Čtvrtý deníkový zápis

 Ráno jsem se probudil s podivným pocitem. Jako bych nebyl sám. No jistě, zasténal jsem si pro sebe. Je tady Tannus. S námahou, jako každý správný Američan, jsem se vyhrabal z postele, v mém případě z pohovky. Promnul jsem si oči a rozhlédl se kolem. Poprvé jsem si připadal jako v cizím bytě. Proč? Sám nevím.

 Uvědomil jsem si, že by zřejmě bylo dobré jít se na něj podívat. Tiše jsem vešel do ložnice a zadíval se na jeho uvolněný obličej. Znervózňoval mě. Proč si nenechal tu původní podobu? Netvrdím, že by byl hezčí než já a to ze mě nemluví ješitnost, můžete mi věřit. Nevypadám však jako klasický Američan. Jak bych taky mohl? Pocházím z Itálie, ale to jsem na sebe prozradil víc než jsem měl. Čím méně toho o mě bude ten, kdo to čte vědět, tím lépe. Zda pro něj nebo pro mě si musí domyslet.

 Nerad bych se popisoval do úplných detailů, ale mám černé vlasy i oči, které dokáží uhranout každou ženu. A některého muže, bohužel pro mě. Nebo pro něj? Nevím. Co myslíte? Postavu mám dokonalou, možná z posilovny, možná již ze své rodné země. Přeci jen žití tam není lehké. I když nestěžuji si. Dost často se mi po rodné zemi zasteskne.

 Ale zpět k mému problému…

 Přešel jsem blíž k posteli a zadíval se na něj. Spal klidně, ale občas mu přes tvář přeběhl stín bolesti. Copak on může cítit něco jako bolest? Znamená to, že cítí i jiné věci? Třeba strach? Ne!, zarazil jsem se prudce. To určitě ne. Jak by se mohl bát zlého, když sám zřejmě není svatoušek.

 Opatrně jsem z něj shrnul pokrývku a rozhodl se podívat na zranění. Bylo dost hluboké a rozhodně potřebovalo znovu vyčistit. Už jsem sahal po desinfekci, kterou jsem tam (ani si to nějak nepamatuji) nechal. Zastavil mě však pevný stisk kolem zápěstí. Otočil jsem se na něj a hleděl do těch zelenošedých očí. Plála v nich horečka.

 Rychle jsem vyrazil do koupelny a donesl mu nějaké prášky. Nechal jsem mu je zabít vodou a položil ho zpět do polštářů. „Odpočiň si,“ prohodil jsem a odešel. Vypadá to, že jeho lidská podoba ho vyčerpává více než se zdálo. Kdyby byl ve svém původní lví, nemohu to nazvat jinak, podobě zřejmě by se tomu jen smál.

 Postavil jsem se do kuchyně a cosi uklohnil. Musím se přiznat, že vaření mi nikdy nešlo, ale to snad nepozná ne? Odpoledne se mi do něj konečně podařilo něco vpravit a vyčisti znovu ráno. Je sice pravda, že mě stálo pořádnou ránu do hrudi, jak se prudce ohnal, ale hvězdičky před očima nakonec zmizely.

 Posadil se na posteli. „Musíme jít. Musíme je jít vymítit,“ prohodil a pokusil se vstát. Vzápětí znovu padl do polštářů. „Jasně,“ uklidnil jsem ho. „Půjdeme, ale až se z toho dostaneš.“ Z nějakého důvodu jsem nechtěl, aby se mi ztratil ze života stejně rychle jako se v něm objevil.

 Probodl mě tak vražedným pohledem, že jsem se mimoděk pokrčil. Sakra, pomyslel jsem si v tu chvíli, on je schopný ve mně vyvolat strach, i když je slabý jak moucha. „Oni zabíjejí nevinné lidi!“ zasyčel na mě. „Jo a ty jim nepomůžeš, když se necháš zabít. Kdo je potom asi bude chránit?!“

 „Ty?“ ozvalo se a snad poprvé mu v hlase zazněla otázka. Zamrkal jsem. „Proč bych to asi dělal?“ vyhrkl jsem nepromyšleně. „Pomáháš mi přeci.“ Pokrčil jsem rameny. „Jo. Protože nemám na výběr.“

 Bedlivě mě pozoroval a já se neklidně ošil. Měl jsem pocit, jako by mi viděl do žaludku a mohl říct, co jsem včera jedl k snídani.

 Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit, abychom pro dnešek zůstali doma. Byl opravdu velice slabý a horečka ho ještě více oslabila. Velice jsem pochyboval, že bych je dokázal porazit sám. Vždyť mě včera málem oddělali.

 Sledoval jsem, jak zavírá oči a za chvíli jsem mohl slyšet jeho pravidelné oddechování. Ještě chvíli jsem ho pozoroval a sám nevěděl proč. Pokrčil jsem rameny a zmizel v obýváku. Lehl jsem si na pohovku a zavřel oči.

 Hlavou mi stále táhla jediná otázka: Kdo ho to zranil?