Jdi na obsah Jdi na menu
 


Žít svůj sen

7. 4. 2010

„Tak hoši přestaňte drbat a jde se trénovat!“ ozval se na kluzišti zvučný hlas. Hráči se začali pomalu přesouvat k okrajům mantinelů, aby mohl začít trénink.

„Tomáši ty budeš dneska na pravým křídle!“

„Jasně!“ ozval se mladý útočník.

„Vojto, co dělá koleno?“

Brankář, který se rozcvičoval v bráně vzhlédl. „Už je to v pohodě, kouči!“ zvolal a pokračoval v procvičování. Právě se po dvou týdnech vrátil na led a musel se pořádně rozcvičit, aby mohl chytat na příštím zápase.

„Čau, Vojto, tak jak je?“ poplácal ho po rameni jeden z jeho spoluhráčů.

„Ahoj, Viki. Jo je to v pohodě. Koleno už nebolí, takže je to v klidu,“ usmál se. „Těším se na další zápas.“

Vojta byl snílek, který doufal, že se jednou dostane až do nejvyšší soutěže v republice. Avšak částečně věděl, že to není možné. Jak by si ho mohl někdo všimnout, když hráli jenom v okresní soutěži. Téměř nikdo na ně nechodil. Jen skalní fanoušci. Přesto si dovolil alespoň trochu snít.

„Ahoj, Vojto!“ zaslechl zvolání a obrátil hlavu k tribuně. Na střídačce stál jeho dlouholetý kamarád, který ho ve všem podporoval. Zvedl ruku a zamával mu.

„Ahoj, Štefi!“

„Ahoj, Štefane,“ pozdravil ho jeho otec a zároveň kouč místních hokejistů.

„Čau, tati. Tak jak to dneska vypadá?“ vyptával se zvědavě.

„Před chvíli jsme začali, ale jak tak koukám na Vojtu, tak snad bude v pohodě. I ta pauza mu podle mě prospěla.“

Štefan se jen usmál a zadíval se na přítele, který momentálně byl, v pro něj, nepochopitelné pozici v brance. Nechápal jak se může takhle natáhnout, přesunout a kdesi cosi. Ale byl to Vojtův sen, jen mezi tyčemi brány byl opravdu šťastný. To už Štefan pochopil dokonale.

Brankář si všiml lehkého kývnutí kouče a v tu chvíli pro něj vše okolní přestalo existovat. Byli jen spoluhráči a puk. Byl šťastný, že je zase zpátky.

 

„Dneska ti to šlo skvěle, Vojto!“ poplácal ho po rameni kouč a on se na něj jen usmál. Už byli po tréninku a v šatnách. Mladík už měl sundanou půlku výstroje, a pak se chystal do sprch.

Ani ho nepřekvapilo, že na něj před šatnami čekal Štefan. Byli přátelé už od dětství a jemu jako prvnímu se Vojta odvážil svěřit se svými dvěma nejtajnějšími přáními. První mu řekl v šesti letech. Svěřil se mu, že si přeje hrát hokej jako profesionál. To díky Štefanovi byl nyní tam kde byl.

Jeho přítel v něm poznal talent a doslova ho dostrkal na konkurz pro mladé hokejisty. Díky tomu už téměř šestnáct let chytal v jejich místním týmu a za nic by neměnil.

Druhé tajemství mu řekl teprve nedávno, protože teprve nedávno si byl schopen to přiznat. Byl gay. Bylo to pro něj šokující, ale už se s tím smířil. Byl rád, že netrpěl úchylkou pozorovat své spoluhráče ve sprše. To by asi nebylo moc dobré pro jeho reputaci.

„Nad čím zase dumáš, ty mudrci?“ smál se Štefan, který si všiml jeho nepřítomného výrazu. Objal ho kolem ramen a společně vyrazili ven.

„Ale, jen jsem se zamyslel,“ odvětil zvesela a nadhodil si tašku s výstrojí na rameni. Sice nebyl vysoký jako většina jeho spoluhráčů, ale i se svými stoosmdesáti centimetry nebyl zrovna cvrček. I když ho Štefan o hlavu převyšoval.

„Nechceš někam zajít? Kluci říkali, že půjdou k Šounovi, nezajdem taky?“ ptal se.

Zavrtěl hlavou. „Promiň jsem nějakej utahanej. Přece jenom jsem byl po dlouhý době zase na ledě. A zítra vstávám do školy.“

„Absolutně nechápu, jak to sakra můžeš všechno stíhat,“ vrtěl hlavou Štefan.

„Nemám žádný volný čas,“ smál se. Nevadilo mu to. Hokej byl jeho život, ale na vejšce trvali rodiče, jako podmínku, aby mohl hrát.

„Dobře, dobře, já už raději mlčím, nebo bych mohl říct něco, čeho bych litoval,“ pronesl škádlivě Štefan.“

„Promiň, vím, že na tebe nemám teď moc čas,“ omlouval se, protože věděl, kam přítel míří.

„Jsi blázen?! Když jsi na ledě, jsi ten nejšťastnější člověk na světě. Doslova to z tebe prýští. Stačí mi, že tě můžu vidět v tomhle stavu.“

Vojta se zastavil a otočil se na něj. Štefan se na něj zubil jako neviňátko. „Děkuji ti, Štefi,“ zašeptal. „Za všechno. Bez tebe bych to nikdy nedokázal.“

„Ale nech toho, nebo budeme naměkko oba,“ usmál se a opět ho vzal kolem ramen. „Budeš aspoň chtít hodit domů ty věci? Na motorku se ti to těžko vejde a Roman už šel domů.“ Roman byl Vojtův bratr a jako vedlejšák dělal klukům z týmu maséra. On byl profík s vlastní praxí.

„Jo to budeš hodnej, díky. Jak jsi vůbec poznal, že jsem tu na motorce?“ podivil se.

„Jsem jasnovidec, jestli jsi na to ještě nepřišel. A viděl jsem ji cestou sem.“

„Ty draku!“ rozesmál se Vojta, objal se s přítelem a nasedl na svůj černočervený skútr. Bylo téměř šest odpoledne a on ještě měl tolik učení. Občas se sám divil, jak to může zvládat. Ale v podstatě Štefanovi nelhal. Prostě neměl volný čas.

Pokrčil rameny a vjel do garáže, kterou měli u domu. „Jsem doma!“ zařval na uvítanou a pak zmizel ve svém pokoji.

Zabořil nos do učebnice japonštiny a jal se hltat další lekci. Po dvou hodinách učení si sedl na postel a do uší narval mptrojku. Uvažoval, že by mohl ještě někam zajít. Nebo se jít podívat za spoluhráči k Šounovi.

Nakonec se rozhodl pro druhou variantu. Věděl, že tam ještě budou a když ne, tak si aspoň dá pivko nebo něco k jídlu.

Když sbíhal schody, narazil na tátu. „Ahoj, Vojto,“ pozdravil ho. „Zase někam jdeš?“ povytáhl obočí.

„Ahoj tati. Jdu za klukama k Šounovi. Přijdu brzy neboj,“ mávl na něj a už byl pryč. Zmiňovaný lokál byl kousek od jejich domu, takže nemusel jet na skútru a tudíž si mohl dát klidně i to jedno, dvě pivka.

„Čau Vojto! Tak jsi nakonec dorazil?“ vítali ho mezi sebou spoluhráči.

„No nějak jsem se doma začal nudit,“ usmál se a objednal si pivo. „Štefan nebo Roman tady nejsou?“ ptal se.

„Roman by měl dorazit tak do hodiny a Štefan šel někam ven. Potřeboval si prej zavolat,“ oznámil mu Luděk – jeden z útočníků týmu. Nebyli tady všichni, někteří už asi šli domů, ale zbylo jich tu dost.

Za chvíli se vesele bavili, nejdříve o tréninku, pak o škole či práci a nakonec skončili opět u hokeje. Probírali nadcházející zápas s vedoucím lídrem tabulky – Medvědy. Oni sami byli druzí. Ale třetí tým jim šlapal na paty. Proto pro ně bylo důležité, aby zápas vyhráli.

„Cítíš se už na chytání celého zápasu, Vojto?“ optal se Radek – druhý brankář týmu.

„Jasně. Jen budu muset pořádně trénovat. Dva týdny je docela dlouhá doba,“ usmál se a objednal si další pivo. Bylo mu s nimi dobře. Byl rád, že mu cesta do školy trvá „jen“ hodinu. Aspoň bude mít možnost trochu se vyspat. Tedy podle toho kdy tady skončí.

„Ale, ale, neříkal jsi, že nemáš náladu na to sem jít?“ ozval se nad ním rozesmátý hlas Štefana, který si dřepl vedle něj.

„Nějak jsem změnil názor,“ odvětil také s úsměvem. Konverzace probíhala ve skvělém duchu, všichni se náramně bavili. O hodinu později se objevil i Roman – Vojtův bratr a zároveň masér jejich družstva. Jediný široko daleko, který na to měl opravdu licenci.

„Čau bráško!“ pozdravil svého o pět let mladšího bratra Roman.

„Ahoj, Romčo. Pojď si k nám přisednout!“ vyzval ho a poplácal na volnou židli vedle sebe. Mladý muž se tam rozkošnicky svalil, objednal si pivo a za chvíli se přidal ke konverzaci.

„Ježíš, to je ale hodin, musím letět!“ vyskočil asi o dvě hodiny později ze židle Vojta. Ani si neuvědomil, že tu s klukama kecal tak dlouho. Už byla skoro půlnoc. A on ráno vstával v pět, aby všechno stihnul.

„Brácho, kam se ženeš ty splašenče? Zase si sedni, ráno tě do školy hodím. Než bys tam dojel na tom svém prskoletu, tak by byl další den,“ klidnil ho Roman a jeho poznámka o Vojtově skútru vyvolala všeobecné veselí.

„Jen jestli budeš schopen řídit,“ prskl brankář, ale zase si sedl. Nechtělo se mu odcházet z téhle skvělé atmosféry.

Nakonec tam s bráchou a Štefanem zůstali sami. Ale nestěžovali si. Bylo jim fajn, pivko teklo proudem a Vojta se dovídal zajímavé věci. Třeba to, že Roman randí už asi dva měsíce s nějakou kočkou a on o tom samozřejmě nic neví.

„Jak to že jsi mi to neřekl?!“ ptal se nakvašeně, ale v dobrém rozmaru.

„Já myslel, že by tě to nemuselo zajímat,“ odvětil překvapeně.

„A to jako proč?“ nechápal.

„Pořád jsi v jednom kole, tak jsem tě prostě nechtěl zatěžovat.“

Vojta se zarazil. Uvědomil si, že díky hokeji neztratil jen volný čas, ale částečně i svou rodinu. Netrávil s nimi už tolik času jako dřív a neuvědomil si, že by je to mohlo mrzet. Maličko svěsil ramena.

„Sakra brácho, neblbni já to nemyslel nijak zle,“ bránil se Roman.

„Já vím,“ zazubil se na něj. Pak vypil poslední doušek piva a mávl na číšníka, že bude platit. Koneckonců už by měl jít, byla jedna ráno a on za čtyři hodiny vstával. Při té představě zasténal.

„Co tu vzdycháš?“ ozval se po dlouhé době Štefan.

„Představil jsem si, že vstávám za čtyři hodiny,“ zamumlal a zatvářil se ublíženě, když viděl přítelův pobavený výraz. „To vůbec není vtipný,“ zakřenil se, zaplatil a vstal. Těch sedm piv, co vypil, si jaksi vybrali svou daň a on mírně zavrávoral. Sakra!, zaklel v duchu. Dlouho se mu nestalo, že by se opil.

Zaslechl jak se Roman se Štefanem uchechtli a naštvalo ho to ještě víc. Ovšem jejich pomoc odmítl a rázným krokem, i když poněkud nakloněným ke straně, se vydal ke dveřím. Čerstvý vzduch mu udělal lépe, a tak mohli jít domů v poměrně veselé náladě.

Štefan se s nimi rozloučil se slovy, že se uvidí na zítřejším tréninku a vydal se svou cestou domů.

Oba bratři doma padli do svých postelí a za chvíli spali jako nemluvňata.

Asi nikoho nepřekvapí, že druhý den zaspali. Vojta nakonec do školy ani nedorazil a Romanovi se do práce taky moc nechtělo. Naštěstí ten den prý neměl moc zákazníků.

Vojta si ale bohužel vyslechl kázání od rodičů o tom, jak zanedbává školu. Měl chuť se ohradit, že to vůbec není pravda. Tohle bylo všehovšudy podruhé za celé tři roky, co studoval, kdy vynechal přednášku. Ovšem to rodiče nezajímalo.

„Jestli to takhle půjde dál, tak s hokejem prostě skončíš!“ rozčilovala se matka, které se jeho koníček moc nelíbil, ačkoliv nechápal proč. Otec jako vždy mlčel. Když se totiž doma někdo hádal, byl to většinou Vojta a jeho matka.

Naštěstí se objevil Roman. „Co se tady zase děje?“ ptal se. „Vojto! Jdeme nebo přijdeme pozdě na trénink!“ zavelel když se nedočkal odpovědi. Vzal bráchu kolem ramen a vydali se k jeho autu. Vojta měl výstroj stále ještě u Štefana.

„Musíme se stavit pro moji výstroj,“ upozornil bráchu.

„Dobře, dobře. Kdybys měl řidičák na auto mohl by sis ji vozit sám,“ připomněl mu Roman. Avšak Vojta odmítavě zavrtěl hlavou.

„Sám víš, že po té události nechci auto hodně dlouho vidět. Nebo spíš hodně dlouho nepojedu s někým cizím.“

On totiž měl před pěti lety s jedním svým bláznivým spolužákem bouračku. Málem kvůli tomu přestal hrát, ale láska k hokeji a touha vítězit, mu nakonec pomohli, aby se z toho dostal. Trvalo to dlouho, ale nakonec se vrátil na led a zářil.

Zavrtěl hlavou, aby vyhnal nepříjemné vzpomínky a usmál se na Štefana, který na ně čekal před domem.

„Ahoj,“ pozdravil je, když si sedl k nim. Výstroj už klidně spočívala v kufru Romanova auta.

„Čau,“ ozvali se bratři unisono a nesmírně tím přítele pobavili. Byli si podobní jako vejce vejci, i když byl Roman o pět let starší.

„Tak jak se těšíš na trénink, Vojto?“ optal se.

Zastavili před halou a vystoupili. Brankář si nejprve z kufru vzal svou výstroj a teprve potom odpověděl. „V pohodě. Dobře, už se nemůžu dočkat,“ dodal, když se na něj oba pochybovačně zadívali. Široce se usmál a zmizel uvnitř, aby se mohl převléknout.

Roman také zmizel v šatnách, aby zkontroloval stav jeho spoluhráčů a případně někomu z nich namasíroval nějaké bolavé místo. Štefan se vydal za otcem.

„Čau tati,“ pozdravil ho.

„Ahoj, Štefane,“ odvětil ten a dál si zamyšleně mnul bradu.

„Stalo se něco?“ ptal se ho syn, když viděl jak je nervózní.

„To si piš, že stalo. Medvědi si usmysleli, že chtějí hrát o dva dny dříve. Pak mají nějaké soustředění, které nemohou odložit.“

Mladík se zamračil, když tohle slyšel. „V čem je problém?“ optal se, ačkoliv odpověď tušil.

„Nevím, jestli bude Vojta schopen chytat. Přeci jenom dva týdny nechytal.“

Štefan se zamračil ještě víc. „Nevěříš mu?“ ptal se.

„Jistě, že ano, Štefane. Ale není pořádně rozcvičený,“ lamentoval dál kouč týmu. Poslední větu zaslechl i Vojta, který se mezitím objevil.

„Kouči, jestli nevěříte, že to vychytám tak tenhle zápas můžu vynechat,“ pronesl a doufal, že nezaslechli jeho mírně posmutnělý tón. Štefan nevěděl jak otec, ale on ho zaslechl. Vyčkávavě se zadíval na otce.

„Chytat budeš! Pořád jsi nejlepší, ale pokud bude nejhůř vystřídá tě Radek!“ rozhodl se a vpustil ho na led.

„Tak se mi to líbí,“ zamumlal si pro sebe Štefan a začal se usmívat. Další z dlouhých tréninků mohl začít.

 

Čtyři dny usilovného tréninku se Vojtovi vyplatily. Zápas s Medvědy odchytal skvěle. Sice se mu jeden puk do sítě dostal, ale přesto je dokázali převálcovat 3:1. Některým útočníkům se to nelíbilo, a proto se na konci zápasu strhla rvačka, ale nebylo to nic neobvyklého, s čím by si nedokázali Lvouni, tak se jmenoval tým Vojty, poradit.

Díky tomuto zápasu se dostali ještě blíže vítězství a první příčce. Sice stále byli druzí, ale vzdálili se třetímu týmu, což se odrazilo v uvolněné náladě v kabině po zápase.

„Byl si skvělej, Vojto!“ chválili svého brankáře.

„Luďo ty máš co říkat, dal jsi hattrick a nám jsi zařídil vítězství!“ nedal se Vojta, protože nebyl tak dobrej, jak si všichni mysleli. Ten gól, který mu tam padl, vlastně vůbec nemusel být. Jenže v koleni mu trochu luplo a nestihl se přesunout tak rychle, jak by chtěl.

„Hele! Na to, že jsme vyhráli se tváříš strašně zkroušeně,“ ozval se Roman, který mu masíroval právě ono inkriminované koleno.

„Ten gól vůbec nemusel padnout,“ pronesl trochu naštvaně. Roman nevěřícně vrtěl hlavou, ale nijak to nekomentoval. Už byl zvyklý, že se bráška s něčím míň než nulou smiřuje těžko.

Ovšem to by ho nesměl slyšet Radek, druhý brankář. „Co blázníš kámo! Chytal jsi famózně!“

Vojta jen přikývl. „Díky, Ráďo. Promiň, že sis nezachytal,“ zazubil se a Radek mu úsměv oplatil. Věděl, že dostane šanci v jiném zápase.

„Tak hoši končíme!“ zatleskal kouč, který přišel po rozmluvě s rozhodčími. „Do sprch a pak domů, ať se pořádně vyspíte. A díky!“ zvolal ještě, než zmizel venku.

Vojta šel, podle svého zvyku, jako poslední. Tentokrát na něj Štefan nečekal, měl nějaký večerní kurz či co. Brácha zase, jak tvrdil, měl rande. Což mu Vojta tak nějak nevěřil, i když se opravdu moc snažil tvářit vážně. Ovšem Roman to poznal a jen se smál.

Brankář se rychle osprchoval a převlékl se. Hodil si přes rameno tašku s výstrojí, o druhé opřel hokejky a vyrazil domů. Neměl to daleko, ale bylo už něco po jedenáctý hodině a pouliční lampy svítily tak, že v podstatě nesvítily.

Ne že by měl strach, ale občas se ohlédl přes rameno. Nikoho ale neviděl a byl už téměř u cíle své cesty. Doma. V oknech se svítilo a on se začal usmívat. Těšil se domů, i když tušil, že se zase rozpoutá hádka mezi ním a matkou.

Byl zabrán do svých myšlenek, takže si vůbec nevšiml, že jde někdo za ním. Až když ho zezadu kdosi strčil, si uvědomil, že není sám. Výstroj mu vypadla z rukou, stejně tak i hokejky. Otočil se, aby se podíval na toho, kdo do něj tak neohrabaně strčil.

Moc ho nepřekvapilo, že útočníkem je nějaký hráč Medvědů. Dokonce ho znal. Díky němu totiž měl problém s kolenem. „Co zase chceš, Otto?“ ptal se.

„Seš zasranej buzerant! Nezasloužíš si hrát hokej!“ zasyčel a Vojta na okamžik ztuhnul. Nechápal, jak to mohl zjistit. Ovšem hned se vzpamatoval.

„Co zrovna tobě je do toho? Nemůžu za to, že sis v zápase ani neškrtnul! Na mě si vůbec nehrál, protože ses jen stěží dostal k puku. Takže si laskavě svou blbou frustraci vybíjej spíš na sobě!“ rozčílil se, protože si nehodlal nechat nadávat.

„Ty malej, zkurvenej buzíčku. Uvidíme co řekneš na tohle!“ pronesl a odkudsi vytáhl basebolku.

„Co to sakra děláš?!“ vyjekl Vojta a začal couvat. Ne že by se nedokázal bránit, ale proti pálce neměl s holýma rukama moc šancí. Proto když se s ní Otta rozmáchl směrem k jeho obličeji, zvedl ruku a dal si ji před tvář. Když dřevo dopadlo, zaslechl jak cosi luplo. Doufal, že nemá zlomené předloktí, ale zvuk to byl nepříjemný.

Otto se nerozpakoval a znovu se rozmáchl. Tentokrát mířil na brankářovo břicho. Zasáhl a Vojta už se nerozmýšlel. Prostě se sebral a začal utíkat. Paradoxně neběžel domů, kam to měl nejblíž. Běžel za Štefanem.

Zaslechl ještě útočníkův smích. „Jen utíkej ty malej buzíčku! Stejně se ještě setkáme!“ A pak aby to neměl Vojta tak jednoduché, rozbil mu hokejky a výstroj.

Vojta se opřel o dveře a volnou rukou zazvonil. Čekal až mu otevřou. Tak nějak čekal, že mu otevře kouč, ale kupodivu to byl Štefan, kdo stál ve dveřích.

„Proboha Vojto! Co se stalo?!“ vykřikl a pomohl mu dovnitř. Všiml si, že si drží levou ruku.

„Někdo mě přepadl!“ vydechl brankář a nechal se usadit do křesla. Štefan mu podal sklenici kořalky a přinutil ho se napít.

„Odvezu tě k doktorovi. Musí zjistit, co máš s rukou,“ pronesl rázně Štefan a šel si pro bundu.

„Ne, Štefi!“ zastavil ho. „Pokud by mi dali ruku do sádry, nebudu moct minimálně čtyři týdny chytat. Nechci zase vypadnout z tempa,“ zašeptal.

Štefan si klekl před něj. „Ale taky nemůžeš riskovat, že by sis zmrzačil ruku!“ odporoval.

„Nikam nepůjdeme,“ rozhodl se Vojta a požádal o další sklenku.

„Řekneš to tátovi?“ zeptal se Štefan.

„Ne. Donutil by mě jít k doktorovi. Slib mi, že mu to neřekneš!“ obrátil se na něj s prosbou v očích.

Byl v pokušení takovou hloupost neslibovat. Ale do finále zbývaly už jen dva zápasy. „Dobře,“ kapituloval nakonec. „Viděl jsi kdo to byl?“

Vojta se odmlčel. Mohl to říci, ale proč si přidělávat starosti? Proč je přidělávat Štefanovi? „Ne. Měl na sobě kuklu,“ odpověděl tedy a na okamžik zavřel oči.

„Budeš tu chtít zůstat?“

„Jestli to nebude vadit,“ odvětil tiše.

„Kam ještě tě zasáhl?“ tázal se, když stoupali po schodech do Štefanova pokoje.

„Do břicha,“ odpověděl, když se natáhl na postel. Tak nějak nevěděl, proč má Štefan v pokoji dvě, když je jedináček, ale v tuhle chvíli to neřešil. Bylo to jedno.

„COŽE?!“ vyletěl jak čertík z krabičky. „Co když máš vnitřní krvácení?“

„Uklidni se, Štefi. Nic mě nebolí, jen ta ruka. Nemáš tady nějaký obinadlo?“

Přítel kývl a na chvíli odešel. Pak se vrátil s dlahou, do které mu dal ruku. Vojta se na něj usmál a zavřel oči.

Štefan seděl na druhé posteli a pozoroval ho. Zajímalo ho, co se vlastně stalo, ale věděl, že mu to neřekne. Tedy ne pokud nebude on sám chtít. Zaťal pěsti. Nejradši by si toho hajzla podal. Jenže ani nevěděli kdo to je.

Náhle se Vojta prudce posadil. „Panebože,“ vydechl. „Já tam nechal výstroj.“ Vyděšeně se zadíval na Štefana.

„Klid. Dojdu ti pro ni,“ uklidnil ho.

„Buď opatrný,“ zašeptal a hrdlo se mu stáhlo obavami. Nepřežil by, kdyby se Štefanovi něco stalo. Udělal toho pro něj tolik, že se to ani nedalo vyjádřit slovy… Vlastně víc než Vojtova vlastní rodina, vyjma Romana samozřejmě.

Sledoval, jak Štefan odchází. Vstal a přešel k oknu, aby ho viděl. Nervózně si začal okusovat nehty, i když se toho zlozvyku zbavil již před třemi roky. Zazvonil mu telefon.

„Prosím?“ vyhrkl se stísněně.

„Sakra brácha, kde jsi? Máma už je polomrtvá strachy a táta jak bysmet!“ ozval se Roman.

„Promiň. Řekni jim, že budu spát u Štefana.“ Přecházel po pokoji jako v kleci.

„Děje se něco?“ optal se Roman, protože se mu moc nelíbil bratrův tón.

„Nic. Všechno je v pohodě, vysvětlím ti to zítra, ju?“ S těmito slovy zavěsil. Právě v tu chvíli se objevil Štefan.

„Asi se ti to nebude moc líbit, brácho,“ pronesl, když na něj Vojta vyčkávavě hleděl. Tyhle slova mu ale na náladě moc nepřidala. „Ta výstroj… Je na maděru,“ vyhrkl rychle Štefan a Vojta se na to musel posadit.

„To ne,“ zašeptal a oči se mu zalily slzami bezmoci. „Sakra! Nová mě vyjde na dvacet táců minimálně, kde to mám tak rychle splašit?“ lamentoval a nechal slzy kutálet po tváři. „Sakra, sakra, sakra!“ klel jako dlaždič.

Štefan si opět klekl před něj a vzal jeho uslzenou tvář do dlaní. „Něco vymyslíme, brácho, jasný? Dostali jsme se z horších věcí, no ne?“ ptal se a stíral mu slzy. A jak mu tak Vojta hleděl do očí, ve kterých se zračila jistota, uvědomil si, že mu na něm záleží. Záleží, ale úplně jinak než dosud.

Jemu vděčil za všechno. Za šanci v týmu, za možnost volně dýchat s vědomím, že v sobě nemusí dusit tajemství o své orientaci. Alespoň v jeho přítomnosti.

„Dostali. Jenže tohle nemůžeme stihnout. Další zápas je za dva týdny. Kde do té doby mám sehnat takový prachy?“ zasténal.

Na to mu Štefan nestihl odpovědět, protože se ve dveřích objevil jeho otec. „Vojto, co tady děláš?“ divil se.

„Dobrý večer, kouči,“ pronesl mladík a setřel si slzy. Štefan jen otočil hlavu, aby otci naznačil ať se moc nevyptává. Ten jen kývl.

„Můžu si s tebou promluvit, Štefane?“ optal se a odešel z místnosti.

„Hned jsem zpět,“ pronesl k Vojtovi a následoval otce.

„Ta rozbitá výstroj v předsíni je Vojty?“ vypálil bez oklik svou první otázku pán domu.

Štefan věděl, že nemá cenu se vytáčet. „Jo,“ utrousil.

„Co se sakra stalo?!“

„Já pořádně nevím, tati,“ bránil se Štefan. „Objevil se tady, držel se za břicho. Prý ho přepadli. Tak jsem mu nabídl, aby tu zůstal. Pak si vzpomněl, že měl sebou výstroj, no a já našel to, co jsi viděl v předsíni.“

„Do prdele!“ ulevil si kouč Lvounů. „Bez Vojty budeme ve finále nahraní! Musíme mu sehnat novou výstroj.“

„A ty mu jen tak dáš dvacet tisíc, jo?“ nevěřil Štefan, ale otec ho překvapil, když přikývl.

„Prostě mi to bude splácet a hotovo! Nemůžeme si dovolit hrát bez něj. Neříkám, že by Radek byl špatný, ale Vojta je naše jednička. Naše eso v rukávu.“

Štefana ta chvála z úst otce hřála snad ještě víc, než Vojtu, který to také slyšel, protože stál na schodech. Jenže nevěděl, zda může něco takového přijmout.

Rychle se vrátil do pokoje, protože slyšel Štefana, jak jde zpět. Lehl si do postele a předstíral spánek. Cítil jak nad ním přítel stojí. Doufal, že nic nepozná.

„Neuměl jsi předvádět že spíš ani když jsme byli děti, proč myslíš, že ti na to teď skočím?“ zeptal se ho Štefan po chvíli, kdy se nic nedělo.

Vojta se zašklebil a podíval se na něj. „Nemůžu si od tvého otce vzít peníze na novou výstroj,“ vyhrkl a mimoděk se prásknul.

„Jenže na to se tě on ptát nebude,“ usmál se na něj Štefan. „Nebude to dar, bude to půjčka, kterou mu splatíš. A velkou částí, když vyhrajete finále.“

Brankář kývnul. „Já vím,“ souhlasil a usmál se. „Asi bych měl jít spát,“ odvětil a otočil se na bok.

„Nechceš půjčit nějaký triko na spaní?“ optal se ho Štefan.

„To budeš hodnej,“ usmál se. „Díky.“ Nic na to neřekl, jen zmizel ve skříni, aby se za chvíli objevil s bílým trikem. Hodil ho Vojtovi a ten se svléknul do půl těla. Štefan si mimoděk prohlédl jeho vypracovanou postavu. Musel přiznat, že vypadá dobře. Zalekl se vlastních myšlenek a raději se odvrátil.

Vojtu, který si toho všiml, to zamrzelo. Proto zamumlal dobrou noc a otočil se ke zdi, aby nemusel na Štefana hledět. Dlouho, ale nemohl usnout. Jednak proto, že ho bolela ruka, a jednak proto, že se vyrovnával s poznáním, že je vlastně zamilovaný do svého nej kámoše. Jenže ten se to nikdy nedoví.

 

„Tak a teď mi to laskavě vysvětlíš!“ vypálil na něj Roman, když se objevil v jeho ateliéru, ve kterém prováděl masáže.

„Jasně, brácha. Jen klid,“ pronesl unaveně Vojta, protože toho moc nenaspal. „Jenom mi prosím dovol se potom u tebe natáhnout a chvíli vyspat.“

„Dobře,“ kývl. „A teď mluv.“

A tak se dal do stručného vyprávění. Bratrovi nezamlčel, že ho „neznámý“ urážel a nadával mu do buzerantů. Romanovi se totiž také odvážil svěřit své tajemství. Kupodivu to vzal naprosto v pohodě, ale teď zatínal pěsti.

„Hajzl!“ ulevil si, když se Vojta dostal k rozbité výstroji. „Co budeš dělat? Další zápas je už za dva týdny, a pak rovnou finále.“

„Kouč mi na to půjčí,“ pronesl a trochu se ošil. Pořád se mu ta představa nelíbila, ale nebyla jiná možnost. Nebo on jí aspoň neviděl. Roman evidentně ano.

„Tak to tedy ne! Ty peníze ti dám já. Naši se o tomhle incidentu, ale nesmí dovědět, jasný?“

„Nemůžu po tobě chtít, abys mi dal své úspory!“ bránil se. „Chtěl sis rozšířit praxi!“

„No a? Nenechám tě, abys nemohl hrát. Co dělá ruka?“ uzavřel tak debatu na téma peníze.

„Do dvou týdnů bude v pohodě. Do zápasu se dám dohromady. Můžu se tu tedy vyspat?“ optal se.

„Padej!“ zazubil se na něj Roman, protože mu právě přišel další zákazník. Vojta ho pozdravil a zmizel ve vedlejší místnosti, kde sebou plácl na pohovku. Za chvíli spal, jak zabitej. V noci totiž ostře vnímal přítomnost Štefana, takže se opravdu nevyspal.

 

Výstroj naštěstí sehnali. Sice to bylo natěsno, den před zápasem, ale důležité bylo, že ji mají. Ruka už tolik nebolela, ale přesto se Vojta rozhodl požádat kouče, zda by nemohl místo něj hrát Radek. Sice se mu nechtělo, rád by chytal, ale chtěl se šetřit na finále. Další zápas měli hrát s třetími Zlatými tygry.

Ti měli relativní šanci na ně dotáhnout a dostat se tak do finále. Což ale Lvouni nehodlali připustit.

„Kouči?“ zastavil ho po jednom tréninku Vojta.

„Jo?“ otočil se na něj.

„Chtěl jsem vás požádat, jestli by mohl zápas proti Tygrům chytat Radek?“

„Co se děje?“ mírně se zamračil.

„Nic. Jen bych rád před finále šetřil koleno,“ odvětil. Trenér si ho chvíli měřil pohledem, ale nakonec souhlasil. Vojtovi se nesmírně ulevilo.

„Tak co?“ ptal se ho Štefan sotva vyšel z haly.

„V pohodě, bude za mě chytat Radek,“ usmál se na něj a vzal ho kolem ramen. Jejich obvyklá póza, ale pro Vojtu získala naprosto odlišný směr. Ale Štefimu to rozhodně vykládat nebude.

Ten den si zašli na kafe a jen tak si povídali. Výjimečně totiž neměl Vojta trénink. Proseděli nad kafem dlouhou dobu, než se nakonec rozhodli jít domů. Vojta se proplížil do svého pokoje a byl rád, že proklouzl rodičům.

Zápas s Tygry se blížil raketovou rychlostí. Všichni byli napjatí, protože věděli, co všechno je v sázce.

Minulou sezónu jim finále uteklo o dva body. Letos se nechtěli vzdát tak snadno. Vojta, který seděl na střídačce byl nervózní, jako při svém prvním důležitém zápase. Bedlivě sledoval Radka, který si vůbec nevedl špatně.

Byl to vyrovnaný zápas. Dokonce jednou Tygři vedli, ale Lvouni dokázali vyrovnat a ještě jim o dva góly utéct. To už zbývaly do konce tři minuty. Soupeři bojovali seč jim síly stačily, ale tentokrát byli Lvouni lepší.

Jakmile se pískl konec třetí třetiny, rozlehl se halou humbuk a ostatní hráči vjeli na led a nadšeně poplácávali Radka po ramenou.

„Byl jsi skvělej!“ nešetřil chválou Vojta, protože to byla pravda. Radka jeho chvála obzvlášť těšila.

„Teď už jen zvládnout Medvědy,“ ozval se Luděk, který si tentokrát připsal jeden gól a dvě asistence.

„S Vojtou v bráně je dáme bez problémů!“ zvolal kdosi vzadu a Vojtu potěšilo, když viděl, že je to Štefan. Všichni souhlasně zamručeli.

„Kluci, je to týmová práce. Pokud budu mít před sebou obránce, třeba nebudu tak moc často zasahovat!“ smál se.

V dobré náladě se vydali do šaten.

 

Do finále zbýval týden. Vojtovo zápěstí už bylo relativně v pořádku. Pro jistotu, a za dlouhodobého přemlouvání Štefana, zašel k lékaři. Ten mu nejprve pořádně vynadal, že nepřišel hned, ale pak mu pogratuloval k takovému štěstí. Kost kupodivu srůstala v pořádku a do finále by prý měl být fit. A to bylo nejdůležitější.

Poslední dobou trávil Vojta na ledě mnohem více času než jeho spoluhráči. Až se o něj Štefan občas bál. Jenže věděl, že kdyby se snažil sebevíc nepřemluví ho, aby nasadil mírnější tempo. Blížilo se finále a Vojta byl rozhodnutý vyhrát.

„Vojto!“ zvolal Štefan, když už přes hodinu mrznul u mantinelu. Všichni už šli domů jenom tenhle tvrdohlavec tady dál makal.

„Jo?“ zamumlal brankář, který právě dělal rozštěp. Už jen z toho pohledu bolela Štefana třísla.

„Nezajdeme někam na večeři? Mám docela hlad a je mi zima, ty tvrdohlavče. Nemáš toho dneska už dost?“

Brankář přikývl a rozjel se k příteli. Ten ho s úsměvem popadl za ruku a vlekl ho z ledu. Počkal, až se vysprchuje a převlékne. Pak se vydali na večeři do oblíbené restaurace, ale kupodivu to nebyl Šoun.

Večeře plynula v klidné atmosféře, ostatně jako vše, co dělali tihle dva v tandemu. Vojtovy myšlenky se ale mimoděk začínaly rozutíkávat naprosto nesprávným směrem. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby mohl Štefana políbit, obejmout, jen se k němu přitisknout. Sakra!

Rozešli se až něco málo před jedenáctou. Vojta si mohl užívat prázdniny, protože zvládl semestr i zkouškové období. Stejně jako Štefan. Už plánovali kam spolu pojedou.

Cestou domů se ještě zastavil v Romanově ateliéru, protože když šel kolem, viděl, že se tam svítí.

„Čau, bráško,“ vítal ho Roman a otevřel dveře dokořán. „Co tě sem přivádí v tuhle pozdní hodinu?“

„Napadá mě velice podobná otázka. Co tu ještě děláš v tuhle pozdní hodinu?“ oplatil mu otázkou.

„Nějak jsem se tu zapomněl, ale už se chystám domů. Půjdeme spolu?“ zubil se.

„Jasně, že jo ty tajtrdlíku,“ usmál se Vojta. „Chtěl bych ti něco říct, brácho. Jsem v pěkné rejži.“

„Co se stalo?“ ptal se, když si bral bundu a zamykal.

„Zamiloval jsem se.“

„To by bylo samozřejmě skvělý, kdyby v tom nebyl nějakej háček, že? Tak kdo to je? Někdo z týmu? Ze školy?“

„Je to Štefan.“

Romanovi spadla brada. Tohle trochu nečekal. I když by se to dalo předpokládat, když se vezme v úvahu, jak dlouho se už znají. „Tuším, že jemu jsi to neříkal?“

„Zbláznil ses?“ vrtěl hlavou. „Nikdy se to nedoví. Nemůžu ho ztratit jako kámoše.“

„Třeba bys ho neztratil,“ zauvažoval Roman. Vojta ho zpražil pohledem, který byl natolik výmluvný, že nemusel nic dodávat. Brácha ho vzal kolem ramen. „Tak uvidíme, jak se to vyvrbí, bráško!“

 

Konečně nadešel den, na který všichni čekali. Finále bylo tady. Medvědi přijeli v dobré náladě a bylo na nich vidět, že hodlají vyhrát. Ale to Lvouni taky. Sice si cestou do šaten vyměnili pár škorpících hlášek, ale jinak bylo vše v klidu.

Tedy až na Ottu, který si měřil Vojtu pohrdavým pohledem. Ovšem brankář si toho nevšímal, věděl, že je to jen trik, jak ho před zápasem znervóznit. Jenže na něj tohle neplatilo. V klidu si s kluky probral strategii, domluvili se s trenérem a hurá na led.

Ještě než odešli, odchytil si ho Štefan. „Zlom vaz, kámo!“ objal ho. Vojta se zhluboka nadechl jeho svěží vůně a doufal, že si toho přítel nevšiml.

„Díky,“ usmál se na něj, poplácal ho po rameni a vjel na led. Všiml si pohrdlivého úšklebku Otty, který jejich objetí viděl. Klidně jeho pohledu čelil a zajel do brány. V tuhle chvíli byl jen hokej. To ostatní šlo stranou, ať už to byla osobní zášť či nenávist.

Zápas byl vyrovnaný. Ještě vyrovnanější než s Tygry. Góly padaly na obou stranách. Do posledních minut zápasu nebylo jisté, kdo vyhraje. Stav byl nerozhodný 3:3 a běželo posledních pět minut.

Střely lítaly na obou stranách. Brankářům se, ale dařilo je vyrážet či chytat. Nakonec jako první polevil protihráč. Tomáš z Lvounů se dostal k dorážce Luďka a skóroval. Hala vybuchla nadšením. Lvouni vedli! Poslední dvě minuty zápasu.

Vojta chytal jako nikdy předtím. Několik vteřin před koncem úspěšně chytil puk do své lapačky. Rozhodčí písknul, vhazovat se mělo v obranném pásmu Lvounů, přímo před Vojtou. To už však brankář neměl vidět. Rozjetého Otty si všimli příliš pozdě. Vlastně až ve chvíli, kdy se to celé stalo.

Ve chvíli, kdy zastavil vedle Vojty a vší silou ho sekl do krku. Na jediné místo, které neměl chráněné výstrojí. Bolestí se sesunul na zem a zoufale lapal po dechu. Snažil si strhnout masku, ale nešlo mu to.

Nakonec mu ji někdo strhl a on mohl aspoň trochu dýchat. Jen matně si uvědomoval, že se na útočníka vrhl Luděk, který ho zuřivě bušil hlava nehlava. Před očima se mu objevilo bílé světlo.

„Vojto! Dýchej! Slyšíš mě?! Dýchej!“ pronikl mu do mysli hlas Štefana, který se nad ním skláněl. Chtěl se na něj podívat, ale neměl sílu rozehnat mlhu kolem mozku. Nebyl schopen rozehnat bolest, která mu tepala v krku a znemožňovala mu dýchat.

Štefana odstrčili lékaři, kteří se přiřítili na led.

„Nedýchá!“ zvolal jeden z nich a celé mužstvo ztuhlo.

„Defibrilátor!“ přikázal druhý z lékařů a rozřízl mladíkovi výstroj. Všichni je sledovali se zatajeným dechem.

„Nabít! Pal!“

Nic.

„Nabít! Pal!“

Nic. Štefana se začala zmocňovat panika, kterou mohl vidět i u Romana, který nyní stál vedle něj. Drželi ho dva hráči, aby se nevrhl na toho parchanta, který to udělal.

„Nabít! Pal!“

Halou se rozlehlo ostré pípání přístroje a všem se ulevilo. Byl zpátky. „Musíme provést tracheotomii,“ pronesl lékař, když mladíka nakládali na nosítka a vezli ho z haly. Víc už ostatní neslyšeli, protože sanitka odjela.

Zápas byl přerušen. Lvouni vyhráli kontumačně. Ale za jakou cenu…

 

Štefan se snažil být klidný a nemyslet na to, jak moc by chtěl být v nemocnici s Vojtou, když před halou se zbytkem týmu čekal na toho hajzla. V tuhle chvíli byl výraz vidět rudě, naprostou pitomostí. On totiž viděl mnoha barvami vzteku! A stejně tak Roman, soudě podle jeho postoje a zatnutých pěstí.

Konečně vyšel onen výtržník. Kolem sebe měl deset securiťáků. Sice by mu proti jednadvaceti namakaným hokejistům, nebyli nic platní, ale zřejmě dodávali pocit bezpečí. Což ostatně za chvíli potvrdil.

„Vylez ven a postav se nám jako chlap!“ zařval Roman, kterému docházela trpělivost. Chtěl se vydat za bráchou a ne se tady zabývat takovým parchantem.

Ottovi pod dojmem ochrany, narostla ramena, takže si dovolil si vyskakovat. „Je to zasranej buzerant!“ zařval na oplátku. „Dostal co si zasloužil!“

Hráči na okamžik ztuhli. Kromě Romana a Štefana to z týmu nikdo nevěděl. A upřímně řečeno, Štefana s Romanem moc zajímalo, jak na to mohl přijít.

„A co ti dává právo určovat co si zaslouží a co ne?“ ozval se výhružně Luděk. Ostatní souhlasně mručeli. Byl to sice šok, ale to nikoho neopravňovalo k tomu, aby ho soudil.

„Jen jsem chtěl dodělat, co jsem začal před třemi týdny!“ provokoval dál, v tu chvíli si neuvědomujíc, co to může znamenat pro jeho kariéru.

Ve Štefanovi, a stejně tak v Romanovi, by se v tu chvíli krve nedořezal. Oba totiž pochopili, že to on byl onen neznámý útočník, co napadl Vojtu a zničil mu výstroj.

„To tys mu zlomil ruku a zničil výstroj?!“ neovládl se Roman a pořádně to na něj zařval. Vojtovi spoluhráči se tvářili naprosto nechápavě. On měl zlomenou ruku? On vychytal zápas tak výborně se zlomenou rukou? Nechápali…

Za to Roman a Štefan dostali odpověď na to, jak Otta přišel na to, jaké orientace Vojta je.  

Otto se jen uchechtl, čímž to potvrdil. A taky ho to po chvíli parádně mrzelo. Všech jedenadvacet mladíků se jako jeden muž vrhlo kupředu. Proti nim nemělo deset securiťáků šanci. A Otto si to uvědomoval. Proto také začal couvat.

Samozřejmě, že se je ochranka snažila zadržet. Tak to aspoň stálo v oficiální zprávě, kterou jim potvrdil celý tým Lvounů. Ve skutečnosti však jeden z ochránců ustoupil a umožnil tak Romanovi se Štefanem, aby se dostali až k Ottovi.

Když jim stál tváří v tvář už nebyl takový borec, jako když měl kolem sebe namakaný chlapíky od ochranky. Právě naopak. Vyděšeně hleděl na oba mladé muže, kteří se k němu klidně přibližovali.

„Především tě chci upozornit, že jestli se k mému bratrovi ještě přiblížíš, bude to to poslední co uděláš. A pokud Vojta,“ Roman se odmlčel, protože při pouhé představě toho, co chtěl vyslovit se mu svíralo srdce a úžil dech.

„Pokud Vojta na následky toho zranění, nedej bože, zemře, přísahám ti, tady a teď, že tě zabiju!“ dokončil svou myšlenku.

„Omyl,“ ozval se Štefan. „My tě zabijeme!“ opravil původní verzi. Pak se rozmáchl a vrazil mu pořádnou pěstí, až se téměř skácel k zemi. Druhou ránu mu zasadil Roman. Pak opět proklouzli na druhou stranu, kde stál zbytek týmu.

Roman si odchytil Luďka. „Pojedeme se Štefanem za bráchou, zjistit, jak na tom je. On,“ kývnul směrem k Ottovi, „je váš! A nešetřete ho!“ doporučil jim ještě.

Pak se společně se Štefanem vydali do nemocnice. Tam už čekal Štefanův otec a Vojtovi rodiče. Všichni svorně netrpělivě přecházeli po chodbě.

„Jak je na tom?“ ptal se Roman už z dálky a objal matku, která byla na pokraji zhroucení. Odpověděl mu otec.

„Prý ne moc dobře. Operují ho. Museli provést tracheotomii, ale cestou do nemocnice ho museli znovu oživovat.“

Štefan se postavil po bok otce a snažil se nedat najevo, jak moc se bojí. Nemůže Vojtu ztratit. A on nemůže zemřít kvůli svému velkému snu. Ještě si toho tolik neřekli! Tolik toho spolu neprožili.

Třeba svůj první polibek. Ani se nepozastavil nad svými myšlenkovými pochody. Ve chvíli, kdy viděl, co se stalo, si uvědomil, že ho miluje, ať to bylo sebedivnější. A on mu to chce říct! Ne oprava. On mu to řekne!

Bylo to nekonečných pět hodin v jejich životě. Roman přesvědčil rodiče, aby si odjeli domů odpočinout, že jim dá vědět. Zůstali tedy jenom on, Štefan a Štefanův otec. Ten momentálně odešel pro kafe.

„Neumře!“ pronesl Štefan, jakmile byl otec z doslechu. Roman k němu zvedl hlavu.

„Ne! Protože toho musí ještě tolik říct,“ souhlasil. Štefan na něj mlčky hleděl. Nehodlal se přiznat jeho bratrovi. Řekne to přímo Vojtovi.

„Vy jste příbuzní Vojtěcha Komenského?“ optal se lékař, který se objevil. Oba mladíci vstali.

„Já jsem jeho bratr. Jak je na tom?“ zeptal se stísněně. Nechtěl slyšet negativní odpověď. Ale to co se odráželo v očích toho doktora se mu pranic nelíbilo.

„Nebudu vám lhát. Je ve velice kritickém stavu. Pokud přežije následující dva dny, je tu jistá naděje,“ odmlčel se.

„Nezemře!“ vložil se do toho Štefan.

Muž na něj pohlédl. „To bohužel nemůžeme s určitostí říci,“ odvětil posmutněle. Roman si musel sednout. Zabořil hlavu do dlaní a zoufale se roztřásl. Jeho malý bratříček nezemře! Má vůli bojovat. Dokázal to už jednou po té bouračce. Dokáže to znovu.

Štefan mu položil ruku na rameno, ačkoliv se ta jeho také chvěla. „Můžeme ho vidět?“ zeptal se Štefanův otec, který se právě vrátil a slyšel jen poslední větu.

Lékař zavrtěl hlavou. „V tuhle chvíli ne. Je na jednotce intenzivní péče. Jediné co vám mohu dovolit je jít se na něj podívat alespoň přes sklo.“ S těmito slovy se rozloučil a přikázal sestře, která postávala opodál, aby je za pacientem zavedla.

Pohled to byl neútěšný, ale vydrželi to. Štefan přiložil dlaň na sklo a zavřel oči. „Neumírej mi,“ zašeptal a do hlasu se mu vkradly slzy, kterým nedovolil opustit svatyň víček. Nechtěl být před tátou za slabocha, ale ten mu jen položil ruku na rameno.

Roman si bratra tiše prohlížel. Už jednou ho takhle viděl. Jako by se minulost opakovala. Ale tenkrát vyhrál. Dokáže to i teď? Musel v to doufat, protože nic jiného než naděje tu nebylo.

„Miluju tě, brácho!“ pronesl tiše a šel zavolat rodičům.

 

Připadalo mu jako by se vracel z nějakého dlouhého temného tunelu. V podstatě to byla pravda. Na jednotce intenzivní péče ležel už měsíc. Sice přežil první kritické dny, ale stále se neprobouzel.

Chodili za ním spoluhráči, rodiče, Roman, ale nejčastějším návštěvníkem byl Štefan. Snažil se ho držet naživu svou přítomností. V tuhle chvíli nezbývalo než věřit na zázraky, kterých bylo na světě tak poskrovnu.

Opět u něj seděl Štefan. Vyprávěl mu vše možné. Dokonce se zmínil o tom parchantovi Ottovi, který šel před soud kvůli napadení. A už nikdy si nezahraje hokej. Ne že by mu to bylo nějak líto. Právě naopak, zrovna takový trest mu přál.

Štefan nenašel odvahu říci mladíkovi na posteli, jak moc touží po tom, aby se vrátil do života. Aby spolu mohli začít objevovat taje lásky, kterou k němu pociťoval. Chtěl mu to říct přímo do očí. Chtěl vidět pocity, které se mu v očích objeví, až se mu vyzná ze svých citů.

Jenže jak dny míjeli, naděje pomalu skomírala, až to vypadalo, že zemře úplně.

Ten den, kdy k němu opět šel, se mu téměř zastavilo srdce děsem. Na pokoji, kde do té doby byl Vojta, nikdo neležel. S panikou se vydal za doktorem, aby zjistil, co se děje.

„Kde je pan Komenský z pokoje čtyři?“ optal se muže, který měl zrovna službu.

„Byl převezen na jiný pokoj. Před několika hodinami se probudil a jeho stav je nyní stabilizován. Sestra vás za ním zavede.“

Štefan okamžik uvažoval, jestli mohl slyšet tu ránu. To jak mu spadl kámen ze srdce. Podle chápavého pohledu lékaře, ji asi slyšel. Mladík se musel hodně ovládat, aby se nerozběhl, a nutil se kráčet klidně vedle sestry.

U Vojtovi postele seděl Roman, který vzhlédl, když se otevřely dveře. „Ahoj,“ pozdravil tiše Štefana, který vstoupil do pokoje.

„Ahoj,“ odvětil ten. „Jak je na tom?“

„Na okamžik se probudil, poznal mě a teď je zase v limbu,“ odpověděl s očima plnýma slz. „Vypadá to, že se z toho můj malej bráška dostane.“

„Nejsem malej,“ ozval se slabý hlas z postele a oni se tam podívali.

„Vojto!“ pronesl Štefan a div se nepřerazil, jak překotně k němu vyrazil. Chytil ho za ruku. „Tys nám, ale nahnal strach, kámo.“

Mladík se mírně usmál a zavřel oči. „Je mi to jasné. Ale mě už to nebavilo,“ pokusil se zažertovat, ale byl ještě příliš unavený. Roman kývnul na Štefana a diskrétně se vzdálil.

„Mám tě rád, brácho,“ zaslechl ještě, než za sebou zavřel dveře.

„Já tebe taky,“ odpověděl ještě a zmizel na chodbě.

Štefan mlčel. Jen tiskl jeho dlaň ve své a snažil se z té radosti nepuknout. Ani Vojta nemluvil, na to byl příliš unavený. Stačilo mu, že je tady s ním. Co se stalo bude řešit později. Mnohem později, rozhodl se, když se opět propadl do spánku.

 

O několik měsíců později

 

„Tak už se zase vracíš na led, zlato?“ optal se Štefan, když si všiml, že Vojta už dobrou půlhodinu podezřele krouží kolem své nové výstroje, kterou si musel pořídit. Tu starou mu zničili doktoři.

Otočil se k němu. „Ehm…,“ zazubil se. Věděl, že Štefan vysvětlení nepotřebuje. Miloval hokej. Víc než cokoliv na světě, tedy kromě Štefana samozřejmě, a druhý mladík to věděl.

„Slib mi, že jestli na tebe zase pojede nějaký rozzuřený útočník, tak se radši schováš do brány,“ ujišťoval se, když k němu přešel, aby ho objal.

„Samozřejmě,“ zašeptal Vojta a zabořil mu obličej do košile. „Hokej je můj život, Štefane,“ zašeptal.

„Já vím,“ odvětil mladík a políbil ho na špičku nosu.

„Ale ty jsi moje srdce,“ dodal ještě a nechal se vášnivě políbit. Pak ruku v ruce opustili byt, který si pronajali. Štefan sice ještě Vojtovi nedovolil nést těžkou tašku s výstrojí, ale nevadilo mu to.

Nasedli do auta a rozjeli se směr stadion, kde byl doma. Už dávno ho opustily myšlenky na extraligu či jinou ligu. Miloval Lvouny. Dokázali se za něj postavit a to on dokázal ocenit. Proto se rozhodl, že jim bude krýt záda, dokud bude moci hrát.

Na stadionu ho přivítal obrovský nápis VÍTEJ ZPĚT VOJTO!, který ho jen utvrdil ve svém rozhodnutí. Pustil se Štefana, kterého neopomněl políbit na rozloučenou, a vrhl se mezi spoluhráče, kteří na něj čekali, aby oslavili jeho návrat. S nimi tam samozřejmě nechyběl Roman, který se na Vojtu vesele zubil a představoval mu svou přítelkyni, která ho tenkrát zdržela v ateliéru tak dlouho do noci.  

Vojta byl opět ve svém živlu. Byl doma…

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.-.-.-.

(Fialový.puntík, 24. 4. 2010 23:08)

Milý jednoduchý příběh, možná až moc jednoduchý,ale to je nejspíš úděl povídky.

*mňami*

(Talí, 21. 4. 2010 11:51)

Taková jednoduchá a příjemná povídka.
Jen by to chtělo trochu víc šoku a překvapení na konci :o) je tak trošku poznat jak to skončí :o* ale to jsou detaily :D a já nejsem detailista, mě stačí málo :o) k radosti :o)
Moc příjemné, i když by si Otto zasloužil víc!

Nu, můžu říct že by nevadilo něco dalšího, abys mě namlsala na ten mistrák xD

^_^

(Sax, 14. 4. 2010 23:49)

Krásná povídka... je vidět, že máš hokej hodně ráda... :)

(AidrienAssagir, 11. 4. 2010 16:12)

Souhlasím s darkalcuno. xD

...

(Ichigo Yuki, 10. 4. 2010 17:33)

nádhera ...

...

(Profesor, 9. 4. 2010 20:55)

Dobré. Moc.

...

(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 9. 4. 2010 17:29)

to bylo krásné;-)

juh

(Lenushka, 9. 4. 2010 14:27)

Tak to bylo opravdu něco. Nemám slov. Nádherná povídečka. Moc za ni děkuju.

:-)

(Lachim, 8. 4. 2010 20:33)

Nádhera. Nenalézám slov. Jen Otto z toho vyvznul podle mě dost lacino.

hmm

(darkalcuno, 8. 4. 2010 18:19)

Zajímavé,
jen malá poznámka. Ten sek hokejkou by se dal spíš označit za pokus o vraždu než o napadení. Tak na deset let by to bylo určitě. Co takhle bonusový díl Otto ve vězení? Mazáci by si určitě smlsli na čerstvém mase (devil smile).

:-)

(Erumoice, 8. 4. 2010 11:57)

Super povídka. Miluju hokej, takže jsem byla dvojnásob nadšená. Moc se těším, až zase něco napíšeš.

*--*

(Wierka, 8. 4. 2010 10:45)

paráádníí :o) ještě, že to dobře dopadlo...

velmi povodené :-)

(marwin, 8. 4. 2010 8:14)

WOW. To bylo něco úžasného. Přečetla jsem to jedním dechem a jsem strašně moc ráda a vděčná za dobrý a nadějný konec!

...

(Aylen, 7. 4. 2010 23:56)

Krásná povídka. Jako vždy :)