A tak jsem se stal průvodcem Tannuse. Jen tak pro vaši představu mé pravé jméno je Joseph, ale raději vystupuji pod jménem John, takže jsem mu vlastně nelhal. Při našem prvním setkání mi řekl, abych ho provedl po Manhatnu. Nevěřícně jsem se na něj podíval a řekl.

 „Takhle?“ ukázal jsem na to jak vypadá on a na to jak vypadám já. „Kdo z nás asi vypadá jako Američan?“

 „Máš pravdu,“ odvětil a najednou přede mnou stál úplně někdo jiný. Byl to průměrný Američan se začínající pleší. Musel jsem se usmát. Byla to docela komická změna. A tak jsme tedy šli. Provedl jsem ho městem. Diktoval mi, co si mám zapisovat a já se nestačil ani divit. Kousek z jeho diktovaných zápisek:  Támhleten blonďák v černý kožený bundě je Astropit. Ta žena vedle něj je Subida. Policista na pravo je Intolan. Jeho kolega Homosin. Autobus plný Alubidů.  A takhle to pokračovalo dokud nebyl seznam docela plný. A pak mě seznámil se svým plánem.

 „Ti lidé, co jsou na mém seznamu, jsou zlo. Nebo spíš bych řekl, že jsou to démoni nízkého stupně.“

 „Nízkého stupně? To znamená, že jsou ještě nějací démoni vysokého stupně?“ skočil jsem mu do řeči, abych se zeptal na to co mě zajímalo. Dost nevraživě se na mě podíval, ale odpověděl mi.

 „Ano existují ještě démoni vysokého stupně. Nejprve, ale musím Manhatan zbavit démonů nízkého stupně. A to jsou ti lidi na seznamu.“ Počkal zda něco řeknu a když jsem přikývl pokračoval. „Proto je musíme zabít. Dnes v noci začneme.“

 „Za… zabít?“ zeptal jsem se poněkud vyděšeně.

 „Zabít!“ ujistil mě nekompromisně. „Máš něco proti tomu?“ zeptal se a tvrdě se na mě podíval. Zavrtěl jsem hlavou. Mluvit jsem nemohl, protože by poznal můj strach a něco mi napovídalo, že to by se mu asi moc nelíbilo. Souhlasně přikývl a vrátili jsme se do uličky odkud se zjevil. Najednou mi nepřišlo tak skvělý, že jsem se tu noc procházel po městě. Nikdy jsem nikoho nezabil a teď bych měl začínat, jen kvůli tomu, že to řekl nějaký šílenec z jiné dimenze? Ale už jsem v tom byl namočený a nemohl jsem couvnout. Zdálo se mi, že ten den přišla noc nějak moc brzy. Jakmile odbila půlnoc kývl na mě a vydali jsme se do ulic. Podal mi nějakou tašku a vysvětlil mi.

 „V té tašce jsou lahvičky s lektvary, kterými zabiješ ty démony. Hodíš jednu lahvičku na démona a on zemře, jasný?“

 „Jasný.“ I když jsem se cítil rozporuplně, že mám někoho zabít, ale zároveň jsem cítil podivné vzrušení z nadcházející akce. Vždycky jsem miloval adrenalinové sporty, i když tohle rozhodně žádný sport nebyl, ale teď mi adrenalin koloval v krvi dosti rychle. A tak jsme šli. Vydali jsme se k té samé ulici, kde jsme viděli prvního démona tzv. Astropita. To co jsem viděl mi vyrazilo dech. Na místě, kde předtím stál muž s koženou bundou stála obluda. Nevím jak jinak by se dalo nazvat to, co jsem spatřil. Přímo přede mnou stál obrovský neznámý tvor s dvěma hlavami a pěti rukama. Zastavil jsem se a zůstal oněměle stát. Najednou do mě zezadu strčil Ohnivý muž a postrčil mě blíž.

 „No tak. Zabij ho. Jestli to neuděláš ty jemu on tobě určitě.“ A to rozhodlo. Přece se nenechám zabít obludou se dvěma hlavami, blesklo mi hlavou. Hodil jsem po něm tedy lahvičku s tím podivným lektvarem. Obluda se rozprskla do všech stran a bylo po ní. A pak už to šlo rychle. Začali se kolem nás rojit další a další obludy a jiní démoni, takže jsem ani nestačil registrovat koho jsem to vlastně zabil. Házel jsem lahvičky jak nejrychleji jsem mohl. Najednou byl klid. Zmateně jsem se rozhlédl. Nikde nikdo. Naprosté ticho a klid.

 „Co se děje?“ zeptal jsem se zmateně.

 „Jsou pryč. Bude svítat,“ vysvětlil a ukázal na nebe. Podíval jsem se vzhůru a uviděl jsem právě vycházející slunce.

 „Večer se sejdeme na tom samém místě jako poprvé. Budu tam čekat,“ upozoronil mě, pokýval hlavou a zmizel mi před očima. Dost udiveně jsem došel do svého manhatanského bytu. Tam jsem sebou unaveně plácl na pohovku a přemýšlel o tom co se mi za dnešní noc přihodilo. A tak jsem si začal psát deník. Tenhle deník…

Druhý deníkový zápis