Mladík se svítivě žlutými vlasy se krčil v rohu místnosti. Třásl se po celém těle. Stačilo mu jen natáhnout ruku a vzít si to, co potřebuje, ale on se k tomu neměl. Chtěl s tím skončit, ale ještě nevěděl jak. Věděl, že by vše vyřešilo léčení, ale on se k tomu nemohl dokopat. A navíc stačila jedna dávka a on se do toho zase dostal.

  Ach ano drogy. Závislost i prokletí pro každého jako je on. Nakonec to vzdal a natáhl ruku po svém nadobíčku. Nebyl tak hloupý, aby si půjčoval od jiných feťáků, protože nechtěl riskovat AIDS. Natáhl si plnou stříkačku. Bude to poslední dávka. Ta zlatá. Stáhl si okolo paže gumový pásek a zadíval se na žíly. Vybral tu co vypadala nejlépe a chtěl si vpíchnout střik.

  Vtom se rozletěly dveře a v nich stálo půl tuctu chlapů. Vůbec nechápal, co se to děje. Někdo mu vyrazil stříkačku z ruky, postavil ho na nohy a odvlekl pryč. Zbytek už si nepamatoval, protože mu cosi dali a on usnul.

  Trhnutím se probudil a zjistil, že je v jakési cele. Nevěřícně hleděl na kovové dveře, které měli jen malé okénko. Kde to jsem?, ptal se v duchu sám sebe. Vstal a musel si opět sednout, protože se mu zatočila hlava. Promnul si spánky a opět se postavil.

  Přešel ke dveřím a zadíval se ven. Jediné co viděl byly holé stěny a další nespočet stejných dveří, za kterými byl i on. Náhle spatřil, jak po chodbě kdosi kráčí. „Hej!“ zvolal a muž se na něj otočil. „Kde to jsem?“ optal se.

  Chlápek přešel až ke dveřím. „V protidrogové léčebně.“ Překvapeně zamrkal. „Cože?! Jak jsem se sem dostal?“

  „Na přání vaší matky,“ prohodil neznámý a odešel. No jistě, ušklíbl se. Ona byla jediná komu se s tím svěřil. A zdá se, že se to rozhodla uskutečnit. Na další úvahy mu nezbyl čas, protože ho rozklepal absťák. Za několik hodin už nebyl schopen téměř nic vnímat. V jednu chvíli s ním třásla zimnice, v druhou měl pocit, že celý hoří. Pak se mu zase zdálo, že se stěny hýbají.

  Začal křičet, až nelidsky řvát, ale zřejmě ho nikdo neslyšel. Už nevnímal, že se otevřely dveře a v nich stál jakýsi tmavovlasý muž v bílém plášti s injekční stříkačkou v ruce. Přešel k němu, kývl na dva muže, kteří ho podrželi. Vpíchl mu do žíly cosi, co mělo nahrazovat drogu. Pak i s oběma muži odešel.

  Když se Billy znovu probudil, uvědomil si, že „absťák“ částečně odezněl. Mohl zbláznit z toho, že je stále zavřen mezi čtyřmi stěnami. Jenže to zřejmě bylo nutné, protože kdykoliv se dostavila touha po droze, měl co dělat, aby si nerozkousal zápěstí. Bůh ví jak by to dopadlo, kdyby kolem něj ještě byli lidi.

  První týdny v léčebně mu splynuli v jednu velkou bolestnou skvrnu. Vše viděl skrz mlhu, ale uvědomoval si, že mu musejí něco dávat, aby si jeho tělo pomalu odvykalo na toxické látky, které mu dával. Nikoho si však nepamatoval a tak nad tím nedumal.

  Ani nevěděl kolik uplynulo času, když se ho konečně rozhodli vzít na vědomí. U okénka ve dveřích se objevil příjemně vyhlížející tmavovlasý muž s šedýma očima a milým úsměvem. Billym se okamžitě zalíbil, krom toho fakt, že se mu líbí muži nikdy neskrýval. I to byl možná důvod proč začal s drogami. Nikdy se svými důvody nezaobíral. Teď si však neznámého se zájmem prohlížel. Nemohl toho vidět moc, ale ostře řezané rysy, rovný nos a pěkně tvarované rty mu napověděli ten zbytek.

  Zachvěl se a přemýšlel, kdo je to. Muž se na něj usmál a kývl na kohosi vedle sebe, koho Billy neviděl. Pak zachrastily klíče a dveře se otevřely. „Dobrý den, pane Regane. Jak jste se dnes vyspal?“ zeptal se sametově hebkým hlasem, až sebou mladík málem trhl. Neodpověděl jen na něj upíral své hnědé nevyzpytatelné oči. Muž tedy pokrčil rameny a opět se usmál.

  On je snad cvokař, pomyslel si trpce. „Můžete mě tedy následovat?“ optal se ho po delší odmlce. „Mám na vybranou?“ promluvil poprvé a ani zdaleka netušil, že v muži naproti sobě vyvolal ty samé pocity, jaké cítil on sám jen před malou chvíli. Muži trochu posmutněly oči, ale zavrtěl hlavou. „Obávám se, že ne,“ zašeptal. „Pak tedy můžeme jít,“ ujistil ho a oba vyšli ze dveří. Procházeli dlouhou chodbou a Billymu to každou chvíli připomínalo spíš blázinec pro choromyslné, než protidrogová léčebna.

  Konečně došli na konec chodby, kde Cvokař, jak mu začal říkat, otevřel dvoukřídlé dveře. A hned jako by se ocitli v jiném světě. Před nimi se objevila hala plná lidí. Někteří seděli u stolků a hráli různé stolní hry, jiní zase pro změnu jen tak postávali kolem a povídali. Všude vládl čilý rozruch a Billy musel několikrát zamrkat, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Jakmile je zpozorovali všichni náhle zmlkli a upřeli na ně svoje oči.

  Billymu to bylo nepříjemné a muž před ním to zřejmě poznal a pousmáním je všechny zase vrátil do starých kolejí. Pak kývl na mladíka za sebou a ten ho beze slov následoval. Je to jasný, pomyslí si. Je to cvokař. Probudí se v něm zvědavost a snad milion otázek. Konečně zřejmě dorazili na místo, protože se zastavili před jakýmisi dveřmi. Zadíval se na jméno na nich. Ricki Kane. Pěkný jméno, pomyslí si mimoděk.

  Ricki, proč ho začal oslovovat jménem?, ho vyzval ať vstoupí. Byla to příjemně vybavená pracovna, ale jen utvrdila Billyho úsudek, co se týkalo jeho povolání. Nebyl z toho nijak nadšený, ale když se to vzalo z té druhé strany – proč si neužít společnosti tak pěknýho chlapa, že? „Takže jste cvokař?“ zeptal se na rovinu. Muž překvapeně zamrkal. „Z čeho tak usuzujete?“

  Cosi nesrozumitelného zavrčel. „Hele, to že jsem jel v drogách ještě neznamená, že jsem úplně padlej na hlavu, i když o tom pochybuju i já sám, ale přesto nejsem úplně pitomej.“ Muž ho pobaveně pozoroval. Zdálo se, že tenhle Billy je daleko silnější než mnoho ostatních pacientů tady. „Mohl byste se prosím posadit, než budeme pokračovat v téhle debatě?“

  Moc se mu do toho nechtělo, ale nakonec sebou plácl do křesla nejblíž stolu. Za ten se usadil právě Ricki. Dlouho se měřili pohledy a ani jeden nepociťoval potřebu promluvit. Byl to souboj vůlí a ani jeden nechtěl vypadat jako slaboch. Nakonec, jako by se na tom domluvili, sklopili oči oba. „Takže? Kdy můžu jít domů?“ optá se nakonec na jednu z milionu těch otázek, co ho napadlo.

  Opět ten milý úsměv. Sakra, připadám si u něj jako bych byl jedinej mužskej na zemi. A nebo ženská, domyslí si trpce. „To není tak jednoduché, pane Regane. Je tady hodně okolností, ke kterým musíme přihlédnout při otázce vašeho propuštění. A jedno z hlavních je to, že jste tady poměrně krátkou dobu.“

  Málem vyletěl jak čertíček z krabičky. Divil se, že mu z nosu nejde kouř. Nakonec se zhluboka nadechl a donutil se zeptat. „Jak dlouho jsem tady, doktore?“ do posledního slova vložil tolik sladkosti, až to vyznělo pohrdavě. Nepochyboval o tom, že to poznal. „Dva měsíce.“

  Tak teď už opravdu vyskočil z křesla a nevěřícně se na něj zadíval. „Dva měsíce?“ opakoval naprosto ohromen. To přeci není možné. Copak jsem mohl strávit dva měsíce v totálním limbu? Ani si nepamatuju jestli jsem se během té doby vyčůral! Prohrábne si vlasy a zase klesne zpátky. „Tak co mám udělat, abych se odtud dostal?“ zeptá se velice tiše.

  Rickiho z nějakého důvodu bodne u srdce. Během té jediné vteřiny se změnil. Z bezstarostného a téměř všemu se vysmívajícího mladíka se změnil v odevzdanou trosku. Na to nehodlal přistoupit. „V první řadě se musíte přestat tvářit, jako by jste šel na popravu. Pokud se máte začlenit zpět mezi lidi musíte si věřit.“

  Billy se sebejistě usmál, až se zablýskly jeho zářivě bílé zuby a odrazily se ve stejně zářivé barvě na jeho hlavě. „Ale já si přeci věřím, doktore. Jen prostě jsem trochu víc jiný než kdokoliv jiný.“

  „Myslíte to, že jste homosexuál?“ zeptá se lékař klidně a Billy se nestihne ubránit prudkému trhnutí. Vyvalí na něj oči a téměř spadne z křesla jak se předkloní. „Jak jste na to sakra přišel?! Neví to ani moje vlastní máma a to je co říct! Ví totiž i to, kdy jsem se přestal počůrávat.“

  Ricki má co dělat, aby nevyprskl smíchy. Je mu jasné, že to byl záměr, ale přesto se mu podaří ovládnout. „Víte, já už tady pracuji celkem dlouho. Dokážu rozeznat povahy různých lidí a navíc ta vaše je opravdu velice zřejmá,“ usměje se na něj. „Dnešním dnem vám začíná terapie a byl bych rád, kdybyste se mnou spolupracoval. Čím lépe nám to spolu půjde, tím dříve si budete moci užívat doma.“

  Trhne hlavou, ale mlčí. Uvědomil si, že by to nemuselo být tak špatné. Po hodinovém rozebírání jeho vnitřního já si to už nemyslel. Měl pocit, že mu řekl snad úplně všechno od doby, kdy se jako malý pulec s mrskajícím se ocáskem zapíchl do vajíčka, až po jeho studium na střední škole. „To bylo velmi dobré. Pokud naše spolupráce půjde takhle mohl byste být velice brzy doma.“

  Jen si odfrkne a vstane. „Musím se zase vrátit do té klece pro orangutany?“ zeptá se a v očích mu bleskne pobavení. I Ricki se neubrání lehkému úsměvu. „Obávám se, že prozatím ano.“ Teatrálně si povzdechne a oni se opět vydají na dlouhou pouť pavučinami léčebny.

  Billy ho propichuje pohledem a přemýšlí, jak se vyhnout dalšímu rozebírání jeho nitra. Věděl, že se jednoho dne dostanou k tématu proč. Proč začal brát drogy. A na tohle téma se mu nechtělo mluvit, protože ani on sám si nebyl jistý proč. Pak však zase nasadil svůj rozpustilý výraz a odhodlaně vkročil do té klece, jak to sám nazval.

  Další týdny ubíhaly celkem rychle především díky tomu, že nemusel být celé dny sám, ale většinu času trávil s Rickim. Ten muž ho přitahoval, to nemohl popírat. Alespoň ne sám sobě. A tak se rozhodl. Prostě ho svedu. Tak. A na rtech mu vytanul úsměv, ze kterého Rickiho zamrazilo do morku kostí.

  Byl překvapený, když se ho jednoho dne Billy zeptal jestli ho může požádat o laskavost. „Jistě, co to má být?“ usměje se. Už delší dobu cítí, že jeho vztah s tímto pacientem už dávno přestává být lékařský. Byli spíš jako přátelé a jeho děsilo to, co bylo za přátelstvím. A že tam něco bylo o tom nebylo pochyb. „Myslíš, že bys mi sem mohl nějakým způsobem propašovat barvu na vlasy?“

  Zamrkal a odolal pokušení pročistit si uši. Slyšel dobře? Barvu na vlasy? Co je to za nápad? „Cože? A proč?“ optá se nakonec celkem tupě. Mladík se oslnivě usměje a předkloní se k němu tak blízko, až se mu prudce rozbuší srdce. „Protože,“ začne a významně se odmlčí, „mě tahle barva už strašně unavuje. Ještě nikdy jsem neměl jednu barvu na hlavě tak dlouho.“

  Zavrtí hlavou. „A jaká by to tedy měla být barva?“ pronese. „Červená. Nejlépe hodně tmavá, ale ne zase moc. Jenže jak si to obarvím. Asi mi to jen tak nedovolí, co?“ zadívá se na něj psíma očima. Kdyby ho v tu chvíli požádal o tunu arzeniku, bez řečí by mu ji přinesl. „Řeknu, že je to součást terapie,“ mrkne na něj a Billy se rozpustile usměje. „Děkuji vám, pane doktore. Jo!“ vykřikne náhle jako by si na něco vzpomněl. Ricki se na něj tázavě podívá, ale on jen zavrtí hlavou a bezradně pokrčí. „Já to zapomněl,“ pronese s kajícným výrazem, ale Ricki mu ho rozhodně neuvěří.

  Rozesměje se. „Ty jsi ten nejzvláštnější člověk, kterého jsem kdy potkal,“ pronese lékař a zmizí na chodbu. „A to mě ještě pořádně nezdáš, doktůrku,“ zašeptá si pro sebe, a pak vyskočí na nohy. Konečně dostal normální pokoj a může se volně pohybovat po klinice. Dnes však vynechá svou každodenní debatu ve společenské místnosti, protože nemá náladu dělat ze sebe šaška před tolika lidmi. Ne že by ho to nebavilo, ale dneska se mu do toho nějak nechtělo.

  Zavřel se v pokoji a opřel se o polštáře. Zahleděl se na strop a na rtech mu vytanul úsměv. Rád by už byl venku, aby měl doktora na svém písečku, protože tam ho může svádět, jak bude chtít. S úsměvem na rtech zavře oči a usne.

  Probudí ho tiché kroky v pokoji. Prudce se posadí a udiveně hledí na Rickiho. „Co tady děláš?“ šeptne a přitáhne si pokrývku až ke krku jako cudná panna. Když si toho všimne Ricki usměje se. „Nemusíš mít obavy, rozhodně ne to, co tě napadlo.“

  Vytáhne jedno obočí, zamrká na něj jako porcelánová panenka a sladce zavrká. „Opravdu? Já bych se ale nebránila a ani nekřičela, ó vznešený rytíři, protože znásilnění přeci patří k válkám a tomu všemu sajrajtu kolem,“ zašvitoří jako mladá šlechtična, kterou právě vyrušili ze spánku nějací dobyvatelé.

  S úsměvem pozoruje, jak se Ricki mermomocí snaží nevybuchnout smíchy. Nakonec to nevydrží a s tlumeným vzlykotem veselí se sveze podél zdi a otírá si slzy z koutků úst. „Bože… Mě z tebe jednou klepne pepka.“

  „Jen aby to nebyl Pepek,“ zamumlá si Billy pro sebe a to u muže na zemi vyvolá jen další salvu smíchu. Kroutí se na zemi jako had a nakonec se i mladík na posteli začne nekontrolovatelně smát.

  Ricki se zhluboka nadechne ve snaze se ovládnout. Nakonec se mu to podaří a on z kapsy pláště vytáhne malou krabičku s barvou na vlasy. Billyho hnědé oči zajiskří zlatým ohněm. Dychtivě se na něj zadívá a on ho vyzve aby ho následoval. „Ale, pane barbare, přeci nebylo nutné, abyste mě unášel z mých komnat. Postel v nich byla dostatečně pohodlná, abychom provedli to co se nyní chystáte udělat mi někde ve stájích mezi hřebci. No fuj,“ zaskřehotal tiše do tmy, když kráčeli po chodbě, opět svým změněným hlasem.

  Ramena před ním se otřásla pod návalem potlačovaného smíchu. Ricki se k němu prudce otočil a zadíval se mu zblízka do očí. Tak zblízka až se jim oběma na okamžik špatně dýchalo. „Jestli okamžitě nepřestaneš, povalím tě tady na zem a nebudu čekat na nějaké stáje,“ zavrčí, protože přistoupil na jeho hru. Oba cítí, jak mezi nimi přeskočí jiskra, která by svou intenzitou snad spálila celou kliniku.

  „Do toho, kapitáne,“ zašeptá skrz vyprahlé hrdlo Billy. V tu chvíli se kouzlo zlomí a Ricki sebou prudce trhne. Pak se beze slova otočí a vydá se opět na tichou cestu ztemnělo budovou. „Připadám si jako školák, který se krade poprvé si zakouřit na škole v přírodě,“ zašeptá po chvíli trýznivého ticha. Odpověď nedostane a trochu ho to zamrzí. Konečně dorazí do cíle své cesty. Do koupelny.

  Billy se usměje a dychtivě se natáhne pro barvu, kterou lékař stále skrýval v záhybech svého bílého pláště. Ať chtěl nebo ne, musel se Ricki pousmát jeho dychtivosti. „Dalo mi to pěknou práci to sem propašovat,“ prohodí. Mladík se mu ukloní. „Velice vám děkuji, drahý, právě jste mi zachránil život.“

  Ricki se jen zasměje a strčí mu hlavu pod sprchu. Billy sebou trhne, když ucítí tlak vody. Pak ho usadí na židli a začne míchat barvu. „Domnívám se, že bys to sám asi nezvládl, ne?“ optá se. „Ne,“ zavrtí hlavou. Proč by mu měl říkat, že se vždycky barvil sám, že? Pohodlně se opře o opěrku židle.

  Cítí, jak mu přes ramena přehodí starý ručník a pousměje se. Pak ucítí jeho ruce ve svých vlasech a má co dělat, aby se ovládl a nezachvěl se. Po celou dobu spolu vedou střídmou konverzaci, každý je však více zaměřen na svoje myšlenky.

  Konečně je dílo hotové a Ricki se skloní nad návod. „Jak dlouho se to tam má nechat?“ ptá se a Billy se k němu otočí. Má co dělat, aby zůstal naprosto v klidu. Lékař má vystrčenou špičku jazyka a na tváři téměř zasněný výraz. Cítí jak jím projede vlna touhy. „Mám to!“ vykřikne vítězoslavně. „Půl hodiny.“

  Mladík na židli si pomyslí, že se stačilo zeptat se jeho, ale raději to neřekne nahlas. Dumá nad tím, co budou tu půl hodinu dělat. „No nic. Musím se vrátit na dozor, aby to nebylo moc podezřelé. Za třicet minut ti to přijdu umýt. Nebo to zvládneš sám?“ Billy jen němě zavrtí hlavou. Ricki se tedy usměje tím svým profesionálním milým úsměvem a odejde.

  Nevěřícně za ním hledí a čelist mu téměř cvakla o podlahu. Cože?! On mě tady jako nechá třicet minut jen tak sedět? Si připadám, jak kdybych čekal až na mě přijde řada se Skotskými střiky. Nakonec se rozhodl jen tak relaxovat a zavřel oči.

  Trochu ho zamrzelo, že se Ricki zase schoval za ten svůj profesiální úsměv. Rozuměli si spolu a to mu dělalo radost. Jenže evidentně se mu nelíbilo to, co mezi nimi začínalo vznikat, a proto utekl do ulity profíka. Povzdechne si. „Proč tak smutně?“ ozve se za ním tichý hlas toho, na koho zrovna myslí, a on sebou mírně trhne.

  Pak se k němu, ale otočí se zářivým úsměvem. „Jen jsem si na něco vzpomněl,“ prohodí. „Třeba na to proč jsi s tím začal?“ optá se a dívá se mu do očí. Nechce se mu na tuhle otázku odpovídat. „Pokud mi neodpovíš Billy, nebudu tě moci odtud pustit.“

  Znovu si povzdechne. „Chceš se mě zbavit?“ pronese vážně. „BILLY!“ téměř zařve a on se mimoděk přikrčí. Z nějakého důvodu mu to připomene dětství. Tentokrát je to mladík na židli, kdo se uzavře do své ulity. Ricki si toho všimne a přejde k němu. Klekne si před něj a vážně se mu zadívá do očí. „Omlouvám se. Nechci se tě zbavit, ale taky tady nemůžeš být věčně“ zašeptá.

  Pokrčí rameny. „Máš pravdu. Nemůžu tu být navždy. Tak jako všude.“

  „To proto jsi začal brát drogy? Kvůli situaci v rodině?“

  Zavrtí hlavou. „Ne. Začal jsem proto, že jsem gay.“ Teď to byl Ricki, kdo sebou trhnul, ale nic neřekl. „Matka by to nikdy nepřijala. Proto to ani neví. Jenže mě už nebaví skrývat svou pravou orientaci. Jenže dokud žiji s ní, neřeknu jí to. Tohle je asi tak v kostce proč jsem začal brát drogy. Nic víc, nic míň. Bude vám to muset stačit, pane doktore.“ 

  Přikývl. „Stačí mi to,“ prohodí šeptem a neodolá nutkání políbit ho na čelo. Billy se zachvěje, ale nic neřekne. Mlčky mu smyje barvu z hlavy a vysuší mu vlasy ručníkem. Pak si ho prohlédne a začne se šíleně smát. Billy na něj nechápavě hledí, ale Ricki mu není schopný říct nic, protože se mu celé tělo třese přívaly smíchu. Mladík tedy přejde k zrcadlu a překvapeně zamrká. Místo karmínově rudé barvy má na hlavě jakousi oranžovou břečku. Neví jak jinak to nazvat.

  S ukřivděným výrazem se otočí k Rickimu, který se klátí smíchy. „To není moc vtipný,“ zasyčí. „Já… já… já si ne… nemůžu pom... pomoct,“ vyhrkne a snaží se všemožně ovládnout. I na Billyho tváři se nakonec objeví úsměv. Lékař si otírá slzy z tváří. Zhluboka se nadechne a konečně se uklidní. „Promiň,“ vyhrkne. Mladík pokrčí rameny a zakření se. „Rozhodně je to lepší než ta žlutá,“ prohodí.

  Ricki přikývne a usměje se. „Měl by ses jít vyspat.“ Proti své vůli přikývne, protože se cítí celkem unavený. Doprovodí ho k pokoji a pak se s přáním dobré noci rozloučí. Billy sebou plácne na postel a zavře oči. Ani neví jak a spí jako špalek.

  Tiše se proplíží do pokoje a zadívá se na spícího mladíka. Je mu to líto, ale musí ho propustit. Už tady je přes tři čtvrtě roku a jeho stav je velice dobrý. Dle jeho mínění už je na tom natolik dobře, že se opět může začlenit do „normálního“ světa. Sice ho to mrzí, ale musí to udělat, protože si nemůže dovolit nechat to zajít moc daleko.

  Pořád je to jeho pacient a on… Sám neví. Je zmatený od chvíle, kdy se k sobě začali chovat jako přátelé. Pak to šlo od desíti k pěti. Poznal, že Billyho přitahuje, ale nebyl si jistý, co k němu cítí on sám. A krom toho tady byla ta záležitost… Prostě to nejde, zavrtí hlavou a tiše se vytratí z místnosti.

  Zavře se v kanceláři a podepíše doklad o propuštění pacienta Billyho Regana. Pak se s povzdechem opře do židle a zavře oči. Nakonec se ho zmocní únava a usne tam kde je.

  Druhý den ho probudila sestřička. Otevře oči a vyškrábe se z postele. „Už je čas na terapii?“ optá se s úsměvem a veselým mrknutím. Žena zavrtí hlavou a mlčky mu podá papír. Přelétne ho očima a přimrazí ho to k podlaze. Propuštění. A podepsané Rickim. Bodne ho u srdce. „Je tady pan doktor?“ optá se. „Bohužel. Odjel včera v noci a dnes volal, že se necítí dobře a nepřijde.“

  Jen kývne a začne si balit věci. Takže se ho přeci jenom hodlal zbavit. Ale zřejmě to tak bude lepší. Já se vrátím k mamince a on si může žít zase svůj život. Ušklíbne se. Konečně má sbaleno těch pár švestek. Přehodí si tašku přes rameno a vyjde z pokoje. Ještě naposledy si ho prohlédne, a pak bez ohlédnutí opustí kliniku. Nechá si zavolat taxík a nadiktuje adresu matky. Nechce se mu k ní jít znovu bydlet, ale nic jiného nemá. Bude to zatím provizorní řešení, než si najde práci a s ní i podnájem.

  Nasedne do auta, které zastaví u chodníku a nadiktuje adresu, kam chce jet. Když zastavili před honosnou vilou Kelly Reganové, zhluboka se nadechl než vystoupil. Pak s pocitem, že se vrhá do jámy lvové, zazvonil u dveří. Otevřel mu starý muž v perfektně střiženém obleku. „Přejete si?“

  Billy překvapeně zamrká. „To jsem já Billy, Denisi,“ prohodí a muž zamrká. „Opravdu? Pane Billy? Vůbec jsem vás nepoznal. Pojďte dál,“ prohodí s úsměvem a otevře dveře dokořán. Mladík se na něj usměje a protáhne se dovnitř. „Vaše matka není doma, ale měla by se vrátit brzy.“

  „To ani nemusí,“ zamumlá si pod vousy a Denis se usměje. „Nevěděl jsem, že vás už pustili. Měl jste nám dát vědět, abychom vás přivítali.“

  Mladík se zasměje. „To snad ani nebude nutné. Hned jak to bude možné vypadnu odtud.“

  „Tím bych si zase nebyla až tak jistá, mladíku,“ ozve se chladný hlas za nimi. Billy má co dělat, aby se neotřásl. Pomalu se otočil a čelil chladně modrému pohledu své matky. „Měl jsi zavolat, že tě pustí.“

  Pokrčí rameny. „Až do dnešního rána jsem to taky nevěděl,“ pronese tiše, ale ostřížímu sluchu jeho matky to neujde. „Copak snad tě nevykopli?“ optá se výsměšně. „Ne. Jen mě poslali zpět do tvé milované náruče,“ odsekne a vyběhne schody do svého pokoje.

  Sedne si na postel a s potutelným úsměvem sáhne do kapsy. Vytáhne jednoduchou bílou vizitku, na které se skví jediné jméno: Ricki Kane a pod jménem je telefonní číslo. Vezme si mobil a vytočí číslice. Snad si nemyslel, že se mě tak snadno zbaví.

  Po půl minutě s povzdechem položí mobil. Nebere to. No co, zkusím to znovu později. Sedne si k počítači a začne vyhledávat práci a podnájem. Obojí najde až podezřele snadno, ale nezatěžuje se tím. Ještě pořád to nemusí vyjít. Zavolá do příslušné firmy a domluví si schůzku na druhý den. Zavolá i na byt a domluvíme se také na tentýž termín jen o pár hodin později. Teď jen stačí, aby u mě stáli všichni svatí, pomyslí si spokojeně.

  Nechce se mu být doma, tak se vydá ven. Bloumá jen tak ulicemi a prohlíží si výlohy. Náhle mu kdosi poklepe na rameno a on se otočí v naději, že je to Ricki. Zklamaně protáhne obličej, když uvidí neznámého muže. „Přejete si?“ optá se zdvořile. „Billy. Billy Regan, že?“ ptá se muž s úsměvem. Zmateně přikývne a čeká co se stane dál. „Nepamatuješ se na mě Billy, to jsem já Charles.“

  A v tu chvíli mu to dojde. „Charlie? Jsi to opravdu ty? Změnil jsi se,“ prohodí a obejme ho kolem ramen. Zadívá se na jeho oranžové vlasy a zasměje se. „To ty taky,“ odvětí. Sednou si společně do kavárny a vypráví si co se dělo za tu dobu, co se neviděli.

  Billy se dozvěděl, že Charles je na tom podobně. Hledá práci i byt. Nabídl mu, aby se s ním šel zítra podívat na ten byt, který dnes viděl na internetu. Bylo by to rozhodně lepší, kdyby měl ze začátku spolubydlícího. Nedělal si naděje, že by tam s ním bydlel Ricki. Když se domluví, rozloučí se a každý si jde zase po svém.

  Nakonec znovu vytáhne mobil a zkusí zavolat Rickimu. Ten to konečně zvedne. „Prosím, Ricki Kane,“ představí se a Billymu při tom hlase poskočí srdce až do krku. „Ahoj, Ricki. Myslel sis, že se mě tak snadno zbavíš?“ optá se. Na druhé straně se rozhostí hrobové ticho. „Nechtěl jsem se tě zbavit,“ prohodí nakonec. „Opravdu? Nevypadalo to tak,“ z jeho hlasu je slyšet smích. „Nezajdeme si na večeři? Víš, už ne jako pacient a lékař, ale jako kamarádi,“ navrhne s nadějí.

  Opět to ticho. Netrpělivě čeká a má obavu, že už tam není. „Je mi líto, Billy, ale nemůžu. Nejsem ve státě. Jsem na stáži v Anglii a nevím, kdy se vrátím.“

  „Cože?!“ vyhrkl. To není možné. Přeci nemohl jen tak odjet. „Vrátíš se vůbec?“ optá se tiše. Ví, že se chová jako žárlivá manželka, ale nechce se vzdát té šance. Šance na štěstí, které by s ním určitě měl. „Nevím. Zřejmě ano, ale nejdřív tak za dva měsíce,“ povzdechne si. „Když se tě na něco zeptám, odpovíš mi po pravdě, Ricki?“ zeptá se tiše. „Jistě, ptej se,“ vyzve ho. „Odjel jsi kvůli mně?“

  Místo odpovědi se ozve oznamovací tón, který upozornil na to, že zavěsil. Je mu z toho smutno, ale je rozhodnut si na něj ty dva měsíce počkat. Klidně i déle. Prostě ho chtěl a co chtěl, to vždycky dostal.

  Vyrazil zpět domů, kde proklouzl do svého pokoje, aniž by narazil na matku. Večeřel také v pokoji, protože mu Denis přinesl nahoru jídlo. Pak sebou plácl do postele a s myšlenkami na Rickiho usnul jako když ho do vody hodí.

  Druhý den ráno se vydal na pohovor do práce, kde mu s radostí sdělili, že ho berou. S mnohem lepší náladou si potom dal sraz s Charlesem a vydali se společně do bytu, který si chtěli pronajmout. Majitel se pochopitelně zajímal o to, zda budou moci platit. Když ho oba ujistili, že mají práci, souhlasil s pronájmem.

  Příštích několik týdnů bylo poznamenáno stěhováním, hádkami s matkou a mnoha dalšími nesrovnalostmi v Billyho životě. Byl rád, že alespoň v práci mu to klape. Ani moc neměl čas myslet na Rickiho. Přes den. V noci ho však pronásledoval jeho úsměv, oči, dokonce i ten letmý polibek na čelo.

  Když se konečně nastěhovali a Billy měl klid od matky, rozhodl se vytáhnout karty na stůl a říct Charlesovi, že je homosexuál. „Charlie?“ prohodí. Mladík vyšel z koupelny. „Ano?“ optal se s úsměvem. „Potřeboval bych s tebou mluvit.“

  „Jistě,“ kývne a společně se usadí v obývacím pokoji. „Víš, je tady jedna věc, kterou jsem ti neřekl. Nebylo to úmyslné, prostě mi to nepřišlo důležité, ale teď si myslím, že bys to měl vědět. Jsem gay,“ pronese se a se zatajeným dechem sleduje jeho reakci. Na okamžik ho to překvapí, ale pak jen pokrčí rameny. „No a? Myslíš, že tohle mě odradí? Jsi můj kamarád a je mi jedno jestli máš rád ženy nebo muže. Jen ti řeknu jedno, já mám rád ženy, takže to na mě prosím nezkoušej.“

  Billy se uvolněně zasměje. „Nemusíš se bát. Nejsi můj typ. A navíc mám zálusk na někoho jiného až se mi vrátí,“ zasní se na okamžik. Nakonec mu vypráví o tom, že bral drogy, o léčení i o Rickim. Pozorně ho poslouchá. Dlouho tohle téma rozebírají. Nakonec je oba přemůže únava, a tak každý zmizí ve svém pokoji a za chvíli spí.

  Billy se probudí se zvláštním pocitem. Chvíli trvá než mu dojde, že je to proto, že by se dnes měl vrátit Ricki. Podle jeho slov, samozřejmě. Zkusí mu znovu zavolat, ale nepřekvapí ho, že to nebere. Nakonec mu namluví vzkaz do hlasové schránky a nadiktuje mu svou adresu. Teď je to na něm. Pokud přijde…

  Byla sobota, takže nemusel ani jeden z nich do práce. Billy málem vyskočil z kůže, když ve tři odpoledne zazvonil zvonek u dveří. Charles se na něj usmál a šel otevřít. Za dveřmi stál vysoký hnědovlasý muž s pronikavým pohledem. Jakmile ho spatřil očividně znejistěl. „Ehm… Jmenuji se Ricki Kane a hledám Billyho Regana,“ prohodí. „Jistě, zavolám vám ho. Billy!“ zařve do pokoje.

  Mladík to ve skutečnosti všechno slyšel a ve chvíli, kdy uslyšel jeho hlas srdce mu poskočilo do krku. „Co se děje?“ optá se a vejde na chodbu, jako by se vůbec nic nedělo. „Ricki? Co ty tady děláš? Už si se vrátil?“ hraje si na naprostého kliďase. Jestli mu to Ricki sežral nebylo poznat, ale zřejmě spíš ne. „Ahoj, Billy. Volal jsi mi, že se mnou chceš mluvit, tak jsem tady,“ prohodí. „Jistě, jistě. To počká. Nechceš jí dál?“ Všimne si jeho nejistého pohledu na druhého muže, ale Billy to úmyslně ignoruje. Chce vědět jeho reakci.

  Charles si významně odkašle. „Ou, já zapomněl. Ricki tohle je můj spolubydlící Charles, Charlie to je Ricki, o kterém jsem ti vyprávěl.“ Spokojeně sleduje, jak sebou Ricki trhnul, když se dověděl, že je to jeho spolubydlící. „Těší mě,“ zamumlají oba a podají si ruku. „Tak, jdeš?“ optá se Billy. Ricki nakonec rezignuje a kývne. Dvě hodiny všichni tři společně prokecají o všem možném. Oba dva muži však raději mlčí o tom, co by chtěli říct. Nakonec se Billy omluví Charlesovi a optá se Rickiho jestli nezajdou na oběd. Ten souhlasí. Při odchodu na něj Charles mrkne, jako že mu ho schvaluje a on se usměje. Je rád, že si tak rychle padli do oka.  

  Vydají se do nedaleké restaurace. Za chvíli se spolu baví jako předtím, ale je mezi nimi cítit určité napětí, které si uvědomují oba. Billy se ho sem tam letmo, jako by nic, dotkne a spokojeně pozoruje, jak sebou vždy téměř trhne. „Tak jak ses měl na stáži? Nechtěli si tě tam nechat?“ optá se, když jim přinesou jídlo. „Chtěli,“ odvětil. „Ještě pořád mám možnost se vrátit.“

  „A vrátíš?“ zeptá se. „Nevím. Zřejmě ne. Nelíbí se mi tam. Mnohem raději jsem na klinice tady a mám mnohem raději naše pacienty.“ Billy doufá, že neslyšel jak mu ze srdce spadly celé Kordillery a Andy. Na rtech se mu rozprostře úsměv, který ho svou zářivostí málem oslepí. „Jsem rád, že sis našel práci a byt,“ prohodí nakonec Ricki. „Já taky. U matky bych nevydržel.“

  „Už to ví?“ optá se. „Co? Že jsem gay? Ne. Asi jí to ani neřeknu. Nevidím důvod. Je to můj život, jsem dospělý, takže mi do toho nemá co mluvit.“ Na delší dobu se oba odmlčí a mlčky jí. Po jídle se Ricki nabídne, že ho doprovodí domů. „Víš, ještě se mi domů nechce. Co kdybychom se trochu prošli? Chtěl bych si s tebou promluvit.“

  „Billy, já…“ odmlčí se. „Dobře tedy,“ pokrčí nakonec rameny. Dlouhou dobu jdou vedle sebe jen mlčky. Ani jeden neví jak začít. Ricki doufal, že napětí mezi nimi, ta touha, to nutkání se ho dotýkat, zmizí, když ho tak dlouho neuvidí. Jenže to dopadlo spíš úplně naopak. Bylo to mnohem silnější než dřív a on už si nechtěl nic nalhávat. Jenže zároveň se bál. A nevěděl čeho.

  Billy se vedle něj zhluboka nadechl a spustil. „Já vím, že je to pro tebe nepřirozené, ale přitahuješ mě. To jsi určitě poznal už na klinice. Není to vztah jako mají pacienti se svými lékaři. Prostě se mi líbíš jako muž. Uteč pokud necítíš to samé, nebo zůstaň.“ Čeká na odpověď a téměř nedýchá. Ani si neuvědomí, že se nějak instinktivně dostali před dům, kde bydlí. „Doprovodím tě nahoru,“ prohodí Ricki a mladíkovi se sevře srdce. Takže to necítí stejně, pomyslí si smutně. Mlčky kývne a vejde do domu. „Neřekl jsem, že tohle je moje odpověď, Billy,“ prohodí, protože už ho nebaví skrývat to co cítí.

  Mladík se k němu prudce otočí a to co vidí v jeho očích mu dodá odvahu. Zmáčkne tlačítko, aby přivolal výtah. Čekají až přijede a kradmo jeden druhého pozoruje. Ani jeden nechce být ten první, kdo něco začne. I když napětí mez nimi by se dalo krájet a oba měli pocit, že stačí ještě chvíle a oni vybuchnou.

  Konečně se ozve cinknutí a oni nastoupí. Pozorují, jak se dveře výtahu neslyšně zavřeli. Oba se snažili udržet své city, tak dlouho potlačované, udržet na uzdě. Jenže to by to nebyl Billy, aby se dokázal ovládnout. Sotva se rozjeli nahoru, stiskl tlačítko STOP a přitiskl Rickiho ke stěně. „Chyběl jsi mi,“ zašeptá mu do rtů. Překvapeně zamrká, ale nedostane se k odpovědi, protože se k němu přisaje. Pronikne jazykem skrz hradbu jeho zubů a Ricki zasténá.

  Nakonec kapituluje, obejme Billyho kolem pasu a přitiskne si ho k sobě blíž. Uvědomí si, že to chtěl udělat už dávno. Mladík mu rychle rozepne knoflíčky u košile a políbí ho na hruď. Ricki se ostře nadechne ve chvíli, kdy se rty dotkne jeho bradavky. „Billy,“ vydechne. Ten k němu tázavě zvedne oči. „Pojď sem,“ vydechne Ricki a přitáhne si ho k sobě. Vášnivě ho políbí. Náhle mu dojde, že mu Billy taky chyběl. Zašeptá mu to do ucha a on se jen usměje.

  Mladíkova ruka se pomalu sune z jeho hrudi stále níž a níž, až se přes látku dotkne jeho vzrušení. Sykne, ale nezastaví ho, ani ho nepřestane líbat. Nakonec se ostře nadechne a maličko se od něj odtáhne. „Tohle není vhodné místo, Billy,“ zašeptá, když mu začne rozepínat pásek. Pokrčí rameny a klekne si na zem.

  Náhle se kabinou rozlehne ostré cinknutí a dveře se otevřou. Oba muži ztuhnou, protože si moc dobře uvědomují, co dotyčný může vidět. Rickiho opírajícího se o zeď s rozepnutou košilí se vzrušeným výrazem ve tváři a Billyho klečícího na před ním s rukama na knoflíku jeho kalhot. Billyho ramena se otřásají potlačovaným smíchem a Ricki se co nejklidněji dívá na muže před sebou. Mladík na zemi se nakonec odváží vzhlédnout a uvidí svého spolubydlícího, jak vyjeveně těká očima z jednoho na druhého. Teď je ještě těžší udržet si vážný výraz. „Billy? Ricki?“ prohodí a znovu zatěká očima. „Tak já půjdu pěšky,“ prohodí a zmizí, jako by ho píchla Včelka Mája.

  Oba muži za ním hledí s těžko zadržitelným smíchem. Nakonec to nevydrží a rozesmějí se. Jakmile se však zavřou dveře výtahu, opět jimi projede vlna vzrušení. Ricki se rychle upraví a oba vystoupí. Ostře si uvědomují, že mají teď byt jen sami pro sebe. Zabouchnou se za nimi dveře a Ricki přirazí Billyho ke zdi a vášnivě ho políbí. „Chci tě,“ vydechne a Billy kývne. Ani neví jak a on před ním stál nahý.

  To ještě umocnilo Rickiho vzrušení. Rychle si rozepnul kalhoty a uvolnil svoje vzrušení. Mladík si před něj klekl a než stihl něco udělat nebo říct vsál ho do úst. Prohnul se proti němu a zasténal. Vpletl mu ruce do vlasů a začal proti němu pohybovat boky. Hraje si s ním, saje ho, líže.

  Když už to nemůže vydržet, přitáhne si ho k sobě a políbí. Pak ho otočí zády k sobě a opře ho rukama o zeď. Billy se zachvěje v očekávání. „Nevydržím to,“ zašeptá mu Ricki, když do něj vklouzne jedním nasliněným prstem. Mladík se se zastenáním prohne. „Já taky ne,“ vydechne. „Chci tě cítit v sobě.“

  Ricki opatrně přidá další prst a rytmicky jím pohybuje. Nakonec sáhne před sebe a vezme do ruky jeho vzrušené mužství. Špičkou ukazováčku se dotýká jeho žaludu a ještě víc tak umocňuje jeho slast. Nakonec z něj vyklouzne prsty, aby do něj jediným prudkým pohybem vniknul svým vzrušeným údem. Mladík zasténá bolestí a on se okamžitě přestane hýbat. „Promiň,“ vydechne a líbá ho zezadu na krku.

  Billy zavrtí hlavou a pohne se. To Rickimu stačí a začne se pohybovat. Rukou vklouzne dopředu a stiskne mu bradavku mezi ukazováčkem a palcem. Druhou rukou si stále pohrává s jeho penisem a mladík má pocit, že se rozštěpí na milion kousíčků. „Ricki,“ vykřikne a cítí, jak se uvolnila přehrada jeho slasti. Ricki nepřestává v laskání a dráždění. Stále do něj vniká, aby z něj vzápětí vyklouzl.

  Zklamaně zasténá, ale vzápětí ucítil, jak do něj opět vstoupil. Stačil poslední příval a Billy mohl cítit, jak do něj proudí Rickiho semeno. Unaveně se opřel o zeď a zavřel oči pod silou doznívajícího orgasmu. Ricki z něj vyklouzl, zmizel v kuchyni, aby otřel sebe i jeho. Pak ho otočil k sobě a žhavě ho políbil. Vzal ho do náruče a přenesl ho do postele, jak jí našel bylo pro Billyho záhadou, ale neřešil to. Vždyť tam ho chtěl mít celé ty dva měsíce.

  Stočí se mu do náruče a klidně oddechuje. Ricki ho hladí po zádech a usmívá se. „Stačí vám tohle jako odpověď, pane Regane?“ optá se. „Naprosto, doktore,“ prohodí a zavře oči. Vzápětí usne se spokojeným úsměvem na rtech. Konečně je jeho…

  Ráno se probudí brzy, ale zjistí, že místo Rickiho je na polštáři jen bílý přeložený papír. Rozloží ho a přelétne očima vzkaz. Musel jsem do práce. Bylo mi líto tě budit, spal jsi tak sladce. Uvidíme se později, ano? P.S.: už teď mi chybíš. Ricki

  Usměje se. I ty mi chybíš, pomyslí si. A teprve v tuhle chvíli z něj spadla ta nejistota, ten strach z toho, že znovu spadne do drog. Už se toho nebál. Měl teď totiž novou závislost. Rickiho!