden jim utekl jako voda. Většinu času byli v bungalovech a milovali se. Ven chodili na večeře a také projít město a památky. Bylo jim líto, že se musejí vrátit. Avšak oba čekala práce a zase práce.

Cestou zpět se Radim odhodlal opět se zeptat Atílio na setkání s matkou.

„Tak řekneš mi konečně co bylo tak důležitého, že tě matka po takové době zavolala?“

Atílio se po něm po očku podíval. Přemýšlel, jestli je teď vhodné mu to říkat. Sice mu to původně říkat nechtěl, ale věděl, že by se to stejně dověděl. „Dostal jsem ultimátum.“

Radimovi se stáhlo hrdlo. „Jaké?“

„Buď se tě vzdám, nebo mě vydědí.“

Mladíkovi se zatmělo před očima. Nevěděl, jestli je to tím oznámením, nebo opětovnou bolestí zad. „Co,“ vydechl, ale musel polknout, aby mohl mluvit, „co jsi jí na to řekl?“

Atílio zastavil na odpočívadle, zhasl motor a rozhodně se k němu otočil. „Co bys asi tak řekl? Nikdo mi nebude dávat takovéhle ultimátum. Mám právo žít si s kým chci a kde chci. Takže jsem si vybral tebe samozřejmě,“ políbil ho na nos, nastartoval a opět se rozjeli.

Radim věděl, že by měl mít radost, ale místo toho cítil vinu. Než se objevil on, měl Atílio s matkou bezproblémové vztahy. Vyprávěl mu to. A teď mu hrozila vyděděním.

„Stalo se něco, zlato?“ optal se ho když dlouho mlčel.

„Nic,“ zazubil se na něj. Proč mu přidělávat starosti? Už tak to pro něj muselo být těžké.

Domů se vrátili unavení, takže se jen vysprchovali a zmizeli v posteli. Oba usnuli téměř dřív než položili hlavy na polštář.

 

Uběhly dva týdny od jejich návratu. Každý den opět vyráželi do shonu velkoměsta a svých prací. Ten den se jako první vrátil z práce Radim. Náhle věděl, co musí udělat. Už se to nedalo odkládat.

Atílio přišel zhruba o dvě hodiny později a málem se mu zastavilo srdce. Uviděl totiž Radima, kterak si balí věci.

„Co se stalo, zlato?“ optal se ho tiše. Radim se zhluboka nadechl a udělal to co udělat musel. Otočil se k němu čelem a doufal, že se mu v očích neodráží to co cítil v srdci.

„Vracím se zpět do České republiky, Atílio,“ odpověděl mu na otázku.

„Pojedu s tebou,“ odvětil ten a přešel ke skříni.

Zastavilo ho Radimovo ostré: „Ne!“

Zmateně se k němu otočil. „Proč?“ optal se obezřetně.

„Atílio, nechci, aby tě kvůli mně vydědila tvá vlastní rodina.“

Muž k němu přešel a popadl ho za ramena. „Je mi jedno, že mě vydědí. Ty jsi pro mě důležitější.“

Křáp! Srdce se rozpůlilo ve dví. „Není to jen tenhle důvod.“

„Co ještě?“

„Nechtěl jsem ti to říkat. V Čechách…,“ odmlčel se, aby se mu nezlomil hlas. „V Čechách mám někoho jiného.“

Atílio na něj zůstal omráčeně zírat a přemýšlel, jestli to opravdu myslí vážně. Avšak cosi v jeho očích ho přesvědčilo, že ano. „Je to pravda?“ optal se pro jistotu.

Radim přikývl. „Ano.“ Otočil se zpět ke svým věcem, dobalil to poslední – fotografii, kterou si chtěl vzít sebou skryl na dně tašky – a přehodil si batoh přes záda. Ještě naposledy se zadíval do Atíliových očí, které na něj nevěřícně hleděly a pak odešel.

Ještě než za sebou zavřel dveře uslyšel tiché: „Neopouštěj mě, querido!“ Zachvěl se, ale kráčel odhodlaně dál. Musel! Nechtěl, aby to co bude následovat Atílio někdy viděl.

Jakmile si byl jistý, že ho neuvidí, otočil se a naposledy se zadíval na dům, kde strávil nejkrásnější chvíle svého života. „Sbohem, Atílio a odpusť mi!“ Pak už byl pryč.

 

Seděl v letadle a hleděl z okýnka. Španělsko začal považovat za svou novou zemi, ale přesto se chtěl do Čech jednou vrátit. Jen netušil, že to bude za takových okolností. Stiskl rty, když ho opět zabolela záda. Začal se potit a cítil, že přichází horečka. Dokázal to před Atíliem skrývat, ale věděl, že déle už to nepůjde.

A vlastně mluvil pravdu. Nechtěl, aby ho jeho matka vydědila. Proto raději odjel. Bude to tak lepší pro oba. Jak pro něj, tak pro Atília. Jen doufal, že na něj bude vzpomínat v dobrém.

 

„Co myslíš tím, že tě opustil?“ ptala se nevěřícně Julia, která právě seděla ve třídě plné lidí, kteří se po ní zvědavě podívali.

„Slečno Normadesová, mohla byste své soukromé hovory řešit až po hodině, nebo alespoň, pokud je to tak neodkladné, mimo tuto místnost?“ optal se se zdviženým obočím jejich nový učitel dějepisu, mimochodem velký fešák. Julia se začervenala.

„Promiňte, pane profesore,“ pronesla a vyplížila se ze třídy.

„Zopakuj mi to!“ poručila Atíliovi.

„Prostě odjel, Julio. Prý má v Čechách někoho jiného a najednou se tam rozhodl vrátit. nevím, co to do něj vjelo.“

„A tos ho jen tak nechal odejít?!“ nemohla tomu uvěřit. Že by se v Radimovi tolik zmýlila?

„Nechal. Nemohl jsem mu bránit.“

„Pitomče!“ odsekla a zavěsila. S pochmurným výrazem se vrátila zpět do třídy, kde očima přejížděla po pěkně vypracovaném pozadí svého nového profesora. Vzápětí se za to pokárala. Už by si taky měla někoho najít.

 

Uběhli takřka tři měsíce od doby, kdy Radim odjel ze Španělska. Atílio se rozhodl, že by mohl navštívit v Čechách pár svých přátel. Věděl, že je to průhledné, ale doufal, že by ho snad někde mohl potkat. Ať už by to bylo ruku v ruce s někým jiným.

Bylo to spontánní rozhodnutí, ale když už se ho chytl, tak se nehodlal jen tak vzdát. Druhý den nastoupil do letadla a hurá směr Česká republika. Ještě než odjel zavolal svému dobrému příteli Fabriziovi, který tam studoval a nakonec se rozhodl v Čechách zůstat. Slíbil mu, že na něj počká na letišti a dokonce mu dovolí u sebe bydlet. Sice bydlel s přítelkyní, ale prý měli velký byt, takže jednoho navíc přežijou.

Při vzpomínce na jejich rozhovor se musel usmát. Po několika hodinovém letu konečně přistanou na letišti v Praze. Vyjde ven a s úsměvem zaregistruje svého světlovlasého přítele z dětství, kterak drží cedulku s nápisem ATÍLIO!

„Fabrizio!“ zvolá a muž na něj pohlédne. Pak k němu s úsměvem vykročí. Obejmou se.

„Atílio, ty ses vůbec nezměnil! A kde jsi vůbec nechal Radima?“

S přítelem si pravidelně dopisovali přes maily, ale o tomhle se mu jaksi opomněl zmínit. „Rozešli jsme se.“

„To snad ne!“

„Vrátil se do Čech.“

„Už chápu, proč si se sem tak najednou vydal, po všech mých pokusech tě sem přilákat.“

„Tak to není!“ snažil se bránit.

„Mě nemusíš nic vysvětlovat, brácho,“ pronesl blonďák a objal ho kolem ramen. V družném rozhovoru vyšli ven, kde měl Fabrizio auto. Pokud se divíte, že je blonďák nemusíte. Jeho matka sice je Španělka, ale otec je Skot, což tak nějak mluvilo za všechno.

Dorazili k Fabriziovi domů, kde ho seznámil se svou přítelkyní Stelou. Byla velice milá a kupodivu uměla dobře anglicky, takže si nemusel připadat pitomě že neumí česky. I když pár frází taky uměl – Radim ho učil. Sakra!, zaklel a jsem zase u něj.

S Fabriziem prokecali téměř celou noc.

„Kde je vlastně Domengo?“ optal se najednou. „Dodělal si ten doktorát?“

„Jistě. Pracuje jako doktor, zatím jen na stáži, v nedaleké nemocnici. Zítra tě tam mohu hodit. Stejně ví, žes dnes přijel, a chtěl tě vidět. Už jsem to tak nějak i domluvil,“ zazubil se na něj.

„Díky, brácho. Mizím do postele. Dobrou!“ pronesl a byl v trapu. Sotva lehl do postele tak spal.

 

Druhý den ho opravdu jeho přítel zavezl do nedaleké nemocnice, kde pracoval další jeho přítel. Ten už ho vyhlížel.

„Atílio!“ pronesl potěšeně a přátelsky ho objal. „Je mi to moc líto, ale mám na tebe jenom hodinu, kdy mám oběd.“

„To nevadí, příteli, rád tě vidím!“ Sešli společně do nemocniční kantýny, kde si dali oběd a popovídali si o časech dávno minulých, ale přesto tak příjemných pro vzpomínání. Hodina bohužel uběhla jako voda a tak se museli rozloučit. Nicméně si slíbili, že se zase brzy uvidí.

Atílio odcházel s lehkým úsměvem na rtech. Ten ho však přešel ve chvíli kdy uviděl tu uplakanou ženu.

„Paní Mikulášková?“ oslovil ji. Žena na něj pohlédla uslzenýma očima. „Promiňte, jmenuji se Atílio Normades, jsem…“

„Já vím, kdo jste. Radim mi o vás vyprávěl. Dokonce i fotku mi ukázal. Mluvil o vás tak hezky, mnohdy ani dojetím nemohl promluvit,“ odmlčela se.

Atílio byl zmatený. Celým jeho tělem z neznámého důvodu probíhala panika. Vždyť ho opustil kvůli jinému muži. Proč by o něm mluvil hezky. „Paní Mikulášková, co je s Radimem? Proč jste tady?“

„Vy nic nevíte? I když to jsem si mohla myslet, když tak zbaběle utekl. Radim prodělal zánět ledvin, který vyústil v selhání jedné z nich, bohužel mu nepomohla ani dialýza. Byl zařazen na čekací listinu na dárce. Ale šance jsou mizivé,“ vydechla.

Měl pocit jako by ho někdo uhodil do žaludku. „Mohu ho vidět?“ zeptal se tiše.

Žena zaváhala. Radim jí o tomhle mladém muži hodně vyprávěl, samé hezké věci. Ale rozešel se s ním, ač ona sama jeho počínání nechápala. Na druhou stranu to ale bylo Atíliovo jméno, které vykřikoval, když blouznil.

Rázně přikývla. „Možná se vás pokusí odehnat, ale nemějte mu to za zlé. Nikdy nechtěl, abyste se to dozvěděl a viděl ho v tomhle stavu.“

Atílio na to nic neřekl, protože ho v tu chvíli nenapadalo co. Avšak ona to chápala. Dokonce se na něj maličko usmála. „Leží na pokoji 45. A Atílio! Nebude to hezký pohled.“

Přikývl a odhodlaně vykročil k pokoji, který mu řekla. Lehce zaklepal na dveře, ale nikdo neodpověděl. Zřejmě spí, pomyslel si a vešel. Když ho uviděl v té posteli, měl pocit, že podruhé za tento den dostal pořádnou facku. Přešel k němu blíž a veškerý vztek či zášť, kterou k němu po rozchodu cítil, se rozplynul.

„Co se ti to stalo, mi querido,“ zašeptal a sedl si vedle něj. V očích ho zaštípaly slzy. Radimova vždy usměvavá tvář byla nyní strhána bolestí, vějířky vrásek rozhodně nebyly od smíchu.

Mladík na posteli se zavrtěl a zasténal. „Atílio,“ vydechl ze spánku.

„Jsem s tebou,“ zašeptal a uchopil ho za ruku.

Radim podvědomě otočil hlavu za zvukem milovaného hlasu. Atílio ho políbil na hřbet ruky. Náhle zjistil, že hledí do zelenomodrých očí zalitých bolestí.

„Atílio?“ zašeptal. „Copak už jsem umřel a tohle je můj trest?“ Jeho oči se zalily slzami.

„Pitomče!“ ulevil si. „Ty neumřeš!“

Náhle jako by si mladík uvědomil, že je to skutečnost. Jeho pohled se zatvrdil. „Co tu děláš? Všechno, co jsem chtěl, jsem ti sdělil už v Tarragoně!“ zatvrdil se, ačkoliv mu nerad ubližoval znovu.

Ovšem Atílio se nenechal jen tak odradit. „Myslíš, že jsem tak pitomej, Radime?“ pronesl a hlas mu ztvrdl. „Opustil jsi mě! Tvrdil jsi, že už mě nemiluješ, že máš v Čechách jiného. A já ti to uvěřil. Místo abych tě tedy potkal ruku v ruce s nějakým fešákem, potkám na chodbě tvou uplakanou maminku a tebe na přístrojích. Tak moc jsi mi nevěřil?“ zašeptal a bolest, kterou cítil poslední tři měsíce se mu promítla do hlasu.

Radim zavřel oči. Skrz víčka mu unikly slzy. Cosi se v něm zlomilo. Věděl, že udělal chybu, ale nikdy nechtěl, aby si Atílio myslel, že mu nevěřil. Právě naopak. Svěřil by mu do rukou svůj život. „Nechtěl jsem, abys mě takhle viděl,“ vydechl nakonec tiše. „Nechci, abys viděl, jak odevzdaně čekám na smrt.“

„Tak bojuj! Mohli jsme to zvládnout spolu! Mohl jsem se ti pokusit pomoci. Ale ne. Ty jsi moc velký sobec, radši umřeš, než by sis nechal pomoci od někoho, komu jsi tvrdil, že ho miluješ. Možná se v tobě moje matka nezmýlila!“ Sotva to řekl, hned toho litoval.

Radim sebou trhl a vzápětí zasténal bolestí. Avšak mlčel, protože si uvědomil, že má Atílio vlastně pravdu. Utekl jako největší zbabělec před pravdou. A před láskou. Cítil jak se mu do očí opět vkrádají slzy a tak pevně stiskl víčka.

Atílio ještě chvíli pozoroval, jak se ztrácí mezi přikrývkami, ale pak se otočil a odcházel. Než zavřel dveře, zaslechl Radimův tichý hlas: „Odpusť mi, lásko.“

Španěl zavřel a musel se opřít o zeď. Nechtěl mu působit bolest, ale nemohl si pomoci. Jeho hrdost utrpěla velkou ránu. Avšak jeho srdce ještě větší. Nemůže ho nechat zemřít. Musí existovat způsob, jak mu pomoci!

 

„Drahoušku! Konečně se našel vhodný dárce,“ pohladil svého syna po ruce paní Mikulášková. Radim mlčel. Jen dál hleděl netečně před sebe. Od Atíliovy návštěvy mu začalo být jedno, co bude dál. Vlastně si uvědomil, že nemá pro koho žít, kromě matky.

„Copak z toho nemáš radost, zlatíčko?“

Otočil k ní hlavu a pokusil se o úsměv. „To víš, že ano.“ Avšak úsměv mu pochvíli zvadl. „Ublížil jsem mu, mami. Už zase jsem to udělal. Chtěl jsem ho vidět, volal jsem ho ve svých snech. A když konečně přišel, opět jsem mu ublížil,“ šeptal a jeho matce se svíralo srdce. Byla v pokušení vyjít na chodbu a dotáhnout dovnitř Atílio, který stál za dveřmi a vše slyšel.

„Zlatíčko! Copak jsi mě neposlouchal? Našel se dárce. Až ti bude líp všechno mu vysvětlíš.“

„Možná,“ odvětil apaticky. „Omluvíš mě? Jsem unavený.“

„Ale jistě, jistě.“ Chvatně vstala, políbila ho na čelo a odešla.

Radim se zadíval na přístroj, který ho držel při životě. Pokud by vytáhl ten kabel byl by konec. Velice bolestivý konec, ale pak by měl klid. Natáhl k němu ruku, ale zase jí stáhl. Věděl, že je srab, ale chtěl žít. Chtěl dostat ještě jednu šanci. I kdyby to mělo být bez Atília… Zavřel oči.

Dostavily se bolesti, které se poslední dobou stupňovaly. Ale našel se dárce… Zazvonil na sestru a ta mu dala tišící injekci. Vítal spánek, protože alespoň ve snu se mohl setkat s Atíliem.

 

Po onom dni, kdy mu matka řekla, že se našel dárce se vše seběhlo poměrně rychle. Přišly testy, jak bude na novou ledvinu reagovat. Museli pospíchat, aby náhodou neodešla ještě jeho druhá ledvina. Pak by mu transplantace byla k ničemu.

Většinou mu po testech bylo špatně a litoval, že s ním v tyhle chvíle není Atílio. Ale předpokládal, že se vrátil do Španělska. Doufal, že bude šťastný. Nedokázal by se k němu vrátit, když jejich poslední setkání nedopadlo dobře.

„Dnes půjdete na operaci, pane Mikulášku,“ usmála se na něj sestřička, která u něj měla pravidelnou službu.

Pokusil se jí oplatit úsměv, ale cítil, že se mu to nepovedlo. Žena k němu přešla a stiskla mu ruku. „Nesmíte se na všechno dívat tak černě. Třeba se všechno zlepší.“

„Jediné co bude jinak, bude to, že budu moci odejít domů, sestřičko. Ačkoliv vůbec nevím, kde to vlastně je,“ dodal tiše a uvědomil si, že je to pravda. Kdysi se domníval, že domov našel u Atília.

Ona to byla pravda. Avšak tenhle domov ztratil ve chvíli, kdy se ho rozhodl dobrovolně vzdát. Trpělivě vyčkal, než mu sestra dala narkózu, a pak se propadl do černé tmy. Jediné na co jak na poslední pomyslel bylo to, že by možná bylo lepší, kdyby se už neprobudil.

 

Jeho přání však nebylo vyslyšeno. Po několika hodinové operaci se pomalu začal probouzet z narkózy. Nejprve si vůbec neuvědomoval, co se vlastně stalo, kde to je nebo co tam dělá. Pak mu však všechno pomalu začalo docházet.

Ležel v nemocničním pokoji a právě byl po transplantaci ledviny. Nečekalo ho nic lehkého, ale bude muset nějak žít dál. Byl stále ještě omámený z narkózy, když si uvědomil, že tu neleží sám. Pravděpodobně s ním ležel i jeho dárce, protože i on byl zřejmě ještě pod vlivem narkózy.

Nějak se nezajímal o to, kdo byl ten co mu daroval ledvinu a tím mu zachránil život. Zajímalo by ho kolik za to asi dostal. Proč by to jinak dělal? Avšak uvědomil si, že druhá postel je u něj nějak moc blízko. Že vedle jeho ruky leží ještě jiná.

Pootočil hlavu a zajíkl se, když si uvědomil, že hledí do černých očí Atília. „Atílio,“ zformulovaly jeho rty, protože nebyl schopen vydat ani hlásku. Muž se na něj usmál.

„To ty jsi mi daroval ledvinu?“ optal se, když se jeho hlasivky trochu vzpamatovaly.

Přikývl, ale stále mlčel.

„Já myslel, že mě nenávidíš,“ zašeptal a oči se mu zalily slzami. Že by měl ještě naději? Atílio se natáhl a stiskl jeho ruku ve své.

„Nenávidím tě za to, co jsi udělal, Radime. Za to že jsi mi nedokázal věřit na tolik, abychom se pokusili celou situaci řešit spolu.“

Radima ta slova bolela, proto zavřel oči. Avšak lehké pohlazení po tváři ho přinutilo je zase otevřít. Setkal se s láskyplným pohledem Atília.

„Avšak také tě miluji. Byl bych ochoten darovat ti i vlastní srdce, kdyby to znamenalo, že budeš žít. Tak už mě netrap a vrať se se mnou domů, jakmile to bude možné.“

„Tohle je jen sen, že?“ zašeptal mladík omámeně. Nedokázal tomu uvěřit. „Je to jen nějaký hloupý žert?“ divil se.

Atílio se nadzvedl a políbil ho na hřbet ruky. „Není to sen, Radime. A ty to víš. Ovšem je taky možné, že se se mnou nechceš vrátit.“ V hlase zazněla stopa nejistoty. Atílio si vůbec nepřipustil možnost, že ho Radim opravdu nemiluje.

„Hlupáčku,“ zašeptal ten. „Miluji tě,“ pronesl tiše a usnul, protože byl ještě pod účinky narkózy. Atílio se usmál a i jemu se zavřela víčka.

 

O dva měsíce později propustili Radima i Atília z nemocnice. Oba svatosvatě slíbili – což vlastně museli – že budou chodit na pravidelné kontroly. Potom se Radim rozloučil s matkou, Atílio s přáteli a vyrazili zpět do Španělska, kde mladý Čech našel svůj pravý domov.

Na letišti je čekala Julia ruku v ruce s kým jiným, než s učitelem dějepisu ze své školy. Přivítala oba radostným objetím a představila jim svého nového přítele Javiera. Také bratrovi oznámila, že se odstěhovala od matky a bydlí teď se svým přítelem.

Ani ho to moc nepřekvapilo. „Copak tě to tak náhle popadlo?“ optal se jí se smíchem a objímal kolem ramen Radima.

„Říkej tomu třeba zásah osudu,“ mrkla na něj.

Atílio se zadíval na Radima, který se na něj usmíval a uvědomil si, že sestra má vlastně pravdu. Kdyby ho tenkrát nenapadlo jet do České republiky za přáteli, nemusel už taky Radima nikdy vidět.

Vyhnal si tyhle myšlenky z hlavy, sklonil se k mírně udivenému Radimovi a lehce ho políbil. Doufal, že konečně mohou být šťastní…

 

 

 

Perdone, qué hora es? – Promiňte, nevíte kolik je hodin?

Querido – miláčku

mi querido – můj drahý

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

kawaii

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 28. 2. 2011 14:33)

už som sa desila smutného konca...xi...úchvatná poviedka...

...

(Profesor, 25. 1. 2010 19:59)

Hezké. Asi si Tvé stránky přidám do oblíbených.

Jedna z nejkrásnějších

(Nex, 3. 11. 2009 2:50)

povídek, co jsem tu četla. Jiná a přece podobná Poušti. a už zase měníš svůj styl. ale líbí se mi. Je čím dál zajímavější. Nějak nám košatíš, chladný stín koruny tvých slov je ideální místo pro odpočinek a nečerpání nových sil...jako na kraji elfských hájů..

...

(akyra, 2. 11. 2009 18:43)

Nádhera moc se ti to povedlo Keiro:)

fabulous..

(Mao, 28. 10. 2009 13:31)

famozni famozni :D:D:D je to nadhera :))

...

(Ayen, 24. 10. 2009 15:47)

Nádherná povídečka...povedla se ti.jsem ráda,že jsi zase něco sepsala...XD

díky

(Yakumo, 24. 10. 2009 11:53)

Jsem ráda že jsi zase něco napsala:-)

sláva majstrovi pera!

(angie, 24. 10. 2009 11:47)

po dlhej dobe konečne nejaká poviedka od teba a ako inak- dokonalá.
ak by toto bolo súčasťou SONU-u, vyhráš:)
tragédia, napätie, dej od ktorého sa nemožno odtrhnúť, a ktorý dokáže chytiť za srdce, čo viac si čitateľ môže priať? happyend? aj ten si nám dopriala:)

...

(AidrienAssagir, 23. 10. 2009 23:24)

Nádhera...*stírá pomyslnou slzičku*

=0)

(Teressa, 23. 10. 2009 21:33)

NADHERA!!! naozaj prekrasna poviedka =) dufam ze coskoro nas poctis dalsou =) rychlo prosiim =)

.....

(Michiyo, 23. 10. 2009 20:43)

*o* kyá, to bylo krásný ^.^ hihí ^_^

:-)

(Davida666, 23. 10. 2009 20:41)

Moc pěkné

.,..

(Ebika, 23. 10. 2009 17:31)

Krásná povídečka moc se ti povedla:-D